ECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.2141.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 2141/2020-192
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce L. T. , bytem XY, zastoupeného Mgr. Petrem Horáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 21, proti žalovanému J. P. , bytem XY, zastoupenému Mgr. Karlem Fischerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova 42/14, o zaplacení 236.204 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 15/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2020, č. j. 15 Co 413/2019-158, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 11.568 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Karla Fischera, advokáta.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 4. 2. 2020, č. j. 15 Co 413/2019-158, potvrdil rozsudek ze dne 7. 6. 2019, č. j. 38 C 15/2019-118, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) zamítl žalobu o zaplacení 236.204 Kč se specifikovaným příslušenstvím (úrokem z prodlení) a rozhodl o nákladech řízení; současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobce je jediným společníkem a jednatelem společnosti A., u které byl žalovaný zaměstnán na základě dohody o provedení práce na pozici skladník. Při inventuře v uvedené společnosti bylo zjištěno manko ve výši 300.000 Kč, které účastníci projednávali v den, kdy byl žalovaný naposledy v práci. Dne 20. 7. 2018 uzavřel žalobce jako zapůjčitel se žalovaným jako vydlužitelem smlouvu o zápůjčce částky 250.000 Kč, jejíž převzetí žalovaný potvrdil a zavázal se ji vrátit žalobci v 25 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 10.000 Kč splatných vždy k 15. dni kalendářního měsíce počínaje srpnem 2018. Účastníci uzavřeli dále smlouvu o zápůjčce částky 50.000 Kč s datem 20. 7. 2018 (toto datum je ručně opraveno na 23. 7. 2018); převzetí této zápůjčky žalovaný rovněž potvrdil (vrácení této zápůjčky není předmětem řízení). Uzavření obou smluv předcházela komunikace účastníků, v níž žalobce žalovaného vyzýval, aby se přiznal ke způsobení manka, jinak věc předá úřadům a sdělil mu, že k vyřešení manka udělají „ nějakou smlouvu o zápůjčce “. V průběhu řízení žalobce popřel, že by předmět zápůjčky (250.000 Kč) předal žalovanému při uzavření smlouvy o zápůjčce dne 20. 7. 2018, a tvrdil, že zapůjčená částka představuje souhrn vícero předchozích zápůjček poskytnutých na základě ústních smluv o zápůjčce. Žalovaný převzetí částky 250.000 Kč popřel a tvrdil, že smlouvu o zápůjčce podepsal na nátlak žalobce, kterému nebyl schopen čelit s ohledem na svoji psychickou labilitu (panickou ataku). Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně skutkově uzavřel, že žalovanému se podařilo vyvrátit žalobní tvrzení o uzavření smlouvy o zápůjčce a předání peněz. Žalobce neprokázal, že žalovaná částka sestává z dílčích finančních zápůjček, které žalovanému poskytl (jednorázové předání 250.000 Kč v den podpisu smlouvy o zápůjčce žalobce sám popřel); soud novou skutkovou verzi žalobce hodnotil jako nevěrohodnou. Akcentoval, že před ukončením pracovněprávního vztahu účastníků bylo v obchodní společnosti žalobce zjištěno manko (na které se žalobce neupamatoval), přičemž zjištěný rozsah účetních nesrovnalostí odpovídal částkám, které byly předmětem písemných smluv o zápůjčkách, které účastníci uzavřeli.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).
Žalovaný poukázal na formální nedostatky dovolání, podrobně se vyjádřil ke všem dovolacím námitkám a navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, případně jako nedůvodné zamítnuto.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Spojuje-li žalobce přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na otázkách hmotného práva, které mají být posouzeny jinak, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo které dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyly vyřešeny, musí jít o takové otázky, na nichž byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen. „ Zda postačí, aby ten, kdo popírá předání věci, tvrdil, že nebyla předána a přenese-li se tím důkazní břemeno na toho, kdo předání zápůjčky tvrdí, popř. zda je součástí závazku ze smlouvy o zápůjčce i právní důvod zápůjčky, když na rozdíl od uznání dluhu zákon uvedení důvodu nepředepisuje a absence jeho tvrzení tak nemůže jít k tíži věřitele “ (tedy otázky týkající se důkazního břemene a hodnocení důkazů a náležitostí smlouvy o zápůjčce) takovými otázkami nejsou, protože na jejich posouzení napadené rozhodnutí nespočívá.
Námitky žalobce uplatněné v dovolání nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž zpochybňují správnost a úplnost skutkových zjištění odvolacího soudu, že žalobce neprokázal předání zápůjčky 250.000 Kč podle smlouvy o zápůjčce ze dne 20. 7. 2018, ani podle tvrzených ústně uzavřených smluv o zápůjčkách. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z kterého vycházel odvolací soud. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že ačkoliv písemná smlouva o zápůjčce, kterou účastníci uzavřeli dne 20. 7. 2018, obsahuje údaj o převzetí 250.000 Kč, žalovaný ve skutečnosti od žalobce zápůjčku nepřevzal a smlouvu podepsal na nátlak, kterému nebyl schopen pro svou psychickou labilitu čelit. Žalobce prosazuje opak. V dovolání vlastním hodnocením důkazů buduje skutkovou konstrukci, podle níž žalovaný uznal manko v jeho obchodní společnosti a dohodl se s ním, že na úhradu manka budou použity peněžní prostředky, které žalovanému poskytl podle smlouvy o zápůjčce uzavřené dne 20. 7. 2018 (ji podporuje skutečnost, že A. bezprostředně po uzavření smlouvy o zápůjčce ze dne 20. 7. 2018 přestala manko evidovat). Žalobce přehlíží, že v dovolacím řízení nelze úspěšně napadnout skutkový stav, z něhož při právním posouzení věci vycházel odvolací soud, a jímž je dovolací soud vázán. Předloženou argumentací se tak domáhá přezkumu právního závěru odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem a jeho právní námitky, byť je podpořil odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu, jsou z tohoto důvodu bezcenné.
Z toho, že žalobce na podkladě vlastního subjektivního hodnocení v řízení provedených důkazů prosazuje odlišnou verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., se tak v posuzovaném případě nejedná.
Výtkou, že soudy porušily zásadu předvídatelnosti rozhodnutí, neboť nebyl poučen o případné možné právní kvalifikaci spočívající v aplikaci ustanovení §2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014, a byl tak po celou dobu řízení v dobré víře a přesvědčení, že nese důkazní břemeno ohledně závaznosti (podpisu) žalovaného na smlouvě o zápůjčce, žalobce nezpochybňuje právní posouzení věci, resp. řešení konkrétních otázek hmotného či procesního práva, na nichž je rozhodnutí založeno, nýbrž namítá vady řízení. K vadám řízení (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014., sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). Jelikož uvedenými výtkami žalobce nevystihl jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení, je jeho odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, v nichž se soudy vyjadřovaly k poučovací povinnosti ve smyslu §118a o. s. ř., bezpředmětný. To pak platí i pro odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 212/06. Stejně tak výtkou, že napadené rozhodnutí je v intencích závěrů dovozovaných Nejvyšším soudem v rozhodnutích ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, a ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 33 Cdo 500/2007, nepřezkoumatelné, žalobce nenapadá žádný právní závěr vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno; přípustnost dovolání taková námitka tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud tvrzeného procesního pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
Odkaz žalobce na rozhodnutí, v němž se Ústavní soud vyjadřoval k otázce tzv. opomenutých důkazů, je pak nepřiléhavý již proto, že soudy v nyní posuzovaném případě řádně vyložily, z jakých důvodů některé z navržených důkazů neprovedly. V této souvislosti se sluší připomenout, že soud vede dokazování k návrhům účastníků řízení a sám na základě vlastní úvahy rozhoduje, které z nich jsou relevantní pro takové zjištění skutkového stavu věci, na jehož základě bude možné věc právně posoudit a rozhodnout; není povinen provádět všechny navržené důkazy, je povinen pouze důkazní návrhy vypořádat. Opomenutí důkazu znamená, že ve vztahu k jeho zamítnutí není ve vlastních rozhodovacích důvodech zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03).
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. 8. 2020
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu