ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.1294.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 1294/2020-244
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2020 o dovolání, které podal obviněný J. W. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 10 To 42/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 5 T 54/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 5 T 54/2019 , byl obviněný J. W. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že v obci XY č. p. XY dne 4. 1. 2019 v době od 10:00 hodin do 12:00 hodin v areálu společnosti F. K. z volně přístupné výrobní haly odcizil svářečku Convex 405 Pulse, výr. č. XY, žluté barvy, čímž způsobil poškozené společnosti A., IČ: XY, škodu ve výši nejméně 120.000 Kč.
Proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 5 T 54/2019, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině i výroku o trestu.
O odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 10 To 42/2020 , a to tak, že jej podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný J. W. dovolání (č. l. 227–230), v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný v podaném dovolání brojí proti skutkovým zjištěním učiněných nižšími soudy, která považuje za učiněná v rozporu s obsahem provedeného dokazování. Trvá na tom, že jednal v rámci své pravomoci založené ústní dohodou o jeho působení ve společnosti, přičemž poukazuje na výpovědi svědků P. D., T. M. a M. D. Závěr soudu, že dne 4. 1. 2019 skončil v manažerské funkci, označil za nesprávný. Manažerské oprávnění mu totiž vzniklo v souladu s dvojstrannou ústní dohodou a dohodou muselo být rovněž skončeno. Datum, kdy došlo k dohodě o ukončení manažerského oprávnění ve společnosti, rozhodně nebylo dne 4. 1. 2019. Uvedl, že dne 4. 1. 2019 zařizoval opravu předmětné svářečky, a to s odvoláním na výpověď svědka M., který potvrdil, že svářečka byla rozbitá. Svářečku dne 4. 1. 2020 naložil, aby ji odvezl do opravy a vyřešil tak své resty ve společnosti. Když se mu nepodařilo zajistit opravu, neboť mu svářečku na reklamaci téhož dne nepřijali, tak svářečku z auta nevyložil. Disponoval s ní jako s mnoha dalšími věcmi ve společnosti po dobu jednoho roku předtím. Svářečku ihned po telefonátu od policie vrátil. V rámci hodnocení procesu dokazování zdůrazňuje, že důkazem nemůže být to, že se odmítnul bavit s člověkem, který se do telefonu představil jako policista. Stejně tak brojí proti interpretaci skutečnosti, že dne 7. 1. 2019 v 19:11 hodin kontaktoval zaměstnance společnosti A., kdy tento telefonát jeho verzi událostí naopak potvrzuje, tedy to, že se snažil vyřešit porouchanou svářečku.
Obviněný závěrem konstatoval, že v případě jeho osoby nebyl rozdíl mezi dispozicí s majetkem společnosti před datem 4. 1. 2019 a po něm, neboť stále jednal v zájmu společnosti a ve funkci jejího manažera. Soudy obou stupňů podle jeho názoru postupovaly v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 6 Tdo 1137/2013, když dospěly k závěru, že si obviněný přisvojil cizí věc. Stejně tak podle něj nebyl prokázán jeho úmysl si svářečku přisvojit tak, že se jí zmocní.
S ohledem na výše uvedené námitky proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 10 To 42/2020, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 5 T 54/2019, zrušil.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 21. 10. 2020, sp. zn. 1 NZO 889/2020.
Po stručné rekapitulaci průběhu řízení a námitek obviněného státní zástupce zdůraznil, že obviněný v dovolání opakuje svoji obhajobu uplatněnou již v řízení před nalézacím soudem. Těžiště dokazování spočívá v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat a případně korigovat soud v řízení o řádném opravném prostředku. Celé dovolání je podle názoru státního zástupce toliko polemikou se skutkovými závěry nižších soudů. S ohledem na uplatněný dovolací důvod však není možno domáhat se v řízení před dovolacím soudem revize učiněných skutkových zjištění. Jedinou možností pro zásah do skutkových zjištění učiněných nižšími soudy je situace, kdy se prokáže existence tzv. extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a učiněnými skutkovými zjištěními. Námitky dovolatele však do této kategorie zjevně zařadit nelze. Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí zcela v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, na základě kterých důkazů dospěly k závěru o vině obviněného, přičemž podle názoru státního zástupce se s těmito úvahami a závěry obou soudů lze zcela ztotožnit.
K poukazu obviněného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 6 Tdo 1137/2013, státní zástupce uvedl, že tento je nepřípadný. Jedná se o skutkově zcela odlišné případy. Dovolatel věděl o tom, že předmětná svářečka není jeho vlastnictvím, nýbrž je v oprávněné držbě společnosti F. K., přičemž navíc věděl, že vlastnické právo k dané věci má společnost A. Obviněný se snažil nějakým způsobem řešit svoje údajné pohledávky vůči společnosti F. K., avšak tyto nelze řešit na úkor třetích subjektů, a to ani za situace, kdy případné vymáhání údajného nároku je do značné míry komplikováno skutečností, že mezi ním a společností F. K. nebyla písemně uzavřena žádná manažerská či jiná pracovněprávní smlouva. Rovněž nebyly podle státního zástupce naplněny podmínky pro výkon tzv. retenčního práva k předmětné věci a to jednak proto, že vlastníkem věci byla společnost A., o čemž obviněný věděl, a jednak proto, že se obviněný věci zmocnil svévolně.
S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. W. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Současně vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
K dovolání státního zástupce zaslal obviněný prostřednictvím svého obhájce Nejvyššímu soudu dne 9. 12. 2020 repliku. V podané replice obsahově toliko opakoval obsah svého dovolání, kdy zdůrazňoval, že oprávněně disponoval s majetkem společnosti z titulu ústně uzavřené manažerské smlouvy. Volně nakládal s majetkem společnosti a zajišťoval chod společnosti, což bylo v rámci dokazování prokázáno. Dále zopakoval, že svářečku nezadržel k zajištění svých závazků vůči společnosti F. K., ale toliko k její opravě. Závěrem setrval na podaném dovolání s tím, že nebylo v daném případě náležitě prověřeno a prokázáno, že jednal dne 4. 1. 2019 v úmyslu přisvojit si cizí věc, když na základě ústní a již rok praktikované smlouvy s F. K., byl oprávněn takto činit a jeho oprávnění k uvedenému dni žádným prokazatelným způsobem nezaniklo.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání obviněného J. W. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 10 To 42/2020, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti uplatněného dovolacího důvodu obviněného J. W.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. W. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé , popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod obviněným uplatněný dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména své vlastní výpovědi a výpovědí svědků P. D., M. D., T. M., J. M., obsahu SMS komunikace mezi jeho osobou a M. D., obsahu komunikace mezi jeho osobou a J. R.) a vadná skutková zjištění (zejména stran zjištění důvodu, pro který měl svářečku ve svém držení, dále stran zjištění, zda byl ke dni 4. 1. 2020 stále v manažerské pozici, resp. zda došlo k uzavření ústní manažerské smlouvy mezi ním a společností F. K. a toho, jaké nároky měly být mezi nimi vypořádány), jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecně formulovaná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že z provedených důkazů vyplývá pouze potvrzení jeho verze událostí) a předkládá vlastní verzi skutkových událostí (kdy obviněný tvrdí, že toliko řešil opravu svářečky a právě k tomuto účelu ji odvezl v souladu se svými pravomocemi z areálu společnosti F. K.).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný J. W. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje zejména z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Jak uvedeno výše, formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný J. W. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. V rámci tohoto dovolacího důvodu tedy není možné ani polemizovat se skutkovými závěry soudu, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz je pro skutkové zjištění více důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod., jak činí v rámci podaného dovolání obviněný .
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy , kterýžto obviněný nenamítá explicitně, ale z jeho dovolání vyplývá, když kritizuje klíčové skutkové závěry učiněné nižšími soudy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů je tedy dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Semilech, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Oba soudy vzaly za prokázané, že obviněný z vlastní vůle ukončil působení ve společnosti ke dni 4. 1. 2019, kdy spolu s P. H. odváželi v předmětný den své věci ze společnosti, což vyplynulo z výpovědi samotného obviněného i dalších svědků (P. H., T. M.). Podle vlastní výpovědi pak obviněný sám naložil svářečku do auta. Z obsahu SMS korespondence i výpisu telefonických hovorů získaných při znaleckém zkoumání V. Č., soudního znalce z oboru elektronika, specializace mobilní telefony, je zřejmé, že svářečka měla sloužit obviněnému jakožto prostředek k vyjednávání o jeho pohledávkách za společností F. K. S ohledem na obsah výše zmíněné komunikace, ale i výpověď pracovníka společnosti A., D. S. je nepochybné, že verze obviněného, že se v daný den pokusil reklamovat svářečku, ale byl odmítnut kvůli pozdní hodině, se nezakládá na pravdě. Na pracovníky výše uvedené společnosti, konkrétně na J. R. se obrátil až dne 7. 1. 2019 v 19:11 hod., tedy po telefonátu policisty, který se jej na odcizenou svářečku dotazoval. Nalézací soud tak obviněným prezentované verzi událostí neuvěřil, neboť byla v rozporu s provedeným dokazováním. Naopak dospěl k závěru, že „ z provedeného dokazování lze dovodit úmysl obžalovaného svářečku získat do své moci za situace, kdy mu společnost dluží částku okolo 100 000 Kč a za situace, kdy i kolega H. přenechal společnosti pojízdnou moštárnu, kterou financoval “. S uvedenými skutkovými závěry se pak plně ztotožnil i soud odvolací, jak vyplývá z bodu 5. odůvodnění usnesení odvolacího soudu.
Výše uvedeným závěrům nižších soudů nelze ničeho vytknout, a to i s přihlédnutím k argumentaci obviněného. Nelze tak ve věci shledat rozpory mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, natož pak rozpor extrémní, který by opravňoval Nejvyšší soud k zásahu do skutkových zjištění učiněných nižšími soudy. Dokazování bylo provedeno v souladu s trestním řádem respektující všechny požadavky práva na spravedlivý proces.
Pod uplatněný dovolací důvod jsou formálně vzato podřaditelné námitky obviněného, v nichž brojí proti naplnění znaku „zmocnění se cizí věci“ a nenaplnění subjektivní stránky trestného činu. Obviněný však tyto námitky založil výlučně na zpochybňování provedeného dokazování a z něho vyvozených skutkových závěrů. Nezpochybňuje tedy hmotněprávní posouzení přisouzeného skutkového stavu, ale pouze skutkový stav sám. Tyto námitky tedy obviněný uplatnil způsobem neregulérním, nezakládajícím přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami.
Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho námitky výše uvedeným požadavkům na hmotněprávní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného J. W. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 12. 2020
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata