ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.3631.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 3631/2020-143
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce J. B. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Michalem Hanzlíkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Hřebenech II 1718/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 290 004 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 74/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2020, č. j. 28 Co 43/2020, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal zaplacení 290 004 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedených u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 12 C 167/2009 a 12 C 118/2015 (dále jen „posuzovaná řízení“).
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. 10. 2019, č. j. 28 C 74/2019-93, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 57 250 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), ohledně požadavku na zaplacení částky 232 754 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok I) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 10 228 Kč (výrok III).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (odvolací soud) v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé (výrok II) změnil jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 29 750 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Současně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 16 456 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu, a to v rozsahu výroku I, napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Dovolání je subjektivně nepřípustné v rozsahu, ve kterém dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu v části, v níž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 29 750 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení, neboť k podání dovolání je (subjektivně) oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Jinak řečeno dovolání může podat jen účastník, jehož nároku nebylo zcela vyhověno nebo jemuž byla naopak soudem uložena povinnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura v čísle 3, ročník 1998, pod číslem 28, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v čísle 1, ročníku 2000 téhož časopisu, pod číslem 7, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Odo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 154).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobce spatřoval přípustnost dovolání v tom, že soud se při řešení otázky hmotného nebo procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Namítal, že odvolací soud (ani soud prvního stupně) mu neposkytly poučení podle §118a o. s. ř. o tom, že by měl doplnit svá tvrzení a navrhnout k jejich prokázání důkazy, a že se tím odchýlily od nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 2014/10.
Uvedená námitka přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vyložil, že poučení podle ustanovení §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili v potřebném rozsahu skutečnosti rozhodné pro posouzení uplatněného nároku (aby splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (aby splnili povinnost důkazní). Postup podle ustanovení §118a o. s. ř. tedy přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení přistupovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či rozsudek ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud usnesením ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. II ÚS 532/06, odmítl).
Tak tomu bylo i v projednávané věci. Soud prvního stupně nezamítl žalobu proto, že by žalobce neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu neshledal jeho nárok (v plné výši) důvodným. Jestliže za této situace odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně neměl důvod poskytnout žalobci poučení podle §118a o. s. ř., neodchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Ani výtka, že odvolací soud vydal překvapivé rozhodnutí, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu za překvapivé je považováno takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popřípadě která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 387/18, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 3339/15). O takový případ se zde ovšem nejednalo, neboť odvolací soud při svém rozhodování nepřihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, nevzal v úvahu něco jiného, než co bylo známo také účastníkům řízení.
Dovolateli rovněž nelze přisvědčit v tom, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. V poměrech projednávané věci je jednoznačné, že odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu dovolateli nijak neznemožnilo předestřít v dovolání svou argumentaci.
Žalobce dále nesouhlasí s tím, jak odvolací soud stanovil základní částku odškodnění a posoudil jednotlivá kritéria uvedená v §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), neuvádí však, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v těchto otázkách. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné; pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 4017/13, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v části trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
K případným vadám řízení může dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 12. 2020
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu