ECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.918.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 918/2020-493
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně J. D. , bytem XY, zastoupené Mgr. Ing. Hanou Fojtovou, advokátkou se sídlem Zlín, Stráže 3662, proti žalované B. V. , bytem XY, zastoupené JUDr. Ing. Ivanem Pavelkou, Ph.D., advokátem se sídlem Zlín, náměstí T. G. Masaryka 2433, za účasti vedlejšího účastníka řízení na straně žalované V. V., bytem XY, o zaplacení 1 300 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 9 C 5/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočce ve Zlíně ze dne 19. 9. 2019, č. j. 58 Co 260/2018-428, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Uherském Hradišti (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 1. 2017, č. j. 9 C 5/2013-252, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 300 000 Kč, což je částka odpovídající hodnotě podílu o velikosti id. 1/3 na nemovitostech – domu č. p. XY na parcele st. XY a pozemku parc. č. st. XY, vše nacházející se v k. ú. a obci XY, zapsané v katastru nemovitostí na LV č. XY Katastrálním úřadem pro XY, Katastrální pracoviště XY (výrok I.), uložil žalované a vedlejšímu účastníku povinnost rovným dílem zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 168 812,50 Kč (výrok II.), a povinnost rovným dílem zaplatit České republice, Okresnímu soudu v Uherském Hradišti na náhradě nákladů částku 3 900 Kč (výrok III.). Doplňujícím rozsudkem ze dne 19. 6. 2019, č. j. 9 C 5/2013-391, soud prvního stupně zastavil řízení v části, kterou se žalobkyně domáhala vůči žalované povinnosti vyklidit nemovitost dům č. p. XY na parcele st. XY a pozemek p. č. st. XY, vše v k. ú. a obci XY a vyklizené nemovitosti odevzdat žalobkyni (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 9. 2019, č. j. 58 Co 260/2018-428, potvrdil výrok I. rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 13. 1. 2017, č. j. 9 C 5/2013-252 a výrok I. rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 19. 6. 2019, č. j. 9 C 5/2013-391 (výrok I.), změnil výrok II. rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 13. 1. 2017, č. j. 9 C 5/2013-252 a výrok II. rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 19. 6. 2019, č. j. 9 C 5/2013-391 tak, že žalovaná a vedlejší účastník na straně žalované jsou povinni společně a nerozdílně uhradit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 166 072,50 Kč (výrok II.), změnil výrok III. rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 13. 1. 2017, č. j. 9 C 5/2013-252 tak, že žalovaná a vedlejší účastník na straně žalované jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Uherském Hradišti náklady řízení ve výši 3 900 Kč (výrok III.), potvrdil usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 24. 1. 2017, č. j. 9 C 5/2013-259 (výrok IV.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok V.).
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně jako dárkyně a žalovaná jako obdarovaná uzavřely dne 1. 4. 1996 darovací smlouvu, jejímž předmětem byla ideální 1/3 domu č. p. XY na parcele číslo stavební XY v katastrálním území XY (dále jen „předmětná nemovitá věc“). Dne 7. 1. 2013 žalobkyně vyzvala žalovanou k vrácení daru – předmětné nemovité věci, neboť v jednání žalované spočívajícím v podání bezdůvodného návrhu na posouzení způsobilosti k právním úkonům žalobkyně dne 11. 9. 2009 v řízení vedeném pod sp. zn. Nc 3536/2009, dále v pokusu manžela žalované iniciovat další šikanózní řízení o posouzení způsobilosti k právním úkonům žalobkyně v rámci jednání ve věci 7 C 142/2009, a v tom, že žalovaná a její manžel ji soustavně hrubě a vulgárně slovně napadají, a to v takové intenzitě, která u ní vzbuzuje oprávněné obavy o zdraví a život, spatřuje porušení dobrých mravů. Předmětnou výzvou zároveň žalobkyně vyzvala žalovanou k vyklizení předmětných nemovitých věcí a pro případ, že by je žalovaná převedla, tak k vydání tomu odpovídající peněžité náhrady. Odvolací soud zcela převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, zasadil je blíže do časových a vztahových souvislostí a dospěl k závěru, že v souzené věci se žalovaná snažila úmyslně zneužít institut omezení způsobilosti k právním úkonům, a to podáním zcela bezdůvodného návrhu na omezení způsobilosti žalobkyně k právním úkonům za účelem vlastního majetkového prospěchu, což dle odvolacího soudu je nutno považovat za jednání hrubě porušující dobré mravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Odvolacímu soudu (a potažmo i soudu prvního stupně) vytýká, že se „v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu ve věcech zodpovězení otázky, zda v konkrétní situaci došlo k činu, který lze označit za zjevně porušující dobré mravy a který má z toho důvodu vést k úspěšné revokaci daru, neprovedl komplexní hodnocení závadného chování, tj. neposoudil všechny skutkové okolnosti chování jak obdarované, tak i samotné dárkyně, neposoudil věc v závislosti na tom, jak k chování došlo a z jakých příčin. Odvolací soud tedy vybočil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, když se v dané věci nezabýval všemi relevantními skutečnostmi a opomenul zohlednit chování žalobkyně“ .
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Výtkou, že se odvolací soud nezabýval všemi žalovanou a manželem žalované uváděnými a dokládanými konkrétními okolnostmi (např. asociálním chováním žalobkyně vůči žalované a jejímu manželovi, psychickým nátlakem žalobkyně na žalovanou, pokusy o fyzické napadání žalované a jejího manžela, atp.), dovolatelka nezpochybnila právní posouzení věci, nýbrž namítá, že odvolací soud vyšel z neúplně zjištěného skutkového stavu věci. Vytýká-li odvolacímu soudu, že neprovedl důkazy, namítá vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Pomíjí přitom, že k vadám řízení (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlíží jen, je-li dovolání přípustné; samy o sobě tyto vady nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014, ze dne 27. 12. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5066/17, a ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 4024/2018, ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; skutkový stav, na němž odvolací soud založil právní posouzení, přezkumu nepodléhá, je pro dovolací soud závazný. Odvolací soud z provedeného dokazování zjistil, že žalovaná podala zjevně šikanózní návrh na omezení způsobilosti k právním úkonům žalobkyně; ač znala její zdravotní stav, vylíčila ji v návrhu jako osobu nebezpečnou pro okolí; návrh nepodala ve snaze ochránit žalobkyni před důsledky duševní poruchy, ale s cílem ulehčit si nakládání se společnou nemovitostí. Dovolacím důvodem uvedeným v §241a odst. 1 o. s. ř. nelze regulérně napadnout samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. (§211 o. s. ř.).
Napadá-li žalovaná s odkazem na závěry dovozené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2061/2019, právní závěr odvolacího soudu, že vytýkaným chováním nenaplnila skutkovou podstatu §630 obč. zák. argumentací, že „ nebyly zohledněny všechny okolnosti případu “, resp. že se „ soud blíže nezabýval okolnostmi odvolání daru “, nejsou její výtky důvodné.
Pojem dobrých mravů činí z ustanovení §630 obč. zák. právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem. Vymezení skutkové podstaty právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, je věcí zhodnocení konkrétní situace. Úvaha soudu, zda byla naplněna skutková podstata ustanovení §630 obč. zák., se proto vždy odvíjí od posouzení všech zvláštností toho kterého případu individuálně; nelze ji „objektivizovat“. Nejvyšší soud se ve svých rozhodnutích k aplikaci §630 obč. zák. v obecné rovině vyjadřoval opakovaně. Přijal a odůvodnil závěr, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které se zřetelem na všechny okolnosti konkrétního případu z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného (nikoli jen podle subjektivního názoru dárce) pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy. Akcentoval, že soud vždy hodnotí nejen to, zda chování obdarovaného vykazuje znaky závadnosti, tj. zda koliduje se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, ale i zda jde o porušení značné intenzity nebo o porušení dlouhodobé či soustavné , a to ať již fyzickým násilím, psychickým týráním, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci, apod., a vždy zohledňuje vzájemné chování účastníků právního vztahu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 228/2000, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98, ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 1420/2005, ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Cdo 538/2003, ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 903/2011, ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1989/2014, ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 33 Cdo 5055/2015, ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 3097/2015, ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 3693/2015, nebo ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2228/2016). Právní posouzení věci odvolacím soudem je s výše uvedeným v souladu.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu žalované na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí (§243 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 5. 2020
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu