ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.649.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 649/2020-1644
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 7. 2020 o dovoláních, která podali obvinění L. J. , nar. XY, bytem XY, XY, Z. J. , nar. XY, bytem XY, XY, F. V. , nar. XY, bytem Spojené království Velké Británie a Severního Irska, XY, XY, v České republice přechodně bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 11. 2019, sp. zn. 4 To 514/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 18 T 121/2015, takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu se z podnětu dovolání obviněných F. V. a L. J. částečně zrušuje rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 11. 2019, sp. zn. 4 To 514/2019, a to jen v části, jíž byla zamítnuta odvolání těchto obviněných ohledně výroků o peněžitých trestech a stanovení náhradních trestů odnětí svobody pro případ, že by peněžité tresty nebyly ve stanovené lhůtě vykonány. Zrušuje se rovněž rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 18 T 121/2015, ve výrocích o peněžitých trestech uložených obviněným V. a J. a ve výrocích o náhradních trestech odnětí svobody pro případ, že by peněžité tresty nebyly ve stanovené lhůtě jmenovanými obviněnými vykonány.
Podle §265k odst. 2 trestního řádu se současně zrušují veškerá rozhodnutí na zrušené části obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného Z. J. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 18 T 121/2015, byl obviněný L. J. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, obviněný Z. J. byl uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, a obviněný F. V. byl uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Tímto rozsudkem bylo také rozhodnuto o obviněném V. V. Za popsaný zločin a za a) sbíhající se přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 14 T 188/2014 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 11 To 104/2015, b) sbíhající se zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. 10. 2015, sp. zn. 3 T 18/2014, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 8 To 434/2015, byl podle §209 odst. 4 trestního zákoníku za užití §45 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4,5 roku, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 trestního zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výši 300.000 Kč, když podle §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku byl tento trest uložen v denní sazbě 500 Kč a počet denních sazeb byl určen počtem 600. Podle §69 odst. 1 trestního zákoníku byl pro případ, že by tento peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle §73 odst. 1 trestního zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech všeho druhu, a to včetně výkonu rozhodovací činnosti statutárního orgánu v obchodních společnostech všeho druhu na základě generální plné moci nebo prokury na dobu 5 let. Tímto rozsudkem byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 14 T 188/2014, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 11 To 104/2015, a z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. 10. 2015, sp. zn. 3 T 18/2014, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2016 sp. zn. 8 To 434/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením pozbyla podkladu. Obviněný Z. J. byl podle §209 odst. 4 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a podle §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 4 let. Podle §67 odst. 1 trestního zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výši 180.000 Kč, když podle §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku byl tento trest uložen v denní sazbě 300 Kč a počet denních sazeb byl určen počtem 600. Podle §68 odst. 5 trestního zákoníku byly stanoveny splátky peněžitého trestu ve výši 10.000 Kč měsíčně, přičemž bylo určeno, že výhoda splátek peněžitého trestu odpadne, jestliže by pachatel nezaplatil dílčí splátku včas. Podle §69 odst. 1 trestního zákoníku byl pro případ, že by tento peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Obviněný F. V. byl za uvedený zločin a za a) sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 trestního zákona č. 140/1961 Sb., jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 49 T 17/2012, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 9 To 88/2013, b) sbíhající se přečin neoprávněné nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle §299 odst. 2, odst. 3 písm. b) trestního zákoníku v souběhu s přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea první trestního zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 7. 2. 2014, sp. zn. 1 T 143/2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 13 To 294/2014, c) sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) trestního zákoníku, jímž byl uznán vinným a odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 2. 6. 2015, sp. zn. 1 T 57/2015, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 9 To 307/2015, d) sbíhající se trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona č. 140/1961 Sb. účinného do 31. 12. 2009, jímž byl uznán vinným a odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 8. 2015, sp. zn. 19 T 67/2013, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. 9 To 382/2015, e) sbíhající se zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 trestního zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, kterým byl uznán vinným a odsouzen rozsudkem Městského soud v Praze ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 47 T 2/2010, podle §209 odst. 5 trestního zákoníku za užití §43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6,5 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 trestního zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest ve výši 600.000 Kč, když podle §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku byl tento trest uložen v denní sazbě 1.000 Kč a počet denních sazeb byl určen počtem 600. Podle §69 odst. 1 trestního zákoníku byl pro případ, že by tento peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 roky. Tímto byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 49 T 17/2012, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 9 To 88/2013, rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 7. 2. 2014, sp. zn. 1 T 143/2013, ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 13 To 294/2014, rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 2. 6. 2015, sp. zn. 1 T 57/2015, ve znění usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 9 To 307/2015, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 8. 2015, sp. zn. 19 T 67/2013, ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. 9 To 382/2015, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 47 T 2/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla všem obviněným stanovena povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozeným Unicredit Leasing CZ částku ve výši 4.150.158 Kč, ŠkoFIN částku ve výši 426.082 Kč a České pojišťovně částku ve výši 438.750 Kč.
O odvolání všech obviněných proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 19. 11. 2019, sp. zn. 4 To 514/2019, jímž podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o náhradě škody týkající se poškozené UNICREDIT LEASING CZ, a. s. Podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněným V. V., L. J., Z. J. a F. V. stanovil podle §228 odst. 1 trestního řádu povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody poškozené UNICREDIT LEASING CZ, částku 3.245.517 Kč. Se zbytkem uplatněného a soudem nepřiznaného nároku poškozenou odkázal podle §229 odst. 2 trestního řádu na řízení na věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadli obvinění svými dovoláními . Obviněný L. J. ve svém dovolání uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) a l) trestního řádu. Nezákonnost uloženého trestu obviněný namítl ve vztahu k peněžitému trestu. Svou argumentaci opřel o ustanovení §68 odst. 6 trestního zákoníku, podle kterého soud peněžitý trest neuloží, je-li zřejmé, že by byl nedobytný. Namítl, že soudy v posuzovaném případě nevzaly v úvahu existenci zákonné překážky uložení tohoto druhu trestu, v důsledku čehož jsou jejich rozhodnutí v této části nepřezkoumatelná. Obviněný dále namítl, že nalézací soud vycházel pouze z předpokladu, že obviněný získal pro sebe i jiného majetkový prospěch. Soudy však postupovaly v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, podle které uvažuje-li soud o uložení peněžitého trestu, je povinen si opatřit potřebné podklady pro stanovení jeho výše, a pokud se mu je nepodaří obstarat v dostatečném rozsahu, je sice oprávněn sám odhadnout majetkovou situaci pachatele a s přihlédnutím k tomuto odhadu výši peněžitého tretu stanovit, ale takový odhad nesmí vykazovat libovůli. Neúplné zjištění majetkových poměrů pachatele včetně jeho závazků brání náležitému posouzení existence či neexistence podmínky uvedené v §68 odst. 6 trestního zákoníku. Obviněný v tomto kontextu odkázal na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu a konstatoval, že v jeho případě se jedná o trest zjevně nedobytný. Následně popsal svou majetkovou situaci. Uvedl, že má vyživovací povinnost vůči své manželce a nezletilé dceři, nevlastní žádný majetek, bydlí v podnájmu, je proti němu vedeno 11 exekucí a jeho celkové závazky se pohybují v řádech statisíců až milionů korun. Dále uvedl, že v současnosti již vykonává uložený trest, a je proto zjevné, že objektivně peněžitý trest není schopen uhradit.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání a podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 11. 2019, sp. zn. 4 To 514/2019, i předcházející rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 18 T 121/2015, ve výroku, kterým byl obviněnému uložen peněžitý trest, jakož i další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí, případně sám ve věci rozhodl.
Obviněný Z. J. ve svém dovolání uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. V dovolací argumentaci namítl, že z provedeného dokazování není patrné, že by se popsaného jednání dopustil vědomě s úmyslem někoho poškodit. Zná se pouze s obžalovaným V., ostatní spoluobžalované neznal. Podle jeho mínění odvolací soud nesprávně posoudil danou věc, když v kontextu provedeného dokazování dospěl k závěru o vině. On sám nevěděl, že předmětná vozidla jsou v majetku společnosti A. V. a tudíž nemohl vědět, že jejich převod, resp. prodej v rámci realizace zástavního práva, byl nelegální. Upozornil na to, že půjčku od společnosti Almera v účetnictví společnosti účtoval a doložil to. Neměl důvod pochybovat, zda tato společnost fakticky existuje a je schopna se do celého obchodu reálně zapojit. Dále uvedl, že osobu P. viděl pouze jedenkrát při sepisu exekutorského zápisu v kanceláři soudní exekutorky a měl za to, že pokud by s touto osobou nebylo něco v pořádku, tak by na to soudní exekutor upozornil a odmítl exekutorský zápis sepsat. Domníval se, že když je věc řešena osobou s právním vzdělání, že nehrozí žádné riziko. Stejně tomu bylo s L., který zajišťoval prodej předmětných vozidel.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 11. 2019, sp. zn. 4 To 514/2019, a rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 18 T 121/2015, a podle §265k odst. 2 trestního řádu zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí nebo jeho zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušení, pozbyla podkladu. Obviněný dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265l odst. 1, odst. 3 trestního řádu přikázal Okresnímu soudu ve Strakonicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a to v jiném složení senátu.
Obviněný F. V. ve svém dovolání uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu. Namítl, že nebyla ve věci zachována totožnost skutku a byla porušena zásada předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Původní závěry Okresního soudu ve Strakonicích, který jej zcela zprostil obžaloby, označil za správné a odpovídající důkazní situaci. Domnívá se, že pro vydání odsuzujícího rozsudku nebyly dány skutkové důvody, ani procesní podmínky. Nebyla zachována totožnost skutku s ohledem na jeho odlišný popis v usnesení o zahájení trestního stíhání a poté v obžalobě oproti tomu, jak byl následně napadeným rozsudkem uznán vinným. Obviněný zdůraznil, že soud je vázán popisem skutku v podané obžalobě, což v daném případě nebylo soudy prvního ani druhého stupně dodrženo a došlo tím k porušení §220 trestního řádu. Úpravy nalézacího soudu ve výroku týkajícím se obviněného Vyskočila posoudil jako logicky neúplné a nesprávné a důkazně nepodložené. Namítl, že odvolací soud nesprávně vyložil pojem totožnost skutku. Napadené rozhodnutí označil za neurčité, vnitřně rozporné a nelogické a tedy i nepřezkoumatelné. Blíže pak popsal, v čem podle něho spočívá totožnost skutku. V průběhu trestního řízení dodal celou řadu listinných důkazů, které podle jeho názoru jeho vinu zcela vyvracejí, přesto nebyly soudem prvního stupně ani druhého stupně náležitě hodnoceny jak jednotlivě, tak v jejich vzájemné souvislosti. Blíže nastínil svůj podíl na celé věci. Namítl také, že nebylo prokázáno, že by došlo skutečně k úmyslnému a vědomému rozdělení úloh a že by šlo z jeho strany o takové jednání, které by naplňovalo svou povahou po subjektivní stránce skutkovou podstatu spolupachatelství trestného činu podvodu. Domnívá se, že jeho jednání by bylo možné maximálně posoudit jako nepřímé pachatelství ze strany dalších osob, kdy hlavní pachatelé zneužili jeho omylu a využily pak jeho osoby, zkušeností a kontaktů ke spáchání uvedené trestné činnosti. Nebylo tak prokázáno, že by se trestné činnosti tak, jak je uvedena a popsána ve výroku napadeného rozsudku, skutečně dopustil, a to v rámci organizované skupiny. Žádný z provedených důkazů neprokázal, že by jeho jednání bylo v rozporu se zákonem. Ze strany obecných soudů šlo o nesprávné hmotněprávní posouzení toho, co mělo být spolupachatelstvím trestného činu, současně nebylo zkoumáno, zda nejednal v omylu vyvolaném dalšími osobami. Soud pak nepřihlédl ke všem skutečnostem rozhodným pro uložení peněžitého trestu. Napadeným rozsudkem byla zrušena všechna předchozí odsouzení obviněného, takže bylo nutné na něj hledět, jako by nebyl před tímto jednáním soudně trestán. Byl v mezidobí ve výkonu trestu, z něhož byl před již více jak dvěma roky podmíněně propuštěn, a to za trestnou činnost, k níž mu byl nyní uložen souhrnný trest. V současné době obviněný žije řádným životem, snaží se řešit i své dluhy, řádně plní podmínky dohledu. Pokud by byl nucen opětovně nastoupit výkon trestu, ztratil by zaměstnání a fakticky by nebyl schopen ani hradit své dluhy. Soud neověřil majetkové poměry obviněného, který je ve skutečnosti zcela nemajetný a připravoval návrh na své oddlužení. Uvedl, že není schopen uhradit uložený peněžitý trest, navíc v takové výši, a soud neměl tento trest vůbec ukládat, neboť podle §68 odst. 6 trestního zákoníku je zřejmé, že by byl zcela nedobytný. Podle judikatury je třeba zjišťovat závazky obviněného, zejména jeho exekuce a dluhy.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání a aby z jeho podnětu podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 11. 2019, 4 To 514/2019, a podle §265k odst. 2 trestního řádu zrušil i všechna další rozhodnutí na citované usnesení obsahově navazující. Dále činí návrh, aby Nejvyšší soud buď sám podle §265l odst. 1 trestní řád přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích, případně až Okresnímu soudu ve Strakonicích nové projednání a rozhodnutí věci se závazným právním názorem, a aby podle §265o odst. 1 trestní řád před rozhodnutím o dovolání odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání, kdy v tomto směru podává samotný návrh.
Opisy dovolání obviněných byly soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslány k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce uvedl, že z obsahu dovolání obviněných V. a J. je patrno, že rozsudek odvolacího soudu chtěli patrně napadnout i podle písm. l) §265b odst. 1 trestního řádu. Tito obvinění ve svých dovoláních opakují obhajobu, kterou uplatnili již před nalézacím soudem a shrnuli i ve svých odvoláních. Konstatoval, že s jejich námitkami se již vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí a odkázal na konkrétní odstavce. S argumentací soudů ohledně prokázaného zavinění a zachování totožnosti skutku se ztotožnil. Zdůraznil, že námitky s tím související jsou ryze procesní a samy o sobě nenaplňují žádný ze zákonných důvodů dovolání. Dále se vyjádřil, že námitka zřejmé nedobytnosti uloženého peněžitého trestu odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu. Shledal, že námitky obviněných V. a J. ve vztahu k peněžitým trestům jsou důvodné. V předmětné věci se totiž soudy nezabývaly otázkou majetkových poměrů obviněných V. a J. a tudíž neposuzovaly, zda peněžité tresty mohou být dobytné. Následně v této souvislosti odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. V závěru svého vyjádření státní zástupce konstatoval, že námitky obviněných V. a J. proti uloženým peněžitým trestům odpovídají dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. h), l) trestního řádu, neboť peněžité tresty byly uloženy, ačkoliv se bez posouzení majetkových poměrů obviněných musely jevit jako nedobytné. Odvolací soud přesto zamítl jejich odvolání. Námitky uplatněné obviněným J. žádnému dovolacímu důvodu neodpovídají, jelikož tento obviněný brojí pouze proti učiněným skutkovým zjištěním.
Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil v části, v níž byla zamítnuta odvolání obviněných V. a J. ohledně výroků o trestech, a aby zrušil rozsudek nalézacího soudu v celých výrocích o trestech uložených oběma těmto obviněným. Podle §265k odst. 2 trestního řádu aby současně zrušil veškerá rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rovněž navrhl, aby podle §265l odst. 1 trestního řádu Nejvyšší soud přikázal nalézacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dále státní zástupce navrhl, aby podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání obviněného J. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Z hlediska §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud shledal, že všichni obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájkyň (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Konstatoval, že dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadají rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřují proti rozsudkům, jimiž byli obvinění uznáni vinnými a byly jim uloženy tresty.
Vzhledem k tomu, že dovolací námitky se v jednotlivých dovoláních částečně opakují, považuje Nejvyšší soud za vhodné tyto námitky vypořádat společně.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obvinění opírají svá dovolání, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který všechna dovolání odkazují. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ani Okresního soudu ve Strakonicích netrpěla. Soud prvního stupně se ve svých rozsudcích s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně větších výhrad, kromě výroku o náhradě škody. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněných. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Dovolacími námitkami obvinění J. a V. napadali rozsudek odvolacího soudu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Tito obvinění ve svých dovoláních opakovali obhajobu, kterou uplatnili již před nalézacím soudem a shrnuli i ve svých odvoláních. S jejich námitkami se soudy obou stupňů již v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly. S argumentací ohledně prokázaného zavinění lze plně souhlasit. Dovolací námitky byly založeny především na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů a napadání správnosti a úplnosti provedeného dokazování. Tyto námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se jejich prostřednictvím obvinění snažili prosadit jejich vlastní pohled na hodnocení důkazů, přičemž výsledkem byly odlišné skutkové závěry. Konkrétně se jednalo o námitky těchto dvou obviněných stran toho, že z provedeného dokazování není patrné, že by se popsaného jednání dopustili vědomě s úmyslem někoho poškodit, že se obviněný J. znal pouze s obžalovaným V. a ostatní spoluobžalované neznal, že tento obviněný nevěděl, že předmětná vozidla byla v majetku společnosti A. V. a rovněž nemohl vědět, že jejich převod byl nelegální, že půjčku od společnosti Almera v účetnictví společnosti účtoval a doložil, že osobu P. viděl pouze jedenkrát při sepisu exekutorského zápisu v kanceláři soudní exekutorky nebo že se domníval, že když je věc řešena osobou právně vzdělanou, nehrozí žádné riziko. Stejně tak šlo o námitky obviněného V., že nebyla zachována totožnost skutku s ohledem na odlišný popis v usnesení o zahájení trestního stíhání a v obžalobě oproti tomu, jak byl následně napadeným rozsudkem uznán vinným, že výrok nalézacího soudu, kterým byl obviněný Vyskočil uznán vinným, byl neúplný, nesprávný a důkazně nepodložený, že napadené rozhodnutí bylo neurčité, vnitřně rozporné, nelogické a tedy i nepřezkoumatelné, že soudy nesprávně hodnotily listinné důkazy, které obviněný předložil a měly vyvracet jeho vinu, že jeho podíl na celé věci byl minimální, že nebylo prokázáno, že by došlo skutečně k úmyslnému a vědomému rozdělení úloh a že nešlo o spolupachatelství. Dále šlo o námitky, že hlavní pachatelé zneužili jeho omylu a využili jeho osoby, zkušeností a kontaktů ke spáchání uvedené trestné činnosti nebo že nebylo prokázáno spáchání trestného činu v rámci organizované skupiny.
Ve vztahu ke všem těmto popsaným námitkám je třeba uvést, že nejsou důvodné. Nejvyšší soud neshledal pochybení ve smyslu žádné z těchto námitek. Rovněž nebyl v dané věci shledán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy ani nebylo porušeno právo na spravedlivý proces. Z provedených důkazů lze naopak plně dovodit, že obvinění skutek spáchali tak, jak je pospáno ve skutkových větách výroků soudu. Důkazy byly hodnoceny ve shodě s jejich skutečnou vypovídající hodnotou a soudy se nedopustily žádné deformace jejich obsahu ani jinak nevybočily z mezí jejich volného hodnocení. Závěr o zavinění obviněných byl dostatečně podložen výsledky provedeného dokazování a soudy k tomu dospěly v rámci předepsaných procesních postupů. O existenci úmyslné formy zavinění obviněných proto nejsou důvodné pochybnosti. Nejvyšší soud dodává, že byla zachována totožnost skutku od počátku trestního řízení. K tomu je třeba zdůraznit, že je nutné rozlišovat skutek v jeho reálnosti, jak se stal a jeho popis. Popis skutku se může lišit v obžalobě a v samotném odsuzujícím rozsudku, jeho zněním totiž není soud vázán. Podléhá výsledkům dokazování. Není proto vadou, pokud nebyl popis skutku shodný v usnesení o zahájení trestního stíhání, v obžalobě a v rozsudku nalézacího soudu. Nutné je však zachovat totožnost skutku, pro který byl obviněný trestně stíhán a odsouzen. Ta je podržena atributy jednání nebo alespoň následku. Takový požadavek byl v tomto případě zachován. Nejvyšší soud uzavírá, že uvedenými námitkami nebyl deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu naplněn. Z hlediska naplnění tohoto dovolacího důvodu jsou dovolání obviněných J. a V. jemu neodpovídající. Obvinění těmito svými námitkami nezaložily ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu je dán, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Dovolací námitky obviněného J. a část námitek obviněného V. jsou pod uvedený dovolací důvod podřaditelné, neboť výslovně namítají nedobytnost peněžitého trestu. Uložením takového druhu trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí nejen uložení druhu trestu, který trestní zákon (účinný v době rozhodování) nezná, ale i uložení určitého trestu bez splnění podmínek zákonem stanovených právě pro uložení tohoto druhu trestu (k tomu viz rozh. NS 7 Tdo 702/2017, publikováno pod č. 9/2018 Sb. rozh. tr.).
V dané věci především není pochybností o tom, že byly splněny obecné podmínky pro uložení peněžitého trestu stanovené v §67 trestního zákoníku jak u obviněného J., tak u obviněného V. Pokud jde o jeho výměru a další podmínky, stanoví trestní zákoník v §68 odst. 1, že peněžitý trest se ukládá v denních sazbách a činí nejméně 20 a nejvíce 730 celých denních sazeb. Podle odst. 2 citovaného ustanovení činí denní sazba nejméně 100 Kč a nejvíce 50.000 Kč. Podle odst. 3 počet denních sazeb soud určí s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu. Výši jedné denní sazby peněžitého trestu stanoví soud se zřetelem k osobním a majetkovým poměrům pachatele. Přitom vychází zpravidla z čistého příjmu, který pachatel má nebo by mohl mít průměrně za jeden den.
Podle §68 odst. 4 trestního zákoníku příjmy pachatele, jeho majetek a výnosy z něj, jakož i jiné podklady pro určení výše denní sazby mohou být stanoveny odhadem soudu. Nevychází se tedy jen z čistého příjmu pachatele, ale též z majetku pachatele a z výnosů z něj a také z dalších podkladů. Příjmy pachatele mohou pocházet – kromě příjmů z pracovního a obdobného poměru a z podnikání – také z kapitálového majetku pachatele, z dědění, z prodeje věcí a jiných majetkových hodnot, z autorských práv, práv výkonného umělce a dalších souvisejících práv duševního vlastnictví, z průmyslových práv, z pojistného plnění, z dávek nemocenského pojištění a důchodového zabezpečení, z výher ze sázek a loterií atd. Majetkem pachatele nutno rozumět souhrn všech majetkových hodnot, tj. věcí, pohledávek a jiných práv a penězi ocenitelných jiných hodnot, tj. včetně výnosů z majetku. Současně je však nutno přihlédnout i k závazkům pachatele, které je povinen plnit ze svých příjmů a majetku. Tento odhad soudu přichází ovšem v úvahu jen za situace, kdy nebudou k dispozici žádné nebo dostatečné podklady ke zjištění pachatelova čistého příjmu a jeho majetkových poměrů, zejména neposkytne-li sám pachatel v tomto směru potřebnou součinnost. Jde o subsidiární možnost, jak soud určí výši jedné denní sazby peněžitého trestu. Odhad soudu tu bude vycházet zejména z těch důkazů, které jsou k dispozici, a z případného srovnání postavení, situace, vzdělání, pracovní kvalifikace a dalších charakteristik pachatele s jinými osobami, u nichž lze zjistit čistý příjem.
Podle §68 odst. 5 trestního zákoníku soud v rozhodnutí uvede počet a výši denních sazeb. Nelze-li od pachatele podle jeho osobních a majetkových poměrů očekávat, že peněžitý trest ihned zaplatí, může stanovit, že peněžitý trest bude zaplacen v přiměřených měsíčních splátkách; přitom může určit, že výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, jestliže pachatel nezaplatí dílčí splátku včas. Možností stanovení splátek se nepochybně může usnadnit vykonatelnost peněžitého trestu jak v případech, kdy jeho výměra byla stanovena poměrně vysoko, tak i s ohledem na možnosti pachatelů, kteří jsou schopni zaplatit peněžitý trest alespoň ve splátkách, ač najednou by toho nebyli schopni vzhledem k jejich osobním a majetkovým poměrům a peněžitý trest by jim nemohl být uložen jen z tohoto důvodu (§68 odst. 6). Na rozdíl od §342 odst. 1 písm. b) trestního řádu, který rovněž umožňuje dodatečné stanovení splátek peněžitého trestu ve vykonávacím řízení, není možnost rozhodnutí soudu podle §68 odst. 5 trestního zákoníku vázána na důležité důvody a ani není limitována nutností zaplatit celý peněžitý trest do jednoho roku od právní moci rozsudku. Soud ovšem musí stanovit takové splátky peněžitého trestu, které jsou přiměřené, a zákon stanoví, že to mají být splátky měsíční. Přiměřenost splátek bude vycházet z osobních a majetkových poměrů pachatele (§68 odst. 3) a z požadavku, aby peněžitý trest placený v měsíčních splátkách zajistil dostatečnou nápravu pachatele a ochranu společnosti.
V §68 odst. 6 pak trestní zákoník stanoví, že peněžitý trest soud neuloží, je-li zřejmé, že by byl nedobytný.
Je nutno vzít v úvahu tento zákonný zákaz uložení peněžitého trestu, je-li zřejmé, že by byl nedobytný. Při zkoumání této podmínky je nutné vycházet z konkrétně ukládaného trestu a zjišťovat osobní a majetkové poměry pachatele i jeho závazky, především rozsah jeho zákonné vyživovací povinnosti a rozsah povinnosti k náhradě škody nebo nemajetkové újmy, které mají zásadně přednost před zaplacením peněžitého trestu (viz rozhodnutí č. 22/1977 Sb. rozh. tr.). Taková zjištění jsou nutnou podmínkou pro řešení otázky, zda jsou vůbec důvody pro uložení peněžitého trestu, neboť podle §343 odst. 3 trestního řádu vymáhání peněžitého trestu nesmí být nařízeno, pokud by tím bylo zmařeno uspokojení přiznaného nároku poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení. Je na místě připomenout, že podle §68 odst. 7 trestního zákoníku zaplacené částky peněžitého trestu připadají státu.
Uvedená kritéria je třeba posuzovat z hlediska kvantitativního. Peněžitý trest má být uložen jen v takové celkové výměře, v jaké je dobytný. Pokud by peněžitý trest ve výměře, v jaké umožňují jeho uložení osobní a majetkové poměry pachatele, byl nepřiměřený ostatním hlediskům stanoveným pro ukládání trestu (§39 trestního zákoníku), zejména povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, uváží soud, zda není namístě uložení jiného druhu trestu, a to popřípadě i vedle peněžitého trestu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 901). Pro neuložení peněžitého trestu by však nestačila jen určitá pravděpodobnost jeho nezaplacení nebo dokonce neochota pachatele tak učinit.
Ustálená judikatura Nejvyššího soudu se přiklonila k chápání nedobytnosti peněžitého trestu (§68 odst. 6 trestního zákoníku) jako dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, a to v té jeho variantě, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. Konkrétně lze poukázat zejména na usnesení Nejvyššího soudu: ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1411/2010, ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1466/2011, ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 7 Tdo 9/2014, ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 6 Tdo 538/2014, ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 5 Tdo 829/2015, ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1544/2015, a ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 5 Tdo 866/2016. Nejvyšší soud v této své rozhodovací praxi zaujal názor, že uvažuje-li soud o uložení peněžitého trestu, je povinen si opatřit potřebné podklady pro stanovení výše peněžitého trestu a jestliže se mu je nepodaří obstarat v dostatečném rozsahu, je oprávněn sám odhadnout majetkovou situaci pachatele a s přihlédnutím k tomuto svému odhadu stanovit výši peněžitého trestu (jde o subsidiární postup soudu pro případ, že se dostupnými důkazy nepodaří blíže zjistit majetkové poměry pachatele). Odhad soudu ovšem nemůže vykazovat libovůli, musí vycházet z důkazů a z hledisek výše uvedených. Soud také musí důsledně vycházet z přednosti zákonné vyživovací povinnosti a povinnosti k náhradě škody nebo nemajetkové újmy před trestem spojeným s majetkovým postihem obviněného. Neúplné či nesprávné zjištění majetkových poměrů pachatele včetně jeho závazků tedy brání náležitému posouzení existence či neexistence podmínky uvedené v §68 odst. 6 trestního zákoníku.
V posuzované trestní věci nalézací soud při rozhodování o ukládaném peněžitém trestu obviněnému J. uvedl, že s ohledem na charakter trestné činnosti, roli, kterou v dané trestné činnosti sehrál (jednu ze zásadních) a skutečnost, že spáchanou trestnou činností získal pro sebe i jiného majetkový prospěch, je na místě uložit podle §67 odst. 1 trestního zákoníku peněžitý trest ve výši 300.000 Kč (v denní sazbě 500 Kč a počet denních sazeb soud určil počtem 600) vedle trestu odnětí svobody. Ve vztahu k obviněnému V. pak nalézací soud uvedl, že zároveň s ohledem na zištný motiv jednání obviněného mu ukládá podle §67 odst. 1 trestního zákoníku i peněžitý trest ve výši 600.000 Kč (v denní sazbě 1.000 Kč a počet denních sazeb určil počtem 600). V obou případech pak pro případ, že by nebyly tyto tresty vykonány, stanovil náhradní tresty odnětí svobody. Soudy však nepostupovaly důsledně podle §68 odst. 3, 4 a 6 trestního zákoníku. Nalézací soud k odůvodnění výměry peněžitých trestů neuvedl (ohledně těchto dvou jmenovaných) ničeho. Nezabýval se přiměřeností výše uložených peněžitých trestů a už vůbec nezkoumal, zda takové tresty lze obviněným uložit se zřetelem k jejich dobytnosti. Ani soud druhého stupně se blíže nezabýval splněním podmínek pro uložení peněžitého trestu. Pouze obecně mimo jiné konstatoval v odstavcích 75 a 77 svého odůvodnění, že úvahy nalézacího soudu stran uložených peněžitých trestů, včetně trestů náhradních, jsou vyčerpávající. Konstatoval také, že v rámci výměr peněžitých trestů nalézací soud správně diferencoval míru angažmá jednotlivých obviněných, a to jak ve výši peněžitých trestů, tak i v náhradních trestech odnětí svobody. Toliko uvažoval, zda peněžitý trest neměl být určen spíše nižším počtem denních sazeb a současně jejich vyšší hodnotou. Dovodil, že efekt peněžitého trestu není určován algoritmem jeho výpočtu, ale především celkovou částkou, ve vztahu k níž odvolací soud neuvedl žádné výtky.
Soudy tak nerespektovaly zmíněná zákonná kritéria pro ukládání peněžitého trestu zejména z hlediska určení výše denních sazeb a z hlediska jeho dobytnosti. Je třeba zdůraznit, že uložení peněžitých trestů v uvedených výměrách nelze odůvodnit pouze okolnostmi případu (např. výší získaného majetkového profitu). Bez jakékoliv úvahy o osobních a majetkových poměrech obviněných v době rozhodnutí nelze činit závěr o dobytnosti peněžitého trestu u každého ze jmenovaných obviněných. Bylo proto třeba se těmito otázkami blíže zabývat v rámci rozhodování nalézacího soudu, přičemž odvolací soud pochybil, pokud absenci takového postupu aproboval svým rozhodnutím o zamítnutí odvolání obviněných.
Jestliže byl tedy obviněnému V. a obviněnému J. uložen shora uvedený konkrétní peněžitý trest, stalo se tak bez respektu k ustanovení §68 odst. 6 trestního zákoníku, proto výrok o tomto trestu (a náhradním trestu odnětí svobody) nemohl obstát a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu byl naplněn.
Nejvyšší soud si je vědom toho, že navzdory ustanovení §39 odst. 7 trestního zákoníku, které soudy směruje v případě splnění zákonných podmínek k ukládání majetkových trestů, jsou podmínky ukládání i výkonu peněžitých trestů (včetně náhradního trestu odnětí svobody) nastaveny zákonem poměrně obtížným, složitým a málo efektivním způsobem. To však nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti postupovat v mezích zákonem a navazující judikaturou stanovených pravidel a zejména zjišťovat, zda uložení majetkového trestu nevylučují majetkové nebo osobní poměry obviněného.
K ostatním námitkám obviněného V. Nejvyšší soud uvádí, že s odkazem na §265b odst. 1 písm. h ) trestního řádu lze vznášet námitky pouze pokud byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo byl uložen ve výměře mimo zákonem stanovenou trestní sazbu. Z dovolací argumentace obviněného Vyskočila však vyplynulo, že své námitky (kromě relevantně uplatněných námitek stran nezákonně uloženého peněžitého trestu) rovněž směřuje proti nesprávnému posouzení okolností případu a jeho osoby. K tomu Nejvyšší soud toliko podotýká, že takové námitky uplatněnému dovolacímu důvodu v této části neodpovídají. Lze toliko poznamenat, že uložené tresty odpovídají (kromě výše popsaného) všem zákonným hlediskům.
Obviněným J. byl rovněž uplatněn dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu . Tento dovolací důvod obsahuje dvě základní alternativy. Na podkladě tohoto důvodu lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (někdy se zde rozlišují ještě dvě podalternativy – zamítnutí opravného prostředku z formálních důvodů a jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí při absenci poučení), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Obviněný J. uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu v jeho druhé alternativě, kterou založil na existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu v předchozím řízení. Uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu byl Nejvyšším soudem rovněž shledán jako důvodný.
S ohledem na deficit dokazování k otázkám ukládání peněžitých trestů obviněnému J. a obviněnému V. nemohl Nejvyšší soud odstranit tuto vadu napadeného rozhodnutí ve veřejném zasedání. Shledal ovšem, že z obsahu spisu jsou majetkové poměry obviněných J. a V. částečně seznatelné alespoň natolik, že by bylo značně neefektivní a nadbytečně zdlouhavé věc vracet k dořešení nalézacímu soudu. Není totiž možné přehlédnout, že výše náhrady škody, která byla těmto obviněným uložena, je vysoká, což pro ně představuje zajisté nemalý postih a závazek. Nutno pamatovat v této souvislosti na oprávněný zájem poškozených na pokud možno plné saturaci majetkových ztrát. Oba obvinění pak mají řadu dalších finančních závazků a lze proto velice důvodně pochybovat, že jejich majetková situace by umožnila vymáhání vysokých peněžitých trestů. Z těchto důvodů Nejvyšší soud nepřistoupil k částečnému zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci nalézacímu soudu, ale zvolil cestu přímočarou a efektivnější, kdy rozhodl sám o zrušení uložených peněžitých trestů obviněným J. a V. in definitivum, samozřejmě stejně tak o náhradních trestech odnětí svobody, když tyto výroky pozbyly podkladu.
Nejvyšší soud tedy ze shora uvedených důvodů z podnětu dovolání obviněných J. a V. částečně zrušil podle §265k odst. 1 trestního řádu rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 11. 2019, sp. zn. 4 To 514/2019, a to jen v části, v níž byla zamítnuta odvolání těchto obviněných ohledně výroků o peněžitých trestech a stanovení náhradních trestů odnětí svobody pro případ, že by peněžité tresty nebyly ve stanovené lhůtě vykonány. Rovněž zrušil rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 18 T 121/2015, ve výrocích o peněžitých trestech uložených obviněným V. a J. a ve výrocích o náhradních trestech odnětí svobody pro případ, že by peněžité tresty nebyly ve stanovené lhůtě těmito obviněnými vykonány. Současně Nejvyšší soud podle §265k odst. 2 trestního řádu zrušil i další rozhodnutí na zrušené části uvedených rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Protože ve věci obviněného J. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s §265r odst. 1 trestního řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 7. 2020
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu