ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.807.2020.1
sp. zn. 32 Cdo 807/2020-917
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobce M. P. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného JUDr. Adamem Batunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, proti žalované EUROICE s.r.o. , se sídlem v Chrudimi, Presy 261, PSČ 537 01, identifikační číslo osoby 45539081, zastoupené JUDr. Vlastislavem Peřinou, advokátem se sídlem v Chrudimi, Resselovo náměstí 135, o 140 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 55 Cm 37/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 10. 2019, č. j. 4 Cmo 291/2018-839, 4 Cmo 81/2019, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8 470 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Vlastislava Peřiny.
Odůvodnění:
Žalobce podal dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil jednak rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 13. 6. 2018, č. j. 55 Cm 37/2009-790, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 140 000 Kč s příslušenstvím a bylo uloženo žalobci zaplatit žalované a České republice náklady řízení, a dále usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 17. 12. 2018, č. j. 55 Cm 37/2009-826, jímž bylo uloženo žalobci zaplatit náklady řízení České republice (výrok I.), a rovněž rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi účastníky (výrok II.). Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání pro nepřípustnost odmítl, příp. ho zamítl, a to s tím, že jí bude přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je tak i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, a ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, jež jsou – stejně jako i dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na §237 o. s. ř. a jeho citace (či jeho části) není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2014, pod číslem 116, usnesení ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Má-li být dovolání přípustné proto, že právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, jaká rozdílná řešení dané právní otázky se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013, a ze dne 18. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2991/2015).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, však není naplněn ani tehdy, vymezí-li v dovolání pro řešení určité právní otázky více předpokladů přípustnosti (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4283/2014, ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3883/2015, ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2429/2016, ze dne 15. 10. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3037/2018, ze dne 28. 1. 2019, sp. zn. 32 Cdo 20/2019, či ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1018/2019). Z povahy věci přitom vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu (konkrétní) právní otázku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, in www.usoud.cz ).
Shora popsanému zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti dovolatel nedostál, uvádí-li v souvislosti s tvrzenou přípustností dovolání podle §237 o. s. ř., že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.“ Dovolatel tak popsaným způsobem předkládá souhrnně dva předpoklady přípustnosti dovolání, které se vzájemně vylučují, aniž uvádí, ke kterým otázkám ten který z těchto uvedených předpokladů vztahuje, což platí zejména v té souvislosti pro formulovanou procesní otázku, zda na žalovanou přešla tzv. vysvětlovací povinnost (ohledně skutečnosti, jakým způsobem se dílo dostalo do dispozice žalované a kdo ho provedl), když zastává názor, že neunesení této vysvětlovací povinnosti měly soudy obou stupňů hodnotit k tíži žalované a žalobou uplatněnému nároku proto měly zcela vyhovět. Kromě toho dovolací soud pro úplnost dodává, že otázka tzv. „vysvětlovací povinnosti“ by nemohla založit přípustnost dovolání v souzené věci i proto, že ji odvolací soud neřešil a ani řešit nemusel. Dovolatel totiž zcela pomíjí, že u účastníka, který nenese důkazní břemeno, nastupuje vysvětlovací povinnost pouze v případě, že informacemi, jež jsou způsobilé k unesení důkazního břemene, disponuje pouze protistrana (k tomu srov. dovolatelem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, a dále i nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. I. ÚS 987/07, in www.usoud.cz , který zřejmě mínil dovolatel, označil-li ho pod sp. zn. I. ÚS 97/07). O takový případ však v souzené věci nejde, neboť skutečnosti osvědčující dokončení a předání díla byly plně v dispozici zhotovitele (žalobce).
Pokud dovolatel v další části dovolání (viz body 32. a 34.) spatřuje předpoklad přípustnosti podle §237 o. s. ř. rovněž v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od platného práva“, konkrétně od §15 a dále od §554 a 555 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (zrušeného ke dni 1. 1. 2014), pak zcela přehlíží, že takový předpoklad přípustnosti není mezi předpoklady přípustnosti ve shora citovaném §237 o. s. ř. uveden a tudíž takto založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nelze.
Vytčený nedostatek obligatorní náležitosti dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolateli uplynula. Jde přitom o takovou vadu, která brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu směřujícím proti té jeho části prvního výroku, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé, pro vady (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Pokud dovolatel uvádí, že napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i v té jeho zbývající části, v níž bylo rozhodováno o nákladech řízení, pak zcela pomíjí, že podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto odmítl zbývající část dovolání pro nepřípustnost (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 20. 4. 2020
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu