ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.2914.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 2914/2020-188
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce L. P., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 63 750 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 199/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2020, č. j. 62 Co 353/2018-149, 62 Co 359/2018, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2020, č. j. 62 Co 353/2018-149, 62 Co 359/2018, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se domáhá náhrady nemajetkové újmy ve výši 150 000 Kč s příslušenstvím, která mu měla být způsobena nepřiměřeně dlouhým řízením vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 458/2013 (dále jen „posuzované řízení“). Žalovaná jeho nárok odmítla.
2. Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 4. 2019, č. j. 17 C 199/2018-78, ve znění rozsudku ze dne 16. 5. 2019, č. j. 17 C 199/2018-106, a usnesení ze dne 14. 6. 2019, č. j. 17 C 199/2018-110, a ze dne 11. 9. 2019, č. j. 17 C 199/2018-128, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 63 750 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % z této částky od 9. 6. 2018 do zaplacení (výrok I), v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci 86 250 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a IV).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že konstatoval porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
4. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že posuzované řízení bylo zahájeno dne 29. 3. 2013, kdy žalobce uplatnil u žalované svůj nárok na náhradu škody ve výši 800 000 Kč, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 5/2005. Dne 27. 9. 2013 podal žalobce žalobu u Obvodního soudu pro Prahu 4, který usnesením ze dne 25. 11. 2013, č. j. 19 C 458/2013-22, vyslovil svou místní nepříslušnost a věc postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 5. Poté, co Městský soud v Praze rozhodl, že nesouhlas Obvodního soudu pro Prahu 5 s postoupením věci je důvodný, Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 27. 10. 2015, č. j. 19 C 458/2013-91, vyslovil svou místní nepříslušnost a věc postoupil Okresnímu soudu v Hradci Králové. Poté, co Městský soud v Praze toto usnesení změnil tak, že se místní nepříslušnost nevyslovuje, Obvodní soud pro Prahu 4 nařídil jednání. Dne 31.7. 2017 vydal rozsudek, který byl k odvolání obou účastníků částečně změněn rozsudkem odvolacího soudu ze dne 18. 10. 2017, č. j. 54 Co 212/2017-226. Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. Dovolací řízení bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku usnesením soudu prvního stupně ze dne 27. 2. 2018, č. j. 19 C 458/2016-247, ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 54 Co 11/2018-261, které nabylo právní moci dne 2. 8. 2018.
5. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že délka řízení v trvání 5 let a 4 měsíce je nepřiměřená. Měl za to, že řízení bylo průměrně složité, probíhalo na dvou stupních soustavy, jeho význam pro žalobce byl standardní. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že na celkové délce řízení se nemalou měrou podílel žalobce. Sice připustil, že Obvodní soud pro Prahu 4 nesprávně vyslovil svou místní příslušnost, avšak stalo se tak na základě žalobcova návrhu. Žalobce pak k prodloužení délky řízení přispěl i tím, že podal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, nezaplatil však soudní poplatek. Uzavřel proto, že žalobci nevznikl nárok na přiměřené zadostiučinění v penězích, nýbrž za dostačující formu zadostiučinění považoval konstatování porušení práva [§31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“].
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, v němž vymezil rozsah dovolání „jen částkou 99 999 Kč s příslušenstvím“.
7. Přípustnost dovolání spatřoval v tom, že odvolací soud se při řešení hmotněprávní otázky poskytnutí přiměřené výše zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která se týká předpokladů pro přiznání „pouze“ konstatování práva (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1612/2009, 30 Cdo 4362/2013, 30 Cdo 958/2009, 30 Cdo 3007/2010, 30 Cdo 3643/2017, 30 Cdo 2531/2016, 30 Cdo 4360/2018 i stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“).
8. Dále měl za to, že odvolací soud se odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu i při řešení otázky významu věci pro poškozeného (sp. zn. 30 Cdo 1382/2014), otázky vlivu „zmatků“ soudu ohledně místní nepříslušnosti (sp. zn. 30 Cdo 2301/2009) a otázky vlivu jednotlivých kritérií na závěr o nepřiměřenosti délky řízení (sp. zn. 30 Cdo 2476/2015). Podle dovolatele Nejvyšší soud dosud neřešil otázku „aplikace principu proporcionality, která se týká vzájemného porovnávání jednotlivých skutečností podle §31a odst. 3 OdpŠk ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2476/2015 ve vztahu postup rozhodujícího orgánu a postup účastníka řízení.“
9. Vytýkal odvolacímu soudu, že rozhodl v rozporu s ustanovením §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, tedy s principem právní jistoty, neboť výše zadostiučinění by měla odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích shodují (sp. zn. 30 Cdo 1747/2014).
10. Také namítal, že dovolací soud dosud nerozhodoval právní otázku týkající se náležitostí poskytnutého odškodnění ve formě konstatování porušení práva, a to, „zda konstatování porušení práva musí obsahovat popis kauzy/uvedení specifikace soudní věci, ve které bylo porušeno právo.“
11. Podle dovolatele došlo i k porušení jeho základních práv, práva na spravedlivý proces a práva na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné moci (nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3324/15, II. ÚS 862/10 či I. ÚS 1536/11, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3044/2016). Navíc je rozhodnutí odvolacího soudu překvapivé a není přesvědčivé.
12. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
13. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.).
15. Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř.
16. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
17. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Otázka významu věci pro poškozeného přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud uzavřel, že posuzované řízení, které bylo řízením kompenzačním, mělo standardní význam pro poškozeného (srov. bod 15 odůvodnění napadeného rozsudku). Při řešení této otázky se tak odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu [srov. část IV písm. d) Stanoviska, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4320/2014].
19. Také otázka náležitostí výroku rozsudku, kterým soud poskytuje poškozenému zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu proti státu ve formě konstatování porušení práva poškozeného (uvedená pod bodem 10), kterou dovolatel pokládá za dosud neřešenou, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá. Touto otázkou se judikatura Nejvyššího soudu již zabývala a dovodila, že ve výroku takového rozsudku musí být výslovně uvedeno, k porušení kterého práva nebo práv poškozeného došlo (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4411/2010, ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 269/2012, či ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012). Jestliže tedy odvolací soud konstatoval, že došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě (jež odpovídá způsobené újmě), od ustálené soudní praxe se neodchýlil.
20. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemohou založit ani otázky vlivu jednotlivých kritérií na závěr o nepřiměřenosti délky řízení a rozporu s principem právní jistoty (uvedené v bodech 8 a 9), neboť na řešení takových otázek rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující) je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
21. Dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, neboť při řešení otázky formy přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délku řízení, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání
22. Podle §13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2).
23. Podle §31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3).
24. V rozsudku ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 763/2009, Nejvyšší soud uvedl, že dospěje-li soud k závěru o porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě a tím tedy k závěru o nesprávném úředním postupu ve smyslu §13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk, je na místě, aby s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v §31a odst. 3 OdpŠk stanovil odpovídající odškodnění v penězích. Pouze ve výjimečných případech, kdy je újma způsobená poškozenému zanedbatelná, lze uvažovat o jejím nahrazení formou konstatování porušení daného práva. Rovněž ve Stanovisku (část V.) Nejvyšší soud s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) uvedl, že ESLP „jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. V tomto ohledu je tedy na místě přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný).“
25. V usnesení ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, Nejvyšší soud uvedl, že „samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době postačí například tehdy, byla-li délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, nebo byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný, a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce.“
26. K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil také např. v rozsudcích ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3643/2017, či ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2531/2016.
27. Z výše uvedeného vyplývá, že aby bylo možno odškodnit nemajetkovou újmu formou konstatování porušení práva, musí být splněn alespoň jeden ze dvou předpokladů – buď musí být délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, nebo význam předmětu řízení pro poškozeného musí být pouze nepatrný. V posuzované věci odvolací soud dospěl k závěru, že význam řízení pro žalobce byl standardní, a poskytnutí zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva odůvodnil výlučně tím, že poškozený podstatnou měrou přispěl k délce posuzovaného řízení.
28. K otázce chování poškozeného Nejvyšší soud v části IV b) Stanoviska uvedl, že „[ch]ování poškozeného je subjektivním kritériem, které může na celou délku řízení působit jak negativně, tak i pozitivně. Na jednu stranu může poškozený jako účastník řízení přispět k nárůstu jeho délky svou nečinností (např. nereagováním na výzvy soudu) nebo naopak svou aktivitou ryze obstrukčního charakteru (např. opakované činění nejasných podání, navrhování provedení mnoha důkazů, četné změny žalobních návrhů atd.), a to jak úmyslným, tak i nedbalostním jednáním, zde jde pak o „průtahy“ (užívá-li zákon tohoto pojmu i ve vztahu k chování poškozeného) vedoucí k prodloužení řízení ve smyslu §31a odst. 3 písm. c) OdpŠk jím způsobené. Na druhou stranu může poškozený jakožto účastník řízení vyvíjet činnost alespoň teoreticky směřující ke zkrácení délky řízení – v což lze zahrnout i využití dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení způsobené nečinností rozhodujícího orgánu.“
29. V rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, Nejvyšší soud uvedl, že poškozený může přispět k prodloužené délky projednávání věci podáním vadné či neúplné žaloby nebo jiného procesního úkonu, které si vyžádá potřebu jeho opravení či doplnění, častými změnami předmětu sporu nebo upřesněním či doplňováním svých podání (viz rozsudek ESLP ve věci Patta proti České republice ze dne 18. 4. 2006, č. 12605/02, §67). Může k délce řízení přispět rovněž tím, že využívá žádostí (např. o osvobození od soudních poplatků či ustanovení zástupce), námitek (například podjatosti, místní či věcné nepříslušnosti soudu) a opravných prostředků (řádných či mimořádných), které mu právní řád poskytuje. Může také přispět k prodloužení řízení tím, že podá žalobu u nepříslušného soudu. Tyto skutečnosti však nelze účastníkovi přičítat k tíži (rozsudek ESLP ve věci Patta proti České republice ze dne 18. 4. 2006, č. 12605/02, §69), nelze je ale přičítat k tíži ani státu (rozsudek ESLP ve věci Vladimír Dostál proti České republice ze dne 25. 5. 2004, č. 52859/99, §220), je-li na vzniklou situaci ze strany soudu adekvátně reagováno.
30. Odvolací soud založil svůj závěr o podstatném podílu žalobce na délce řízení na dvou skutečnostech. Za prvé na skutečnosti, že žalobce v podání označeném jako „oprava zjevných chyb v žalobě“ soudu sdělil, že žalobu podal k Obvodnímu soudu pro Prahu 4 chybně a že jeho úmyslem bylo podat ji u Obvodního soudu pro Prahu 5, ačkoli ze samotných žalobních tvrzení takovýto úmysl dovodit nelze, nýbrž naopak žalobce se v nich dovolává místní příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 4 na výběr dané podle §87 písm. b) o. s. ř. V návaznosti na tento návrh pak Obvodní soud pro Prahu 4 vyslovil svou místní nepříslušnost. Za druhé na skutečnosti, že žalobce podal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, avšak nezaplatil soudní poplatek za dovolání a dovolací řízení tak muselo být následně zastaveno. V této souvislosti však vůbec nehodnotil, zda soud v posuzovaném řízení na vzniklou situaci adekvátně reagoval.
31. Z odůvodnění napadeného rozsudku nevyplývá, jak sdělení žalobce, že žalobu podal k Obvodnímu soudu pro Prahu 4 chybně, přispělo k prodloužení celkové délky řízení, když současně odvolací soud (v bodě 17. odůvodnění napadeného rozsudku) připustil, že Obvodní soud pro Prahu 4 vyslovil svou místní nepříslušnost nesprávně. I když lze souhlasit s odvolacím soudem, žalobce se nepochybně na délce řízení podílel tím, že nezaplatil soudní poplatek za podané dovolání, bez dalšího tím není možné odůvodnit jeho zásadní podíl na délce řízení v trvání 5 let a 4 měsíce.
32. Z výše uvedeného je zřejmé, že odvolací soud nepostupoval zcela v souladu se závěry shora citované judikatury. V projednávané věci dosud nevyšly najevo okolnosti, s nimiž tato judikatura spojuje možný závěr, že jako přiměřená forma zadostiučinění postačuje konstatování porušení práva, resp. existence takových okolností se z napadeného rozsudku nijak nepodává. Jestliže tedy odvolací soud považoval za postačující konstatování porušení práva, aniž by k tomu byly dány výjimečné okolnosti judikaturou dovozené, není jeho právní posouzení správné.
33. Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. I když dovolatel omezil rozsah dovolání částkou 99 999 Kč s příslušenstvím, nelze přehlédnout, že předmětem odvolacího přezkumu byla pouze částka 63 750 Kč.
34. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
35. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 11. 2020
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu