ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.1503.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 1503/2019-1478
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 1. 2020 o dovolání obviněného M. Š. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 8 To 36/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 8/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného M. Š. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2019, sp. zn. 2 T 8/2018, byl obviněný M. Š. uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. g) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále je „tr. zákoník“), v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 4. 10. 2015 kolem 01:55 hodin, v Praze 2, XY, v klubu XY, po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl poškozeného J. H., nar. XY, tak, že jej udeřil menší silou pěstí do hrudníku a poté velkou silou pěstí do obličeje s takovou razancí, že poškozený upadl na zem, přičemž při takto vedeném způsobu útoku na poškozeného musel minimálně vědět, že může poškozenému způsobit těžkou újmu na zdraví a byl s tím srozuměn, čímž mu způsobil tříštivou zlomeninu nosních kůstek s deviací (odchýlení) doprava a dozadu, dvojnásobnou zlomeninu horní čelisti vlevo: impresivní (vpáčenou) zlomeninu přední stěny maxilárního sinu (dutina horní čelisti) s vpáčením cca 12 mm, přítomnost vzduchu v podkoží, vylomení mediální stěny maxilárního sinu, zakrvácení dutiny nosní, dutiny horní čelisti a čichové kosti vlevo a přední části levé očnice s mírným vychýlením oční koule doleva bez poruchy vidění, kolem levého oka krevní výron a krevní výron pod spojivkou, otok levé tváře, pohmoždění pravé poloviny hrudníku s drobným krevním výronem a zlomeninu zubní korunky druhého řezáku vlevo dole, což si vyžádalo lékařské ošetření a hospitalizaci poškozeného v Nemocnici XY a následné léčení trvalo po dobu nejméně 6 týdnů a po několik týdnů trvalo i omezení poškozeného v obvyklém způsobu života (např. bolesti hlavy, potíže s dýcháním způsobené omezenou průchodností dýchacích cest), který se následně musel podrobit dalšímu lékařskému zákroku, a tímto jednáním způsobil poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR škodu ve výši 41.774 Kč za poskytnutou zdravotní péči a dále poškozenému J. H. nemajetkovou újmu ve výši 150.000 Kč,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 56 T 9/2001, který nabyl právní moci dne 21. 8. 2001, uznán vinným mj. trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zákona, za který mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 11 let se zařazením do věznice s ostrahou a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. 6. 2000, sp. zn. 2 T 204/99, který nabyl právní moci dne 23. 10. 2000, byl uznán vinným mj. trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zákona, za který mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků .
Za to byl obviněný odsouzen podle §145 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit nemajetkovou škodu poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Regionální pobočka Praha, pobočka pro hl. m. Prahu a Středočeský kraj se sídlem Praha 1, Na Perštýně 359/6, ve výši 41.774 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši repo sazby k 1. dni pololetí zvýšené o 8 procentních bodů ročně od právní moci rozsudku do zaplacení.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému J. H., nar. XY, bytem XY, XY, nemajetkovou újmu ve výši 150.000 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený J. H. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2019, sp. zn. 2 T 8/2018, podal obviněný M. Š. odvolání směřující do výroku o vině a trestu, stejně jako do výroku o náhradě nemajetkové újmy. Odvolání podal i poškozený J. H., a to do výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy.
O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 8 To 36/2019 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného M. Š. a poškozeného J. H. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 8 To 36/2019, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 1455–1463), v rámci něhož odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Skutkový stav zjištěný nalézacím soudem a potvrzený soudem odvolacím obviněný označil za nepřezkoumatelný s tím, že tento není žádným trestným činem. Má za to, že odvolací soud nepostupoval v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. a rozhodnutí odvolacího soudu neodpovídá ustanovení §125 tr. ř., neboť odůvodnění rozhodnutí není jasné, logické ani přesvědčivé, navíc se v žádném případě nevypořádává se všemi provedenými důkazy a zejména pak namítanými skutečnostmi. Obviněný namítl, že odvolací soud se žádným způsobem nevypořádal s námitkami obhajoby uvedenými v odvolání, které se týkaly rozporů ve výpovědích svědků a byly podle názoru obviněného pro objasnění věci zásadní. V tomto směru následně rozebírá jednotlivé důkazy, kdy uvádí, jaké skutkové okolnosti podle jeho názoru z uvedených důkazů vyplývají. Zejména se jedná o výpověď bratra poškozeného M. H., kterou rozporuje ve vztahu k některým skutečnostem, dále svědků z okruhu rodiny a přátel poškozeného stran toho, jak měl celý incident probíhat (D. Š., B. Č.), a znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství prim. MUDr. Jiřího Hladíka, vypracovaný na základě požadavku zmocněnce poškozeného stran výše alkoholu v krvi poškozeného. Má za to, že výslechy byly vedeny velmi tendenčně, s neustálým opakováním otázek, a to nejen ze strany soudu, ale i ze strany státní zástupkyně a zástupce poškozeného, kdy současně poukazuje na zaujatost předsedkyně senátu. Poté provádí rozbor jednotlivých důkazů s tím, že provádí i rozbor vyjádření jednotlivých svědků u hlavního líčení, kdy současně poukazuje na nedostatky protokolace.
Dále obviněný namítá, že se odvolací soud nevypořádal žádným způsobem s námitkami obhajoby ohledně několika verzí skutku. V rámci své výpovědi uvedl, že byl v klubu na návštěvě a byl oblečen v nějakém tmavém triku, čekal zde na svou přítelkyni, která byla nedaleko na návštěvě u své těhotné kamarádky s tím, že posléze pojedou domů. Po jejím příchodu do podniku si odskočil na toaletu, kde byl napaden skupinou mužů, z nichž jeden (bratr poškozeného), mu skočil na záda a poškozený sám jej měl několikrát udeřit pěstí. V této situaci učinil na slepo na svou obranu jeden úder, který poškozeného zasáhl a tento upadl. Následně jeden z vyhazovačů, a to svědek S. jej vykázal a on odešel po schodech, kde na něj nakonec čekala jeho přítelkyně a s touto odjel domů. Soud však jeho verzi jednání neuvěřil a neoprávněně jej odsoudil. Jeho výpověď přitom potvrzuje nejen výpověď obou vyhazovačů, svědka S. a Z., ale především pak barmana, svědka R., který dokonce celý incident viděl. Soudy však této verzi neuvěřily, přičemž svůj postoj nijak neodůvodnily. Obviněný zdůrazňuje, že i přes rozsáhlé dokazování se nepodařilo prokázat, že by byl zaměstnancem u společnosti Eurofamas, s. r. o., jako ochrana v klubu, případně jako brigádník. Současně samy dospěly k závěru stran údajného motivu dovolatelova jednání, ačkoli jej nepovažují za znak skutkové podstaty. Dále obviněný nastiňuje rozpory ve verzích obhajoby a poškozených, pokazuje v tomto směru na chybné závěry učiněné soudy stran toho, kdo se kdy nacházel v jakém místě. Uvádí, že je pravděpodobné, že se poškozený nacházel ve stavu těžké opilosti a skupina kolem poškozeného se chovala vulgárně a agresivně, zejména matka poškozeného a jeho bratr, který byl dokonce zadržen policií. Tato skutečnost je nesporná a prokazována svědky S. a Z., stejně jako příslušníky policie D. H. a F. S.
Stran znaleckých posudků obviněný namítl, že shledává znalecký posudek prim. MUDr. Jiřího Hladíka tendenčním, neboť byl objednán ze strany poškozeného a objevují se v něm určité rozpory, které byly u hlavního líčení uvedeny. Znalecký posudek doc. MUDr. Alexandra Pilina, CSc., shledává dovolatel neproveditelným, neboť znalec neměl k dispozici výpověď dovolatele a dalších svědků, resp. s nimi nebyl vůbec seznámen a vycházel výhradně z verze poškozeného. Tuto skutečnost znalec sám uvedl u hlavního líčení, ale soud prvního stupně tuto skutečnost zcela zamlčel. Poukazuje dále na znalecký posudek MUDr. Davida Vajtry, Ph.D., vypracovaný na žádost obhajoby stran zranění dovolatele i poškozeného, kdy uvádí, že délka léčení poškozeného byla ovlivněna pouze jeho subjektivními informacemi, bez objektivních nálezů. Obviněný následně znalecké posudky vzájemně porovnává, zejména ve vztahu ke zjištění stran mechaniky útoku a klasifikace zranění, a uvádí, že to byl toliko znalec MUDr. David Vajtr, CSc., kdo se řádně zabýval i jeho zdravotním stavem.
Obviněný dále předestírá svůj pohled na procesní stránku řízení, kdy opakovaně poukazuje na chování předsedkyně senátu nalézacího soudu a shledává, že celé řízení trpělo vážnými procesními vadami. Rozhodnutí soudu prvního stupně považuje za zmatečné. Má za to, že soud prvního stupně zcela selhal nejen při provádění důkazů, ale i při jejich hodnocení. Vykonstruoval si ničím nepodloženou úvahu o tom, že dovolatel byl vyhazovač, brigádník, protože měl černé tričko a protože to říkal poškozený, a že se mělo jednat o mstu za nezaplacený lístek. Zcela zamlčel silné alkoholové opojení skupiny kolem poškozeného a její následnou agresivitu, a to i proti příslušníkům policie. Nalézacímu soudu taktéž vytýká, že se nezaobíral vůbec možností, že si poškozený v důsledku své opilosti mohl svá zranění způsobit sám, např. pádem, přičemž v lékařské zprávě z ošetření bezprostředně po útoku následně zjištěná zranění konstatována vůbec nejsou. Uvádí, že jednal v sebeobraně, kdy se snažil odrazit útok na svou osobu, případně jeho jednání může být posouzeno jako jednání neúmyslné ublížení na zdraví, tedy jako jednání nedbalostní. Za naprosto neprokázané má pak tvrzení o údajné těžké újmě na zdraví.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 8 To 36/2019, a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2019, s. zn. 2 T 8/2018, a nařídil soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 16. 12. 2019, sp. zn. 1 NZO 1183/2019.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že dovolatel na podporu uplatněného důvodu dovolání opět uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Námitkami vyjádřenými v dovolání obviněného se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Přitom je třeba plně souhlasit s názorem odvolacího soudu, že jednání obviněného nevykazuje znaky nutné obrany a pokud mu předcházela nějaká rozepře s poškozeným, muselo jít o konflikt, jehož intenzita ani zdaleka neodpovídala razanci a brutalitě útoku ze strany obviněného. Kromě toho se obviněný v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými, respektive komentuje rozsah dovolání a soudům vytýká jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Obviněný se svými námitkami domáhá odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, tedy pouze vykládá provedené důkazy jinak než soud a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřuje své námitky. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání. Je nutno konstatovat, že skutkové závěry soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušným ustanoveními hmotného práva trestního.
S ohledem na shora uvedené tedy státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, jakožto dovolání podané z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v§265b tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 8 To 36/2019, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. Š. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitky, v rámci nichž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména se jedná o výpovědi dovolatele a poškozeného J. H., a dále výpovědi svědků M. H., bratra poškozeného, D. Š. a B. Č., které označuje za rozporné, výpovědi svědků F. S. a M. Z., vyhazovačů v podniku XY, svědka J. R., barmana, svědkyně P. K., přítelkyně dovolatele, svědkyně D. J., šatnářky, a svědků D. H. a F. S., policistů zasahujících na místě incidentu, dále o znalecké posudky: znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, MUDr. Michala Berana, CSc., vypracovaný k otázkám stran zranění poškozeného a způsobení těžké újmy, včetně jeho doplňku a vyjádření k dalším posudkům vypracovaných ve věci, znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, doc. MUDr. Alexandra Pilina, CSc., vypracovaný na žádost soudu, u něhož dovolatel namítá jeho neproveditelnost coby důkazu s ohledem na skutečnost, že znalec neměl k dispozici všechny potřebné podklady, znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, prim. MUDr. Jiřího Hladíka, vypracovaný na základě požadavku zmocněnce poškozeného, který dovolatel označuje za tendenční, znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. Davida Vajtra, CSc., vypracovaný na žádost obhajoby, jehož předmětem bylo zejména zranění dovolatele, a dále i lékařské zprávy Č.) a z nich vyplývající vadná skutková zjištění (zejména se jedná o skutková zjištění stran toho, jak se celý incident odehrál, co mu předcházelo, kdo inicioval fyzický atak, kolik vyhazovačů bylo přítomno, zda obviněný byl zaměstnán v předmětném podniku jako vyhazovač či brigádník, jaká byla povaha zranění poškozeného i dovolatele, jaká byla reálná doba léčby zranění poškozeného, jak se chovali svědci patřící do skupiny kolem poškozeného, zda byli poškozený či svědci ovlivněni alkoholem, případně do jaké míry by měl alkohol vliv na to, jak si celý incident vybavují, zda je zde možnost, že si poškozený ve stavu opilosti nemohl zranění způsobit sám, např. pádem až poté, co došlo k incidentu mezi ním a dovolatelem), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, kdy odvolací soud nepostupoval v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. a nevypořádal se s rozpory ve výpovědích svědků, kdy se ze strany soudů jedná o vykonstruované, ničím podložené úvahy) a předkládá vlastní verzi skutkových událostí (kdy obviněný uvádí, že byl v klubu XY na návštěvě, nebyl zde zaměstnán jako vyhazovač, a to ani jako brigádník, byl oblečen v černém tričku a čekal na svou přítelkyni, která byla nedaleko na návštěvě u kamarádky s tím, že posléze pojedou domů, když si po jejím odchodu odskočil na toaletu, kde byl napaden skupinou mužů, z nichž jeden, bratr poškozeného, mu skočil na záda a poškozený sám jej několikrát udeřil pěstí, kdy dovolatel reagoval tak, že učinil naslepo na svou obranu jeden úder, kterým poškozeného zasáhl a tento upadl, následně byl svědkem S., vyhazovačem, vykázán z podniku, odešel po schodech a s přítelkyní odjel domů, přičemž o dva dny později navštívil lékaře kvůli zraněním, která při potyčce sám utrpěl; uvádí, že byl střízlivý, nikoho nenapadl, ani fyzicky, ani slovně, kdy je možné, že si poškozený v důsledku vlastní opilosti mohl po uvedeném incidentu způsobit uváděná zranění sám, např. pádem).
Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých nalézací, potažmo odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že v toto směru obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Uvedené námitky jsou tak pod uplatněný dovolací důvod zcela nepodřaditelné, když se dovolatel fakticky snaží pouze rozmělnit ucelená a odůvodněná skutková zjištění soudu.
Nutno uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Nalézací soud dostál všem podmínkám ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. V rámci provedení důkazů tyto podrobně a do nejmenších podrobností rozebral (zejména str. 4 až 42 rozsudku nalézacího soudu) a reprodukoval zcela srozumitelným způsobem. Jak správně poznamenal odvolací soud na str. 4 napadeného usnesení, jednalo se o „ reprodukci obsahu provedených důkazů vlastními slovy a nikoliv o jejich překopírování “. Samotným hodnocením důkazů se pak věnoval nalézací soud na str. 43 až 51 rozsudku, přičemž nelze mít za to, že by některé stěžejní důkazy opomenul či se k nim nevyjádřil.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný M. Š. uplatnil, totiž znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti.
V rámci tohoto dovolacího důvodu tedy není možné ani polemizovat se skutkovými závěry soudu, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz je pro skutkové zjištění více důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod., jak ostatně činí v rámci podaného dovolání obviněný. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, totiž neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního , zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Za relevantní proto nelze shledat ani námitku, že soudy nepřijaly jeho verzi událostí a nevzaly v potaz skutečnosti vyvracející jeho vinu, v níž lze spatřovat námitku směřující do oblasti práva na spravedlivý proces, konkrétně do zásady presumpce neviny, resp. námitky, v rámci níž obviněný de facto namítá, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo.
K námitce porušení zásady in dubio pro reo pak Nejvyšší soud připomíná, že tato zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného , jakožto subprincip zásady presumpce neviny vyjádřené v §2 odst. 2 tr. ř., neznamená, že stojí-li proti sobě dvě odlišné výpovědi – obžalovaného a poškozeného, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obžalovaného v souladu se zásadou in dubio pro reo , ale je zárukou pro obviněného, že v případě, že po provedení a zhodnocení veškerých dostupných důkazů nebude možné se jednoznačně přiklonit k jedné nebo druhé verzi skutkového děje, bude vždy rozhodnuto ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). K tomuto lze odkázat na bohatou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu – např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1533/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1504/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 11 Tdo 291/2017). V projednávaném případě však taková situace nenastala.
Je třeba mít současně na paměti, že předmětná námitka svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Obviněný uplatnil celou řadu námitek stran procesního postupu v rámci řízení. Ať už se jedná o námitku porušení ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., zaujatosti a nestrannosti předsedkyně senátu soudu prvního stupně JUDr. Silvie Slepičkové, způsobu protokolace během hlavního a veřejného líčení, neproveditelnosti některých důkazů (např. znaleckého posudku doc. MUDr. Alexandra Pilina, CSc., kdy se obviněný domnívá, že znalec neměl k dispozici všechny potřebné podklady), způsobu vedení otázek v rámci uskutečněných výslechů či položených v rámci znaleckého zkoumání, a zejména pak způsobu a vyhodnocování důkazní situace ve věci, je třeba si uvědomit, že uvedené námitky jsou námitkami, které nelze v rámci jím uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnit. Jak již bylo uvedeno výše, porušení procesních ustanovení může být za určitých okolností předmětem zkoumání v rámci dovolacího řízení, nikoli však v rámci obviněným uplatněného dovolacího důvodu. Obviněný se v rámci takto uplatněných námitek fakticky domáhá odlišných skutkových závěrů, než ke kterým v rámci řízení dospěl nalézací, potažmo odvolací soud. Takovýto postup však není v rámci dovolacího řízení možný. Nelze opomenout ani tu skutečnost, že totožné námitky byly obviněným uplatněny již v rámci odvolacího řízení, kdy odvolací soud uvedl, že „ žádná takováto obhajobou vytýkaná pochybení neshledal. Výslechy byly vedeny objektivně, dotazy ze strany soudy na vyslýchané osoby nelze rozhodně označit za sugestivní (návodné), svědci nebyli během svého vystoupení před soudem žádným způsobem účelově usměrňováni, ze záznamů není patrná ani žádná snaha vyvést je z míry či zastrašit. Pokud byli dotazováni na tutéž věc opakovaně, bylo tak pouze tehdy, jestliže na již položenou otázku řádně neodpověděli nebo pokud byla odpověď nejasná či neúplná “ (str. 3 napadeného usnesení). Ze záznamů rovněž vyplývá, že právní zástupce obviněného žádné námitky v tomto směru během hlavního líčení nevznesl. Odvolací soud se rovněž zabýval obsahem protokolů o hlavním líčení, které shledal v souladu s ustanovením §55b odst. 3 tr. ř.
Námitka, která by mohla být předmětem přezkumu v rámci dovolacího řízení, je námitka, v rámci níž obviněný namítl, že se jednalo o nutnou obranu, případně lze hovořit o neúmyslném ublížení na zdraví. Uvedenou námitku však obviněný uplatnil způsobem neregulérním, když tuto založil pouze a toliko na polemice se způsobem, jakým soudy hodnotily důkazy, a z nich se podávajícího skutkového stavu, s nímž se neztotožňuje. Pokud tedy obviněný uplatňuje uvedenou námitku s odkazem na nesprávné hodnocení soudem provedených důkazů, jeho vlastní hodnocení provedených důkazů a zejména pak vlastní verzi skutkového stavu věci, zcela se míjí s uplatněným dovolacím důvodem.
Nad rámec uvedeného lze uvést, že nalézací soud se uvedenou námitkou, jež byla součástí obhajoby obviněného, zabýval, přičemž na podkladě provedeného dokazování dospěl k závěru, že fyzickému ataku na poškozeného předcházel konflikt mezi ním a obviněným. V uvedeném směru se přiklonil k verzi zastávané obhajobou, přičemž uvedl, že „ se nelze plně ztotožnit s tvrzením poškozeného a zmíněných svědků, že k napadení ze strany obžalovaného došlo zcela bezdůvodně “. Soud tedy postupoval v souladu se zásadou in dubio pro reo. Nalézací soud měl za to, že mezi poškozeným a obviněným muselo dojít k určité slovní rozepři či konfliktu, a to pravděpodobně při vstupu poškozeného do klubu, což je jediná úvaha, kdy nalézací soud sklouzává k určitým ne zcela jednoznačně důkazně podepřeným zjištěním, přičemž však nijak nezastírá, že se jedná o určitou spekulaci (uvedení slovy „nabízí se možnost“). Závěry nalézacího soudu pak vylučují jednání v tzv. nutné obraně.
Podle §29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem . Podle odst. 2 nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku .
Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem, namířeným proti útočníkovi. Obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku . Přiměřenost obrany se posuzuje především z hlediska intenzity obou akcí, což vyjadřuje pojem způsobu útoku.
Obrana je zcela zjevně nepřiměřená útoku, není-li podle poznatků a úsudku bránícího se, k jehož psychickému stavu vyvolanému útokem třeba přihlížet, k odvrácení útoku potřebná, a kromě toho též, je-li zcela neúměrná jeho intenzitě i významu (zde se do jisté míry vrací v zeslabené formě požadavek proporcionality, poněvadž intenzita útoku je spoluurčována významem ohroženého zájmu a intenzitou zavinění) – srovnej Šámal, P. a kol., Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 398–406.
Nutná obrana je úplným vyviněním se, a proto je třeba užití tohoto institutu velmi pečlivě zvažovat. Nalézací soud uvedl, že „ provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že by došlo ze strany poškozeného k agresi jiné, než slovní, a že by obžalovaného fyzicky jako první napadl on a také jeho bratr “ (str. 46 rozsudku). S ohledem na následky útoku, které byly soudy vyhodnoceny jako těžká újma na zdraví ve smyslu ustanovení §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, tedy poškození důležitého orgánu, nelze shledat jakoukoli případnou přiměřenost v jednání obviněného. Nalézací soud vyhodnotil útok obviněného na poškozeného jako „velmi brutální“, čemuž odpovídají i závěry znaleckých posudků vypracovaných ve věci (znalecké posudky MUDr. Berana, MUDr. Pilina, MUDr. Hladíka), které se shodují ve způsobu a intenzitě útoku (str. 49 až 50 rozsudku). Soud rovněž poukázal na skutečnost, že obviněný je aktivním sportovcem, osobou fyzicky trénovanou v oblasti bojových sportů, tedy osobu znalou toho, jakou silou je třeba vést údery tak, aby byly co nejefektivnější. Odvolací soud se pak se závěry nalézacího soudy ztotožnil.
Nejvyšší soud se se závěry nalézacího soudu, řádně podepřenými provedeným dokazováním, rovněž ztotožňuje. Podmínky nutné obrany v dané věci nebyly splněny od samého počátku, tj. přestože obviněný nebyl osobou, která celý incident vyprovokovala, reagoval na slovní rozepři zcela neadekvátním způsobem, kdy si s ohledem na své znalosti bojových umění musel být vědom skutečnosti, že svým jednáním může způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví.
Nejvyšší soud podotýká, že skutečnost, že se soud přikloní k verzi hodnocení důkazů odpovídající skutkovým závěrům obžaloby, jsou-li tyto závěry řádně odůvodněny, neznamená porušení zásad hodnocení důkazů a nezakládá ani vadu řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014). V projednávané věci obviněný rozporuje učiněná skutková zjištění, a to na podkladě vlastního hodnocení důkazů (zejména výpovědi svědků a znalecké posudky) a vlastní verze událostí (kdy má za to, že jednal v nutné obraně, neboť byl zcela bezdůvodně fyzicky napaden poškozeným a jeho přáteli). Hodnotí-li však soudy provedené důkazy odlišným způsobem než sám obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho námitky výše uvedeným požadavkům na hmotněprávní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně 30. 1. 2020
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu