ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.1191.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 1191/2020-3648
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 12. 2020 o dovoláních, která podali obviněný J. B. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, a obviněný P. H. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 6. 2020, sp. zn. 3 To 96/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 7/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2019, sp. zn. 56 T 7/2018, byl obviněný J. B. uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, účinného do 30. 6. 2016 (dále jen „tr. zákoník“), zčásti dokonaným a zčásti ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, zčásti ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a obviněný P. H. pokusem zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Uvedených trestných činů se obvinění dopustili jednáním podrobně popsaným ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně.
2. Za tuto trestnou činnost byl obviněný J. B. odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu podnikání v oboru výroby a zpracování paliv a maziv a distribuce pohonných hmot a v oboru výroby tepelné energie a rozvodu tepelné energie, včetně zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních korporacích podnikajících v těchto oborech, na dobu sedmi let. Obviněný P. H. pak byl podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu podnikání v oboru výroby a zpracování paliv a maziv a distribuce pohonných hmot a v oboru výroby tepelné energie a rozvodu tepelné energie, včetně zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních korporacích podnikajících v těchto oborech, na dobu sedmi let. Bylo též rozhodnuto o vině a trestu pro spoluobviněného M. K., který dovolání nepodal a ani nebylo podáno v jeho prospěch či neprospěch.
3. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2019, sp. zn. 56 T 7/2018, podali všichni tři obvinění prostřednictvím svých obhájců a státní zástupce odvolání.
4. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. 6. 2020, sp. zn. 3 To 96/2019 , tak, že podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), všechna odvolání zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 6. 2020, sp. zn. 3 To 96/2019, podali obvinění J. B. a P. H. prostřednictvím svých obhájců dovolání .
6. Obviněný J. B. v rámci svého dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
7. Obviněný má za to, že v předchozím řízení byl zcela chybně a nedostatečně zjištěn skutkový stav, neboť lehké topné oleje (dále jen „LTO“) řádně kupoval, veškeré nakupované LTO byly spotřebovány a vrácení spotřební daně bylo uplatněno v souladu s faktickým stavem. Tvrdí, že jako jednatel společnosti B. (dále jen „B.“), odebral veškeré deklarované množství LTO, které společnost spotřebovala v celém rozsahu a v souladu s platnými právními předpisy uplatnila nárok na vrácení spotřební daně. Za tohoto skutkového a právního stavu se tedy nemohl dopustit trestného činu, za který je stíhán.
8. Je toho názoru, že při hodnocení důkazů byl bezdůvodně kladen důraz na výpovědi podle něj nevěrohodných svědků, jejichž tvrzení jsou nepřesná a neúplná, zvláště pokud se týká velikosti kontejnerů, jejich umístění apod. Nadto se jedná o svědky podjaté, a to s ohledem na ukončení pracovního poměru ve společnosti.
9. Obviněný rovněž namítá, že část navržených důkazů nebyla připuštěna, ačkoliv i tyto prokazovaly, že LTO byly řádně nakoupeny, spotřebovány a vrácení spotřební daně bylo uplatněno podle faktické spotřeby v souladu s platnými právními předpisy. Konkrétně nebyl akceptován důkazní návrh na provedení důkazu znaleckými posudky ke kapacitě kontejnerů v XY a k otázce, zda bylo možné vyrobit dostatečné množství tepla pro odběratele pouze z dodávek uhlí či nikoliv; nebylo provedeno ani místní šetření. Podle obviněného je evidentní, že řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, vykazuje vadu opomenutých důkazů, které zejména vedly k nedostatečnému a značně nepřesnému zjištění skutkového stavu věci, což mělo za následek jeho odsouzení. K tomu obsáhle uvádí judikaturu Ústavního soudu k otázce opomenutých důkazů a práva na spravedlivý proces, které bylo podle obviněného v jeho případě porušeno.
10. Z uvedených důvodů obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu nalézacímu k novému projednání a rozhodnutí. Rovněž navrhuje, aby předseda senátu soudu prvního stupně podle §265h odst. 3 tr. ř. předložil bez zbytečného odkladu spis Nejvyššímu soudu s návrhem na přerušení výkonu trestu do doby rozhodnutí o dovolání.
11. Obviněný P. H. ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , přičemž má za to, že provedeným dokazováním nebyla prokázána jeho vina a že měl být obžaloby zproštěn.
12. Z žádného z provedených důkazů podle obviněného nevyplývá, že by se vědomě zapojil do trestné činnosti a že by věděl, že k obchodům s LTO nedochází, protože platby probíhaly řádně a pro něj bylo zásadní to, že dostával za zboží zaplaceno. Nemohl mít přitom s ohledem na svoji roli při uskutečňování obchodů žádné povědomí o tom, že by proti provedeným platbám nemělo být poskytnuto řádné protiplnění. Zdůrazňuje přitom, že za společnosti, ve kterých působil, byly vždy všechny daně řádně zaevidovány a zaplaceny a že s finančním úřadem a dalšími orgány spolupracoval.
13. Podstatná část výhrad obviněného se týká svědkyně H. Obviněný nesouhlasí s nalézacím soudem, který tuto svědkyni považoval za bílého koně obviněného. Naopak podle něj tato svědkyně ve společnosti M. reálně působila a aktivně vystupovala jako její jednatelka.
14. Obviněný dále uvádí, že jednání, které soudy shledaly trestným, se týká společnosti B., na kterou obviněný neměl žádné vazby, neboť obchody pouze zprostředkovával, kdy kupoval LTO od společnosti Kevals, s. r. o. (dále jen „Kevals“), a následně je přeprodával společnosti B. Zdůrazňuje, že veškeré aktivity týkající se nákupu LTO byly započaty ještě před tím, než se v záležitosti začal angažovat. V této souvislosti obsáhle popisuje genezi jeho angažmá a spolupráci s bulharskými státními příslušníky, jejichž pokyny plnil, přičemž mu v té době na celé situaci nepřišlo nic zvláštního ani podezřelého a domníval se, že za prodej LTO nese odpovědnost společnost B. coby koncový odběratel. Žádné spojení mezi jednotlivými společnostmi, ani mezi ním a obviněným B. podle obviněného neexistují.
15. Další pochybení soudu prvního stupně obviněný spatřuje v tom, že nebyl vyslechnut svědek T. Rovněž soud nesprávně pochopil principy, které ovládají obchody s LTO, neboť pokud by společnost Kevals dodala LTO do řetězce, musely by se následně dostat ke společnosti B. Obviněný také nesouhlasí s tím, že podle něj zmatené a nedůvěryhodné svědectví H. vzal nalézací soud za zcela usvědčující, když navíc tato svědkyně odmítla u hlavního líčení vypovídat. Opět zdůrazňuje, že byl pouhým překupníkem a že soud prvního stupně ho staví do role organizátora celého obchodu či jakéhosi řetězce. Aktivní postavení H. navíc může podle něj být doloženo svědeckou výpovědí O. Š. Obviněný tedy závěrem argumentace týkající se jeho viny odmítá tvrzení soudu prvního stupně, že by měl k páchání trestné činnosti zneužívat další osoby, neboť si ani není vědom toho, že by sám měl páchat trestnou činnost. Závěry o jeho vině nemají reálnou oporu v provedených důkazech a jedná se pouze o domněnky soudu. Obchody, kterých se účastnil, byly podle obviněného legální. Přesto podle něj není dán řetězec nepřímých důkazů svědčících o jeho vině.
16. Závěrem svého dovolání se obviněný vyjádřil i k uloženému trestu. Namítá, že nebyla zohledněna délka trestního stíhání a doba, která uplynula od páchání trestné činnosti, a že s ohledem na osobu obviněného, který dosud nebyl trestán, a okolnosti případu je uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody zjevně nepřiměřené a nespravedlivé. Uložený trest je navíc nespravedlivý a neadekvátní vzhledem k trestu uloženému spoluobviněnému K., neboť škoda způsobená obviněným je nižší než škoda způsobená obviněným K.
17. Podle obviněného se s jím uváděnými námitkami nevypořádal ani odvolací soud, který se s argumentací nalézacího soudu ztotožnil a porušil tak zásadu in dubio pro reo. I to má podle obviněného za následek zcela nesprávné právní posouzení skutku.
18. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu nalézacímu k novému projednání.
19. Dovolání obviněných byla ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. zaslána nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovoláním se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dovolací argumentaci obviněných a poté se vyjádřil k jednotlivým dovolacím námitkám.
20. K dovolání obviněného J. B. státní zástupce uvádí, že to je v podstatě celé polemikou se skutkovými závěry soudů, nikoliv namítáním nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Zároveň se v zásadě jedná o námitky, které dovolatel uplatňoval již v rámci řízení před soudy obou stupňů, přičemž soudy se s těmito námitkami dostatečně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí je vypořádaly. Do rámce dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani do jiného dovolacího důvodu nespadají, a jsou proto irelevantní, výhrady dovolatele ohledně nedostatečně zjištěného skutkového stavu, potažmo tzv. opomenutých důkazů. V dané věci podle státního zástupce nalézací soud zcela přesvědčivě odůvodnil, z jakého důvodu další navrhované dokazování odmítl pro zjevnou nadbytečnost provést, přičemž odvolací soud se s tímto odůvodněním bezezbytku ztotožnil. Státní zástupce pouze dodává, že důkazní návrhy obviněného dominantně směřovaly ke zjištění hypotetické možnosti užití kotle a jeho příslušenství k deklarovanému vytápění, avšak v dané věci je důležitý stav faktický, na jehož objasňování se nalézací soud správně zaměřil. Zásah dovolacího soudu do napadeného rozhodnutí by proto podle státního zástupce být na místě jen v případě tzv. extrémního rozporu. V dané věci se však podle něj o popsanou situaci zjevně nejedná, neboť soudy dostály svým povinnostem vyplývajícím z §2 odst. 5 a 6 tr. ř. V dané věci tedy podle státního zástupce není dán žádný, a už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu vyplývá přesvědčivý vztah mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Argumentace nalézacího, potažmo odvolacího soudu, je komplexní, a proto podle státního zástupce není žádného důvodu ji v rámci tohoto vyjádření opakovat či opětovně usvědčující důkazy interpretovat.
21. Ohledně dovolání obviněného P. H. je podle státního zástupce situace obdobná, jelikož tento obviněný sice formálně deklaruje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ačkoliv zjevně pouze nesouhlasí se skutkovými závěry nalézacího soudu a jinak interpretuje provedené důkazy, když prohlašuje, že z žádného provedeného důkazu nevyplývá, že by se dovolatel vědomě zapojil do trestné činnosti a že by věděl, že k obchodům s LTO nedochází, ačkoliv nalézací soud velmi důkladně v odstavcích 81 až 84 odůvodnění rozsudku vyložil, z jakých důkazů vycházel při vyvození jeho trestní odpovědnosti. S těmito skutkovými závěry se zjevně plně ztotožnil i odvolací soud, přičemž velmi výstižně okomentoval ekonomicky nepochopitelný řetězec společností a navazujících transakcí, jehož hlavním tvůrcem a hybatelem byl právě obviněný H. Skutečnost, že tento obviněný hodnotí některé důkazy (např. výpověď svědkyně H., výpověď svědka M. a další zjištění k jeho osobě) jinak, a vyvozuje z nich jiný, pro jeho osobu příznivější skutkový děj, nelze podle státního zástupce podřadit pod deklarovaný ani jiný dovolací důvod. Zdůrazňuje, že argumentace obviněného v dovolání se takřka v plné míře a doslovně shoduje s argumentací, kterou obviněný uvedl v rámci odvolání, přičemž odvolací soud se s jeho obhajobou řádně a správně vypořádal.
22. Ve vztahu k dovolatelem tvrzenému řádnému zaevidování spotřební daně a daně z přidané hodnoty státní zástupce poznamenává, že ani perfektní dokladování transakcí, které však zjevně slouží ke zkrácení daně, nemůže na trestnosti jednání nic změnit. Zákon o dani z přidané hodnoty i zákon o spotřebních daních je podle něj nutno aplikovat v jejich celku, smyslu a účelu. Uskutečněním zdanitelného plnění podle §72 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty či použitím minerálních olejů pro výrobu tepla ve smyslu §56 odst. 1 zákona o spotřebních daních rozumí tyto předpisy stav faktický, nikoli stav formálně vykázaný. Bylo-li proto uzavření smluv předstíráno za účelem jakékoliv formy daňového zvýhodnění, příp. daňového úniku, byly smlouvy uzavřeny v rozporu se zákonem a pro orgány činné v trestním řízení nemůže být rozhodující, že daňový subjekt uplatněný nárok na odpočet daně či nárok na vrácení daně doložil po formální stránce perfektními daňovými doklady; naopak rozhodující je ta skutečnost, že uplatněný nárok nebyl stvrzen po stránce faktické.
23. Ohledně výtky obviněného P. H. ve vztahu k výši uloženého trestu státní zástupce připomíná, že za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu, apod. Uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze podle státního zástupce v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu. I přesto však konstatuje, že trest uložený obviněnému H. rozhodně nelze hodnotit jako trest přísný. V tomto směru se ztotožňuje a odkazuje na názor odvolacího soudu ohledně až naopak nepřiměřené mírnosti nalézacího soudu při stanovení výše trestů jednotlivým obviněným.
24. Státní zástupce proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím v neveřejném zasedání státní zástupce podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
25. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda jsou v této trestní věci dovolání přípustná, zda byla dovolání podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
26. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
27. Oba obvinění uplatnili ve svých mimořádných opravných prostředcích dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
28. V obecné rovině lze k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvést, že dovolací důvod podle uvedeného ustanovení je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
29. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
30. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
31. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
32. Na podkladě obviněnými uplatněného dovolacího důvodu a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněných.
IV.
Důvodnost dovolání
33. Z hlediska vymezení rozsahu dovolacího přezkumu považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve konstatovat, že dovolací námitky, které obvinění J. B. a P. H. uplatnili v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřují proti výroku o vině zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, obviněný P. H. dále svoji dovolací argumentaci směřuje proti výroku o trestu.
34. Dále považuje Nejvyšší soud za potřebné poukázat na to, že ačkoliv obvinění uplatnili toliko uvedený dovolací důvod, je tento nutno s ohledem na obsah jejich dovolání posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Z obsahu dovolání je totiž zřejmé, že obvinění svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí nalézacího soudu, ale také proti rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
35. Pokud jde o další vymezení rozsahu dovolacího přezkumu ve vztahu k výroku o vině z hlediska konkrétních námitek obviněných, pak lze dále uvést, že podstata dovolacích námitek obviněného J. B. (s jistou mírou zjednodušení) i nadále spočívá ve skutkových tvrzeních, že lehké topné oleje řádně kupoval, tyto byly spotřebovány a vrácení spotřební daně bylo uplatněno v souladu s faktickým stavem, resp. že jako jednatel společnosti B. odebral veškeré deklarované množství lehkých topných olejů, které společnost spotřebovala v celém rozsahu a v souladu s platnými právními předpisy uplatnila nárok na vrácení spotřební daně , a tedy, že se za tohoto skutkového a právního stavu nemohl dopustit trestného činu, za který je stíhán. Obviněný P. H. pak (obdobným způsobem) uvádí, že ze žádného provedeného důkazu nevyplývá, že by se vědomě zapojil do trestné činnosti a že by věděl, že k obchodům s LTO nedochází , což činí polemikou s hodnocením některých důkazů (např. s výpovědí svědkyně H., svědka M. a dalšími zjištěními k jeho osobě).
36. Oba obvinění tuto dovolací argumentaci (znovu) uplatňují přesto, že ji uplatňovali již v předchozích stadiích trestního řízení, tedy jak v řízení před soudem prvního stupně, tak i v odvolacím řízení, a nižší soudy se jí zabývaly a vypořádaly se s ní. S ohledem na toto zjištění proto považuje Nejvyšší soud za nutné rovněž konstatovat, že pokud obviněný v podaném dovolaní opakuje obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem v průběhu hlavního líčení a kterou následně zopakoval v rámci svého odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu, se kterou se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, pak je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, resp. ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002). Takováto situace ohledně uplatnění námitek, se kterými se oba nižší soudy již vypořádaly, nastala i v této trestní věci a proto by tak na jejich závěry bylo možné plně odkázat.
37. Kromě toho, že oba obvinění nyní v rámci dovolacího řízení znovu opakují svoji obhajobu, je zřejmé také to, že jejich výše uvedené námitky neodpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (prostřednictvím kterého je možno napadat nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení) a neodpovídají ani žádnému jinému dovolacímu důvod podle §265b tr. ř. Je tomu tak proto, že obvinění v podaném dovolání uplatňují výlučně námitky skutkové a procesní povahy, tedy námitky týkající se oblasti dokazování, a to jak z pohledu úplnosti dokazování (obviněný J. B. se domáhá provedení dalších důkazů, které však v dovolání nespecifikuje a neuvádí, čeho se jimi domáhá), tak i následného hodnocení provedených důkazů (obvinění zpochybňují skutkové závěry soudů a některé důkazy).
38. K naznačené povaze těchto dovolacích námitek pak lze v obecné rovině a ve spojení s výše uvedeným (viz body 28. až 30. tohoto usnesení) uvést, že otázka dokazování je čistě v dispozici soudu prvního stupně, potažmo (při splnění zákonných podmínek uvedených v §263 odst. 6 a 7 tr. ř.) odvolacího soudu. V této souvislosti je nutno připomenout jednu ze základních zásad českého trestního řízení, a to zásadu volného hodnocení důkazů. Zasahovat do hodnocení důkazů může dovolací soud pouze tehdy, jsou-li hodnoceny pouze některé z provedených důkazů, resp. pokud jsou hodnoceny důkazy, které provedeny nebyly, resp. pokud je hodnocení důkazů v rozporu se zásadami formální logiky. Takovéto skutečnosti však v projednávané věci nenastaly ani v rámci odvolacího řízení, ani nyní v rámci dovolacího řízení.
39. Pokud se tedy obvinění nyní v rámci dovolacího řízení snaží Nejvyššímu soudu předestřít jinou verzi skutkového děje zpochybňováním skutkových závěrů, ke kterým dospěly soudy nižších stupňů, a to i přesto, že tuto snahu (formálně) prezentují jako nesouhlas s právním posouzením skutku, pak se nachází zcela mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Skutková zjištění a jejich právní posouzení je vždy třeba důsledně odlišovat, a to i přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy na skutková zjištění navazují.
40. Je skutečností, že zásada, s níž lze v řízení o dovolání přistoupit k hodnocení skutkových námitek, se nemusí uplatnit bezvýhradně. Ústavní soud vymezil v řadě svých rozhodnutí zobecňující podmínky pro posouzení případů, kdy má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Takto vymezil jak situace, kdy je zásah do skutkových zjištění odůvodněn případy extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními (ten je zpravidla založen tím, že zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování), tak také v dalších svých rozhodnutích vymezil zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení rovněž za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, a to s ohledem na případy tzv. opomenutých důkazů. Podle Ústavního soudu lze důkazní návrh obviněného neakceptovat tehdy, pokud tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále pokud důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí a nakonec jde o případ nadbytečnosti důkazu, tedy situace, kdy určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
41. Zároveň ale platí, že pokud jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, pak je třeba v konkrétní věci zároveň vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 4 Tdo 11/2019). Na existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními nelze usuzovat jen proto, že soudy hodnotily důkazy odlišným způsobem než obviněný a přiklonily se k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady „in dubio pro reo“, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
42. Je skutečností, že obvinění v této trestní věci námitku extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, dílem v podobě námitky opomenutých důkazů, formálně učinili předmětem své dovolací argumentace tak, jak je to judikaturou vyžadováno. Zároveň je však možné konstatovat, že tuto svoji dovolací námitku dostatečně argumentačně nepodpořili tak, jak to uvedená judikatura vyžaduje, a to i ve spojení se shora uvedeným ustanovením §265f odst. 1 tr. ř. Nejen proto může Nejvyšší soud z uvedeného pohledu konstatovat, že napadená rozhodnutí soudů v nyní projednávané věci naznačenými vadami netrpí.
43. V obecné rovině lze po přezkoumání odůvodnění obou rozhodnutí a jejich vazbě na učiněná skutková zjištění naopak konstatovat, že skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí podle §2 odst. 5 tr. ř., a že takto řádně provedené důkazy soudy pečlivě hodnotily jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech přihlížejíce ke všem skutečnostem, tedy zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Komplexní a přesvědčivé odůvodnění obou rozhodnutí pak jsou rovněž v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř.
44. S ohledem na výše uvedené tak lze k dovolání obviněného J. B. pouze zopakovat, že jeho dovolání je pouze polemikou se skutkovými závěry obou nižších soudů, respektive, že obviněný neuplatňuje jedinou námitku, která by se vztahovala k nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení. Bylo také již konstatováno, že se současně jedná o námitky, které obviněný uplatňoval již v rámci řízení před soudy obou stupňů, přičemž soudy se s těmito námitkami dostatečně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly, jak je zřejmé z odůvodnění jejich rozhodnutí. V dané věci již nalézací soud zcela přesvědčivě odůvodnil, proč pro nadbytečnost navrhovaných důkazů tyto odmítá provést (viz body 87. až 90. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), přičemž odvolací soud se s tímto odůvodněním bezezbytku ztotožnil (viz bod 13. odůvodnění usnesení). Pro úplnost lze pouze dodat, že důkazní návrhy obviněného směřovaly ke zjištění hypotetické možnosti užití kotle a jeho příslušenství k uváděnému vytápění. V dané věci je ale důležitý faktický stav věci, který z hlediska podmínek trestní odpovědnosti obviněného a její podoby nalézací soud úplně a správně zjistil a poté jej také odpovídajícím způsobem právně kvalifikoval. Zásah dovolacího soudu do napadeného rozhodnutí by tak byl na místě jen v případě tzv. extrémního rozporu, který však v dané věci zjevně nenastal.
45. Obdobným způsobem lze posoudit i dovolání obviněného P. H. , který rovněž pouze nesouhlasí se skutkovými závěry nalézacího soudu a jinak interpretuje provedené důkazy. S obhajobou obviněného, že ze žádného provedeného důkazu nevyplývá, že by se vědomě zapojil do trestné činnosti a že by věděl, že nedochází k obchodům s lehkými topnými oleji, se nalézací soud vypořádal pod body 81. až 84. odůvodnění rozsudku a s těmito skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud, který navíc po bodem 15. odůvodnění svého usnesení popsal a vyhodnotil ekonomicky nepochopitelný řetězec společností a navazujících transakcí, jehož hlavním tvůrcem a hybatelem byl právě obviněný P. H. I v jeho případě platí, že pokud tento obviněný hodnotí některé důkazy (např. výpověď svědkyně H., výpověď svědka M. a další zjištění k jeho osobě) jinak, a vyvozuje z nich jiný pro jeho osobu příznivější skutkový děj, pak tyto námitky nelze podřadit pod jím uplatněný ani jiný dovolací důvod.
46. Zcela bezpředmětná je námitka obviněného ohledně řádného zaevidování spotřební daně a daně z přidané hodnoty. K této námitce je třeba poznamenat, že ani formálně řádné zdokladování transakcí (zde zaevidování daně) nemůže na trestnosti jednání nic změnit, zejména pokud je ve své podstatě prostředkem, který (zde) slouží ke zkrácení daně. Zákon o dani z přidané hodnoty i zákon o spotřebních daních je totiž nutno aplikovat v jejich celku, smyslu a účelu. Uskutečněním zdanitelného plnění podle §72 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty či použitím minerálních olejů pro výrobu tepla ve smyslu §56 odst. 1 zákona o spotřebních daních rozumí tyto předpisy stav faktický, nikoli stav formálně vykázaný. Bylo-li proto uzavření smluv předstíráno za účelem jakékoliv formy daňového zvýhodnění, příp. daňového úniku, byly smlouvy uzavřeny v rozporu se zákonem a pro orgány činné v trestním řízení nemůže být rozhodující, že daňový subjekt uplatněný nárok na odpočet daně či nárok na vrácení daně doložil po formální stránce perfektními daňovými doklady. Rozhodující je naopak ta skutečnost, že uplatněný nárok nebyl stvrzen po stránce faktické.
47. Poslední námitkou obviněného P. H. jsou jeho výhrady k výši uloženého trestu, který považuje vzhledem k délce trestního řízení, době, která uplynula od páchání trestné činnosti, vzhledem k jeho osobě (dosud nebyl trestán), a okolnostem případu, za trest zjevně nepřiměřený a nespravedlivý, a to i vzhledem k trestu uloženému spoluobviněnému K., neboť škoda způsobená obviněným P. H. je nižší než škoda způsobená obviněným K.
48. Ve vztahu k této námitce je nutno uvést, že námitky proti výroku o trestu na podkladě uvedeného důvodu dovolání uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatňovat pouze v případech, kdy dojde k pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu, apod. Námitky tohoto charakteru však obviněný neuplatňuje a tato situace ani nenastala.
49. Z obsahu dovolání obviněného vyplývá naopak jiná povaha dovolacích námitek obviněného, a to, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný a nespravedlivý trest. Tyto námitky však nelze v dovolání namítat nejen prostřednictvím důvodu dovolání uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
50. Je ale nutno připustit, že (i) v případě dovolání směřujícího proti výroku o trestu uloženého ve výměře a v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně si lze zásah Nejvyššího soudu představit, a to v případě trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.), kdy by uložení takového trestu mohlo naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Je však třeba zdůraznit, že takový zásah přichází v úvahu zcela výjimečně, a to pokud by soud shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že je neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe, případně subsidiarity přísnější trestní sankce (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016).
51. V případě trestu uloženého obviněnému je však nutno především poukázat na to, že obviněný jednak dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neuplatnil a současně ani na situaci extrémně přísného a zjevně nespravedlivého trestu nepoukázal. Pokud však byl obviněnému za užití §58 odst. 1 tr. zákoníku uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří let, nelze mít za to, že by tento trest jakkoli vybočoval z ústavních zásad pro ukládání trestů a byla by takto v dovolacím řízení opodstatněna revize výroku o trestu, neboť by se jednalo o trest neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. V tomto směru se lze zároveň ztotožnit a odkázat i na názor odvolacího soudu, že prakticky všem obviněným byly nalézacím soudem uloženy naopak nepřiměřeně mírné tresty (viz odstavec 17 odůvodnění usnesení vrchního soudu).
52. Ze všech těchto důvodů proto Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání obviněných J. B. i P. H. byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
53. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud o dovoláních obou obviněných rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř .
54. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o těchto mimořádných opravných prostředcích v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 12. 2020
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Zpracoval:
JUDr. Aleš Kolář