ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.26.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 26/2020-714
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 2. 2020 o dovolání obviněného L. Ž. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 13 To 232/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 2 T 108/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného L. Ž. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 13. 5. 2019, sp. zn. 2 T 108/2018, byl obviněný L. Ž. uznán vinným pod bodem I. přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 15. 1. 2018 v době okolo 04.00 hod. na pozemní komunikaci č. I/37 řídil za tmou snížené viditelnosti ve směru od Pardubic na Chrudim nákladní jízdní soupravu složenou z tahače návěsů tov. zn. IVECO STRALIS, reg. zn. XY, a nákladního návěsu tov. zn. BODEX KIS 3WA, reg. zn. XY, majitele M. O., IČ XY, v km 51,361 na přímém úseku uvedené pozemní komunikace v katastrálním území obce XY, okres Pardubice, v rozporu s §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, se plně nevěnoval řízení vozidla, dostatečně nesledoval dopravní situaci, a zcela tak přehlédl chodce L. K., nar. XY, který byl oděn v tmavém oblečení bez reflexních prvků – pohyboval na rozhraní pravého jízdního pruhu a pravé krajnice ve směru na Chrudim, v důsledku čehož došlo, aniž by obžalovaný na chodce jakkoli reagoval, v rychlosti nejméně 77 km/hod. ke střetu pravé přední části tahače IVECO s levým bokem chodce, který byl střetem odhozen na vozovku k pravému silničnímu příkopu, a při dopravní nehodě utrpěl poškozený L. K. vícečetná, s dalším životem neslučitelná, poranění hlavy, trupu a končetin, jimž bezprostředně po dopravní nehodě na místě nehody následkem rozvoje úrazové a krvácivého šoku podlehl ,
a pod bodem II. přečinem neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 15. 1. 2018 v době okolo 04.00 hod. jako řidič nákladní jízdní soupravy poté, kdy zavinil dopravní nehodu popsanou pod bodem I., při níž chodec L. K. utrpěl smrtelná poranění, jimž na místě nehody bezprostředně po nehodě podlehl, a o níž s ohledem na nepřeslechnutelný zvukový vjem v kabině tahače, který střet s chodcem doprovázel, musel vědět, na místě nehody nezastavil, a přestože si musel být přinejmenším vědom možnosti, že se jím řízená jízdní souprava střetla s chodcem či cyklistou, který s ohledem na rychlost jízdy nákladní soupravy musel utrpět poranění, pokračoval v jízdě, aniž by se jakýmkoli způsobem zajímal o zdravotní stav případného dalšího účastníka dopravní nehody a případně mu poskytl či přivolal potřebnou pomoc .
Za to byl odsouzen podle §143 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let.
Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 5 (pěti) let.
Proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 13. 5. 2019, sp. zn. 2 T 108/2018, podal obviněný odvolání, a to jak do výroku o vině, tak do výroku o trestu.
O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 13 To 232/2019, a to tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 13 To 232/2019, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 685–700), v rámci něhož odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. s tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. g).
Obviněný vznáší námitku existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nalézacího i odvolacího soudu. Důkazy netvoří ucelený řetězec, aby bylo možno dospět k závěru, že dovolatel byl pachatelem nehody, při níž byl usmrcen poškozený. Důkazy byly soudy hodnoceny selektivním způsobem v jeho neprospěch. Soudy odmítly provést rekonstrukci v nočních hodinách, aby byla vyjasněna stěžejní otázka toho, zda mohl poškozeného oděného v černém oblečení bez reflexních prvků na vozovce vidět, resp. na jakou vzdálenost. Rozporuje v této souvislosti závěry znaleckého posudku a z nich učiněná skutková zjištění, že musel chodce vidět na vzdálenost 50 metrů. Ze znaleckého posudku z oboru doprava, odvětví doprava silniční a městská, specializace posuzování příčin dopravních nehod, je patrné, že obviněný mohl střetu s chodcem zabránit pouze v případě, že by zahájil úhybný manévr ve vzdálenosti cca 45 metrů od osoby chodce. Jízdní dráhy nákladních vozidel a pohybová dráha chodce se protínaly a právě úhybný manévr zahájený více jak 45 metrů od chodce, zabránil střetu. Znalec nepočítal s možností, že dráha jízdy s dráhou pohybu chodce se neprolínaly a tak byl úhybný manévr zbytečný. Ze svědeckých výpovědí řidičů míjejících poškozeného před dovolatelem – svědků B., K. a Š., přitom shodně vyplynulo, že neosvětleného chodce viděli na vzdálenost 5-10 metrů. Obhajoba přitom dodala důkaz, že neosvětlený chodec není vidět ani na vzdálenost 15 metrů, siluetu lze spatřit až na vzdálenost 5 metrů od vozidla. Obviněný rozporuje i skutková zjištění stran toho, jak mělo dojít k zasažení poškozeného. Nesouhlasí se závěry soudů, že poškozený šel ve směru jízdy vozidla směrem na Chrudim. Uvádí, že z kamerového záznamu a z výpovědi svědků B., K. a Š. se shodně podává, že chodec šel směrem na Pardubice, tedy čelem k projíždějícím vozidlům. Za takového stavu je podle dovolatele nemožné, aby při čelním střetu zasáhl poškozeného pravou stranou kabiny vozidla do levé zadní části těla. Pokud by došlo k přímému střetu, byl by poškozený jdoucí směrem na Pardubice zasažen jeho vozem do pravé přední části těla. Soudy tuto skutečnost zcela přehlédly a námitky obhajoby označily za nedůvodné, nereálné až fantaskní. Obviněný dále předkládá soudu úvahu, v rámci níž uvádí, že s ohledem na závěry znalce S. B. nevylučující kontakt chodce se zadní částí návěsu, mohlo dojít ke střetu chodce se zadní částí vozidla, jenž však nemusel být řidičem zaregistrován. Pokud by srazil poškozeného zadní částí vozidla, nemusel tedy o střetu vědět, a za tohoto stavu se nedopustil přečinu neposkytnutí pomoci a za situace, kdy z kabiny chodce ani na vzdálenost 5–10 metrů nemusel vidět, tedy se nedopustil ani přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Soudy se však se znalcem nastolenou eventualitou střetu chodce se zadní částí vozidla nevypořádaly, čímž došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces. Soudy rovněž odmítly úvahu dovolatele, že poškozený byl zraněn tečně a odhozen následně pod zadní část vozidla, neboť podle soudu tečnému střetu zranění neodpovídají. S odkazem na znalecké posudky MUDr. Baláže a MUDr. Havla shledává takový závěr soudu za rozporný s provedenými důkazy. Ke zraněním na pravé straně těla poškozeného ve výšce cca 90 cm (při předpokladu, že pravá dolní končetina poškozeného byla podél těla) mohlo dojít při tečném střetu s krytkou vozu IVECO o velikosti cca 5 cm, nicméně z kamerových záznamů se podává, že od 4.00 hodin do 5.55 hodin projely daným úsekem desítky nákladních automobilů, z nichž cca 30 % – 33 % byly vozy IVECO. Pokud téměř každý třetí nákladní automobil v daném úseku byl značky IVECO, není nález krytu blikače od vozu IVECO Stralis důkazem usvědčujícím dovolatele. Obviněný uvedl, že podle odvolacího soudu jej usvědčuje i skutečnost, že jeho vozidlo nese známky střetu, střet s chodcem má podle soudů obou stupňů prokazovat i provedený vyšetřovací pokus. Podle soudů obou stupňů je dovolatel usvědčován i tím, že několik kilometrů za místem střetu zastavil na cca jednu minutu své nákladní vozidlo. V uvedených závěrech shledává obviněný extrémní vybočení z mezí hodnocení provedeného důkazu. V rámci vyšetřovacího pokusu bylo vozidlo značně devastováno, což je zcela v rozporu s místem nehody, kde se nacházela pouze odlomená krytka pravého předního blikače a karoserie vozu byla pouze nepatrně poškozena. K poškození pak podle obviněného došlo v důsledku užívání vozu k řepné kampani, kdy vozidlo zapadlo a po neúspěšné snaze o vyproštění muselo být vytaženo traktorem. Zastavení vozidla dne 15. 1. 2018 pak vysvětluje tak, že ráno směřoval v rámci řepné kampaně na nakládku řepy a po sjezdu z obchvatu Chrudimi zastavil, aby v mapě překontroloval místo nakládky. Obviněný rovněž předkládá soudu úvahu, že není vyloučeno, že poškozeného chodce srazil ten z řidičů nákladního vozu, který jel před ním, tedy, že mohla nastat situace, že svědek K. nebo Š. se v rámci úhybného manévru vyhnuli střetu poškozeného s kabinou vozidla, vlivem podtlaku vytvořeného rychle jedoucí soupravou však mohl být poškozený vtažen pod zadní část vozidla, přičemž tuto srážku řidič z kabiny nemohl slyšet a z místa střetu odjel v domnění, že se chodci manévrem úspěšně vyhnul. Policejní orgány přitom zkoumaly pouze kabiny vozidel. Podle obviněného rovněž není vyloučeno, že poškozený byl sražen až delší dobu po průjezdu dovolatele místem nehody. Poškozený byl osobou bez domova, byl pod vlivem kannabiotik, v daném úseku se pohyboval již krátce po půlnoci, a není tedy vyloučeno, že mohl během noci usnout, a to i přímo poblíž silnice, na níž se několik hodin pohyboval. Podle svědka R., který nalezl tělo až v 6.00 hodin, bylo tělo poškozeného ještě teplé a nebylo ztuhlé. Pokud by došlo k usmrcení poškozeného ve 4.00 hodin, lze předpokládat, že po dvou hodinách lednové noci již tělo poškozeného nebude ve stavu popsaném svědkem R.
Na podkladě výše uvedeného proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 13 To 232/2019, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 13. 5. 2019, sp. zn. 2 T 108/2018, zrušil a podle §265i odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 6. 1. 2020, sp. zn. 1 NZO 1308/2019.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že obviněný stejné námitky jako v dovolacím řízení uplatňoval již v rámci řízení před soudy obou stupňů, přičemž uplatněnému hmotněprávnímu dovolacímu důvodu tyto námitky neodpovídají. S poukazem na uvedený dovolací důvod totiž není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Po prostudování spisového materiálu dospěla státní zástupkyně k závěru, že vina obviněného je náležitě prokázána provedenými výslechy svědků, listinnými důkazy a znaleckými posudky z oboru dopravy a z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Z vyjádření soudního znalce se podává, že kryt blikače nalezený na místě dopravní nehody se vyskytuje pouze na vozidlech IVECO typu Stralis a Trakker. Vozidlu obviněného kryt předního nárazníku chyběl, vozidlo bylo v oblasti pravého předního reflektoru poškozeno působením tupé síly na jeho frontální hranu a při prohlídce pravého rohu kabiny nebyly nalezeny žádné mechanické markanty svědčící pro střet s pevnou překážkou např. plotem, bránou. Bylo bez pochybností prokázáno, že vozidlo, které řídil v inkriminovanou dobu obviněný, mělo účast na dopravní nehodě dne 15. 1. 2018 kolem 4 hodiny ranní. Vozidlo řízené obviněným se pohybovalo po silnici ve směru od Pardubic na Chrudim a stejně tak se pohyboval poškozený po pravé straně vozovky. Z technického hlediska byl příčinou dopravní nehody způsob jízdy vozidla IVECO, vozidlo jelo příliš rychle (77,0 až 90,0 km/h), řidič nereagoval na to, že ostatní řidiči se vyhnuli překážce. Řidič B. dal znamení o změně směru jízdy, aby upozornil řidiče nákladního vozidla na výskyt chodce na silnici, chodec nevstoupil řidiči náhle z krajnice do jízdní dráhy, silnice, na níž došlo k dopravní nehodě, je dostatečně široká. Chodec spoluzavinil dopravní nehodu tím, že šel po nesprávné straně vozovky, neměl na tmavém oblečení žádné reflexní prvky, navíc byl pod doznívajícím vlivem marihuany. Znalec z oboru silniční dopravy uvedl, že ostatní řidiči byli schopni rozpoznat chodce a učinit vyhnutí, lze tedy přijmout skutečnost, že podélná vzdálenost 40,7 až 57,5 m byla vzdáleností dohledu. Řidiči, kteří se stačili chodci vyhnout, jeli rychlostí 57,6 až 68,0 km/h. Není vyloučen kontakt chodce se zadní částí návěsu. V takovém případě by musel být kontakt tečný, ale tomu neodpovídají závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. V rámci vyšetřovacího pokusu došlo při střetu k náhlému a výraznému zvýšení zvukové hladiny v kabině, kterou nebylo možné zúčastněnými osobami nezaznamenat. Hrudní část figuríny dopadla do obdobného prostoru do cca 10 metrů od místa střetu a poškození vozidla bylo zhruba ve stejné výši jako při dopravní nehodě. Podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, lze zranění poškozeného nejlépe vysvětlit dopravním úrazem – sražením levé strany těla poškozeného ve vzpřímené poloze okrajem přední části vozidla typu nákladního automobilu a následným odhozením těla. Obviněný o střetu s chodcem, cyklistou nebo větší zvěří musel vědět podle zvukového vjemu v kabině, na místo se nevrátil a z místa dopravní nehody tedy ujel, aniž by se důkladně přesvědčil, co se vlastně stalo, i když to učinit mohl bez větších obtíží. Státní zástupkyně dále konstatovala, že obviněný a jeho obhájce měli možnost klást znalcům otázky, přičemž se oba slyšení znalci podrobně vyjádřili i k otázce viditelnosti chodce, a to i v kontextu se vzdáleností uváděnou ostatními řidiči. Současně uvedla, že nelze přisvědčit dovolateli v úvaze, že poškozený mohl být sražen i jinou částí vozidla, zejména zadní částí návěsu.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 13 To 232/2019, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným L. Ž. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a), g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Hradci králové – pobočka v Pardubicích odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g).
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitky, v rámci nichž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí řidičů R. B., P. Š. a B. K. a svědka M. R., záznamu kamerového systému o průjezdech vozidel místem nehody, znaleckých posudků z oboru doprava, odvětví doprava silniční a městská, se specializací na posuzování příčin dopravních nehod, Bc. Daniela Pýchy a Stanislava Bartoně, vyšetřovacího pokusu, znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. Petra Baláže a MUDr. Radovana Havla; spadá sem i námitka neprovedení důkazu rekonstrukcí v nočních hodinách a nevyhodnocení důkazu „dodaného v rámci hlavního líčení obhajobou“, z něhož je patrné, že neosvětlený chodec není vidět ani na 15 metrů) a z nich vyplývající vadná skutková zjištění (zejména se jedná o zjištění stran výhledových možností za podmínek, které panovaly v době, kdy k nehodě došlo, otázka viditelnosti, resp. viditelnosti na vzdálenost, na kterou mohl řidič chodce spatřit, zjištění, jakým směrem poškozený mířil a jak byl technicky sražen, resp. kam a jakým mechanismem byl vozidlem zasažen, zda byl sražen tečně či nikoli, zjištění stran toho, v jakou dobu byl sražen s ohledem na teplotu těla ve chvíli jeho nálezu), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, kdy důkazy netvoří žádný ucelený řetězec, aby bylo možno s největší jistotou dospět k závěru o dovolatelově vině, přičemž nález krytu blikače od vozu IVECO Stralis na místě nehody nemůže být důkazem usvědčujícím dovolatele, pakliže 30–33 % projíždějících vozidel bylo této značky) a předkládá vlastní verzi skutkových událostí (kdy obviněný uvádí, že není osobou, která srazila poškozeného, přičemž k poškození jeho vozidla došlo tím, že toto bylo užíváno při řepné kampani, kdy zapadlo a po neúspěšné snaze o vyproštění muselo být vytaženo traktorem, přičemž krátké zastavení dne 15. 1. 2018 bylo v důsledku toho, že při řepné kampani po sjezdu z obchvatu v Chrudimi musel překontrolovat místo dodávky; je přitom pravděpodobné, že poškozený byl sražen zadní částí návěsu, čehož si řidič nemusel všimnout a pachatelem tedy mohl být některý z řidičů, kteří místem nehody projížděli před ním, případně mohl být poškozený sražen až delší dobu po průjezdu dovolatele místem nehody, neboť tělo bylo v době jeho nálezu ještě „subjektivně teplé“).
Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých nalézací, potažmo odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že v toto směru obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Uvedené námitky jsou tak pod uplatněný dovolací důvod zcela nepodřaditelné, když se dovolatel fakticky snaží pouze rozmělnit ucelená a odůvodněná skutková zjištění soudu.
Nutno uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Jedná se takto o tzv. opomenuté důkazy, tedy takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a proto uvedený postup téměř vždy založí nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.
V projednávané věci se však o takový případ nejedná, neboť nalézací soud se možností provedení navrhovaného důkazu vyšetřovacím pokusem na místě činu v nočních hodinách zabýval a dospěl k závěru, že jeho provedení je nadbytečné, kdy „ okresní soud u hlavního líčení vyslechl oba znalce z oboru dopravy, … oba slyšení znalci se podrobně vyjádřili k otázce viditelnosti chodce a to i v kontextu se vzdáleností uváděnou ostatními řidiči “ (str. 13 rozsudku). Obviněný i jeho obhájce byli výslechům znalců přítomni a měli možnost jim klást doplňující otázky. Byť se jedná o strohé konstatování, je s ohledem na skutečnost, že soud shledal v projednávané věci skutkový stav za stav ustálený, zcela dostačující.
Nalézací soud dostál všem podmínkám ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. V rámci provedení důkazů tyto podrobně a do nejmenších podrobností rozebral (zejména str. 3 až 12 rozsudku nalézacího soudu) a reprodukoval zcela srozumitelným způsobem. Samotným hodnocením důkazů se pak věnoval nalézací soud na str. 12 až 15 rozsudku, přičemž nelze mít za to, že by některé stěžejní důkazy opomenul či se k nim nevyjádřil.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný L. Ž. uplatnil, totiž znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti.
V rámci tohoto dovolacího důvodu tedy není možné ani polemizovat se skutkovými závěry soudu, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz je pro skutkové zjištění více důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod., jak ostatně činí v rámci podaného dovolání obviněný. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, totiž neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního , zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Za relevantní proto nelze shledat ani námitku, že soudy nepřijaly jeho verzi událostí a nevzaly v potaz důkazy vyvracející jeho vinu, v níž lze spatřovat námitku směřující do oblasti práva na spravedlivý proces, konkrétně do zásady presumpce neviny, resp. námitky, v rámci níž obviněný de facto namítá, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo.
K námitce porušení zásady in dubio pro reo pak Nejvyšší soud připomíná, že tato zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného , jakožto subprincip zásady presumpce neviny vyjádřené v §2 odst. 2 tr. ř., neznamená, že stojí-li proti sobě dvě odlišné výpovědi – obžalovaného a poškozeného, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obžalovaného v souladu se zásadou in dubio pro reo , ale je zárukou pro obviněného, že v případě, že po provedení a zhodnocení veškerých dostupných důkazů nebude možné se jednoznačně přiklonit k jedné nebo druhé verzi skutkového děje, bude vždy rozhodnuto ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). K tomuto lze odkázat na bohatou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu – např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1533/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1504/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 11 Tdo 291/2017). V projednávaném případě však taková situace nenastala.
Je třeba mít současně na paměti, že předmětná námitka svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Obviněný sice vznesl námitku, že svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a současně ani přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, nicméně učinil tak způsobem neregulérním, neboť veškerá argumentace obviněného je soustředěna na zpochybnění důkazního řízení a z něho se podávající skutkové závěry, ke kterým v projednávané věci soudy dospěly a s nimiž se obviněný neztotožňuje. Obviněný na podkladě vlastního náhledu na provedené důkazy a vlastní skutkový stav celé události dovozuje, že se jemu za vinu kladeného jednání nedopustil. To lze vyvodit i z dikce dovolání, kde v posledním odstavci části X. uvádí, že pokud srazil poškozeného zadní částí vozidla, nemusel o střetu vědět, a za takového stavu se nemohl uvedených přečinů dopustit. Takováto úvaha však vychází z jiného skutkového stavu, nikoli ze skutkového stavu, k němuž dospěly soudy v projednávané věci, a kterými je v rámci dovolacího řízení Nejvyšší soud vázán.
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy , kterýžto obviněný v projednávané věci namítá. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tedy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.
O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud se k existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Pardubicích, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., jak uvedeno výše.
Lze uvést, že soudy neměly na podkladě provedeného dokazování pochyby o tom, že to byl právě obviněný, kdo byl řidičem nákladního vozidla, které srazilo poškozeného L. K. Vycházel z celé řady důkazů, jak svědeckých výpovědí, tak listinných důkazů a znaleckých posudků z oboru dopravy či soudního lékařství. Zejména znalecké posudky z oboru doprava byly v projednávané věci stěžejní.
Nalezený kryt blikače vozidla IVECO Stralis na místě nehody nebyl jediným důkazem, který obviněného s místem nehody spojoval. Jednalo se o typ, který se podle vyjádření znalce používá u vozidel značky Iveco, modelů Stralis a Trakker, přičemž vozidlu obviněného předmětné směrové světlo na konci pravé obliny poškozeného krytu předního nárazníku na vozidle chybělo. „ Fragment směrového světla – nosná část byla z vozidla vědomě mechanicky demontována a uvolněný spoj byl nahrazen neoriginálním spojem – vrutem. Vodič a spojovací patice byla volně vložena do vnitřního prostoru krytu nárazníku. Vozidlo je ve výšce cca 1,5 m nad vozovkou poškozeno v oblasti pravého předního deflektoru působením tupé síly na jeho frontální hranu. Deflektor byl při plastické deformaci posunut vzad a poškodil přední hranu dveří v pravém dolním rohu a uložení prodloužení pravých dveří. Při pohledu na frontální část a pravý roh kabiny nebyly nalezeny žádné mechanické markanty svědčící pro střet s pevnou překážkou (např. plotem, bránou s kari sítí), který by ve vertikální rovině způsobil zdokumentované poškození. Shodný výrok platí i pro poškození krytu předního nárazníku “ (str. 6 rozsudku). Obhajoba obviněného, že vozidlo v rámci řepné kampaně zapadlo do bláta a muselo být vytaženo traktorem, případně, že došlo ke střetu s bránou s kari sítí, byla v rámci provedeného dokazování vyvrácena (znalecké posudky, výslech znalce, ohledání vozidla, fotodokumentace). „ Prokázání skutečnosti, že to bylo právě vozidlo obžalovaného, které poškozeného usmrtilo, pak z podstatné části rovněž spočívá na výsledcích vyšetřovacího pokusu. Ten totiž odhalil shodná poškození exteriéru tahače, která se vyskytovala i na vozidle obžalovaného. Znalec povahu těchto poškození a případné odchylky podrobně a logicky zdůvodnil u hlavního líčení “ (str. 3 napadeného usnesení). Jednalo se právě o vozidlo obviněného IVECO STRALIS ACTIVE SPACE AS 440S45, reg. zn. 4SD 4711, které mělo účast na posuzované dopravní nehodě.
Způsob, jakým došlo ke sražení poškozeného, stejně jako podmínky viditelnosti v době nehody, byly rovněž objasněny. Lze odkázat zejména na str. 6 až 11 rozsudku nalézacího soudu, který podrobně rozebral jednotlivé důkazy i z toho vyplývající skutková zjištění. Řidiči jeli úsekem silnice, kde došlo k dopravní nehodě, na potkávací světla, použití dálkových světel neumožňoval provoz v protější straně silnice. Znalec z oboru silniční dopravy uvedl, že ostatní řidiči byli schopni rozpoznat chodce a učinit vyhnutí, lze tedy přijmout skutečnost, že podélná vzdálenost 40,7 až 57,5 m byla vzdáleností dohledu. Zatímco svědek R. B. dal znamení o změně směru jízdy, aby upozornil řidiče nákladního vozidla na výskyt chodce na silnici, tedy na překážku na silnici. Rychlostí, jakou obviněný jel (77,0 až 90,0 km/h, tedy vyšší než ostatní řidiči), by nestačil před překážkou zabrzdit, jediným možným řešením byl úhybný manévr vlevo. Tento však obviněný neprovedl.
Stěžejní byl vyšetřovací pokus k objasnění toho, zda byl řidič vozidla schopen zaznamenat v kabině střet vozidla s chodcem. „ Všechna čidla umístěná jak na nápravě, tak na podlaze kabiny a sedadla řidiče vykázala v okamžiku nárazu výraznou odezvu, tedy náraz byl tzv. cítit a současně slyšet. Zvukový vjem v kabině byl výrazný “ (str. 3 napadeného usnesení). Obviněný tedy musel srážku vnímat. Zranění poškozeného pak odpovídala nehodovému ději, k němuž soudy dospěly – sražení levé strany těla poškozeného ve vzpřímené poloze okrajem přední části vozidla typu nákladního automobilu a následným odhozením těla. Dokazováním bylo rovněž objasněno, jakým směrem se poškozený po vozovce pohyboval, přičemž soudy shledaly, že poškozený dopravní nehodu spoluzavinil tím, že šel po nesprávné straně vozovky, neměl na tmavém oblečení žádné reflexní prvky, navíc byl pod doznívajícím vlivem marihuany.
Stran úvah obviněného, že poškozený mohl být sražen i jinou částí vozidla, zejména zadní částí návěsu, lze uvést, že uvedenou úvahu přednesl obviněný již v rámci své předešlé obhajoby. Znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, na tuto teorii reagoval tak, že utrpěná zranění poškozeného neodpovídají tomu, že by byl sražen tečně a odhozen nebo že by byl vtažen pod zadní nápravy návěsu. I při vyšetřovacím pokusu byly fragmenty figuríny nalezeny přibližně v poloze, kde se po srážce nacházelo tělo poškozeného, což opětovně svědčí skutkovému závěru, že poškozený byl sražen částečně zezadu a částečně z boku, nikoliv jen z boku, tedy že překrytí těla a kabiny tahače byl výraznější, v řádu více centimetrů.
Ve vztahu k subjektivní stránce pak nalézací soud shledal, že obviněný se jednání popsaném pod bodem I. dopustil z nevědomé nedbalosti ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Nalézací soud uvedený závěr ve vztahu ke skutku pod bodem I. rozvedl zejména v odstavci 41, kdy uvedl, že „ kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z pravidel silničního provozu zde existuje i její subjektivní vymezení, vztahující se k míře opatrnosti, kterou je schopen řidič v konkrétním případě vynaložit. O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně. Hranice okolností, jež řidič může či nemůže předvídat, nelze vymezovat v hypotetické rovině (neboť pak by musel předvídat v podstatě cokoliv), ale je zapotřebí vždy vycházet z existujících objektivních okolností vyplývajících z určité dopravní situace, která může být charakterizována celou řadou faktorů (tj. určitým místem, povahou komunikace, chováním dalších účastníků silničního provozu, povětrnostními podmínkami apod.). Takové okolnosti řidič vnímá svými smysly a může je pak hodnotit podle svých řidičských znalostí i dalších subjektivních dispozic “. Konkrétní dopravní situaci rozebral nalézací soud podrobně v bodě 42 odůvodnění rozsudku, kdy se zejména zaměřil na míru spoluviny poškozeného. Uvedl, že „ lze zajisté připustit, že výskyt neosvětleného chodce v daném úseku pozemní komunikace první třídy lze jen obtížně předvídat, v posuzovaném případě však mohl a měl obžalovaný vědět o pohybu poškozeného při pravém okraji vozovky, neboť pohyb poškozeného (výskyt nějaké překážky) byl rozpoznatelný z jednání dalších řidičů (osobních i nákladních vozů), kteří se poškozenému vyhýbali . Lze tedy dle okresního soudu uzavřít, že ačkoli se poškozený pohyboval na nesprávné části pozemní komunikace, taktéž nebyl řádně označen reflexními prvky, navíc měl v těle marihuanu (s odeznívajícími účinky), neznamená to, že by snad obžalovaný svým jednáním neporušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona ve smyslu §143 odst. 2 tr. zákoníku “. Nalézací soud vyhodnotil situaci tak, že míru spoluzavinění poškozeného lze ohodnotit maximálně 20 %.
Ve vztahu ke skutku pod bodem II. pak nalézací soud konstatoval, že se jednalo o jednání spáchané v pokusu, tedy nedokonaný trestný čin, přičemž se uvedeného jednání dopustil v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn). V odstavci 44 nalézací soud podrobně rozvedl východiska pro své závěry.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Skutečnost, že se soud přikloní k verzi hodnocení důkazů odpovídající skutkovým závěrům obžaloby, jsou-li tyto závěry řádně odůvodněny, neznamená porušení zásad hodnocení důkazů a nezakládá ani vadu řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014). V projednávané věci obviněný rozporuje učiněná skutková zjištění, a to na podkladě vlastního hodnocení důkazů (zejména výpovědi svědků, znaleckých posudků a vyšetřovacího pokusu) a vlastní verze událostí (kdy popírá, že by byl osobou, která řídila vozidlo, které usmrtilo poškozeného). Hodnotí-li však soudy provedené důkazy odlišným způsobem než sám obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho námitky výše uvedeným požadavkům na hmotněprávní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně 12. 2. 2020
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu