ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.843.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 843/2020-322
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce: Konvent sester alžbětinek v Praze , identifikační číslo osoby (IČO): 613 82 108, se sídlem v Praze 2 – Nové Město, Na Slupi 448/6, zastoupený JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, proti žalovaným: 1) hlavní město Praha , IČO: 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupené Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze, Těšnov 1059/1, 2) městská část Praha 2 , IČO: 000 63 461 se sídlem v Praze 2, náměstí Míru 600/20, zastoupena JUDr. Zdeňkem Veselým, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 895/6, a 3) Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových , IČO: 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva a uzavření dohody o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 316/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2019, č. j. 16 Co 306/2019-290, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 4. 2019, č. j. 28 C 316/2015-256), jímž byla zamítnuta žaloba na určení vlastnického práva státu (České republiky) k pozemku parc. č. 1569/2 v k. ú. Nové Město [dle §18 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů; dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“], spolu se současně podaným návrhem na uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci, a jímž bylo současně rozhodnuto o nákladech řízení; k tomu odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl „ve všech jeho výrocích“ dovoláním žalobce (dále také jen jako „dovolatel“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání (ve smyslu §237 občanského soudního řádu) spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva dovolacím soudem již vyřešených, jež mají být posouzeny jinak [jde-li o otázky, zda označené rozhodnutí Ministerstva financí (vydané dle §5 odst. 1 písm. b/ zákona č. 172/1991 Sb., jež soudy nižších stupňů považovaly za titul pro nabytí vlastnického práva státu) je „paaktem“ (nulitním rozhodnutím) proto, že „souhlas Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci (udělený dne 14. 1. 1993) nemohl být vydán na žádost Ministerstva financí, neboť to řízení zahájilo až dne 18. 1. 1993“, resp. proto, že rozhodnutí bylo vydáno Ministerstvem financí jako nepříslušným orgánem, nikoliv kompetentním Ministerstvem školství] a že současně závisí na otázce dovolacím soudem dosud neřešené, „zda mohlo dojít k přechodu majetku dle označeného rozhodnutí Ministerstva financí i v situaci, kdy rozhodnutí nenabylo právní moci, neboť nebylo účastníkům doručeno ani oznámeno“. K tomu dovolatel poukazuje na ústavně právní rozměr posuzované věci, připomínaje, že i předchozí rozhodnutí dovolacího soudu řešící danou problematiku (naposledy rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 199/2019) byla napadena ústavní stížností.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení §237 o. s. ř.; žádné z nich ovšem naplněno není. [Napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani i případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak].
V rozsudku ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1590/2017 (na nějž je poukazováno i samotným dovolatelem), Nejvyšší soud vyložil, že rozhodnutí Ministerstva financí dle §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění do 31. 12. 2002 (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), vydané s předchozím souhlasem Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci České republiky je správním rozhodnutím sui generis , vydaným na základě zákonného zmocnění. Mimo rámec správního soudnictví soud není oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu. Zkoumá toliko, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný a vykonatelný. Za nicotný je považován správní akt vydaný tzv. absolutně věcně nepříslušným správním orgánem (srov. zejm. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněný pod č. 9/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněný pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též rozsudky ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2716/2000, ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2127/2001, ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2213/2003, a ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1793/2003, nebo též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1200/2014, ústavní stížnost proti němu podanou usnesením ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 3780/2014, Ústavní soud odmítl). Nejde-li o nicotný správní akt (paakt), platí i v případě věcné vadnosti či nezákonnosti rozhodnutí správního orgánu, že pokud jím bylo rozhodnuto o otázce, jež má povahu otázky předběžné pro rozhodnutí soudu, soud z něj vychází (§135 odst. 2 věta druhá o. s. ř.; také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1183/2000).
V rozsudku ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 199/2019 (i přehodnocení jeho závěrů, jež považuje za „přepjatě formalistické“, dovolatel požaduje), pak Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil ten závěr (ve vztahu k témuž rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 27. 1. 1993, č. j. 124/4 210/1993, o nějž jde i v nyní posuzované věci), že z výslovného znění ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. vyplývá, že Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky bylo ve smyslu uvedeného ustanovení nadáno pravomocí rozhodovat toliko o přechodu vlastnického práva ke stavbám, v nichž byly provozovány školy a školská zařízení, a nikoliv též k pozemkům. O přechodu vlastnického práva k pozemkům tvořícím součást areálu školy či školského zařízení, nedošlo-li k němu již ze zákona (dle §2 nebo §3 zákona č. 172/1991 Sb.), bylo pak ve smyslu ustanovení §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/1991 Sb. nadáno pravomocí rozhodovat Ministerstvo financí České republiky, jde-li o pozemky v hlavním městě Praze.
Ani v nyní posuzované věci – za nezměněných poměrů – Nejvyšší soud neshledává důvody k přehodnocení shora uvedených judikatorních závěrů (s nimiž konvenuje i právní posouzení věci odvolacím soudem), zvláště pak v situaci, kdy toto obecnými soudy přijaté řešení (právní posouzení) následně obstálo i při kvazimeritorním přezkumu v rovině ústavněprávní [usnesením ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3668/17, Ústavní soud (jako zjevně bezdůvodnou) odmítl ústavní stížnost církevní právnické osoby proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1590/2017; stejné rozhodnutí již učinil i v případě ústavní stížnosti směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 199/2019 (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1914/19, v němž se vyjádřil k ústavní konformitě právního posouzení z hlediska §5 a §6 zákona č. 172/1991 Sb. (viz argumentaci obsaženou zejm. v bodě 12. odůvodnění)].
Z takto uvedeného současně vyplývá i závěr o nedůvodnosti argumentace dovolatele o porušení ústavně zaručených práv a svobod (spatřuje-li je v nesprávném výkladu a aplikaci relevantních právních předpisů – ve vztahu ke kvalitě a účinkům označeného rozhodnutí Ministerstva financí dle §5 odst. 1 písm. b/ zákona č. 172/1991 Sb.).
Jestliže také v posuzovaném případě odvolací soud dovodil, že rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 27. 1. 1993 je správním aktem vydaným na základě zákonného zmocnění [dle §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/1991 Sb.] s předchozím souhlasem Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci České republiky v rámci jeho pravomoci (netrpí ani vadami, jež mohly by snad dosahovat intenzity způsobující event. nicotnost správního aktu; k tomu srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 22 Cdo 287/2007), a proto není nicotné (není paaktem), přičemž v souladu s §135 odst. 2 o. s. ř. a souladně se zásadou presumpce správnosti individuálního správního aktu z něj soud vycházel, ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu se nikterak nezpronevěřil.
Důvodem k přehodnocení dosavadních judikatorních závěrů (a pro učinění závěru, že označené rozhodnutí je „paaktem“) není ani zjevně nedůvodná argumentace dovolatele o nedostatku kompetence Ministerstva financí k vydání označeného rozhodnutí (viz výše) či o jiných současně namítaných vadách řízení (dovozuje-li nepřípadně dovolatel, že nicotnost rozhodnutí způsobují jím vznesené pochybnosti o časové souslednosti jednotlivých úkonů,
je-li nadto zřejmé, že vydání rozhodnutí – v souladu se zákonem – předcházel i požadovaný souhlas Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci České republiky; v tomto směru nelze přitakat ani argumentu dovolatele ad absurdum , že by ještě dnes mohlo Ministerstvo financí vydat obdobné rozhodnutí, pokud by zde existoval udělený a Ministerstvem financí nevyžádaný souhlas Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci, a to nejenom proto, že novelou zákona č. 172/1991 Sb. provedenou zákonem č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů, došlo s účinností od 1. 1. 2003 ke zrušení §5 a §6 zákona č. 172/1991 Sb. (a to bez náhrady).
Konečně, přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka dovolatele o tom, že označené rozhodnutí Ministerstva financí (jímž bylo rozhodováno o přechodu vymezeného majetku od státu do vlastnictví hlavního města Prahy) nebylo dotčeným účastníkům doručeno ani oznámeno (a že proto nemohlo nabýt právní moci), jež evidentně míří k okolnostem skutkovým, jež nemohou být v dovolacím řízení přezkoumány a jakkoliv revidovány, nehledě na v tomto směru nepříliš srozumitelnou argumentaci dovolatele stran účastenství „Školské správy Prahy 1“, resp. „druhého účastníka hospodářské smlouvy“. Nadto – jde-li o závaznost a (konstitutivní) účinky označeného rozhodnutí Ministerstva financí dle §5 zákona č. 172/1991 Sb. – lze i zde znovu odkázat na závěry vyslovené Nejvyšším soudem ve shora odkazovaném rozsudku ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1590/2017 (proto dovolatelem kladená otázka není v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou), dle nichž se na rozhodování (nikoliv rozhodnutí) Ministerstva financí podle §5 zákona č. 172/1991 Sb. nepoužil správní řád (srov. §7 cit. zákona v tehdy platném a účinném znění), avšak bylo-li rozhodnutí Ministerstva financí správním rozhodnutím sui generis a nebyl proti němu opravný prostředek přípustný (jak tomu bylo dle zjištění odvolacího soudu i v projednávané věci), nemohlo být ani pochyb o tom, že rozhodnutí nabylo právní moci a vykonatelnosti (§52 odst. 1 a 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení), přičemž k přechodu vlastnického práva k nemovitostem v něm uvedeným docházelo dnem jeho vydání.
K současně zpochybňovanému přidělování restitučních věcí jedinému (specializovanému) soudnímu oddělení Nejvyššího soudu (viz čl. VI dovolání), byť ani tato argumentace nevystihuje žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, jež byla by s to založit přípustnost dovolání, lze pak také odkázat na judikaturu Ústavního soudu, jíž – jde-li o ústavně zaručené právo na zákonného soudce – bylo aprobováno i určení příslušného soudního senátu, potažmo soudce (na základě pravidel stanovených v platném rozvrhu práce) za použití kritéria charakteru posuzované sporné právní otázky (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 1589/13, bod 36, a dále judikaturu v odůvodnění tohoto nálezu citovanou).
Z uvedeného vyplývá závěr o nepřípustnosti dovolání [o konformitě rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (i Ústavního soudu), aniž byly by dány důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených právních otázek].
Proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení (uvádí-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá „v jeho celém rozsahu“), je přípustnost dovolání výslovně vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s ustanovením §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. neodůvodňuje.
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 5. 2020
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu