ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.1311.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 1311/2020-500
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 12. 2020 o dovolání obviněného J. N. , nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 8 To 115/2020, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 3 T 112/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. 12. 2019, sp. zn. 3 T 112/2018, byl obviněný J. N. uznán vinným pod bodem 1) výroku rozsudku přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a pod bodem 2) výroku rozsudku přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„1) dne 02.11.2017 v době od 11:20 hod. do 14:10 hod. v XY, v bytě č. 5 ve 2. poschodí domu, se zabarikádoval před vykonavatelkou soudního exekutora, jejím asistentem a soudní koncipientkou, kteří se na místo dostavili za účelem provedení exekuce vyklizením nemovité věci vedené proti obžalovanému na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 03.01.2017, sp. zn. 29 C 141/2012, který nabyl právní moci dne 24.02.2017 a vykonatelnosti dne 28.02.2017, Exekutorským úřadem pro Prahu 5 pod sp. zn. 67 EX 6630/17, kdy po příchodu před dveře bytu vykonavatelka soudního exekutora na tyto zabouchala a řádně a nahlas se představila, sdělila účel její přítomnosti a vyzvala obžalovaného k otevření dveří, na což obžalovaný nereagoval, a následně začal v průběhu realizace otevření jeho bytu vykonavatelce soudního exekutora, přivolaným policistům a všem přítomným vyhrožovat tím, že pokud někdo do bytu vstoupí, tak ho zastřelí, a poté zastřelí i sebe, což umocnil sdělením, že vlastní střelnou zbraň typu ČZ 75,
2) nejméně dne 13.11.2017 v XY, v bytě č. 5 ve 2. poschodí domu, jako jediný uživatel předmětného bytu, v tomto vědomě přechovával nekompletní dlouhou střelnou palnou zbraň, a to vojenskou opakovací pušku systému Mauser, ráže 7,92 mm Mauser (8x57 JS), složenou z dílů nejméně dvou armádních pušek systému Mauser, přičemž závěr pušky pocházel z válečné výroby německé pušky Mauser 98k s výrobním číslem 2310 a zbývající díly, pouzdro závěru a hlaveň, pocházely z válečné výroby jugoslávského klonu pušky Mauser s výrobním číslem 38373, a dále 50 ks armádních pistolových nábojů ráže 9 mm Luger, československé výroby, přičemž ze závěru odborného balistického zkoumání vyplynulo, že zbraň byla funkční a střelby způsobilá, podléhá registraci a lze ji včetně střeliva do ní nabývat a držet pouze na základě příslušného oprávnění, a tohoto jednání se dopustil přesto, že není držitelem žádného zbrojního průkazu či povolení nabývat a držet zbraně a střelivo.“
Za uvedené jednání byl obviněný J. N. odsouzen podle §326 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. l tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 (dvacetičtyř) měsíců.
Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to vojenské opakované pušky značky Mauser ráže 7,92 mm, složené z dílů nejméně 2 armádních pušek systému Mauser, přičemž závěr pušky pochází z válečné výroby německé pušky Mauser 98k s výrobním číslem 2310 a zbývající díly, pouzdro závěru a hlaveň, pocházely z válečné výroby jugoslávského klonu pušky Mauser s výrobním číslem 38373 a dále 50 ks armádních pistolových nábojů ráže 9 mm Luger československé výroby.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. 12. 2019, sp. zn. 3 T 112/2018, podal obviněný J. N. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 8 To 115/2020, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku, kterým byl uložen podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině přečiny vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku a při nezměněném výroku o úhrnném trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, podmíněně odloženém podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání 24 měsíců obviněnému dále uložil podle §101 odst. 1 písm. c), odst. 3 tr. zákoníku ochranné opatření – zabrání věci, a to:
vojenské opakovací pušky zn. Mauser, ráže 7,92 mm, složené z dílů nejméně 2 armádních pušek systému Mauser, přičemž závěr pušky pochází z válečné výroby německé pušky Mauser 98k s výrobním číslem 2310 a zbývající díly, pouzdro závěru a hlaveň, pocházely z válečné výroby jugoslávského klonu pušky Mauser s výrobním č. 38373 a dále 50 ks armádních pistolových nábojů ráže 9 mm Luger československé výroby.
Obviněný J. N. podal následně dne 5. 8. 2020 prostřednictvím svého obhájce blanketní dovolání, které doplnil a odůvodnil v podání ze dne 11. 8. 2020. Své dovolání směřuje proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. 12. 2019, sp. zn. 3 T 112/2018 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 8 To 115/2020. Rozhodnutí napadá v plném rozsahu z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., neboť obě napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by se odvolací soud řádně zabýval argumenty obhajoby. Má za to, že výrok o vině je nesprávný, neboť nebyly naplněny pojmové znaky trestného činu jako je protiprávní jednání, příčinná souvislost mezi jednáním a škodlivým následkem a zavinění, navíc skutek nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti, neboť byl prokazatelným následkem předchozí protiprávní činnosti poškozených (zaměstnanců exekutorského úřadu). Obviněný nesouhlasí s rozsudky soudů obou stupňů v plném rozsahu a namítá, že v dosavadním průběhu řízení nebyly prokázány trestné činy, které jsou mu kladeny za vinu.
K věci nedovoleného ozbrojování uvádí, že je pravda, že se v bytě obviněného našla zrezivělá německá pěchotní puška Mauser, avšak v žádném případě nebylo prokázáno, že tato zbraň byla v jeho vlastnictví či držení ani že o ní věděl. Tato zbraň mohla být podstrčena buďto pracovníky soudního exekutora nebo vedením bytového družstva jako prostředek k diskreditaci obviněného a dále je možnost, že zbraň patřila známému pana N., který tam v minulosti přebýval a který různé zbraně vlastnil, je klidně možné, že si pan N. této zbraně několik let nevšiml. Soudy vycházely z možnosti, že zbraň patřila obviněnému nebo že byl alespoň jejím držitelem, avšak za situace, kdy je zde více variant, musí soudy vycházet ze zásady in dubio pro reo a vycházet z toho, že když se nepodařilo prokázat, že zbraň byla obviněného, měly ho z tohoto důvodu v tomto bodě obžaloby zprostit.
Obviněný dále namítá porušení zákona soudním exekutorem Podkonickým. Jednak odmítl návrh na odklad exekuce, podaný právním zástupcem obviněného JUDr. Milanem Hulíkem dne 30. 10. 2017, o čemž Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. 12. 2017 rozhodl, že bylo protiprávní. A dále odmítl návrh na odklad exekuce podaný dne 7. 4. 2017 obecným zmocněncem Mgr. Petrovem, což Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 1. 2018 rovněž zrušil pro nesprávnost. Exekutor tedy dle obviněného neměl právo exekuci provést, neboť se měl věcně zabývat návrhem na odklad exekuce a nikoliv ho odmítnout. Pokud by exekutor nepostupoval protiprávně, tak by k incidentu ze dne 2. 11. 2017 vůbec nedošlo.
Obviněný rovněž namítá nesprávnou právní kvalifikaci, že soudní exekutor a tím spíše jeho zaměstnanci nejsou úřední osoby. Soudní exekutor jedná při výkonu exekuce svým jménem, ne jménem státu. Stát na něj pouze převedl některé pravomoci, které tradičně vykonává státní moc. Exekutor sice jedná z pověření soudu, ale není zaměstnancem soudu, je de facto soukromým podnikatelem, jinak by nemohl účtovat DPH, kterou mohou účtovat jen podnikatelé, nikoliv státní orgány. Obviněný již žádal soud odvolací, ať přeruší řízení a předloží tuto otázku Ústavnímu soudu. Protože soud druhého stupně takto neučinil, aniž by řádně odůvodnil proč, žádá Nejvyšší soud o předložení právní otázky Ústavnímu soudu. Dále uvádí, že vyhrožování, aby bylo opravdu vyhrožováním ve smyslu trestního zákoníku, musí vzbudit důvodné obavy. Na videozáznamu, který byl přehrán u soudu prvního stupně, je zcela zjevné, že důvodné obavy mezi zaměstnanci exekutora ani mezi policisty nevznikly, ve skutečnosti po těchto tak zvaných vyhrůžkách je vidět, že se smějí, vtipkují a podobně.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dodává, že byl donucen jednat tak, jak jednal, a to v souladu s ustanoveními o krajní nouzi podle §28 tr. zákoníku a o nutné obraně podle §29 tr. zákoníku, neboť odvracel útok na svá vlastnická práva a domovní svobodu. Pokud by Nejvyšší soud neuznal oprávněnost nutné obrany a krajní nouze, pak je zde stále polehčující okolnost podle §41 tr. zákoníku, a to je, že pachatel spáchal trestný čin pod vlivem svých osobních nebo rodinných poměrů, které si sám nezavinil, a písm. g) téhož paragrafu, že spáchal trestný čin odvraceje útok nebo jiné nebezpečí, aniž by byly zcela splněny podmínky nutné obrany nebo krajní nouze. Kromě těchto ustanovení trestního zákoníku zde měl být aplikován článek 23 Listiny základních práv a svobod o právu občanů na odpor. I toto ustanovení se vztahuje na tento případ, neboť činnost státních orgánů v jeho případě byla paralyzovaná a státní orgány mu 20 let odmítaly pomoci, proto jednal tak, jak jednal, což mu dovoluje listina základních práv a svobod. Podle odůvodnění rozsudků soudy obou stupňů k polehčujícím okolnostem přihlédly, a proto uložily poměrně nízký trest, nepřihlédly k nim však dostatečně, neboť tyto mimořádné polehčující okolnosti by měly stačit k upuštění od potrestání.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal toto dovolání důvodným a obě napadená rozhodnutí zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud konstatuje, že k doplnění dovolání obviněného ze dne 12. 8. 2020 již nelze přihlédnout, jelikož bylo podáno opožděně, tedy po uplynutí zákonné dvou měsíční lhůty dle §265e odst. 1 tr. ř.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a uvedl, že dovolatel opakuje v dodatečném odůvodnění obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem a kterou shrnul ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu. Nadále tedy namítá, že soudní exekutor není úřední osobou, že exekuce byla nezákonná, že jednal v krajní nouzi či nutné obraně a že tím současně uplatnil své ústavní právo na odpor. Nalezenou zbraň mu podstrčili do bytu zaměstnanci exekutora nebo ji tam nechal jeho známý. S těmito námitkami se již vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Nalézací soud tak učinil v odstavci 22 odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud v odstavcích 8-10 odůvodnění svého rozsudku napadeného předmětným dovoláním. S argumentací soudů se státní zástupce ztotožňuje a v podrobnostech na ni odkazuje. Dále státní zástupce konstatuje, že podané dovolání ze dne 5. 8. 2020 neobsahuje základní náležitosti dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. Dovolatel zde neuvádí, z jakých důvodů dovolání podává ani čeho se domáhá. Neobsahuje ani konkrétní návrh na rozhodnutí odvolacího soudu. První doplnění dovolání je datováno 11. 8. 2020. Druhé doplnění dovolání je však datováno až dnem 12. 8. 2020. Zde je otázkou, zda a v jakém rozsahu bylo vůbec dovolání včas odůvodněno a zda vůbec splňuje náležitosti obsahu dovolání. Druhé doplnění není navíc ani pro posouzení dovolání podstatné, neboť jen opakuje a rozvádí již dříve vyslovené argumenty z doplnění prvního.
K samotným námitkám státní zástupce uvádí, že pokud dovolatel tvrdí, že jeho jednání nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti, je toto tvrzení příliš stručné, než aby bylo možno se k němu vyjádřit. Pro stručnost tohoto tvrzení nelze ani jednoznačně určit, zda měl skutečně na mysli společenskou nebezpečnost, tedy materiální znak trestného činu podle §3 odst. 1, 2, 4 již neplatného zákona č. 140/1961 Sb., nebo škodlivost činu pro společnost podle §12 odst. 2 nyní platného trestního zákoníku. V dovolání ani blíže nespecifikuje ono předchozí protiprávní jednání poškozených, nacházejících se před jeho bytem. Za poškozené přitom považuje pouze zaměstnance exekutorského úřadu a vůbec se nezmiňuje o protiprávním jednání policistů, jimž rovněž vyhrožoval. Obsah této námitky je nejasný, proto se k ní nelze blíže vyjádřit.
Pokud dovolatel namítá porušení zásady in dubio pro reo, jedná se o zásadu procesní a nikoliv hmotněprávní a Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Z bohaté judikatury v tomto směru lze poukázat například na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo, pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy – viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14 publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu. Nejvyšší soud je oprávněn a povinen posoudit, zda porušení zásady in dubio pro reo nabylo závažnosti porušení ústavního práva stěžovatele na spravedlivý proces a v takovém extrémním případě by se i porušení této zásady mohlo stát dovolacím důvodem. Samotné porušení zásady in dubio pro reo ovšem dovolacím důvodem není a být ani nemůže, neboť také výběr mezi různými alternativami skutkových zjištění je výsledkem provádění důkazů podle zásad ústnosti a bezprostřednosti, k nimž dovolací soud ani Ústavní soud v zásadě již přístup nemají, pokud sami nemají zopakovat celé dokazování. V uvedených částech proto dovolání neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů.
V další části dovolání uvádí dovolatel svůj zásadní argument, že exekuce, při níž se měl dopustit skutku č. 1), byla prováděna nezákonně, z čehož dovozuje zánik protiprávnosti svého jednání. K tomu lze upozornit na okolnosti uvedené v odstavci 17 a 18 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Zejména, že dovolatel užíval předmět exekuce bez právního důvodu po dobu více než 12 let. I kdyby se exekutor dopustil při výkonu exekuce nějakého procesního pochybení tvrzeného Městským soudem v Praze, jeho postup se vcelku nejeví nijak svévolný. Ve prospěch dovolatele je nutno předeslat, že judikatura již po mnoho let vychází ze zásady, že ochrany zákona nepožívá úřední osoba, která výkonem své pravomoci zásadním způsobem poruší zákon. Dovolatel nesouhlasí s tím, že by byl soudní exekutor či jeho zaměstnanec úřední osobou. Tato námitka navazuje na jeho námitku, že pokud je soudní praxe za úřední osoby považuje, pak je tato praxe, respektive judikatura, v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. K této námitce poukazuje státní zástupce na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. Tpjn 304/2014 a dodává, že dle výše zmíněného stanoviska vykonavatele soudního exekutora, provádí-li z písemného pověření soudního exekutora úkony, které je ve výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu oprávněn provést soudní vykonavatel, lze za splnění dalších zákonných podmínek pokládat za úřední osobu ve smyslu §127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. V těchto částech je proto dovolání zjevně neopodstatněné, neboť právní posouzení skutku je správné.
Dovolatel vedle zániku protiprávnosti namítá rovněž nezohlednění polehčujících okolností podle §41 tr. zákoníku. Tímto způsobem obsahově brojí proti přiměřenosti uloženého trestu. K tomu státní zástupce připomíná rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., podle něhož lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr.ř. V rámci dovolacích důvodů se tedy dovolací soud přiměřeností uloženého trestu zabývat nemůže a zejména nemůže ani hodnotit, zda soudy postupovaly podle §39 tr. zákoníku. Může ji však posoudit mimo dovolací důvody – v případech výjimečných svou nespravedlností. Tedy pokud by byl uložený trest v rozporu se zásadou proporcionality trestních sankcí, jak plyne již z poměrně obsáhlé judikatury Nejvyššího soudu – viz zejména rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 1404/2016 a 8 Tdo 1694/2016. Takovou námitku však dovolatel neuvedl. Takovému rozporu ani nic nenasvědčuje, neboť nalézací soud v odstavci 24 odůvodnění svého rozsudku logicky a přesvědčivě odůvodnil, proč ukládá pouze mírný podmíněný trest odnětí svobody. Stejně přesvědčivě se k výroku o trestu vyjádřil odvolací soud v odstavcích 13-15 odůvodnění svého rozsudku napadeného tímto dovoláním. V této části proto dovolání nemůže odpovídat uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu, aniž by byl dán důvod k posouzení přiměřenosti trestu mimo dovolací důvody.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství shrnuje, že konkrétní námitky dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a dílem se jedná o opakování námitek, uplatněných již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly. S ohledem na skutečnosti výše uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby takto bylo podle §265r odst. 1 písm. a) tr.ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání a dále vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tř. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného J. N.
Nejvyšší soud dále shledal, že obviněný J. N. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v části dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (jde konkrétně o skutečnost, že v bytě obviněného byla nalezena zrezivělá německá pěchotní puška Mauser z druhé světové války, avšak v žádném případě dle něj nebylo prokázáno, že tato zbraň byla v jeho vlastnictví či držení, ani že o ní věděl), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud nadto dodává, že není ani relevantní, zda zbraň obviněný držel či nedržel v ruce, když na ni nejsou jeho otisky, protože již jen přechovávání bez příslušného oprávnění je trestné. Lze proto souhlasit se závěrem soudů, že obviněný bez povolení přechovával střelnou zbraň a ve větším množství i střelivo, neboť nábojů bylo u něho ve vyklizovaném bytě nalezeno 50 ks.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku obviněného, že výrok o vině je nesprávný, neboť nebyly splněny předpoklady vzniku trestní odpovědnosti, neboli pojmové znaky trestného činu, jako je protiprávní jednání, příčinná souvislost mezi jednáním a škodlivým následkem a zavinění. Obviněný dále namítl, že exekuce, při níž se měl dopustit skutku č. 1), byla prováděna nezákonně, z čehož dovozuje zánik protiprávnosti svého jednání.
Na úvod považuje Nejvyšší soud za důležité připomenout, že ze spisových materiálů Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 29C 141/2012 bylo zjištěno, že žalobce – B. se sídlem XY, IČ XY, se obrátil na soud s žalobou, kterou se domáhal po obviněném J. N. vyklizení bytu č. 5 o velikosti 2+1, podlahové ploše 62,10 m 2 , nacházejícím se ve 2. poschodí budovy čp. XY. Dne 4. 4. 2002 bylo Obvodním soudem pro Prahu 8 vydáno usnesení pod sp. zn. 1E 58/2002, kterým byl nařízen výkon rozhodnutí postižením členských práv a povinností obviněného v bytovém družstvu. Toto usnesení nabylo právní moci dne 8. 2. 2005. Tímto dnem tedy zaniklo členství v bytovém družstvu a zanikl také nájem předmětného bytu a od tohoto dne užíval obviněný byt bez právního důvodu. Jelikož poté obviněný nesplnil dobrovolně svou povinnost, bylo vůči němu postupováno dalšími kroky exekučního řízení. Ze spisových materiálů Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 15EXE 2064/2017 dále vyplývá, že obviněný opakovaně využíval svého práva podávat návrhy na odklad exekuce (např. návrh na odklad exekuce doručený soudnímu exekutorovi dne 7. 4. 2017 a 4. 5. 2017, 30. 10. 2017, 19. 12. 2017), které byly nakonec všechny zamítnuty. Tato rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 o zamítnutí byla následně pak potvrzena i Městským soudem v Praze (usnesení ze dne 10. 12. 2018 pod sp. zn. 51Co 298/2018).
K tvrzenému porušení zákona ze strany soudního exekutora v rozporu s usnesením Městského soudu v Praze o odkladu exekuce Nejvyšší soud doplňuje, že právě usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2018 pod č. j. 51 Co 298/2018-113 bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 6. 2018 pod č. j. 15 EXE 2064/2017-96, o zamítnutí postupně podaných návrzích na odklad exekuce (doručených soudnímu exekutorovi ve dnech 7. 4. 2017, 4. 5. 2017, 30. 10. 2017 a 19. 12. 2017), přičemž stěžejní je v dané věci právě usnesení soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., Exekutorského úřadu pro Prahu 5 pod sp. zn. 067 EX 6630/17-67 ze dne 31. 10. 2017, kterým byl návrh obviněného na odklad exekuce odmítnut. Obhajoba obviněného, kdy tento namítá nezákonnost a nečekanost prováděné exekuce, byla proto jednoznačně vyvrácena zejména spisovými materiály exekutora i soudu.
Z výše uvedených důvodu se proto nemůže dovolávat porušení zákona soudním exekutorem JUDr. Podkonickým. Obviněný byl v pozici, kdy byl povinen snášet zásah do jeho domovní svobody ze zákonných důvodů. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že obviněný naplnil skutkovou podstatu trestného činu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, když přítomným osobám, zejména vykonavatelce soudního exekutora a zasahujícím policistům vyhrožoval zastřelením z důvodu realizace exekuce. Pokud obviněný namítá, že se u jeho jednání neprokázal přímý úmysl, nelze s tímto jeho názorem souhlasit, když v dotčených osobách jeho jednání vzbudilo důvodnou obavu o jejich život. Zavinění bylo tedy prokázáno ve formě úmyslu přímého podle §15 odst. l písm. a) tr. zákoníku, neboť se jednalo o záměrnou trestnou činnost, jíž chtěl oddalovat výkon exekuce exekutorským úřadem. Obviněnému bylo dobře známo, že jde o úřední osoby vykonávající svou pravomoc a přesto jim začal vyhrožovat tím, že pokud někdo do bytu vstoupí, tak ho zastřelí a poté zastřelí i sebe. Soudy proto po vyhodnocení provedených důkazů dospěly ke správnému závěru, že se dopustil jednání uvedeného ve výroku rozsudku nalézacího soudu a naplnil tak po subjektivní i objektivní stránce skutkovou podstatu přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Nejvyšší soud proto výše uvedené námitky obviněného považuje za zjevně neopodstatněné.
Obviněný dále namítá, že byl touto nezákonnou exekucí donucen jednat tak, jak jednal, a to v souladu s ustanoveními trestního zákoníku o krajní nouzi podle §28 a nutné obraně podle §29 tr. zákoníku, neboť odvracel útok na svá vlastnická práva a domovní svobodu. Kromě těchto ustanovení měl být dle obviněného aplikován i článek 23 Listiny základních práv a svobod o právu občanů na odpor.
Nejvyšší soud s odkazem na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu konstatuje, že na základě všech provedených důkazů se obviněný nemůže dovolávat okolnosti vylučující protiprávnost činu, tj. ani nutné obrany ve smyslu §29 tr. zákoníku, protože by se muselo jednat o čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, což v daném případě nebylo, neboť se jednalo o zákonný výkon exukuce. Také se nemůže dovolávat ani krajní nouze ve smyslu §28 tr. zákoníku, protože by se muselo jednat o čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněného trestním zákonem, nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak nebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo i závažnější než ten, který hrozil, nebo byl ten, komu nebezpečí hrozilo, povinen jej snášet, což je případ obviněného.
K námitce obviněného, že soudní exekutor a tím spíše jeho zaměstnanci nejsou úřední osoby Nejvyšší soud poukazuje na ustanovení §127 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož soudní exekutor při výkonu exekuční činnosti a při činnostech vykonávaných z pověření soudu nebo státního zástupce, je úřední osobou ve smyslu §127 odst. l písm. f) tr. zákoníku. Obviněný navíc vyhrožoval i v přítomnosti policistů, přičemž policisté jsou také úřední osobou ve smyslu §127 odst. l písm. e) tr. zákoníku jako příslušníci ozbrojených sil nebo bezpečnostního sboru nebo jím může být i strážník obecní policie, avšak za podmínky, pokud plní úkoly státu nebo společnosti a používají přitom svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů, což se stalo i v této trestní věci. K této námitce Nejvyšší soud pro úplnost poukazuje na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. Tpjn 304/2014, publikované pod č. 51/2015 Sb. rozh. tr., kdy vykonavatele soudního exekutora, provádí-li z písemného pověření soudního exekutora úkony, které je ve výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu oprávněn provést soudní vykonavatel, lze za splnění dalších zákonných podmínek pokládat za úřední osobu ve smyslu §127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku.
Obviněný je dále přesvědčen, že vyhrožování, aby bylo opravdu vyhrožováním ve smyslu trestního zákoníku, musí vzbudit důvodné obavy. Odkazuje na videozáznam, který byl přehrán u soudu prvního stupně, na němž je zcela zjevné, že důvodné obavy mezi zaměstnanci exekutora ani mezi policisty nevznikly. Nejvyšší soud s tvrzením obviněného nesouhlasí a odkazuje na výpověď policisty J. D., který uvedl, že: „ N. řekl, že kdo vleze dovnitř, toho zastřelí a v tu chvíli se to pro ně změnilo v hrozbu .“ Toto své vyjádření obviněný umocnil prohlášením o držení zbraně, uvedením jejího typu, byť posléze byla exekutorským úřadem nalezena zbraň jiná, avšak podle odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví balistiky střelby schopná. Šlo tedy o výhrůžku, která vzbudila obavu o zdraví a životy lidí. Obviněným byla výhrůžka pronesena vážně v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby. Přitom s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1601/2017, není rozhodné, zda měl skutečně úmysl výhrůžku splnit a zda výhrůžka v konkrétním případě u svědků byla způsobilá vyvolat důvodnou obavu z jejího uskutečnění.
Ve vztahu k námitce ohledně nezohlednění polehčujících okolností podle §41 tr. zákoníku, které by měly stačit k upuštění od potrestání obviněného, je potom vhodné uvést, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Námitka obviněného ohledně pochybení soudů při ukládání trestu není tedy dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) a nelze na ni uplatnit ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný uplatnil i námitku, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, Nejvyšší soud nad rámec dovolacího důvodu uvádí, že žádný zásah do práva na spravedlivý proces neshledal. Soudy plně respektovaly veškerá procesní práva obviněného, jejich rozhodnutí přitom odpovídají i právu hmotnému. Pro úplnost zbývá dodat, že ani tvrzení, že nebylo postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo nelze považovat za relevantní výhradu, neboť tato námitka směřuje do oblasti skutkových zjištění a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Uvedené pravidlo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v §2 odst. 2 tr. ř. a má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.11.2016, sp. zn. 11 Tdo 812/2017)
Obviněný v dovolání dále poukazuje na existenci tzv. „extrémního nesouladu mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi“, který však blíže nespecifikuje. Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry.
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 8, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Městský soud v Praze na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o extrémní rozpor. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného. Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině obviněného po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů, zejména ze svědeckých výpovědí J. Č. (souseda obviněného), Mgr. Rity Hrabalové (právní koncipientky exekutorského úřadu soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického na Praze 5), Ivanky Kovářové (soudní vykonavatelky téhož exekutorského úřadu), J. D. (zasahujícího policisty Policie ČR) a M. D. (psycholožky a policejní vyjednavačky Policie ČR), které jednoznačně výhrůžku střelbou obviněným potvrzují. Těmito svědky jsou jak obyvatelé domu, tak i pracovníci vykonávající vyklizení v rámci exekučního řízení a také zasahující policisté, čímž je vyloučeno, aby se domluvili navzájem na znění svých výpovědích. Jejich obdobné výpovědi přitom korespondují i s videozáznamem Exekutorského úřadu Praha 5, pořízeným svědkem M. K. O zákonnosti exekučního řízení vyklizením bytu obviněného potom svědčí spisový materiál Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 1 E 58/2002, 29 C 141/2012 a 15 EXE 2064/2017 a Městského soudu v Praze pod sp. zn. 51 Co 298/2018. Polemika obviněného s důkazy s tím, jak je soudy hodnotily, a s tím, jaká skutková zjištění soudy na podkladě důkazů učinily, přesahuje rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Skutkové námitky obviněného v žádném případě nejsou podkladem k tomu, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. byl v této věci uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tu je vázán na další dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., v posuzované věci na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z této vázanosti vyplývá, že pokud uplatněné námitky nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak nejsou ani dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný J. N. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a přečinu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, příslušné skutky byly bez jakýchkoliv pochybností objasněny, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného J. N. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 12. 2020
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu