ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.660.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 660/2020-203
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: Římskokatolická farnost Rančířov u Jihlavy , IČO 63438658, se sídlem v Jihlavě, Lazebnická 54/1, zastoupená JUDr. Milanem Dobešem, advokátem se sídlem v Brně - Chrlicích, Jánošíkova 29, proti žalované: Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 22 C 54/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. října 2019, č. j. 72 Co 254/2019-179, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč k rukám advokáta JUDr. Milana Dobeše do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 19. 3. 2019, č. j. 22 C 54/2017-155, ve výroku II., jímž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít se žalobkyní smlouvu o vydání pozemku parc. č. 79/3 v k. ú. Rančířov, vymezeného geometrickým plánem č. 520-82/2018, zhotoveným Ing. Klárou Brzákovou, tvořícím součást rozsudku soudu prvního stupně (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. tak, že náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznal žádnému z účastníků řízení, a ve výroku IV. tak, že účastnice řízení zavázal k náhradě nákladů vzniklých státu (výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu). Výrokem IV. odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu dovoláním. Předpoklady jeho přípustnosti spatřovala v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posuzování otázky výkladu pojmu „funkční souvislost“ nemovitých věcí ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), jestliže shledal, že předmětný pozemek funkčně souvisí s pozemkem parc. č. 29/2 v k. ú. Rančířov (ve vlastnictví žalobkyně), jehož součástí je stavba kostela. Odkazovala přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017. Namítala rovněž, odkazujíc na nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, a ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 201, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, že se odvolací soud odchýlil od judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu při posouzení otázky, zda na předmětný pozemek sloužící veřejnému zájmu (plocha veřejné zeleně – park) dopadá výlukový důvod ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.
Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (v textu i jen „o. s. ř.“); srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným (§237 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud ve své rozhodovací praxi již opakovaně vyložil, že funkční souvislost vydávaných nemovitostí ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. může a i v minulosti mohla vyplývat pouze z jejich skutečné užitné souvztažnosti dané faktickými možnostmi hospodářského využití, a to především s ohledem na jejich stavební či jinou hospodářskou podobu nebo jejich přírodní ráz, což pouze odvozeně může souviset i s jejich vzájemnou polohou v území. Z ekonomického hlediska se tato souvztažnost může projevovat či v minulosti projevovala zpravidla tím, že jedna nemovitost je (byla) předpokladem fungování či řádného využívání nemovitosti jiné vzhledem k jejímu funkčnímu určení, přičemž toto využití je (bylo) bez druhé nemovitosti ztížené nebo nemožné, a oddělením jedné věci od druhé je (byla) jejich ekonomická a užitná hodnota podstatně snížena. Funkční souvislost požadovaných pozemků proto nemůže být odvozována z toho, že v rozhodném období existovala vlastnická jednota odňatých pozemků s jinými pozemky vydanými či vydávanými oprávněné osobě, neboť se nejednalo o souvislost funkční, nýbrž o souvislost právní (vlastnickou). Funkční souvislost není obdobně dána ani tím, že vlastník odňatých pozemků používal výnosy z hospodaření na těchto pozemcích ke stejnému účelu jako příjmy z dalších již vydaných či vydávaných pozemků, neboť se jednalo o souvislost spotřební, nikoliv funkční. Konečně ani územní blízkost či sousední poloha pozemků nezakládala sama o sobě jejich funkční souvislost, neboť i sousedící nemovitosti mohou (mohly) být hospodářsky využívány (obhospodařovány) rozdílně a vzájemně nezávisle. Funkční souvislost přitom rovněž nelze zaměňovat s pojetím knihovního tělesa ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 95/1871 ř. z., o zavedení obecného zákona o pozemkových knihách, ani se skutečností, že některé pozemky z původního historického církevního majetku byly z geodetického a evidenčního hlediska vedeny odlišně oproti současnému stavu katastru nemovitostí. Srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4170/2017, či jeho usnesení ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4693/2017, ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017 a ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4851/2017.
Jestliže tedy odvolací soud se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu, kdy předmětný pozemek je funkčně provázán s pozemkem parc. č. 29/2 v k. ú. Rančířov vlastněným již žalobkyní (jehož součástí je stavba kostela), když slouží jako přístup ke kostelu, parkoviště a vhodná plocha pro technické zázemí a obhospodařování kostela (nachází se zde převážná část schodiště směřujícího ke kostelu, zakončeného branou, a plocha zpevněná štěrkem, sloužící dopravní a technické obsluze kostela), uzavřel, že v projednávané věci je vzhledem k užitné souvztažnosti mezi uvedenými nemovitostmi dána jejich funkční souvislost ve smyslu §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., nikterak se tím od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil.
Zpochybňuje-li pak dovolatelka samotnou existenci funkční souvislosti mezi předmětnými pozemky, jde zjevně o polemiku se skutkovými závěry soudů nižších stupňů; platí přitom, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; když samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4097/2018).
Překážkou vydání pozemku pak může být zajisté i skutečnost, že podléhá veřejnoprávní regulaci, jež neumožňuje oprávněné osobě realizovat žádnou ze složek vlastnického oprávnění, a to přesto, že taková situace není v §8 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. mezi vypočtenými výlukami výslovně uvedena (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018, ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, nebo ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3620/2017, či nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14). V projednávané věci (jak popsáno výše) se ovšem žádné skutkové okolnosti, z nichž by bylo lze dovodit existenci takové veřejnoprávní regulace, jež by oprávněnou osobu vylučovala z možnosti realizovat veškeré složky vlastnických oprávnění, nepodávají; z výše uvedeného je naopak zřejmé, že vydávaný pozemek nepředstavuje plochu veřejné zeleně (jak namítá dovolatelka), když se na něm nachází stavební prvky a terénní úpravy funkčně jej propojující se stavbou kostela ve vlastnictví žalobkyně.
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že dovolatelkou předestírané předpoklady přípustnosti podaného dovolání očividně naplněny nebyly (§237 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobkyně, jež se prostřednictvím právního zástupce vyjádřila k dovolání, patří odměna advokáta za zastupování ve výši 3 100 Kč [§6 odst. 1, 7 bod 5, §9 odst. 4 písm. b) a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta stanovených částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 714 Kč, celkem tedy 4 114 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 5. 2020
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu