ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.2967.2020.1
sp. zn. 32 Cdo 2967/2020-594
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně BALMED Praha, státní podnik , se sídlem v Praze 6 – Lysolajích, Lysolajské údolí 15, PSČ 165 00, identifikační číslo osoby 25125877, zastoupené JUDr. Jiřím Jaklem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 365/43, proti žalovanému M. V. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Martou Ustrnulovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Husitská 344/63, o zaplacení částky 3 071 295,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 61 Cm 21/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 2020, č. j. 4 Cmo 283/2019-535, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 25 313,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 2. 5. 2019, č. j. 61 Cm 21/2011-447, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 3 071 295,40 Kč (výrok pod bodem I), zamítl žalobu na zaplacení 15% úroku z prodlení z částky 3 071 295,40 Kč od 19. 12. 1991 do zaplacení (výrok pod bodem II), uložil žalobkyni zaplatit na nákladech řízení žalovanému částku 169 398 Kč (výrok pod bodem III) a státu částku 6 546,20 Kč (výrok pod bodem IV), a žalovanému uložil zaplatit státu na nákladech řízení částku 4 114,20 Kč (výrok pod bodem V).
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích pod body I až IV potvrdil (první výrok), ve výroku pod bodem V jej změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit státu na nákladech řízení částku 41 Kč (druhý výrok), a uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 47 105 Kč (třetí výrok).
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se pro dovolací řízení uplatní – v souladu s bodem 1 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Rozsudek odvolacího soudu v části prvního výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I, napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v prvé řadě v tom, že odvolací soud se při řešení otázek hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Do rozporu s judikaturou se měl odvolací soud dostat v prvé řadě závěrem, že kupní smlouva o zásobách je platná, ačkoliv podle judikatury je platnost kupní smlouvy podmíněna tím, že byl řádně vyhotoven inventární soupis zásob v seznamu provozní jednotky vydražené podle zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon č. 427/1990 Sb.“ či jen „zákon“), že účastníci dražby byli o tomto seznamu řádně informováni a že vydražitel fyzicky převzal zásoby a tudíž na něho přešlo vlastnické právo „a tím by měla vzniknout povinnost, že má zaplatit cenu zásob“. Dovolatel přičítá odvolacímu soudu názor, že pro platnost kupní smlouvy na zásoby náležející k provozní jednotce je postačující inventarizační zápis o zásobách provedený dva dny před dražbou. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1445/96, uveřejněný v časopise Právo a podnikání č. 4/1998, a na něj navazující rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozsudek ze dne 16. 12. 1998, sp. zn. 32 Cdo 405/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 4, ročník 1999, pod číslem 42, a rozsudky ze dne 14. 4. 2004, sp. zn. 29 Odo 763/2002, ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 26 Odo 323/2006, a ze dne 11. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 526/2009 (které jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na jeho webových stránkách), a argumentuje, že podle tam přijatých závěrů je pro platnost kupní smlouvy na zásoby „vydražené“ podle zákona č. 427/1990 Sb. nezbytné, aby součástí seznamu dražené provozní jednotky byl soupis zásob podle inventarizace vyhotovené nejpozději 30 dní před dražbou.
Odvolací soud se měl rovněž odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (od již citovaného rozhodnutí sp. zn. 3 Cdon 1445/96, od rozsudku ze dne 7. 9. 1999, sp. zn. 2 Cdon 957/97, a od Stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1993, sp. zn. Cpjn 50/93, k výkladu některých ustanovení zákona č. 403/1990 Sb., zákona č. 87/1991 Sb. a zákona č. 92/1991 Sb. i zákona č. 229/1991 Sb. v praxi soudů, uveřejněného pod číslem 34/93 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), která vlastnické právo k zásobám „vydraženým“ podle zákona č. 427/1990 Sb. explicitně spojuje s jejich fyzickým převzetím vydražitelem. Dovolatel odmítá závěr odvolacího soudu, že převzetí zásob (a tedy nabytí vlastnického práva k nim) jeho osobou bylo prokázáno prohlášením obsaženým v jím podepsané kupní smlouvě, podle něhož „vydražitel podpisem smlouvy zásoby převzal a nese nebezpečí nahodilé zkázy nebo zhoršení kvality zásob“.
Při posouzení přípustnosti dovolání Nejvyšší soud vychází z dovolatelem nezpochybněného závěru odvolacího soudu, že pro právní posouzení věci je namístě – tam, kde je to relevantní – aplikovat zákon č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jenž pozbyl účinnosti (s výjimkami stanovenými zákonem) dnem 31. 12. 1991 (dále též jen „hosp. zák.“).
V rozsudcích sp. zn. 3 Cdon 1445/96 a sp. zn. 32 Cdo 405/98, jakož i v navazující dovolatelem citované judikatuře Nejvyšší soud popsal speciální způsob, jímž v souvislosti s vydražením provozní jednotky postupem upraveným v zákoně č. 427/l990 Sb. dochází k uzavření kupní smlouvy stran zásob bez předmětů postupné spotřeby, a dovodil, že předpokladem platného uzavření takové smlouvy je, aby součástí seznamu dražené provozní jednotky byl soupis těchto zásob podle inventarizace vyhotovené nejpozději 30 dní před dražbou. Ve zde souzené věci však odvolací soud své rozhodnutí na kupní smlouvě uzavřené tímto způsobem v rámci veřejné dražby nezaložil.
Žalobkyně opřela žalobou uplatněný nárok na zaplacení kupní ceny o kupní smlouvu uzavřenou až následně po dražbě v písemné formě, dne 22. 11. 1991, a právě na této smlouvě založil odvolací soud svůj závěr, že co do požadované jistiny je žaloba důvodná. Nejvyšší soud přitom možnost uzavření kupní smlouvy o zásobách dodatečně, až po provedené dražbě, výslovně připouští v dovolatelem citovaném rozsudku sp. zn. 29 Odo 763/2002, v němž z důvodu absence inventárního soupisu zásob ke dni vyhotovení seznamu provozní jednotky shledal neplatnou smlouvu o zásobách uzavřenou ve veřejné dražbě, avšak konstatoval, že je nutno zkoumat, zda došlo k uzavření kupní smlouvy o zásobách následně. Pro posouzení platnosti takové smlouvy je ovšem otázka, zda byl součástí seznamu provozní jednotky též soupis jejích zásob a ke kterému datu byl vyhotoven, bez právního významu, a odkaz dovolatele na judikaturu stanovící podmínky pro uzavření kupní smlouvy na zboží shora uvedeným zvláštním způsobem, při dražbě, je nepřípadný. Předmět koupě byl totiž v následně uzavřené písemné smlouvě vymezen tzv. rekapitulací zásob a dohodnuta byla i kupní cena.
Na řešení takto dovolatelem vymezené otázky tedy rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, předložená otázka proto kritéria stanovená v §237 o. s. ř. nesplňuje a k závěru o přípustnosti dovolání vést nemůže (srov. např. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Co se týče otázky významu převzetí zásob vydražitelem, z dovolatelem odkazovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že k nabytí vlastnictví k zásobám vydražitelem dochází až převzetím zásob, nikoliv však, že by převzetí zásob vydražitelem a nabytí vlastnictví k nim bylo předpokladem platnosti kupní smlouvy. Odvolací soud se tedy od odkazované judikatury neodchýlil.
Dovolatelem zpochybňovaný závěr odvolacího soudu o tom, že zásoby převzal, je ostatně závěrem skutkovým, jenž dovolacímu přezkumu nepodléhá. Správnost skutkového stavu věci, jak byl zjištěn v řízení před soudy nižších stupňů, v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 totiž zpochybnit nelze a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolací přezkum je tímto ustanovením vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Ze zjištěného obsahu kupní smlouvy ostatně nevyplývá, že by byla povinnost kupujícího zaplatit kupní cenu vázána na předání předmětu prodeje, resp. na to, že kupující převzetím zboží k němu nabyl vlastnické právo.
V dalším dovolatel předkládá „otázky“ stran věcné legitimace účastníků a promlčení, které má za dosud judikatorně nevyřešené, avšak příslušné otázky v intencích §237 o. s. ř. dostatečně srozumitelným způsobem nevymezuje a takové otázky se neotevírají zřetelně ani z obsahu dovolání. Současná právní úprava dovolacího řízení předpokládá, že dovolací soud se bude při posouzení přípustnosti dovolání zabývat právní otázkou, kterou dovolatel konkrétně vymezí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2757/2006, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný pod číslem 23/2003 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě vymezena a není zjistitelná ani z obsahu dovolání, nesplňuje dovolání náležitosti stanovené v §241a odst. 3 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, a ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3215/2008). Ústavní soud shledal tento zákonem stanovený požadavek na obsah dovolání ústavně konformním (srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů, bod 39).
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud toliko pro úplnost – ve vztahu k dovolací argumentaci týkající se promlčení – poznamenává, že prosazuje-li snad dovolatel názor, že v souzené věci se uplatní desetiletá promlčecí doba, pak přípustnost dovolání nemůže založit otázka, jejíž řešení vyplývá ze zcela jasného, žádných pochybností nevzbuzujícího znění zákona (§131a a §131d hosp. zák.), tak jak z něho vyšel odvolací soud (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, a ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014). Argumentuje-li snad dovolatel desetiletou objektivní promlčecí dobou dle §408 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014, pak aplikace obchodního zákoníku nepřicházela v této věci v úvahu, nehledě na to, že ani tato lhůta nekončí v průběhu řízení, v němž bylo právo uplatněno.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 15. 12. 2020
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu