ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.899.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 899/2020-646
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 9. 2020 o dovolání, které podal obviněný F. K. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Oráčov, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 10 To 5/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 16/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2019, sp. zn. 2 T 16/2019, byl obviněný F. K. uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil jednáním popsaným pod bodem 1) skutkové věty rozsudku tohoto soudu, zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, které se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil jednáním popsaným pod bodem 2) skutkové věty rozsudku tohoto soudu, a zločinem sexuálního nátlaku podle §186 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil jednáním popsaným pod bodem 3) skutkové věty rozsudku tohoto soudu.
2. Za uvedené trestné činy byl obviněný soudem prvního stupně odsouzen podle §187 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému AAAAA (pseudonym) na náhradě nemajetkové újmy částku 557 116 Kč a se zbytkem uplatněného nároku byl poškozený podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2019, sp. zn. 2 T 16/2019, podal odvolání obviněný prostřednictvím svého obhájce, v neprospěch obviněného státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze a poškozený prostřednictvím svého zmocněnce.
5. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 10 To 5/2020 , tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státní zástupkyně a poškozeného zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod bodem 2) a 3), v celém výroku o trestu a ve výrocích, kterými bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu nemajetkové újmy, a podle §259 odst. 3 písm. a), b), odst. 4 tr. ř. znovu v rozsahu zrušení rozhodl tak, že uznal obviněného vinným jednak zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. b), písm. d) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění soudu druhého stupně obviněný dopustil jednáním popsaným pod bodem I. skutkové věty rozsudku tohoto soudu, jednak přečinem sexuálního nátlaku podle §186 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění soudu druhého stupně obviněný dopustil jednáním popsaným pod bodem II. skutkové věty rozsudku tohoto soudu.
6. Za tyto trestné činy a za sbíhající se zločin pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku [skutek pod bodem 1) z rozsudku soudu prvního stupně, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek nalézacího soudu nezměněn] byl obviněný odsouzen podle §187 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
7. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému AAAAA na náhradě nemajetkové újmy částku 657.116 Kč.
8. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
9. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 10 To 5/2020, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání , které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
10. Obviněný má za to, že soud druhého stupně se dopustil pochybení, když ho bez opory v provedeném dokazování a v rozporu s konstantní judikaturou odsoudil za přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku. Poukazuje v této souvislosti na to, že znalecký posudek Psychiatrické nemocnice Bohnice je nejen v rozporu s posudkem MUDr. Kutiny a prof. Weisse a je vnitřně rozporný, ale i na rozpor tohoto posudku s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, neboť úvaha o těžké újmě na zdraví nesplňuje ani základní požadavky zákona judikatury. V této souvislosti poukazuje na požadavky týkající se specifikace těžké újmy na zdraví vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 6 Tdo 320/2018, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 13/2019 Sb. rozh. tr., přičemž uvádí, že žádná konkrétní omezení nebyla uvedena ani v jednom posudku a že konstatování, že posttraumatická stresová porucha ovlivňovala poškozeného v jeho obvyklém způsobu života nejméně od 15 do 18 let věku, je hrubě nedostačující, dále obviněný v souvislosti s hodnocením důkazu znaleckým posudkem poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, a rozsudek bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 15. 7. 1982, sp. zn. 4 Cz 13/82, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 45/1984 Sb. rozh. civ. Obviněný upozorňuje i na to, že zatímco před znalci poškozený tvrdil, že jeho stav se postupně zlepšuje, před soudem tvrdil pravý opak. Upozorňuje i na to, že ze znaleckého posudku Psychiatrické nemocnice Bohnice nevyplývá, že se jedná o posudek revizní. Uvedenými pochybeními soudy podle obviněného rezignovaly na požadavky vyplývající z §125 odst. 1 tr. ř.
11. Obviněný dále namítá existenci vady spočívající v chybějících a neprovedených důkazech (důkazy, které soud odmítl provést). Soud podle obviněného opomněl zohlednit zjištění, že obviněný nebyl shledán jako osoba orientovaná homosexuálně či zaměřená na dospívající chlapce. Dále soud podle obviněného chybně nenechal sexuologicky zkoumat poškozeného AAAAA, či zkoumat syna obviněného, nezletilého BBBBB (pseudonym). Vyjadřuje rovněž nespokojenost s tím, že soud nepřihlédl k jím předloženému deníku poškozeného, ze kterého mají podle obviněného vyplývat rozdíly v jeho výpovědích. Soud měl podle obviněného vyslechnout i další osoby, kromě jeho rodinných příslušníků i sousedku, ke které poškozený jezdil na brigády v době, kdy měl podle svého vyjádření prožívat trauma z blízkosti obviněného. Uvedené důkazy soudy podle obviněného neprovedly a toto neprovedení nezdůvodnily, přičemž prováděly toliko důkazy potřebné k prokázání viny.
12. Z uvedených důvodů obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a dále v nezměněné části rozsudek Krajského soudu v Praze a aby věc vrátil soudu prvního stupně. Současně navrhuje, aby byl výkon jeho trestu odložen nebo přerušen.
13. Dovolání obviněného bylo ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která nejprve shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dovolací argumentaci obviněného a poté se vyjádřila k jednotlivým dovolacím námitkám, které však podle jejího názoru obviněný uplatňoval v rámci své obhajoby od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, načež se touto argumentací zejména soud druhého stupně podrobně zabýval.
14. Státní zástupkyně uvádí, že je pravdou, že ani samotní znalci se původně v otázce diagnostikování následku u poškozeného neshodli a že zde byly odlišné závěry znaleckých posudků. Současně však připomíná, že právě to vedlo k zadání a vypracování revizního ústavního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a to Psychiatrickou nemocnicí Bohnice, a následně ke zjištění, že v důsledku jednání obviněného poškozený AAAAA nejméně od patnácti do osmnácti let věku trpěl plně rozvinutou posttraumatickou stresovou poruchou, která jej ovlivnila v jeho obvyklém způsobu života psychologickými útrapami, mimo jiné oživováním stresujících událostí v živých vzpomínkách a opakujících se snech, vyhýbavým chováním v situacích, které připomínají prožitý stres, příznaky zvýšené psychické citlivosti, poruchy spánku a soustředění. Současně znalecký ústav potvrdil správnost znaleckého posudku MUDr. Tichého a zopakoval, že obvyklý způsob života poškozeného byl podstatně ovlivněn mezi jeho patnáctým až osmnáctým rokem života. Znovu pak zopakoval, že nejméně od patnácti do osmnácti let poškozený trpěl plně rozvinutou posttraumatickou stresovou poruchou, která jej v obvyklém způsobu života negativně ovlivňovala nejméně od patnácti do osmnácti let věku a že v současnosti její důsledky teprve odeznívají.
15. S ohledem na výše uvedené má státní zástupkyně za to, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod v dovolání naplněn nebyl. Z toho důvodu státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání, jakož i s tím, aby podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
17. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
18. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
19. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
20. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
21. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
22. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
23. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
24. Na podkladě obviněným uplatněného dovolacího důvodu a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
25. Nejvyšší soud po prostudování dovolání zjistil, že námitky obviněného směřují proti výroku o vině přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se spolu s přečinem sexuálního nátlaku podle §186 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku dopustil jednáním popsaným pod bodem II. skutkové věty rozsudku soudu druhého stupně, a proti výroku o vině zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. b), písm. d) tr. zákoníku (jednání popsané pod bodem I. skutkové věty rozsudku soudu druhého stupně) v části týkající se způsobení těžké újmy na zdraví coby okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby.
26. Obviněný v rámci této námitky stručně řečeno namítá, že závěr o vině přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku a závěr o způsobení těžké újmy na zdraví v případě zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. b), písm. d) tr. zákoníku nemá dostatečnou oporu v provedených důkazech (když poukazuje na vady znaleckých posudků), jakož i to, že soud při zjišťování skutkového stavu opomněl provést jím navržené důkazy.
27. Již na tomto místě je tedy nutno konstatovat, že převážná část dovolací argumentace obviněného neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který, jak již bylo výše rozvedeno, slouží k nápravě vad spočívajících výlučně v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, obojí však při vázanosti skutkovými zjištěními učiněnými soudy prvního, popř. druhého stupně (srov. body 20. až 22. odůvodnění tohoto usnesení). Jinými slovy, s odkazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno.
28. Zásah do skutkových zjištění je možný pouze v případě zjištění extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, a pouze tehdy, učinil-li dovolatel tento extrémní nesoulad předmětem svého dovolání. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna apod. O extrémní nesoulad se může jednat také v případě, když z provedených důkazů je možné učinit závěr ve prospěch i neprospěch obviněného, přičemž tyto důkazy jsou soudy hodnoceny pouze v neprospěch obviněného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 4 Tdo 574/2017). Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 4 Tdo 11/2019).
29. V této trestní věci však obviněný takový extrémní rozpor ve svém dovolání formálně nenamítá, když toliko polemizuje se znaleckými posudky, na základě kterých dospěl soud druhého stupně k závěru o existenci posttraumatické stresové poruchy u poškozeného, a s na to navazujícím závěrem o způsobené těžké újmě na zdraví. Jedná se však toliko o ryze skutkovou argumentaci, přičemž však hodnocení důkazů (v tomto případě znaleckých posudků a navazujících výpovědí znalců) je úlohou zejména soudu prvního, a při splnění zákonných podmínek uvedených v §263 odst. 6 a 7 tr. ř., i soudu druhého stupně.
30. Uplatněnému dovolacímu důvodu ani žádnému jinému ze zákonem stanovených dovolacích důvodů pak neodpovídají ani námitky obviněného týkající se neprovedených důkazů. Nejvyšší soud k této námitce předně v obecné rovině připomíná, že není povinností soudu provést všechny navrhované důkazy; podstatné však je, aby se soud uplatněným důkazním návrhem zabýval a v případě, pokud soud navrhovaný důkaz neprovedl, tento svůj postup náležitě v rámci odůvodnění svého rozsudku odůvodnil (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, a ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 542/2000, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05, a ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09).
31. V nyní posuzované věci pak Nejvyšší soud neshledal, že by řízení bylo zatíženo vadou tzv. opomenutých důkazů, neboť soudy se se všemi důkazními návrhy vypořádaly, přičemž zdůvodnily, proč se některé z nich rozhodly neprovést, jak to dokládá zejména rozsudek Vrchního soudu v Praze v bodech 89. a násl. odůvodnění tohoto rozsudku, to s ohledem na celou řadu důkazních návrhů obviněného uplatněných v podaném dovolání.
32. Pokud jde o obviněným uváděný závěr o tom, že nebyl shledán jako osoba homosexuálně orientovaná či zaměřená na dospívající chlapce, nejedná se o důkazní návrh v pravém slova smyslu, neboť obviněný nenavrhuje k prokázání této okolnosti žádné nové důkazy, nýbrž na ni toliko poukazuje a má za to, že by soudy měly k tomuto zjištění přihlížet. Nejvyšší soud však k této okolnosti konstatuje, že pro závěr o tom, zda se obviněný dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu (tedy že dlouhodobě týral a sexuálně zneužíval svého nevlastního syna) není vůbec podstatné, zda obviněný je či není homosexuálně či jinak orientován. Zjištěné jednání obviněného je navíc podloženo provedeným dokazováním a obviněný koneckonců v dovolání ani nenamítá, že se vytýkaného jednání nedopustil, když toliko zpochybňuje vznik újmy na zdraví u poškozeného a s tím související právní kvalifikaci jeho jednání. Z tohoto hlediska je tedy sexuální orientace obviněného zcela irelevantní.
33. Navrhoval-li obviněný sexuologické zkoumání poškozeného AAAAA, soud druhého stupně se s tímto návrhem zcela vypořádal, když v bodě 98. odůvodnění svého usnesení uvedl, že výsledek takového zkoumání, který by navíc byl v rozporu s požadavkem na šetření práv obětí trestného činu, by zjevně nebyl důkazem způsobilým zpochybnit závěry nalézacího soudu, nehledě na to, že již dosavadní znalci dospěly k závěru o heterosexuálním zaměření poškozeného. S tímto odůvodněním se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje a uzavírá, že s ohledem na toto přesvědčivé odůvodnění neprovedení požadovaného důkazu se nejedná o důkaz opomenutý.
34. Nejvyšší soud se ztotožňuje i s odůvodněním nadbytečnosti důkazu zkoumáním nezletilého BBBBB, syna obviněného (bod 99. odůvodnění napadeného rozsudku), důkazu výslechem sousedky obviněného, ke které měl poškozený chodit na brigády (bod 101. odůvodnění napadeného rozsudku), jakož i výslechem ostatních osob pohybujících se v okolí obviněného – svědkyně T. a členů rodiny (bod 102. a 103. odůvodnění napadeného rozsudku). Rozhodně tedy nelze tvrdit, že se soud druhého stupně s těmito důkazními návrhy nezabýval, když naopak pečlivě zdůvodnil, proč se rozhodl tyto pro jejich nadbytečnost neprovést.
35. Odvolací soud se zabýval i předloženým „deníkem“ poškozeného, který měl obviněnému přinést jeho syn BBBBB. Soud druhého stupně přitom přesvědčivě vysvětlil, proč fotokopie tří nedatovaných a nepodepsaných stránek textu, které se navíc nejeví být deníkem, nemohou pro svoji nízkou důkazní hodnotu ničeho změnit na závěru o skutkovém ději učiněném na základě obsáhlého a procesně korektně provedeného dokazování. Opět i s tímto závěrem odvolacího soudu se Nejvyšší soud ztotožňuje a pro úplnost uzavírá, že ani ohledně „deníku“ poškozeného, stejně jako ohledně ostatních navrhovaných důkazů, není řízení před soudy nižších stupňů zatíženo vadou tzv. opomenutých důkazů, když obviněnému se naopak dostalo ze strany soudu odvolacího nadstandardně obsáhlého zdůvodnění jejich neprovedení.
36. Za ryze procesní námitku je dále nutno považovat polemiku obviněného ohledně revizního charakteru ústavního znaleckého posudku zpracovaného Fakultní nemocnicí Bohnice. Je navíc zřejmé, že v případě ústavního znaleckého posudku Psychiatrické nemocnice Bohnice se jedná o znalecký posudek revizní, neboť jeho zpracování vyžádal soud prvního stupně právě z důvodu předchozích rozporů mezi jednotlivými znaleckými posudky MUDr. Jiřího Krutiny a prof. PhDr. Petra Weisse, Ph.D., na straně jedné a MUDr. Vlastimila Tichého na straně druhé. Z titulní strany revizní charakter ústavního znaleckého posudku Psychiatrické nemocnice Bohnice sice nevyplývá, nicméně hned na druhé straně tohoto posudku se uvádí, že zadání spočívá v přezkumu výše uvedených znaleckých posudků, a to pokud jde o stanovené otázky. Nelze tedy souhlasit s obviněným, že z ústavního znaleckého posudku nevyplývá, že se jedná o posudek revizní.
37. Námitky obviněného navíc nejsou důvodné ani po věcné stránce, neboť soud druhého stupně nepochybil, dospěl-li k závěru o existenci posttraumatické stresové poruchy na straně poškozeného (kterou poškozený trpěl od 15 do 18 let věku v plně rozvinuté podobě) a k závěru o tom, že k této poruše došlo v důsledku jednání obviněného.
38. Přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví.
39. Zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. b), písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten kdo, týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově, způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví a páchá-li takový čin po delší dobu.
40. Těžkou újmou na zdraví se podle §122 odst. 2 věta první tr. zákoníku rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění . Podle věty druhé písm. i) tohoto ustanovení pak za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví delší dobu trvající porucha zdraví.
41. K závěru o tom, že poškozený v důsledku týrání a sexuálního zneužívání obviněného trpěl duševní poruchou (poruchou zdraví), kterou soud druhého stupně posoudil jako těžkou újmu na zdraví, dospěl původně soudní znalec MUDr. Vlastimil Tichý a jeho závěry následně jednoznačně potvrdil revizní ústavní znalecký posudek Psychiatrické nemocnice Bohnice.
42. Lze uvést, že revizní povaha druhého z právě uvedených znaleckých posudků (viz bod 36. odůvodnění tohoto usnesení) má za následek, že nebylo úkolem Psychiatrické nemocnice Bohnice znovu podrobně uvádět, jakým konkrétním způsobem se posttraumatická stresová porucha u poškozeného projevovala, neboť tímto posudkem byla toliko potvrzena správnost znaleckého posudku MUDr. Vlastimila Tichého, ve kterém byly konkrétní projevy posttraumatické stresové poruchy u poškozeného podrobně specifikovány na str. 3 (neurotizace projevující se především v poruchách spánku a občasné plačtivosti), včetně konstatování, že tato u poškozeného nalezená posttraumatická stresová porucha je reakcí na týrání a sexuální zneužívání ze strany obviněného. Nelze tedy přiznat důvodnost výhradám obviněného, že znalci ani v jednom posudku neuvedli žádná konkrétní omezení a že revizní znalecký posudek je vnitřně rozporný (když naopak jednoznačně konstatuje správnost znaleckého posudku MUDr. Vlastimila Tichého). Naopak je nutno konstatovat, že zdravotním stavem poškozeného se orgány činné v trestním řízení v průběhu celého řízení podrobně zabývaly a že počáteční rozpory mezi závěry znalců MUDr. Jiřího Krutiny a prof. PhDr. Petra Weisse, Ph.D., na straně jedné a MUDr. Vlastimila Tichého na straně druhé byly bez jakýchkoliv pochybností odstraněny revizním ústavním znaleckým posudkem.
43. Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze naopak podřadit námitku, že obviněný byl shledán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, resp. zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. b), písm. d) tr. zákoníku v části týkající se způsobení těžké újmy na zdraví coby okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, bez opory v provedeném dokazování. Obviněný jinými slovy tvrdí, že pro závěr o naplnění znaků těchto trestných činů ( těžké újmy na zdraví ) neexistoval podklad ve skutkových zjištěních soudů. Tato námitka sice spadá pod rámec dovolacího přezkumu ve smyslu dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nelze ji však vyhodnotit jako opodstatněnou.
44. Jak již bylo shora uvedeno, otázkou existence těžké újmy na zdraví v podobě posttraumatické stresové poruchy u poškozeného se soudy obou stupňů důkladně zabývaly a i na základě znaleckých posudků včetně revizního ústavního znaleckého posudku dospěly k závěru o nepochybné dlouhodobé existenci této těžké újmy na zdraví u poškozeného a o tom, že její příčinou je právě týrání a sexuální zneužívání ze strany obviněného.
45. Soud druhého stupně, který po částečném zrušení rozsudku soudu prvního stupně uznal obviněného vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku [kterého se obviněný dopustil v jednočinném souběhu s přečinem sexuálního nátlaku podle §186 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku] a zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. b), písm. d) tr. zákoníku, pak ve skutkové větě svého odsuzujícího rozsudku u každého z uvedených trestných činů popsal, že duševní porucha v podobě plně rozvinuté posttraumatické stresové poruchy poškozeného pro svoji intenzitu a závažné projevy poškozeného citelně ovlivňovala v jeho obvyklém způsobu života, přičemž šlo o psychologické útrapy v podobě zejména tzv. oživování stresujících událostí v živých vzpomínkách a v opakujících se snech, nespavosti, zvýšené psychické citlivosti, plačtivosti a vyhýbavého chování vůči situacím, které připomínaly prožitý stres.
46. Takto soudem druhého stupně ve skutkové větě podrobně popsaná duševní porucha zapříčiněná jednáním obviněného, která má svůj podklad v provedeném dokazování, poskytuje plnohodnotný skutkový podklad pro učinění právního závěru o existenci těžké újmy na zdraví u poškozeného a umožňuje jednání obviněného právně kvalifikovat mj. jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, resp. jako zločin týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. b), písm. d) tr. zákoníku v části týkající se způsobení těžké újmy na zdraví coby okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby.
47. Pro úplnost pak lze na tomto místě poznamenat, že podle ustálené rozhodovací praxe není vyloučen jednočinný souběh trestných činů sexuálního nátlaku podle §186 odst. 1 nebo 2 tr. zákoníku a ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 5. 5. 1980, sp. zn. 7 Tz 2/80, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 56/1980-I Sb. rozh. tr., a ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1858).
48. Lze tedy uzavřít, že část dovolacích námitek obviněného nebylo vůbec možné pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, neboť se jednalo o námitky ryze skutkové a procesní povahy, přičemž však vytýkaným postupem soudů podle zjištění Nejvyššího soudu nedošlo ani k zásahu do práva obviněného na spravedlivý proces. Námitku týkající se otázky, zda pro závěr o spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, resp. zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. b), písm. d) tr. zákoníku v části týkající se způsobení těžké újmy na zdraví coby okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, existoval dostatečný podklad v provedeném dokazování, kterou sice bylo možné v rámci uplatněného dovolacího důvodu přezkoumat, pak Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnou.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
49. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné .
50. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Vzhledem k tomu, že dovolání vyhodnotil jako zjevně neopodstatněné, Nejvyšší soud neshledal před vydáním tohoto rozhodnutí ani důvod k odkladu či přerušení výkonu rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř., které obviněný v rámci svého dovolání navrhoval.
51. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 9. 2020
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
Zpracoval:
JUDr. Aleš Kolář