ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.658.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 658/2020-282
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 7. 2020 o dovolání obviněného I. S. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. 4 To 14/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 19 T 45/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného I. S. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 19 T 45/2019, byl obviněný I. S. uznán vinným pod body 1), 2) výroku o vině přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že společně s obžalovanou E. H.
1) od 23. 9. 2016 do 17. 11. 2016, v Hodoníně a jinde, obviněný I. S. jako předseda představenstva a obviněná E. H., jako místopředseda představenstva společnosti W. I., IČ: XY, se sídlem XY, XY, postupovali v rozporu s obsahem dohody uzavřené dne 22. 9. 2016 s M. V., jednatelem poškozené společnosti D. p. V., IČ: XY, se sídlem XY, XY, když převzali zboží (konkrétně domácí potřeby), ve vlastnictví poškozené společnosti D. p. V. do tzv. konsignačního skladu a zavázali se toto zboží prodat konečným zákazníkům jménem shora uvedené společnosti W. I., kdy však inkasované finanční prostředky od koncových zákazníků za prodané zboží v objemu podle faktur číslo 20160054 vystavené dne 26. 9. 2016, splatné dne 30. 9. 2016, 20160060 vystavené dne 3. 10. 2016, splatné dne 7. 10. 2016, 20160062 vystavené dne 10. 10. 2016, splatné dne 14. 10. 2016, 20160064 vystavené dne 19. 10. 2016, splatné dne 24. 10. 2016, 20160069 vystavené dne 11. 11. 2016, splatné dne 16. 11. 2016, vystavených poškozenou společností D. p. V. na základě objemu prodaného zboží hlášeného ze strany W. I. v rozporu s dohodou předali jen částečně do dispozice poškozené společnosti D. p. V. na její bankovní účet číslo XY vedený ve FIO Bank, a. s., přičemž část peněžních prostředků z tržby použili na úhradu závazků společnosti W. I., kdy tímto jednáním způsobili výše uvedené poškozené společnosti D. p. V. škodu ve výši 102.681 Kč,
2) od 18. 11. 2016 do 17. 11. 2017, v Hodoníně a jinde, obviněný I. S. a E. H. jako jednatelé společnosti R. T., IČ: XY, se sídlem XY, XY, postupovali v rozporu s obsahem Rámcové smlouvy komisionářské uzavřené dne 18. 11. 2016, na základě které se zavázali jménem společnosti R. T. obstarávat prodej zboží (domácích potřeb), ve vlastnictví poškozené společnosti D. p. V., IČ: XY, zastoupené jednatelem M. V., a to za podmínek ve smlouvě uvedených, kdy se zavázali finanční prostředky inkasované od koncových zákazníků po doručení zboží, ponížené o náklady na přepravu, nejpozději následující pracovní den po jejich přijetí převést do dispozice poškozené společnosti D. p. V. na její bankovní účet číslo XY vedený ve FIO Bank, a. s., kdy však finanční prostředky získané prodejem zboží v objemu podle faktur číslo 20170007 vystavené a splatné dne 16. 2. 2017, 20170008 vystavené a splatné dne 28. 2. 2017, 20170015 vystavené a splatné dne 28. 3. 2017, 20170026 vystavené a splatné dne 22. 5. 2017, 20170053 vystavené a splatné dne 1. 9. 2017, 20170055 vystavené a splatné dne 22. 9. 2017, 20170061 vystavené a splatné dne 11. 10. 2017, vystavených poškozenou společností D. p. V. na základě hlášeného objemu prodaného zboží ze strany společnosti R. T. v rozporu s obsahem smlouvy použili na úhradu závazků společnosti R. T., kdy tímto jednáním způsobili výše uvedené poškozené společnosti D. p. V. škodu ve výši 287.599 Kč.
Za toto jednání byl podle §206 odst. 3 tr. zákoníku za použití §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 400 (čtyři sta) denních sazeb, přičemž jedna denní sazba v souladu s §68 odst. 2 tr. zákoníku byla stanovena částkou 100 (sto) Kč, celkem tedy 40.000 (čtyřicet tisíc) Kč.
Pro případ, že by obviněný ve stanovené lhůtě nevykonal jemu uložený peněžitý trest, stanovil soud podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) měsíců.
Proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 19 T 45/2019, podal obviněný odvolání , které směřoval do výroku o vině i trestu.
O odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. 4 To 14/2020, a to tak, že odvolání obviněného jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. 4 To 14/2020, podal obviněný dovolání (čl. 270–272) v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že ve věci je dán extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, stejně jako že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný v první části svého dovolání [obviněným označeno jako I. a)], kterou lze označit jako teoretickou, bez bližší konkretizace vazby k projednávané věci, vznáší obecné námitky k provedenému dokazování a učiněným skutkovým zjištěním, kdy shledává extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Dokazování podle obviněného nesplňovalo požadavky dané trestním řádem, zvláště pak ustanoveními §2 odst. 5, 6 tr. ř. Stejně tak odůvodnění rozhodnutí nebylo učiněno v souladu s §125 tr. ř. Soudy postupovaly výlučně v jeho neprospěch, a nikoliv objektivně a logicky, přičemž v rozhodnutích soudů absentovalo patřičné zdůvodnění jejich procesního postupu a důkazních úvah, což je v situaci tzv. tvrzení proti tvrzení nepřípustné. Skutková zjištění soudu označuje obviněný za neúplná a dokazování jako takové za ústavně nekonformním upírající mu právo na soudní ochranu.
V druhé části svého dovolání [obviněným označeno jako I. b)], pak obviněný poukazoval na výpověď poškozeného V., kterou soudy upřednostnily oproti jeho výpovědi a opřely o ní své rozhodnutí, kdy zdůraznil, že poškozený byl znalý chodu společnosti a jejího finančního stavu, neboť působil ve společnosti externě jakožto daňový poradce a posléze člen dozorčí rady. Do společnosti investoval, ačkoliv mu bylo známo, že nemusí být plně uspokojen z prodejů zboží. Obviněný zpochybňoval výpověď tohoto svědka, který si před soudem nepamatoval zásadní věci jako na své působení v dozorčí radě a účast na valné hromadě ve Vídni koncem srpna, kdy si již musel být vědom hospodářských výsledků společnosti. Přesto tvrdil, že se o dluzích společnosti dozvěděl až na konci září. Obviněný rovněž poukazuje na to, že částka uváděná V. v trestních oznámeních je rozporná, když v prvním činila 1,5 mil. Kč a v druhém 400.000 Kč. Dále poukazuje na to, že mu měla spoluobviněná H. zaplatit milion z prodeje bytu, ale ten byl nejprve přepsán na jejího bratra a poté prodán společnosti V. což však soudy nebraly v potaz. Podle obviněného v projednávaném případě u něho od počátku absentuje úmyslné zavinění. Skutečnost, že nemohl plnit poškozenému, nevznikla jeho úmyslným jednáním, tedy nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu zpronevěry.
S ohledem na výše uvedené navrhl obviněný, aby Nejvyšší soud na základě podaného dovolání napadené rozhodnutí podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil z důvodů uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a poté ve věci sám rozhodl podle §265m odst. 1 tr. ř. a zprostil jej obžaloby, eventuálně, aby Nejvyšší soud v souladu s §265l odst. 1 tr. ř. zrušil napadená rozhodnutí a podle §265k odst. 1, 3 tr. ř. přikázal věc k novému projednání, provedení dalších důkazů a následně novému rozhodnutí.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 25. 5. 2020, sp. zn. 1 NZO 452/2020.
Po zopakování dosavadního průběhu řízení a stručném shrnutí námitek obviněného, státní zástupce poukázal na vymezení uplatněného dovolacího důvodu. Zdůraznil, že obviněný uplatňuje výslovně námitky, kteréžto jsou toliko opakováním jeho obhajoby.
K námitkám obsaženým v prvé části dovolání obviněného státní zástupce uvedl, že vadami vytýkanými v první části dovolání obviněného napadené rozhodnutí netrpí, tyto námitky se navíc naprosto míjí s uplatněným dovolacím důvodem. Nelze tvrdit, že by dokazování realizované nalézacím soudem bylo povrchní, nedostatečné či polovičaté, nalézací soud naopak provedl v podstatě všechny důkazy přicházející do úvahy, které řádně vyhodnotil. Své povinnosti dostal i soud odvolací, který se vypořádal se všemi námitkami vznášenými obviněným. Státní zástupce je přesvědčen, že skutková zjištění jsou správná, neboť jsou založena na skutkových zjištěních dovoditelných logickým způsobem z provedeného dokazování, tedy nelze ve věci shledat ani případ tzv. extrémního rozporu skutkových zjištění s provedeným dokazováním.
Státní zástupce zastává názor, že námitky soustředěné do druhé části dovolání pod vytýkaný dovolací důvod podřadit lze, nicméně tyto jsou zjevně neopodstatněné. Jak připomněl odvolací soud v rámci vytýkaného trestného činu je podstatné, že obviněný užil finanční prostředky za prodej financovaného poškozeným v rozporu s uzavřenou rámcovou kupní i komisionářskou smlouvou. S obsahem smluv byl přitom plně obeznámen a musel tedy vědět, že jednáním v rozporu s nimi způsobí poškozenému škodu. Není přitom, až tak podstatné nakolik byl poškozený obeznámen s ekonomickou situací společnosti. Významné však je, že poškozený trval na tom, aby zboží bylo v majetku jeho společnosti, nežli bude zaplaceno. Neobstojí tak tvrzení obviněného, že poškozený jednal lehkomyslně bez potřebné obezřetnosti. Státní zástupce uzavřel, že skutková zjištění obou soudů odůvodňují kvalifikaci jednání obviněného jako trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného I. S. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. 4 To 14/2020, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se zabýval otázkou opodstatněnosti uplatněných dovolacích důvodů obviněného.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněný I. S. svými vznesenými námitkami naplňuje jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů [zejména své vlastní výpovědi, výpovědi spoluobviněné E. H., svědka M. V. (jednatele poškozené společnosti D. p. V.)], a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění ve vztahu k povědomí svědka M. V. o situaci společnosti a zachování opatrnosti při obchodním styku), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. jsou založeny na nesprávných závěrech soudů, ke kterým dospěly na základě špatného hodnocení důkazů, kdy soud nepřiložil dostatečnou váhu jeho vlastní výpovědi).
Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů, a potažmo vlastní verzi skutkových událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti zčásti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod částečně nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Námitky shrnuté v prvé části dovolání obviněného proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze. Nadto je potřebné poznamenat, že v prvé části dovolání obviněný obsáhle vymezuje obecnou kritiku dokazování, kterou nikterak nenavazuje na projednávaný případ. Tato kritika je tak vznášena toliko v obecné rovině. Jedinou konkretizací je pak v druhé části dovolání námitka hodnocení jeho výpovědi, výpovědi E.H. a M. V., ze strany soudů nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný I. S. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje zejména z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nutno uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy , kteroužto námitku obviněný v rámci podaného dovolání vznesl.
Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tedy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.
O takový případ se v projednávané věci zcela jistě nejedná, neboť Nejvyšší soud se k existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Hodoníně, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Brně na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Nalézací soud provedl celou řadu důkazů, které připadaly v úvahu a rekapituloval je v bodech 2. – 25. odůvodnění svého rozhodnutí (např. výpovědi obviněného, spoluobviněné E. H., M. V., P. K., J. H., L. S., R. P. a množství listinných důkazů, jako byly rámcové kupní smlouvy a rámcové komisionářské smlouvy, kterými se primárně řídily obchodní vztahy mezi poškozenou a společností W. I. a R. T., jejímž byl obviněný jednatelem, dále pak soupis odeslaných částek, výpisy z obchodního rejstříku, atd.). V bodech 27. – 30. vyvodil příslušná skutková zjištění, jenž se stala podkladem pro právní posouzení věci učiněný v bodě 31. Se závěry nalézacího soudu se plně ztotožnil i soud odvolací, který v bodech 5. – 6. napadeného usnesení uvedl, že „ soud I. stupně provedl dokazování v rozsahu stanoveném v §2 odst. 5 tr. řádu, tedy, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí “ . Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., jak uvedeno výše.
Lze uvést, že soudy neměly na podkladě provedeného dokazování pochyby o vině obviněného, kdy odvolací soud v bodě 7. odůvodnění rozhodnutí shrnul, že „ vinu obžalovaného I. S. soud I. stupně po zhodnocení důkazů dovodil z plného doznání obžalované H., která usvědčovala také obžalovaného I. S. Ten je dále usvědčován výpovědí jednatele společnosti D. p. V. M. V. a listinnými důkazy, kterými jsou rámcová kupní smlouva ze dne 3. 5. 2016 a rámcová smlouva komisionářská ze dne 18. 11. 2016. Obžalovaná H. připustila, že když se dohodli s firmou D. p. V. na spolupráci, trval V. na tom, že zboží, které nakupoval a které bude prodáváno prostřednictvím společnosti W. I. bude až do zaplacení jeho majetkem. Tržba tedy měla být přeposílána přímo svědku V. na základě jím vystavených faktur. Společnost W. I. se však rozhodla, že peníze určené pro společnost D. p. V. budou použity i na jiné závazky. Tuto skutečnost pak připustil i obžalovaný I. S. Je tedy nepochybné, že bylo provedenými důkazy prokázáno, že obžalovaný jednoznačně jednal v rozporu s uzavřenou rámcovou kupní smlouvou a následně rámcovou komisionářskou smlouvou. Obžalovaný I. S. společně s obžalovanou E. H. nakládali s finančními prostředky získanými z prodeje zboží v rozporu se svými smluvními závazky, které měli vůči poškozené společnosti D. p. V. Z provedeného dokazování pak vyplynulo, že tímto jednáním způsobili poškozené společnosti D. p. V. škodu ve výši nejméně 390.280 Kč “ .
Je tedy možno konstatovat, že soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
K námitce obviněného, že svým jednáním nenaplnil subjektivní stránku trestného činu zpronevěry, neboť ke spáchání tohoto trestného činu je třeba jednat v úmyslu již od počátku, Nejvyšší soud uvádí, že se jedná o námitku plně podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jedná se však o námitku neopodstatněnou.
Co se týče nedostatku subjektivní stránky trestného činu, připomíná Nejvyšší soud, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem – úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn – úmysl nepřímý [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.
V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných , rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u úmyslu eventuálního byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 170, 171).
Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
Trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena a způsobí takovým činem větší škodu .
Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl (podle §15 tr. zákoníku), který zpravidla vznikne až později, nikoli hned při svěření věci. Tvrzení obviněného, že v případě trestného činu zpronevěry je nutný nepoctivý úmysl od samotného počátku vzájemného vztahu, tedy při svěření věci, je nutno hodnotit jako přinejmenším chybné. To však nevylučuje situaci, kdy zde úmysl je již při svěření věci, jestliže svěření nebylo dosaženo vyvoláním nebo využitím omylu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2007–2016).
Nalézací soud dospěl k závěru, že obviněný spáchal společně se spoluobviněnou E. H. uvedený čin v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť obvinění porušili výslovná ustanovení uzavřených rámcových kupních a komisionářských smluv, kdy v rozporu s nimi nakládali se získanými finančními prostředky z prodeje zboží financovaným a vlastněným poškozenou společností D. p. V., čímž způsobili poškozené škodu ve výši nejméně 390.280 Kč, tedy větší škodu ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku, a tímto naplnili kvalifikovanou skutkovou podstatu zločinu zpronevěry podle §206 odst. 3 tr. zákoníku (srov. bod 29. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Vůči těmto závěrům vznesl obviněný v rámci odvolání shodnou námitku, jakou vznáší i v dovolání, tedy že od počátku řízení absentuje úmyslné zavinění. S tou se odvolací soud vypořádal totožným způsobem jako soud nalézací (srov. bod 9. usnesení odvolacího soudu), kdy konstatoval, že „ po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl, který může být už při svěření věci, může však vzniknout až později, nikoliv hned po svěření věci. Musí být proto zjištěno takové úmyslné jednání, které vede ke zmaření základního účelu svěření. Ze závěru soudu I. stupně vyplývá, že obžalovaný použil stržené peníze za prodej zboží, jehož nákup financoval poškozený, na úhradu jiných závazků společnosti. Na základě tohoto nutno konstatovat, že subjektivní stránka trestného činu zpronevěry byla naplněna “. S uvedenými závěry se rovněž Nejvyšší soud plně ztotožňuje. Aktivní jednáním obviněného, kdy využil finanční prostředky náležící poškozené v naprostém rozporu s uzavřenými smlouvami, dokládá existenci přímého úmyslu, který shledaly soudy nižších stupňů. Jejich závěru není v tomto směru čeho vytknout a námitku obviněného stran nenaplnění subjektivní stránky přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku tak Nejvyšší soud shledává zjevně neopodstatněnou.
K námitce obviněného stran nedostatečné obezřetnosti poškozené, která znala majetkové poměry ve společnostech obviněného, neboť její jednatel působil v orgánech společnosti obviněného, Nejvyšší soud v rámci dovolacího přezkumu právního posouzení jednání obviněného připomíná právní názor, jenž vyslovil v usnesení ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010. V tomto usnesení Nejvyšší soud konstatoval, že „ při posuzování otázky, zda pachatel naplnil znaky příslušného trestného činu (typicky majetkové povahy), je nutné vzít v úvahu i případnou existenci soukromoprávního vztahu, ve kterém jako účastníci vystupovali pachatel a poškozený a který má význam pro konkrétní trestní věc. Pokud jde o soukromoprávní vztah, je třeba totiž trvat na tom, aby na ochranu svých majetkových zájmů dbali především samotní účastníci takového vztahu. Od těchto účastníků je nutno pak požadovat, aby postupovali obezřetně a aby dodržovali alespoň elementární zásady opatrnosti, zvláště když pro to jsou snadno dosažitelné prostředky. Proto za situace, kdyby v rámci předmětného vztahu poškozený sám svou zjevnou neopatrností, které se mohl snadno vyvarovat, přistoupil k nejisté finanční dispozici a vynaložil finanční prostředky, pak se s důsledky této nejistoty musí také sám vypořádat, a to za použití prostředků soukromého práva. Z hlediska principů, na nichž je založen demokratický právní stát, je nepřijatelné, aby trestním postihem jednoho účastníka soukromoprávního vztahu byla nahrazována nezbytná míra opatrnosti druhého účastníka při ochraně vlastních práv a majetkových zájmů. Trestním postihem není totiž možné nahrazovat instituty jiných právních odvětví určené k ochraně majetkových práv a zájmů “.
Uvedenou námitku vznášel obviněný již v odvolacím řízení, přičemž odvolací soud se s touto řádným způsobem vypořádal. Odvolací soud ji vyhodnotil jako nedůvodnou, neboť poškozená zachovávala více než potřebnou míru obezřetnosti, kdy v bodě 8. odůvodnění usnesení uvedl, že oba obvinění stejně jako jejich společnosti nebyli pro poškozenou a jejího jednatele M. V. cizími osobami. „ Věděl, že obžalovaní podnikají a když ho kontaktovali, že momentálně nemají peníze na to, aby mohli nakoupit a prodávat výrobek, o který je na trhu zájem, dohodli se, že si poškozený na svou firmu vyřídí úvěr, ze kterého bude nákup zboží financovat a sepsali rámcovou kupní smlouvu. Protože poškozený znal ekonomickou situaci firmy W. I. bylo jeho podmínkou, aby od dobírkové společnosti peníze na úhradu jeho faktur chodily na účet společnosti poškozeného a aby zboží bylo v majetku firmy až do doby, než bude zaplaceno. Na stejné podmínce trval při sepsání komisionářské smlouvy se společností R. Právě tyto skutečnosti odůvodňují závěr, že poškozený nepodstoupil nepřiměřené riziko, ale projevil potřebnou míru obezřetnosti při uzavírání smluv, dodržel nezbytnou míru opatrnosti jako účastník smluvního vztahu podle občanského zákoníku“. Uvedený závěr odvolacího soudu plně koresponduje s názorem Nejvyššího soudu, kdy poškozená, vědoma si špatné finanční situace společností obviněných, ale na druhou stranu též určitého finančního potenciálu, se rozhodla jim pomoci s prodejem, ale podmínky této spolupráce nastavila právě s ohledem na situaci společností obviněných velmi obezřetně, kdy peníze měly přímo chodit na účet poškozené a ta měla být vlastníkem předmětných věcí až do doby jejich zaplacení. Jednání poškozené tak lze s ohledem na zjištěné skutečnosti hodnotit jakožto nanejvýše obezřetné a nezbavující obviněného v žádném případě jeho trestní odpovědnosti. Poškozená v rámci svých zákonných možností učinila vše, co mohla pro to, aby v rámci soukromoprávní roviny jejich vztahu zabezpečila svůj majetek a svou investici, nemohla ale logicky předpokládat, že obviněný flagrantně poruší sjednané smlouvy a v rozporu s nimi si přisvojí finanční prostředky.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud námitky stran nenaplnění subjektivní stránky zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a neobezřetnosti poškozeného shledal jako zjevně neopodstatněné, přičemž je Nejvyšší soud stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán, a nedovodil-li současně, že by se v projednávané věci jednalo o případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že obviněným napadené rozhodnutí není zatíženo jím vytýkanými vadami. Obviněný současně téměř výhradně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného I. S. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 7. 2020
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu