ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.946.2020.2
sp. zn. 3 Tdo 946/2020-920
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 9. 2020 o dovolání, které podala obviněná Y. N. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 4. 2020, sp. zn. 4 To 21/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 3/2019, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 4. 2020, sp. zn. 4 To 21/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 1 T 3/2019, byla obviněná Y. N. uznána vinnou zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), a zvlášť závažným zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustila jednáním uvedeným ve skutkové větě jeho rozsudku a za které byla podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Současně jí byl podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či jeho člena jakékoliv obchodní společnosti nebo družstva na dobu 5 let.
2. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 1 T 3/2019, podala obviněná prostřednictvím svého obhájce odvolání .
3. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 4. 2020, sp. zn. 4 To 21/2020 , tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a zvlášť závažným zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.
4. Těchto trestných činů se obviněná podle skutkových zjištění soudu druhého stupně dopustila tím, že
poté, co dne 27. 8. 2015 v Praze 2, v úmyslu dosáhnout změny v osobě jednatele a společníka společnosti G., IČ: XY, se sídlem XY, XY, a zmocnit se tak majetku této společnosti, včetně nemovitostí ve vlastnictví předmětné společnosti, a to ke škodě poškozeného M. K., nar. XY, který žádné smlouvy o převodu společnosti G. nepodepsal, v úmyslu se na jeho úkor obohatit, ačkoli si tak byla vědoma, že jediný jednatel a jediný společník spol. G. M. K. nedal souhlas s převodem obchodního podílu na obžalovanou, předložila osobně na podatelně Městského soudu v Praze 2, Slezská 9, Praha 2, návrh na změnu jednatele a společníka společnosti G., IČ: XY, se sídlem XY, XY, včetně Smlouvy o převodu obchodního podílu společnosti G. a Dohody o úplatě, vztahující se k předmětné Smlouvě o převodu obchodního podílu ze dne 10. 8. 2015, opatřené podpisy jednatele a jediného společníka spol. G. M. K., jako převodce a obž. N., jako nabyvatele, přičemž pravost jejich podpisů měly potvrdit pod čísly 0 531430/2015, 0 531415/2015, 0 531400/2015 a 0 531445/2015 ověřující doložky notáře JUDr. Miroslava Gregora se sídlem v Trnavě, Slovenská republika, které však notářská kancelář JUDr. Gregora nevydala a jedná se o padělky ověřovacích doložek, když text neodpovídá jím vydaným doložkám a podpis u jeho jména je pouze napodobeninou jeho podpisu, na základě podaného návrhu a padělaných smluv došlo dne 31. 8. 2015 bez vědomí jednatele a společníka M. K. v obchodním rejstříku vedeném u Městského soudu v Praze k zápisu změny osoby jednatele a jediného společníka z M. K. na obž. Y. N., nar. XY, přičemž uvedeného jednání se obžalovaná dopustila v úmyslu prokázat své oprávnění jednat jménem společnosti G. včetně oprávnění nakládat s nemovitostmi ve vlastnictví společnosti G. nacházejícími se v katastrálním území XY u Mělníka (681326), obec XY (531898), a to: rodinného domu č. p. XY na pozemku parc. číslo st. XY, garáže na pozemku parc. číslo st. XY, garáže na pozemku parc. číslo st. XY, pozemku s parcelním číslem XY, XY, XY, XY a pozemku s parcelním číslem XY, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Mělník, na LV číslo XY, přičemž přesto, že si byla vědoma svého zápisu do obchodního rejstříku jako jednatelky a jediného společníka spol. G. na základě padělaných listin, jako údajný nový statutární zástupce společnosti G. ve snaze zrušit zástavu na nemovitostech a následně s nemovitostmi volně nakládat, vstoupila v jednání se zástupci Moravského Peněžního Ústavu – spotřební družstvo (MPÚ), který z důvodu krytí úvěru ve výši 12.000.000 Kč, poskytnutému bratru M. K. – S. K., zřídil zástavní právo na nemovitostech ve vlastnictví spol. G., jakož i v jednání se spol. B. T., se sidlem XY, se kterou za účelem splacení úvěru MPÚ uzavřela Smlouvu o zápůjčce ve výši 20 mil. Kč, a ačkoliv žádné peněžní prostředky od spol. B. T., neobdržela, zatížila nemovitosti ve vlastnictví spol. G. další zástavou ve prospěch spol. B. T., přičemž uvedeným jednáním se neoprávněně zmocnila spol. G. včetně jejího majetku ke škodě poškozeného M. K., nar. XY, a to nemovitostí, podle znaleckého ohodnocení v minimální hodnotě 17.630.340 Kč .
5. Za uvedené trestné činy byla obviněná odsouzena podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou.
6. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněné současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či jeho člena jakékoliv obchodní společnosti nebo družstva na dobu 5 let.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 4. 2020, sp. zn. 4 To 21/2020, podala obviněná prostřednictvím svého obhájce dovolání , které opřela o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
8. Obviněná má za to, že v posuzovaném případě nebyla naplněna objektivní stránka trestného činu podvodu, neboť její jednání směřovalo vůči soudu a soud není z povahy věci možné uvést v omyl pachatelem trestného činu podvodu. K tomu obviněná poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 4 Tz 2/2010, ve kterém byl s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 11 Tdo 229/2004 (R 24/2006 tr.), učiněn závěr, že soud nelze zařadit do okruhu subjektů, které by mohly být jednáním pachatele uvedeny v omyl, přičemž tento závěr platí i pro řízení nesporné ovládané zásadou vyšetřovací. Rozsudky soudů nižších stupňů jsou proto podle obviněné v rozporu s touto judikaturou, neboť se uvedeného trestného činu nemohla dopustit.
9. Obviněná rovněž namítá, že v průběhu trestního řízení nebyl proveden žádný důkaz dokazující její zavinění (subjektivní stránku) ve vztahu k trestným činům, za které byla odsouzena. Pouhé předložení listiny s padělanými doložkami rejstříkovému soudu podle ní takovou skutečnost nedokazuje. Provedené dokazování naopak podle obviněné ukazuje na to, že doložky padělal někdo jiný a že obviněná o tom neměla nejmenší tušení. K tomu poukazuje na nelogičnost některých učiněných závěrů. Jednání obviněné podle jejího názoru nesměřovalo ke zrušení zástavního práva váznoucího na předmětných nemovitostech. Poukazuje rovněž na to, že svědek M. K. byl pouze bílým koněm svého bratra S. a že jeho tvrzení, že odmítl společnost G. (dále jen „společnost G.“), prodat, je tudíž nevěrohodné, neboť zřejmě ani sám nevěděl, jaký je majetek a dluhy této společnosti. Jeho vůle prodat či neprodat společnost tudíž není podstatná. Obviněná upozorňuje rovněž na to, že nebylo prokázáno, že by byly padělány i podpisy M. K., neboť prokázáno bylo pouze padělání ověřovacích doložek. Je podle ní pravděpodobné, že tyto podpisy jsou pravé. Nebylo rovněž prokázáno, že obviněná vstoupila do jednání se společností B. T. (dále jen „společnost B. T.“), což má prokazovat úmysl v jejím jednání. Je zřejmé, že skutečnými strůjci celé transakce byli svědci R. a K., a to zřejmě za účasti dalších osob, které využily postavení obviněné jakožto asistentky svědka R. a její důvěřivosti a neznalosti. Toto její postavení je podle ní samo o sobě důkazem toho, že ověřovací doložky nepadělala a ani o jejich padělání nevěděla.
10. Obviněná konečně namítá, že vyčíslení hodnoty společnosti G., resp. nemovitostí, které tato společnost vlastnila, není správné, neboť vůbec nezohledňuje skutečnost, že nemovitosti byly zatíženy zástavním právem zajištujícím dluh společnosti G. ve výši přesahující 20 mil. Kč. Hodnota společnosti je tak nulová, neboť v jejím majetku byly pouze předmětné nemovitosti a dluhy přesáhly hodnotu majetku společnosti.
11. Z uvedených důvodů obviněná navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek soudu druhého stupně a sám rozhodl, že se obviněná zprošťuje obžaloby.
12. Dovolání obviněné bylo ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dovolací argumentaci obviněné a poté se vyjádřil k jednotlivým dovolacím námitkám, načež konstatoval, že část dovolacích námitek směřuje do oblasti skutkových zjištění a formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá (především se podle státního zástupce jedná o tvrzení obviněné, že podpisy na předmětných listinách jsou pravými podpisy M. K., že nejednala se společností B. T., stejně jako tvrzení o tom, že celá transakce byla organizována jinými osobami, nebo o postavení M. K. jako „bílého koně“). Skutkovou je podle státního zástupce i námitka týkající se zavinění (subjektivní stránky), v rámci které obviněná uvádí, že k této otázce nebyl proveden ani jeden důkaz, a spojuje tuto námitku s tvrzeními, že o padělání podpisů a ověřovacích doložek nevěděla – podle skutkových zjištění přitom podle státního zástupce M. K. prodej společnosti odmítl, čehož si dovolatelka byla vědoma, a žádné listiny nepodepsal.
13. Deklarovanému dovolacímu důvodu naopak podle státního zástupce odpovídá námitka, podle které nebyla naplněna objektivní stránka trestného činu podvodu, neboť jednání obviněné směřovalo vůči soudu, přičemž soud nemůže být uveden v omyl pachatelem trestného činu podvodu. K této námitce pak státní zástupce uvádí, že je skutečností, že v usnesení ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 11 Tdo 229/2004 (rozhodnutí č. 24/2006 Sb. rozh. tr.), Nejvyšší soud vyslovil, že soud rozhodující v občanskoprávním řízení nelze pokládat za subjekt, který by mohl být uváděn v omyl podáním účastníka řízení obsahujícím vědomě nepravdivé údaje. Na toto rozhodnutí navazuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 4 Tz 2/2010, podle kterého je závěry rozhodnutí publikovaného pod č. 24/2006 Sb. rozh. tr. nutno vztáhnout i na řízení nesporné. Tyto názory však podle státního zástupce byly částečně revidovány stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. Tpjn 305/2010 (podotýká však, že v tomto stanovisku se uvádí, že osobou uvedenou v omyl v případě uvedení nepravdivých informací v dědickém řízení je nikoliv soud, ale jiný, resp. skutečný dědic).
14. Státní zástupce shrnuje i argumentaci soudů v této trestní věci, přičemž upozorňuje na to, že soud druhého stupně označil za omyl na straně obhajoby, pokud namítala, že poškozeným, který měl být uveden v omyl, je Městský soud v Praze jako soud rejstříkový, přičemž za poškozeného označil M. K. s tím, že zápis v obchodním rejstříku byl pouze dalším bodem v jednání obviněné v úmyslu převzít do vlastnictví společnost G. s celým jejím majetkem, a to podvodným jednáním. Posledně uvedenou argumentaci odvolacího soudu považuje státní zástupce za nepřiléhavou, neboť soud podle něj zjevně bez dalšího ztotožňuje osobu poškozenou trestným činem podvodu s osobou uvedenou v omyl. Osoba poškozená trestným činem podvodu a osoba uvedená v omyl přitom nemusí být osoby totožné. V předmětné trestní věci byl sice trestným činem poškozený M. K., subjektem uvedeným v omyl však nepochybně byl rejstříkový soud, který v omylu vyvolaném obviněnou provedl v obchodním rejstříku vedeném u Městského soudu v Praze zápis změny osoby jednatele a jediného společníka společnosti G. z M. K. na obviněnou Y. N.
15. Za racionální, byť poněkud zkratkovitě formulovanou, pak státní zástupce považuje argumentaci soudu nalézacího, který se ve svém základu shoduje s právním názorem vysloveným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 533/2018, které sice není rozhodnutím meritorním (věc jím byla postoupena velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu), obsahuje nicméně některé zásadní závěry k otázce možnosti uvedení soudu v omyl trestným činem podvodu podle §209 tr. zákoníku. Navíc se toto rozhodnutí týká věci částečně skutkové obdobné nyní projednávané věci. Pro danou trestní věc je podle státního zástupce významná především část citovaného usnesení týkající se charakteru řízení před rejstříkovým soudem, ke kterému Nejvyšší soud uvedl, že právní úprava rejstříkového řízení, obsažená nyní v zákoně č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících, vychází z dřívější právní úpravy §200a až §200e zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Po změnách provedených zákonem č. 216/2005 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 7. 2005, zaznamenala procesní úprava řízení ve věcech obchodního rejstříku zásadní změnu v tom, že byl opuštěn tzv. věcný přezkum a byl zaveden princip registrační. To znamená, že dokazování se v rejstříkovém řízení vzhledem ke lhůtám stanoveným pro vydání rozhodnutí nepředpokládá. Registrační princip nedává rejstříkovému soudu prostor k tomu, aby byly zjišťovány sporné skutečnosti tak, jak je tomu v občanskoprávním řízení, ať už sporném nebo nesporném, a znamená přenos části odpovědnosti za správnost zápisů na zapsané osoby a tedy oslabení úlohy rejstříkového soudu jako garanta souladu zápisu s právním řádem. Bez ohledu na to, zda bude tento právní názor velkým senátem Nejvyššího soudu akceptován, má státní zástupce za to, že minimálně řízení před rejstříkovým soudem se svými výše uvedenými specifickými rysy natolik odlišuje nejen od občanskoprávního řízení sporného, ale i od některých jiných druhů řízení nesporného (např. řízení dědického), že na něj právní názor vyslovený v rozhodnutí publikovaném pod č. 24/2006 Sb. rozh. tr. nelze vztáhnout. Podle jeho názoru proto rejstříkový soud mohl být subjektem uvedeným v omyl trestným činem podvodu a námitky obviněné považuje proto v této části nedůvodné.
16. Státní zástupce naopak považuje za částečně důvodnou námitku obviněné týkající se výše způsobené škody, a to z toho důvodu, že obviněná N. se obohatila nikoli o nemovitosti patřící společnosti G. (jak je uvedeno ve skutkové větě), ale o obchodní podíl v této společnosti G. I při vědomí skutečnosti, že předmětné nemovitosti tvořily jediný hodnotný majetek společnosti, nelze podle názoru státního zástupce bez dalšího ztotožňovat cenu společností vlastněných nemovitostí s v místě a době činu obvyklou cenou obchodního podílu. Nelze sice akceptovat tvrzení dovolatelky o snížení ceny společnosti závazkem společnosti ve výši 20.000.000 Kč, cena obchodního podílu však podle státního zástupce nebyla v trestním řízení vůbec zjišťována a za této situace je nutno konstatovat, že výše škody nebyla zjištěna podle hledisek §137 tr. zákoníku.
17. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek soudu druhého stupně a podle §265l odst. 1 tr. ř. uvedenému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání, jakož i s tím, aby podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
19. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
20. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
21. Obviněná v podaném dovolání uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
22. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
23. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
24. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
25. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
26. Na podkladě obviněnou uplatněného dovolacího důvodu a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněné.
IV.
Důvodnost dovolání
27. Jak již bylo výše uvedeno, obviněná ve svém dovolání uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž její dovolací námitky směřují proti výroku o vině, tedy proti výroku, kterým byla uznána vinnou zvlášť závažným zločinem podvodu podle
§209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a zvlášť závažným zločinem padělání
a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku.
28. Z hlediska uvedeného výroku pak dovolací námitky obviněné směřují jednak proti objektivní stránce trestného činu podvodu (zejména námitka, že jednání obviněné směřovalo vůči soudu a soud z povahy věci nemůže být pachatelem trestného činu podvodu uveden v omyl, a dále námitka vztahující se k výši způsobené škody), jednak obviněná uplatňuje řadu námitek ohledně subjektivní stránky trestného činu.
29. Již na tomto místě je nutno upozornit, že část dovolacích námitek obviněné neodpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., skrze který je možno napadat nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, neboť některé z nich se týkají výlučně oblasti dokazování, a to zejména otázky hodnocení provedených důkazů. V obecné rovině a ve spojení s výše uvedeným (viz body 22. až 24. tohoto usnesení) je nutno uvést, že otázka dokazování je čistě v dispozici soudu prvního stupně, potažmo (při splnění zákonných podmínek uvedených v §263 odst. 6 a 7 tr. ř.) odvolacího soudu. Pokud se nyní v rámci dovolacího řízení obviněná snaží Nejvyššímu soudu toliko předestřít jinou verzi skutkového děje, než k jaké dospěly soudy nižších stupňů, a to i přesto, že tuto snahu prezentuje jako nesouhlas s právním posouzením skutku, pak se nachází zcela mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Skutková zjištění a jejich právní posouzení je vždy třeba důsledně odlišovat, a to i přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy na skutková zjištění navazují.
30. Pokud Nejvyšší soud zkonfrontuje jednotlivé dovolací námitky obviněné z naznačenými východisky dovolacího přezkumu, pak z této konfrontace vyplývá, že část námitek obviněné, zejména těch, kterými brojí proti subjektivní stránce trestného činu, směřuje do oblasti skutkových zjištění a ani formálně deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídá.
31. Takovýmito (skutkovými) námitky jsou již zmiňované výhrady obviněné k tomu, že podpisy na předmětných listinách jsou pravými podpisy M. K., její úvahy respektive výklady o postavení M. K. jako „bílého koně“. Skutkového charakteru je i další námitka obviněné týkající se subjektivní stránky trestného činu, a to že nebyl proveden ani jeden důkaz o subjektivní stránce trestného činu, pokud spojuje tuto námitku s tvrzením, že o padělání podpisů a ověřovacích doložek nevěděla. Tuto námitku je totiž nutné konfrontovat právě s obsahem provedených důkazů a výsledky dokazování, které se promítly do skutkové věty rozsudku, podle kterých poškozený K. prodej společnosti odmítl, čehož si obviněná byla vědoma, a žádné listiny nepodepsal (k tomu viz bod 23. rozsudku odvolacího soudu).
32. Zcela bezpředmětnou a ve své podstatě rovněž skutkovou námitkou je i námitka, že celá transakce byla organizována jinými osobami. Zde je nutné poukázat na to, že již nalézací soud účast dalších osob na celé věci výslovně připustil, současně však konstatoval, že tato skutečnost nezbavuje obviněnou odpovědnosti za tu část jednání, kterého se dopustila sama a které jí lze přičítat. Obviněná pak opět tuto námitku zakládá na vlastním hodnocení důkazů. Zcela mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu se nacházejí též námitky, podle kterých dovolatelka nejednala se společností B. T.
33. Lze tedy shrnout, a bylo to již výše konstatováno v tomto usnesení, že s odkazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zásah do skutkových zjištění je možný pouze v případě extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který je založen zpravidla tím, že zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 4 Tdo 11/2019).
34. V této trestní věci obviněná námitku extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními formálně neučinila předmětem své dovolací argumentace tak, jak je to judikaturou vyžadováno (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006), zároveň je možné uvést, že z uvedeného pohledu v nyní projednávané věci napadená rozhodnutí soudů takovouto vadou netrpí. V obecné rovině lze po přezkoumání odůvodnění obou rozhodnutí a jejich vazbě na učiněná skutková zjištění konstatovat, že v dané věci byl skutkový stav zjištěn bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí podle §2 odst. 5 tr. ř., a že takto řádně provedené důkazy soudy pečlivě hodnotily jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech přihlížejíce ke všem skutečnostem, tedy zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Odůvodnění obou rozsudků, poté, co vrchní soud stabilizoval skutková jištění, pak jsou s výhradami dále rozvedenými v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. Lze tedy uzavřít, že popsané výhrady obviněné jednak neodpovídají uplatněnému (stejně jako jinému dovolacímu důvodu), jednak jsou nedůvodné.
35. Rozsudkem vrchního soudu stabilizovaná skutková jištění se pak mohla bez dalšího stát podkladem pro posouzení opodstatněnosti dalších námitek obviněné, které již byly způsobilé být předmětem dovolacího přezkumu v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to námitek vztahujících se k naplnění objektivní stránky zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Takovou výhradou je jednak námitka obviněné, že soud nemůže být uveden v omyl pachatelem trestného činu podvodu, jednak námitka týkající se výše způsobené škody.
36. Předmětem dovolacího přezkumu se především mohla stát zejména námitka obviněné týkající se výše způsobené škody , jakkoliv tato námitka nebyla obviněnou odůvodněna a vypořádána v celém rozsahu tak, jak bude dále v tomto usnesení rozvedeno. Pokud však obviněná zpochybňuje otázku výše způsobené škody, tedy skutečnost, že ve výroku o vině uvedená částka 17.630.340 Kč neodpovídá hodnotě společnosti, pak bylo možné této námitce přiznat alespoň částečnou důvodnost a Nejvyšší soud se zabýval její opodstatněností.
37. Přestože nelze s obviněnou souhlasit v jejím názoru, že při stanovení výše způsobené škody měla být cena nemovitostí ponížena o závazek společnosti ve výši 20.000.000 Kč, což odpovídá závazku vůči společnosti B. T., kterým společnost G. sama zatížila, je zřejmé, že vrchní soud (stejně jako již před ním městský soud) při stanovení výše škody nesprávně vycházel toliko z ceny nemovitostí vlastněných společností G.
38. Nejvyšší soud považuje za potřebné konfrontovat tyto právní závěry obou soudů na straně jedné a námitku obviněné na straně druhé, nejprve se skutkovými závěry v rozsudku vrchního soudu vztahujícími se k objektivní stránce posuzovaného zvlášť závažného zločinu z hlediska jeho znaku „škoda velkého rozsahu“. V tomto ohledu vrchní soud ve skutkové větě uvádí, že obviněná se neoprávněně zmocnila společnosti G., včetně jejího majetku, a to nemovitostí, dle znaleckého ohodnocení v minimální hodnotě 17.630.340 Kč. Z uvedeného vyplývá, že podstatou zjišťovaného protiprávního jednání obviněné z hlediska civilního práva je jednání spočívající v tom, že se obohatila nikoli o předmětné nemovitosti, ale o obchodní podíl ve smyslu §31 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, ve znění pozdějších předpisů, ve společnosti G. Z pohledu jednání kladeného obviněné za vinu a nakonec i přisouzeného jednání je pak nerozhodné, zda toto její jednání směřovalo k tomu, aby si později předmětné nemovitosti přisvojila jako fyzická osoba, kdy tato okolnost navíc ze skutkových zjištění soudů nevyplývá.
39. Soudy se tak nesprávně vůbec nezabývaly hodnotou obchodního podílu, která tak nebyla v trestním řízení vůbec zjišťována a za této situace je nutno konstatovat, že výše škody nebyla zjištěna podle hledisek §137 tr. zákoníku.
40. Podle §137 trestního zákoníku se při stanovení výše škody vychází z ceny,
za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav.
41. Ze zásad vyplývajících z §137 tr. zákoníku je nepochybně nutné vycházet nejen v otázce zjišťování výše způsobené škody , ale rovněž v otázce vymezení věci, která se stala předmětem útoku . V této trestní věci se předmětem útoku primárně stal obchodní podíl poškozeného K. ve společnosti G., který nelze bez dalšího ztotožňovat s hodnotou nemovitostí vlastněných společností G., a to i kdyby předmětné nemovitosti tvořily jediný hodnotný majetek společnosti, jak tomu je v této trestní věci.
42. Z hlediska této námitky tak bylo možné uzavřít, že tato námitky obviněné je částečně opodstatněná. Jestliže v této trestní věci nebyla výše škody zjištěna podle hledisek uvedených §137 tr. zákoníku (zjištění ceny obchodního podílu v místě a době činu obvyklé), pak soudy svá rozhodnutí zatížily vadou uvedenou v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy vadou nesprávného právního posouzení skutku.
43. Pod obviněnou uplatněný dovolací důvod lze podřadit i další námitku vztahující se k objektivní stránce trestného činu, a to že jednání obviněné směřovalo vůči soudu, který nemůže být pachatelem trestného činu podvodu uveden v omyl . Je skutečností, že oba nižší soudy se uvedenou otázkou k námitce obviněné již zabývaly.
44. Pokud jde o nalézací soud, pak tento v bodu 30. odůvodnění svého rozsudku uvedl, že skutkovou podstatu trestného činu podvodu je nepochybně možné naplnit uvedením v omyl úřadu, tedy státního nebo jiného orgánu, respektive uvedl, že v omyl není možné uvést soud v řízení o žalobě, která obsahuje vědomě nepravdivá tvrzení. Tento názor soud odůvodnil tím, že v civilním řízení má žalovaný možnost se nároku bránit, může vyvracet nepravdivá tvrzení žalobce a je povinností soudu věc náležitě objasnit. Poukázal také na skutečnost, že občanskoprávní řízení sporné je ovládáno zásadou projednací, čímž však není opuštěna zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností. Bez podrobnějšího zdůvodnění, v čem spatřuje zásadní rozdíly mezi občanskoprávním řízením sporným a nesporným, pak nalézací soud konstatoval, že vyloučení uvedení soudu v omyl lze pouze v řízení sporném, ve kterém je dána zcela jiná situace, než jaká nastala v předmětné trestní věci.
45. Z odůvodnění rozsudku vrchního soudu jako soudu odvolacího pak vyplývá, že tento soud označil za omyl na straně obhajoby, pokud namítala, že poškozeným, který měl být uveden v omyl, je Městský soud v Praze jako soud rejstříkový. Poškozeným je podle soudu druhého stupně M. K., přičemž „zápis v obchodním rejstříku byl pouze dalším bodem v jednání obžalované, v úmyslu převzít do vlastnictví společnost G. s celým jejím majetkem, a to podvodným jednáním“.
46. S argumentací obou soudů co do výkladu a odůvodnění otázky naplnění objektivní stránky trestného činu z pohledu uplatněné námitky se Nejvyšší soud neztotožňuje, neboť se dílem jedná o argumentaci nesprávnou, dílem o argumentaci nedostatečně odůvodněnou, a to nejen z hlediska zjištěného skutkového stavu věci, ale také vzhledem k judikatuře vztahující se k této otázce.
47. Pokud jde o závěry vrchního soudu, pak je třeba poukázat na to, že tento soud zjevně ztotožňuje osobu poškozenou trestným činem podvodu s osobou uvedenou v omyl. V tomto ohledu vrchní soud nezohlednil tu skutečnost, že trestným činem podvodu může být dotčeno celkem až pět osob, a to pachatel, osoba uváděná v omyl (nebo osoba, jejíhož omylu pachatel využívá nebo jí zamlčuje podstatné skutečnosti), osoba provádějící majetkovou dispozici, osoba poškozená a osoba obohacená. Z uvedeného pak vyplývá, že osoba poškozená trestným činem podvodu a osoba uvedená v omyl nemusí být totožné, přičemž je zjevné, že tato situace nastala i v této trestní věci. Ze skutkové věty vyplývá, že protiprávním jednáním obviněné byl poškozen M. K., není však zde již popsáno podvodné jednání vůči tomuto poškozenému. Z provedeného dokazování přitom vyplývá, že v omyl mohl být v této trestní věci uveden rejstříkový soud, který v omylu vyvolaném obviněnou provedl v obchodním rejstříku vedeném u Městského soudu v Praze zápis změny osoby jednatele a jediného společníka společnosti G. z M. K. na obviněnou Y. N.
48. Z odůvodnění rozsudku městského soudu v zásadě vyplývá, že tento soud (při vědomí aktuální judikatury) zastává názor, že v této trestní věci a za daných skutkových okolností mohl být rejstříkový soud, kterým byl v daném případě Městský soud v Praze, subjektem, který byl uveden v omyl trestným činem podvodu. Jeho argumentace a odůvodnění však v tomto ohledu není příliš přesvědčivá, a to zejména proto, že se tento soud nevypořádal s dále uvedenou judikaturou, a také proto, že právní závěry z této judikatury vyplývající nekonfrontoval se skutkovými okolnostmi této trestní věci vztahujícími se k podobě rejstříkového řízení.
49. Pokud jde o zmíněnou judikaturu, pak je třeba v první řadě poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 11 Tdo 229/2004, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 24/2006 Sb. rozh. tr. , ve kterém Nejvyšší soud vyslovil, že soud rozhodující v občanskoprávním řízení nelze pokládat za subjekt, který by mohl být uváděn v omyl podáním účastníka řízení obsahujícím vědomě nepravdivé údaje. Na toto rozhodnutí navazuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 4 Tz 2/2010, podle kterého je závěry výše uvedeného rozhodnutí nutno vztáhnout i na řízení nesporné . (Právní věta tohoto rozhodnutí hovoří o řízení dědickém, z odůvodnění rozhodnutí však vyplývá, že závěr o nemožnosti zařadit soud mezi osoby, které mohou být uvedeny v omyl pachatelem trestného činu podvodu, se vztahuje na nesporné řízení obecně.)
50. Zmínit lze i stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. Tpjn 305/2010, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 51/2011 Sb. rozh. tr., ve kterém Nejvyšší soud vyslovil názor, že zákonný znak trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku spočívající v „uvedení jiného v omyl“ nebo ve „využití omylu jiného“ může naplnit i pachatel, který v řízení o dědictví úmyslně uvede nepravdivé údaje; v odůvodnění tohoto stanoviska ovšem Nejvyšší soud uvedl, že osobou, která je zde uvedena v omyl nebo jejíhož omylu pachatel využívá, je jiný, resp. skutečný dědic (dědicové), nikoli tedy soud, u kterého se vede řízení o dědictví . Právní názor, že soud není subjektem, který by mohl být v civilním řízení uveden v omyl, tedy Nejvyšší soud ani v tomto rozhodnutí nezpochybnil.
51. Za této situace by se mohla námitka obviněné jevit jako opodstatněná. Již nalézací soud tuto její námitku konfrontoval s tím, že v této trestní věci je z hlediska své povahy veden jiný typ řízení, než který byl v podobě konkrétních sporných a nesporných řízení řešen v předchozích rozhodnutích, a to rejstříkové řízení . Jeho argumentace, že za daných skutkových okolností mohl být rejstříkový soud subjektem, který byl uveden v omyl trestným činem podvodu, je však nepřesvědčivá z hlediska uvedené judikatury a zároveň se nevypořádává ani s právní úpravou rejstříkového řízení a z ní vyplývajícími specifiky.
52. V tomto ohledu lze uvést, že právní úprava rejstříkového řízení je nyní obsažená v zákoně č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících, přičemž vychází z dřívější právní úpravy §200a až §200e občanského soudního řádu. S účinností od 1. 7. 2005 (zákonem č. 216/2005 Sb.) zaznamenala procesní úprava řízení ve věcech obchodního rejstříku zásadní změnu v tom směru, že byl opuštěn tzv. věcný přezkum a byl zaveden princip registrační. Důsledkem této změny je zejména ta skutečnost, že se nyní v rejstříkovém řízení dokazování neprovádí, a to vzhledem ke lhůtám stanoveným pro vydání rozhodnutí. Registrační princip nedává rejstříkovému soudu prostor k tomu, aby byly zjišťovány sporné skutečnosti tak, jak je tomu v občanskoprávním řízení, ať už sporném nebo nesporném. Zavedením přezkumu pouze formálních předpokladů návrhu se přenesla část odpovědnosti za správnost zápisů na zapsané osoby, čímž došlo k oslabení úlohy rejstříkového soudu jako garanta souladu zápisu s právním řádem. Rejstříkový soud při rozhodování o povolení požadovaného zápisu do obchodního rejstříku musí posoudit, zda doložené listiny skutečně jsou listinami o skutečnostech, které do rejstříku mají být zapsány; předmětem přezkumu však nejsou skutečnosti z nich vyplývající, případně způsob, jakým byly opatřeny. Z povahy řízení ve věcech obchodního rejstříku dále vyplývá, že rejstříkový soud rozhoduje zásadně bez jednání a dominující je zásada písemnosti. Provedení dokazování sice není vyloučeno (např. má-li rejstříkový soud z obsahu spisu důvodné pochybnosti o pravosti předkládaných listin), na rejstříkové řízení je nicméně třeba nahlížet jako na řízení sui generis, ve kterém se uplatní odlišné procesní principy ovládající soudní proces než v řízení sporném, když je vyloučena např. zásada kontradiktornosti řízení. Ani účastníky řízení nejsou všichni, do jejichž právní sféry bude rozhodnutím rejstříkového soudu zasaženo, když okruh těchto účastníků je významně omezen v zájmu maximálně rychlé aktualizace zapsaných skutečností. Rejstříkový soud se tak blíží obsahem své činnosti správnímu orgánu vykonávajícímu funkci soudního orgánu. Navíc i osoby, které u rejstříkového soudu až na výjimky vykonávají veškerou rozhodovací činnost, jsou vyšší soudní úředníci, nikoli nezávislí soudci.
53. S ohledem na tuto povahu rejstříkového řízení tak lze připustit, že řízení před rejstříkovým soudem se svými výše uvedenými specifickými rysy odlišuje nejen od občanskoprávního sporného řízení, ale i od některých jiných druhů nesporného řízení (např. řízení dědického). Vzhledem k výše uvedenému písemnému charakteru tohoto řízení a omezenému rozsahu přezkumné činnosti rejstříkového soudu, kdy rejstříkový soud v naprosté většině případů vychází pouze z předložených listin, tento soud jen těžko může zjistit pravý stav věci v případě, kdy skutečnosti, které mají být do obchodního rejstříku zapsány, jsou dokládány „kvalitně“ zpracovanými padělky listin, resp. listinami opatřenými padělanými podpisy oprávněných osob. Ke zjištění skutečného stavu věci má navíc rejstříkový soud minimální časový prostor vzhledem ke lhůtám podle §96 odst. 1 zákona č. 304/2013 Sb.
54. V tomto ohledu má proto řízení před rejstříkovým soudem do značné míry shodný charakter jako řízení před správním orgánem (např. katastrálním úřadem, též Energetickým regulačním úřadem), u kterého judikatura Nejvyššího soudu jeho uvedení v omyl připouští (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 4 Tdo 968/2016).
55. Pokud by tedy dosavadní argumentace nalézacího soudu, tedy že rejstříkový soud, kterým byl v daném případě Městský soud v Praze, mohl být subjektem uvedeným v omyl trestným činem podvodu, měla nadále obstát, bude nutné se v průběhu další řízení znovu konfrontovat skutkové okolnosti týkající se objektivní stránky posuzovaného trestného činu k otázce možnosti uvedení soudu v omyl trestným činem podvodu podle §209 tr. zákoníku jak se stávající judikaturou, tak i s výše popsanou povahou rejstříkového řízení, a poté učinit správné a z naznačených hledisek odůvodněné závěry.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
56. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze coby soudu druhého stupně, jakož i všechna další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně podle §265 l odst. 1 tr. ř. uvedenému soudu přikázal aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
57. Při novém projednání a rozhodnutí věci je soud druhého stupně vázán právními názory Nejvyššího soudu vyslovenými v tomto usnesení (§265s odst. 1 tr. ř.), a to jak k otázce výše způsobené škody, tak i otázce, zda, kdo a jakým způsobem byl jednáním obviněné uveden v omyl.
58. Vzhledem k tomu, že byl napadený rozsudek zrušen jen v důsledku dovolání podaného obviněnou, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v její neprospěch (§265s odst. 2 tr. ř.).
59. Protože zjištěné vady napadeného rozhodnutí nemohl Nejvyšší soud odstranit v případném veřejném zasedání, rozhodl o dovolání obviněné v neveřejném zasedání (§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 9. 2020
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
Zpracoval:
JUDr. Aleš Kolář