ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.400.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 400/2020-143
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Davida Vláčila, ve věci žalobce F. H. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Petrem Dvořákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 1233/22, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 51/2017, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2019, č. j. 25 Co 358/2018-124, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2019, č. j. 25 Co 358/2018-124, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 4. 2018, č. j. 19 C 51/2017-89, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 17. 4. 2018, č. j. 19 C 51/2017-89, podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ZoSP“), zastavil odvolací řízení (výrok I) a rozhodl o náhradě jeho nákladů (výrok II).
2. Rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce nezaplatil soudní poplatek za odvolání podané proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 19. 12. 2017, č. j. 19 C 51/2017-75, ve lhůtě 15 dnů stanovené v usnesení téhož soudu ze dne 8. 3. 2018, č. j. 19 C 51/2007-88 (výzva k úhradě soudního poplatku), jež mu bylo doručeno dne 9. 3. 2018 prostřednictvím datové schránky jeho právního zástupce.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. Odvolací soud uzavřel, že žalobce byl jako odvolatel povinen zaplatit soudní poplatek za odvolání (§2 odst. 5 ZoSP), přičemž mu nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků. Nepovažoval za důvodnou námitku, že výzva k zaplacení soudního poplatku měla být doručena též přímo žalobci, nejen jeho zástupci. Odvolací soud vyšel ze závěrů obsažených v nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1056/12 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz ) a v judikatuře Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 8. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1949/99, uveřejněné pod číslem 1/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále usnesení ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1939/2014, a ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3610/2015, jež jsou je veřejnosti dostupná – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz ), podle nichž je zaplacení soudního poplatku úkonem, který může učinit též zástupce účastníka, a proto výzvu k zaplacení soudního poplatku účastníkovi zastoupenému zástupcem s procesní plnou mocí lze doručit pouze tomuto zástupci. V návaznosti na to uzavřel, že výzva byla žalobci řádně doručena, lhůta 15 dnů (od doručení výzvy) pro zaplacení soudního poplatku marně uplynula a byly tak splněny podmínky pro zastavení řízení podle §9 odst. 1 ZoSP.
5. Takto soudy rozhodly v řízení, v němž se žalobce domáhal po žalované náhrady nemajetkové újmy, jež mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem a nezákonným rozhodnutím v řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 4/98 a následně pod sp. zn. 36 C 204/2011.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Usnesení odvolacího soudu v rozsahu obou jeho výroků napadl žalobce včasným dovoláním. Namítá nesprávné právní posouzení věci a navrhuje jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na řešení otázky „legálnosti vyměřeného poplatku", která podle něj v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dále má za to, že by nadále měla být Nejvyšším soudem řešena odlišně otázka doručování výzvy k úhradě soudního poplatku za podání odvolání pouze zástupci účastníka.
7. Žalobce odvolacímu soudu vytýká protiústavnost jeho postupu při stanovení soudního poplatku za odvolání, neboť nepřiměřeně omezuje právo na přístup soudu. Podotýká, že žaloby o náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci byly v době, kdy žalobce podával žalobu, osvobozeny od povinnosti hradit soudní poplatek. V mezidobí (s účinností od 30. 9. 2017) došlo ke změně zákona o soudních poplatcích a bylo zrušeno vynětí těchto žalob z povinnosti hradit soudní poplatek. Žalobce připomněl, že tento typ žalob je nově zpoplatněn pevnou částkou, avšak poplatek za odvolání je již vyměřován procentní částkou z hodnoty sporu. Podle žalobce zákonodárce pravděpodobně opomenul samostatně upravit výši poplatku za podání odvolání v těchto věcech. Poukazuje též na velký nepoměr mezi poplatky za žalobu (2 000 Kč) a za odvolání (90 000 Kč).
8. Žalobce dále setrvává na své námitce, že mu nebyla doručena výzva k zaplacení soudního poplatku, pokud byla doručována pouze jeho zástupci. Závěry Ústavního soudu, respektive závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, na které odkázal ve svém odůvodnění odvolací soud, považuje v současné době za neaplikovatelné, neboť byly konstruovány za předchozí právní úpravy. Ústavní soud v odkazované věci (nález ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1056/12) vycházel ze skutečnosti, že je možné dodatečně splnit poplatkovou povinnost i v odvolacím řízení. Žalobce přitom uvádí, že podle současné úpravy již není možné zhojení nezaplacení soudního poplatku v soudem stanovené lhůtě a jeho nezaplacení tak má za následek zastavení řízení. Zastává názor, že by měla být výzva k zaplacení soudního poplatku doručována přímo účastníkovi, neboť se jedná o úkon osobní a navíc jeho zmeškání není možné žádným způsobem napravit. Má za to, že by se měl dovolací soud od dosavadních závěrů své rozhodovací praxe odklonit a posoudit věc jinak.
9. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
10. Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 1 přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
11. Dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, za splnění podmínky povinného zastoupení podle §241 odst. 1 a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované zákonem, Nejvyšší soud se proto dále zabýval jeho přípustností.
12. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
13. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Dovolání není přípustné pro řešení otázky, zda lze doručit výzvu k zaplacení soudního poplatku toliko právnímu zástupci poplatníka, neboť tato otázka byla dovolacím soudem vyřešena i v poměrech nové právní úpravy a odvolací soud se od tohoto řešení neodchýlil, pokud vyšel z názoru, že zaplacení soudního poplatku je zastupitelným jednáním, a proto účinky doručení usnesení o povinnosti zaplatit soudní poplatek nastávají u zastoupeného účastníka doručením tohoto usnesení jeho zástupci z procesní plnou mocí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 32 Cdo 4481/2018, proti němuž podanou ústavní stížnost odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 1701/19, ze dne 19. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3679/2019, či ze dne 30. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 520/2020, proti němuž podanou ústavní stížnost odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. II. ÚS 1789/20, z judikatury Ústavního soudu srov. též usnesení ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 3165/19). Nejvyšší soud neshledává důvody, pro které by měl v projednávané věci tuto otázku posoudit jinak.
15. Dovolatel napadl usnesení odvolacího soudu v rozsahu obou jeho výroků, tedy i v té části výroku I a ve výroku II, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
16. Dovolání však je přípustné pro posouzení otázky legálnosti vyměřeného soudního poplatku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od již ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
17. Dovolání je důvodné.
18. Podle §9 odst. 1 ZoSP nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží.
19. Podle §11 odst. 1 písm. n) zákona o soudních poplatcích, ve znění účinném do 29. 9. 2017, platilo, že od poplatku se osvobozují řízení ve věcech náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem.
20. V době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu byl v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (reprezentované například usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4079/2018), přijat závěr, podle kterého se za odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé doručené soudu po 29. 9. 2017, je-li předmětem odvolacího řízení náhrada škody způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, vybere poplatek podle položky 22 bod 1 písm. a) sazebníku zákona o soudních poplatcích, ve znění účinném od 30. 9. 2017.
21. Poté však Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS 1415/18, dospěl s podrobnější argumentací k závěru, že „novela zákona o soudních poplatcích provedená zákonem č. 296/2017 Sb., se právní úpravy odvolání nijak nedotkla, a rovněž důvodová zpráva dopady do sféry odvolacího řízení nikde v textu neobsahuje. V zájmu ústavního práva na přístup k soudu je proto třeba podle Ústavního soudu učinit závěr, že nevyplývá-li ze zákonné změny ani zjevného úmyslu zákonodárce vůle zpoplatnit odvolání v řízeních o žalobách proti státu na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci, je třeba setrvat na tradičním závěru, že jde o návrh nezpoplatněný“ (uvedený závěr je argumentován zejména v bodech 21 až 23 označeného nálezu). K témuž závěru se Ústavní soud znovu přihlásil i v nálezech ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3283/18, a ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. III. ÚS 177/19.
22. Nejvyšší soud, vycházeje ze shora uvedených rozhodnutí Ústavního soudu a jejich tzv. precedenční závaznosti, tento právní názor ve své další rozhodovací praxi aproboval a přijal závěr, že osvobození od soudních poplatků podle §11 odst. 1 písm. n) zákona č. 549/1991 Sb., ve znění do 29. 9. 2017 dopadá i na odvolání podaná po uvedeném datu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1508/2019, ze dne 20. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4356/2018, ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2129/2019, ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1761/2019, a ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2629/2018).
23. Jakkoli byl citovaný závěr Ústavního soudu (a z něj vycházející závěr Nejvyššího soudu) přijat po vydání napadeného usnesení odvolacího soudu, musí být aplikován v souladu se zásadou tzv. incidentní retrospektivy nových právních názorů rozhodovací praxe i v poměrech projednávané věci. Opačný postup by znamenal, že soud vědomě aplikuje „nesprávný“ právní názor, a navíc by jím byl ohrožen princip rovnosti. Výjimečné nepoužití nově se prosadivších judikaturních názorů může být odůvodněno pouze v konkrétních specifických situacích, v nichž existuje intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání a důvěry adresátů právních norem ve stabilitu právního řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2561/2014, a též nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09), což ovšem evidentně není případ právě projednávané věci.
24. Lze tedy uzavřít, že žalobce byl v souvislosti s odvoláním podaným proti rozsudku soudu prvního stupně, vzhledem k povaze uplatněného nároku, ze zákona osvobozen od soudního poplatku. Nezaplacení soudního poplatku na základě (nesprávné) výzvy soudu prvního stupně proto nemohlo být právně relevantním důvodem pro zastavení odvolacího řízení a právní posouzení odvolacího soudu není správné.
25. Za situace, kdy dovolání bylo shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. zabýval tím, zda jsou zde zmatečnostní vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z obsahu spisu žádné takové vady nevyplývají.
26. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí také na usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle §243e odst. 2 o. s. ř. také toto usnesení a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
27. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právním názorem dovolacího soudu v tomto usnesení vysloveným.
28. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2020
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu