ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.131.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 131/2020-1301
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 4. 2020 o dovolání podaném M. V. , nar. XY, bytem XY, XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 2 To 51/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 36/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného M. V. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 5. 2018, č. j. 17 T 36/2015-1126 , byl obviněný M. V. uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, dále jen („tr. zákoník“), přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, a přečinem soulože mezi příbuznými podle §188 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že v blíže neurčené době nejméně od počátku roku 2007 do jara 2015 nejdříve v XY v bytě domu čp. XY v XY ulici a nejspíše od roku 2010 v XY, vše okres Písek, v domě čp. XY, v době, kdy žil s bývalou manželkou J. V. a společnými nezletilými dětmi AAAAA (pseudonym) a BBBBB (pseudonym) ve společné domácnosti nebo v době pobytu nezletilých dětí u něho v rámci neinstitucionální a po dohodě s matkou dětí realizované střídavé péče o ně,
po celou dobu svou nezletilou dceru AAAAA, nar. XY, opakovaně v přesně nezjištěném počtu případů osahával na prsou a na celém těle, strkal jí prsty do přirození, nutil ji, aby sála jeho pohlavní úd až do ejakulace, ve věku nejméně od 12 let na ní opakovaně vykonal soulož, v některých případech v opilosti, nejméně v jednom případě ji předtím hodil na postel,
pohlavní styky si v době nepřítomnosti matky a proti vůli nezletilé, kterou vyjadřovala pláčem či verbálním odmítáním jeho aktivit, vynucoval s využitím postavení výchovné autority i fyzické síly, kterou poškozenou v některých případech držel či ji stlačil do požadované pozice, a říkal jí, že to nesmí svěřit matce;
poškozená pociťovala bolest, říkala mu to a měla na něho zlost, někdy plakala, posléze se rezignovaně pohlavním stykům podrobovala,
a takového jednání se dopustil, ačkoli je jejím biologickým otcem a po celou dobu se podílel na její výchově a tedy věděl, že je dítětem mladším patnácti let .
Za uvedenou trestnou činnost byl obviněný podle §185 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 5. 2018, č. j. 17 T 36/2015-1126, podal obviněný odvolání, které směřoval do výroků o vině a trestu.
O odvolání obviněného rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 2 To 51/2018, tak, že je jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
V předmětné trestní věci se jedná o druhé dovolací řízení ve věci. Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 3 Tdo 1597/2017, zrušil předcházející rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 2 To 42/2017, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 2. 2017, č. j. 17 T 36/2015-982, kdy následně uložil Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v projednávaném případě byl dán extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a zjištěnými skutkovými závěry soudů nižších stupňů. Tento spatřoval zejména při posouzení klíčové výpovědi poškozené a její věrohodnosti, přičemž nalézací a odvolací soud nedostatečně konfrontovaly tvrzení poškozené s dalšími důkazy, zejména v podobě některých svědeckých výpovědí, podle kterých si poškozená vše vymyslela, přičemž výpověď poškozené přijaly bez dalšího za věrohodnou a pravdivou.
II.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 2 To 51/2018, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 1251–1254), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný je přesvědčen, že nebyly odstraněny vady vytýkané soudům nižších stupňů v předcházejícím kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu. S ohledem na dokumentovaný obsah rozhovoru poškozené při psychiatrickém vyšetření v rámci znaleckého zkoumání, tedy, že měla první intimní styk ve věku 14 až 15 let, a poté, že měla sex s V. F., svým partnerem, má obviněný za to, že by bylo na místě nařídit gynekologický posudek ohledně jejího panenství. Soud prvního stupně k tomu ale nepřistoupil a odvolací soud jeho rozsudek potvrdil. Stejně tak má za to, že nepostačovalo doplnění znaleckého posudku a opětovný výslech znalce Šnorka k tomu, aby bylo jednoznačně prokázáno, že poškozená je osobou věrohodnou. K tomu nepřispěl ani revizní znalecký posudek z oboru sexuologie, který nedospěl k závěru, že není osobou zaměřenou na dětské sexuální objekty. Dále obviněný poukazuje na skutečnost, že poškozená dnem své zletilosti opustila psychiatrickou léčebnu. Následně se pak s ním v dubnu 2019 setkala a při tomto setkání mu sdělila, že si přeje celou věc stáhnout, o čemž následně vedli SMS konverzaci. Jelikož se nalézací soud nedostatečně zaobíral skutkovými zjištěními a důkazy, které byly ve věci předloženy, měl odvolací soud možnost tyto nedostatky zhojit doplněním znaleckých posudků z oboru psychologie a gynekologie, což však neučinil a naopak nechal vyhotovit psychiatrický posudek, ze kterého vyplynuly údaje, které ponechal odvolací soud bez povšimnutí, přestože na ně byl upozorňován. Své závěry tak učinily soudy bez řádného zjištění skutkového stavu věci.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 2 To 51/2018, stejně tak jako rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 5. 2018, č. j. 17 T 36/2015-1126, a podle §265k odst. 2 tr. ř. a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Závěrem obviněný s ohledem na svůj zdravotní stav navrhnul, aby Nejvyšší soud podle ustanovení §265o tr. ř., odložil výkon rozhodnutí, což podepřel lékařskou zprávou z 21. 3. 2019, připojenou k dovolání, s diagnózou těžké rekurentní depresivní poruchy.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 5. 8. 2019, sp. zn. 1 NZO 794/2019. Spis a dovolání obviněného bylo Nejvyššímu soud doručeno dne 30. 1. 2020.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že obviněný uplatňuje toliko argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Jeho jednání bylo prokázáno výpověďmi poškozené AAAAA, jeho tehdy nezletilé dcery, její matky J. V., svědkyně CCCCC (pseudonym), bývalé spolužačky poškozené a současně nevlastní sestry současné manželky obviněného. Způsob násilného jednání obviněného je podrobně popsán ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, jakožto i v odůvodnění druhoinstančního rozhodnutí. Dále bylo jednání obviněného prokázáno znaleckými posudky, kdy revizní znalecký posudek Psychiatrické nemocnice Bohnice vysvětlil, že obviněný netrpí sexuální deviací a je sexuálně orientován na dospělé ženy, je schopen ovládat své jednání, a spáchal-li své činy v alkoholovém opojení, byly jeho ovládací schopnosti jen nepodstatně sníženy. Pokud se obviněný dopustil stíhaného jednání, je lépe než defektní sexualitou toto vysvětlit jeho erektilní disfunkcí od čtvrtého věkového decenia s dospělými ženami a též jeho pijáckou anamnézou. Případné inkriminované incestní pedosexuální chování při zachované pohlavní apetenci obviněného a při jeho úplném nepatologickém sexuálním motivačním systému, znalci vysvětlili jako náhradní ukájení s dostupným nezletilým objektem.
Námitkami obviněného se již podrobně zaobíral soud druhého stupně, přičemž jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování. Krom toho se ve svém dovolání obviněný zaobírá prakticky výlučně otázkami skutkovými, respektive komentuje rozsah dovolání a soudům vytýká jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Svým hodnocením se domáhá odlišného hodnocení důkazů, přičemž takto podané výhrady nejsou s to naplnit uplatněný dovolací důvod. Podle státní zástupkyně je naopak nutno konstatovat, že skutkové závěry soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního, jak ostatně potvrdil i odvolací soud.
S ohledem na výše uvedené státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. V. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř. Současně vyslovila souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 2 To 51/2018, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodů.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod obviněným uplatněný dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména se jedná o výpověď poškozené AAAAA, její matky J. V., výslech znalce Mgr. Václava Šnorka, znalecký posudek MUDr. Jitky Rumlové, znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace dětská a dorostová psychiatrie, která se vypořádávala se zdravotním stavem poškozené; spadá sem i námitka neprovedeného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví gynekologie stran panenství poškozené a doplnění znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie) a vadná skutková zjištění (zejména stran zjištění týkajících se toho, zda vůbec k závadnému jednání docházelo s ohledem na to, že poškozená ve vyšetření při vypracování znaleckého posudku tvrdila, že první sexuální zkušenost měla ve 14 letech), kdy současně uplatňuje i námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecně formulovaná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, tedy, že důkazy byly nesprávně soudem hodnoceny a jediným důkazem prokazujícím jeho vinu je výpověď poškozené).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný M. V. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje zejména z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
K námitce porušení zásady in dubio pro reo, explicitně nevyřčené, ale vyplývající z argumentace obviněného, Nejvyšší soud připomíná, že tato zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného , jakožto subprincip zásady presumpce neviny vyjádřené v §2 odst. 2 tr. ř., neznamená, že stojí-li proti sobě dvě odlišné výpovědi – obžalovaného a poškozeného, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obžalovaného , ale je zárukou pro obviněného, že v případě, že po provedení a zhodnocení veškerých dostupných důkazů nebude možné se jednoznačně přiklonit k jedné nebo druhé verzi skutkového děje, bude vždy rozhodnuto ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). K tomuto lze odkázat na bohatou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu – např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1533/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1504/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 11 Tdo 291/2017). V projednávaném případě však taková situace nenastala.
Je třeba mít současně na paměti, že předmětná námitka svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé , kterýžto obviněný výslovně namítá v rámci podaného dovolání. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.
O případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy se však v dané věci nejedná. Námitka obviněného směřuje právě do oblasti skutkové, kdy jako taková je založena výlučně jako polemika s provedenými důkazy, resp. jejich zcela odlišné interpretaci. Jako taková tedy není způsobilá naplnit dovolací důvod uplatněný obviněným. Oproti předcházejícímu rozhodnutí nalézacího soudu, kasačně zrušeným Nejvyšším soudem, bylo náležitě doplněno dokazování takovým způsobem, aby skutkové závěry měly náležitou a logickou oporu v provedeném dokazování.
V souladu se zrušujícím usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 3 Tdo 1597/2017, nalézací soud doplnil dokazování výslechem matky poškozené, která v přecházejícím řízení před nalézacím soudem odmítla vypovídat, a po přečtení výpovědi z přípravného řízení vyjádřila přesvědčení, že obvinění jsou smyšlená a jsou pomstou za zákaz stýkat se s rodinou přítele poškozené V. F. Svůj původní postoj však při výslechu v hlavním líčení následujícím po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu změnila a vypověděla, že po přečtení deníků poškozené těmto obviněním uvěřila. Výchovné metody obviněného označila za příliš tvrdé a zároveň připustila, že nebyla dobrou matkou a dcera se jí tak nikdy nesvěřovala (srov. bod 66 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Dále nalézací soud doplnil dokazování opětovným výslechem poškozené, přičemž své otázky zaměřil mimo jiné k vysvětlení nesrovnalostí vytýkaných dovolacím soudem, zejména pak proč se vzhledem k délce zneužívání své osoby neobrátila na nikoho s žádostí o pomoc. Poškozená vysvětlila, že jednání obviněného zpočátku nevnímala jako závadné, následně se bála reakce otce, který by jí mohl fyzicky ublížit a nabádal ji, aby nic neříkala matce. Matce se poškozená nesvěřila, neboť se obávala, že jí nebude věřit a bude na straně otce, neboť ho měla velmi ráda, a to přestože se vůči ní choval někdy násilně. Prvně se svěřila až bratrovi ve svých třinácti letech a poté kamarádce DDDDD (pseudonym) (srov. bod 65 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). K problematice věrohodnosti poškozené nalézací soud vyslechnul znovu znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, jehož výpověď v hlavním líčení shrnul v bodě 67 svého rozsudku, kdy znalec setrval na svých závěrech obsažených v jím vypracovaném znaleckém posudku a předcházející výpovědi před nalézacím soudem, kdy uvedl, že „ poškozená spontánně sděluje, že se na ní obviněný dopustil sexuálního chování, a to bez vazby, že by si od takového sdělení něco slibovala nebo od něj něco očekávala. O událostech referuje v souladu se svým osobnostním nastavením a s emočním doprovodem odpovídajícím jejímu naturelu, což je další prvek svědčící pro její věrohodnost stejně jako skutečnost, že téma sexuality je u ní osazeno úzkostí “. Znalec se rovněž vyjádřil k možnostem dítěte rozpoznat konkrétní způsob pohlavní interakce a ke schopnostem zneužívaného dítěte oznámit takové počínání svému okolí. Podle znalce „ v prvé fázi zneužívané dítě vůbec nerozpozná škodlivost takového jednání a teprve následně po získání určitých zkušeností svede dovodit, že bylo vystaveno něčemu nenormálnímu. Teprve po tomto uvědomění zneužívané dítě řeší, zda jak a komu se může se svými zážitky svěřit “.
Nově provedené důkazy i důkazy provedené v řízení před kasačním usnesením Nejvyššího soudu hodnotil nalézací soud v bodech 69–85, přičemž na základě těchto úvah dospěl ke skutkovým závěrům, které zastřešil příslušnou právní kvalifikací, jež je podrobně rozebrána v bodech 86–92 téhož rozhodnutí. Ve shodě s pokynem Nejvyššího soudu a důvody, které jej vedly ke zrušení předcházejícího meritorního rozhodnutí ve věci, se velmi podrobně zaobíral otázkou věrohodnosti výpovědi poškozené s ohledem na veškeré provedené dokazování (srov. body 70–84 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), kdy dospěl k závěru, že výpověď poškozené v hlavním líčení je věrohodná. Vypořádal se s otázkou odvolání výpovědi poškozené v její druhé výpovědi v přípravném řízení, kdy tuto výpověď je nutno považovat za nevěrohodnou, vynucenou tlakem okolí, matky i prarodičů, kdy matka změnila svůj postoj k poškozené až při novém projednávání věci, tedy po četbě jejích deníků. Tento nátlak je potvrzen jednak závěrem znalce Mgr. Václavem Šnorkem, jednak právě výpovědí matky poškozené v hlavním líčení, která podpořila výpověď poškozené. Znalec také při výslechu vysvětlil, v jakých fázích probíhá srozumění dítěte, že na něm páchané jednání blízkým člověkem je závadné, že k tomuto závěru dospěje až po určitých životních zkušenostech, a pak teprve hledá, na koho by se mohlo obrátit, zvláště pak v situaci, kdy se poškozená cítí být osamělá, resp. v pozici, že je na své problémy a svůj život sama, což může trvat značnou dobu (srov. body 70–76 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Ostatně tvrzení, že rodina poškozené byla nefunkční, vyplývá, krom znaleckého zkoumání, i z výpovědi matky a dalších provedených důkazů. Za této situace je tedy pochopitelné, že poškozená měla problémy si najít osobu, které by se se svým trápením mohla svěřit. Nalézací soud rovněž přesvědčivě v bodě 82 svého rozsudku vysvětlil, že poškozenou popisované jednání bylo reálným, resp. že obviněný měl technicky (matka poškozené mimo domácnost) i motivačně (sexuální apetit a náhražkový objekt zájmu minimalizující difamační efekt z případné erektilní dysfunkce) příležitost se jednání dopouštět. Rovněž uvedl, že ačkoliv poškozená dlouho jednání obviněného snášela, byla na ni patrná skleslost či posmutnělost, kterou pozorovala jednak kamarádka DDDDD, jednak její matka R. D. Představu, že by pubertální dívka z nefunkční rodiny raději čelila opuštění domova, případně disponovala podáním trestního oznámení či jinými nástroji dostupnými dospělým osobám, označil nalézací soud za představu iluzorní.
Vrchní soud jakožto soud odvolací pak doplnil dokazování znaleckým posudkem znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace dětská a klinická psychologie MUDr. Jitky Rumlové a jejím výslechem ve veřejném zasedání, a to za účelem posouzení psychického stavu poškozené. Tento znalecký posudek dospěl k závěru, že poškozené byla diagnostikována emočně nestabilní porucha osobnosti, k níž došlo v důsledku disharmonického rodinného zázemí a zejména dlouhodobé traumatizace ve formě chování obviněného, stejně jako protahovaného soudního procesu. V době vypracování znaleckého posudku trpěla poškozená přetrvávající změnou osobnosti po traumatické události, kdy na stresující události reagovala záměrným sebepoškozováním ve formě řezání se, pálení se, intoxikace léky. Tato duševní porucha jí zabraňovala se zařadit do běžného života. Během hovoru o traumatizujících zážitcích spojených se špatným chováním otce vůči její osobě došlo k rozvinutí kompenzačního mechanizmu ve formě štěpení, tzn. odstřižení se od emocí. Stran věrohodnosti výpovědi poškozené znalkyně souhlasí se závěry znalce Mgr. Šnorka, tedy, že jádro výpovědi poškozené je pravdivé. Obranný mechanismus ve formě sebepoškozování a štěpení osobnosti se týká situací souvisejících s otcem. Tak velká traumatizace podle znalkyně nemůže být důsledkem toliko přísnosti otce. Na základě předmětného znaleckého posudku a výslechu znalkyně dospěl odvolací soud k závěru, že na straně poškozené není přítomna psychická porucha, která by znehodnotila její předchozí výpověď ve věci (srov. bod 4 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Závěry znaleckého posudku odvolací soud shledal jako plně podporující skutková zjištění učiněná nalézacím soudem, přičemž vyzdvihl, že nalézací soud reagoval vyčerpávajícím způsobem jednak na všechny výtky, jež byly obsahem kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu, a jednak na námitky obviněného, jež pak totožně uplatnil i v odvolacím řízení. Odvolací soud konstatoval, že krajský soud v maximální možné míře naplnil zásadu bezprostřednosti a ústnosti, když provedl vedle dalších dostupných důkazů několikerý výslech poškozené AAAAA i její matky, měl možnost si tak utvořit bezprostřední náhled na její reakce. Výpověď poškozené není osamoceným důkazem, který by byl ve zřejmém rozporu s dalšími důkazy, poškozená se o sexuálně explicitním jednání svěřila dalším dvěma lidem. Své hodnocení rozsudku nalézacího soudu odvolací soud zakončil v bodě 5 svého odůvodnění konstatováním, že s poukazem na podrobné a přesvědčivé odůvodnění rozsudku nalézacího soudu dospěl rovněž odvolací soud k závěru, že vina obžalovaného byla prokázána.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, přičemž byly plně respektovány požadavky předcházejícího kasačního rozhodnutí, ani případ jiného pochybení vytýkaného v dovolání obviněným, rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Skutečnost, že se soud přikloní k verzi hodnocení důkazů odpovídající skutkovým závěrům obžaloby, jsou-li tyto závěry řádně odůvodněny, neznamená porušení zásad hodnocení důkazů a nezakládá ani vadu řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014). V projednávané věci obviněný rozporuje učiněná skutková zjištění, a to na podkladě vlastního hodnocení důkazů (zejména výpovědi poškozené a znaleckých posudků). Hodnotí-li však soudy provedené důkazy odlišným způsobem než sám obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho námitky výše uvedeným požadavkům na hmotněprávní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
Obviněný v rámci podaného dovolání podal návrh na přerušení výkonu trestu odnětí svobody. Lze uvést, že se jedná o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na přerušení nebo odklad výkonu rozhodnutí může podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který tak v posuzovaném případě neučinil). Namístě je pak dodat, že předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal. Za této situace nebylo o uvedeném podnětu obviněného nutno rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 4. 2020
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu