ECLI:CZ:NS:2020:29.CDO.1005.2020.1
sp. zn. 29 Cdo 1005/2020-124
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Rostislava Krhuta v právní věci žalobkyně IFIS investiční fond, a. s., se sídlem v Brně, Trnitá, Čechyňská 419/14a, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 24 31 67 17, proti žalovaným 1) P. R., narozené XY, a 2) M. R. , narozenému XY, oběma bytem XY, zastoupeným Mgr. Stanislavem Kutnarem, advokátem, se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Pionýrská 495, PSČ 756 61, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Cm 56/2018, o dovolání první žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. září 2019, č. j. 12 Cmo 224/2019-103, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Ve vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 2. května 2018, č. j. 53 Cm 56/2018-19, uložil (tehdejším) žalovaným (T., P. R. a M. R.), aby do patnácti dnů ode dne jeho doručení zaplatili (původní) žalobkyni (NOVA leasing, a. s.) částku 107.709,- Kč s 6% úrokem od 21. března 2018 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 359,03 Kč a náhradu nákladů řízení.
Rozsudkem ze dne 15. ledna 2019, č. j. 53 Cm 56/2018-64, Městský soud v Praze ponechal směnečný platební rozkaz ve vztahu k žalovaným (P. R. a M. R.) v platnosti a rozhodl o náhradě nákladů námitkového řízení.
Proti tomuto rozsudku podali žalovaní odvolání, aniž zaplatili soudní poplatek za odvolání.
Následně Městský soud v Praze:
1) Usnesením ze dne 29. dubna 2019, č. j. 53 Cm 56/2018-92, připustil, aby na místo (původní) žalobkyně vstoupila do řízení společnost IFIS investiční fond, a. s.
2) Usnesením ze dne 14. března 2019, č. j. 53 Cm 56/2018-89, vyzval první žalovanou, aby zaplatila soudní poplatek za odvolání ve výši 5.386,- Kč ve lhůtě 15 dnů od doručení usnesení; usnesením ze dne 14. března 2019, č. j. 53 Cm 56/2018-90, vyzval druhého žalovaného, aby zaplatil soudní poplatek za odvolání ve výši 5.386,- Kč ve lhůtě 15 dnů od doručení usnesení. Označená usnesení byla doručena zástupci žalovaných dne 14. března 2019 (viz doručenka na č. l. 88 verte spisu).
3) Usnesením ze dne 30. května 2019, č. j. 53 Cm 56/2018-96, zastavil řízení o odvolání obou žalovaných (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Přitom s poukazem na ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, uzavřel, že první žalovaná na soudním poplatku za odvolání nezaplatila ničeho a druhý žalovaný zaplatil soudní poplatek za odvolání (až) 1. dubna 2019, tj. po uplynutí lhůty určené k jeho zaplacení.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaných usnesením ze dne 25. září 2019, č. j. 12 Cmo 244/2019-103, změnil usnesení soudu prvního stupně ze dne 30. května 2019 ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným tak, že se řízení o odvolání druhého žalovaného proti rozsudku ze dne 15. ledna 2019 nezastavuje (první výrok), ve vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou toto usnesení potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud – odkazuje na „záznam o složení“ na č. l. 91 spisu – na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že druhý žalovaný zaplatil soudní poplatek za odvolání (již) 29. března 2019, tj. poslední den lhůty stanovené k jeho zaplacení; proto neměl za naplněné zákonné předpoklady pro zastavení řízení o odvolání druhého žalovaného určené ustanovením §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích.
Ve vztahu k první žalované odvolací soud, vycházeje z ustanovení §91 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), zdůraznil, že žalovaní (jako směneční dlužníci) „mají procesní postavení samostatných společníků“. Za stavu, kdy první žalovaná soudní poplatek za odvolání nezaplatila, přičemž úhrada soudního poplatku za odvolání druhým žalovaným je z hlediska splnění její poplatkové povinnosti nevýznamná, odvolací soud usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu podala první žalovaná dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., a to k řešení (dosud Nejvyšším soudem nezodpovězených) právních otázek, zda směneční rukojmí jsou „vůči sobě“ v postavení samostatných nebo nerozlučných společníků, a zda „v daném případě zaplacený soudní poplatek manželem první žalované za podané odvolání plní uhrazovací povinnost první žalované nebo druhého žalovaného“.
Dovolatelka, citujíc část důvodů nálezu Ústavního soudu ze dne 10. června 2010, sp. zn. II. ÚS 1198/10 (dále jen „nález Ústavního soudu“), zastává názor, podle něhož mají směneční rukojmí ve vzájemném vztahu postavení nerozlučných společníků; z toho plyne i solidární povinnost k úhradě soudního poplatku podle ustanovení §2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích. I kdyby šlo v případě žalovaných o samostatné společenství ̶ pokračuje dovolatelka ̶ byla by jejich poplatková povinnost solidární, neboť ve věci učinili „společný úkon“.
Dále dovolatelka polemizuje se závěrem odvolacího soudu, podle něhož soudní poplatek zaplatil druhý žalovaný (a nikoli dovolatelka), považuje výzvy soudu prvního stupně k zaplacení soudních poplatků za „zmatečné a zaměnitelné“, následkem čehož má za nesprávné též poučení o následcích nesplnění uložené povinnosti. Konečně poukazuje na skutečnost, že výzvy k zaplacení soudního poplatku soud prvního stupně doručil (jen) zástupci žalovaných a nikoli samotným žalovaným.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů změnil tak, že se řízení o odvolání první žalované nezastavuje.
Dovolání první žalované, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, a které bylo dovoláním zpochybněno, odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž:
1) Vznik poplatkové povinnosti za (odvolací) řízení a splatnost poplatku (za odvolání) upravují ustanovení §4 odst. 1 písm. b) a §7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích tak, že poplatková povinnost vzniká podáním odvolání a poplatek je splatný vznikem poplatkové povinnosti (k tomu srov. např. usnesení ze dne 15. května 2002, sp. zn. 29 Odo 674/2001, 29 Odo 675/2001, uveřejněné pod číslem 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 12. května 2005, sp. zn. 21 Cdo 1885/2004, usnesení ze dne 29. května 2014, sp. zn. 29 Cdo 3827/2013 nebo usnesení ze dne 29. března 2017, sp. zn. 29 Cdo 5034/2016).
2) Ustanovení §2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích se neuplatní v případě účastníků, majících postavení samostatných společníků podle ustanovení §91 odst. 1 o. s. ř. Viz např. usnesení ze dne 19. prosince 2019, sp. zn. 29 Cdo 3823/2019, včetně přehledu judikatury zmíněné v jeho důvodech. V judikatuře Ústavního soudu k tomu srov. např. (jde-li o rozhodnutí vydaná v době po nálezu Ústavního soudu, tj. po 10. červnu 2010) usnesení ze dne 6. června 2012, sp. zn. III. ÚS 1711/12, ze dne 27. ledna 2015, sp. zn. IV. ÚS 3801/14, ze dne 19. dubna 2016, sp. zn. II. ÚS 2596/15, ze dne 19. dubna 2016, sp. zn. II. ÚS 2621/15, ze dne 25. února 2020, sp. zn. II. ÚS 2795/19.
3) Směneční rukojmí (jako přímí dlužníci ze směnky) jsou (i v hmotném právu) dlužníky samostatnými (srov. např. rozsudek ze dne 8. června 2010, sp. zn. 29 Cdo 998/2009, včetně dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněných v důvodech usnesení ze dne 27. června 2018, sp. zn. 29 Cdo 1/2017; dále též usnesení ze dne 29. července 2020, sp. zn. 29 Cdo 1625/2020).
Jako směneční dlužníci (žalovaní) mají procesní postavení samostatných společníků, a tedy i poplatková povinnost každého z nich je samostatná. K tomu viz např. rozsudek ze dne 24. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 3317/2007, uveřejněný pod číslem 38/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i výše zmíněné usnesení sp. zn. 29 Cdo 3823/2019 a judikatura v něm citovaná.
4) K nedůvodnosti dovolací argumentace opírající se o nález Ústavního soudu a skutečnost, že žalovaní podali odvolání společným podáním, srov. jednak usnesení sp. zn. 29 Cdo 1625/2020, jednak důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 11. srpna 2020, sp. zn. IV. ÚS 603/2020.
5) Usnesení o povinnosti zaplatit soudní poplatek za odvolání se doručuje pouze zástupci účastníka s plnou mocí pro celé řízení (viz např. usnesení ze dne 8. června 2000, sp. zn. 21 Cdo 1949/99, uveřejněné pod číslem 1/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i další judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu zmíněná např. v důvodech usnesení ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 2214/2016).
Konečně Nejvyšší soud nemá ani žádné pochybnosti o tom, že obě výzvy k zaplacení soudního poplatku za odvolání obsahují řádné poučení o následcích nezaplacení poplatku ve stanovené lhůtě; současně nejsou ani „zmatečné“, ani „zaměnitelné“. Právně nevýznamnou (pro účely posouzení přípustnosti dovolání) shledává i dovolací námitku, podle níž soudní poplatek za odvolání neuhradil druhý žalovaný, nýbrž dovolatelka. Jakkoli totiž ze záznamu o složení (č. l. 91) plyne, že soudní poplatek „došel“ od J. R., samotní žalovaní v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 30. května 2019 nijak nebrojili proti závěru o tom, kdo soudní poplatek zaplatil, a naopak výslovně uvedli, že příkaz k úhradě „zadal“ druhý žalovaný.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 10. 2020
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu