ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.1576.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 1576/2019- 1308
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 1. 2020 o dovolání obviněného I. K. , nar. XY v XY, občana Ruské federace, trvale bytem XY, adresa pro doručování XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody Věznici Jiřice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 5 To 368/2018, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 139/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 5. 2018, sp. zn. 2 T 139/2016, byli obvinění I. K. (dále jen obviněný, popř. dovolatel), I. D. a Y. G., uznáni vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že:
dne 22. 6. 2016 kolem 23.00 hod. v Praze 4, ul. XY, na koleji XY, všichni tři obžalovaní společně s A. N., nar. XY, a N. B., nar. XY, zaklepali na dveře pokoje č. XY obývaného poškozeným A. B., poškozeným I. T. a K. M., nar. XY, a poté co poškozený B. otevřel dveře od pokoje, vynutili si pod pohrůžkou namířené plynové pistole vstup do pokoje obývaného oběma poškozenými, kam všichni 3 obžalovaní vstoupili v doprovodu obou výše jmenovaných společníků, následně obžalovaný K. přinutil poškozeného T. namířenou plynovou pistolí, aby se posadil, načež ho pistolí udeřil do hlavy, čímž poškozenému způsobil krvácející ránu, poté obžalovaní poškozeným tvrdili, že prodávají marihuanu a do budoucna budou za tuto činnost obžalovaným platit podíl ze zisku, následně obžalovaný G. ozbrojený plynovou pistolí poškozeným prohledával jejich osobní věci s tím, že hledají drogy, kdy byl nalezen sáček obsahující zhruba 1 gram marihuany, který si pachatelé přisvojili, a dále se proti vůli poškozených pod pohrůžkou použití svých zbraní zmocnili ke škodě poškozeného A. B., nar. XY , věcí přesně nezjištěné hodnoty, a to notebooku zn. HP, telefonu zn. iPhone 5 16GB s poškozeným displejem, nabíjecího kabelu k PC, koženkové tašky zn. River Island, multimetru, mechanismu podavače na CD zn. Samsung, klíčů od pokoje a dále finanční hotovosti ve výši 1.500,- Kč, a ke škodě poškozeného I. T., nar. XY, věcí přesně nezjištěné hodnoty, a to notebooku zn. Samsung Ultrabook, iPadu zn. Apple, sluchátek zn. Creative Aurvana Live, přehrávače zn. Sony Walkman, skatebordu zn. Globe Pinner, a nakonec všichni 3 obžalovaní přinutili poškozeného T., aby s nimi odjel vozidlem zn. Škoda Octavia, řízeným obžalovaným D. k bankomatu nacházejícímu se v budově vedlejší koleje XY, kde poškozeného přinutili k výběru hotovosti ve výši 20.000,- Kč, kterou mu hned u bankomatu zabavili.
Za uvedený zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku uložil Obvodní soud pro Prahu 4 obviněnému I. K. podle §173 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest vyhoštění z území České republiky ve výměře 5 let.
Spoluobviněnému I. D. za uvedený zvlášť závažný zločin uložil podle §173 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 let, přičemž podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla spoluobviněnému I. D. uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl dále tomuto spoluobviněnému uložen trest vyhoštění z území České republiky ve výměře 3 let.
Spoluobviněnému Y. G. byl podle §173 odst. 1 tr. zákoníku rovněž uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo spoluobviněnému současně uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Dále mu byl podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění z území České republiky ve výměře 5 let. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku soud spoluobviněnému Y. G. uložil i trest propadnutí věci, a to:
1) plynové pistole stříbrné barvy zn. ZORAKI MOD, v.č. XY včetně zásobníku,
2) plynové pistole černé barvy s dřevěnou střenkou zn. Bruni 96 automatic, v.č. XY včetně zásobníku,
3) 16 kusů nábojů do plynové pistole.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla všem obviněným (I. D., Y. G. a I. K.) uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit škodu poškozeným, a to:
1) I. T., nar. XY, bytem XY, ve výši 20.000 Kč,
2) A. B., nar. XY, bytem XY, ve výši 1.500 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. pak byli poškození I. T. a A. B. odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Všichni obvinění a státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 5. 2018, sp. zn. 2 T 139/2016, podali odvolání. Odvolání obviněných směřovala do výroku o vině, trestu a náhradě škody. Státní zástupce podal odvolání do výroku o trestu v neprospěch obviněných. O podaných odvoláních rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 5 To 368/2018 tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 5 To 368/2018, podal obviněný I. K. prostřednictvím obhájkyně dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Citovaný důvod dovolání dovozuje z toho, že mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a provedenými důkazy existuje extrémní nesoulad, neboť skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy a nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení. Podle jeho názoru soudy konstatovaly jeho vinu i přesto, že pro tento závěr neměly oporu v provedeném dokazování.
Obviněný především namítá, že soudy vycházely výlučně z výpovědi poškozených, přičemž zejména soud prvního stupně odkazuje na výpověď svědka M. Podle obviněného ovšem závěry, které soudy z této výpovědi vyvodily, trpí zásadními právními i logickými nedostatky. Zdůrazňuje, že uvedený svědek prakticky potvrdil jeho verzi události, podle které na místě skutku mělo mezi poškozenými a obviněnými jít o vrácení dlužné částky, což je v přímém rozporu s tvrzeními poškozených. Současně konstatuje, že z výpovědi svědka M. vyplývá, že nemohl daný skutek spáchat, protože popis osob, které měly být na místě činu ozbrojené pistolemi, neodpovídá popisu jeho osoby. Dále dodává, že soudy obou stupňů ignorovaly skutečnost, že proti hlavním pachatelům skutku nebylo vůbec zahájeno trestní stíhání. Podle obviněného soudy řádně nevysvětlily, proč přejaly výpovědi poškozených a jeho výpověď nebraly v potaz. Zároveň namítá, že měl být proveden znalecký posudek v otázce rozpoznávací schopnosti poškozených, tento neměl být soudem druhého stupně odmítnut. Obviněný poukazuje na skutečnost, že poškození jsou uživatelé drog a toto mělo být zohledněno při hodnocení věrohodnosti jejich výpovědí, když podle obviněného si poškození s ním mohli pomocí svých výpovědí vybavovat účty.
K argumentaci soudu druhého stupně, že není podstatné, zda jsou poškození uživatelé drog, zdůrazňuje, že na tuto skutečnost poukazoval z hlediska posouzení jejich věrohodnosti. Současně vyjadřuje přesvědčení, že se jedná o situaci „tvrzení proti tvrzení“ a odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 520/16, zabývající se situací „tvrzení proti tvrzení“ a povinností respektovat princip neviny. Obviněný sice připouští, že v řízení, kromě výpovědi poškozených byly provedeny i další důkazy, ovšem tyto jsou nepřímé povahy a jeho vinu neprokazují, když toliko prokazují jeho přítomnost na místě činu a rámcový průběh skutku, nikoliv jeho vinu. Zároveň odkazuje na povinnost respektovat zásadu in dubio pro reo.
S ohledem na princip presumpce neviny a práva na spravedlivý proces pak podle dovolatele nelze akceptovat shledání jeho viny za situace, kdy jediným přímým důkazem proti němu je výpověď svědka, u něhož a priori nelze vyloučit jakýkoli zájem na výsledku řízení.
V závěru podaného dovolání obviněný I. K. navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že se ruší napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 5 To 368/2018, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 5. 2018, sp. zn. 2 T 139/2016. Obviněný dále navrhl, aby Nejvyšší soud přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4, kterému věc vrátí, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 30. 8. 2019, sp. zn. 1 NZO 868/2019 sdělil, že nevyužívá svého oprávnění podle §265h odst. 2 tř. ř. a k podanému dovolání se nevyjadřuje. Současně uvádí, že z hlediska §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že obviněný své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítané vady pod zvolený dovolací důvod ovšem nelze podřadit. Uplatněné argumenty totiž primárně směřují do oblasti skutkových zjištění. Obviněný vytýká soudům především nesprávné hodnocení provedených důkazů, když namítá vadná skutková zjištění (na místě činu mělo jít podle obviněného o vrácení dlužné částky mezi poškozenými a odsouzenými, obviněný byl na místě pouze účasten a na spáchání skutku popsaného obžalobou se nijak nepodílel), a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a následně vyvozuje závěr o extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Námitky obviněného tedy fakticky směřují proti způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Zde je na místě zdůraznit, že byť by se na první pohled mohlo jevit, že obviněný uplatnil použitou argumentaci právně relevantně, když navenek namítá extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry soudů, tak z pohledu zvolených konkrétních dovolacích námitek pouze vyjadřuje nesouhlas se skutkovými závěry soudů nižších stupňů a prosazuje své vlastní závěry a hodnocení důkazů. Takto formulované dovolací námitky, jak již bylo naznačeno, nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Přesto bez ohledu na shora naznačený závěr považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně zdůvodnil, když všechny provedené důkazy, na rozdíl od obviněného, hodnotil v jejich vzájemném kontextu, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Uvedený soud následně přesvědčivým způsobem objasnil, k jakým dospěl skutkovým závěrům a na podkladě jakých důkazů, když se zabýval i určitými rozpory ve výpovědi slyšených svědků, tedy tyto nepomíjel, ale i skutečností, že došlo k jistému časovému odstupu mezi spácháním trestné činnosti a jejím oznámením Policii ČR, přičemž se zabýval i rolemi obviněných v rámci projednávaného skutku (viz bod 16. – 18., str. 8 rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně se řádně zabýval i právní kvalifikací jednání obviněných, včetně subjektivní stránky jednání obviněných (viz bod 19., str. 9 rozsudku soudu prvního stupně).
Soud druhého stupně se pak se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, když v rámci podaného odvolání obviněný uplatnil stejné námitky jako v dovolání, přičemž se ovšem nespokojil pouze s odkazem na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž své úvahy řádně odůvodnil z pohledu námitek obviněného (viz str. 5-6, bod 14. – 15. usnesení soudu druhého stupně), tak jak to vyžaduje ustanovení §134 odst. 2 tr. ř.
Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů zároveň nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné.“
Přesto považuje Nejvyšší soud za potřebné se k některým argumentům obviněného blíže vyjádřit. Obviněný především namítá, že soudy nižších stupňů pochybily, pokud zamítly jeho návrh na provedení znaleckého zkoumání osob poškozených v otázce jejich rozpoznávacích schopností. V souvislosti s touto námitkou považuje Nejvyšší soud za nezbytné zdůraznit, že opomenuté důkazy jsou kategorií důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Za opomenuté důkazy se proto považuje i procesní situace, spočívající v tom, že bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), a další]. Nejedná se však o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09). Zde se sluší především poznamenat, že v řízení před soudy nižších stupňů bylo soudy náležitě odůvodněno, z jakého důvodu byl důkazní návrh obhajoby na znalecké zkoumání poškozených zamítnut (viz bod 12., str. 7 rozsudku soudu prvního stupně, bod 9., str. 3 a bod 15., str. 6 usnesení soudu druhého stupně). Nad rámec tohoto závěru je třeba uvést, že soudy nižších stupňů závěr o vině obviněného nezaložily toliko na výpovědi poškozených, ale i ostatních důkazech, které věrohodnost jejich výpovědi podporují (viz např. výpověď svědka M., protokol o ohledání místa činu). Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že se v projednávané věci nejedná o opomenuté důkazy, ostatně toto obviněný ani přímo nenamítá, pouze konstatuje odmítnutí návrhu na provedení znaleckého posudku. V dané věci nebyl zjištěn ani extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, a proto nebylo žádného objektivního důvodu pro pochybnosti o správnosti napadených rozhodnutí [srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08 (N 103/53 SbNU 293), ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], když se soudy prvního i druhého stupně s důkazním návrhem obviněného v potřebném a nezbytném rozsahu vypořádaly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. II. ÚS 339/14, či ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. III. ÚS 1432/11).
K námitce obviněného týkající se posouzení věrohodnosti poškozených a zároveň svědků je třeba zdůraznit, že tato deklarovaný dovolací důvod, ale ani žádný jiný, nemůže naplňovat, neboť posouzení otázky věrohodnosti svědků spadá do otázky hodnocení důkazů. Předně je zde na místě vhodné zopakovat, že posuzování věrohodnosti svědka nepřísluší obviněnému nýbrž soudu. Jak již bylo dříve naznačeno, soud prvního stupně se věrohodností svědků zabýval, když u svědka M. výslovně uvedl, že nemá žádný důvod považovat jeho výpověď za účelovou či jinak nevěrohodnou, neboť tomuto svědkovi nebylo žádným způsoben ublíženo na zdraví, nebylo mu vyhrožováno, nebyly mu odcizeny žádné věci a nemá ani žádný jiný zájem na výsledku trestního řízení, přičemž právě výpověď tohoto svědka podporuje věrohodnost výpovědi poškozených, když jejich věrohodnost nakonec podporuje řada dalších důkazů, např. též skutečnost, že jimi popsané zbraně byly následně policejním orgánem u obviněných zajištěny (viz bod 13. – 14., str. 7 rozsudku soudu prvního stupně). Pokud se týká námitek obviněného stran hodnocení výpovědi obsahu svědka M., tak se ze strany obviněného jedná pouze o jeho interpretaci této výpovědi, když zcela pomíjí, že tento svědek hovoří o tom, že jeden z pachatelů je hlídal, svědek slyšel vyhrůžky použitím násilí a slyšel ránu a úpění jednoho z poškozených, přičemž následně viděl i jeho zranění a poškozený mu sdělil, že byl udeřen právě obviněným do hlavy, když i vypověděl, že pachatelé vynášeli z pokoje poškozených nějaké věci. Věrohodností svědků se zabýval také soud druhého stupně, když tento dospěl k závěru, že výpovědi poškozených T. a B. jsou věrohodné, neboť jejich výpovědi v podstatných částech vzájemně korespondují s výpovědí svědka M. a byly v souladu s dalšími provedenými důkazy (listinnými důkazy, hlavně s protokolem o ohledání místa činu včetně fotodokumentace, z něhož bylo patrné nalezení kusu toaletního papíru se zaschlou krví). Z uvedeného je tedy zjevné, že rovněž soud druhého stupně se otázkou posouzení věrohodnosti svědků a poškozených dostatečně zabýval (viz bod 14, str. 5 usnesení soudu druhého stupně) a v tomto směru nelze odůvodnění soudů nižších stupňů nic vytknout.
Lze proto konstatovat, že bez ohledu na postoj obviněného, soudy nižších stupňů logicky odůvodnily, na základě jakých skutečností dospěly k závěru, že bylo prokázáno, že obvinění se pod pohrůžkou násilí, a v případě obviněného K. i za použití násilí, zmocnili věcí poškozených a Nejvyšší soud na jejich úvahy pro stručnost odkazuje.
K argumentaci obviněného zásadou in dubio pro reo je nutno uvést, že uvedená zásada vyplývá z principu neviny (§2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015 sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. 5 Tdo 595/2018.). Obecně je možno ovšem uvést, že pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí též, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je ovšem třeba zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněné vinnými předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněných. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněnými. Rozhodnout ve prospěch obviněných lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněných není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které odpovídá §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř.
Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že se obviněný I. K. svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný, ale ani žádný jiný.
Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „ v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí . “
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 1. 2020
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu