ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.1183.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 1183/2020-514
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 18. 11. 2020 o dovolání obviněného S. S., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 6. 2020, sp. zn. 4 To 31/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 101 T 116/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného S. S. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 5. 12. 2019, č. j. 101 T 116/2017-444 , byl obviněný S. S. uznán vinným pod bodem 1) zločinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 3, odst. 4 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., tr. zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že nejméně od roku 2013 do 11. 8. 2016 v XY, na ulici XY, okres Karviná, za použití vlastního stolního počítače cestou internetového připojení od společnosti PODA s přidělenou IP adresou XY vstupoval do veřejně přístupné počítačové sítě peer-to-peer a prostřednictvím počítačových programů eDonkey2000 a eMule s vědomím, že tyto programy umožňují stahování a následné sdílení souborů neomezenému počtu uživatelů této sítě, stahoval a sdílel počítačový videosoubor zobrazující sex s dítětem s MD4 file hashem „XY“, a to společně s dalšími nejméně 23 uživateli, přičemž tento soubor byl sdílen ze zařízení komunikujících z celkem 25 IP adres, které podle jejich identifikace pocházely od poskytovatelů internetového připojení z České republiky a dále umožnil sdílet uživatelům sítí peer-to-peer další soubory obsahující dětskou pornografii, které vyhledával po zadání různých frází „PTHC, PTSC, PRETEEN“, kdy takto vyhledal nejméně 235 ks digitálních fotografií zobrazujících dívky mladší osmnácti let poloobnažené nebo nahé v erotických a sexuálně vyzývavých pozicích s detailními záběry genitálií a dále nejméně 4 videosoubory zobrazující různé formy pohlavního styku, autoerotiky nebo erotického předvádění s dívkami mladšími osmnácti let,
a pod bodem 2) přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že následně nejméně od roku 2013 do 11. 8. 2016 v XY, na ulici XY, okres Karviná, poté, co se dopustil jednání pod bodem 1), stažené digitální fotografie v počtu 235 ks a nejméně 5 videosouborů, zobrazujících dětskou pornografii, ukládal do předem nastavených adresářů v úložišti svého stolního počítače.
Za toto jednání byl obviněný odsouzen podle §192 odst. 4 tr. zákoníku za využití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let.
Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to 1 ks stolního počítače značky COOLER MASTER, uloženém u PČR ÚO SKPV Karviná, 3. OOK Havířov, Svatopluka Čecha 1, Havířov-město.
Proti rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 5. 12. 2019, č. j. 101 T 116/2017-444, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků napadeného rozhodnutí.
O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 4. 6. 2020, sp. zn. 4 To 31/2020 , a to tak, že jej podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále jen „tr. ř.“), jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud považuje za vhodné poznamenat, že v dané věci rozhodovaly nalézací i odvolací soud již potřetí, přičemž předcházející rozhodnutí těchto soudů byla Nejvyšším soudem zrušena. Poprvé usnesením ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 3 Tdo 536/2018, a to z důvodu nesprávné právní kvalifikace jednání obviněného spočívající v nemožnosti posouzení jednoho téhož skutku současně jako trestného činu podle §192 odst. 1 tr. zákoníku, §192 odst. 2 tr. zákoníku a §192 odst. 3 tr. zákoníku. Podruhé usnesením ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 3 Tdo 886/2019, neboť došlo k porušení zásady bezprostřednosti trestního řízení zakotvené v ustanovení §2 odst. 12 tr. ř. a k zásahu do práva na spravedlivý proces zaručeném čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, kdy toto porušení spočívalo v neprovedení důkazu obsahem souborů, jejichž stahování a distribuce měla založit naplnění skutkových podstat trestných činů kladených obviněnému za vinu, resp. v neseznámení se s obsahem těchto souborů z nejbližšího pramene, ale toliko zprostředkovaně skrze vyhodnocení policejního orgánu.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 6. 2020, sp. zn. 4 To 31/2020, podal obviněný dovolání (č. l. 498–499), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. , maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku, resp. jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný soudům vyčítá, že se ve svých nových rozhodnutích neřídily pokyny dovolacího soudu vyslovenými v předchozím kasačním rozhodnutí, a neseznámily se s obsahem závadných souborů, tedy, že neprovedly důkazy k prokázání skutkového stavu tak, aby o něm nevznikaly důvodné pochybnosti. Má za to, že nebylo jednoznačně prokázáno, že na videích byly zachyceny dívky mladší 18 let nebo se tak jevící. Poukazuje na to, že faktický obsah videí byl zjišťován zrychleným a zmateným přehráváním, z kterého nebylo možné určit, kolik je protagonistkám let. Uváděl, že dvě videa lze stáhnout z volně přístupných internetových stránek, jejichž součástí je prohlášení v angličtině, že všechny modelky jsou starší 18 let. Nalézací soud neměl možnost zjistit, zda takové prohlášení je součástí prováděného videa. Zdůrazňoval, že odhad, zda má osoba na videu 18 let či nikoliv je čistě subjektivní záležitost každého pozorovatele, a neprokazuje skutečnost, že se jedná o osobu mladší 18 let nebo se tak jevící. Zpochybnil přehrání souboru, který se v počítači dovolatele nenašel, ale jednalo se o soubor policejní.
V dané věci by bylo podle názoru obviněného nezbytné vypracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví pediatrie, specializace klinická pediatrie, který by se k daným videím vyjádřil ve smyslu, zda lze s naprostou jistotou tvrdit, že jde o osobu mladší osmnáctí let. Bez prozkoumání jejich těla nelze s jistotou určit, zda jsou osoby na videích dětmi. V této souvislosti poukazuje na skutečnost, že existuje možnost videa digitálně upravovat v programech k tomu určených a dosáhnout tak mladšího vzhledu zúčastněné osoby. Na všech videích jsou zachyceny mladé ženy s očividně vyvinutými druhotnými pohlavními znaky a profesionalita sexuálních praktik. Měla být proto uplatněna zásada in dubio pro reo.
Rovněž dovolatel nepovažuje za dostatečné vyjádření krajského osudu, že okresní soud napravil své pochybení vytýkané mu usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 3 Tdo 886/2019.
S ohledem na výše uvedené námitky proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil, jakož i všechna rozhodnutí na něj navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 19. 10. 2020, sp. zn. 1 NZO 898/2020.
Po stručné rekapitulaci průběhu řízení a námitek obviněného státní zástupce uvedl, že námitky obviněného pod uplatněné dovolací důvody podřadit nelze. Uplatněné dovolací důvody opravňují Nejvyšší soud toliko k přezkumu hmotněprávnímu, ale nikoliv k přezkumu procesněprávnímu. Obviněný v podaném dovolání neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by právě skutková zjištění precizovaná ve výroku rozsudku nalézacího soudu a konkretizovaná v jeho odůvodnění nenaplňovala znaky trestných činů, kterými byl uznán vinným. Jím předestřená argumentace je postavena výlučně na nesouhlasu s hodnocením provedených důkazů – tedy předmětných souborů obsahujících dětskou pornografii – nalézacím soudem a také na výhradách proti rozsahu provedeného dokazování.
Státní zástupce je přesvědčen, že nalézací soud respektoval všechny pokyny uložené mu Nejvyšším soudem v předcházejících kasačních rozhodnutích. Osobně se seznámil s obsahem všech dotčených souborů, přičemž na tomto podkladě dospěl k oprávněnému závěru, že na předmětných materiálech jsou vyobrazeny děti v kontextu trestního zákoníku, eventuálně osoby, které se jeví býti dětmi. Zdůraznil, že skutečnost, že jsou na materiálech vyobrazeny dívky mladší 18 let, nevyplývá pouze z jejich fyzického vzezření, ale rovněž z povahy těchto souborů užívající koncovky typické pro materiály s dětskou pornografií. Nadto se obviněný při svém výslechu doznal, že podle těchto koncovek byl schopen vyhledat a stahovat taková díla, která si poté prohlížel.
S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného S. S. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání obviněného S. S. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 6. 2020, sp. zn. 4 To 31/2020, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti uplatněných dovolacích důvodů obviněného S. S.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným S. S. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Ostravě odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný na žádný dovolací důvod výslovně nepoukázal, nicméně z jeho argumentace je možné dovodit, že chtěl tento dovolací důvod uplatnit ve spojitosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod obviněným uplatněný dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména obsahu závadných erotických videozáznamů; spadá sem i námitka neprovedeného znaleckého posudku k zjištění věku dívek zobrazených na erotických videozáznamech) a vadná skutková zjištění (zejména stran zjištění týkajících se věku osob zobrazených na videozáznamech), kdy současně uplatňuje i námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecně formulovaná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, zejména, že na předmětných videích se nachází osoby starší 18 let).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný S. S. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje zejména z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
K námitce porušení zásady in dubio pro reo, pak Nejvyšší soud připomíná, že tato zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného , jakožto subprincip zásady presumpce neviny vyjádřené v §2 odst. 2 tr. ř., neznamená, že stojí-li proti sobě dvě odlišné výpovědi – obžalovaného a poškozeného, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obžalovaného v souladu se zásadou in dubio pro reo , ale je zárukou pro obviněného, že v případě, že po provedení a zhodnocení veškerých dostupných důkazů nebude možné se jednoznačně přiklonit k jedné nebo druhé verzi skutkového děje, bude vždy rozhodnuto ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). K tomuto lze odkázat na bohatou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu – např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1533/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1504/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 11 Tdo 291/2017). V projednávaném případě však taková situace nenastala.
Je třeba mít současně na paměti, že předmětná námitka svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé , kterýžto obviněný nepřímo namítá v rámci podaného dovolání. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.
Námitka obviněného směřuje právě do oblasti skutkové (zdánlivého věku osob zobrazených na předmětných audiovizuálních a vizuálních materiálech zajištěných v rámci zabavení počítače obviněného), kdy jako taková je založena výlučně jako polemika s provedenými důkazy, resp. jejich zcela odlišné interpretaci. Jako taková tedy není způsobilá naplnit dovolací důvod uplatněný obviněným, s výjimkou případů extrémního nesouladu, na který obviněný ve svém podání odkazuje.
O případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy se však v dané věci nejedná. Oproti předcházejícímu rozhodnutí nalézacího soudu kasačně zrušeným Nejvyšším soudem bylo náležitě doplněno dokazování takovým způsobem, aby skutkové závěry měly náležitou a logickou oporu v provedeném dokazování při respektování všech zásad trestního procesu, a to včetně zásady bezprostřednosti zakotvené v ustanovení §2 odst. 12 tr. ř.
V řízení následujícím po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soud ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 3 Tdo 886/2019, nalézací soud doplnil dokazování přehráním závadných foto a videosouborů, kdy ve shodě s pokynem kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu se nalézací soud osobně seznámil s obsahem těchto souborů a vyvodil patřičné závěry o jejich obsahu, a to včetně klíčového zjištění, že se jedná o erotické materiály, na kterých jsou zobrazeny dívky jevící se mladší 18 let, což vyplývá jednak z obsahu protokolů o hlavním líčení ze dne 12. 11. 2019 a 5. 12. 2019, a jednak ze samotného rozsudku nalézacího soudu, zejména z bodu 18. odůvodnění jeho rozhodnutí, kde nalézací soud uvedl, že „že ve všech případech jsou na videosouborech zachyceny dívky ve věku mladším osmnácti let, a to poloobnažené nebo nahé v erotických a sexuálně vyzývavých pozicích s detailními záběry genitálií, dále různé formy pohlavního styku, autoerotiky nebo erotického předvádění v převážné většině s dívkami mladšími osmnácti let. Bez jakýchkoli pochybností dle názoru soudu 235 fotografií – tj. soubor XY (XY) – XY – a nejméně čtyři videosoubory zachycují dívky, mladší osmnácti let, a to konkrétně soubory XY (zachycuje dívku do 15 let, na začátku souboru je věk dívky označen na 14 let), XY a XY (zachycují oba stejnou dívku, přičemž v prvním případě má na hlavě paruku, ve druhém případě blond vlasy s růžovým obarvením, a zejména v druhém případě je nepochybné, že tato dívka rozhodně ještě neměla osmnáct let, oba soubory na začátku označeny, že aktérka má 16 let), (XY) XY (dvě dívky viditelně mladší osmnácti let). Videosoubor, který umístil na internet INTEROPOL a jež si obžalovaný stáhl, obsahuje pornografické dílo s dívenkou předškolního věku“. Skutkovým zjištěním nalézacího soudu přisvědčil i soud odvolací, když v bodě 11. odůvodnění usnesení uvedl, že „ důkazy v dané věci provedené v potřebném rozsahu byly zhodnoceny způsobem předpokládaným ustanovením §2 odstavec 6 trestního řádu, byl tak zjištěn skutkový stav věci bez důvodných pochybnost“.
Nově provedené důkazy i důkazy provedené v řízení před kasačním usnesením Nejvyššího soudu nalézací soud řádně vyhodnotil způsobem respektujícím všechny požadavky trestního řádu, a to včetně zásady bezprostřednosti zakotvené v §2 odst. 12 tr. ř., jejíž porušení bylo důvodem pro kasaci předcházejících rozhodnutí, přičemž na základě těchto úvah dospěl ke skutkovým závěrům, které zastřešil příslušnou právní kvalifikací, jež je podrobně rozebrána v bodech 19. až 22. rozsudku. Ve shodě s pokynem Nejvyššího soudu a důvody, které jej vedly ke zrušení předcházejícího meritorního rozhodnutí ve věci, se velmi podrobně zaobíral otázkou zdánlivého věku osob zobrazených na erotických materiálech nalezených u obviněného, kdy, jak je naznačeno výše, dovodil, že se jedná o dívky mladší 18 let, a tedy děti ve smyslu §126 tr. zákoníku. Krom výše zmíněného důkazu provedením souborů při hlavním líčení, kdy obviněný namítal subjektivitu posuzování věku osob na materiálech zobrazených, však nalézací soud k jeho zjištěním vedly i další skutečnosti, které rozvedl zejména v bodě 20. odůvodnění, kde uvedl, že „obžalovaný sice popírá, že by na souborech, zajištěných v jeho počítači, byly aktérkami pornografických snímků nezletilé dívky, nicméně tato obhajoba je vyvrácena soubory, které byly u hlavního líčení přehrány. Navíc obžalovaný sám u hlavního líčení dne 11. 9. 2017 připustil, že dle jeho názoru ze zajištěných souborů jsou jedno nebo dvě videa nelegální, což připustil v době, kdy začal své jednání oproti přípravnému řízení bagatelizovat. Dále je nutno zdůraznit, že obžalovaný záměrně vyhledával videosoubory s koncovkami PTHC, PTSC, PRETEEN, o nichž věděl, že obsahují dětskou pornografii, k čemuž se doznal, některé z videosouborů dokonce byly na začátku označeny věkem dívky, která v souboru vystupovala, a jak již bylo shora uvedeno, celá řada dívek nepochybně byla ve věku mladším osmnácti let. Přesto obžalovaný uvedené soubory stahoval, sdílel a následně ukládal do předem nastavených adresářů“. Uvedené skutkové závěry nalézacího soudu aprobované odvolacím soudem vychází z provedeného pečlivého dokazování, kdy za této situace Nejvyšší soud neshledal tzv. extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a učiněnými skutkovými zjištěními, který by jej opravňoval k zásahu do stabilizovaných skutkových zjištění.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Skutečnost, že se soud přikloní k verzi hodnocení důkazů odpovídající skutkovým závěrům obžaloby, jsou-li tyto závěry řádně odůvodněny, neznamená porušení zásad hodnocení důkazů a nezakládá ani vadu řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014). V projednávané věci obviněný rozporuje učiněná skutková zjištění, a to na podkladě vlastního hodnocení důkazů (zejména obsahu závadných materiálů) a vlastní verze událostí (kdy popírá, že na materiálech jsou zobrazeny osoby mladší 18 let, nebo se tak jevící). Hodnotí-li však soudy provedené důkazy odlišným způsobem než sám obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho námitky výše uvedeným požadavkům na hmotněprávní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 11. 2020
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu