ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.664.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 664/2020-3249
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 11. 2020 o dovoláních, která podali obviněný P. N., nar. XY, trvale bytem XY, XY, obviněný V. Š. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří, a obviněný K. K. , nar. XY, okres Brno-venkov, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 3 To 110/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 2/2016, takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. N. odmítá .
II. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. Š. odmítá .
III. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. K. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2018, sp. zn. 1 T 2/2016, byli obvinění P. N. a V. Š. uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), zčásti dokonaného a zčásti ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a obviněný K. K. byl uznán vinným pomocí ke zvlášť závažnému zločinu podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, zčásti dokonanému a zčásti ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
2. Těchto trestných činů se obvinění podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustili tím, že
obžalovaný K. K. jako revizní technik elektrických zařízení a hromosvodů dne 28. 11. 2010 v XY vypracoval výchozí revizi - zprávu o revizi elektroinstalace nízkého napětí fotovoltaické elektrárny W. v obci XY, okres Brno-venkov, o výkonu 11 304,96 KWp, ev. č. 281110, a následně tamtéž dne 20. 12. 2010 vypracoval výchozí revizi - zprávu o revizi elektroinstalace nízkého napětí téže fotovoltaické elektrárny o sníženém výkonu 7 518,85 KWp, ev. č. 201210, přičemž obě uvedené revizní zprávy osvědčovaly nepravdivě, že elektrická instalace předmětné fotovoltaické elektrárny je z hlediska bezpečnosti schopna provozu bez závad, a takto obžalovaný konal, přestože si byl vědom, že uvedené revizní zprávy budou použity před orgány státní správy jako podklad k provedení připojení fotovoltaické elektrárny k distribuční soustavě ve věci vydání rozhodnutí o udělení licence pro společnost P., k výrobě elektřiny z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2010 a tedy s garantovanou výhodnější výkupní cenou oproti roku 2011 a rovněž si byl vědom skutečnosti, že fotovoltaická elektrárna nebyla v rozsahu jím revidovaných zařízení dokončena a že výchozí revizní zprávy mohou být provedeny až po dokončení veškeré elektroinstalace stavby, přičemž obě revizní zprávy následně předložil obžalovaným P. N. a V. Š., kteří jako jednatelé společnosti P., IČO XY, se sídlem v XY, XY (dále jen „P.“), společně podepsali, a poté dne 29. 11. 2010 podali u Energetického regulačního úřadu se sídlem v Jihlavě, Masarykovo nám. 5 (dále jen „ERÚ“), žádost o udělení licence pro podnikání v energetických odvětvích pro právnickou osobu P., k níž jako přílohy postupně předložili následující dokumenty s vědomím, že tyto osvědčují nepravdivě a realitě postupu výstavby fotovoltaické elektrárny neodpovídající skutečnosti, a to
- obě výše uvedené výchozí revize - zprávy o revizi elektroinstalace nízkého napětí fotovoltaické elektrárny W. v obci XY, okres Brno-venkov, ze dne 28. 11. 2010 a 20. 12. 2010,
- rozhodnutí o předčasném užívání stavby vydané Stavebním úřadem Obecního úřadu XY, okres Brno-venkov, dne 20. 12. 2010 pod sp. zn. 1954/10/SÚ/HJ, č. j. 2086/10, k jehož vydání došlo v důsledku předložení jedné z výše uvedených nepravdivých revizních zpráv obžalovaného K. K. ze dne 28. 11. 2010, dále v důsledku předložení dohody mezi společností P. a Š. G. ze dne 6. 12. 2010 a dohody mezi společností P. a společností E. ze dne 15. 12. 2010 osvědčujících nepravdivě skutečnost, že fotovoltaická elektrárna je ve stávajícím provedení schopna výroby elektrické energie a dále v důsledku předložení čestného prohlášení osoby provádějící odborný dozor nad realizací stavby ze dne 10. 12. 2010 osvědčujícího nepravdivě skutečnost, že stavba fotovoltaické elektrárny byla realizována podle projektové dokumentace,
- protokoly o předání a převzetí díla sepsané mezi společností P. na jedné straně a společností Š. G. a E. na straně druhé, osvědčující nepravdivě skutečnost, že fotovoltaická elektrárna byla ke dni 22. 12. 2010 předána a převzata bez jakýchkoliv závad a nedodělků bránících v provozu v rozsahu zde uváděných výkonů,
a popsaným způsobem obžalovaný K. K. vědomě poskytl vypracováním nepravdivých revizních zpráv pomoc k tomu, aby obžalovaní P. N. a V. Š. následně uvedli v omyl odpovědné pracovníky ERÚ, což tito také učinili tím, že v rozporu s ustanovením §5 odst. 3, odst. 7 a §7 odst. 4 písm. d) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon) a v rozporu s ustanovením §9 vyhlášky č. 426/2005 Sb., o podrobnostech udělování licencí pro podnikání v energetických odvětvích, ve znění pozdějších předpisů, prokázali vědomě nepravdivě technické předpoklady společnosti P. k zajištění výkonu licencované činnosti k podnikání v energetickém odvětví, v důsledku čehož vydal ERÚ pro společnost P. dne 30. 12. 2010 pod č. j. 14 226-10/2010-ERU rozhodnutí o udělení licence č. 111018198 k výrobě elektřiny na dobu 25 let ode dne vzniku oprávnění k výkonu licencované činnosti, čímž vznikl společnosti P. neoprávněně akceptovaný nárok na garantovanou výkupní cenu pro výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2010 ve výši 12.150 Kč za vyrobenou MWh po dobu 20 let oproti výkupní ceně pro výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2011 ve výši 5.500 Kč za vyrobenou MWh po dobu 20 let, čímž se společnost P. jen za období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2012 na úkor společnosti E.ON Distribuce, a. s., IČO 280 85 400, se sídlem v Českých Budějovicích, F. A. Gerstnera 2151/6, obohatila o 123.718.340,88 Kč a za období od 1. 1. 2013 do 30. 4. 2015 na úkor společnosti E.ON Energie, a. s., IČO 260 78 201, se sídlem v Českých Budějovicích, F. A. Gerstnera 2151/6, obohatila o 135.963.523,23 Kč, přičemž za období 20 let, na které licence byla vystavena, by se společnost P. obohatila celkově minimálně o 909.000.000 Kč .
3. Za uvedenou trestnou činnost byl obviněný P. N. odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osm a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu deseti roků. Dále byl podle §66 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku obviněnému uložen trest propadnutí části majetku, a to v rozsudku specifikovaných peněžních prostředků a nemovitostí.
4. Obviněný V. Š. byl za spáchání uvedeného trestného činu odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedm a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu deseti roků. Dále byl podle §66 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku obviněnému uložen trest propadnutí části majetku, a to v rozsudku specifikovaných peněžních prostředků a nemovitostí.
5. Obviněný K. K. byl za spáchání uvedeného trestného činu odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce revizního technika na dobu osmi roků. Dále byl podle §66 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku obviněnému uložen trest propadnutí části majetku, a to v rozsudku specifikovaných peněžních prostředků a nemovitostí.
6. Podle §101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku bylo dále uloženo ochranné opatření zabrání věci vlastníka společnosti P., a to v rozsudku specifikovaných peněžních prostředků.
7. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2018, sp. zn. 1 T 2/2016, podali odvolání státní zástupce proti výroku uložení ochranného opatření zabrání věci, všichni tři obvinění a zúčastněná osoba, společnost P.
8. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 3 To 110/2018 , tak, že podle §258 odst. 1 písm. a), písm. b), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), z podnětu odvolání všech tří obviněných, státního zástupce a zúčastněné osoby napadený rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil ve výroku o trestu ohledně všech tří obviněných a ve výroku o zabrání věci zúčastněné osobě. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak soud druhého stupně nově rozhodl tak, že obviněného P. N. odsoudil podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu deseti roků. Dále podle §66 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložil tomuto obviněnému uložen trest propadnutí části majetku, a to v rozsudku specifikovaných a nemovitostí.
9. Obviněnému V. Š. byl nově uložen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu deseti roků. Dále byl podle §66 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku obviněnému uložen trest propadnutí části majetku, a to v rozsudku specifikovaných nemovitostí.
10. Obviněnému K. K. byl soudem druhého stupně nově uložen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce revizního technika na dobu osmi roků. Dále byl podle §66 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku obviněnému uložen trest propadnutí části majetku, a to v rozsudku specifikovaných nemovitostí.
11. Podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc ve zrušené části, a to ve výroku o zabrání věci vlastníka společnosti P., vrácena soudu prvního stupně.
12. Ve zbytku ponechal odvolací soud napadený rozsudek nezměněn.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
13. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 3 To 110/2018, podali obvinění P. N. , V. Š. a K. K. prostřednictvím svých obhájců dovolání .
14. Obviněný P. N. v rámci svého dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť má za to, že skutek, který je popsán ve výrokové části rozsudku Krajského soudu v Brně, zejména pokud je v něm tvrzeno, že spolu s dalším obviněným V. Š. společně podepsali, a poté dne 29. 11. 2010 podali Energetickému regulačnímu úřadu (dále též jen „ERÚ“) žádost o udělení licence pro společnost P., k níž jako přílohy postupně předložili v popisu skutku uvedené dokumenty (zejména rozhodnutí o předčasném užívání stavby), by nemohl naplňovat znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, i kdyby se stal přesně tak, jak je tvrzeno. K rozhodnutí o předčasném užívání stavby obviněný uvádí, že je z něj patrné, že v rámci stavebního řízení byly zjištěny drobné nedodělky spočívající v nedokončené montáži fotovoltaických panelů. Nesouhlasí s odvolacím soudem, podle kterého je informace obsažená v rozhodnutí stavebního úřadu zavádějící, neboť podle obviněného tato informace jasně signalizovala, že minimálně nějaké články na elektrárně chybí. Z obsahu tohoto rozhodnutí tak obviněný dovozuje absenci objektivní stránky trestného činu podvodu spočívající v uvedení někoho v omyl. K podvodnému úmyslu má podle obviněného daleko i předložení nepravdivé revizní zprávy, aniž ji přečetl a zkontroloval její správnost. Energetický regulační úřad navíc podle obviněného dostal protichůdné informace – z revizní zprávy se podávala kompletní dokončenost elektrárny a z rozhodnutí stavebního úřadu zase to, že nějaký, blíže neurčený počet solárních panelů, není dosud namontován. Jestliže ovšem žádné drobné nedodělky nebyly tolerovány, což je podle obviněného stávající praxe při rozhodování v shodných případech, pak je podle něj lhostejné, jak byla formulovaná informace stavebního úřadu, z níž vyplývalo, že fotovoltaická elektrárna má nedodělky a tyto nedodělky spočívají v tom, že nejsou instalovány všechny fotovoltaické panely. Touto okolností se podle obviněného tento případ liší ode všech doposud rozhodovaných. V řadě z nich naopak bylo tvrzeno, že kromě ERÚ byl podveden i stavební úřad.
15. Nesprávně je podle obviněného hodnocena i otázka jeho zavinění. K tomu uvádí, že dokumenty, které v souvislosti s žádostí o vydání licence předkládal, byly z jeho pohledu a podle jeho informací pravdivé a bezchybné, že není odborníkem způsobilým přezkoumat předložené revizní zprávy, nebo jakkoliv jinak ověřovat technický stav fotovoltaické elektrárny, který byl podklady deklarován. Soudy se navíc podle obviněného nezabývaly tím, zda tyto technické peripetie byly obviněnému známy a zda existoval nějaký způsob, jakým mohl prověřit, že revizní zpráva, která mu byla předložena a z níž nepochybně vyplývala kompletnost FVE W., má nějakou podstatnější vadu, například nekoresponduje s technickým stavem této fotovoltaické elektrárny.
16. Dále je obviněný toho názoru, že popis skutku neodpovídá provedeným důkazům, pokud je tvrzeno předložení dokumentů s vědomím, že tyto osvědčují nepravdivé a realitě postupu výstavby fotovoltaické elektrárny neodpovídající skutečnosti. Podle něj tomu bylo přesně naopak, neboť rozhodnutí stavebního úřadu stav elektrárny přesně odráželo. Hodnocení soudů, že obsah dokumentu je matoucí a naprosto neodpovídá realitě, je tak podle obviněného v extrémním rozporu s obsahem tohoto důkazu. Z rozhodnutí stavebního úřadu podle něj naopak vyplývalo, že na elektrárně bude třeba ještě nainstalovat fotovoltaické panely. Pracovníci ERÚ, kteří rozhodovali o udělení licence, měli toto rozhodnutí k dispozici a snadno tedy mohli zjistit, že FVE není dokončena, a proto nemohli být uvedeni v omyl. Uvedená informace v rozhodnutí stavebního úřadu rovněž podle obviněného vylučuje jeho podvodný úmysl.
17. Obviněný rovněž uvádí, že v rozhodné době, tedy na přelomu roku 2010 a 2011 vůbec nikoho nezajímalo, a to obecně, zda je fotovoltaická elektrárna dokončena do všech detailů. Nebylo to relevantní kritérium ani pro revizní techniky, ani pro stavební úřady a ani pro pracovníky ERÚ. Nebylo tedy třeba kohokoliv uvádět v omyl tvrzením o existenci něčeho, čemu nikdo nepřikládal zvláštní význam. Podmínka úplného dokončení elektrárny byla podle obviněného dovozena teprve zpětně a její nesplnění je až ex post posuzováno jako uvedení v omyl. Obviněný poukazuje na to, že spoluobviněný K. K. se zřetelně řídil názorem, že k provedení revize není potřeba, aby byla elektrárna zcela dokončena, který později neuspěl. O tomto názoru přitom i odvolací soud uvádí, v rozhodné době existoval a byl vnímán jako relevantní.
18. K další otázce týkající se povinnosti statutárního orgánu obviněný uvádí, že tato rozhodně není objektivní (poukazuje přitom na odpovědnost zastupitelů obcí a krajů). Obviněný si tak podle svého mínění povolal odborníka a tím dostál svým povinnostem. Závěr, že i bez technických znalostí museli oba obvinění i pouhým nahlédnutím do revizních zpráv zjistit jejich nesprávnost, je podle něj pouhou spekulací. Podle obviněného naopak nebyl a priori důvod o správnosti zpracovaného materiálu pochybovat. Pokud byl jednoznačně zpracovaný odborníkem se státní autorizací, není podle obviněného zřejmé, proč by měl provádět ještě nějaký svůj speciální přezkum revizní zprávy. Obviněný je tedy toho názoru, že nejednal v rozporu s povinností péče řádného hospodáře.
19. Obviněný dále bez bližších podrobností uvedl, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s jeho odvolací argumentací.
20. V další části dovolání obviněný P. N. pojednává o povaze cenového rozhodnutí ERÚ a konstatuje, že toto má povahu právního předpisu a že soud je z toho důvodu povinen posoudit soulad cenového rozhodnutí ERÚ č. 2/2010, kterým byla stanovena podpora pro výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, se zákonem. S ohledem na narušení legitimního očekávání investorů, kdy byla od roku 2011 snížena stávající podpora o téměř 55 %, je obviněný toho názoru, že uvedené cenové rozhodnutí je protizákonné a soudy se tak měly zabývat tím, zda je možné z tohoto cenového rozhodnutí vycházet i u FVE, které byly v roce 2010 rozestavěny, při výpočtu škody, která se rovná rozdílu mezi podporou, kterou získaly zdroje uvedené do provozu v roce 2010 a v roce 2011.
21. Obviněný dále polemizuje se způsobem stanovení výše škody, když uvádí, že i kdyby byla FVE dokončena v roce 2011, nevztahovala by se na ni povinnost odvést státu odvod za elektřinu ze slunečního záření (tzv. solární daň) ve výši 26 % pro roky 2011 až 2013 a 10 % od roku 2014. S ohledem na to, že se jedná o srážkovou daň, nelze podle obviněného považovat za prospěch i částku, kterou nikdy žádný vlastník FVE nedostal, ale dostal ji přímo od distributora stát. Nalézací i odvolací soud podle obviněného nevysvětlily, proč do prospěchu zahrnuly i částku odpovídající srážkové dani placené ve prospěch státu.
22. Další námitka obviněného se týká aplikace přechodného ustanovení (čl. II bod 2) zákona č. 330/2010 Sb., podle kterého FVE, které jsou v provozu, byť nejsou připojené (ještě nedodávají elektřinu komerčně) a budou připojené v roce 2011, mají nárok na podporu podle dosavadních předpisů, tedy předpisů platných v roce 2010. Zároveň podle obviněného z citovaného ustanovení plyne, že veřejnoprávní licence k výrobě elektřiny udělované Energetickým regulačním úřadem neměly na vznik nároku na garantovanou výkupní cenu a její výši žádný vliv. I kdyby tedy licence nebyla vydána 31. 12. 2010, mohl provozovatel FVE získat licenci ERÚ i po 1. 1. 2011, a to až do 31. 12. 2011, a mohl být připojen k distribuční soustavě. Navíc by dodávka energie byla za takového stavu cenově výhodnější, jelikož by nebyla zatížena tzv. solární daní (odvodem). Ať už by byla licence získána v roce 2010 či 2011, příslušela by dotčené FVE podpora odvíjející se od data prvního paralelního připojení, tudíž stejná. Žádná škoda ani neoprávněný majetkový prospěch by nevznikly. Soud nalézací i odvolací zcela ignorovaly a vůbec nezdůvodnily, proč ve věci neaplikovaly přechodné ustanovení (čl. II bod 2) zákona č. 330/2010 Sb.
23. Pokud jde o uvedení v omyl, obviněný je toho názoru, že je nutné ve skutku určit osobu, která byla uvedena v omyl. Takovou osobu nemůže být úřad jako celek, ale jen konkrétní úřední osoba. Poukazuje přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 4 Tdo 968/2016, které se týkalo uvedení v omyl úředníků ERÚ. Uvedení v omyl konkrétního úředníka je podle obviněného odlišné od uvedení v omyl úřadu jako takového. Pokud je uveden v omyl úřad, znamená to, že všichni úředníci zúčastnění na rozhodování jsou v omylu. Pokud je uveden v omyl jeden či několik úředníků, může, ale nemusí to mít vliv na správní rozhodnutí, jelikož se na správním rozhodnutí často podílí více úředníků, kteří v omylu být nemusí. K tomu je nutné vést i dokazování. Jde tedy o odlišnou situaci. Soudy tak podle obviněného vůbec nestanovily, která úřední osoba z ERÚ byla uvedena v omyl a jak tento omyl jedince či několika jedinců mohl ovlivnit vydání licence jako správního rozhodnutí ERÚ v rámci celého správního řízení. Rovněž soudy vůbec neurčily, jak uvedení v omyl konkrétní a soudy nezjištěné osoby bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody či neoprávněného prospěchu.
24. Správní úřad vydáním licence podle názoru obviněného neposkytuje osobě, které je licence udělena, žádnou odměnu či jiné plnění. Na základě uvedení v omyl (využití omylu, zamlčení skutečností) správního úřadu či jiné osoby, na kterou stát přenesl oprávnění výkonu části veřejné moci spočívající v oprávnění udělovat licenci, nemůže proto podle něj přímo vzniknout obohacení ani škoda. Úředníky správního orgánu lze uvést v omyl, ale ten sám o sobě není podvodem, pokud přímo není spojen s majetkovým transferem. Z hlediska správního rozhodnutí je pro vznik a změnu práv a povinností určující jeho výroková část. Pro možnost postihu za podvod ve spojení s rozhodnutím správního orgánu je proto podle obviněného nutné, aby uvedený majetkový transfer byl obsažen přímo ve výroku dotčeného správního rozhodnutí nebo byl přímým automatickým zákonným důsledkem rozhodnutí správního orgánu.
25. Obviněný rovněž poukazuje na to, že veřejnoprávní licence je správním rozhodnutím o právech a povinnostech konkrétní osoby, proto pro její vydání platí zásada materiální (objektivní) pravdy z pohledu činnosti správního orgánu. Ten je povinen zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v nezbytném rozsahu. Správní orgán vydávající licenci se nemůže spokojit jen s tvrzením žadatele o licenci, ale musí postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci bez důvodných pochybností, nemůže jen převzít tvrzení účastníka, který je sice povinen označit důkazy na podporu svých tvrzení, ale správní orgán není návrhem účastníka vázán. Opatřovat podklady pro rozhodnutí je primárně zákonná povinnost správního orgánu. Případné klamavé tvrzení účastníka správního řízení nemá podle obviněného samo o sobě vést k vydání nesprávného rozhodnutí, jelikož správní úřad musí zjistit stav věci. Pokud tak neučiní, dochází k pochybení na straně správního orgánu.
26. Dovolatel konečně uvádí, že soudy vůbec nezohlednily skutečnost, že výstavba FVE byla důsledkem státní politiky masivní podpory obnovitelných zdrojů energie a že radikální změny podmínek v roce 2010 způsobil stát. Na jednom ani na druhém nenesou vinu obvinění. Soudy se podle něj měly vypořádat s tím, zda zde nevzniklo ústavně chráněné legitimní očekávání, které by zcela rušilo trestní odpovědnost, či tato radikální změna politiky státu nemá být podstatnou polehčující okolností, která umožnila uložení trestu na spodní hranici trestní sazby.
27. Ze shora uvedených důvodů obviněný P. N. navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně. Současně navrhuje, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon rozsudku soudu druhého stupně.
28. Toto dovolání obviněný P. N. doplnil podáním ze dne 23. 3. 2020, ve kterém upřesnil svůj návrh na rozhodnutí o dovolání tak, že navrhuje, aby po zrušení rozsudku soudů obou stupňů Nejvyšší soud věc přikázal Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí, popř. aby sám obviněného zprostil obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř.
29. Obviněný dále své dovolání doplnil podáním ze dne 15. 6. 2020, ve kterém navazuje na své předchozí úvahy o výši škody způsobené trestným činem, když uvádí, že provozovatel FVE by uvedením do provozu v roce 2011 dokonce získal vyšší ceny, než zprovozněním v roce 2010, neboť by na ni nedopadalo ustanovení §7a ve spojení s §7e zákona č. 185/2005 Sb. (ve znění účinném k 1. 1. 2011), o povinnost odvést státu tzv. solární daň. Obecné soudy rovněž podle obviněného při výpočtu hypotetického množství vyrobené energie nepřihlédly k tomu, že nelze po celou dobu životnosti předpokládat neměnný výkon. Obecně se předpokládá vzhledem k běžnému provoznímu opotřebení FVE pokles výkonu o 0,8 % ročně, což má vliv i na příjmy z prodeje. Znovu dále připomíná, že předpokladem pro určení výkupních cen je toliko uvedení FVE do provozu, nikoliv datum získání licence. Dále uvádí, že při stanovení výše škody je třeba zohlednit pouze nedokončenou část FVE, nikoliv tu, která již byla schopna výkonu, jakož i to, že soudy měly při posuzování viny za trestný čin podvodu vzít v úvahu finanční krizi. Je i toho názoru, že jeho jednání mělo být posouzeno jako jednání v právním omylu, což vylučuje úmysl. Poukazuje i na novelizaci energetického zákona, v rámci které byl s účinností od 1. 1. 2016 do ustanovení §5 tohoto zákona doplněn nový odstavec 9, který umožňuje výrobu energie v rámci ověřovacího provozu až rok bez licence a bez souhlasu Energetického regulačního úřadu. Nad tuto dobu je již souhlas ERÚ nutný. V rámci tohoto ročního provozu není nutná licence, ale jen smlouva s distributorem a funkční propojení s energetickou sítí. Dnes lze tedy podle obviněného vyrábět a prodávat elektřinu i bez licence. Z toho lze podle něj vyvodit závěr, že pokud je energetický zákon používán pro stanovení trestnosti určitého jednání (získání licence), musí se na něj vztáhnout ústavní zásada, že se použije pro pachatele příznivější časové znění. V daném případě tedy měly soudy zohlednit, že dnes je již roční výroba a prodej energie bez licence či souhlasu Energetického regulačního úřadu možná, a tedy není trestná.
30. O odklad výkonu trestu obviněný požádal i v podání ze dne 25. 6. 2020, a to z důvodu nákazy nemocí COVID-19, jeho oslabené imunity a jiných zdravotních obtíží.
31. Obviněný dále své dovolání doplnil podáním ze dne 2. 11. 2020, ve kterém ve vztahu k otázce uvedené Energetického regulačního úřadu v omyl poukázal na závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. I. ÚS 2086/17, které se podle jeho názoru uplatní i v nyní projednávané věci.
32. Obviněný V. Š. ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a k) tr. ř. a dále namítl, že bylo porušeno jeho právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a právo na spravedlivý proces. Uvedená pochybení se podle něj vztahují i na řízení před soudem prvního stupně a na jeho rozhodnutí. Obě rozhodnutí pak podle obviněného trpí vadou extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy a neprovedení stěžejních důkazů. Napadeným rozsudkem byla rovněž porušena zásada beneficium cohaesionis.
33. V rámci prvního okruhu námitek obviněný uvádí, že v době, kdy mělo dojít k jednání, které podle napadeného rozhodnutí zakládá jeho trestní odpovědnost, neexistovaly téměř jakékoliv praktické a v podstatě ani teoretické zkušenosti s tím, jakým způsobem by měl postupovat žadatel o licenci, pokud vzniknou nějaké problémy s vydáním licence. Dovolatel a spoluobviněný P. N. proto nemohli jako jednatelé z jakýchkoliv tehdy dostupných pramenů či zdrojů nejen získat poznatek o tom, jak by za této situace měli v praxi postupovat a tuto situaci řešit, ale nemohli ani získat povědomí o tom, že by ten konkrétní způsob řešení, který zvolili, měl být nesprávný, či snad dokonce, že v budoucnu by jejich jednání mohlo být považováno za trestný čin.
34. Stejně jako první dovolatel i obviněný V. Š. namítá, že ERÚ nemohl být uveden v omyl (a že ani nebylo stanoveno, kteří jeho pracovníci měli být uvedeni v omyl), neboť o montáži panelů věděl z rozhodnutí o povolení předčasného užívání stavby, že rozhodnutím o licenci nebylo společnosti P. poskytnuto žádné plnění a že jím žádná škoda nevznikla (nesouhlasí ani s tím, že škoda je počítána jako rozdíl mezi výkupními cenami roku 2010 a 2011), stejně jako že při stanovení výše škody nebyla zohledněna solární daň. Shoduje se i ve tvrzení, že revizní zpráva byla vydána odborníky, kteří měli vědět, co dělají, a v tom, že v roce 2010 byla problematika náležitostí revizních zpráv nevyjasněná. Shodně rovněž uvádí, že rozhodně nikdy neměl v úmyslu uvést ERÚ v omyl předložením smyšlených dokumentů, když se domníval, že tyto dokumenty jsou v souladu s právem, spoléhal se na znalosti pracovníků stavebního úřadu, E.ON a ERÚ zúčastněných na procesu vydání licence pro FVE W. a že jednal s péčí řádného hospodáře a v dobré víře. Poukazuje i na přechodné ustanovení zákona č. 330/2010 Sb., který umožnil radikální snížení garantované výkupní ceny elektřiny z FVE.
35. Nad rámec argumentace, která je shodná s argumentací uplatněnou prvním dovolatelem, obviněný V. Š. uvádí, že jednal v krajní nouzi, jelikož společnosti P. hrozila v důsledku náhlé změny politiky podpory obnovitelných zdrojů, tedy bez přičinění dovolatele, vážná újma na majetku velkého rozsahu, a že na jeho jednání je nutno nahlížet jako na snahu minimalizovat škody.
36. V celém trestním řízení rovněž podle obviněného nebyl zohledněn rozsah nedokončenosti FVE W. při stanovení výše škody a tomu odpovídající právní kvalifikaci a společenské škodlivosti. Upozorňuje i na to, že ač byla podle obžaloby způsobena škoda 259.681.864,11 Kč, ani jeden z poškozených, tj. E.ON Distribuce nebo E.ON Energie nepřihlásil svojí pohledávkou do trestního řízení. Je tedy podle něj otázkou, zda se vůbec jedná o poškozené.
37. Obviněný rovněž poukazuje na to, že oproti skutku vymezenému v přípravném řízením byl skutek v odsuzujících rozsudcích výrazně modifikován, čímž došlo k porušení zásady totožnosti skutku. Upozorňuje, že obžaloba je postavena na tvrzené faktické nedokončenosti FVE W. ke dni 30. 12. 2010, nikoliv na samotném vyhotovení a předložení revizních zpráv ERÚ.
38. V další části dovolání obviněný obsáhle polemizuje se způsobem, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy, zejména svědecké výpovědi.
39. Podle obviněného byl rovněž nesprávně posouzen účel předávacího protokolu v licenčním řízení. Pouhý podpis předávacích protokolů a jejich následné předložení v řízení o udělení licence nemůže podle něj samo o sobě postačovat k naplnění skutkové podstaty stíhaného trestného činu. Nelze ani dovodit, že předávací protokol by měl být listinou, kterou by měla být prokazována dokončenost energetického zařízení pro účely licenčního řízení. Současně podle něj z citované právní úpravy naprosto neplyne jakákoliv vazba předávacího protokolu na revizní zprávu. Předávací protokol nemá s revizní zprávou žádnou souvislost.
40. Obviněný se následně zabývá otázkou spolupachatelství, které rozporuje za použití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., když uvádí, že z výrokové části rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že dovolatel a P. N. spáchali trestný čin jako pachatelé, nikoli spolupachatelé. Vzhledem k tomu, že v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se podle obviněného neuvádí, jakého jednání se konkrétně dopustil dovolatel a jakého P. N., obviněný namítá absenci diferenciace jednání jeho a P. N. Obviněný nesouhlasí ani se závěry soudů o existenci spolupachatelství v odůvodnění rozsudku, neboť společný úmysl uvádět jakoukoli třetí osobu v omyl, nebo předkládat nepravdivé dokumenty, či snad dokonce ovlivňovat třetí osoby, aby vydaly jakékoli dokumenty potřebné k získání licence a výkupních cen platných pro rok 2010, nebyl podle jeho názoru prokázán ani u jednoho z obviněných. Je rovněž nepřezkoumatelným tvrzením soudu prvního stupně, že dovolatel a P. N. se na trestné činnosti podíleli stejnou měrou.
41. Závěrem svého dovolání obviněný namítá nepřiměřenost uloženého trestu, který je podle něho exemplární a extrémně přísný a při jehož ukládání soudy podle obviněného vůbec nevzaly v úvahu jeho osobní poměry a zájmy jeho nezletilých či mladistvých dětí, ani společenskou škodlivost jeho jednání. Poukazuje i na rozdílné tresty uložené v obdobných kauzách. Nyní uložený trest navíc podle obviněného nebyl řádně odůvodněn a nebyla zohledněna dlouhá doba, po kterou probíhalo trestní řízení.
42. Z uvedených důvodů obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhuje, aby předseda senátu soudu prvního stupně podle §265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon trestu do doby právní moci rozhodnutí dovolacího soudu.
43. V podání ze dne 1. 4. 2020 obviněný V. Š. doplnil , že navrhuje, aby Nejvyšší soud po zrušení napadených rozhodnutí obviněného zprostil obžaloby a pouze pro případ, že by takový postup nebyl na místě, aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
44. V dalším doplnění dovolání ze dne 23. 4. 2020 obviněný poukázal na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 12. 2019, sp. zn. 53 T 1/2019, který se týká FVE R. a který má podle obviněného dopad i na jeho trestní odpovědnost, neboť jde o věci skutkově velmi podobné (tyto podobnosti obviněný podrobně popisuje). V citované trestní věci byl revizní technik zproštěn obžaloby a tento rozsudek nelze podle obviněného přehlédnout a zároveň nevysvětlit diametrálně odlišný přístup k trestní odpovědnosti jednatele a revizního technika.
45. Obviněný dále své dovolání doplnil podáním ze dne 24. 8. 2020, ve kterém poukázal na další rozhodnutí týkající se FVE R., kterým je rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 53 T 8/2019, kterým byl obžaloby zproštěn zmocněnec společnosti P. S., která vlastnila FVE R. Obviněný poukazuje na to, že v rámci trestního řízení týkajícího se FVE R. nebyli jednatelé P. S. vůbec obžalováni (ačkoliv podepsali žádost o vydání licence), revizní technik byl obžaloby zproštěn, a nyní byl zproštěn i zmocněnec. Pokud byla těmito rozsudky revizní zpráva vyhotovená ohledně FVE R. považována sice za neúplnou, a ne zcela pravdivou, pak by i v ostatních případech mělo být na revizní zprávy nahlíženo stejně. Poukazuje dále na to, že soud ve druhém z citovaných rozhodnutí konstatoval, že je nutné zjistit, zda v rámci licenčního řízení nebylo ERÚ ovlivněno skutečnostmi zakrývajícími reálný stav věci. V této souvislosti znovu poukazuje na to, že ERÚ byl v nyní projednávané věci obeznámen s tím, že montáž panelů bude teprve probíhat. Znovu poukazuje na princip právní jistoty a na to, že je neúnosné, aby stejný soud postupoval ve dvou obdobných kauzách diametrálně odlišně.
46. V dalším doplnění dovolání ze dne 5. 10. 2020 obviněný V. Š. Nejvyšší soud informoval, že usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 10. 2020, sp. zn. 1 To 58/2020, byl potvrzen (správně bylo zamítnuto odvolání) rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 53 T 8/2019, týkající se FVE R., na který obviněný poukazoval v předchozích vyjádřeních.
47. Kauzy FVE R. se týká i doplnění dovolání obviněného V. Š. ze dne 20. 11. 2020, jehož přílohou bylo usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 10. 2020, sp. zn. 1 To 58/2020, kterým bylo odvolání státního zástupce proti rozsudku, kterým byl zmocněnec investorské společnosti zproštěn obžaloby, zamítnuto. Současně obviněný informuje o své nákaze nemocí COVID-19 a žádá o přerušení výkonu jeho trestu.
48. Dovolání posledního z obviněných K. K. se opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
49. Obviněný má za to, že soudy se zejména náležitě nevypořádaly se subjektivní stránkou trestného činu, tj. otázkou jeho zavinění. Tvrzení odvolacího soudu, že obviněný jednal minimálně v nepřímém úmyslu a že měl na zakázku vyhotovit revizní zprávy pouze za účelem rychlého naplnění podmínek pro získání licence pro fotovoltaickou elektrárnu do konce roku 2010, podle něj nemají oporu v provedeném dokazování. Uvádí, že neměl vůbec tušení o tom, jak bude s jeho revizní zprávou nakládáno a že bude přílohou žádosti o licenci pro ERÚ. Nebyl ani účastníkem žádného stavebního řízení, licenčního řízení ani jiného řízení, kde byla jeho revizní zpráva využita. Revizní zprávu vyhotovoval na základě objednávky pouze za účelem ověření bezpečnosti jím kontrolované části FVE. Obviněný podle svého vyjádření v roce 2010 rozhodně nevěděl, že páchá nějaký trestný čin nebo někomu k této trestné činnosti pomáhá. Uvádí, že zakázku vyhotovil podle svých tehdejších znalostí po řádném osobním prohlédnutí elektrárny a poté ji předal vyhotovenou P. N. Poukazuje i na to, že neměl žádnou motivaci páchat trestnou činnost, což konstatoval i odvolací soud, který uvedl, že nebyl jakýkoliv důkaz o tom, že by byl obviněný motivován na jednání finančně.
50. K množství osazených panelů obviněný uvádí, že na konci roku 2010, kdy revizní zprávu zpracovával, podle jeho nejlepšího vědomí i svědomí zastával názor, že není předmětem činnosti revizního technika provádět počítání revizních panelů. Uvádí, že na místě samém zkontroloval osazení fotovoltaickými panely, přičemž však tyto panely jednotlivě nepočítal, neboť na místě se mělo nacházet minimálně cca 24 000 až 27 000 panelů, což podle něj nezpochybňuje ani obžaloba. Obviněný dále uvádí, že na základě svého odborného odhadu neměl důvod nevěřit informaci od investora, že se na místě nachází 27 321 panelů. Tuto informaci tedy přejal do revizní zprávy jako tzv. převzatou informaci. Stejně tak byla převzatou informací i informace ohledně celkového výkonu FVE. Toto rovněž obviněný nekontroloval ani neměl možnost, jak to kontrolovat, neboť prováděl revizi pouze části FVE. Informace o počtu panelů a celkovém výkonu FVE nebyla pro zpracování revizní zprávy informací nezbytnou, neboť pro revizního technika je vždy zásadnější fyzická kontrola zařízení. Obviněný je tak přesvědčen o tom, že ze strany soudů nebyla jeho činnost jako revizního technika řádně posouzena ani pochopena a že jsou mu jako reviznímu technikovi přisuzovány další povinnosti, které však jako revizní (bezpečnostní) technik nemá.
51. Obviněný poukazuje i na to, že neprováděl revizi celé elektrárny, ale pouze její malé části. Na další části FVE byly prováděny další samostatné revize. Není tedy pravdou, že by prováděl revizi „FVE S.“. Předmětem jeho revize navíc nebyly fotovoltaické panely, neboť každý panel má své vlastní prohlášení o shodě (má již svoji revizi) a na fotovoltaickém panelu by tedy ani žádnou revizi provádět nemohl.
52. V další námitce obviněný uvádí, že podle právní úpravy platné v roce 2010 nebylo zákonnou podmínkou pro vydání rozhodnutí o povolení k předčasnému užívání stavby fotovoltaické elektrárny předložení revizní zprávy. Poukazuje i na to, že sám ERÚ přímo žádal doložení písemných předávacích protokolů, které osvědčovaly, že FVE je dokončena na daný výkon a na tento výkon i osazena fotovoltaickými panely. Jeho revizní zpráva proto neměla sloužit k tomu, aby prokazovala dokončenost elektrárny pro licenční řízení. Obviněný jako revizní technik pouze ve své revizní zprávě potvrdil, že jím revidovaná část elektrárny je bezpečná, za čímž si obviněný stojí a za což také nese odpovědnost. Shodně jako ostatní dovolatelé uvádí, že problematika, jak má být revizní zpráva prováděna, nebyla až do roku 2015 jednoznačná a praxe byla rozdílná. Některá měření tehdy de facto v danou dobu nemohla být provedena a daleko důležitějším byla fyzická prohlídka a kontrola stavby samotným distributorem. Část elektrárny, kterou obviněný kontroloval (část od vývodových svorek střídačů, přes řídící a monitorovací skříňky), byla podle něj v době jeho revize prokazatelně dokončena. Obviněný tak na základě svých znalostí a své dlouholeté praxe provedl revizi v objednaném rozsahu a osvědčil bezpečnost části elektrárny, kterou prověřoval. Nic víc nebylo jeho úkolem. Připomíná, že ještě v roce 2015 nepanovala jednoznačná shoda ani mezi odborníky (stanovisko Českého vysokého učení technického, ke kterému se nakonec přiklonil Nejvyšší správní soud, proti stanovisku Vysokého učení technického) na tom, jak konkrétně revizi provést (jestli bylo pro řádné provedení tzv. výchozí revize potřeba, aby byly na fotovoltaické elektrárně nainstalovány všechny fotovoltaické panely). Obviněný přitom svoji revizi zpracovával již koncem roku 2010 na základě zjištění a znalostí v této době.
53. Jelikož má obviněný za to, že mu nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že by ve věci jednal úmyslně a s tímto úmyslem pomáhal k údajné trestné činnosti spoluobviněných, navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil oba rozsudky soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k novému řízení. Zároveň žádá, aby Nejvyšší soud rozhodl podle §265o odst. 1 tr. ř. o odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku.
54. V podání ze dne 3. 4. 2020 obviněný K. K. doplnil, že jeho dovolání směřuje proti výroku I. rozsudku soudu druhého stupně, a to v celém jeho rozsahu.
55. Dovolání obviněných byla ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. zaslána nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovoláním se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
56. Státní zástupce je toho názoru, že v nyní posuzovaném případě všichni obvinění v části svých dovoláních popisují své jednání v jiné verzi skutkového stavu než je skutkový stav, pro který byli odsouzeni. Takto koncipované námitky skutkové a procesní povahy však pod vytýkaný (ani žádný jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
57. Uplatněnému dovolacímu důvodu naopak podle státního zástupce odpovídá námitka obviněného P. N. , že jeho jednání není zločinem podvodu z důvodu nenaplnění objektivního a subjektivního znaku skutkové podstaty trestného činu. Je však toho názoru, že s těmito námitkami se soudy podrobně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí je vypořádaly, přičemž státní zástupce považuje tyto závěry soudů za správné a má za to, že uvedená námitka je zjevně neopodstatněná.
58. Pokud jde o jmenovaným obviněným namítaný extrémní nesoulad skutkového stavu s rozhodnutím stavebního úřadu o předčasném užívání stavby, státní zástupce je toho názoru, že podvodné jednání obviněného spočívá ve vyhotovení a zneužití obsahově nepravdivých dokumentů v licenčním řízení. Nejednalo se pouze o rozhodnutí stavebního úřadu o předčasném užívání stavby, jehož vyhodnocení stran nepravdivých údajů, vypořádal odvolací soud v bodě 102. svého rozsudku, ale také o v zásadě všechny další ve výroku o vině specifikované přílohy žádosti o udělení licence pro společnost P. O žádný extrémní nesoulad se v posuzovaném případě nejedná, neboť skutkové závěry soudů nejsou v rozporu se zásadami formální logiky, důkazy jsou hodnoceny nejen jednotlivě, ale také ve vzájemných souvislostech. Závěru prosazovanému obviněným, že pracovníci ERÚ nemohli být uvedeni v omyl, protože měli k dispozici rozhodnutí stavebního úřadu o předčasném užívání stavby elektrárny jako jeden z předložených podkladů, nelze přisvědčit. Přisvědčit nelze ani námitce obviněného o tom, že se odvolací soud nevypořádal s jeho tvrzeními o nezákonnosti cenového rozhodnutí ERÚ, škodě, solární dani, přechodném ustanovení zákona č. 330/2010 Sb., vztahu licence a skutkové podstaty podvodu, legitimním očekávání a ochraně dobré víry. Naposledy citovaná tvrzení obviněného souvisí s problematikou škody způsobené zločinem podvodu a tuto problematiku vypořádal odvolací soud v bodech 110. až 112. svého rozsudku.
59. K dovolání obviněného V. Š. státní zástupce uvádí, že námitky tohoto obviněného, které mají v jeho případě spočívat v absenci subjektivní a objektivní stránky zločinu podvodu, v nesprávném závěru o spolupachatelství a v rozhodnutí soudu v rozporu se zásadou totožnosti skutku, sice lze podřadit pod vytýkaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak tyto námitky obviněný uplatňoval již v rámci řízení před soudy obou stupňů, přičemž soudy se s těmito námitkami podrobně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí je vypořádaly.
60. Ani namítaný extrémní rozpor skutkových závěrů soudu s provedenými důkazy není podle státního zástupce dán a právo V. Š. na spravedlivý proces nebylo porušeno. Podle názoru státního zástupce se obviněný snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy obou stupňů. Obviněný v podstatě usiluje o změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou prosazuje a která více odpovídá jeho představám. V posuzovaném případě obviněný v jiné verzi skutkového stavu popisuje jednání, pro které byl odsouzen. Takto koncipované námitky dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují.
61. Námitka obviněného V. Š. týkající se uložení nepřiměřeného trestu rovněž podle státního zástupce dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nenaplňuje. Je tomu tak proto, že výrok soudu o vině obviněného není vadný a že obviněnému byly uloženy druhy trestů, které trestní zákoník uložit připouští, ve výměře v rámci trestní sazby stanovené trestním zákoníkem pro zločin podvodu, z něhož byl obviněný uznán vinným. Namítaná otázka nepřiměřenosti uložených trestů tak stojí mimo rámec dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tresty uložené obviněnému V. Š. podle státního zástupce zcela odpovídají povaze a závažnosti spáchaného zločinu, poměrům obviněného, jeho dosavadnímu způsobu života a možnostem jeho nápravy.
62. Není rovněž dán ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. K tomu státní zástupce odkazuje na body 118. až 120. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
63. K doplnění dovolání obviněného V. Š. ze dne 23. 4. 2020, ve kterém obviněný poukázal na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 12. 2019, sp. zn. 53 T 1/2019, státní zástupce uvádí, že toto obviněný učinil až po uplynutí dovolací lhůty a nemělo by k němu být z důvodu opožděnosti přihlédnuto.
64. Rovněž dovolání obviněného K. K. založené na námitce, že jeho jednání není zločinem podvodu z důvodu nenaplnění subjektivní stránky trestného činu, když obviněný neměl jednat úmyslně a neměl úmyslně pomoci jinému ke spáchání zločinu podvodu, lze sice podle názoru státního zástupce podřadit pod vytýkaný dovolací důvod. K těmto námitkám však uvádí, že je obviněný uplatňoval již v rámci řízení před soudy obou stupňů, přičemž soudy se s těmito námitkami podrobně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí je vypořádaly. Státní zástupce považuje závěry soudů za správné a dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné.
65. Státní zástupce závěrem svého vyjádření uvádí, že dovolání obviněných svým obsahem částečně naplňují dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak jsou v rozsahu, v jakém mu odpovídají, zjevně neopodstatněná. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud dovolání všech tří obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání státní zástupce souhlasí i pro případ jiného nežli některého z výše navrhovaných rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
66. K doplnění dovolání obviněného P. N. ze dne 15. 6. 2020 se státní zástupce vyjádřil v podání ze dne 8. 7. 2020, ve kterém uvedl, že vzhledem k podvodnému způsobu získání licence by v okamžiku faktického zprovoznění výrobny tato mohla dodávat elektřinu, ale jedině za ceny tržní, nikoli za ceny zvýhodněné. Získání licence je tak podle státního zástupce prostředkem k neoprávněnému nárokování vyšších výkupních cen a právě toto nárokování vyšších výkupních cen je podstatou podvodu, to je onou majetkovou dispozicí, z níž se generuje škoda a neoprávněný prospěch. Vzhledem k tomu je také zřejmé, že získání řádné licence je pro posouzení trestnosti jednání a pro vyčíslení škody zcela klíčové. Podmínky pro udělení licence byly upraveny v §5 energetického zákona (ve znění účinném do 17. 8. 2011). Jak je patrné z popisu skutku ve výroku o vině obviněného P. N., podvodné jednání obviněného spočívá ve vyhotovení a zneužití obsahově nepravdivých dokumentů v licenčním řízení. Nejednalo se pouze o rozhodnutí stavebního úřadu o předčasném užívání stavby, ale také v zásadě všechny další ve výroku o vině specifikované přílohy žádosti o udělení licence pro společnost P., jejímž byl obviněný jednatelem. Za tohoto stavu měla být žádost o udělení licence ve správním řízení při znalosti pravého stavu věcí ERÚ zamítnuta, neboť žadatel neprokázal splnění technických předpokladů pro udělení licence. V důsledku tohoto negativního rozhodnutí by výroba elektřiny nemohla být v žádném rozsahu zahájena, výrobna ani její část by nemohla být uvedena do provozu a nebylo by možno uplatňovat vůbec žádnou podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů. Z výroku o vině je zřejmé, že byla zachována příčinná souvislost mezi předložením podkladů v řízení o žádosti o udělení licence, nezákonným rozhodnutím o udělení licence, uvedením výrobny do provozu, výrobou elektřiny a vyplácením podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů. Tato příčinná souvislost nebyla po celou dobu výroby elektřiny a vyplácení podpory přerušena. Příčinná souvislost vedoucí k neoprávněnému vyplácení podpory existovala již od zahájení výroby, tedy v měsíci lednu 2011. Příčinná souvislost by byla přetržena, kdyby například společnost P. požádala o zrušení licence k výrobě elektřiny, Energetický regulační úřad by ji zrušil [§10 odst. 2 písm. d) energetického zákona, ve znění účinném do 17. 8. 2011] a elektřinu by nevyráběla nebo by elektřinu sice vyráběla, ale podporu za vyrobenou elektřinu neúčtovala. V takovém případě by ani nedošlo ke vzniku škody. Státní zástupce uzavírá, že obviněný P. N. podává jinou verzi skutkového stavu co do vzniku škody, k níž dospívá především popřením cenového rozhodnutí č. 2/2010, které považuje za nepoužitelné. K závěru o absenci škody obviněný dochází na základě vlastního výpočtu výkupních cen elektřiny pro výrobny uvedené do provozu v roce 2010 a pro výrobny uvedené do provozu v roce 2011, přičemž však pomíjí, že jak v roce 2010, tak v roce 2011 byla nezbytnou podmínkou pro získání nároku na podporu za vyrobenou elektřinu také podmínka získání licence. Státní zástupce poukazuje i na vypořádání námitky obviněného týkající se problematiky škody v rozhodnutí soudu druhého stupně, a setrvává na svém návrhu na způsob rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání.
67. Na vyjádření státního zástupce reagoval obviněný P. N. replikou ze dne 23. 7. 2020, jejímž úvodem konstatuje, že vyjádření státního zástupce se s argumentací obviněného v dovolání věcně prakticky nevypořádalo a spíše se s touto argumentací míjí. Rozhodně podle něj není pravda, že námitka týkající se právní kvalifikace byla uplatněna již dříve v řízeních před soudy nižších stupňů. Pokud jde o to, co mělo být povinností obviněného jako jednatele obchodní společnosti, obviněný zpochybňuje zcela novou konstrukci odvolacího soudu vyjádřenou v jeho rozhodnutí. Této problematice je v dovolání věnována rozsáhlá a originální odborná polemika v bodech 19. až 34. Ta ovšem zjevně zůstala státním zástupcem zcela nepovšimnuta. Přitom ale namítaná konstrukce trestní odpovědnosti jednatele, postavená na jeho povinnosti rozhodovat a řídit společnost s péčí řádného hospodáře je značným a doposud nezaznamenaným průlomem do konstrukce trestní odpovědnosti jednatele obchodní společnosti. Její akceptace dovolacím soudem by měla velmi závažné judikatorní důsledky. K argumentaci státního zástupce týkající se extrémního nesouladu stran rozhodnutí stavebního úřadu, obviněný uvádí, že způsob vypořádání státního zástupce s v dovolání uplatněnou a ve vyjádření státního zástupce NSZ zcela zjednodušenou argumentací obviněného, postrádá jakoukoliv konkrétní věcnou polemiku či argumentaci. Nedostatečnou argumentaci obviněný státnímu zástupci vytýká, i pokud jde o námitky týkající se nezákonnosti cenového rozhodnutí ERÚ, škody, solární daně, přechodného ustanovení zákona č. 330/2010 Sb., vztahu licence a skutkové podstaty podvodu, legitimního očekávání a ochrany dobré víry. Nesouhlasí ani s tím, že s uvedenými otázkami se dostatečně vypořádaly soudy nižších stupňů. Závěrem proto setrvává na svém návrhu.
68. K vyjádření státního zástupce zaslal repliku datovanou ke dni 18. 6. 2020 i obviněný V. Š . Tento obviněný nesouhlasí s tím, že námitka, v rámci které prezentoval rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 12. 2019, sp. zn. 53 T 1/2019, je opožděná, neboť uvedené rozšíření právní argumentace nelze podle něj považovat za nepřípustné doplnění dovolání. Obviněný je rovněž toho názoru, že z vyjádření státního zástupce se podává, že dovolání považuje za částečně důvodné. Obviněný dále uvádí, že vyjádření státního zástupce je velmi obecné a že není pravdou, že se soudy s předestřenými otázkami vypořádaly v předchozích fázích řízení. Je také podle něj v rozporu s právem na spravedlivý proces a v rozporu se zásadou beneficium cohaesionis, aby se v rámci jednoho řízení nacházel obviněný a zúčastněná osoba (společnost P.) v diametrálně odlišné procesní fázi. Závěrem obviněný žádá, aby byl výkon jeho trestu přerušen.
III.
Přípustnost dovolání
69. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda jsou v této trestní věci dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
70. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
71. Všichni obvinění v podaných dovoláních uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný V. Š. pak nad rámec tohoto dovolacího důvodu uplatnil ještě dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h) a k) tr. ř.
72. V obecné rovině lze k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvést, že dovolací důvod podle uvedeného ustanovení je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
73. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
74. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
75. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , ten je naplněn tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
76. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je pak dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
77. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
78. Na podkladě obviněnými uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněných.
IV.
Důvodnost dovolání
79. Dovolací námitky, které obvinění P. N. a V. Š. uplatnili v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřují především proti výroku o vině, když namítají, že (stručně řečeno) jejich jednání nenaplňuje znaky skutkové podstaty (zejména znaky týkající se její objektivní a subjektivní stránky) zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, za který byli odsouzeni, a dále proti důkaznímu řízení, kdy je ze strany obou obviněných namítán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Obvinění dále svoji argumentaci částečně zaměřují i vůči výši škody, která měla být trestnou činností způsobena. Námitky obviněného K. K., který se podle soudů nižších stupňů podílel na trestné činnosti prvních dvou obviněných jako pomocník, pak směřují proti závěru o naplnění subjektivní stránky přisouzeného trestného činu.
a) Dovolání obviněného P. N.
80. Ve vztahu k dovolání obviněného P. N. Nejvyšší soud předně konstatuje, že ačkoliv tento obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tř. ř., je tento dovolací důvod nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž nebylo jeho odvolání proti výroku o vině vyhověno, nýbrž zejména proti rozhodnutí soudu nalézacího, který ho uznal vinným žalovaným skutkem. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Z rozhodnutí soudu druhého stupně je přitom zřejmé, že zatímco z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek ve výroku o trestu zrušil a sám v tomto rozsahu znovu rozhodl, ve zbytku (tedy i co do výroku o vině) odvolání obviněného nevyhověl. Z toho důvodu Nejvyšší soud napadené rozhodnutí přezkoumal i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ačkoliv obviněný takto výslovně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve svém dovolání neuplatnil.
81. Nejvyšší soud se dále zabýval tím, zda lze argumentaci obviněného P. N. podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zjistil přitom, že tomu tak je pouze zčásti, neboť obviněný v části svých dovolacích námitek toliko polemizuje se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, které jsou podle jeho názoru v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Takovou argumentaci však v rámci citovaného dovolacího důvodu přezkoumat nelze, neboť se netýká právního posouzení zjištěného skutku ani jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, když toliko brojí proti tomu, že zjištěný skutek neodpovídá provedeným důkazům. Nejvyšší soud je přitom skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů (zejména soudem nalézacím) vázán, ledaže tento vykazuje extrémní rozpory oproti provedeným důkazům. Takové extrémní rozpory, které obviněný ve svém dovolání namítal, však Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí ani v rozhodnutí soudu prvního stupně nenachází.
82. Argumentace obviněného stran extrémního rozporu skutkových zjištění soudů a provedených důkazů se týká především dokončenosti FVE W. v době vydání rozhodnutí stavebního úřadu o povolení předčasného užívání stavby, které bylo následně použito jako jeden z podkladů v licenčním řízení u Energetického regulačního úřadu. Obviněný je oproti soudům přesvědčen, že rozhodnutí stavebního úřadu tehdejší stav dokončenosti elektrárny přesně odráželo.
83. Na tomto místě je však nutno nejprve upozornit, že s touto námitkou (a zároveň s převážnou většinou dalších dovolacích námitek) se již vypořádal soud druhého stupně ve svém rozhodnutí o odvolání, neboť obviněný uplatňuje v zásadě shodnou argumentaci v průběhu celého trestního řízení. S ohledem na toto zjištění proto považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že pokud obviněný v podaném dovolání opakuje obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem v průběhu hlavního líčení a kterou následně zopakoval v rámci svého odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu, se kterou se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, pak je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, resp. ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).
84. Zjištění soudů o tom, že v době rozhodování stavebního úřadu nebyla elektrárna dokončená v rozsahu deklarovaném stavebním úřadem, navíc nejenže není v extrémním rozporu důkazy ve věci provedenými, ale naopak z těchto důkazů jednoznačně vyplývá. Průběhem stavby elektrárny a její dokončenosti v jednotlivých etapách se soud prvního stupně podrobně zabýval v bodech 46. až 57. odůvodnění svého rozsudku, přičemž s ohledem na obsah stavebních deníků a výpovědi jednotlivých svědků (např. svědka A. B., V. K., P. V., jakož i ostatních pracovníků montérských skupin) dospěl k závěru, že elektrárna nebyla na konci roku 2010 ani v plánovaném stavu (výkon cca 11,3 MW, kterého elektrárna nakonec nikdy nedosáhla), ale ani ve stavu po ponížení plánovaného výkonu na cca 7,5 MW. Posledně uvedeného výkonu elektrárna dosáhla až ke dni 14. 3. 2011, kdy teprve bylo dílo předáno investorovi a kdy byl podepsán konečný předávací protokol. Nalézací soud rovněž přesvědčivě zdůvodnil, proč s ohledem na obsah ostatních svědeckých výpovědí a zejména stavebních deníků neuvěřil vědomě nepravdivé výpovědi svědka R. C., podle kterého bylo poníženého výkonu 7,5 MW dosaženo už dne 28. 12. 2010 a v roce 2011 se již nové panely nemontovaly. Bylo tedy prokázáno, že elektrárna byla na konci roku 2010 ve stavu značné rozestavěnosti. Namátkou lze zmínit výpověď svědka A. B., který uvedl, že výkon elektrárny v této době odhaduje na 4 až 5 MW. Tomu odpovídají i zjištění o masivních dodávkách desítek tisíc fotovoltaických panelů až v průběhu měsíce ledna a února 2011. Všechny tyto důkazy tak podávají poměrně podrobný obrázek o značně nedokončeném stavu elektrárny v době, kdy byly vypracovány příslušné revize a kdy probíhala jednotlivá povolovací řízení (v průběhu měsíce prosince 2010). Do přesvědčivého, podrobně odůvodněného a i věcně správného skutkového zjištění nalézacího soudu ohledně stavu elektrárny FVE W. na přelomu let 2010 a 2011 tedy Nejvyšší soud nemá důvod jakýmkoliv způsobem zasahovat.
85. Stěžejní dovolací námitka obviněného P. N. však spočívá v tom, že jeho jednání nebylo způsobilé uvést pracovníky Energetického regulačního úřadu v omyl , neboť ze samotného rozhodnutí stavebního úřadu o předčasném užívání stavby, z něhož ERÚ v licenčním řízení vycházel, se podává, že na elektrárně byly zjištěny drobné nedodělky spočívající v nedokončené montáži fotovoltaických panelů. Byť se i v tomto případě jedná o argumentaci částečně skutkové povahy, neboť i zde obviněný částečně nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů ohledně existence omylu na straně pracovníků ERÚ, Nejvyšší soud s ohledem na úzkou provázanost takovýchto skutkových a na ně navazujících právních závěrů tuto námitku v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přezkoumal, stejně jako i ostatní ryze právní námitky obviněného.
86. Po přezkoumání spisového materiálu je však Nejvyšší soud nucen konstatovat, že v předchozím odstavci uvedená námitka obviněného není opodstatněná.
87. Pro přehlednost je nejprve nutno připomenout, že konečný výkon FVE W. byl nejprve plánován na 11,3 MW, přičemž v důsledku zpoždění stavby byl následně plánovaný výkon snížen na hodnotu 7,5 MW, na který zněla i licence Energetického regulačního úřadu ze dne 30. 12. 2010. Za povšimnutí stojí i skutečnost, že v rozhodnutí stavebního úřadu při Obecním úřadu XY ze dne 20. 12. 2010, kterým bylo povoleno předčasné užívání této elektrárny (jednalo se o jednu z podmínek pro udělení licence – viz níže), se uvádí, že celkový výkon FVE W. je 10 MW. V citovaném rozhodnutí je rovněž uvedeno, že při místním šetření byl zjištěn drobný nedodělek. V této souvislosti bylo uvedeno, že montáž fotovoltaických panelů bude dokončena do 30. 4. 2011. V odůvodnění tohoto rozhodnutí pak bylo uvedeno, že zjištěné drobné nedodělky nebrání předčasnému užívání stavby.
88. Uvedené rozhodnutí stavebního úřadu bylo spolu s ostatními dokumenty [včetně výchozích revizí FVE W. týkajících se elektroinstalace NN vypracovaných obviněným K. K., o kterých bude pojednáno níže (nejprve byla dne 28. 11. 2010 vypracována revizní zpráva pro FVE o výkonu 11 304,960 KWp a následně byla dne 20. 12. 2010 vypracována revizní práva pro FVE o výkonu 7 518,85 KWp)] předloženo jako jeden z podkladů Energetickému regulačnímu úřadu, který na základě těchto dokumentů vydal dne 30. 12. 2010 příslušnou licenci na provoz FVE W.
89. Klíčovou okolností, ze které obviněný P. N. (ale i druhý obviněný V. Š.) dovozuje, že Energetický regulační úřad nemohl být jeho jednáním uveden v omyl ohledně stavu dokončenosti elektrárny, je zmínka stavebního úřadu o zjištěných drobných nedodělcích spočívajících v tom, že ne všechny fotovolatické panely byly v době konání místního šetření instalovány. Obviněný má, zjednodušeně vyjádřeno, za to, že za takové situace museli mít pracovníci Energetického regulačního úřadu o skutečném stavu elektrárny pochybnosti a že si měli sami tento stav ověřit.
90. Nejvyšší soud však dospívá k závěru, že citované rozhodnutí stavebního úřadu bylo formulováno natolik zavádějícím způsobem (slovy odvolacího soudu manipulativním způsobem – srov. bod 102. odůvodnění jeho rozsudku), že bylo způsobilé vyvolat omyl na straně Energetického regulačního úřadu stran dokončenosti předmětné FVE. Jde zejména o hodnocení zjištěných nedostatků jako drobné a o konstatování, že zjištěné drobné nedodělky nebrání předčasnému užívání stavby. Dokazováním přitom, jak již shora uvedeno, bylo jednoznačně zjištěno, že ke dni 20. 12. 2010 chyběla na FVE W. podstatná část fotovolatických panelů, které byly v převážné míře naváženy až v lednu 2011, neboť z konečného počtu 27 321 ks, který odpovídá výkonu cca 7,5 MW, jež elektrárna nakonec dosáhla, bylo do 3. 1. 2011 instalováno pouze 19 257 ks panelů a ke dni 13. 1. 2011 dalších 6 632 ks panelů. Tomu odpovídá i svědectví jednatele společnosti S., A. B., který uvedl, že výkon elektrárny na konci roku 2010 odhaduje na 4 až 5 MW a který potvrdil, že do požadovaného výkonu (myšleno 7,5 MW) byly panely postupně doplňovány ještě v lednu a únoru 2011 (viz bod 47. odůvodnění soudu prvního stupně).
91. Nedostatky na elektrárně tedy rozhodně nebylo možné popsat jako drobné, neboť do plánovaného výkonu 7,5 MW zbývalo ještě na konci roku 2010 (natož ke dni 20. 12. 2010, kdy probíhalo místní šetření stavebního úřadu) nainstalovat ještě řádově tisíce panelů. Takový nedostatek současně rozhodně nemohl nebránit předčasnému užívání stavby.
92. Bez významu není ani skutečnost, že stavebním úřadem deklarované drobné nedostatky se podle způsobu, jakým bylo jeho rozhodnutí koncipováno, vztahovaly k výkonu 10 MW (tuto hodnotu stavební úřadu uvedl v popisu stavby). Čtenář takového rozhodnutí tedy mohl poměrně snadno nabýt dojmu, že pokud při plánovaném výkonu 10 MW zbývá nainstalovat menší množství panelů (drobný nedodělek) je podstatná část v rozsahu výkonu 7,5 MW již nainstalovaná. Nelze rovněž odhlédnout od toho, že tento výkon potvrdil ve své druhé revizní zprávě i revizní technik K. K., jakož i to, že Energetický regulační úřad měl k dispozici i předávací protokoly, které potvrzovaly, že společnosti P. byly předány dvě části FVE (první o výkonu 3,519 MWp, jejímž zhotovitelem byla společnost E., a druhá o výkonu 4 MWp, jejímž zhotovitelem byla společnost Š. g. celkem tedy obě části měly mít výkon 7,519 MWp, na který byla licence vydána), přičemž bylo v těchto předávacích protokolech uvedeno, že zhotovené dílo je provozuschopné a že dodávka díla byla provedena v souladu s projektem.
93. Celý tento komplex dokumentů, které měl Energetický regulační úřad k dispozici, tedy podával obrázek o elektrárně, která sice není úplně dokončená (oproti původně požadovanému výkonu 11 305 kW), avšak která je dokončená natolik, že její výkon dosahuje alespoň poníženého výkonu 7,5 MW, na který byla nakonec licence vydána, a že panely jsou přinejmenším v tomto rozsahu nainstalovány. Opak byl přitom, jak vyplývá z dokazování, pravdou.
94. Obhajovací verze obviněného, že pracovníci Energetického regulačního úřadu měli z předložených dokumentů seznat, že FVE W. není v rozsahu výkonu 7,5 MW dokončená, tedy nelze dát za pravdu.
95. Z právě uvedených důvodů je nutno jako nepřiléhavý hodnotit poukaz obviněného na nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. I. ÚS 2086/17 . V nyní projednávané věci totiž na rozdíl od odkazované věci byla Energetickému regulačnímu úřadu předložena revizní zpráva ze dne 22. 12. 2010, tedy zpráva, která byla vyhotovena až po rozhodnutí stavebního úřadu a která byla v době rozhodování Energetického regulačního úřadu zcela aktuální. Tento úřad tedy nemohl, na rozdíl od věci, v níž rozhodoval Ústavní soud citovaným nálezem, jednoduše na základě dodaných podkladů ověřit, že revize byla vykonána ještě v době, kdy FVE nebyla kompletní, a navíc v době, kdy stavební úřad ještě neprovedl ani místní šetření . Navíc, jak uvedeno, došlo v případě FVE W. ke snížení plánovaného výkonu z 11,3 MW na 7,5 MW, přičemž právě toto snížení mohlo spolu s dalšímu údajem o 10 MW z rozhodnutí stavebního úřadu velmi snadno vyvolat dojem, že v části 7,5 MW je elektrárna již zcela dokončená. Závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. I. ÚS 2086/17, se tedy v nyní projednávané věci z důvodů skutkových odlišností obou věcí neuplatní.
96. Z výše uvedeného výkladu lze jednoznačně usuzovat i na zavinění obviněného ( subjektivní stránka ) ve formě přímého úmyslu. Je totiž nepochybné, že úmysl obviněného směřoval k prezentaci FVE W. jako dokončené v rozsahu výkonu 7,5 MW, ačkoliv si nesporně byl i s ohledem na problémy s dodávkami fotovoltaických panelů na konci roku 2010 dobře vědom toho, že v tomto stavu se elektrárna ani zdaleka nenachází (viz výše uvedený vývoj stavby této FVE) a že dokumenty, které předkládá, nejsou pravdivé. Obviněný přitom neměl v úmyslu Energetický regulační úřad uvést v omyl pouze předložením nepravdivé revizní zprávy, nýbrž i ostatními dokumenty, zejména pak předložením již zmíněných předávacích protokolů potvrzujících předání dokončené části elektrárny v rozsahu výkonu 7,5 MW.
97. Obviněnému není možné přisvědčit ani tehdy, jestliže tvrdí, že na přelomu let 2010 a 2011 nikoho nezajímalo, zda je elektrárna kompletně dokončená. Pokud by tomu tak bylo, nebyl by důvod ani např. k tomu, aby obvinění sepisovali vědomě nepravdivé předávací protokoly a aby snižovaly požadovaný licencovaný výkon elektrárny z důvodu její nedokončenosti. Navíc muselo být obviněnému zřejmé, že v době, kdy ještě není ani položena veškerá kabeláž nízkého napětí, nejsou hotové uzemňovací práce a nejsou spuštěny ani veškeré trafostanice (viz níže v části věnované dovolání obviněného K. K.), není možné provádět revizi nízkého napětí, která má ověřovat její bezpečnost. Nemohl si ani nevšimnout, že v revizní zprávě jsou uvedeny konkrétní počty a typy nainstalovaných fotovoltaických panelů, které by ve svém součtu zajišťovaly požadovaný výkon elektrárny 7,5 MW, o kterých přitom obviněný bezpochyby věděl, že dosud nebyly dodány a tedy ani nainstalovány (viz výše). To vše nasvědčuje tomu, že pro oba obviněné byla revizní zpráva a předávací protokol, stejně jako rozhodnutí stavebního úřadu, pouze formalitou a že je vůbec nezajímalo, zda byly splněny podmínky pro provedení revize nebo zda je formálně předávané dílo kompletní. Potřebná pro ně v daný okamžik byla pouze existence příslušných listin, které by bylo možné předložit Energetickému regulačnímu úřadu tak, aby tento stihl vydat licenci ještě v roce 2010. Soudy tedy nepochybily, pokud učinily závěr o zavinění obviněného ve formě přímého úmyslu ve vztahu k uskutečněnému jednání i k následku, který jím byl způsoben.
98. S právě uvedeným souvisí i otázka péče řádného hospodáře , kterou obviněný svým úmyslným, se zákonem rozporným, jednáním porušil, neboť nepostupoval s náležitou péčí, která mj. spočívá v povinnosti postupovat v souladu se zákonem a kterou bylo lze po obviněném coby jednateli společnosti P. požadovat. Jak totiž bylo výše uvedeno, obviněný si musel být vědom toho, že podmínky pro provedení revize nejsou s ohledem na značnou rozestavěnost elektrárny dány. Rovněž nemohlo z tohoto důvodu proběhnout předání dokončeného díla, v důsledku čehož byly předávací protokoly nepravdivé. Takový postup (např. fiktivní přebírání zcela nedokončeného díla) jednoznačně v souladu s péčí řádného hospodáře není. Nicméně porušení povinnosti péče řádného hospodáře samo o sobě naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu nezakládá, neboť tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo (bez ohledu na to, zda je povinen jednat s péčí řádného hospodáře či nikoliv) sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu (v této věci škodu velkého rozsahu). Obviněný by se tedy přisouzeného trestného činu dopustil i tehdy, jestliže by nebyl zatížen povinností postupovat s péčí řádného hospodáře.
99. Na trestní odpovědnost obviněného nemá vliv ani to, že ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně není uvedeno, které konkrétní úředníky Energetického regulačního úřadu uvedl obviněný v omyl , když toliko uvedl, že v omyl byli uvedeni „odpovědní pracovníci ERÚ“. Není ani pravdou, jak tvrdí obvinění, že osobou uvedenou v omyl nemůže být úřad, nýbrž jeho konkrétní úředníci. Tyto závěry rozhodně neplynou z obviněným citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 4 Tdo 968/2016. Z tohoto usnesení naopak vyplývá, že civilní sporné řízení, které je ovládáno zásadou projednací a ve kterém není možné uvést rozhodující soud v omyl, se výrazně liší od správního řízení o udělení licence pro podnikání v energetické oblasti vedeného Energetickým regulačním úřadem, které má charakter zásadně neveřejného písemného řízení, kdy správní orgán vychází zejména z písemných podkladů toho, kdo podal žádost o udělení předmětné licence. V citované věci se tedy Nejvyšší soud přiklonil k výkladu, že Energetický regulační úřad lze v rámci licenčního řízení uvést v omyl, přičemž poukázal na podobnost s řízením o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 8 Tdo 42/2004, publikovaném v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2004, svazek 4, pod T 685, bylo navíc dovozeno, že subjektem, který je v řízení o povolení vkladu, na který se vztahuje zákon o správním řízení, uveden v omyl, je katastrální úřad (ačkoliv v omyl byli uvedeni i pracovníci katastrálního úřadu jako fyzické osoby, navenek to však byl úřad), takže případné zjištění konkrétní fyzické osoby (zaměstnance), která rozhodovala o návrhu na vklad vlastnického práva, není z hlediska naplnění tohoto znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu nezbytné.
100. Na základě právě uvedeného je tedy možno učinit závěr, že není na závadu, že soud prvního stupně neuvedl ve skutkové větě konkrétní osoby, které byly jednáním obviněných uvedeny v omyl. Namísto uvádění fyzických osob uvedených v omyl by naopak bylo vhodnější ve skutkové větě uvést, že v omyl byl uveden Energetický regulační úřad jako celek. Ačkoliv tak soud v nyní projednávané věci neučinil, jím koncipovaná skutková věta obstojí, neboť je z ní i tak zřejmé, že prostřednictvím svých odpovědných a k projednání žádosti o vydání licence pověřených pracovníků to byl právě Energetický regulační úřad, kdo byl jednáním obviněných uveden v omyl. Námitku obviněného je tak nutno odmítnout jako lichou.
101. Shora rozvedené závěry týkající se povahy řízení o vydání licence Energetického regulačního úřadu a s tím související otázky, zda lze v rámci tohoto řízení uvést uvedený správní orgán v omyl, poskytují odpověď i na další dovolací námitku obviněného, když poukazuje na to, že správní orgán je s ohledem na zásadu materiální pravdy povinen v nezbytném rozsahu zjistit stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti.
102. Tato otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu opakovaně řešena, přičemž bylo konstatováno, že „ řízení o vydání licence je správním řízením, kdy správní orgán vydává na základě podkladů převážně dodaných účastníkem osvědčení o naplnění nějaké skutečnosti s konstitutivními účinky, nikoli sporem dvou stran, který rozhoduje nestranný a nezávislý arbitr – soud. Jak vyplývá ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. Tpjn 305/2010, důležitým aspektem k určení, zda onu instituci lze uvést v omyl, je skutečnost, zda je v předmětném řízení ,protistrana‘, jež ví, jaký je skutečný stav věci – např. žalovaný v civilním majetkovém sporu věděl, jaké dělal majetkové dispozice – a nemůže tak být uveden žalobcem v omyl. Řízení o vydání licence má charakter zásadně neveřejného písemného řízení, kdy správní orgán vychází zejména z písemných podkladů toho, kdo podal žádost o udělení předmětné licence. Okolnosti projednávaného případu se tak blíží spíše trestní věci, kterou Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 3 Tdo 709/2010, uveřejněném pod č. 10/2012 Sb. rozh. tr. (byť se právní věta uveřejněného rozhodnutí netýká předmětné otázky), ve kterém určil, že ve správním řízení ohledně vkladu majetkového práva k nemovitosti do veřejného rejstříku lze uvést v omyl katastrální úřad a spáchat tím trestný čin podvodu. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že správní orgán si může pro zjištění skutkového stavu v pochybnostech sám opatřit podklady, právě jako v případě vydávání licencí pro fotovoltaická zařízení ohledáním na místě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 4 Tdo 968/2016) “ – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 3 Tdo 990/2018-II. Nejvyšší soud nemá důvodu odchylovat se od uvedených závěrů ani v nyní projednávané věci, neboť i v tomto řízení jde o typově obdobné jednání, kdy předložením nepravdivých dokumentů byl Energetický regulační úřad uveden v omyl v řízení o vydání licence pro provoz fotovoltaické elektrárny. Na závěru, že uvedený úřad jednal v omylu, nic nemění ani skutečnost, že v předloženém rozhodnutí stavebního úřadu byla zmínka o tom, že na fotovoltaické elektrárně byly v rámci místního šetření zjištěny určité drobné nedodělky spočívající v nedokončené montáži fotovoltaických panelů, neboť, jak již bylo shora podrobně rozvedeno, tato ze strany stavebního úřadu zavádějícím způsobem podaná informace byla s ohledem na ostatní výše rozebrané okolnosti nyní projednávané věci způsobilá uvést Energetický regulační úřad v omyl ohledně stavu dokončenosti FVE W.
103. Zcela lichou je i námitka obviněného, pokud tvrdí, že vzhledem k tomu, že správní orgán neposkytl vydáním licence žádné plnění osobě, jíž byla licence udělena, nemohlo přímo vzniknout obohacení ani škoda. K této námitce lze uvést, že trestným činem podvodu může být dotčeno celkem až pět osob, a to pachatel, osoba uváděná v omyl (nebo osoba, jejíhož omylu pachatel využívá nebo jí zamlčuje podstatné skutečnosti), osoba provádějící majetkovou dispozici, osoba poškozená a osoba obohacená; osoba poškozená trestným činem podvodu a osoba uvedená v omyl přitom nemusí být totožné. Není tedy nutné, aby škoda, popř. obohacení pocházelo od osoby, která byla uvedena jednáním pachatele v omyl. Naopak je zcela běžné, že osobě jednající v omylu žádná škoda nevznikne a že tato vznikne jiné osobě, které následně v trestním řízení přísluší postavení poškozeného. Skutečnost, že Energetický regulační úřad neposkytl v důsledku svého omylu vyvolaném obviněnými obohacené osobě (společnost P.) žádné peněžité či jiné plnění, tak v žádném případě nebrání uplatnění trestní odpovědnosti u osob, které Energetický regulační úřad v omyl uvedly.
104. Další podstatná část výhrad obviněného vůči rozhodnutím soudů nižších stupňů se týká otázky škody způsobené jejich trestnou činností. Obviněný, stručně vyjádřeno, nesouhlasí s tím, že za škodu soudy posuzovaly celý rozdíl mezi částkou, kterou společnost P. provozující FVE W. na výkupních cenách získala (či měla do konce platnosti licence získat) a cenou, kterou by byla obdržela, pokud by elektrárna byla uvedena do provozu v roce 2011.
105. K uvedené otázce Nejvyšší soud konstatuje, že způsob výpočtu škody způsobené trestným činem, který aplikovaly soudy v nyní projednávané trestní věci, tedy jako rozdíl mezi výkupními cenami v roce 2010 a v roce 2011 ve vztahu k předpokládanému (či v případě dokonaného jednání skutečně vyrobenému) množství elektrické energie aproboval Nejvyšší soud již ve své dřívější judikatuře (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 3 Tdo 990/2018-II.). V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud rovněž souhlasil i s presumpcí toho, že předmětná FVE by pravděpodobně licenci sice získala, ale až po 1. 1. 2011. Obdobně by tomu bylo i v nyní projednávané věci, neboť bylo dokazováním zjištěno, že FVE W. byla kompletně dokončena v březnu 2011. Vzhledem k tomu, že právě uvedený způsob stanovení výše škody způsobené při podvodném získání licence na provoz fotovoltaických elektráren na konci roku 2010 vychází z ustálené judikatury dovolacího soudu (kromě prvně citovaného rozhodnutí se k němu Nejvyšší soud přihlásil např. i v usnesení ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1462/2019, nebo ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 3 Tdo 42/2020), nemá Nejvyšší soud důvod se od tohoto algoritmu odchylovat ani v nyní projednávané věci.
106. Pokud jde o zahrnutí tzv. solární daně , je nutno konstatovat, že ačkoliv skutková podstata trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku vyžaduje, aby pachatel sebe nebo jiného obohatil (v tomto případě byla jednáním obviněných obohacena společnost P.), okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby je nikoliv výše obohacení, nýbrž výše způsobené škody. Obohacení se přitom nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2057, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 6 Tdo 275/2005).
107. Z dovolání je přitom zřejmé, že obviněný pojem obohacení a škody nerozlišuje. Toto rozlišování je přitom v nyní projednávané věci na místě, neboť do výše škody, na rozdíl od výše prospěchu, není možné zahrnovat daně (ani tzv. solární daň), které bude obohacená osoba povinna odvést, neboť škodu představuje toliko hodnota, o kterou byl majetek poškozeného zmenšen. V nyní posuzovaném případě je tedy škodou částka, kterou musela společnost E.ON Distribuce a následně společnost E.ON Energie společnosti P. vyplatit navíc oproti částce, kterou by jí musely uvedené společnosti vyplatit v případě, že by byla FVE W. považována za výrobnu uvedenou do provozu v roce 2011. Jinými slovy, škodou je zde částka, o kterou se neoprávněně snížilo jmění společnosti E.ON Distribuce a E.ON Energie, potažmo státu a odběratelů elektrické energie, kteří v konečném důsledku museli uvedeným společnostem tyto částky za odebranou elektřinu zaplatit. Není tedy rozhodné, o jakou konkrétní částku se společnost P. obohatila, ani to, že tzv. solární daň je daní srážkovou a že se částka jí odpovídající vůbec do majetkové dispozice obohaceného nedostane. Je přitom zřejmé, že toto obohacení bylo s ohledem na mj. daňovou zátěž (např. právě tzv. solární daň) nižší, než jaká byla škoda na straně společností E.ON Distribuce a E.ON Energie. Tato skutečnost však nemá na závěr o škodě způsobené ve velkém rozsahu žádný vliv (nehledě na to, že i obohacení společnosti P. mnohonásobně přesahuje hranici škody velkého rozsahu). Soudy tedy nepochybily, pokud do výpočtu výše způsobené škody (či škody, která teprve měla vzniknout) nezapočítaly tzv. solární daň, neboť tuto by bylo nutné zohledňovat toliko při výpočtu obohacení společnosti P.
108. Z hlediska uvedené námitky proto lze uzavřít, že z hlediska právní kvalifikace zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, pro kterou je rozhodná toliko výše škody způsobené trestným činem (musí se jednat o škodu velkého rozsahu), není výše obohacení pachatele tohoto trestného činu nebo jiné osoby rozhodná.
109. Pokud jde o otázku přechodného ustanovení zákona č. 330/2010 Sb. vyjádřeného v čl. II bod 2 tohoto zákona, z tohoto ustanovení se podává, že „ připojí-li výrobce elektřiny ze zdroje nepřipojeného do přenosové nebo distribuční soustavy uvedeného do provozu přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona takový zdroj do přenosové nebo distribuční soustavy do 12 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, právo na podporu podle dosavadních předpisů zůstává zachováno. Pro účely stanovení podpory se takový zdroj považuje za zdroj uvedený do provozu dnem, kdy došlo k jeho připojení k přenosové nebo k distribuční soustavě “. Je rovněž nutno upozornit, že v důvodové zprávě se k citovanému ustanovení uvádí, že „ zdroj nepřipojený do elektrizační soustavy, ale uvedený do provozu před 1. lednem 2011, má 12 měsíců na to, aby se připojil do elektrizační soustavy. Jestliže tak učiní, potom jeho právo na podporu bude zachováno “.
110. Je tedy zjevné, že toto přechodné ustanovení se týká jen úzkého okruhu výroben, které byly v roce 2010 uvedeny do provozu, ale nebyly připojeny k elektrizační soustavě. Jde o tzv. ostrovní systémy, tj. výrobny elektřiny, které před 1. 1. 2011 už byly provozovány, tedy vyráběly elektřinu (především pro vlastní potřebu), ale dosud nebyly připojeny k distribuční síti – viz důvodová zpráva k citovanému zákonu a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2617/2016. O takový případ však v případě FVE W. nešlo, neboť tato FVE nebyla nikdy zamýšlena jako ostrovní systém a cílem bylo připojit ihned tuto elektrárnu do distribuční soustavy. K tomu také směřovaly kroky obviněných, kteří tak chtěli učinit ještě v roce 2010, což se jim, byť za cenu spáchání trestného činu, nakonec podařilo. Na FVE W. tedy citované přechodné ustanovení nelze vztáhnout a platí, že pokud by byla tato výrobna uvedena do provozu (resp. připojena k distribuční soustavě) až v roce 2011, vztahovaly by se na ni výkupní ceny pro výrobny uvedené do provozu až v tento rok. Argumentace obviněného je tak nejen nesprávná, ale též nelogická, neboť pokud by bylo pravdou, že výrobny uvedené do provozu v roce 2011 mají nárok na stejnou výši podpory jako výrobny z roku 2010, veškerá vehementní snaha investorů v sektoru obnovitelných zdrojů na konci roku 2010, kdy někteří se ve snaze získat výkupní ceny pro výrobny uvedené do provozu v tomto roce dostávali za hranu zákona, by byla zbytečná.
111. Pokud jde o námitku obviněného týkající se údajné protizákonnosti cenového rozhodnutí ERÚ č. 2/2010 , kterým došlo ke snížení podpory elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů pro výrobny uvedené do provozu od roku 2011, Nejvyšší soud uznává, že vrcholné soudy v minulosti dovodily, že cenové rozhodnutí ERÚ má s ohledem na obecnost adresátů a obecnost svého předmětu povahu podzákonného právního předpisu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 1 Aos 7/2013, nebo ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 7 As 45/2014).
112. Namítá-li však obviněný, že cenové rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 2/2010 je v rozporu s §6 odst. 4 zákona č. 180/2005 Sb., podle kterého výkupní ceny stanovené Energetickým regulačním úřadem pro následující kalendářní rok nesmí být nižší než 95 % hodnoty výkupních cen platných v roce, v němž se o novém stanovení rozhoduje, je třeba připomenout, že s účinnost od 20. 5. 2010 bylo citované ustanovení doplněno o druhou větu, podle níž ustanovení věty první se nepoužije pro stanovení výkupních cen pro následující kalendářní rok pro ty druhy obnovitelných zdrojů, u kterých je v roce, v němž se o novém stanovení výkupních cen rozhoduje, dosaženo návratnosti investic kratší než 11 let. Právě tato novela umožnila poměrně radikální snížení výkupních cen pro výrobny uvedené do provozu od roku 2011, což ostatně uznává i obviněný. O narušení legitimního očekávání tedy v případě obviněných P. N. a V. Š. a jejich angažmá při výstavbě FVE S. dojít nemohlo, neboť tito obvinění projekt výstavby této elektrárny odkoupili až v říjnu roku 2010, tedy až poté, kdy novela zákona č. 180/2005 Sb. vstoupila v účinnost. Obvinění tedy vzhledem k tomu, že v době jejich vstupu do projektu jim zákon negarantoval zachování vysokých výkupních cen, s určitým rizikem museli počítat.
113. Údajné narušení legitimního očekávání obviněných jako investorů pak s ohledem na právě uvedené nemůže mít následek zánik jejich trestní odpovědnosti či alespoň zmírnění jim ukládaných trestů. K tomu lze snad dodat pouze to, že konkrétní výměra trestu, kterou soud, jež o trestu rozhodoval, zvolil, se nemůže stát předmětem dovolacího přezkumu Nejvyššího soudu, a to ani v rámci obviněným neuplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Současně se v rámci dovolacího řízení nelze domáhat mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle §58 tr. zákoníku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 3 Tdo 42/2020).
114. Pokud jde o námitku obviněného týkající se jednání v právním omylu a novely §5 energetického zákona, Nejvyšší soud se těmito námitkami nezabýval, neboť byly uplatněny až po lhůtě k podání dovolání, přičemž se jedná o nové námitky a nikoliv o rozšíření ve lhůtě uplatněné argumentace. Nad rámec uvedeného však lze poukázat na již opakovaně citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 3 Tdo 42/2020, ve kterém je otázka možného jednání v právním omylu, jakož i otázka novely ustanovení §5 energetického zákona podrobně řešena.
115. Vzhledem k tomu, že ani jedné z dovolacích námitek P. N. nebylo možné dát za pravdu, kdy část těchto námitek se navíc míjela s uplatněným dovolacím důvodem a nebylo je možné podřadit ani pod žádný z ostatních zákonných dovolacích důvodů, Nejvyšší soud dovolání tohoto obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
b) Dovolání obviněného V. Š.
116. Nejvyšší soud se dále zabýval dovoláním druhého obviněného V. Š., který soudům nižších stupňů vytýká nesprávné posouzení naplnění objektivní a subjektivní stránky přisouzeného trestného činu, nezohlednění toho, že jednal v krajní nouzi, absenci škody a neoprávněného obohacení, porušení zásady totožnosti skutku, nesprávné posouzení otázky spolupachatelství a konečně nepřiměřenost uloženého trestu a extrémní rozpor skutkových závěrů soudů s provedenými důkazy.
117. Předně je, stejně jako v případě prvního obviněného P. N., třeba konstatovat, že ačkoliv obviněný V. Š. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a k) tř. ř., je dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. nutno posuzovat ve spojení s obviněným výslovně neuplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž nebylo jeho odvolání proti výroku o vině vyhověno, nýbrž, s výjimkou namítané nepřiměřenosti uloženého trestu, zejména proti rozhodnutí soudu nalézacího, který ho uznal vinným žalovaným skutkem.
118. Dále je rovněž nutno upozornit na to, že část dovolací argumentace obviněného se týká pouze polemiky s hodnocením důkazů soudy obou stupňů, a tyto námitky tak nejsou pod uplatněný dovolací důvod podřaditelné, neboť se jedná o námitky skutkové a procesní povahy, tedy námitky, které se ze své podstaty netýkají nesprávného právního posouzení skutku či jiného nesprávného hmotněprávního posouzení ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V obecné rovině a ve spojení s výše uvedeným (viz body 72. až 74. odůvodnění tohoto usnesení) je nutno uvést, že otázka dokazování je čistě v dispozici soudu prvního stupně, potažmo (při splnění zákonných podmínek uvedených v §263 odst. 6 a 7 tr. ř.) odvolacího soudu. Pokud se nyní v rámci dovolacího řízení obviněný snaží Nejvyššímu soudu toliko předestřít jinou verzi skutkového děje, než k jaké dospěly soudy nižších stupňů, a to i přesto, že tuto snahu prezentuje jako nesouhlas s právním posouzením skutku, pak se nachází zcela mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Skutková zjištění a jejich právní posouzení je vždy třeba důsledně odlišovat, a to i přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy na skutková zjištění navazují.
119. Za ryze skutkovou je tak nutno považovat námitku týkající se stavu dokončenosti FVE W. na konci roku 2010. Zjištění soudu prvního stupně o tom, že v tomto termínu elektrárna nebyla zdaleka dokončená a že její instalovaný výkon se v té době pohyboval mezi 4 až 5 MW, tedy podstatně méně, než plánovaných 7,5 MW, se navíc nenachází v žádném, natož v extrémním rozporu s provedenými důkazy, a z těchto důkazů plně vyplývá. Naopak z výpovědi takřka všech ve věci vyslechnutých svědků a rovněž z převážné většiny zajištěných stavebních deníků jednoznačně vyplývá, že na FVE W. se ještě počátkem roku 2011 rozsáhle pracovalo, neboť na konci roku nebyla část B ještě vůbec hotova, nebyly zde panely a dokonce ani konstrukce.
120. Nejvyšší soud má rovněž za to, že soud prvního stupně hodnotil ve věci provedené důkazy přesvědčivě a že se rovněž náležitě vypořádal s případnými rozpory mezi jednotlivými výpověďmi. Rovněž správně a přesvědčivě hodnotil i věrohodnost jednotlivých svědků. S argumentací, kterou obviněný v dovolání uplatňuje, se pak z velké většiny vypořádal i odvolací soud. Nejvyšší soud proto, stejně jako v případě prvního obviněného, znovu zdůrazňuje, že pokud obviněný v podaném dovolání opakuje obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem v průběhu hlavního líčení a kterou následně zopakoval v rámci svého odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu, se kterou se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, pak je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, resp. ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).
121. Pokud obviněný namítá, že z některých svědeckých výpovědí plyne něco jiného, je nutno poznamenat, že obviněný výpovědi jím citovaných svědků ve svém dovolání prezentuje značně zavádějícím způsobem, když toliko vybírá ty části jejich výpovědí, které jsou mu podle jeho názoru ku prospěchu, či dokonce uvádí přesný opak toho, co tito svědci vypověděli. Tak např. ze svědecké výpovědi P. S. rozhodně nevyplývá, že se v lednu neprováděly žádné elektrikářské práce a že probíhal hlavně úklid stavby. Z této výpovědi (viz bod 16. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu) se naopak podává, že ještě v lednu 2011 probíhala montáž panelů na konstrukce a že dokončovací práce a úklid probíhaly až potom. Rovněž není pravdou, že nalézací soud nevysvětlil, proč shledal výpověď svědka R. Ch. nevěrohodnou, když naopak v bodě 48. odůvodnění svého rozsudku zcela jednoznačně uvedl, že pokud tento svědek tvrdil, že po Novém roce docházelo už jen k tzv. přestringování a k úklidovým pracím, jde o výpověď odporující provedeným důkazům.
122. Skutkovou argumentaci obviněného V. Š. lze tedy shrnout tak, že tento obviněný se snaží dosáhnout jiného závěru o průběhu skutkového děje (ve vztahu k dokončenosti FVE W. ke konci roku 2010) tím, že předestírá (někdy nepravdivým nebo zavádějícím způsobem) jednotlivé, jemu příznivé výpovědi svědků. Takovou argumentaci je však nutno vyhodnotit jako nesprávnou, neboť důkazy nelze hodnotit takto selektivním a z kontextu vytrženým způsobem, nýbrž jak jednotlivě, tak zejména v jejich vzájemné souvislosti (§2 odst. 6 tr. ř.). Této povinnosti přitom soud prvního stupně dostál, neboť zejména v bodech 46. až 57. důkladně a přesvědčivě rozvedl, na základě kterých důkazů dospěl k závěru, že předmětná fotovoltaické elektrárna zdaleka nebyla na konci roku 2010 dokončená, a to ani pokud jde o plánovaný výkon ponížený na 7,5 MW, na který získala dne 30. 12. 2010 licenci Energetického regulačního úřadu.
123. Za ryze skutkovou je nutno považovat i na několika místech dovolání několikrát zmíněnou námitku obviněného, podle které docházelo v roce 2011 pouze k přeskládání již existujících panelů a nikoliv k montáži panelů nových. I s touto otázkou se však nalézací soud přesvědčivě vypořádal, když zejména z těch stavebních deníků, o jejichž pravdivosti neměl pochybnosti, zjistil, že je rozlišováno mezi přeskládáním panelů a montáží nových panelů, avšak že uvedené přeskládání (přestringování) probíhalo až v únoru a březnu 2011 a že v lednu 2011 byla prováděna právě montáž nových panelů (viz bod 47. nebo 52. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Soud prvního stupně se rovněž vypořádal s výpověďmi těch svědků, kteří tvrdili, že všechny panely byly nainstalovány do konce roku 2010 a že po Novém roce docházelo již jen k jejich přeskládání (viz bod 53. odůvodnění jeho rozsudku). Ani zjištění soudů k této okolnosti tedy nevykazují žádný, natož extrémní rozpor s provedenými důkazy, který by jediný mohl odůvodnit kasační zásah Nejvyššího soudu v oblasti skutkových zjištění soudů nižších stupňů, kterými je jinak Nejvyšší soud vázán.
124. Procesní povahy je pak námitka porušení zásady beneficium cohaesionis, kterou obviněný rovněž uplatňuje. Ani tato námitka však důvodná není, neboť rozsudek soudu prvního stupně byl ve výroku o zabrání věci zúčastněné osoby napadeným rozsudkem odvolacího soudu zrušen z důvodu procesních pochybení nalézacího soudu, který zúčastněnou osobu vyrozuměl toliko o konání jediného hlavního líčení a v ostatních hlavních líčeních jí tak nebylo umožněno uplatňovat její práva. Odvolací soud rovněž dospěl k závěru, že výrok o zabrání věci zúčastněné osobě je nepřezkoumatelný. Je tak zřejmé, že tyto důvody zrušení rozsudku nalézacího soudu obviněnému V. Š. nikterak neprospívaly, neboť se týkaly toliko otázky zabrání věci a zkrácení procesních práv zúčastněné osoby.
125. Mezi námitky spadající pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naopak patří argumentace obviněného, že jeho jednáním nemohly být naplněny znaky objektivní ani subjektivní stránky skutkové podstaty přisouzeného trestného činu, argumentace týkající se krajní nouze, absence škody a neoprávněného obohacení, zásady totožnosti skutku a otázky spolupachatelství. S určitou mírou benevolence je pod tento dovolací důvod možné podřadit i některé otázky související s právě uvedenými právními závěry, byť se jedná částečně o polemiku skutkové povahy, neboť jsou s posuzováním naplnění příslušných znaků skutkové podstaty úzce spjaty.
126. Pokud jde o námitku obviněného týkající se naplnění objektivní stránky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, v rámci které obviněný uvádí, že Energetický regulační úřad nemohl být uvedený v omyl z toho důvodu, že o nutné montáži části panelů věděl, přičemž podle něj navíc nelze v omyl uvést instituci (úřad), lze konstatovat, že povaha této námitky je shodná s argumentací prvního dovolatele P. N. (viz body 85. až 95. shora). Nejvyšší soud proto na citované pasáže odůvodnění tohoto usnesení v plném rozsahu odkazuje a uzavírá, že předložení rozhodnutí stavebního úřadu bylo způsobilé vyvolat na straně Energetického regulačního úřadu omyl v otázce dokončenosti FVE W. v době konání místního šetření stavebního úřadu a že Energetický regulační úřad lze uvést v omyl ve smyslu §209 tr. zákoníku.
127. Namítá-li obviněný v rámci této námitky, že v roce 2010 neexistovaly téměř jakékoliv zkušenosti s tím, jakým způsobem by měl žadatel o licenci postupovat, lze k tomu uvést následující.
128. Nejvyšší soud nezpochybňuje, že v roce 2010 byla situace pro investory v sektoru fotovoltaických elektráren značně komplikovaná a že se v důsledku poměrně náhlého obratu ve státní politice podpory obnovitelných zdrojů energie museli potýkat s mnohými obtížemi. V žádném případě však nelze přijmout argumentaci, že by snad bylo běžné, že licenci na provoz mohly získat i nedokončené elektrárny, a to mj. právě z toho důvodu, že před vydáním licence bylo nutné ověřit bezpečnost celého elektrického zařízení. Lze koneckonců poukázat i na samotné jednání obviněných P. N. a V. Š. v nyní projednávané věci, kteří si evidentně byli dobře vědomi toho, že pro řádné uvedení elektrárny do provozu, které jediné zajišťovalo nárok na získání výhodných výkupních cen, bylo nutné získat licenci Energetického regulačního úřadu a připojit elektrárnu k distribuční soustavě. Tomu odpovídají i konkrétní projevy jejich zvýšené aktivity ke konci roku 2010, kdy byl vyvíjen velký tlak na dodavatelské společnosti a kdy zejména vědomě podepsali předávací protokol, který zjevně nepravdivě osvědčoval předání obou dokončených částí elektrárny, načež tento nepravdivý protokol spolu s revizní zprávou, která nemohla osvědčovat bezpečnost elektrárny, která nebyla ještě dokončená, předložili pro účely licenčního řízení Energetickému regulačnímu úřadu. I z této perspektivy se nyní dovolací argumentace obviněného jeví toliko jako účelová, neboť z provedeného dokazování plyne, že obviněný se v kritické době pravdivostí potřebných dokumentů příliš nezabýval a pouze potřeboval, aby byly k dispozici potřebné dokumenty, které by spolu s obviněným P. N. mohl ve snaze získat co nejvyšší výkupní ceny předložit Energetickému regulačnímu úřadu.
129. S právě uvedeným souvisí i dovolací námitka týkající se krajní nouze , ve které podle svého přesvědčení obviněný V. Š. jednal. Touto otázkou se navíc Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již ve vztahu k dění okolo fotovoltaických elektráren na konci roku 2010 věnoval, kdy v již citovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 3 Tdo 990/2018-II, uvedl, že pokud má obviněný za to, že protiprávnost jeho jednání je vyloučena v důsledku krajní nouze jako jedné z okolností vylučujících protiprávnost, je možné pouze konstatovat, že nebezpečím přímo hrozícím zájmu chráněnému trestním zákonem, které je podle §28 tr. zákoníku jednou z podmínek existence krajní nouze, zcela jistě není legální změna zákonné úpravy stran výkupních cen elektrické energie ze solárních zdrojů . Od tohoto závěru nemá Nejvyšší soud důvod se odchylovat ani v nyní projednávané věci. Námitku obviněného proto vyhodnotil jako neopodstatněnou.
130. Z výše uvedeného se podává i odpověď na další dovolací námitku obviněného, která se týká účelu předávacího protokolu v licenčním řízení a ve které obviněný uvádí, že pouhý podpis předávacích protokolů nemůže sám o sobě postačovat pro vznik jeho trestní odpovědnosti. Skutečnost je však opačná, neboť předávací protokol byl pro Energetický regulační úřad jedním z dokumentů, který měl prokazovat nejen dokončenost díla, ale i vlastnické právo k němu (§5 odst. 3 energetického zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2010) – k tomu srov. již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 3 Tdo 990/2018-II. Význam předávacího protokolu tedy nelze podceňovat, neboť bez jeho předložení by (spolu s předložením ostatních dokumentů, mj. revizní zprávy) k vydání licence nedošlo.
131. Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou namítaného porušení zásady totožnosti skutku . Jak správně sám obviněný podotýká, odvolací soud se touto otázkou zabýval v bodě 126. odůvodnění svého rozsudku. S jeho závěry se přitom ztotožňuje i Nejvyšší soud, neboť je skutečně pravdou, že jak v usnesení o zahájení trestního stíhání, tak v obžalobě a odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně je popisováno v zásadě identické jednání spočívající nejen v obstarání nepravdivých revizních zpráv a předávacích protokolů, tak v jejich předložení Energetickému regulačnímu úřadu, v důsledku čehož byl Energetický regulační úřad uveden v omyl a společnost P. neoprávněně získala nárok na výkupní ceny. Není tedy pravdou, že by se skutek vymezený v jednotlivých rozhodnutích orgánů činných v trestním řízení týkal jiného jednání. Tyto orgány vždy toliko pozměnily popis skutku, což však na závadu není, neboť, jak správně konstatuje odvolací soud, vázanost skutkem se netýká popisu tohoto skutku. Orgány činné v trestním řízení však vždy rozhodovaly o stejném skutku. Ani tuto námitku tedy nelze vyhodnotit jako opodstatněnou.
132. Pouze nad rámec uvedeného je nutno upozornit, že obžaloba nespatřovala trestnost jednání pouze ve faktické stavební nedokončenosti elektrárny ke dni udělení licence, ale k datu vyhotovení příslušných dokumentů, přičemž ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku se uvádí, že tyto dokumenty v nich uvedené skutečnosti nepravdivě osvědčovaly. Jde tedy o popis téhož jinými slovy. Dovětek v obžalobě, že obvinění nadále omylu orgánů ERÚ využívali a že je nevyrozuměli o tom, že jimi deklarované podmínky pro vydání licence nebyly v době udělení licence splněny, není z hlediska závěru, že Energetický regulační úřad byl uveden v omyl již tím, že mu byly předloženy nepravdivé dokumenty, nikterak rozhodný, neboť obvinění byli odsouzeni za to, že uvedli někoho v omyl , nikoliv že využívali něčího omylu . Uvedení Energetického regulačního úřadu v omyl je přitom předmětem všech tří rozhodnutí (usnesení o zahájení trestního stíhání, obžaloba, rozsudek), ve kterých se popis skutku vyskytuje.
133. Další okruh námitek obviněného se týkal otázky spolupachatelství , u které obviněný V. Š. v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. namítá nejprve vady výroku odsuzujícího rozsudku, ze kterého podle něj na rozdíl od jeho odůvodnění plyne, že se vytýkaného jednání oba obvinění dopustili jako pachatelé a nikoliv jako spolupachatelé, a v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítá nesprávnost závěru o spolupachatelství jako takového, neboť podle něj v jednání jeho a P. N. absentoval společný úmysl (přičemž znovu opakuje, že neměl v úmyslu uvést nikoho v omyl, když spoléhal na správnost postupu revizního technika).
134. Pokud jde o první z uvedených dovolacích důvodů vztahujících se k otázce spolupachatelství, Nejvyšší soud zjistil, že obviněný v dovolání neuvedl, kterou jeho variantu uplatňuje, tedy zda má za to, že v rozsudku soudu prvního stupně některý výrok chybí nebo zda je některý z výroků neúplný. V každém případě se však dovolací argumentace obviněného nemůže setkat s úspěchem, neboť závěr o tom, že obvinění jednali jako spolupachatelé, nemusí být výslovně vyjádřen ani ve skutkové, ani v právní větě odsuzujícího rozsudku, neboť „ spolupachatelství není samostatnou formou trestného činu (srov. §111 tr. zákoníku), nýbrž vymezuje pouze trestní odpovědnost společně jednající osoby, kdy ‚odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama‘ (srov. §23 tr. zákoníku). Proto se zřetelem k ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. není nezbytné ve výroku o vině při označení trestného činu podle jeho zákonných znaků uvádět, že se obviněný trestného činu dopustil ‚ve spolupachatelství‘, čin spáchal ‚jako spolupachatel‘ či ‚ve formě spolupachatelství‘ s citováním příslušného zákonného ustanovení podle §9 odst. 2 tr. zák. nebo §23 tr. zákoníku, jak se v praxi některých soudů občas nadbytečně postupuje. Jinými slovy, jestliže v tzv. právní větě výroku rozsudku týkajícího se více společně jednajících osob není obviněný výslovně označen za spolupachatele podle §23 tr. zákoníku, nelze z toho vyvozovat, že se trestného činu dopustil samostatně; je-li z formulace výroku o vině a dále z odůvodnění rozhodnutí zjevné, že čin byl spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob “ – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 3 Tdo 417/2011.
135. Existence spolupachatelství přitom jednoznačně vyplývá jak z formulace skutkové věty odsuzujícího rozsudku, tak z odůvodnění rozsudků obou soudů (srov. bod 73. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a bod 118. až 120. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Ve skutkové větě je přitom společný podvodný úmysl obou obviněných coby jednatelů společnosti P. a jejich společné podvodné jednání (uvedení Energetického regulačního úřadu v omyl předložením nepravdivých dokumentů) poměrně jednoznačně zachycen. Tato skutková zjištění jsou přitom v souladu s provedenými důkazy a vyplývají z nich, jak Nejvyšší soud rozebral výše v tomto odůvodnění. Není přitom pravdou, že by nalézací soud uvedl, že se oba obvinění na trestné činnosti podíleli stejnou měrou, když naopak uvedl, že není třeba, aby tomu tak bylo (viz bod 73. odůvodnění jeho rozsudku). Tento závěr je ostatně souladný i s ustálenou judikaturou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 3 Tdo 191/2017, a v něm citovaná rozhodnutí). Ani s námitkami týkajícími se otázky spolupachatelství tak nebylo možné se ztotožnit.
136. Ve vztahu k výroku o vině obviněný konečně prostřednictvím podání doplňujících jeho dovolání poukazuje na rozhodnutí vydaná v jiné trestní věci týkající se FVE R . V této trestní věci vydal Krajský soud v Brně dva rozsudky, přičemž prvním z nich (sp. zn. 53 T 1/2019) byl obviněný revizní technik zproštěn obžaloby a ve druhém z nich (sp. zn. 53 T 8/2019) byl obžaloby zproštěn i zmocněnec investorské společnosti, který byl pověřen za ni jednat v souvislosti s výstavbou FVE R. a jejím uvedením do provozu. Oba rozsudky již nabyly právní moci. Obviněný má za to, že by k těmto rozhodnutím měl přihlédnout i Nejvyšší soud v nyní projednávané věci, neboť přístup soudu v citované věci je podle jeho názoru diametrálně odlišný od přístupu v jeho vlastní trestní věci.
137. Nejvyšší soud však po seznámení se s citovanými rozhodnutími Krajského soudu v Brně týkajícími se FVE R. konstatuje, že závěry z těchto rozhodnutí nelze s ohledem na zásadní skutkové odlišnosti obou trestních věcí v nyní projednávané věci aplikovat. Je zejména nutno upozornit, že ke zproštění obžaloby revizních technika ve věci FVE R. došlo z toho důvodu, že dokazováním nebylo prokázáno, že FVE R. nebyla po stránce elektrického propojení dokončena, tj. že revizní zpráva byla nepravdivá.
138. Základní rozdíl mezi trestní věcí týkající se FVE R. a trestní věcí týkající se FVE W. tak spočívá v tom, že ve druhé z uvedených věcí bylo na rozdíl o té první jednoznačně prokázáno, že elektrárna nebyla v době provedení revize dokončena, resp. že revizní technik K. K. uvedl ve své revizní zprávě informace, které prokazatelně pravdivé nebyly (jednalo se zejména o údaj o počtu instalovaných panelů v návaznosti na způsob vymezení předmětu revize – viz níže v části věnující se dovolání obviněného K. K.).
139. Vzhledem k tomu, že Krajský soud v Brně byl v řízení vedeném pod sp. zn. 53 T 8/2019 toho názoru, že předpokladem trestní odpovědnosti obviněného zmocněnce investorské společnosti je závěr o trestní odpovědnosti revizního technika, tzn. závěr o nepravdivosti revizní zprávy vypracované tímto revizním technikem, nezbylo mu, než i zmocněnce investorské společnosti zprostit obžaloby.
140. Je patrné, že závěry vyslovené v rozhodnutích ve věci FVE R. se v nyní projednávané věci nepoužijí. Poukazuje-li nyní obviněný V. Š. na to, že proti jednatelům investorské společnosti ve věci FVE R. nebylo ani zahájeno trestní stíhání, zcela pomíjí, že tito jednatelé pro vyřizování veškerých záležitostí týkajících se výstavby elektrárny a jejího uvedení do provozu zmocnili projektového manažera a sami se na průběhu výstavby elektrárny a jejího povolování nepodíleli (naopak jim byly ze strany obviněného projektového manažera prezentovány nepravdivé informace ohledně průběhu výstavby) a nebyli v objektu výstavby ani přítomni. Pravděpodobně z toho důvodu se státní zastupitelství rozhodlo nezahajovat proti těmto jednatelům trestní řízení. V nyní projednávané věci je však situace, jak bylo shora podrobně rozebráno, zcela odlišná, neboť oba obvinění se coby jednatelé společnosti P. na průběhu výstavby FVE W. aktivně podíleli.
141. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkou nepřiměřenosti trestu , ve které obviněný brojí toliko proti výměře trestu odnětí svobody, který mu byl uložen. Hned úvodem je však nucen upozornit, že byl-li trest uložen v rámci trestní sazby stanové pro daný trestný čin v trestním zákoně, není možné se přezkumu jeho výše domáhat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který obviněný v této souvislosti uplatňuje, ani v rámci žádného jiného ze zákonem stanovených důvodů. Zásah Nejvyššího soudu by mohl být ospravedlněn pouze v případech extrémně přísných a zjevně nespravedlivých trestů (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.). O takový trest se však v nyní projednávané věci v případě obviněného V. Š., ač je tento přesvědčen o opaku, nejedná.
142. Vzhledem k tomu, že byl obviněný uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, byl ohrožen trestem odnětí svobody na pět až deset let. Byl mu přitom uložen trest odnětí svobody v délce sedmi let a šesti měsíců, tedy trest přesně v polovině dané trestní sazby. Pokud jde o odůvodnění zvolené výměry trestu odnětí svobody, Nejvyšší soud se plně ztotožňuje s přesvědčivým odůvodněním soudu prvního stupně (viz bod 80. jeho rozsudku), které nebylo novým rozhodnutím o trestu v rozsudku soudu druhého stupně překonáno, když tento se v případě obviněného V. Š. týkal pouze trestu propadnutí části majetku.
143. Je skutečností, že byť se v případě trestu odnětí svobody uloženého obviněnému V. Š. jedná o trest přísný, který nepochybně citelně zasáhne do života tohoto obviněného a jeho rodiny, bylo jeho uložení ve zvolené výměře na místě, neboť zde bylo hned několik významně přitěžujících okolností, souvisejících zejména s mimořádně vysokou výší škody a neoprávněného prospěchu. Nejedná se tedy o trest natolik extrémně přísný a zjevně nespravedlivý, aby byl odůvodněn výjimečný zásah dovolacího soudu do výměry trestu odnětí svobody, která je výlučně v diskreci soudu, který o trestu rozhoduje.
144. Namítá-li obviněný, že mu byl uložen trest exemplární, který se vymyká trestům uloženým v jiných podobných kauzách, je nutno upozornit, že soud, který o trestu rozhoduje, je povinen v souladu s principem individualizace trestu zohledňovat všechny zvláštnosti daného případu, tedy jak okolnosti, povahu a závažnost spáchaného trestného činu, tak nejrůznější poměry pachatele. Přísnost trestu tedy nelze odvozovat od trestů uložených v jiných kauzách týkajících se dění kolem fotovoltaických elektráren na konci roku 2010, nýbrž je třeba přistupovat ke každé kauze a ke každému pachateli individuálně. To se také v nyní projednávané věci stalo, přičemž nalézací soud své úvahy při ukládání trestu řádně, přesvědčivě a podrobně odůvodnil. Není navíc ani pravdou, že by tresty ukládané v jiných fotovoltaických kauzách byly podstatně nižší. Pouze namátkou lze zmínit trestní věc vedenou u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 1/2013 a u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 3 Tdo 42/2020 (výkon 2,067 MW), ve které byl investorovi FVE uložen trest odnětí svobody v délce pěti a půl roku, trestní věc vedenou u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 5/2013 a u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4 Tdo 968/2016 (výkon 3 MW), ve které byl investorovi FVE uložen trest odnětí svobody v délce šesti a půl let, stejně jako v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 5/2015 a u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 792/2017 (výkon 0,481 MW), nebo trestní věc vedenou u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 8/2017 a u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 3 Tdo 1340/2019 (výkon 1,949 MW), ve které byl investorovi FVE uložen trest odnětí svobody v délce šesti roků. Nutno rovněž podotknout, že ve všech těchto věcech souviselo podvodné jednání pachatelů s fotovoltaickými elektrárnami o značně menším výkonu, u kterých se skutečná i hrozící škoda pohybovala v řádově nižších hodnotách než v nyní projednávané věci. I vzhledem k takto vysoké závažnosti trestného činu nebylo ani na místě uvažovat o možné aplikaci zásady subsidiarity trestní represe na nyní projednávanou věc, které se obviněný rovněž dožadoval.
145. Pokud jde konečně o námitky týkající se způsobu stanovení škody způsobené trestným činem, odkazuje Nejvyšší soud v plném rozsahu na odůvodnění v části týkající se prvního obviněného P. N., kde se podrobně otázkou škody a jejího stanovení zabýval, a to včetně otázky přechodného ustanovení zákona č. 330/2010 Sb. Nad rámec tohoto odůvodnění pak Nejvyšší soud konstatuje, že pro závěr o trestní odpovědnosti obviněných [o tom, že byly naplněny všechny znaky zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku] je bez významu, že se ani jeden z poškozených (společnost E.ON Distribuce a E.ON Energie) nepřipojili se svým nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení. Je to navíc pochopitelné, neboť těmi, kteří v konečném důsledku museli vysoké výkupní ceny za elektřinu vyrobenou ve FVE W. zaplatit, nebyly uvedené společnosti, nýbrž všichni odběratelé elektrické energie, potažmo stát.
146. Jelikož ani námitkám obviněného V. Š., jež se rovněž částečně vymykaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a které zcela neodpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. se jednalo o námitky nedůvodné, nebylo možné přisvědčit, Nejvyššímu soudu nezbylo než dovolání tohoto obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítnout.
c) Dovolání obviněného K. K.
147. Nejvyšší soud se konečně zabýval dovoláním obviněného K. K., které je zaměřené v zásadě pouze proti závěru o naplnění subjektivní stránky pomoci k přisouzenému trestnému činu. Dovolatel v této souvislosti, zjednodušeně vyjádřeno, namítá, že nejednal úmyslně, neboť nevěděl, že páchá trestný čin, že k jeho spáchání někomu pomáhá, ani že revizní zpráva bude užita pro účely získání licence, a že nebyl účastníkem žádného povolovacího řízení. Rovněž upozorňuje, že v roce 2010 nepanovala obecná shoda na tom, zda při revizi musí být již na elektrárně instalovány fotovoltaické panely a že podle jeho odborného názoru elektrárna z hlediska bezpečnosti splňovala veškeré podmínky pro vyhotovení kladné revizní zprávy. Uvádí také, že prováděl revizi pouze malé části FVE a že předložené revizní zprávy nebylo zákonnou podmínkou pro vydání rozhodnutí o povolení k předčasnému užívání stavby ani pro vydání licence na provoz elektrárny.
148. Stejně jako u předchozích dvou dovolatelů je třeba konstatovat, že ačkoliv obviněný K. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tř. ř., je tento dovolací důvod nutno posuzovat ve spojení s obviněným výslovně neuplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž nebylo jeho odvolání proti výroku o vině vyhověno, nýbrž zejména proti rozhodnutí soudu nalézacího, který ho uznal vinným žalovaným skutkem.
149. Stejně jako u předchozích dvou dovolatelů je Nejvyšší soud i v případě obviněného K. K. nucen konstatovat, že část jeho dovolací argumentace se nachází mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť ačkoliv je závěr o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu bezpochyby závěrem právním, musí se tento závěr zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování, stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 219–220).
150. Skutkové povahy jsou tak námitky obviněného týkající se existence jeho úmyslu (byť nepřímého) pomoci obviněným P. N. a V. Š. ke spáchání trestného činu, jeho vědomosti o tom, že jím vyhotovená revizní zpráva bude použita jako podklad pro získání licence v řízení před Energetickým regulačním úřadem, jakož i toho, že prováděl revizi pouze části předmětné fotovoltaické elektrárny. I přes závěr o jejich skutkovém charakteru, a ačkoliv obviněný předmětem svého dovolání formálně námitku extrémního rozporu provedených důkazů s učiněnými skutkovými zjištěními neučinil, však Nejvyšší soud k nastíněným výhradám uvádí následující.
151. Pokud obviněný namítá, že nevěděl, že jím vyhotovená revizní zpráva bude jedním z podkladů pro získání licence na provoz předmětné elektrárny, a že tedy nevěděl, že svým jednáním může pomoci prvním dvěma obviněným ke spáchání trestného činu, Nejvyšší soud je toho názoru, že obviněný, jako osoba s odbornou zkouškou, dlouhodobě činná v oblasti revizí elektrických zařízení, musel být alespoň v obecných obrysech obeznámen s nutností získání licence k výrobě elektřiny a prokázání bezpečnosti celého a funkčně dokončeného elektrického zařízení. Musel tedy mít s ohledem na svoje zkušenosti a znalost energetického sektoru alespoň rámcovou představu o tom, že revize a revizní zpráva nejsou prováděny pouze pro potřeby provozovatele elektrárny, ale že revizní zpráva coby doklad o provedené revizi bude použita k prokázání bezpečnosti elektrárny i v nějakém povolovacím řízení (byť si nemusel být vědom přesného typu řízení u konkrétního úřadu). Tuto námitku obviněného tedy není možné akceptovat.
152. Z hlediska právní kvalifikace jeho jednání je pak bezpředmětným jinak čistě skutkové tvrzení obviněného, že nebyl účastníkem stavebního, licenčního ani žádného jiného řízení. Jednání obviněného totiž soudy vyhodnotily toliko jako pomoc hlavním pachatelům P. N. a V. Š., kteří za využití mj. nepravdivé revizní zprávy získali příslušná povolení pro uvedení elektrárny ještě v roce 2010. Účast obviněného v těchto povolovacích řízeních tak z logiky věci není nutná. Jeho podíl na trestné činnosti totiž spočíval ve vyhotovení nepravdivých listin, které byly pro získání příslušných povolení nezbytné.
153. Zavádějící je i argumentace obviněného, že prováděl revizi pouze malé části FVE a že na její další části byly prováděny další samostatné revize. Je pravdou, že poté, co obviněný nejprve na konci měsíce listopadu vystavil revizní zprávu na celou FVE W. o výkonu cca 11,3 MW, následně ve dnech 17. až 20. 12. 2010 provedl revizi pouze části elektrárny o výkonu cca 7,5 MW. Odhlédneme-li od tohoto samo o sobě značně podezřelého postupu, je nutno konstatovat, že revidovaná část o výkonu 7,5 MW rozhodně není pouze malá část FVE, nýbrž že se jedná o podstatnou část z původně plánované elektrárny, u které nakonec zůstalo (další části již nebyly ani později do provozu uvedeny). Z pohledu trestní odpovědnosti obviněného je však nejdůležitější, že trestná činnost obviněných P. N. a V. Š. se týkala právě této části FVE W. o výkonu 7,5 MW, neboť právě ve vztahu k ní se jmenovaní dopustili podvodného jednání.
154. Zbylou část dovolacích námitek obviněného K. K. již s jistou dávkou tolerance lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit . Ani tak se však nejedná o námitky opodstatněné.
155. Pokud obviněný namítá, že v roce 2010 existovaly různé názory na to, zda lze provést revizi fotovoltaické elektrárny, na které ještě nejsou nainstalovány fotovoltaické panely, je možno připustit, že závěr, že panely musí být na elektrárně přítomny, vychází ze znaleckého posudku Českého vysokého učení technického vypracovaného (ČVUT) vedle znaleckého posudku Vysokého učení technického až v rámci řízení vedeného u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 2 As 313/2015. Podle názoru ČVUT, ke kterému se nakonec Nejvyšší správní soud přiklonil, je úkolem revizního technika i ověření shody reálného stavu s projektovou dokumentací (tedy včetně instalace fotovoltaických panelů), kontrola typů panelů, jejich počtu v porovnání s projektovou dokumentací a změření izolačního stavu řetězců panelů (tzv. stringů), kontrola uzemnění panelů v souladu s projektovou dokumentací a kontrola, že zapojené předměty nesou označené CE.
156. S ohledem na odlišnost odborných stanovisek citovaných vědeckých institucí lze do jisté míry souhlasit s argumentací obviněného, že v roce 2010 mohly v odborné veřejnosti (jejíž součástí byl i obviněný) existovat rozdílné názory na otázku nutnosti instalace panelů při provádění revize části nízkého napětí fotovoltaické elektrárny. Tvrzení obviněného, že jej jako revizního technika zajímala toliko bezpečnost nízkonapěťové části elektrárny a že pro něj nebylo vůbec důležité, zda panely jsou či nejsou instalovány, neboť panely mají vlastní revize a jeho revize by se tak na ně nevztahovala, je však nutno konfrontovat s provedenými důkazy, především pak se samotným obsahem jeho revizních zpráv.
157. Pomineme-li prozatím skutečnost, že obviněný provedl nejprve ve dnech 26. 11. až 28. 11. 2010 revizi na zařízení o výkonu 11,3 MW, které ještě v té době prokazatelně nebylo dokončeno, a to ani v části nízkého napětí, a zaměříme-li pozornost na druhou revizní zprávu ze dne 20. 12. 2010 osvědčující revizi provedenou ve dnech 17. 12. až 20. 12. 2010, dojdeme k následujícím zjištěním.
158. Z citované druhé revizní zprávy se podává, že jejím předmětem je instalace 27 321 ks FV panelů, jejich propojení do stringů a napojení na 128 stringmonitorů, dále kabelové vedení ze stringmonitorů do 20 centrálních střídačů v 10 trafostanicích a dále uzemnění nosných konstrukcí FV panelů, stringmonitorů a trafostanic. Dále se v revizní zprávě uvádí konkrétní počty FV panelů a údaj o jejich typu a výrobci, jakož i mj. to, že jednotlivé trafostanice jsou uzemněny podle projektu, FV panely jsou pospojovány do stringů a do stringmonitorů.
159. Namítá-li tedy obviněný, že pro jeho revizi nebyl počet nainstalovaných panelů vůbec důležitý, je nutno si položit otázku, proč ve své revizní zprávě uváděl, že jejím předmětem je instalace 27 321 ks FV panelů, jejich propojení do stringů a napojení na 128 stringmonitorů. Pokud si obviněný takovýmto způsobem vymezil předmět své revize, působí jeho obhajoba založená na absenci zavinění značně nelogicky. Pokud by totiž v době provedení revize byl obviněný přesvědčen o tom, že přítomnost a počet fotovoltaických panelů není pro její provedení rozhodná, zcela jistě by předmět své revize formuloval jinak.
160. Neobstojí ani tvrzení obviněného, že údaj o počtu panelů byl pouze přejatou informací, neboť toto žádným způsobem z revizní zprávy nevyplývá. Naopak, zpráva působí dojmem, jako by údaj o počtu, druhu a celkovém výkonu panelů byl zjištěním samotného revizního technika.
161. Celkově pak lze konstatovat, že revizní zpráva je koncipována tak, aby vyvolala dojem, že je nejenom jako celek schopna bezpečného provozu, ale že je i kompletně dokončená.
162. Je navíc třeba upozornit na další podstatnou skutečnost, a sice že obviněný již jednu revizní zprávu vypracoval, a to dne 28. 11. 2010, kdy elektrárna nebyla ani zdaleka v takovém stavu, aby mohla být revize nízkonapěťové části provedena (např. v podstatné míře chyběla kabeláž NN, nebylo dokončeno uzemnění). Rovněž je důležité i zjištění, že ačkoliv bylo předmětem revize mj. i zapojení kabelů mezi panely, stringmonitory a trafostanicemi a uzemnění nosných konstrukcí FV panelů, stringmonitorů a trafostanic, ze stavebního deníku společnosti N.-E. se podává, že ještě dne 27. 12. 2010, tedy několik dní po skončení revize a po vypracování revizní zprávy, byly na elektrárně zapojovány kabely NN v trafostanici č. 2 a dne 28. 12. 2010 byly přepojovány NN kabely v trafostanicích č. 3 až 10. Ještě v době provádění revize pak podle tohoto stavebního deníku docházelo k zapojování uzemnění u trafostanic.
163. Všechna uvedená zjištění tak nasvědčují tomu, že obviněný byl srozuměn s tím, že jeho revizní zpráva obsahuje mj. i informace, které neodpovídají skutečnosti. Za situace, kdy obviněný si musel být vědom toho, že jeho revizní zpráva může být důležitým dokumentem v řízeních o povolení provozu elektrárny (viz výše), nelze než učinit závěr, že obviněný byl srozuměn s tím, že vyhotovením revizní zprávy v daném znění může napomoci investorům elektrárny, kterými byl P. N. a V. Š., k tomu, aby s její pomocí uvedly instituce, které o povolení provozu elektrárny rozhodovaly, v omyl ohledně stavu dokončenosti FVE W. Závěr soudů o zavinění obviněného ve formě nepřímého úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je tedy správný.
164. Pokud jde o poslední dovolací námitku obviněného týkající se významu revizní zprávy pro řízení o povolení předčasného užívání stavby a pro licenční řízení, není podle Nejvyššího soudu pravdou, že revizní zpráva nebyla dokumentem potřebným k vydání těchto rozhodnutí. Stran řízení před Energetickým regulačním úřadem lze znovu zopakovat, že ověření bezpečnosti elektrárny bylo jednou z podmínek udělení licence, přičemž Energetický regulační úřad vycházel při zjišťování splnění této podmínky výlučně z předložených revizních zpráv. Stejná situace je i v případě řízení u stavebního úřadu, v rámci kterého se, stejně jako v řízení u Energetického regulačního úřadu, vychází při zjišťování bezpečnosti elektrárny pouze z revizních zpráv, jejichž správnost se presumuje, neboť stavební úřad nemá k posuzování těchto odborných otázek týkajících se elektrických součástí stavby ani kapacity, ani kvalifikaci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 3 Tdo 42/2020).
165. Je navíc nutno upozornit na skutečnost, že při výkonu státní správy (ostatně i při výkonu veřejné moci jako takové) se vychází z presumpce správnosti, podle které se předpokládá, že správní akt je zákonný a správný, a to až do okamžiku, kdy příslušný orgán zákonem předvídanou formou prohlásí správní akt za nezákonný a zruší jej. Požadoval-li stavební úřad předložení určitých dokumentů, bylo povinností účastníka řízení (společnosti P.) této žádosti vyhovět, i kdyby se snad později ukázalo, že dokumenty byly požadovány neoprávněně. V opačném případě by se účastník správního řízení vystavoval riziku, že jeho žádosti (v tomto případě o vydání povolení předčasného užívání stavby) nebude vyhověno. Nebylo přitom zjištěno, že by společnost P. požadavek stavebního úřadu na předložení revizní zprávy osvědčující bezpečnost revidované elektrárny jakkoliv zpochybňovala.
166. Závěrem vypořádání dovolání obviněného K. K. je tak možno konstatovat, že ačkoliv se tento obviněný snaží bagatelizovat svůj podíl na trestné činnosti ostatních dvou obviněných, kteří byli v kauze FVE W. hlavními pachateli, je bez jakýchkoliv pochybností, že bez přičinění obviněného K. K., který v revizní zprávě jako své vlastní zjištění nepravdivě uvedl počet, druh a výkon instalovaných fotovoltaických panelů, by k neoprávněnému získání licence pro uvedenou elektrárnu v roce 2010 nedošlo. Při zohlednění této a shora uvedených okolností, které všechny slouží jako nepřímý důkaz o lhostejnosti obviněného ve vztahu k možnému uvedení příslušných orgánů hlavními dvěma obviněnými v omyl, je proto nutné jednání obviněného kvalifikovat jako pomoc k trestnému činu podvodu. Skutečnost, že obviněný K. K. nebyl hlavním pachatelem tohoto trestného činu, je pak zohledněna ve výměře trestu, který je v porovnání s tresty, které byly uloženy dvěma hlavním pachatelům P. N. a V. Š., výrazně mírnější.
167. Vzhledem k výše uvedenému bylo nutné dovolání obviněného K. K. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
168. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , který všichni obvinění implicitně ve svých mimořádných opravných prostředcích v rámci polemiky s rozhodnutím soudu prvního stupně rovněž uplatnili, pak Nejvyšší soud uvádí, že jelikož odvolací soud rozhodl o jejich odvolání po věcném přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně a předcházejícího řízení, mohl by tento dovolací důvod přicházet v úvahu ve vztahu k vině obviněných pouze v jeho druhé alternativě [tj. byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.]. Nicméně vzhledem k tomu, že námitky obviněných uplatněné ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v případě obviněného V. Š. též podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. nebylo částečně možné pod tento dovolací důvod podřadit a částečně se jednalo o námitky zjevně neopodstatněné [přičemž v řízení před soudem prvního stupně nebyl dán ani žádný jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.], nemohl být naplněn dovolací důvod §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ani v jeho druhé alternativě.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
169. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud o dovoláních obviněných P. N., V. Š. a K. K. rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné .
170. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Vzhledem k tomu, že dovolání obviněných vyhodnotil jako zjevně neopodstatněná, Nejvyšší soud neshledal před vydáním tohoto rozhodnutí ani důvod k odkladu či přerušení výkonu uložených trestů, které všichni obvinění navrhovali.
171. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 11. 2020
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
Zpracoval:
JUDr. Aleš Kolář