ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.615.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 615/2019-1577
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Jiřího Němce a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobců a) J. P. , nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Ing. Tomášem Bouzkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 251/16 a b) V. P. , nar. XY, bytem XY, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 1 119 104 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 52/2012, o dovolání žalobkyně a) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2018, č. j. 21 Co 202/2018-1503, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 2. 6. 2017, č. j. 11 C 52/2012-1262 zastavil řízení v části, v které žalobce b) požadoval po žalované zaplacení částky 1 119 104 Kč (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni a) na náhradě škody částku 34 200 Kč (výrok II) a na náhradě nemajetkové újmy částku 16 875 Kč (výrok III). Zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně a) domáhala po žalované zaplacení částky 245 576 Kč na náhradě škody (výrok IV) a částky 612 621 Kč na náhradě nemajetkové újmy (výrok V), dále v části, v níž se žalobce b) domáhal, aby žalovaná zaplatila žalobkyni a) částky 279 776 Kč na náhradě škody (výrok VI) a 629 496 Kč na náhradě nemajetkové újmy (výrok VII), a též v části, ve které se žalobci domáhali, aby žalovaná zaplatila nezletilému AAAAA (pseudonym) částku 209 832 Kč na náhradě nemajetkové újmy (výrok VIII). Dále rozhodl, že žalované se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (výrok IX).
K odvolání žalované Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích II a III tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobkyně a) domáhala zaplacení částek 34 200 Kč a 16 875 Kč (výrok I), a rozhodl, že žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
Takto soudy rozhodly v řízení, v němž se žalobci domáhali po žalované zaplacení částek 279 776 Kč jako náhrady škody a 839 328 Kč jako náhrady nemajetkové újmy, za nesprávný úřední postup Okresního soudu v Kutné Hoře a Okresního soudu v Kolíně spočívající v tom, že v řízení o péči o nezletilého bezodkladně nevydaly rozhodnutí o nařízení předběžného opatření.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho výroku I napadla žalobkyně a) dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. bod 1 článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2643/2007 a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009; ústavní stížnosti proti těmto usnesením podané odmítl Ústavní soud usneseními ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, ze dne 15. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 2894/09, a ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb., neboť podle důvodové zprávy k tomuto zákonu účelem změny nebylo rozšíření přípustnosti dovolání nad rámec dosavadní úpravy a jejího judikaturního výkladu, nýbrž naopak omezení přípustnosti dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2728/2016, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. I. ÚS 363/17, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2633/2018).
V posuzované věci je vzhledem k výše uvedenému dovolání směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, jímž byly změněny výroky II a III rozsudku soudu prvního stupně, objektivně nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolacím soudem bylo takto rozhodováno o samostatných nárocích žalobkyně a) na náhradu škody ve výši 34 200 Kč a na náhradu nemajetkové újmy ve výši 16 875 Kč, přičemž žádný z těchto nároků nepřevyšuje 50 000 Kč a nejedná se o vztahy ze spotřebitelských smluv či pracovněprávní vztahy. Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se námitkami žalobkyně a) o vadách řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 9. 2020
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu