ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.1595.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 1595/2019-1869
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 5. 2020 o dovolání obviněného J. M. , nar. XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Litoměřice, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 8. 2019, č. j. 1 To 30/2019-1815, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 6/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný J. M. byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2019, č. j. 43 T 6/2014-1642, uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku za jednání spočívající v tom, že
„1) v přesně nezjištěné době od 28. 2. 2011 do 8. 3. 2011 na základě Factoringové smlouvy - Rámcové smlouvy o úplatném postupování pohledávek č. SRR 09/004, uzavřené v XY dne 23. 1. 2009 mezi společností B., IČ: XY, se sídlem v XY, zastoupenou J. K., místopředsedou představenstva jako postupníkem, a společností C., IČ: XY, se sídlem XY, zastoupenou obviněným jako jednatelem a postupitelem, konkretizované Přílohou č. 49 ke Smlouvě č. SPR 09/004 (VS 1160952) ze dne 28. 2. 2011, předložil v XY, pravděpodobně prostřednictvím České pošty, s. p., společnosti B., k proplacení fakturu č. 51100013 vystavenou dne 28. 2. 2011 společností C., na příjemce HA&LO v. o. s., IČ 47780991, se sídlem Ústí nad Labem, U Tonasa 2, na částku 6.496.680 Kč, včetně DPH, na základě které společnost B., vyplatila dne 8. 3. 2011 na účet společnosti C., vedený u Komerční banky, a. s., částku 2.000.000 Kč a dne 11. 4. 2011 na tentýž účet částku 1.000.000 Kč, přičemž již při předložení faktury věděl, že společnost HA&LO v. o. s., která převzala závazek jejího uhrazení do 29. 6. 2011 společnosti B., tak neučiní, neboť předmět jejího plnění, jímž byla rekonstrukce vzduchotechniky, topení, měření a regulace v sídle společnosti HA&LO v. o. s., na základě Smlouvy o dílo č. 20058-00 ze dne 20. 12. 2010 neměl být nikdy realizován, a fiktivně vytvořeným neexistujícím obchodním případem tak vylákal od společnosti B., částku 3.000.000 Kč,
2) v přesně nezjištěné době od 22. 4. 2011 do 28. 4. 2011 na základě Factoringové smlouvy - Rámcové smlouvy o úplatném postupování pohledávek č. SPR 09/004 uzavřené v XY dne 23. 1. 2009 mezi společností B., IČ: XY, se sídlem v XY, zastoupenou J. K., místopředsedou představenstva jako postupníkem a společností C., IČ: XY, se sídlem XY, zastoupenou obviněným jako jednatelem a postupitelem, konkretizované Přílohou č. 50 ke Smlouvě SPR 09/004 (VS 1162008) ze dne 22. 4. 2011, předložil v XY, pravděpodobně prostřednictvím České pošty, s. p., společnosti B., k proplacení fakturu č. 51100031, vystavenou dne 20. 4. 2011 společností C., na příjemce Dobré OKNO, s. r. o., IČ: 27295591, se sídlem Ústí nad Labem, U Skladiště 421, na částku 5.520.000 Kč, včetně DPH, na základě které společnost B., vyplatila dne 28. 4. 2011 na účet společnosti C., vedený u Komerční banky, a. s., částku 3.000.000 Kč, přičemž již při předložení faktury věděl, že společnost Dobré OKNO, s. r. o., která převzala závazek jejího uhrazení do 18. 8. 2011 společnosti B., tak neučiní, neboť předmět jejího plnění, jímž byla rekonstrukce výrobní haly, oprava ústředního vytápění a větrání a VZT na blíže neurčeném místě na základě Smlouvy o dílo č. 09211 ze dne 17. 1. 2011 neměl být nikdy realizován, a fiktivně vytvořeným neexistujícím obchodním případem tak vylákal od společnosti B. částku 3.000.000 Kč,
3) v přesně nezjištěné době od 22. 4. 2011 do 28. 4. 2011 na základě Factoringové smlouvy - Rámcové smlouvy o úplatném postupování pohledávek uzavřené v XY dne 23. 1. 2009 mezi společností B., IČ: XY, se sídlem v XY, zastoupenou J. K., místopředsedou představenstva jako postupníkem a společností C., IČ: XY, se sídlem XY, zastoupenou obviněným jako jednatelem a postupitelem, konkretizované Přílohou č. 50 ke Smlouvě č. SPR 09/004 (VS 1162008) ze dne 22. 4. 2011, předložil v XY, pravděpodobně prostřednictvím České pošty, s. p., společnosti B., k proplacení fakturu vystavenou dne 21. 4. 2011 společností C., na příjemce DK Holding, s. r. o., IČ: 28253698, se sídlem Ocelářská 1354/35, Praha, na částku 6.840.000 Kč, včetně DPH, na základě které společnost B., vyplatila dne 28. 4. 2011 na účet společnosti C., vedený u Komerční banky, a. s., částku 3.000.000 Kč, přičemž již při předložení faktury věděl, že společnost DK Holding, s. r. o., která převzala závazek jejího uhrazení do 19. 8. 2011 společnosti B., tak neučiní, neboť předmět jejího plnění, jímž byla rekonstrukce objektu společnosti DK Holding, s. r. o., bez bližší specifikace na blíže neurčeném místě na základě Smlouvy o dílo ze dne 23. 12. 2010 neměl být nikdy realizován, a fiktivně vytvořeným neexistujícím obchodním případem tak vylákal od společnosti B., částku 3.000.000 Kč,
čímž tak jednáním uvedeným pod v bodech 1 - 3, v úmyslu získat finanční prostředky neexistujícími obchodními případy, způsobil společnosti B., se sídlem v XY, škodu ve výši celkem 9.000.000 Kč“.
Za to mu byl podle §209 odst. 5 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena kolektivních statutárních orgánů obchodních korporací na dobu tří let. Poškozená společnost B., byla podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti shora citovanému rozsudku rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 15. 8. 2019, č. j. 1 To 30/2019-1815 tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Předmětné rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný J. M. následně dovoláním s odkazem na důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho úvodní části nejprve obsáhle zrekapituloval dosavadní vývoj rozhodování soudů v posuzované kauze. Připomněl i závěry obsažené v kasačním usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2016 sp. zn. 4 Tdo 1543/2015, v němž dovolací senát soudům obou stupňů vytkl, že se nezabývaly dobytností pohledávky poškozené společnosti B., zejména ve světle jejího zajištění vlastní směnkou obsahující směnečné rukojemství obviněného a Z. S., a současně vyslovil názor, že pokud by pohledávka byla dobytná, vylučovalo by to u obviněného naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu. Dovolatel míní, že soudy v navazujícím řízení výše uvedené právní stanovisko v konečném důsledku nerespektovaly, jestliže nerozhodly o tom, že se obžaloby zprošťuje. Za nesprávný považuje závěr, že hodnota zajišťovací blankosměnky byla nulová, jelikož veškerý majetek směnečně zavázaných osob byl zastaven ve prospěch jiných věřitelů a poškozená společnost se z něho nemohla reálně uspokojit. Z provedeného dokazování podle jeho mínění předně vyplynulo, že společnost B., své pohledávky za společností C., úplatně postoupila na společnost CRG, s. r. o., přičemž úplata za ně, včetně indosace zajišťovací směnky, byla na základě znaleckého posudku Ing. Bedřicha Kutálka sjednána a fakticky i zaplacena ve výši 100% nominální hodnoty převáděných pohledávek. Je tedy zřejmé, že již v únoru 2012 tímto postupem poškozená získala plnou částku 10.428.702,89 Kč odpovídající jejím pohledávkám za společností C., a žádná škoda jí tudíž nevznikla. Nesprávného právního posouzení se pak vrchní soud dopustil i při hodnocení majetkových poměrů všech směnečně zavázaných osob. U dovolatele přehlédl, že jeho nemovitosti sice byly zatíženy zástavním právem v rámci hypotečních úvěrů, avšak tyto úvěry byly v souladu s příslušnými úvěrovými smlouvami řádně spláceny. Výši nesplacených úvěrů v roce 2011 zajištěných jeho nemovitostmi nijak nezkoumal a jeho důkazní návrhy v tomto směru bezdůvodně odmítl. Finální úvaha vrchního soudu, že by v případě postižení těchto nemovitostí exekucemi šel veškerý výtěžek na konto zástavním věřitelům a na poškozenou společnost by nezbylo nic, je za daných okolností svévolná, spekulativní a důkazně nepodložená. K takovému závěru by vrchní soud musel konkretizovat, jaká částka z prodeje nemovitostí by připadla na toho kterého zástavního věřitele k uspokojení jeho zajištěné pohledávky. Namísto toho však majetek dovolatele, který v roce 2011 činil takřka 30 milionů Kč, bez dalšího degradoval pouze obecnou úvahou, že by jej celý zkonzumovali zástavní věřitelé, aniž by se mimo jiné zabýval i splatností jednotlivých pohledávek, okamžikem vzniku jejich zajištění a jejich případným pořadím. Kdyby tak učinil, zjistil by, že prodejem nemovitostí by byli uspokojeni nejen zástavní věřitelé, jejichž zástavní právo bylo zapsáno v katastru nemovitostí a v tomto smyslu by při výkonu rozhodnutí nebo exekuci měly jejich pohledávky podle §337c odst. 1 o. s. ř. přednost, ale ještě by zbyl výtěžek k uspokojení inkriminované pohledávky poškozené B. V době, kdy byla tato pohledávka splatná, vlastnil dovolatel také obchodní podíly ve společnostech PROG - SOFT, s. r. o., a C., na kterých žádné zástavy nevázly, a dále pohledávku vůči společnosti ČESKÁ CHEMICKÁ, a. s., ve výši 16 milionů Kč. Ani zde však odvolací soud po jeho výtce blíže nerozvedl, proč by při případné exekuci vedené jejím postižením měl výtěžek inkasovat jiný věřitel než poškozená. Dovolatel trvá na tom, že v rozhodné době vlastnil nezatížený majetek v takové hodnotě, aby splatná pohledávka B., mohla být z jeho výtěžku okamžitě plně uspokojena. Kromě toho důvodně vycházel z představy, že faktoringová společnost by své pohledávky mohla vymoci i z majetku S. To, že svědkyně na konci roku 2011 své nemovitosti převedla na své syny, nevěděl. Z hlediska hodnocení jeho představ o postižitelném majetku k vymožení pohledávky poškozené společnosti a tedy i z hlediska naplnění či nenaplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu v jeho jednání tak zmíněné převody neměly žádný právní význam. Kromě toho se z předmětných nemovitostí mohla poškozená společnost zhojit i poté, co byly převedeny na třetí osoby, a to cestou odpůrčí žaloby. Obdobně nesprávně byl podle dovolatele hodnocen i majetek samotné společnosti C., jakožto obligačního dlužníka z faktoringového vztahu. Nedošlo totiž k řádnému ocenění majetku společností Velvana, a. s., a ČESKÁ CHEMICKÁ, a. s., kde C., vlastnila 100% akcií. Společnost Velvana, a. s., přitom podle ekonomických ukazatelů vykazovala v letech 2010 a 2011 obrat v řádu desítek milionů Kč a v roce 2017 byla její hodnota stanovena znaleckým posudkem na více než 57 milionů Kč. V roce 2011 byla bonita společnosti jakožto renomovaného výrobce chemických produktů a autokosmetiky ještě daleko vyšší. Společnost ČESKÁ CHEMICKÁ, a. s., pak v roce 2011 vlastnila řadu nemovitostí, které pronajímala různým podnikatelským subjektům, včetně velkoprostorového celního skladu. K ocenění těchto aktiv znaleckým posudkem však soudy nepřistoupily s paušálním odůvodněním, že zmíněné společnosti skončily v insolvenčním řízení a jejich věřitelé přihlásili své pohledávky v takovém rozsahu, že by poškozená B., z tohoto majetku nevymohla ničeho. To je však podle dovolatele opět nepodložená a nedovolená úvaha, kdy se soudy nepřípustně pustily do vlastního laického hodnocení odborných ekonomických otázek. V uvedené souvislosti poukázal na to, že hlavní věřitelé zmíněných společností, a to společnosti Spirit Invest, a. s., a ZIRKEL, s. r. o., byly fakticky ovládány M. V., kterému z hlediska investičních a finančních zájmů záleželo právě i na Velvaně, a. s., a ČESKÉ CHEMICKÉ, a. s. V daných případech se tedy nejednalo o klasický vztah věřitele a dlužníka, neboť V. by nikdy nedopustil, aby akcie těchto společností byly postiženy v exekuci, protože by tím zlikvidoval své vlastní investiční produkty. Tuto specifickou situaci by jistě zohlednil i znalec oceňující majetek společnosti C., pokud by ovšem byl proveden obhajobou navrhovaný důkaz vypracováním příslušného znaleckého posudku. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatel konečně i v chybném hodnocení příčinné souvislosti mezi předložením sporných faktur a jejich proplacením, když poukázal na to, že předložené smlouvy o dílo uzavřené se společnostmi HA&LO, v. o. s., Dobré OKNO, s. r. o., a DK Holding, s. r. o., byly neplatné pro neurčitost. Takto si je podle jeho názoru mohla a měla vyhodnotit sama faktoringová společnost a z fiktivních faktur vůbec neměla plnit. Jinými slovy, k jejich neoprávněnému proplacení nedošlo v příčinné souvislosti se samotným jednáním dovolatele, ale v příčinném vztahu s chybným postupem poškozené společnosti při vyhodnocení smluv o dílo.
Závěrem dovolatel opětovně poukázal na to, že mu nikdy nebyla řádně doručena obžaloba a tím došlo k významnému porušení jeho práva na spravedlivý proces. Setrval i na tom, že inkriminované faktury nebyly fiktivní, ale měly naopak reálný základ, jelikož díla byla provedena řádně. Z výše rekapitulovaných důvodů pak navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 8. 2019, sp. zn. 1 To 30/2019, i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 43 T 6/2014, zrušil a buď soudu prvního stupně přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí, nebo sám rozhodl zprošťujícím verdiktem podle §226 písm. b) tr. ř. Zároveň obviněný požádal o přerušení výkonu trestu až do rozhodnutí o dovolání postupem podle §265o odst. 1 tr. ř.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se ve svém vyjádření k dovolání v rámci řízení podle §265h tr. ř. omezil na konstatování, že Vrchní soud v Olomouci dostál svým povinnostem a věc posuzoval v souladu se závazným právním názorem a pokyny Nejvyššího soudu obsaženými v usnesení ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1543/2015. Nyní napadené rozhodnutí je již bezvadné a námitky obviněného vůči němu zcela nedůvodné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud předložené dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ předpokládaný v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný J. M. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Již ve svém předcházejícím rozhodnutí ve věci Nejvyšší soud zdůraznil, že v trestním řízení nezastává úlohu jakési obecné třetí instance a jeho úkolem není plný přezkum všech rozhodnutí soudů druhého stupně. Tomu odpovídá velmi úzké (taxativní) vymezení dovolacích důvodů, jejichž existence podmiňuje jinak spíše výjimečný průlom do stability pravomocných soudních rozhodnutí.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží výhradně k nápravě právních vad rozhodnutí soudu ve věci samé, které spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Zjevně mu tedy neodpovídá opakovaná námitka obviněného, že mu dosud nebyla řádným způsobem doručena obžaloba a tím byl hrubě zkrácen ve svém právu na obhajobu. Vyjma toho, že se jedná o námitku procesní, kterou s nyní deklarovaným důvodem dovolání spojovat nelze, je nutno připomenout, že Nejvyšší soud jejímu posouzení věnoval dostatečnou pozornost již v usnesení ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1543/2015, se závěrem, že argumentace obviněného v tomto směru není důvodná ani po věcné stránce. Na tomto původním stanovisku přitom v aktuální fázi řízení nemá důvod cokoli měnit. Totéž platí i pro opětovné tvrzení obviněného, že předmětem fakturace nebyly fiktivní zakázky, ale reálně uskutečněná díla, které Nejvyšší soud vyhodnotil jako pouhou polemiku se skutkovými zjištěními soudů, při níž obviněný prosazoval vlastní verzi skutkového děje podpořenou odlišným a pro sebe příznivějším výkladem obsahu provedených důkazů (k tomu viz str. 6 až 9 písemného vyhotovení shora citovaného rozhodnutí).
Obdobnou argumentační strategii zvolil dovolatel i v nyní posuzovaném podání. Jakkoli formálně namítl nesprávnost právního posouzení jeho jednání jako zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, opět tuto obecně hmotněprávní námitku založil z valné části na výhradách týkajících se rozsahu provedeného dokazování a způsobu jeho hodnocení ze strany soudů (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.), které ovšem pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. podřadit nelze.
Nejvyšší soud dospěl k výše uvedenému závěru při plném respektu k ustálené judikatuře Ústavního soudu, podle níž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04, nebo stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 aj.). V duchu této doktríny ve své rozhodovací praxi sám připouští, že zásadu, s níž jako dovolací soud standardně přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nelze uplatňovat zcela bezvýhradně. Především pak ne při zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení základních práv a svobod obviněného ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Ani rozhodování o mimořádném opravném prostředku se totiž nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce, a proto je v jeho rámci nutno přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil především případy důkazů opomenutých , dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.
Žádnou z výše uvedených závažných vad řízení však dovolací senát v posuzované trestní věci nezjistil .
K námitce dovolatele, že odvolací soud neprovedl některé z obhajobou navrhovaných důkazů, je zapotřebí zdůraznit, že trestní řád v zásadě neurčuje žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti. Je tedy na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda a nakolik je nezbytné dosavadní důkazní stav rozšiřovat či doplňovat. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů pak posuzuje, nakolik se jeví další důkazní návrhy procesních stran důvodnými a které naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Ten v nynější trestní věci naplněn byl.
Dovolateli lze v obecné rovině přisvědčit potud, že soud ani v tomto směru nesmí svým postupem vybočit z rámce ústavním pořádkem garantovaného práva na spravedlivý proces. Zásadu spravedlivého procesu, vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, je přitom nutno vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto jeho procesnímu právu pak odpovídá povinnost soudu o navržených důkazech rozhodnout, nebo - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - alespoň vyložit důvody tohoto odmítavého postoje v písemném vyhotovení rozhodnutí ve věci samé. Jestliže tak soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, tak v podstatě vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (k tomu srov. přiměřeně např. publikované nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. I. ÚS 425/97, sp. zn. III. ÚS 173/02, sp. zn. IV. ÚS 802/02, sp. zn. II. ÚS 402/05 aj.). Lze tedy shrnout, že soud sice na straně jedné není povinen provést všechny důkazy, jež navrhla ta či ona procesní strana (k tomu srov. také nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), avšak z hlediska práva na spravedlivý proces musí i v tomto směru jeho rozhodnutí respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3) .
Výše rozvedeným postulátům „fair procesu“ Vrchní soud v Olomouci bezpochyby vyhověl, když v odůvodnění napadeného usnesení (bod 34) dostatečně podrobně a především ústavně konformním způsobem vysvětlil, kterým důkazním návrhům obviněného a z jakých důvodů nevyhověl (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09). K opomenutí žádného podstatného důkazu, který by měl z hlediska právního posouzení stíhaného skutku zásadní význam, a tím i k nepřípustnému a neakceptovatelnému zásahu do práva dovolatele na spravedlivý proces, tak zjevně nedošlo.
Vrchnímu soudu zároveň nelze vytýkat, že by se s odvolacími námitkami obviněného vypořádal ryze spekulativními úvahami bez jakéhokoliv racionálního základu. Je to naopak dovolatel, kdo projevuje zřetelnou tendenci k poněkud zjednodušujícímu výkladu závěrů obsažených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1543/2015, sám přitom argumentuje mimo jiné různými hypotetickými scénáři, za nichž mohla poškozená společnost s využitím soukromoprávních institutů ochrany svých práv uspokojit inkriminovanou pohledávku z majetku některé ze směnečně zavázaných osob a předejít tak vzniku škodlivého následku, a na tomto půdorysu se urputně snaží odvést pozornost od pravé podstaty a rozhodných okolností vlastního protiprávního jednání.
Proto není od věci připomenout právní stanovisko, o něž dovolací soud opřel výše zmíněné kasační rozhodnutí. Tehdy zdůraznil, že závěr o trestném činu podvodu (resp. úvěrového podvodu) zpravidla nelze dovodit v případech, kdy je vzniklá pohledávka zajištěna takovou hodnotou zástavy, aby se jejím případným prodejem mohl věřitel reálně a v plné míře uspokojit, a dlužník si byl této skutečnosti zároveň vědom . Jinými slovy, o podvod či úvěrový podvod nepůjde tam, kde je ze svobodné vůle dlužníka věřiteli poskytnut coby zajišťovací instrument nějaký majetkový ekvivalent budoucího plnění z pohledávky, protože v takové situaci u něho nelze dovozovat úmysl neoprávněně obohatit sebe nebo jiného na úkor cizího majetku.
Otázka posouzení subjektivní stránky trestného činu podvodu v jednání dovolatele se tak neomezovala výhradně na zjištění, zda on sám, svědkyně S. nebo společnost C., vlastnili k datu splatnosti fiktivních pohledávek nějaký majetek, na kterém by se teoreticky mohla poškozená B., okamžitě zhojit, ale také na zjištění, zda dovolatel jako směnečný rukojmí dopředu počítal i s takovou eventualitou jako možnou a zároveň s ní byl srozuměn . Právě zvýrazněný dílčí aspekt posuzované věci, který však obhajoba při své argumentaci účelově pomíjí, představoval jádro řešení celého problému. Vrchní soud je po komplexním zhodnocení jednotlivých dílčích kroků dovolatele nejen správně identifikoval, ale také pregnantně popsal v bodech 23, 29 a 33 - 35 písemného vyhotovení svého rozhodnutí. V těchto pasážích velmi pečlivě rozebral klíčový poznatek, že dovolatel jako jednatel společnosti C., v rámci výkonu déletrvající obchodní spolupráce předložil poškozené B., ve třech případech v období od 28. 2. 2011 do 28. 4. 2011 nepravdivé doklady a faktury k jejich profinancování, přestože věděl, že obchodní případy, k nimž se údajné pohledávky měly vztahovat, se ve skutečnosti nikdy neuskutečnily. Již tím poškozenou společnost záměrně uvedl v omyl, aby dosáhl neoprávněného vyplacení celkem 9 milionů Kč na účet podnikatelsky skomírající společnosti C., která již v té době měla finanční obtíže a nacházela se ve stavu tzv. druhotné platební neschopnosti, kdy hradila jen nezbytné výdaje, aby se ještě na nějaký čas udržela v chodu. Dovolatel přirozeně od počátku počítal i s takovou eventualitou vývoje věcí příštích, že poškozená dříve či později jeho klamavé jednání odhalí a své peníze bude požadovat zpět. Pro takový případ spolu se svědkyní S. dopředu naplánovali další postup, jehož podstatou bylo (zjednodušeně řečeno) urychleně se zbavit jednak veškerého nemovitého majetku v osobním vlastnictví a jednak svých obchodních podílů ve společnosti C., aby tím prakticky vyloučili či maximálně znesnadnili možnost věřitele se z nich reálně uspokojit v rozumném časovém horizontu. Podpis směnky byl v jejich subjektivním pojetí tedy jen krycím manévrem pro počáteční zastření podvodné praktiky dovolatele, za kterou v budoucnu nemínili nést pokud možno žádnou či alespoň ne plnou hmotnou odpovědnost. Pokud za daných okolností odvolací soud dovodil na straně dovolatele přímý podvodný úmysl ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, je jeho právní závěr nyní již věcně správný.
Obstát nemohl ani argument dovolatele, že společnost B., v důsledku jeho jednání de facto žádnou škodu na majetku neutrpěla, jestliže se problematických pohledávek zajištěných nekrytou směnkou zbavila již v únoru 2012 úplatným postoupením vůči společnosti CRG, s. r. o., za částku 10.428.702 Kč. Nejvyšší soud ve svém předcházejícím rozhodnutí ve věci zřetelně zdůraznil, že otázku vzniku škody a její výše je třeba posuzovat k momentu dokonání trestného činu pachatelem. Další postup poškozené ani následné kroky společnosti CRG, s. r. o., směřující k vymožení alespoň části vzniklého dluhu v rozhodčím řízení, vedeném navíc pouze proti S., pro posouzení objektivní stránky trestného činu dovolatele žádnou relevanci nemají.
Jako nedůvodnou vyhodnotil dovolací senát konečně i námitku obhajoby, že mezi podvodným jednáním dovolatele a následkem předvídaným v §209 tr. zákoníku nebyla dána potřebná příčinná souvislost, jako obligatorní znak trestného činu. Ta stála na mírně řečeno cynické konstrukci, podle níž si škodu na majetku zavinila sama poškozená společnost svým nedbalým počínáním, jestliže před výplatou vylákaných finančních prostředků neodhalila neurčitost a neplatnost předložených smluv. K poměrně emotivnímu hodnocení této výhrady vrchním soudem lze ve stručnosti dodat, že k vzniku škodlivého následku by jednoduše nemohlo dojít bez protiprávního jednání dovolatele, jako „spouštěče“ celé akce. Právě ono bylo nepochybně prvotní a především dostatečně významnou příčinou, proč poškozená společnost vůbec začala uvažovat a poté i přistoupila k výplatě podvodně vylákaných peněz, o něž se zkrátil její majetek (tzv. zásada gradace příčinné souvislosti). Obrana dovolatele, že její zaměstnanci nevyvinuli dostatečnou obezřetnost a současně právní erudici při zkoumání jím předložených faktur a dalších podkladů, ho trestní odpovědnosti zbavit nemůže. Zvláště pak ne, pokud právě s takovým scénářem předem počítal a sám podnikl vše pro to, aby vzbudil dojem reálného základu postupovaných pohledávek a tím i serióznosti celého obchodu.
Lze tedy uzavřít, že dovolání obviněného J. M. bylo dílem opřeno o námitky, které nebylo možno podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů, a dílem o výhrady, které z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. postrádaly věcné opodstatnění. Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomu bylo třeba souhlasu stran.
Pokud jde o podnět obviněného k přerušení výkonu napadeného rozhodnutí, předseda senátu Nejvyššího soudu žádné důvody pro rozhodnutí ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. v předložené trestní věci neshledal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. 5. 2020
JUDr. František Hrabec
předseda senátu