ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.189.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 189/2020-216
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce P. M., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Karlem Borkovcem, advokátem se sídlem v Brně, Masarykova 427/31, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 573 213 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 49/2016-107, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2019, č. j. 70 Co 77/2019-173, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhrad nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 28. 3. 2019, č. j. 70 Co 77/2019-173, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 19. 2. 2018, č. j. 42 C 49/2016-107, kterým soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 36 663 Kč, konstatoval, že v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 117/2013 bylo ve vztahu k žalobci vydáno nezákonné rozhodnutí, zamítl žalobu do částky 536 550 Kč, a dále jej změnil tak, že částka náhrady nákladů činí 13 874,70 Kč (výrok I napadeného rozsudku). R ozhodl též, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).
Rozhodl tak o žalobě na náhradu škody v podobě nákladů na obhajobu ve výši 36 663 Kč, které měly žalobci vzniknout v příčinné souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí v trestním řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 117/2013, dále nemajetkové újmy ve výši 36 550 Kč spočívající v duševních útrapách způsobených v souvislosti s vedením téhož řízení a nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč za nesprávný úřední postup v řízeních vedených u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 72 Nc 30/2013, 23 Nc 47/2013 a 72 Nc 37/2013, který měl spočívat v nedůvodné a nezákonné nedobrovolné hospitalizaci žalobce, tedy v omezení na osobní svobodě, porušení práva na bydlení, práva rodinného a práva na soukromí, a to rozhodnutími policejního orgánu a soudu o vykázání ze společného obydlí, zákazem vstupu do společného obydlí a zákazem styku s nezletilými dcerami.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce podle odůvodnění dovolání v rozsahu zamítavých a nákladových výroků včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03 , a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval o nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy ve výši 36 550 Kč. Ohledně tohoto nároku na náhradu nemajetkové újmy, jež měla žalobci vzniknout v souvislosti s jeho trestním stíháním, tak není dovolání objektivně přípustné, neboť v této části dotčeného výroku nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč. To se týká i té části napadeného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o poskytnutí zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva žalobce, neboť daný výrok zásadně sleduje pro účely §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. osud požadavku na poskytnutí zadostiučinění v penězích.
Pro nepřípustnost dovolání v uvedeném rozsahu nemohl dovolací soud přihlédnout k dovolacím námitkám, jež se daného nároku týkaly (intenzita žalobcem vytrpěné újmy a nesprávnost formulace výroku konstatování).
Tvrzení dovolatele, že veškerá předběžná opatření byla vydána z důvodu probíhajícího trestního řízení a probíhajícím trestním řízením byla odůvodňována, ze skutkových zjištění soudů neplyne. Námitka dovolatele v daném směru je námitkou proti skutkovým zjištěním, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.). Nadto, i kdyby chtěl žalobce zpochybnit výklad otázek procesního práva souvisejících s prováděním dokazování odvolacím soudem, v této části dovolání žalobce nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, neboť neuvedl náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Žalobce v úvodu dovolání pouze parafrázoval obsah ustanovení §237 o. s. ř., aniž by pro tento dovolací důvod konkretizoval, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro něj za splněný.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud vyjádřil ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
Otázka posouzení vícero příčin vzniku újmy, respektive vztahu jednotlivých řízení, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud zvažoval každou příčinu vzniku újmy samostatně, nikoli v jejich komplexu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2007/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. II. ÚS 3736/16).
Ani při řešení otázky naplnění podmínek §8 odst. 1 OdpŠk, tedy zda mohou být nezákonná i ta rozhodnutí, která se jeví v době jejich vydání jako vydaná zákonným způsobem, respektive na určitém podkladě, který je však následně v trestním řízení zpochybněn, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, když uzavřel, že předmětná rozhodnutí musejí být změněna nebo zrušena pro nezákonnost a soud v odškodňovacím řízení není oprávněn si jejich nezákonnost posoudit sám (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013).
Vady řízení namítané žalobcem nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné.
Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 11. 2020
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu