ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.23.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 23/2020- 931
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 1. 2020 o dovolání obviněného M. S., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 9. 2019, sp. zn. 6 To 262/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 2 T 15/2018, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 9. 2019, sp. zn. 6 To 262/2019 a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. 5. 2019, sp. zn. 2 T 15/2018.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu Plzeň-město přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. 5. 2019, sp. zn. 2 T 15/2018 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný M. S. (dále také jen „obviněný“) uznán vinným přečinem zatajení věci podle §219 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný se tohoto trestného činu dopustil podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„ v XY, XY a v XY v době od 24. 4. 2015 do 15. 5. 2015 jako jednatel firmy F. s., IČ: XY, se sídlem XY, a jediný oprávněný disponent bankovního účtu číslo XY vedeného u Fio banky, a.s., jehož majitelem je spol. F. s., poté, co dne 23. 4. 2015 byla na uvedený účet omylem převedena finanční částka ve výši 689. 545 Kč z účtu firmy ECO – ECO CZ, s.r.o., č. XY, vedeného u Komerční banky, a.s., při vědomí toho, že nejde o finanční prostředky společnosti F. s., této skutečnosti využil a v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch vybral z bankovního účtu
- dne 24. 4. 2015 na pobočce Fio banky a.s., XY, částku v hotovosti ve výši 200 000 Kč,
- dne 27. 4. 2015 na pobočce XY, částku v hotovosti ve výši 72 000 Kč,
- dne 28. 4. 2015 na pobočce XY, částku v hotovosti ve výši 250 000 Kč,
- dne 29. 4. 2015 v XY, částku v hotovosti ve výši 18 000 Kč,
- dne 4. 5. 2015 na pobočce XY, částku v hotovosti ve výši 50 000 Kč,
- dne 6. 5. 2015 v XY, částku v hotovosti ve výši 32 000 Kč,
- dne 14. 5. 2015 na pobočce XY, částku v hotovosti ve výši 32 000 Kč,
- dne 15. 5. 2015 na pobočce XY, částku v hotovosti ve výši 30 000 Kč,
takto získanou finanční hotovost ve výši 684.000 Kč použil ve prospěch společnosti F. s., k úhradě jejích dluhů, rovněž zbylou část finančních prostředků na účtu společnosti ECO – ECO CZ, s.r.o., nevrátil“.
Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle §219 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 2 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost ECO – ECO CZ, s. r. o., IČ 29258669, se sídlem Praha 1, Staré Město, Halštalská 795/1, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný si proti tomuto rozsudku podal odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Plzni tak, že ho usnesením ze dne 9. 9. 2019, sp. zn. 6 To 262/2019, podle §256 tr. ř. zamítl.
Citované usnesení Krajského soudu v Plzni (dále také jen „napadené usnesení“) ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. 5. 2019, sp. zn. 2 T 15/2018, obviněný napadl prostřednictvím svého obhájce dovoláním z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., neboť obě napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a zároveň bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, aniž by byly splněny zákonné procesní podmínky pro takové rozhodnutí. Ve vztahu k výroku o vině namítal, že byly nesprávně hodnoceny otázky týkající se znaků skutkové podstaty trestného činu zatajení věci podle §219 tr. zákoníku. Konkrétně nebyly naplněny znaky protiprávnosti jednání, příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a škodlivým následkem a také znak subjektivní stránky, tj. úmyslné zavinění. Navíc skutek nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti, neboť byl prokazatelným následkem předchozí nezákonné a trestné činnosti svědků P. a V. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení spatřoval v extrémním nesouladu mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi. Oběma soudům nižších stupňů vytýkal, že porušily jeho právo na obhajobu a na nestranné posuzování věci, jednostranně a nesprávně hodnotily provedené důkazy a bez přiměřených důvodů odmítly obhajobou navrhované doplnění dokazování, které mohlo přispět ke správnému a úplnému hodnocení všech relevantních skutečností či okolností k závěru o jeho vině.
Závěr o protiprávnosti jeho jednání je podle něj v hrubém rozporu s provedenými důkazy, přičemž ani jeden ze soudů nižších stupňů se s těmito důkazy nevypořádal. Absenci protiprávnosti jeho jednání dovozoval z nezákonné činnosti svědků P. a V. s odkazem na ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále také jen „občanský zákoník“), o nepřikázaném jednatelství. V návaznosti na to pak namítal, že nebyla ani správně zjištěna a vyčíslena výše škody, neboť společnost F. s., má ze strany svědků P. a V. nárok na náhradu škody z titulu jejich nepřikázaného jednatelství. Zároveň bylo v řízení prokázáno, že obviněný vybrané finanční prostředky použil ve prospěch jmenované společnosti, jíž byl jednatelem. Částky, které přitom ve prospěch této společnosti použil, jsou nejméně v části totožné s částkou, kterou jsou svědek P. a V. povinni vydat této společnosti. Je podle něj zjevné, že jeho jednáním nemusela vzniknout žádná škoda ani žádné protiprávní obohacení, pokud by neprobíhala nezákonná činnost jmenovaných svědků. V této souvislosti proto obviněný uzavřel, že mu nebyla prokázána výše škody, kterou svým jednáním způsobil, a tím tedy nebyla prokázána ani protiprávnost jeho jednání.
Obviněný dále namítal, že se oba soudy ve svých rozhodnutích nevypořádaly ani s jeho úmyslem poškozenou společnost ECO – ECO CZ, s. r. o., (dále také jen „poškozená společnost“) poškodit. Oba soudy deklarovaly, že obviněný musel vědět, že mu částka připsaná na účet nepatří. Podle jeho názoru mu však úmysl jakožto obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu zatajení věci podle §219 tr. zákoníku, nebyl prokázán, neboť o činnosti V. a dalších nevěděl. Naopak byli to oni, kteří museli vědět, že obviněný netuší, že na účet společnosti F. s., zasílají peníze a že je tak může považovat za své nebo za prostředky pocházející z minulé obchodní činnosti. Z činnosti svědka V. a P. je podle obviněného zřejmé, že se dopouštěli úmyslného podvodného jednání v úmyslu se obohatit, a tak vyvolali omyl na jeho straně. Podle příslušných ustanovení občanského zákoníku jdou však všechny následky takového jednání k jejich tíži. Zároveň v této souvislosti namítal, že očekával navrácení přeplatků z daně z přidané hodnoty (dále také jen „DPH“) a že byl vydírán svědkem F. o částku 1,5 mil. Kč, která měla na účet přijít z obchodní činnosti předešlého jednatele společnosti F. s., a tudíž mohl očekávat, že i taková obdobná částka bude na účet připsána. Neznal přitom účetnictví této společnosti a neměl k němu ani přístup. Navíc, i kdyby k němu přístup měl, nemohl z něj podle znaleckého posudku zpracovanému ve věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 2 T 14/2017 cokoliv poznat, neboť účetnictví bylo již za jednatele F. nekompletní, nebylo vedeno v souladu se zákonem a od léta 2013 přestávalo být vedeno. Soudům přitom vytkl, že mu odepřely právo na prokázání toho, že v době skutku byl takto vydírán. Soudy mu podle jeho názoru neumožnily v této souvislosti prokázat ani další skutečnosti, v dovolání podrobně rozvedené.
V poslední části svého dovolání podrobně rozepsal své námitky k příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a škodlivým následkem. Tyto námitky spočívaly v dovozování absence příčinné souvislosti opět z důvodu protiprávního jednání svědků P. a V. Uvedl, že jednal v omylu zapříčiněném nezákonným jednáním jmenovaných svědků. Vybrané peníze použil ve prospěch společnosti F. s. Podle rozhodnutí soudů obou stupňů však protiprávně, ačkoliv podle obviněného pouze tímto jeho jednáním „obohatil v nevědomosti společnost F. s., o její zákonný majetek.“ Obviněný namítal, že nemohl jako jediný jednat úmyslně protiprávně a že nemohl způsobit škodu ve výši, jaká je mu přičítána.
Závěrem namítl, že mu bylo oběma soudy nižších stupňů odepřeno právo na spravedlivý proces. Předsedkyně senátu, která ve věci rozhodovala v prvním stupni, byla vůči němu animózní a vystupuje proti němu jako svědkovi v souběžném případu nezákonným způsobem. To se snažil odvolacímu soudu doložit odvoláním Okresního státního zastupitelství ve věci sp. zn. 2 T 14/2017. Odvolacím soudem byl však tento důkazní prostředek odmítnut. Namítal, že mu v řízení před Okresním soudem Plzeň-město i Krajským soudem v Plzni vůbec bylo bráněno, aby byli vyslechnuti jím navržení svědci, aby předkládal důkazy a vysvětloval okolnosti celého případu.
S ohledem na vše v dovolání uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud shledal toto dovolání důvodné a obě napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Na výzvu soudu prvního stupně následně sdělil, že nesouhlasí s projednáním jeho dovolání v neveřejném zasedání a požádal, aby bylo nařízeno veřejné zasedání, k němuž bude předvolán.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále také jen „státní zástupce“) využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a dovolání obviněného, provedl výklad k uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. a následně se vyjádřil k jednotlivým námitkám.
Pokud jde o uplatněný dovolací důvod podle §265b odst 1 písm. l ) tr. ř., státní zástupce uvedl, že obviněný ho uplatnil v jeho první alternativě, z formulace námitek však nelze seznat, v čem by mělo být naplnění této první alternativy uvedeného dovolacího důvodu shledáno. Státní zástupce přitom zároveň uvedl, že v daném případě je možné uplatnit tento dovolací důvod jen v jeho druhé alternativě. Vzhledem k argumentaci obviněného lze mít podle státního zástupce spíše za to, že obviněný hodlal uvedený dovolací důvod uplatnit v této jeho druhé alternativě, a to vzhledem k současně uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
K námitkám uplatněným v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že převážná část argumentace obviněného vycházela z tvrzení o nesprávném hmotněprávním posouzení, ať již posouzení ve smyslu naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu zatajení věci podle §219 odst. 1, 2 tr. zákoníku či posouzení podle mimotrestní normy, a to občanského zákoníku. Přestože tedy obviněný zčásti narouboval své námitky na jiné skutkové okolnosti, které buď v porovnání se závěry soudů nižších stupňů poupravil k obrazu svému či je do rozhodných skutkových zjištění dokonce doplnil, přestože zásadní význam pro věc nemají a nebyly ani předmětem dokazování, většinu svých námitek vměstnal do mezí uplatněného dovolacího důvodu. Opodstatněnost jeho námitkám však přiznat nelze.
Státní zástupce následně provedl obecný výklad k trestnému činu zatajení věci podle §219 tr. zákoníku a na základě něho uvedl, že pokud si obviněný uvědomil, že peněžní částka přesahující 500 000 Kč připsaná na dotčený bankovní účet, s nímž disponoval, byla poukázána omylem a bez souhlasu poškozené společnosti (osoby ji zastupující), a přesto s touto částkou i poté nakládal jako s vlastním majetkem (případně s majetkem společnosti, za niž jednal), tyto prostředky v podstatě zužitkoval, podle skutkových zjištění na potřeby společnosti F. s., na niž byl účet veden, a na výzvy k vrácení finančních prostředků nereagoval, tak popsaným skutkem naplnil všechny znaky předmětného trestného činu, jímž byl uznán vinným. Tím jednal pochopitelně protiprávně, jelikož na úkor jiného (společnosti ECO – ECO, s. r. o.) obohatil společnost F. s. Majetkový prospěch byl přitom získán plněním bez právního a spravedlivého důvodu. Neexistoval totiž žádný smluvní či jiný podklad pro to, aby společnost F. s., přijala plnění od společnosti ECO – ECO, s. r. o. Skutečnost, že postup svědků V. a P. při nákupu a registraci motorových vozidel za využití tzv. zprostředkovatelských společností byl soudem označen minimálně za nestandardní a v případě obejití statutárních orgánů takové zprostředkovatelské společnosti by šlo i o jednání protiprávní, nemůže nic změnit na tom, že to byl obviněný, kdo úmyslně přistoupil k přisvojení si finančních prostředků omylem zaslaných na bankovní účet, k němuž měl dispoziční oprávnění. Jinými slovy řečeno, protiprávní postup zástupců poškozené společnosti při nákupech a prodejích motorových vozidel a s tím spojených administrativně správních úkonech nemůže být okolností vylučující protiprávnost jednání obviněného, který si přisvojil cizí věc, jež se do jeho dispozice dostala omylem, ale rozhodně ne v souladu se záměrem a vůlí těch osob, které s těmito finančními prostředky nakládaly a hodlaly je použít za zcela jiným účelem, než je poukázat na účet, s nímž disponoval obviněný, aby je tento použil podle svého uvážení. Z hlediska trestní odpovědnosti obviněného je v zásadě bez významu, zda se obohatil trestně postihnutelným jednáním na úkor subjektu, který v předcházející době jednal zcela po právu, či na úkor subjektu, který v dobré víře nejednal. Rozhodující je, že tento subjekt své prostředky do dispozice převedl omylem.
Státní zástupce se vyjádřil i k argumentaci obviněného, v níž vycházel z právní úpravy nepřikázaného jednatelství, podle státního zástupce mylně. Svědci V. a P. totiž při nákupech vozidel a jejich registraci rozhodně nepostupovali v zájmu společností, které do svých plánů zařadili jako tzv. společnosti zprostředkovatelské. Tyto společnosti sice začlenili do svých postupů při přeprodejích vozidel, ale rozhodně ne ve smyslu činnosti gestora obstarávajícího věc jiného ( dominia ). Svědci totiž obstarávali vlastní záležitost, přičemž využili existence jiného subjektu a tento začlenili do svého postupu, čímž současně porušili zákaz vměšování se do záležitostí druhých osob. Nikoli však ve smyslu jednatelství bez příkazu. V jednání svědků od počátku absentoval úmysl obstarat cizí věc. Nebylo rovněž jednáno v zájmu dominia . Státní zástupce dodal, že obviněný opominul, že předmětem posouzení v trestním řízení nebyl skutek, jenž by se týkal počínání svědků P. a V.
Soudy nižších stupňů nepochybily podle státního zástupce ani v posouzení subjektivní stránky trestného činu zatajení věci podle §219 tr. zákoníku. Obviněný byl v době, kdy započal nakládat s finančními prostředky poukázanými na bankovní účet společnosti F. s., znalý všech rozhodných okolností, aby si uvědomoval, že nakládá s finančními prostředky, které ani mu, ani společnosti po právu nenáleží. Obviněný se zmýlil, jestliže tvrdil, že stanovení výše škody je jedním z obligatorních znaků předmětného trestného činu. Nebyl tedy ani důvod se vypořádávat s jeho úmyslem poškodit poškozenou společnost. Zcela postačovalo zjištění, že obviněný jednal úmyslně s vědomím, že prostředky náhle a s ohledem na předchozí pohyb peněz na účtu zcela neočekávaně se naleznuvší na bankovním účtu společnosti F. s., nemohou náležet této společnosti z žádných jejích aktivit. Obviněný se taktéž ve své argumentaci zpochybňující závěry obou soudů o úmyslném zavinění dostal mimo meze dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tvrzení o úmyslném zaslání peněz na předmětný účet ze strany svědka V., dále tvrzení o tom, že obviněný nemohl znát účetnictví společnosti F. s., jakož i tvrzení, že finanční prostředky mohl považovat za prostředky pocházející z předchozí činnosti společnosti, jsou v rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními, jež učinil soud prvního stupně na podkladě provedených důkazů. Soud připustil, že o činnosti svědků nic obviněný nevěděl, což však nemá vliv na jeho uvědomění si toho, že prostředky ve výši 689 545 Kč připsané na bankovní účet společnosti nepatří. Ani podle státního zástupce nemohl obviněný očekávat tak vysoké jednorázové plnění od dlužníků společnosti, aniž by je jakkoli urgoval či upomínal, navíc poté, co byl ve funkci jednatele v té době cca 16 měsíců. V takovém případě by se dalo očekávat, že jednatel společnosti, která obdržela náhle tak vysoké plnění, se bude zajímat o důvod, z jakého bylo plněno, smluvní podklad plnění, stav splacení pohledávky (již v zájmu zjištění, zda se nejedná jen o část plnění daleko většího dluhu), vše minimálně z důvodu řádného zaúčtování. Jedině takový postup shledal státní zástupce logickým. Obviněný ale zvolil postup opačný, totiž počal prostředky z účtu v zásadě ihned po připsání ve větších objemech vyvádět, aniž by si zjistil bližší podrobnosti provedené transakce, a stal se nedostupným pro osoby, které částku na účet poukázaly. To naopak svědčí o úmyslu obviněného za účelem opatření prospěchu minimálně společnosti F. s. přisvojit si cizí omylem poukázanou věc.
Státní zástupce nepřisvědčil ani obviněného konstrukci příčinné souvislosti. Postupy svědků P. a V. totiž nebyly tou pravou příčinou toho, že po poukázání předmětné částky na účet č. XY bylo dosaženo neoprávněného prospěchu. Prospěch nastal až v důsledku toho, že obviněný po dodatečném uvědomění si skutečnosti, že k připsání prostředků muselo dojít omylem, s těmito prostředky nenaložil tak, že by zjistil, komu náleží a vrátil je, ale naopak si je přisvojil. Ze strany obviněného tedy došlo k přisvojení těchto prostředků po poznání existence omylu jiné osoby a to tak, že obviněný jednal v příčinné souvislosti se seznáním omylu jiného tak, aby sebe nebo jiného obohatil. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem jeho jednání se nijak nepřerušuje, neomezuje či dokonce nevylučuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo, zvlášť pokud je příčinou jednoznačně nejvýznamnější.
V návaznosti na to státní zástupce uvedl, že nevyjádřil-li souhlas s výhradami obviněného u předchozích námitek, není důvod s obviněným souhlasit ani v jeho závěru ohledně společenské škodlivosti činu, přičemž podrobně zdůvodnil proč.
Závěrem se státní zástupce vyjádřil k námitce porušení práva na spravedlivý proces a to tak, že uplatněným dovolacím důvodům neodpovídá. Chtěl-li obviněný namítat podjatost předsedkyně senátu, tuto vadu lze uplatnit v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Tento dovolací důvod neuplatnil a navíc, i kdyby se tak stalo, podmínkou je, že pokud tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa, musel ji namítnout před rozhodnutím orgánu druhého stupně. Z dostupných podkladů, včetně písemného vyhotovení odvolání obviněného, přitom nelze potvrdit, že by k uplatnění námitky podjatosti ze strany obviněného vůbec došlo. Nadto státní zástupce doplnil, že podjatost orgánu činného v trestním řízení nelze konstatovat na podkladě formulace opravného prostředku podaného jedním z účastníků trestního řízení vedeného v jiné věci. Řádný opravný prostředek je procesní úkon strany určitého řízení, obsahuje jistá tvrzení a argumentaci, které mají být předmětem posouzení orgánem rozhodujícím o opravném prostředku, včetně posouzení, zda bude přistoupeno k doplnění dokazování, ale zásadně nemůže mít povahu listiny, jež by měla určitou skutečnost prokazovat a sloužit k důkazu v jiné trestní věci. Neprovedením takové listiny pochopitelně nemohlo dojít k porušení práva obviněného na spravedlivý proces z důvodu opomenutí důkazu. Ani nevyhovění dalším návrhům obviněného na provedení důkazu nemůže být vykládáno jako porušení práv obviněného, jelikož soudy o návrzích neopominuly rozhodnout, v souladu se svými procesními oprávněními jim nevyhověly, přičemž vyjevily důvody, proč návrhy obviněného neakceptovaly a důkazy neprovedly. V takovém případě se nemůže jednat o tzv. opomenuté důkazy.
S ohledem na vše ve vyjádření uvedené státní zástupce uzavřel, že námitky obviněného jsou zčásti neodůvodněné, zčásti zjevně neopodstatněné. Navrhl tudíž dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Rovněž vyjádřil svůj souhlas s tím, aby Nejvyšší soud i jiné, než navrhované rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 9. 2019, sp. zn. 6 To 262/2019, je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř.
Ústavní soud přesto připustil, že výjimečně lze do skutkových zjištění nižších soudů zasáhnout. To je však možné jen v případech extrémního nesouladu, o který se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, a jestliže se tak výsledek dokazovaní jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). V opačném případě by jinak došlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované v §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a na to navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, byť z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Nejvyšší soud obecně připomíná, že tento dovolací důvod je naplněn v případě, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy obsahuje dvě alternativy důvodů dovolání. Pod první alternativu spadají případy, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
Podstatou tohoto dovolacího důvodu je umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v rámci řádného přezkumného řízení, které provedeno nebylo, ačkoliv dle ustanovení trestního řádu provedeno být mělo, v důsledku čehož byl obviněný zkrácen ve svém právu na přístup k soudu druhého stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. 7 Tdo 916/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2003, svazek 20, pod č. 491). Pokud však soud druhého stupně napadené rozhodnutí na podkladě řádného opravného prostředku věcně přezkoumal a následně tento opravný prostředek neshledal důvodným a zamítl jej dle §256 tr. ř., jako tomu bylo v posuzovaném případě, je možné dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. pokud byl v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený pod §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2002, sp. zn. 6 Tdo 115/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2002, svazek 18, pod č. T 423). Podstatou této alternativy je tedy skutečnost, že soud druhého stupně, přestože v řádném opravném řízení napadené rozhodnutí soudu prvního stupně věcně přezkoumával, vytýkanou vadu neodstranil.
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě. Jak však bylo uvedeno v předchozím odstavci, tento dovolací důvod bylo možné v daném případě uplatnit jen v jeho druhé alternativě. Vzhledem k současně uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze předpokládat, že obviněný chtěl uplatnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé alternativě, přičemž uplatněné dovolací námitky tuto druhou alternativu obsahově naplňují, neboť jimi soudům nižších stupňů vytýkal nesprávné právní posouzení.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že obviněný M. S. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podstatná část jeho námitek však směřovala do oblasti skutkové a procesní. Obviněný jimi totiž soudům nižších stupňů vytýkal nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění, přičemž polemizoval se zjištěním, že předmětný trestný čin byl skutečně spáchán, a opětovně předkládal tvrzení, že se domníval, že mu peníze náleží, neboť se mělo podle něj jednat o finanční prostředky pocházející z předchozí obchodní činnosti společnosti F. s., o něž byl vydírán svědkem F., či o finanční prostředky zaslané finančním úřadem. O činnosti svědků P. a V. přitom nevěděl. Prezentoval tak (svá) jiná důkazní a skutková hodnocení, čímž měnil skutkový základ zjištěný soudy nižších stupňů a až v návaznosti na to pak dospěl k závěru, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a je tak naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) ve spojení s písm. l ) tr. ř.
Obviněný tedy v naznačené části dovolací argumentace nenamítal rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů) a právním posouzením věci. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v této části ve skutečnosti spatřoval v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
Jak již shora naznačeno, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní rozpor (nesoulad). Přitom je třeba konstatovat, že obviněný tento extrémní rozpor (nesoulad) namítl. Byť uvedl, že jiné nesprávné hmotněprávní posouzení je dané extrémním nesouladem mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi, s ohledem na jeho námitky je zjevné, že namítal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními a na to navazujícími závěry právními.
Namítal-li dále absenci znaku protiprávnosti a absenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem, z čehož dovozoval také nedostatek společenské škodlivosti (obviněným nesprávně označeno jako společenská nebezpečnost), lze takové námitky pod uplatněný dovolací důvod podřadit.
Trestného činu zatajení věci podle §219 odst. 1, 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nikoli nepatrné hodnoty, která se dostala do jeho moci nálezem, omylem nebo jinak bez přivolení osoby oprávněné a získá-li činem tím pro sebe nebo pro jiného značný prospěch. Cizí věcí se přitom rozumí věc, jež nenáleží pachateli buď vůbec, nebo nenáleží jen jemu.
Z kontextu skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplývá, že společnost ECO – ECO, s. r. o., jejímž jednatelem byl v předmětné době svědek V., zaslala na základě faktury vystavené společností F. s., částku 689 545 Kč (č. l. 38), a to na účet společnosti F. s., k níž měl dispoziční oprávnění obviněný, nikoliv svědek P. Svědek P. byl přitom na základě písemné plné moci zmocněn pouze k zastupování společnosti F. s. před správcem daně (č. l. 62).
Dále bylo zjištěno, že společnost ECO – ECO, s. r. o., realizovala nákupy motorových vozidel, přičemž tyto nákupy byly realizovány i prostřednictvím společnosti F. s. Prostřednictvím druhé jmenované společnosti měl proběhnout i nákup vozidla VW Passat Variant, čemuž odpovídají i vystavené faktury a další listiny založené ve spisu. Právě v souvislosti s nákupem tohoto vozidla byla společností ECO – ECO, s. r. o., zaslána společnosti F. s. částka 689 545 Kč. Obviněný vypověděl, že o této činnosti společnosti F. s., jíž byl jednatelem, nevěděl, svědkovi P. (ani nikomu jinému) v této souvislosti plnou moc neudělil. Svědek P. vypověděl, že o nákupu vozidla VW Passat Variant obviněný nevěděl, přičemž soud prvního stupně nedokázal nade vši pochybnost učinit závěr, že by se tento svědek s obviněným vůbec domlouval a informoval ho o činnosti týkající se nákupu a zprostředkování motorových vozidel.
I poté, co byly obviněným předmětné finanční prostředky z účtu vybrány a stal se podle slov svědků P. a V. pro ně nekontaktním, nadále k nákupu vozidel docházelo. Na přihláškách k registraci vozidel je uvedeno rodné číslo obviněného a číslo jeho občanského průkazu, podpisy se různí. Soud prvního stupně proto učinil závěr, že tyto transakce probíhaly evidentně bez vědomí obviněného a že svědek V. musel minimálně poté, co se stal obviněný nekontaktním, vědět, že nákupy vozidel neprobíhají s vědomím obviněného a s jeho souhlasem, a přesto v nich pokračoval. Soud prvního stupně uzavřel, že z výpovědi svědka P. i z e-mailu, který obviněnému zaslal, je zřejmé, že částka 689 545 Kč byla na účet společnosti F. s., č. XY zaslána omylem. Ze zaslaného e-mailu se přitom podává, že svědek P. po obviněném požadoval, aby tuto částku zaslal na jiný účet společnosti F. s., k níž měl dispoziční oprávnění i tento svědek.
Obviněný finanční prostředky přitom z účtu vybral (po částkách rozepsaných ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně) a podle skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně je použil ve prospěch společnosti F. s. Zbylou část ponechal na účtu. Soud prvního stupně proto kvalifikoval jednání obviněného jako přečin zatajení věci podle §219 odst. 1, 2 tr. zákoníku, když dospěl k závěru, že si obviněný přisvojil cizí věc nikoli nepatrné hodnoty, která se dostala do jeho moci omylem, a takovým činem získal pro jiného značný prospěch. Tato právní kvalifikace odpovídá zjištěným skutkovým okolnostem i podle odvolacího soudu.
Obviněný se v dovolání domníval, že jednání svědků P. a V. odpovídá nepřikázanému jednatelství podle ustanovení §3006 občanského zákoníku, a tudíž má podle §3010 občanského zákoníku společnost F. s., ze strany těchto svědků nárok na vydání částky, o kterou se obohatili takovým jednáním. Takový jeho názor však není správný.
Podle §3006 občanského zákoníku, vmísí-li se někdo do záležitostí jiné osoby, ač k tomu není oprávněn, jdou k tíži jeho následky z toho vzniklé.
Pod pojmem vmísení se se rozumí situace, kdy někdo jedná – ač k tomu není oprávněn – v úmyslu obstarat cizí záležitosti. V nyní posuzovaném případě však svědek P. neměl v úmyslu obstarat cizí záležitost, nýbrž z provedených důkazů plyne, že chtěl obstarat záležitost vlastní s využitím existence společnosti F. s. a i s využitím identity obviněného jako jednatele této společnosti (přihlašování motorových vozidel pomocí kopie občanského průkazu obviněného apod.). Svědek P. ani nejednal k užitku jmenované společnosti, nýbrž ve svém zájmu. V případě svědka V. pak nelze už vůbec uvažovat o nepřikázaném jednatelství, neboť ten jednal jménem společnosti ECO – ECO, s. r. o., jako její jednatel, a to v jejím zájmu, při obstarávání jejích záležitostí.
Je však třeba dát obviněnému za pravdu v tom, že pro správné posouzení skutku bylo a je zapotřebí vypořádat se s normami občanskoprávními, byť ne s těmi týkajícími se nepřikázaného jednatelství. Nejvyšší soud považuje za důležité v této souvislosti uvést, že z provedených důkazů vyplývá, že svědek P. překročil své zástupčí oprávnění, resp. k činnosti spočívající v realizaci či zprostředkování nákupů motorových vozidel a s tím spojené vystavování faktur apod. neměl žádné zástupčí oprávnění.
Podle §440 odst. 2 občanského zákoníku, není-li právní jednání bez zbytečného odkladu schváleno, je osoba, která právně jednala za jiného, zavázána sama. Osoba, se kterou bylo jednáno a která byla v dobré víře, může na jednajícím požadovat, aby splnil, co bylo ujednáno, anebo aby nahradil škodu.
Podle §446 občanského zákoníku, překročil-li zmocněnec zástupčí oprávnění a nesouhlasí-li s tím zmocnitel, oznámí to osobě, se kterou zmocněnec právně jednal, bez zbytečného odkladu poté, co se o právním jednání dozvěděl. Neučiní-li to, platí, že překročení schválil; to neplatí, pokud osoba, s níž zástupce právně jednal, měla a mohla z okolností bez pochybností poznat, že zmocněnec zástupčí oprávnění zjevně překračuje.
Důsledkem překročení oprávnění vyplývajícího z plné moci nebo jednání za jiného bez plné moci není neplatnost právního úkonu, nýbrž je jím pouze to, že zmocnitel, popřípadě ten, za něhož jednala třetí osoba bez plné moci, není právním úkonem vázán, tj. práva a povinnosti mu z takového právního úkonu nevzniknou (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1600/2010).
Je třeba dále uvést, že soud prvního stupně uzavřel, že převedené finanční prostředky náležely společnosti ECO – ECO, s. r. o., přičemž do moci obviněného se dostaly omylem, když svědek P. při převodu peněz zadal chybné číslo účtu. Byť obviněný v tomto směru takto své námitky konkrétně neuplatnil, s ohledem na jeho dovolací argumentaci musel Nejvyšší soud připustit, že skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně neodpovídají provedeným důkazům, čímž došlo také k nesprávnému právnímu posouzení věci, a to při posouzení znaků objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zatajení věci podle §219 tr. zákoníku – cizí věc, která se do moci pachatele dostala omylem .
Z provedených důkazů, jejichž obsah je i v odůvodnění tohoto rozhodnutí konstatován (viz výše), se podává, že to nebyl svědek P., kdo prováděl převod finančních prostředků, nýbrž že finanční prostředky zaslal svědek V. jako jednatel společnosti ECO – ECO, s. r. o., společnosti F. s., a to na základě faktury, kterou společnost F. s. společnosti ECO – ECO, s. r. o., vystavila. Svědek P., který vystavoval předmětnou fakturu (ačkoliv k tomu neměl žádné oprávnění), pouze nezadal číslo účtu společnosti F. s., k němuž měl dispoziční oprávnění, nýbrž zadal číslo účtu, k němuž měl dispoziční oprávnění pouze obviněný. Oba účty však byly vedeny na společnost F. s. Z takto provedených důkazů tedy není zřejmé, že by pro přijetí plnění od společnosti ECO – ECO, s. r. o., neexistoval právní důvod. Skutečnost, že svědek P. při vystavování faktury zadal nesprávné číslo účtu společnosti F. s., na nějž svědek V. finanční prostředky zaslal, sama o sobě bez dalšího neznamená, že se jednalo o cizí věc omylem této společnosti zaslanou.
Pro závěr o spáchání trestného činu zatajení věci podle §219 tr. zákoníku je třeba i v souladu s příslušnými občanskoprávními normami posoudit, zda jednání svědka P. zavazovalo společnost F. s., nebo zda byl právním jednáním zavázán sám. Takové zjištění bude mít nepochybně vliv na to, zda se jednalo o cizí věc či nikoliv. I v případě zjištění, že jednání svědka P. společnost F. s., zavazovalo, naplnění znaku cizí věci bude třeba posoudit na základě skutkových zjištění, které skutečně z provedených důkazů vyplývají. Dále bude třeba vypořádat se i s tím, zda svědek P. zadal předmětný bankovní účet společnosti F. s., omylem nebo tak učinil záměrně, jak se domníval obviněný.
V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná i problematiku nezpůsobilého pokusu, resp. pokusu na nezpůsobilém předmětu útoku. Pokus na nezpůsobilém předmětu útoku znamená omyl ve způsobilosti nebo existenci předmětu útoku a současně omyl v existenci nebo zasažitelnosti individuálního objektu trestného činu (např. pokus usmrcení lidského plodu na ženě, která ve skutečnosti nebyla těhotná, nebo pokus vraždy na osobě, která již dříve zemřela). V okamžiku útoku konkrétní společenský zájem, na který se útočilo, buď vůbec neexistoval, anebo nebyl takové kvality, jakou si představoval pachatel (např. pachatel si představoval při krádeži, že v pokladně bude více než milion korun, ve skutečnosti tam však bylo jen 200 Kč) (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník: komentář. I. díl. §1-139. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 299).
Podstatou nezpůsobilosti pokusu je nezpůsobilost přivodit následek jako jednu ze složek skutkové podstaty trestného činu. Významné ovšem je, že pachatel jednal v úmyslu trestný čin spáchat, tedy v úmyslu zahrnujícím i způsobení následku . Trestnost pokusu zásadně není vyloučena samotnou okolností, že jde o nezpůsobilý pokus . Vždy je třeba zvážit širší okruh okolností konkrétního případu, zejména z toho hlediska, zda povaha a závažnost posuzovaného skutku ukazují na takovou míru společenské škodlivosti, při které trestní odpovědnost za nedokonaný trestný čin nekoliduje se zásadou subsidiarity trestní represe a s tím, že trestní postih je krajním prostředkem ( ultima ratio ) ochrany dotčených zájmů (§12 odst. 2 tr. zákoníku) (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 7 Tdo 368/2015, srov. též rozhodnutí publikované pod č. 12/1991 Sb. rozh. tr.).
I pokud by totiž po náležitém zhodnocení všech podstatných skutečností dospěl soud prvního stupně k závěru, že se nejednalo o cizí věc, jež se dostala do moci obviněného omylem, mohlo by být jednání obviněného posouzeno jako nezpůsobilý pokus trestného činu zatajení věci podle §219 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud považuje za předčasné vyjadřovat se k otázce společenské škodlivosti a k dalším uplatněným námitkám. Nejvyšší soud však konstatuje, že činnost svědků, kteří jednali „za zády“ obviněného, nevylučuje bez dalšího protiprávnost jednání obviněného. Podstatnou totiž i nadále zůstává ta skutečnost, že obviněný o této jejich činnosti nevěděl, tudíž ani nemohl předpokládat, že svědci P. a V. společnosti F. s. snad vracejí určité finanční prostředky, a přesto jednal tak, jak je popsáno ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně.
Pokud se jedná o výběr předmětné částky ve výši 689 545 Kč, obviněný k tomu v dovolání zopakoval svou námitku, že nevěděl, že se jedná o částku pocházející z činnosti svědků V. a P. a že obdržené finanční prostředky považoval za prostředky pocházející z činnosti společnosti F. s., za jejího předchozího jednatele a pro něž byl svědkem F. vydírán nebo za peníze zaslané finančním úřadem. Oba soudy nižších stupňů však této jeho verzi neuvěřily a své závěry v tomto směru náležitě odůvodnily. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, aby je zevrubně rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry, jestliže soud prvního stupně jako soud nalézací hodnotil důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustil žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočil z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlil, což potvrdil i odvolací soud.
Nejvyšší soud tedy netvrdí, že jednáním svědků P. a V. by mohla být vyloučena protiprávnost jednání obviněného, nevylučuje to případně ani příčinnou souvislost mezi jeho jednáním a následkem, nicméně bude třeba nejprve znovu všechny podstatné okolnosti věci řádně vyhodnotit a na základě toho vyvodit odpovídající právní závěry.
Nadto je třeba podotknout, že obviněný sice namítal, že nebyla dána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a následkem, ve skutečnosti však opět jen spíše namítal, že kvůli protiprávnímu jednání svědků P. a V. nemohl jednat protiprávně ani on. Jak bylo však již uvedeno, podstatným je, že obviněný v době, kdy jednal, nevěděl o této činnosti jmenovaných svědků, tudíž se ani nemohl domnívat, že společnosti F. s. náleží prostředky z důvodu jejich nepřikázaného jednatelství (byť ani jeho úvaha o nepřikázaném jednatelství nebyla správná).
Namítal-li obviněný, že mu nebyla prokázána výše škody, Nejvyšší soud k tomu uvádí, že škoda není pojmovým znakem skutkové podstaty trestného činu zatajení věci, nýbrž je jím prospěch. Řádné posouzení věci však bude mít následně nepochybně vliv na stanovení náhrady škody, třebaže i v občanskoprávním řízení. Na tomto místě je tedy vhodné rovněž uvést, že pro závěr o spáchání trestného činu zatajení věci podle §219 tr. zákoníku není důležité, zda byl zkoumán jeho úmysl poškozené společnosti ECO – ECO, s. r. o., způsobit škodu. Na druhou stranu, jestliže někdo vybere z účtu finanční prostředky, které mu nenáleží, čímž obohatí sebe nebo jiného, přičemž si je vědom toho, že tyto prostředky mu nenáleží, pak je nepochybně dán i úmysl skutečného vlastníka finančních prostředků poškodit.
Nejvyšší soud ohledně námitek obviněného stran práva na spravedlivý proces konstatuje, že námitka, jíž předsedkyni senátu soudu prvního stupně vytýkal, že je vůči němu animózní, nespadá pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Takovou námitku by s jistou mírou tolerance mohl uplatnit jedině skrze dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. I pokud by Nejvyšší soud snad připustil, že tento dovolací důvod obviněný uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., nemohl by mu přiznat opodstatnění.
Dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Z předloženého spisového materiálu a ani z písemného vyhotovení odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně přitom není zjevné, že by takovou námitku stran podjatosti předsedkyně senátu vznesl a že by o ní bylo v řízení o této věci rozhodováno. Z protokolu o veřejném zasedání konaném dne 9. 9. 2019 se sice podává, že obviněný navrhoval provést jako důkaz odvolání Okresního státního zastupitelství Plzeň-město ve věci sp. zn. 2 T 14/2019, z nějž má vyplývat, že soudkyně má obviněného dehonestovat a degradovat jeho výpovědi, nicméně odvolací soud tento návrh zamítl. Nadto lze dodat, že samotná skutečnost, že v jiné trestní věci státní zástupce ve svém odvolání spatřoval animózní jednání předsedkyně senátu vůči obviněnému, ještě nezakládá její podjatost, neboť řádný opravný prostředek oprávněné osoby není rozhodnutím o vyloučení orgánu činného v trestním řízení ve smyslu §30 a §31 tr. ř.
Navíc z tohoto návrhu obviněného vyplývá, že zaujatost předsedkyně senátu vůči jeho osobě spatřoval víceméně v tom, že mu neumožnila „se řádně hájit“, když neuvěřila jeho verzi proběhlého skutkového děje.
K tomu Nejvyšší soud uvádí, že podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u níž lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Na podjatost soudce podle §30 odst. 1 tr. ř. lze tedy usuzovat z důvodu jeho poměru k projednávané věci nebo osobám. V souladu s ustálenou judikaturou poměr k projednávané věci může záležet např. v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení sám nebo osoba jemu blízká byly projednávanou trestnou činností poškozeny, případně byly jinak této činnosti účastny (např. jako svědci, tlumočníci) nebo v případech, kdy vzniká pochybnost, že orgány činné v trestním řízení mají z jiných důvodů zájem na výsledku trestního řízení. Za poměr k projednávané věci podle §30 odst. 1 tr. ř. ovšem nelze považovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru, resp. provádění a hodnocení důkazů, a z něj vycházejícím přístupu k projednávané věci, protože pak nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor týkající se právního posouzení skutku, resp. hodnocení důkazů (srov. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001). Pro poměr k osobám ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. je vyloučen soudce, který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském, švagrovském, druha a družky, popř. ve vztahu osobně přátelském, anebo naopak osobně nepřátelském.
Z uvedeného je tedy zřejmé, že důvod obviněného nezakládá podjatost předsedkyně senátu soudu prvního stupně. Porušení jeho práva na spravedlivý proces nelze spatřovat ani v odmítnutí provést jím navržené důkazy.
Ústavní soud dovodil v nálezu sp. zn. III. ÚS 3320/09 ze dne 18. 3. 2010 (N 60/56 SbNU 643), že procesním právům účastníka odpovídá povinnost soudu o jím navržených důkazech rozhodnout, jakož i – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní nebo učiní nedostatečně, zatíží řízení vadami ve smyslu porušení obecných procesních předpisů, jež jsou způsobilé současně založit kolizi se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Tzv. opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, proto typicky zakládají nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, nýbrž i jeho protiústavnost [obdobně srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51), nález sp. zn. III. ÚS 95/97 ze dne 12. 6. 1997 (N 76/8 SbNU 231) a řadu dalších].
O tzv. opomenuté důkazy se v jeho případě nejednalo, když k jeho návrhům na provedení dokazování, resp. k jejich odmítnutí, se odvolací soud vyjádřil a zdůvodnil, proč neshledal potřebným tyto důkazy provádět (srov. bod 8. napadeného usnesení).
Jelikož Nejvyšší soud po přezkoumání věci shledal, že je naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. a že dovolání obviněného je, byť jen zčásti důvodné, zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 9. 2019, sp. zn. 6 To 262/2019, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. 5. 2019, sp. zn. 2 T 15/2018. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu Plzeň-město, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Okresní soud Plzeň-město je ve smyslu §265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který Nejvyšší soud zaujal, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Nejvyšší soud ponechává na uvážení soudu, zda k řádnému posouzení provede další důkazy či některé z důkazů zopakuje, anebo mu budou postačovat důkazy již provedené. Vzhledem k tomu, že byla napadená rozhodnutí zrušena jen z podnětu dovolání podaného obviněným, je třeba v novém řízení zároveň respektovat zákaz reformationis in peius podle §265s odst. 2 tr. ř.
Toto rozhodnutí přijal dovolací soud v neveřejném zasedání podle ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 1. 2020
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu