ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.356.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 356/2019-226
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Jiřího Němce a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobce P. P. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 177 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 241 C 61/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2018, č. j. 44 Co 513/2016-212, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 6. 2016, č. j. 241 C 61/2013-178, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 85 500 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), co do částky 91 500 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o povinnosti žalované k náhradě nákladů řízení (výrok III).
Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I co do částky 28 500 Kč s příslušenstvím [výrok I písm. a)], co do částky 57 000 Kč s příslušenstvím jej v uvedeném výroku změnil tak, že žalobu zamítl [výrok I písm. b)], dále potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II (výrok II); a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III).
Takto soudy rozhodly v řízení, v němž se žalobce domáhal po žalované (po částečném zpětvzetí žaloby z důvodu dobrovolné úhrady žalovanou ve výši 63 000 Kč) zaplacení částky 177 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy, jež mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 6 C 1489/2006 a následného exekučního řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 64 EXE 3842/2012, v němž vystupoval v pozici povinného.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu měnícího výroku I písm. b) a potvrzujícího výroku II včasným dovoláním.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 1 článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Namítá-li žalobce, že výsledná částka přiznaného zadostiučinění je zcela zjevně nepřiměřená všem rozhodným okolnostem daného případu, dovolací soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, posuzuje v zásadě jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše či formy přiměřeného zadostiučinění, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace konkrétního kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 %, nebo o 30 %. Výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
Také námitka nesprávného posouzení celkové délky řízení a stanovení „neadekvátně nízké základní sazby odškodnění za jeden rok průtahů“ nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť výše uvedené platí i ve vztahu k volbě výchozí částky pro určení výše přiměřeného zadostiučinění, která by se měla podle judikatury Nejvyššího soudu pohybovat v rozmezí od 15 000 Kč do 20 000 Kč za první dva a dále za každý další rok nepřiměřeně dlouhého řízení. Částka 15 000 Kč je přitom částkou základní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 128/11) a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Stanovisko“, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, či odvolacím soudem v této souvislosti zmíněná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 3350/12, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2531/2013 citující závěry Stanoviska). V projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že základní částka pro určení výše přiměřeného zadostiučinění za 7 let a 1 měsíc trvající nalézací řízení činí 15 000 Kč za jeden rok řízení při krácení v prvních dvou letech trvání sporu o polovinu. Takovou délku řízení nepovažoval za extrémní, přičemž vycházel nejen z (v dovolání zpochybňovaného) porovnání s délkou jiných v soudní praxi posuzovaných řízení, ale též z konkrétních okolností daného případu (v odůvodnění napadeného rozsudku dále podrobně popsaných), jak je zřejmé právě z jeho výslovného odkazu na výše citovanou judikaturu Nejvyššího soudu. Neshledal-li tak odvolací soud při hodnocení všech okolností daného případu důvody pro použití jiné výše základní částky, nepředstavuje jeho posouzení dané otázky jiné řešení, než jakého již bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, což činí dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. v tomto rozsahu nepřípustným (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4318/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4276/2017).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. též nezakládá námitka, že odvolací soud při posouzení kritéria složitosti řízení „postupoval čistě mechanicky a nezohlednil judikatorní požadavek, že počet stupňů soudní soustavy svědčí o složitosti věci“. Při posouzení kritéria složitosti řízení se odvolací soud neodchýlil od žalobcem citovaných závěrů rozhodovací praxe dovolacího soudu (Stanoviska a rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2921/2013, a ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009), pokud při svých úvahách zohlednil skutečnost, že řízení probíhalo ve třech stupních soudní soustavy (dvakrát soud prvního stupně, třikrát soud odvolací a řízení o ústavní stížnosti), že dvakrát bylo rozhodováno o opravném prostředku proti rozhodnutí procesní povahy, a pokud v návaznosti na to uzavřel, že se „z důvodu nezbytnosti rozhodovat vícekrát ve více stupních soudní soustavy řízení prodlužuje a navyšuje jeho složitost“. Zohlednění instančnosti v rámci posouzení složitosti věci vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná (srov. Stanovisko či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013). Odvolací soud přitom přihlédl ke skutečnosti, že v průběhu odvolacího řízení docházelo k průtahům, které měly vliv na celkovou délku řízení, a tuto okolnost zohlednil v rámci kritéria postupu orgánů veřejné moci.
Námitka žalobce, že se odvolací soud odchýlil od Stanoviska, nepřihlížel-li k délce exekučního řízení, přípustnost dovolání rovněž nezakládá. Cituje-li dovolatel ze závěrů Stanoviska, že „pod prizmatem judikatury Evropského soudu je třeba do celkové doby řízení započítávat i dobu, po níž probíhalo řízení o výkon rozhodnutí“, pak patrně přehlíží, že uvedené Nejvyšší soud ve Stanovisku podmiňuje tím, že se jedná o řízení „prostřednictvím něhož se účastník domáhá výkonu soudního rozhodnutí“ a dále, že i zde je nutno zvažovat, z jakého důvodu nebylo dosaženo dřívějšího výkonu rozhodnutí (pro účastníka, jež se jej domáhal), zda lze tuto skutečnost přičítat státu, čili konání soudu v rámci stanovených procesních pravidel, a že kritéria obsažená v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“) se tedy užijí přiměřeně. Pakliže v projednávané věci žalobce v předmětném exekučním řízení vystupoval jako povinný, tj. nebyl v pozici účastníka, který by se prostřednictvím exekučního řízení domáhal výkonu soudního rozhodnutí vydaného v posuzovaném nalézacím řízení, odvolací soud se od Stanoviska neodchýlil, pokud posuzoval přiměřenost délky exekučního řízení samostatně podle kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk (zohlednil, že v něm žalobce uplatňoval celou řadu procesních námitek, o nichž musel exekutor rozhodovat, a že v něm bylo rozhodováno zcela kontinuálně, bez průtahů) a pokud dospěl k závěru, že jeho délku proto nelze považovat za nepřiměřenou a nelze k ní přihlížet při odškodnění.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit ani námitka žalobce, že odvolací soud při úvahách o přiměřenosti přiznaného zadostiučinění neporovnával shody a odlišnosti obdobných případů, uplatněná s odkazem na rozhodnutí ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 71/2015, v němž bylo přiznáno za průtahy v exekučním řízení odškodnění ve výši 94 500 Kč. Žalobce patrně přehlíží, že jím citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, od jehož závěrů se měl odvolací soud při svých úvahách odchýlit, klade požadavek na porovnávání obdobných případů ve vztahu k určení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním. Nečiní tak ve vztahu k přiměřenosti zadostiučinění v případech nepřiměřené délky řízení, pro něž existují určité jednotící prvky, vyjádřené demonstrativně kritérii §31a odst. 3 OdpŠk a dlouhodobě dovozované judikaturou Evropského soudu pro lidská práva k výkladu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, od kterých se odvíjí intenzita újmy poškozeného a tím i forma či výše zadostiučinění. V případech nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení je proto třeba postupovat při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění primárně postupem uvedeným ve Stanovisku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2256/2011). Odvolací soud se proto neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud v projednávané věci při určení výše odškodnění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení zohlednil zákonná kritéria vyplývající z ustanovení §31a odst. 3 OdpŠk a řídil se přitom Stanoviskem. Navíc žalobce v dovolání ani neuvedl, v jakých konkrétních okolnostech by posuzované řízení mělo být podobné tomu, na které odkazuje.
Spatřoval-li žalobce přípustnost dovolání též v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny minimálně do všech důležitých detailů“, není z další dovolací argumentace patrné, jaké konkrétní otázky má žalobce takto za dosud judikatorně neřešené. Ve vztahu k dalším námitkám pak žalobce konstatoval, že odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou soudu dovolacího, příp. Ústavního, aniž by však blíže specifikoval, kterou konkrétní judikaturu má na mysli. Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a též od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v tomto rozsahu posoudit přípustnost a důvodnost dovolání.
Vady řízení namítané žalobcem (údajná nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu a vady nákladového výroku) nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k vadám řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné.
Nejvyšší soud proto vzhledem k výše uvedenému dovolání žalobce odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 7. 2020
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu