ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1894.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 1894/2020-304
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobce H. K. N. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 103/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2020, č. j. 17 Co 335/2019-272, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně svým rozsudkem ze dne 26. 9. 2019, č. j. 25 C 103/2017-225, uložil žalované, aby zaplatila žalobci částku 57 083 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal částky 191 250 Kč s příslušenstvím (výrok II rozsudku), a rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobci náklady řízení ve výši 57 596 Kč (výrok III rozsudku).
Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví uvedeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I tak, že se žaloba o zaplacení částky 57 083 Kč zamítá (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalované zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 8 228 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, jíž se žalobce domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného původně u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 292/2007 (poté pod sp. zn. 11 C 533/2007 a následně u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 66 C 88/2010), v němž se domáhal omluvy za protiprávní jednání.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce „v celém rozsahu, kterým nebylo žalobě v meritu věci vyhověno“ včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud „se odchýlil od rozhodnutí dovolacího soudu, která vycházejí z kautely, že je nutno posuzovat celkovou délku řízení“ . Cituje stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“) a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1337/2010, a ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4318/2013, neuvádí však, v čem konkrétně se řešení přijaté odvolacím soudem od označené judikatury odchyluje, a z dovolání vyplývá pouze jeho nesouhlas s tím, že odvolací soud určil, že posuzované kompenzační řízení, které trvalo 12 let a 1 měsíc (od předběžného uplatnění nároku u žalované až po právní moc usnesení Vrchního soudu v Praze „o správné výši nákladů řízení“), posoudil jako nepřiměřené s tím, že z hlediska významu řízení pro poškozeného žalobci již nemohla vznikat nemajetková újma spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení poté, co mu byla žalovanou dobrovolně poskytnuta omluva.
Dovolací soud neshledal, že by se odvolací soud při posouzení přiměřenosti délky řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované mj. i dovolatelem označenou judikaturou, jestliže přiměřenost délky posuzovaného řízení hodnotil s ohledem na kritéria v §31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“ (srov. bod IV. Stanoviska), a s náležitým odůvodněním je promítl do skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně.
Otázka vlivu postupu rozhodujícího orgánu na celkovou délku řízení nemůže založit přípustnost dovolání, neboť odvolací soud převzal závěr soudu prvního stupně (viz odst. 29 rozsudku soudu prvního stupně) o tom, že se na dílce řízení se „zásadní měrou podílel postup soudů“ [v posuzovaném řízení] a tento následně zvážil při hodnocení jednotlivých zákonných kritérií ve smyslu §31a odst. 3 OdpŠk. Uvedená námitka se tak ve skutečnosti míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani dovolatelem vznesená otázka vztahující se k posouzení délky řízení jako extrémní. Nejvyšší soud již ve Stanovisku ohledně posouzení přiměřenosti délky řízení uvedl, že „není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu §31a OdpŠk, popřípadě čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (vyhlášené jako sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí pod č. 209/1992 Sb.) mohla být pokládána za přiměřenou. Je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu“ (bod IV. Stanoviska). Neshledal-li odvolací soud na podkladě konkrétních okolností případu délku řízení jako extrémní, neodchýlil se od uvedeného řešení přijatého v judikatuře dovolacího soudu, které vyžaduje hodnotit přiměřenost délky jednotlivých řízení individuálně (srov. též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3320/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5198/2014).
Otázka, zda je konstatování porušení práva dostačující formou zadostiučinění, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud s ohledem na konkrétní okolnosti případu dospěl k závěru, že význam předmětu řízení pro poškozeného je pouze nepatrný, takže celková doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout jeho psychickou sféru (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4362/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3087/14).
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v §31a odst. 2 OdpŠk, přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit rovněž otázka, podle žalobce dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešená, „zda soud musí při úvahách o významu věci pro poškozeného v případě, že předmětem řízení není finanční plnění, uvažovat i o příslušenství generovaném existencí soudního řízení“ , neboť na řešení takové otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující) je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Námitka žalobce, že nárok na omluvu jako formu zákonem předpokládaného odškodnění nemůže a priori snižovat význam věci pro poškozeného, nemůže přípustnost dovolání založit, neboť v nyní posuzovaném případě odvolací soud svůj závěr o nepatrném významu nezaložil na skutečnosti, že žalobce požaduje zadostiučinění v podobě omluvy. Uvedená námitka žalobce se tedy míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Otázka, zda je význam řízení pro žalobce snížen z toho důvodu, že již byl za téže pochybení odškodněn v rámci jiného souběžného řízení, přípustnost podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť při posuzování otázky významu řízení pro žalobce odvolací soud vycházel z judikatury dovolacího soudu, podle níž význam předmětu řízení není neměnnou veličinou, ale v průběhu řízení může dojít k jeho snížení nebo naopak zvýšení. Předpoklad vzniku nemateriální újmy v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení nemusí být nutně naplňován vždy jenom proto, že určité řízení formálně trvá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, nebo ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, uveřejněný pod č. 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud nepochybil, když v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 765/2010, při posouzení kritéria významu řízení podle §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk, přihlédl ve vztahu k předmětu řízení ke všemu , co bylo pro dovolatele „v sázce“ (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, nebo rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, dále jen „ESLP“ ze dne 18. 4. 2006 ve věci Patta proti České republice, č. 12605/02, a v něm obsažený odkaz na rozsudek ESLP ve věci Frydlender proti Francii, č. 30979/96, §43, ESLP 2000-VII), tedy i ke skutečnosti, že žalobce již byl v přiměřené lhůtě finančně odškodněn v rámci řízení, ze kterého byl nárok na omluvu vyloučen k samostatnému projednání.
Námitka žalobce, že konstatování Ústavního soudu ohledně porušení základních práv žalobce je procesním rozhodnutím ve věci a nelze jej považovat za konstatování porušení práva, neboť k poskytování zadostiučinění ve smyslu OdpŠk není Ústavní soud oprávněn, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud v projednávané věci uzavřel, že kompenzace ve formě konstatování porušení práva se žalobci dostalo ve stanovisku žalované. Dovolatel konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud, a jeho námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení.
Žalobce přípustnost dovolání spatřoval také ve skutečnosti, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a namítal, že „rozhodnutí samé porušuje základní práva žalobce v tom smyslu, že nerespektuje závěry nálezů Ústavního soudu, které jsou pramenem práva a jsou závazné erga omnes a napadené rozhodnutí je ve zjevném rozporu s praxí obecných soudů při odškodňování nepřiměřené délky řízení“. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení základních práv a svobod může založit přípustnost dovolání, ale tato možnost nikterak nezbavuje dovolatele povinnosti vymezit předpoklady přípustnosti dovolání, a to mj. tím, že poukáže na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, od níž se odvolací soud odchýlil při řešení otázky vztahující se k ochraně základních práv a svobod, kterou musí dovolatel vymezit. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněného pod č. 460/2017 Sb., a dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 3963/18). Žalobce nevymezil, v čem konkrétně mělo spočívat porušení jeho práva na spravedlivý proces a od jaké judikatury Nejvyššího soudu, příp. Ústavního soudu se tímto porušením měl odvolací soud odchýlit. V další argumentaci se omezil pouze na odkaz na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Žirovnický proti České republice, stížnost č. 10092/13. V této části je proto dovolání žalobce vadné, přičemž vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula.
Ani námitka žalobce, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se při vydání svého rozhodnutí neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu týkající se nepředvídatelného či překvapivého rozhodnutí, jestliže věc posoudil odlišně od soudu prvního stupně na základě námitky žalované, kterou uplatnila v podaném odvolání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3256/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3849/2014, uveřejněný pod číslem 90/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K výhradám žalobce na adresu soudců věc rozhodujících u odvolacího soudu možno dodat, že žalobce, ač zastoupen advokátem, kvalifikovanou námitku podjatosti neuplatnil a nadto Nejvyšší soud přihlíží ke zmatečnostním vadám toliko v případě, je-li dovolání již jinak (podle §237 o. s. ř.) přípustné [viz §242 odst. 3 o. s. ř.], což ovšem není případ právě projednávané věci.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 8. 2020
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu