ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.967.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 967/2020-190
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Michaela Nipperta a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně DVE Promintrejd s.r.o., identifikační číslo osoby 257 86 253 , se sídlem v Praze 5, Fantova 3, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 300 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 255/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2020, č. j. 28 Co 229/2019-165, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 4. 2019, č. j. 25 C 255/2018-89, zastavil řízení co do zaplacení částky 80 438 Kč (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 9 687 Kč s příslušenstvím a příslušenství z částky 80 438 Kč (výrok II), zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 209 875 Kč s příslušenstvím (výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV).
Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé, v zamítavém výroku o věci samé jej změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 16 875 Kč s příslušenstvím, a ohledně částky 193 000 Kč zamítavý výrok potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobkyně se v řízení domáhá odčinění nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 143/14, původně pod sp. zn. 5 C 354/09 (dále jen posuzované řízení). Posuzované řízení bylo zahájeno dne 9. 8. 2009. Žaloba byla žalované (nynější žalobkyni) doručena dne 29. 9. 2009. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí důsledně popsal průběh posuzovaného řízení, v jehož rámci (mimo jiné) byla usnesením ze dne 28. 1. 2014, č. j. 15 C 354/2009-713, vyloučena žaloba mezi žalobci a žalovanými (první žalovanou byla nynější žalobkyně) k samostatnému řízení, v němž se žalobci domáhali určení vlastnictví k pozemkům. Následně soud popsal průběh posuzovaného řízení vedeného pod sp. zn. 15 C 143/14. K okamžiku rozhodování soudu prvního stupně v této věci nebylo posuzované řízení skončeno. Žalovaná již v průběhu tohoto řízení poskytla žalobkyni přiměřené zadostiučinění v penězích ve výši 80 438 Kč. Odvolací soud doplnil dokazování, neboť v průběhu odvolacího řízení bylo v posuzovaném řízení skončeno dovolací řízní. Dne 17. 9. 2019 bylo žalobkyni doručeno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, č. j. 28 Cdo 1992/2019-1472. Řízení tak trvalo 9 let a 11 měsíců.
Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhým. Za účelem určení přiměřeného zadostiučinění soudy obou stupňů postupovaly dle §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), a dle stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“). Při stanovení základní částky hraje roli zejména celková délka řízení, bylo-li řízení celkově extrémně dlouhé (byla-li jeho délka násobně delší, než by bylo možno vzhledem k okolnostem případu očekávat), bude se přiznaná částka za příslušný časový úsek blížit horní hranici intervalu 15 000 Kč až 20 000 Kč. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud za dané situace považoval za přiměřené z důvodu délky řízení přiznat žalobkyni za jeden rok trvání řízení 16 000 Kč s tím, že za první dva roky jí náleží polovina. Základní částka tak představuje 142 666 Kč. Odvolací soud se však neztotožnil s tvrzením žalobkyně, že šlo o extrémní dobu řízení, neboť nelze přehlédnout procesní složitost posuzovaného řízení spočívající v množství účastníků a s tím spojenými problémy při vyhotovování rozhodnutí a jejich doručování. To platí bez ohledu na zjištění, že po hmotněprávní stránce spor tak složitý nebyl, neboť obdobná problematika byla již řešena v jiném řízení. Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud hodnotil význam řízení pro žalobkyni, který byl standardní, žalobkyně je právnickou osobou a spor v posuzovaném řízení byl veden o určení vlastnického práva k nemovitostem. Po procesní stránce byla věc složitá, bylo prováděno množství listinných důkazů a především zde bylo 120 žalobců, ve vztahu k některým bylo postupně řízení zastavováno, žalovaných bylo původně 9 a proti 3 bylo řízení průběžně zastaveno. Z tohoto důvodu považoval odvolací soud za odpovídající snížení základní částky o 35 % s odkazem na §31a odst. 3 písm. b) OdpŠk. Se soudem prvního stupně se odvolací soud shodl v tom, že je třeba zvýšit základní částku o 10 % z důvodu postupu soudu ve smyslu §31a odst. 3 písm. d) OdpŠk. Postup soudu prvního stupně v posuzovaném řízení byl nesoustředěný (byť jak již bylo zdůrazněno, věc byla komplikována množstvím účastníků), bylo potřeba opakovaně vypracovávat opravná usnesení a doplňující rozsudek, odvolací soud byl nucen opakovaně vracet věc bez věcného vyřízení, což ve svém souhrnu neúměrně protahovalo délku řízení. Zejména postup soudu prvního stupně přispěl k celkové délce řízení. Ze všech těchto důvodů byla základní částka 142 666 Kč snížena o 25 % a žalobkyni by se mělo dostat zadostiučinění ve výši 107 000 Kč.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu části výroku I týkající se zamítnutí nároku žalobkyně co do výše 99 999 Kč napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 1) Dovoláním napadený rozsudek porušuje princip proporcionality, je tak v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015. 2) Dále dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že v judikatuře Nejvyššího soudu dosud nebyla řešena otázka, zda v případě, kdy postup orgánů veřejné moci přispěje k délce řízení podstatně vyšší měrou, než skutkové okolnosti odůvodňující složitost věci, může soud v rámci kompenzačního řízení za použití principu proporcionality dovodit závěr, že vliv složitosti věci (-x %) je vyšší než vliv postupu orgánů rozhodujících věc (+y %). 3) Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání též v tom, že dovolací soud ve své rozhodovací praxi doposavad nerozhodoval otázku týkající se vývoje úrovně české společnosti ve vztahu k doporučené výši základní částky v rozmezí 15 000 až 20 000 Kč za rok, tedy otázku zda je v současné době již relevantní úvaha o navýšení základní částky na obou koncích doporučeného rozpětí. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že z provedeného dokazování vyplývá, že složitost věci z hlediska meritu a rozsahu dokazování měla na celkovou délku řízení jen zcela zanedbatelný vliv. Určitě poměr 35:10 (35% snížení za složitost vs. 10% navýšení za postup rozhodujícího orgánu) neodpovídá reálnému vlivu těchto skutečností na celkovou délku řízení. Vliv složitosti (pokud by tam byla) by byl maximálně v řádu měsíců oproti postupu soudu prvního stupně, který díky svému zmatečnému postupu prodloužil řízení o roky. Reálně lze hovořit o tom, že poměr vlivu jednotlivých skutečností by měl být obrácený. Pokud Nejvyšší soud ČR se poprvé explicitně vyjadřoval o finančním rozpětí mezi 15 000 až 20 000 Kč za rok v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 3026/2009 již v roce 2010, pak takto již rozhodoval podle dlouhodobější ustálené praxe nižších soudů. Od té doby uplynulo již 9 let a vezmeme-li v potaz i předešlé rozhodování nižších soudů, pak hovoříme o délce přesahující 10 let od vyslovení takového názoru. Za tuto dobu se vyvíjela ekonomika v pozitivním slova smyslu, přičemž názor vyslovený ve výše uvedeném rozhodnutí ustrnul. Názor vyslovený o finančním rozpětí mezi 15 000 až 20 000 Kč za rok nemůže být zakonzervován na „věčné časy“, ale musí být také s ohledem na vývoj životní úrovně celé společnosti „valorizován“. Dále dovolatelka odkazuje na vývoj v ekonomických ukazatelích. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Dovolatelka předně namítá rozpor s následujícím závěrem Nejvyššího soudu vyjádřeným v rozsudcích ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, a ze dne ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012: „[N]a závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i na závěru o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela. Řečeno jinak, přispěl-li k celkové délce řízení postup orgánů veřejné moci výrazně vyšší měrou, než složitost věci, není možné, aby při hodnocení přiměřenosti délky řízení a poskytovaného zadostiučinění došlo pouze ke zhodnocení kritéria složitosti věci, nikoli již ke zhodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci. Taktéž uvedené hodnocení v napadeném rozsudku odvolacího soudu absentuje, čímž činí právní posouzení věci odvolacím soudem neúplným, a tudíž nesprávným.“
Uvedeným závěrem Nejvyšší soud vytýkal odvolacímu soudu, že zcela opomněl při posuzování výše přiměřeného zadostiučinění zohlednit kritérium postupu orgánu veřejné moci. V nyní posuzované věci však soudy nižších stupňů dané kritérium zohlednily. Dovolatelka však nesouhlasí s výší procentuálního navýšení v rozsahu 10 %. V tomto ohledu Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, posuzuje jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro zvýšení přiměřeného zadostiučinění z důvodu významu řízení pro poškozeného, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění zvýšit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009 a srov. též výše citovaná rozhodnutí, na která dovolatelka odkazuje). První a druhá dovolatelkou vymezená otázka tudíž přípustnost dovolání nezakládá.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně konstatoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikace práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011) a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Z části VI Stanoviska přitom vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, nebo rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006, věc Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 72). Nejvyšší soud pak neshledal důvod se od této své ustálené rozhodovací praxe odchýlit (postupem podle §20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích). Ani třetí dovolatelkou vymezená otázka tudíž přípustnost dovolání nezakládá.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 8. 2020
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu