ECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.2201.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 2201/2020-511
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně SenDr s. r. o . , se sídlem v Poděbradech, Na Hrázi 152, zastoupené JUDr. Jakubem Havlíčkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Divišova 882, proti žalované L. E., bytem XY, zastoupené Mgr. Janem Krátkým, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, náměstí Míru 14, o zaplacení 109.725 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 5 C 97/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2020, č. j. 30 Co 192/2019-482, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 10. 4. 2019, č. j. 5 C 97/2015-125, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 124.784 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,05 % od 20. 11. 2014 do zaplacení (výrok I), žalobu v části o zaplacení 102.473,70 Kč se zákonnými úroky z prodlení od 20. 11. 2014 do zaplacení zamítl (výrok II), zamítl vzájemnou žalobu požadující, aby žalobkyně zaplatila žalované 512.964 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,05 % jdoucími z částky 406.964 Kč od 13. 6. 2015 do zaplacení (výrok III), a rozhodl o nákladech řízení účastnic a státu (výroky IV až VI).
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 3. 2020, č. j. 30 Co 192/2019-182, odmítl odvolání žalobkyně proti výroku V rozsudku soudu prvního stupně, ve výroku I rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu co do 15.059 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně z 26.031,50 Kč od 20. 11. 2014 do 23. 11. 2015 a z 15.059 Kč od 24. 11. 2015 do zaplacení zamítl; jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, jejímž řešením se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“. Otázku, která je podle jejího názoru dovolacím soudem rozhodována rozdílně, žalovaná v dovolání nespecifikuje. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4815/2010, odvolacímu soudu vytýká nesprávnost, resp. neúplnost jeho právního posouzení věci; namítá, že odvolací soud se nezabýval tím, zda byl naplněn předpoklad pro aplikaci §2595 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), resp. nezkoumal, zda žalobkyně splnila informační povinnosti ohledně nevhodnosti podloží, na němž mělo být dílo (pokládka dlažby) provedeno. Prostřednictvím odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 2724/16, odvolacímu soudu dále vytýká, že jeho rozhodnutí je nepředvídatelné a překvapivé, neboť účastnice neseznámil se změnou právního názoru a nedal jim možnost se k němu vyjádřit. Zjištění odvolacího soudu ohledně stavu podloží shledává v extrémním rozporu s provedenými důkazy; odvolací soud shledal významným důkaz, který se týká naprosto jiného období a jiné situace a navíc vyšel ze spekulativního závěru znalce ohledně stavu podloží, který nebyl podložen měřením.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelce nelze přisvědčit, že se odvolací soud odchýlil od závěrů prezentovaných v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 4815/2010, neboť dostatečně nezkoumal, zda žalobkyně splnila informační povinnost coby předpoklad k účinnému odstoupení od smlouvy ve smyslu §2594 o. z. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která odvolací soud převzal, vyplynulo, že žalovaná již při uzavření smlouvy o dílo se žalobkyní věděla o nevhodném podloží, a že žalobkyně se o tom dozvěděla až v druhé polovině června 2015 ze znaleckého posudku Ing. Popenkové, který nechala žalovaná vypracovat v dubnu 2015. Žalovaná staví svou právní argumentaci na vlastní verzi skutkového stavu, že žalobkyně zjistila stav podloží ihned po započetí provádění díla v září 2014 a nesplnila svou povinnost bezodkladně ji informovat o nevhodnosti jejího příkazu. Skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný; je pro dovolací soud závazný (dovolací soud je povinen z něj vycházet). Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Polemika dovolatelky s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy, nevystihuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. Z toho, že dovolatel na podkladě vlastního subjektivního hodnocení v řízení provedených důkazů prosazuje odlišnou verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje – a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost. Důkazům, které byly v řízení provedeny a následně zhodnoceny, odpovídá žalovanou zpochybňovaný skutkový závěr odvolacího soudu, že podloží bylo pro zhotovení díla nevhodné; není zde extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli. Žalovaná svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení ÚS ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.
Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani výtka dovolatelky, že odvolací soud účastnice neseznámil se svým právním názorem, odlišným od právního posouzení soudu prvního stupně, což mělo za následek překvapivost napadeného rozhodnutí. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). K vadám řízení (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Nadto se sluší připomenout, že poučení účastníků řízení podle §213b odst. 1 (§118a odst. 2) o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, kdy je pro uplatnění odlišného právního názoru soudu zapotřebí dát účastníkům prostor k doplnění skutkového vylíčení tak, aby o věci mohlo být rozhodnuto. Jinými slovy, soud účastníky řízení poučí, jestliže jimi uvedená tvrzení a navržené (případně nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, a rozsudky ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3090/2008, ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2954/2008, a ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3326/2010). Rozhodnutí je překvapivé, jestliže ho nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu předvídat, tedy jen tehdy, jestliže ho odvolací soud založí na skutečnostech, které účastníkům nebo některým z nich nebyly známy, nebo o nichž sice věděli, ale nepovažovali je (podle dosavadních výsledků řízení) za rozhodné pro právní nebo skutkové posouzení věci (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4792/2010, ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4087/2008). Uvedené závěry jsou použitelné v projednávané věci, kdy skutkový stav byl provedenými důkazy objasněn dostatečně, takže jiný právně hodnotící úsudek odvolacího soudu na zjištěný skutkový stav poučovací povinnost podle §118a odst. 2 o. s. ř. založit nemůže a jeho rozhodnutí nelze označit jako překvapivé.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 8. 2020
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu