ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.358.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 358/2020- 283
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 4. 2020 o dovolání obviněného J. J. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2019, sp. zn. 9 To 403/2019, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 88 T 65/2019, takto:
I. Podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se k dovolání obviněného J. J. zrušuje usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2019, sp. zn. 9 To 403/2019 a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 19. 8. 2019, sp. zn. 88 T 65/2019.
II. Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. 8. 2019, sp. zn. 88 T 65/2019, byl obviněný J. J. uznán vinným ze spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. c), písm. d) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„že nejméně od podzimu 2016 do 23:00 hod. dne 30. 9. 2018, ve společných bydlištích na adresách XY a XY fyzicky a psychicky týral svou družku M. V., nar. XY, a jejího syna P. M., nar. XY, a to tak, že svou družku s četností několikrát týdně slovně napadal vulgárními výrazy a ponižoval ji, vyhrožoval jí, rovněž ji fyzicky napadal tak, že jí dával facky, strkal do ní, bouchal pěstí do různých částí těla mimo obličej, tahal ji za vlasy, držel ji pod krkem a za sanici, v květnu 2018 vyhrožoval poškozené zabitím a ohrožoval ji nožem o délce čepele 30 cm, následně ji tahal za vlasy a strkal do ní a když se poškozená před ním schovala do koupelny, tak ji silně udeřil pěstí do zad, P. M. pak fyzicky a psychicky napadal tak, že jej vulgárně urážel, že je "zkurvysyn, zmrd, feťák", vyhrožoval, že ho podřízne a že ho zabije a se shodnou četností se ho pokusil fyzicky napadnout, kdy útoku zabránila jeho matka tím, že vstoupila mezi něj a obžalovaného, k fyzickému napadení poškozeného došlo za uvedené období čtyřikrát, v květnu 2018 po slovním napadením obou poškozených, mu následně hrozil pěstmi a tahal ho za vlasy a při posledním konfliktu dne 30. 9. 2018 došlo mezi obžalovaným a poškozeným ke konfliktu, kdy se poškozená postavila mezi ně, přičemž ji obžalovaný chytil za krk, stále vulgárně urážel oba poškozené, následně došlo mezi obžalovaným a poškozeným k dalšímu fyzickému konfliktu, kdy je poškozená opět roztrhávala, přičemž od obžalovaného dostala 2 facky a když jí volal její syn P. M., nar. XY, vytrhl jí mobilní telefon z ruky, poté si vzal kuchyňský nůž o délce čepele 20 cm a když se poškození ukryli v pokoji a drželi dveře, tak na ně křičel, že je podřeže.“
Za uvedené jednání byl obviněný J. J. odsouzen podle §199 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle §84 odst. 1 tr. zákoníku za podmínek §81 odst. 1 tr. zákoníku a podle §85 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let, přičemž byl nad obviněným vysloven dohled. Dále byl obviněnému podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to 1 ks nože zn. Culinario Mukizu s modrou plastovou rukojetí, délka nože 33 cm, délka čepele 20 cm, čepel s řadou kulatých otvorů.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 19. 8. 2019, sp. zn. 88 T 65/2019, podali obviněný J. J. a státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. 11. 2019, sp. zn. 9 To 403/2019 tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2019, sp. zn. 9 To 403/2019, podal následně obviněný J. J. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v bodu IV. části A. dovolání namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Pro spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí je základní znakem, že pachatel zneužívá svého postavení. V této souvislosti uvedl, že oba poškození jsou dospělí a ekonomicky aktivní, tedy není zde žádného důvodu, aby odsouzený mohl mít jakkoliv nadřazené postavení vůči poškozeným. Dalším znakem pro výše uvedený zločin je, že musí jít o jednání, které týraná osoba pro jeho krutost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří. Takovéto jednání ze strany obviněného nenastalo, když ani jeden z poškozených po zahájení trestního řízení nevypovídal proti obviněnému, ba dokonce poškození doručili odvolacímu soudu osobní dopis, kterým potvrdili skutečnosti, že s obviněným nadále vedou společnou domácnost, na vedení této domácnosti se odsouzený podílí ekonomicky, ustaly veškeré hádky, poškozená V. rovněž uvedla, že i nadále pracují spolu v zaměstnání, když toto potvrdil ve svém vyjádření i zaměstnavatel, který uvedl, že odsouzený a poškozená působí „ jako tým, který se navzájem doplňuje “. Jednání odsouzeného tedy zcela jistě nenaplnilo znaky uvedené ve výše uvedeném rozhodnutí. Dále v rámci dovolání obviněný rozebral konflikty, ke kterým došlo a vyjádřil své stanovisko k nim. Rovněž uvedl, že se v posuzovaném případě jedná o tzv. italskou domácnost a citoval z článku Italská domácnost ze dne 9. 7. 2018. Ze skutkové věty rozsudku Městského soudu v Brně ve spojení s jeho odůvodněním, pak nevyplývá, dle názoru obviněného, trvalost zlého nakládání odsouzeného s poškozenými. V rozhodném období bylo soužití odsouzeného s poškozenými v zásadě klidné a došlo v něm k nemnoha incidentům, které byly iniciovány hádkami, a jednalo se o výjimečné excesy z běžného jednání odsouzeného s poškozenou a poškozeným, kdy je nutno připomenout, že stále odsouzený s poškozenými žijí ve společném obydlí. Tyto incidenty navíc nelze za uvedených okolností hodnotit jako nakládání vyznačující se vyšším stupněm hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti, které poškozená či poškozený pociťovali jako těžké příkoří, o tom svědčí i ta skutečnost, že žádný z incidentů nemínili nikdy řešit, tyto lze tedy definovat jako vzájemné partnerské/rodinné potyčky či partnerské/rodinné spory, při kterých nelze hovořit o domácím násilí. Z logiky věci vyplývá, že poškozená ani poškozený neměli z odsouzeného strach, nebáli se přijít do společného obydlí, ani jim nebylo nepříjemné v něm trávit čas, nebáli se odsouzenému se bránit, a to ani slovně ani fyzicky. Nelze tedy s jistotou tvrdit, že by byla poškozená či poškozený na odsouzeném závislí a že by mezi nimi existoval asymetrický vztah, kdy sebedůvěra poškozených byla takovým způsobem narušena až ochromena, že by nebyli schopni o ničem sami rozhodovat a byli zcela podrobeni vůli odsouzeného. Obviněný vyjádřil názor, že se jeho jednání možná vymykalo běžným a standardním vzorcům partnerského/rodinného soužití, avšak i přes tuto skutečnost, se jeví na základě dosavadního dokazování, že nenabylo jeho celkové jednání vůči poškozené takové míry, intenzity a komplexní povahy a zároveň nemělo na poškozené takový dopad, aby jej bylo možno právně kvalifikovat jako týrání podle §199 odst. 1 tr. zákoníku.
V bodu IV. části B. dovolání obviněný vyjádřil nesouhlas s názorem soudu prvního stupně (který ponechal odvolací soud v napadeném usnesení bez výtky), ohledně užití výpovědi poškozené, kdy poškozená byla vyslechnuta dle §158 odst. 9 tr. ř. jako svědek, která byla užita jako listinný důkaz. Obviněný uvedl, že v daném případě byl výslech učiněn bez přítomnosti jeho či jeho obhájce, přičemž takovýto výslech nezaručuje obviněnému ani minimální možnost klást otázky, tedy je v rozporu s ust. čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Obviněný neměl možnost v celém řízení klást otázky svědkyni, když mu jistě nelze klást k tíži, že svědkyně následně využila svého práva nevypovídat. Z tohoto důvodu má odsouzený za to, že užití výpovědi svědkyně jako listinného důkazu je krajně proti právu spravedlivý proces. Rovněž navazující znalecký posudek, který zkoumal tuto procesně nepoužitelnou výpověď, nemůže být důkazem pro uznání viny odsouzeného s ohledem na výše uvedené. Obviněný má za to, že v jeho případě došlo postupem soudů k porušení práva na spravedlivý proces a čl. 6 odst. 3 Úmluvy.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, aby zrušil také rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 19. 8. 2019, sp. zn. 88 T 65/2019, a aby věc přikázal Městskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že v bodě A. obviněný brojí proti skutkovým zjištěním soudů, hodnocení důkazů a proti právní kvalifikaci činu. Výhrady mířící do oblasti dokazování a skutkových zjištění zásadně nejsou přiřaditelné pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod. Námitky proti právní kvalifikaci nejsou důvodné – skutková zjištění soudů obsažená v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku totiž vykazují veškeré znaky deliktu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zákoníku. Přesto přezkoumávaná rozhodnutí neobstojí, a to proto, že je třeba přitakat námitkám obviněného obsaženým v bodě B. dovolání.
V bodě B. namítl obviněný, že postup městského soudu stran použití důkazu v podobě výslechu poškozené odporuje čl. 6 odst. 3 Úmluvy, když neměl možnost klást poškozené otázky, ačkoliv jde o důležitý důkaz proti němu. Městský soud k tomu ve svém rozsudku uvedl, že výpověď poškozené z přípravného řízení, která v hlavním líčení využila svého práva odepřít výpověď, nebylo možno přečíst podle žádného z nabízejících se ustanovení trestního řádu. Přesto dle názoru městského soudu „je v rámci spisového materiálu použitelná jako listinný důkaz“, a tak mohl z výpovědi vycházet. Toto stanovisko městského soudu o uplatnění výpovědi z přípravného řízení jako listinného důkazu nejen že nemá oporu v trestním řádu, nýbrž v konečném důsledku vede též k porušení obviněným citovaného čl. 6 odst. 3 Úmluvy. Jak přitom vyplývá ze str. 4-5 rozsudku městského soudu, výpověď poškozené není jediným problematickým usvědčujícím důkazem. V základech výroku o vině stojí i další potenciálně nepoužitelné důkazy, rozebírané městským soudem na zmíněných str. 4-5 rozsudku. V řešené kauze se přitom může jednat, jak namítl sám obviněný, o případ užití nezákonných důkazů.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Brně zrušil, a zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §256l tr. ř. věc uvedenému soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu zjistil, že obviněný J. J. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v části dovolání (resp. v bodu IV. části A dovolání) však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění.
Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně důkazů týkajících se toho, že poškozená je ekonomicky aktivní a dále incidentů řešených za přítomnosti policie) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V této části podaného dovolání obviněný nenamítal nic v tom smyslu, že by uvedený skutkový stav nevykazoval znaky zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. c), písm. d) tr. zákoníku. Tyto námitky se odvíjely od jeho tvrzení, že se uvedeného jednání nedopustil, resp. že nebylo prokázáno, že by se ho nedopustil v takové míře a intenzitě uvedené ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Dovolatel totiž jejich prostřednictvím pouze předkládá dovolacímu soudu vlastní (pro něj příznivější a od skutkových zjištění soudů odlišnou) verzi skutkového děje s tím, že polemizuje s obsahem provedeného dokazování a především se způsobem, jakým soudy hodnotily (výše uvedené) důkazy. Až sekundárně - z uvedených skutkových výhrad - vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Tyto námitky ovšem nejsou podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., neboť s ním obsahově nijak nekorespondují.
Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
Nejvyšší soud dále uvádí, že námitce obviněného, že postup městského soudu stran použití důkazu v podobě výslechu poškozené odporuje čl. 6 odst. 3 Úmluvy, lze dát za pravdu.
Spravedlivý proces, jak je vymezen v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, musí mít v trestním řízení kontradiktorní povahu, což se projevuje mimo jiné součinností procesních stran při dokazování. V tomto ohledu je v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy jako jedno z minimálních práv obviněného zakotveno právo „vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě“. To znamená, že pokud ve věci vystupuje svědek, který obviněného usvědčuje, má obviněný právo na to, aby takovému svědku mohl sám klást otázky (právo „vyslýchat“) nebo aby takovému svědku mohl klást otázky jeho obhájce (právo „dát vyslýchat“). Toto právo je významným prostředkem kontroly věrohodnosti výpovědi svědka, který vypovídá proti obviněnému. Jestliže je odsuzující výrok založen na výpovědi svědka, při které obviněný neměl možnost uplatnit zmíněné právo, a jde o jediný či rozhodující usvědčující důkaz, pak je to porušením práva na spravedlivý proces.
Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, který opravňuje Nejvyšší soud k tomu, aby zasáhl do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, může mít různou podobu. Jednou z nich je stav, kdy podkladem skutkových zjištění soudů je výlučně důkaz, který je zatížen takovou vadou, že to znamená porušení zásad spravedlivého procesu, zejména zásady kontradiktornosti dokazování, jak je vtělena do citované části ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy.
Nejvyšší soud k tomu považuje za nutné na tomto místě odkázat i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ustanovení odst. 1 a odst. 3 písm. d) článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zaručují obviněnému přiměřenou a dostatečnou možnost rozporovat dotčené svědectví a vyslechnout jeho autora, a to nejpozději v momentě výpovědi (srov. rozsudek ze dne 23. dubna 1997 ve věci Van Mechelen a ostatní, č. stížnosti 21363/93, 21364/93, 21427/93 a 2056/93, §51 a rozsudek ze dne 15. června 1992 ve věci Lüdi proti Švýcarsku, č. 12433/86, §49). Práva obhajoby jsou omezena způsobem neslučitelným s článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zejména tehdy, když se odsouzení zakládá výhradně nebo z klíčové části na výpovědi svědka, kterého obviněný neměl možnost vyslechnout, a to ani ve stadiu vyšetřování, ani v průběhu jednání (k tomu srov. rozsudek ze dne 14. prosince 1999 ve věci A. M. proti Itálii, č. 37019/97, §25).
V posuzovaném případě obviněný u hlavního líčení využil svého práva a odmítl k věci vypovídat. Soud prvního stupně předvolal k podání svědecké výpovědi poškozené P. M. a M. V., kteří však využili svého práva a odmítli k věci vypovídat z důvodu, že by mohli osobě, kterou považují za osobu blízkou, způsobit nebezpečí trestního stíhání (stejně jako v přípravném řízení). Rovněž ostatní rodinní příslušníci poškozené M. V. (syn P. M., jeho přítelkyně A. J., matka M. P.) všichni odmítli k věci vypovídat ze stejného důvodu, když obviněného označili za osobu blízkou (stejně jako v přípravném řízení), tvrdili, že nyní mají vztahy výborné, navštěvují se několikrát týdně. Jediným svědkem, který neodmítl k věci vypovídat, neboť ani není v příbuzenském poměru, byl svědek M. D., který soudu sdělil, že obviněného si pamatuje ze zaměstnání, označil jej za „pruďase“, který se snadno rozčílil, pokud mu někdo za něco nadával.
Městský soud v Brně v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že přestože poškozená M. V. po posledním velmi agresivním útoku ze strany obžalovaného vůči její osobě a poškozenému P. M. se rozhodla podat trestní oznámení (když poškozená byla vyslechnuta dle §158 odst. 9 tr. ř. jako svědek, a v rámci této výpovědi veškeré jednání obviněného, které je obsaženo ve skutkové větě, potvrdila), tuto výpověď nebylo možno za chybějícího souhlasu stran dle §211 odst. 1 tr. ř. číst, přičemž u uvedeného výslechu nebyl přítomen soudce, tedy nebylo možno tuto výpověď číst ani dle §211 odst. 2 písm. b) tr. ř. bez souhlasu stran, kdy v rámci výpovědi svědka již poškozená odmítla k věci vypovídat. Dále městský soud konstatoval, že přestože nelze obsah její výpovědi číst, je v rámci spisového materiálu použitelná pouze jako listinný důkaz.
Lze souhlasit s názorem státního zástupce, že stanovisko městského soudu o uplatnění výpovědi z přípravného řízení jako listinného důkazu nemá oporu v trestním řádu a v konečném důsledku vede též k porušení čl. 6 odst. 3 Úmluvy.
Při hodnocení výpovědi poškozené M. V. jako důkazu proti obviněnému J. J. soudy pominuly, že obviněný J. J. nebyl a neměl možnost být přítomen výslechu M. V. v přípravném řízení a v důsledku toho neměl ani možnost klást jí otázky ve smyslu minimálního práva zaručeného ustanovením čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Obviněný J. J. neměl v této fázi řízení obhájce, takže citované ustanovení nemohlo být dodrženo tím, že by účast při výslechu poškozené M. V. v přípravném řízení byla umožněna obhájci. Výpověď poškozené M. V. z přípravného řízení, která obsahově vyzněla jako usvědčující důkaz proti obviněnému J. J. a která nakonec byla ve věci tohoto obviněného hodnocena jako jeden z usvědčujících důkazů, je za popsaného stavu zatížena zjevným nedostatkem kontradiktornosti jako jednoho ze stěžejních atributů spravedlivého procesu. Odsuzující výrok o vině obviněného J. J. založený mimo jiné i na této výpovědi, je tím pádem v rozporu s ústavně garantovaným základním právem obviněného na spravedlivý proces a nemůže obstát.
Nejvyšší soud tedy ve světle výše uvedeného přistoupil dále k posouzení důkazní použitelnosti znaleckého posudku z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, vypracovaného na základě výpovědi poškozené M. V. v přípravném řízení. Na tomto místě přitom dovolací soud považuje za vhodné připomenout závěry Ústavního soudu prezentované v jeho nálezu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 1677/13, kde v návaznosti na svou předchozí judikaturu potvrdil svůj zdrženlivý přístup k doktríně plodů z otráveného stromu, přičemž vysvětlil, že kontinentální trestní řízení vychází (naproti formálním důkazním pravidlům uplatňujícím se v prostředí common law) z formálně-materiální povahy důkazu a zpravidla jen takové vady úkonu, které porušují právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vedou k neúčinnosti či nepřípustnosti důkazu, který je zcela jednoznačně kauzálně spjat s procesně nepoužitelným úkonem.
V důsledku výše uvedeného je tedy zapotřebí přistupovat k hodnocení zákonnosti důkazů vždy diferencovaně s ohledem na konkrétní povahu a závažnost vady nastalé v procesu dokazování. Po posouzení okolností daného případu Nejvyšší soud na základě informací obsažených v procesním spisu dospěl k závěru, že za situace, kdy je výsledek znaleckého zkoumání závislý na psychologickém vyšetření poškozené (které poškozená odmítla) a byl vypracován na základě výpovědi poškozené M. V. z přípravného řízení, jež vykazuje výše uvedené vady, je namístě takovýto znalecký posudek vyloučit z důkazní materie.
Těmito skutečnostmi se ani odvolací soud nezabýval, pouze shrnul, že hodnocení důkazů je výsadním právem soudu prvého stupně, a pokud se nedopouští logických chyb, tak ani odvolacímu soudu nepřísluší do těchto závěrů zasahovat (str. 3 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
Nejvyšší soud tak má za to, že postupem soudů nižších stupňů byl naplněn dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jejich rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a to proto, že soudy při posuzování viny obviněného J. J. vycházely i z prvotní výpovědi poškozené M. V., kterou učinila v rámci přípravného řízení dne 1. 10. 2018 (k tomu srov. č. l. 1-15 spisu) a znaleckého posudku z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, aniž by se současně dostatečně zabývaly jejich použitelností ve smyslu nálezů Ústavního soudu vůči jmenovanému obviněnému. V důsledku uvedených pochybení obou soudů Nejvyšší soud shledal obviněným namítnutý extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními (srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05), a v návaznosti na to i extrémní nesoulad skutkových zjištění s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, uveřejněn pod č. 172 ve sv. 35 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/1994, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. II. ÚS 182/02, sp. zn. IV. ÚS 570/03 – Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 34; svazek 4, nález č. 79; svazek 31, nález č. 130, svazek 33 nález č. 91 – a další).
Z těchto důvodů Nejvyšší soud shledal ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. podané dovolání obviněného J. J. důvodným a naplňujícím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto z jeho podnětu podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2019, sp. zn. 9 To 403/2019 a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 19. 8. 2019, sp. zn. 88 T 65/2019. Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc obviněného J. J. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.
Úkolem soudu je o vině obviněného znovu rozhodnout s přihlédnutím k tomu, co je uvedeno v tomto usnesení. Na soudu prvního stupně se ponechává, aby sám posoudil, zda pro vydání nového rozhodnutí dostačuje dosud provedené dokazování či zda je toto nezbytné doplnit o provedení dalších či o zopakování již provedených důkazů. Připomíná se, že v důsledku zrušení napadených rozhodnutí toliko v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného se v dalším řízení uplatňuje zákaz reformationis in peius.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 4. 2020
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu