ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.2806.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 2806/2019-555
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobce Mirko Möllena , se sídlem v Mnichově, Barthstrasse 16, jako insolvenčního správce dlužníka VIKTORIAGRUPPE Aktiengesellschaft, Spolková republika Německo, registrační číslo HRB 130855, podnikajícího na území České republiky prostřednictvím VIKTORIAGRUPPE Aktiengeselleschaft - organizační složky, se sídlem v Dolních Břežanech, Pražská 636, identifikační číslo osoby 27093948, zastoupeného JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Šaldova 466/34, proti žalované České republice - Správě státních hmotných rezerv , se sídlem v Praze 5, Šeříková 616/1, identifikační číslo osoby 48133990, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby 69797111, o zaplacení částky 2 044 248,56 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 345/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2019, č. j. 18 Co 51/2019-519, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 16. 8. 2018, č. j. 5 C 345/2016-471, zamítl žalobu o zaplacení 2 044 248,56 EUR se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobce potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podal žalobce dovolání, maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázek hmotného práva, které dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyly vyřešeny, případně se odvolací soud při jejich řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalobce odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje, aby je dovolací soud odmítl.
Podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, jež je veřejnosti - stejně jako ostatní uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu - k dispozici in www.nsoud.cz ).
Dovolatel své povinnosti na vymezení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř., tak jak mu ukládá ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., nedostál, uvádí-li v úvodu dovolání dva ze čtyř zákonem stanovených předpokladů přípustnosti, aniž by u otázky, zda může organizační složka podniku zahraniční právnické osoby, resp. její vedoucí, zavazovat tuto právnickou osobu k jednání v zahraničí, a dále v části, v níž dovolatel namítá nesprávnost aplikace ustanovení §570 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, na uzavření dodatku č. 11 ze dne 18. 2. 2010 ke smlouvě o ochraňování státních hmotných rezerv, uvedl, který z těchto dvou předpokladů přípustnosti u té které otázky uplatňuje.
Dovolatel dále formuluje otázku, zda se na jednání vedoucího organizační složky zahraniční právnické osoby vztahuje ustanovení §15 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, však není naplněn ani tehdy, vymezí-li dovolatel v dovolání pro řešení určité právní otázky více předpokladů přípustnosti, které si vzájemně konkurují (vzájemně se vylučují), jak tomu je i v této věci, v níž dovolatel vymezil přípustnost dovolání tak, že „došlo k jistému ‚překrytí dovolacích důvodů‘, kdy jsou současně naplněny dovolací důvody spočívající v dosud neřešené otázce hmotného práva, i spočívající v jejím řešení způsobem, který se odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. I v takovém případě dovolání trpí vadou, neboť neobsahuje náležitosti podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4283/2014).
Především však z již ustálené judikatury dovolacího soudu vyplývá, že jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na řešení této otázky závisí, tedy že jde o otázku pro napadené rozhodnutí určující (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, usnesení ze dne 11. 7. 2016, sp. zn. 32 Cdo 918/2016, nebo ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Na řešení dovolatelem předložené otázky napadené rozhodnutí nespočívá, výkladem ustanovení §15 obch. zák. v poměrech projednávané věci se odvolací soud nezabýval, své rozhodnutí založil na aplikaci ustanovení §21 a §13 odst. 3 obch. zák.
Nad rámec uvedeného lze dodat, že má-li dovolatel za to, že odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od jím citované judikatury Nejvyššího soudu, nelze mu přisvědčit. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 32 Odo 1428/2006, se zabývá přenosností zákonného zmocnění vedoucího organizační složky, stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího sodu ze dne 3. 9. 1997, sp. zn. Cpjn 30/97, se týká procesního účastenství organizační složky zapsané v obchodním rejstříku, a v rozsudku ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2802/2012, se Nejvyšší soud zabýval neslučitelností výkonu funkce člena statutárního orgánu se zákonným zmocněním podle ustanovení §15 obch. zák. Citovaná rozhodnutí se dovolatelem předloženou otázkou nezabývají.
Z obsahu dovolání dále vyplývá, že dovolatel odvolacímu soudu vytýká odchýlení se od ustálené praxe dovolacího soudu při řešení otázky, zda je relevantní uplynutí či neuplynutí promlčecí lhůty pro uplatnění námitky relativní neplatnosti smlouvy. Považoval-li dovolatel za předpoklad přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dostál tomuto požadavku pouze formálně, neboť jeho odkaz na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 29 Cdo 504/2007, a ze dne 27. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 656/2009, jako na rozhodnutí, od nichž se měl odvolací soud podle jeho názoru odchýlit, není správný. Nejvyšší soud se v prvním z citovaných rozhodnutí zabýval otázkou promlčení práva uplatnit námitku relativní neplatnosti právního úkonu, nikoli jeho relevancí v případě, že smlouva byla uzavřena platně, jak v posuzované věci uzavřel odvolací soud. Pokud jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 656/2009, dovolatel patrně přehlédl, že toto rozhodnutí bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 2358/09, zrušeno a nemůže proto představovat ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Námitka žalobce tak přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nezakládá.
Namítá-li dovolatel, že odvolací soud se nezabýval jím předloženými důkazy a že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, protože je „nesrozumitelné a nelogické“, aniž by však formuloval jakoukoliv otázku procesního práva, není tato námitka případných vad řízení způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení dovolatele o vadách řízení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud namítaného procesního pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Pro úplnost dovolací soud dodává, že podle ustálené judikatury je soud povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, in www.usoud.cz , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3000/2012).
Dovolatel odvolacímu soudu dále vytýká, že své rozhodnutí založil na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu. Ani tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání, neboť jejím prostřednictvím dovolatel zpochybňuje hodnocení důkazů provedené odvolacím soudem. Dovolatel pomíjí, že v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 29 Cdo 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).
Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti prvnímu výroku odvolacího soudu v části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé, podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl částečně jako vadné a ve zbývajícím rozsahu jako nepřípustné.
Dovolání proti rozhodnutí o nákladech řízení není přípustné vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017. Nejvyšší soud dovolání v této části rovněž odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. 5. 2020
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu