ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.3430.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 3430/2020-434
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce města Otrokovice , IČO 00284301, se sídlem v Otrokovicích, nám. 3. května 1340, zastoupeného JUDr. Ing. Pavlem Schreiberem, advokátem se sídlem v Brně, Jakubská 121/1, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/2, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 295/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2020, č. j. 72 Co 374/2019-413, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč k rukám právního zástupce žalobce do tří dnů od právní moci usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala zaplacení 4 483 250 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena nepřiměřenou délkou sedmi řízení vedených Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 50 Cm 212/2002, sp. zn. 50 Cm 213/2002, sp. zn. 50 Cm 214/2002, sp. zn. 50 Cm 214/2002, sp. zn. 50 Cm 9/2003, sp. zn. 140/2006, sp. zn. 250 Cm 34/2003, sp. zn. 50 Cm 4/2004, sp. zn. 50 Cm 8/2004, sp. zn. 50 Cm 24/2004, sp. zn. 50 Cm 69/2005, sp. zn. 50 Cm 8/2004, sp. zn. 50 Cm 5/2004, sp. zn. 50 Cm 24/2004, sp. zn. 50 Cm 69/2005, sp. zn. 50 Cm 2/2007, sp. zn. 50 Cm 451/2008 a sp. zn. 50 Cm 452/2008 (dále jen „posuzovaná řízení“).
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. 3. 2019, č. j. 12 C 295/2013-306, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 424 350 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), ohledně požadavku na zaplacení částky 1 550 150 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok I) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 28 798 Kč (výrok III).
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (odvolací soud) v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé (výrok II) změnil jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 491 758 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení, jinak jej v tomto výroku a ve vyhovujícím výroku o věci samé (výrok I) potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Současně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 251 614,66 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Dovolání je subjektivně nepřípustné v rozsahu, ve kterém dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu v části, v níž odvolací soud potvrdil zamítavý výrok o věci samé (výrok II) ohledně částky 1 058 392 Kč (1 550 150 Kč mínus 491 758 Kč), neboť k podání dovolání je (subjektivně) oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Jinak řečeno dovolání může podat jen účastník, jehož nároku nebylo zcela vyhověno nebo jemuž byla naopak soudem uložena povinnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura v čísle 3, ročník 1998, pod číslem 28, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v čísle 1, ročníku 2000 téhož časopisu, pod číslem 7, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Odo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 154).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalovaná spatřovala přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení tří otázek hmotného práva, které vymezila.
Otázka 1), „zda je v případě přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, možné v případě více soudních řízení se stejným skutkovým základem probíhajících současně, přiznat poškozenému zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení automaticky ve vztahu ke každému soudnímu řízení v plné výši zvlášť“, kterou žalovaná považovala za dosud neřešenou, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť tato otázka již byla Nejvyšším soudem řešena a odvolací soud se od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu neodchýlil. Podle této judikatury se zásadně délka každého řízení posuzuje samostatně. Výjimku v tomto směru představují tzv. souběžná řízení (vzájemně závislá). Probíhají-li souběžně dvě nebo více soudní řízení, která spolu svým předmětem souvisejí natolik úzce, že rozhodnutí v jednom z nich je určující i pro rozhodnutí ve druhém či dalších řízeních, je třeba újmu utrpěnou jejich účastníky v důsledku nepřiměřené délky daných řízení v rozsahu jejich souběžného průběhu vnímat jako jedinou újmu, nikoli tedy jako újmu násobenou počtem jednotlivých řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010, či ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010). Výjimku vztahující se na tzv. souběžná řízení ale nelze bez dalšího rozšiřovat na další řízení, která sice probíhají (alespoň zčásti) současně, avšak svým předmětem úzce vůbec nesouvisejí. Judikaturou vyžadovanou úzkou souvislost předmětů několika řízení nelze spatřovat pouze ve skutečnosti, že v současně probíhajících řízeních vystupuje stejný žalobce, který uplatňuje nároky, jež jsou shodně právně kvalifikovány (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3521/2015, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením 28. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 2509/16). O souběžná řízení se v posuzované věci nejedná, když jejich předměty spolu nesouvisely natolik úzce, aby bylo třeba je posuzovat jako řízení jediné. V této souvislosti je zejména podstatné, že uvedená řízení neměla totožný předmět, byla v nich napadena platnost usnesení přijatých na různých valných hromadách konaných v rozmezí let 2002 až 2005 (dne 28. 8.2002, 3. 12.2002, 24. 4. 2003, 4. 11. 2003, 11. 12. 2003, 8. 6. 2005) a rozhodnutí vydané v jednom z řízení nebylo podkladem pro rozhodnutí v řízeních dalších.
Také otázka 2), „zda se na veřejnoprávní korporaci, v daném případě město, uplatní při stanovení významu řízení, stejná kritéria jako na jiné fyzické a právnické osoby“, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá. Soudní praxe je ustálena v závěru, že imateriální újma se u právnických osob sice zpravidla neprojevuje týmiž důsledky jako u osob fyzických, při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění by se ale nemělo apriori rozlišovat mezi osobami fyzickými a právnickými (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3326/2009). Při stanovení formy či výše přiměřeného zadostiučinění také nelze bez dalšího uzavřít, že právnické osobě veřejného práva vždy vzniká menší nemajetková újma, než by tomu bylo u soukromoprávní právnické osoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3422/2013, nebo ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4023/2014). Z těchto závěrů odvolací soud (implicitně) vycházel, když současně zohlednil i konkrétní okolnosti případu, a od ustálené soudní praxe se tak neodchýlil.
Ani při řešení otázky 3), „zda je v souladu s judikaturou dovolacího soudu, že při navyšování významu řízení pro žalobce, se všechna dotčená řízení posuzují mechanicky jako řízení samostatná, aniž by hlavním kritériem byl jejich společný základ, tj. žaloby na neplatnost usnesení valné hromady“, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když k množství žalobcem iniciovaných řízení při zvažování kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného nepřihlédl. Okolnost, že poškozený vede velké množství soudních sporů, se může odrazit v přístupu stěžovatele k jednotlivým řízením například v tom smyslu, že nereaguje včas na výzvy soudu, neplatí včas soudní poplatky, neodstraňuje včas nedostatky svých podání apod., tedy nevěnuje řízení náležitou péči. Takové chování poškozeného může svědčit o nižším významu předmětu řízení pro jeho osobu a rovněž ho lze vzít v úvahu v rámci kritéria jednání poškozeného během řízení. I při absenci takových okolností na straně poškozeného (jako tomu bylo v poměrech posuzovaných řízení) však nelze zcela odhlédnout od skutečnosti, že žalobce iniciuje velké množství soudních sporů, což jej ve vztahu k prožívání intenzity újmy způsobené případnou nepřiměřenou délkou jednoho z nich staví do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika mála soudních řízení (obdobně srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva o nepřijatelnosti stížnosti ve věcech Havelka proti České republice ze dne 20. 9. 2011, č. stížností 7332/10, 42666/10 a 61523/10, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1042/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013). Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů přitom neplyne, že by žalobce vedl „velké množství sporů“ (to je v řádu několika desítek či stovek), a že by tak jeho situace byla souměřitelná s těmi subjekty, na něž dopadají závěry výše zmiňovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Odkazuje-li dovolatelka v souvislosti s otázkami 2) a 3) na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2531/2016, přehlíží, že dovolací soud v něm posuzoval věc skutkově odlišnou a (mimo jiné) v něm řešil otázku, zda lze počínání žalobce s ohledem na množství jím zahájených sporů považovat za obstrukční a litigiózní (sudičské); o takový případ však v projednávané věci nešlo. K otázce nemajetkové újmy u právnických osob se Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku nijak nevyjádřil.
Nepřípadný je i odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1240/2013. Usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání neobsahují z podstaty věci žádnou právní argumentaci k věci samé, a proto nepředstavují judikaturu Nejvyššího soudu ve smyslu §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 31 Cdo 519/2017).
Dovolatelce rovněž nelze přisvědčit v tom, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. V poměrech projednávané věci je jednoznačné, že odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu dovolatelce nijak neznemožnilo uvést v dovolání dovolací důvody a předestřít svou argumentaci.
K případným vadám řízení může dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
V rozsahu výroku o nákladech řízení je dovolání objektivně nepřípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 12. 2020
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu