ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.1253.2020.1
sp. zn. 32 Cdo 1253/2020-831
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně ADIVIT, spol. s r.o. , se sídlem v Nitře, Murgašova 2, PSČ 949 01, identifikační číslo osoby 34125663, Slovenská republika, zastoupené JUDr. Vojtěchem Mádrem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 552/65, proti žalovaným 1) V. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY a 2) R. M. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, oběma zastoupeným JUDr. Radomilem Mackem, advokátem se sídlem v Lanškrouně, nám. J. M. Marků 92, o zaplacení 3 917 673,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 45 Cm 47/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 11. 2019, č. j. 2 Cmo 8/2018-793, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil (v pořadí druhý ve věci) rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2017, č. j. 45 Cm 47/2007-721, v zamítavém výroku ve věci samé a ve výroku ukládajícím žalobkyni povinnost nahradit náklady řízení České republice (výrok I.), změnil ho ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky (výrok II.) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi účastníky (výrok III.).
Odvolací soud tak rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala původně jenom po žalovaném 2), v žalobě označeném jako žalovaný, a posléze [po rozhodnutí soudu o procesním nástupnictví žalované 1) do řízení podle §107a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) namísto žalovaného 2), v rozhodnutí označeného jako žalovaný, a následném rozhodnutí soudu podle §92 odst. 1 o. s. ř. o přistoupení žalovaného 2) do řízení na straně žalované 1), v rozhodnutí označené jako žalovaná] vůči oběma žalovaným jednak zaplacení částky 3 745 750 Kč z titulu bezdůvodného obohacení představujícího zaplacenou kupní cenu balícího stroje, který ji dodal žalovaný 2) na základě kupní smlouvy, od níž později odstoupila, a dále náhrady škody ve výši 171 923,90 Kč představující její náklady spojené s montáží a přepravou balícího stroje do jejího sídla, a to oproti vrácení balícího stroje. Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že žalobkyně neměla právní důvod k odstoupení od kupní smlouvy v situaci, kdy v řízení neprokázala, že dodaný balící stroj byl vadný a v případě tvrzené vady jeho nedostatečného výkonu došlo k jejímu vytknutí až po uplynutí sjednané záruční doby. Pro úplnost pak ještě doplnil, že i v případě platného odstoupení od kupní smlouvy by vzhledem k nemožnosti žalobkyně vrátit stroj ve stavu, v jakém ho obdržela, byla na místě aplikace čl. 82 odst. 1 Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží, publikované pod číslem 160/1991 Sb. (dále jen „Vídeňská úmluva“), podle kterého právo kupujícího odstoupit od smlouvy nebo požadovat dodání náhradního zboží zaniká, jestliže kupující nemůže vrátit zboží v podstatě ve stavu, v jakém je obdržel.
Rozsudek odvolacího soudu (výslovně ve všech jeho výrocích) napadla žalobkyně dovoláním. Jeho přípustnost podle §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) spojuje s tvrzením, že „v odvolacím řízení byly řešeny otázky hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.“
V poměrně obsáhlém dovolání dovolatelka odvolacímu soudu (a rovněž i soudu prvního stupně) nejprve vytýká, že pochybil při provádění dokazování, neboť i když ho částečně doplnil, některé z navržených důkazů (výzva k úhradě a převzetí stroje, výslechy zaměstnanců žalovaného či výslechy znalců s ohledem na jejich odlišné či částečně odlišné stanovisko v odpovědích na některé zadané otázky) nebyly provedeny, aniž by bylo na dotčený důkazní návrh reagováno a jeho neprovedení jakkoli zdůvodněno. Dovolatelka v tomto směru odkazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutých důkazů, které zakládají nejen nepřezkoumatelnost rozhodnutí, ale i jeho protiústavnost, a dále na judikatorní závěry Nejvyššího soudu vztahující se k provádění dokazování znaleckým posudkem včetně výslechu znalce. Dalšího pochybení se měl odvolací soud podle dovolatelky dopustit tím, že nerozhodl o její námitce podjatosti vůči znalci Ing. Vladimíru Šefrnovi, kterou podrobně popisuje, a ze závěrů jeho posudku při svém rozhodování vycházel. Obsáhlou část dovolání dovolatelka věnuje popisu výhrad, které uplatnila v průběhu řízení ke zpracovaným znaleckým posudkům, s nimiž se však odvolací soud nevypořádal.
Dovolatelka dále podrobuje kritice postup soudů ve vztahu k nesporným skutečnostem, postup soudu prvního stupně označuje v této souvislosti za nepředvídatelný a odůvodnění jeho rozsudku za vnitřně rozporné. Soudu prvního stupně vytýká, že ačkoli strany učinily na jednání soudu nespornou i reklamaci výkonu stroje a soud prohlásil, že bude z nesporných skutečností vycházet a uvedenou nespornou skutečnost konstatuje také v odůvodnění svého rozsudku, v další jeho části uvedl, že žalobkyně reklamaci výkonu stroje v řízení neprokázala. Namítá, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Pokud měl soud v úmyslu učinit některou z nesporných skutečností předmětem dokazování, měl tento záměr jasně deklarovat a poskytnout jí prostor k prokázání této skutečnosti, což neučinil a své odchýlení se od pravidel sporného procesu nijak neodůvodnil. Také odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku dovolatelka označuje za nepřesvědčivé, pokud odvolací soud nejprve konstatuje, že soud prvního stupně nevyšel z účastníky prohlášené nesporné skutečnosti, že žalobkyně reklamovala nedostatečnou výkonnost stroje, aby posléze vyjádřil názor, že soud prvního stupně mohl z uvedené nesporné skutečnosti nevycházet. Nadto odvolací soud podle mínění dovolatelky podsouvá soudu prvního stupně jiné závěry, než které ve skutečnosti učinil.
Dovolatelka rovněž soudu prvního stupně vytýká, že zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže učinil závěr o neprokázání reklamace vady výkonu stroje, aniž jí poskytl poučení ve smyslu §118a odst. 3 o. s. ř., čímž jí neumožnil v tomto směru reagovat a navrhnout důkazy. Rovněž tak nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že ji soud prvního stupně poučovat nemusel, a to včetně jeho odůvodnění.
Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud ponechal bez povšimnutí její odvolací námitku proti porušení zásady rovnosti stran ze strany soudu prvního stupně, jestliže jí neumožnil kvalifikovaně se vyjádřit ke všem navrženým a provedeným důkazům, konkrétně ke znaleckému posudku Ing. Šefrny, s nímž se mohla krátce seznámit až na jednání soudu, který její žádosti o podrobné prostudování posudku nevyhověl, důkaz posudkem provedl a dokazování ukončil, čímž zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelka tak označuje rozhodnutí odvolacího soudu i v této části za nepřezkoumatelné.
V závěru dovolání dovolatelka brojí proti závěrům odvolacího soudu, podle nichž nemůže být úspěšná s odstoupením od smlouvy v situaci, kdy nemůže předmětný stroj vrátit ve stejném stavu, v jakém jí byl dodán. Vytýká mu, že nesprávně aplikoval čl. 82 odst. 1 Vídeňské úmluvy, jehož úpravu zaměňuje s §441 odst. 2 obchodního zákoníku. Kromě toho namítá, že stav stroje nebyl v řízení prokázán, když závěry znalce v tomto směru označuje za nepodložené, a dále tvrdí, že po ní nelze spravedlivě požadovat, aby nesla negativní dopady související se stárnutím stroje a jeho jednotlivých součástí, jestliže je žalovaný více než 14 let v prodlení s převzetím stroje a na její výzvy k jeho převzetí nijak nereaguje.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je tak i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, a ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, jež jsou – stejně jako i dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách).
Poukazuje-li dovolatelka na nedostatky při provádění dokazování, nesplnění poučovací povinnosti soudu ve smyslu §118a odst. 3 o. s. ř., nesprávný postup soudů ve vztahu k nesporným skutečnostem, nebo opomenutí odvolacího soudu vypořádat se s tvrzeným porušením zásady rovnosti stran, jde o obdobné námitky, s nimiž se již vypořádal odvolací soud v dovoláním napadeném rozhodnutí. S touto její kritikou však nelze spojit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. již z toho důvodu, že na vypořádání se s těmito procesními námitkami rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Jak se podává z odůvodnění jeho rozsudku (srov. zejména jeho body 18. a 20.), založil své rozhodnutí ve shodě se soudem prvního stupně na závěru, že žalobkyně neměla právní důvod k odstoupení od kupní smlouvy v situaci, kdy neunesla důkazní břemeno o tom, že žalovanými dodané zboží bylo vadné a v případě tvrzené vady nedostatečného výkonu balícího stroje došlo k jejímu vytknutí opožděně (až po uplynutí sjednané záruční doby) a žalovaní se promlčení dovolali. Odvolací soud vyšel ve svém právním posouzení z výsledků provedeného dokazování, podle nichž listinou ze dne 6. 9. 2005 a jednotlivými montážními deníky, shodně se závěry označených znaleckých posudků, v nichž znalci konstatovali, že funkční vlastnosti stroje v době jeho předání odpovídaly dohodnutým parametrům, vzal za prokázané, že žalobkyně žádné konkrétní vady balícího stroje nereklamovala a že dodaný balící stroj v době jeho předání a uvedení do provozu byl plně funkční a vyhovoval sjednaným parametrům.
Pokud dovolatelka označuje vytýkaná procesní pochybení soudu (nesplnění poučovací povinnosti ve smyslu §118a odst. 3 o. s. ř., nevypořádání se s jejími návrhy na doplnění dokazování, atd.) za vady řízení, jsou tyto její námitky zcela irelevantní. Vady řízení nejsou totiž samy o sobě způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout z úřední povinnosti jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení dovolatelky o uvedených procesních pochybeních soudu nezahrnují žádnou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se odvolací soud namítaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
Podrobuje-li dovolatelka kritice závěry odvolacího soudu ve vztahu ke stavu balícího stroje, když mu vytýká zejména nesprávný výklad čl. 82 odst. 1 Vídeňské úmluvy, patrně přehlédla, že na řešení této otázky napadené rozhodnutí nespočívá. Byť se odvolací soud vyjádřil též v tom ohledu, že i v případě, že by žalobkyně od kupní smlouvy odstoupila platně, tak by jí nebylo možné žalobní nárok přiznat z důvodu, že by stroj nemohla vrátit žalovanému ve stavu, ve kterém ho obdržela, tak na zpochybňovaném výkladu uvedené právní normy své rozhodnutí nezaložil. Jak výslovně předeslal v odůvodnění rozhodnutí, uvedl tyto skutečnosti pro úplnost, tj. toliko obiter dictum. Kromě toho však by bylo třeba dovolatelce vytknout, že u uvedené otázky neuvedla konkrétní předpoklad přípustnosti vymezený v §237 o. s. ř., resp. nekonkretizovala ani jeden z obou souhrnně označených předpokladů přípustnosti v úvodu dovolání (odchýlení se od rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo zda jde o dosud neřešenou otázku v rozhodování dovolacího soudu). Přitom požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, není naplněn ani tehdy, vymezí-li v dovolání pro řešení určité právní otázky více předpokladů přípustnosti (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4283/2014, ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3883/2015, ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2429/2016, ze dne 15. 10. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3037/2018, ze dne 28. 1. 2019, sp. zn. 32 Cdo 20/2019, či ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1018/2019). Z povahy věci přitom vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu (konkrétní) právní otázku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, in www.usoud.cz ), jak se stalo v souzené věci.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
Pokud dovolatelka uvádí, že napadá rozsudek odvolacího soudu ve všech výrocích, tedy i v té jeho části, v níž bylo rozhodováno o nákladech řízení, pak zcela pomíjí, že podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání i v této části podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
Podané dovolání obsahuje rovněž žádost dovolatelky o odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu. O odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle §243 o. s. ř. však nelze uvažovat, je-li zřejmé, že samotnému dovolání nemůže být vyhověno. Jelikož Nejvyšší soud o dovolání bez zbytečných odkladů po předložení věci rozhodl, nebylo již třeba o návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodovat (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3128/2019).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 6. 2020
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu