ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.563.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 563/2020-912
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 6. 2020 o dovolání obviněného M. K. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 7 To 388/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 6 T 97/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 27. 9. 2019, sp. zn. 6 T 97/2018 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný M. K. (dále také jen „obviněný“) uznán vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku. Obviněný se tohoto trestného činu dopustil podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
v XY, okr. Sokolov i jinde v období od 3. prosince 2017, kdy se rozešel s M. Ch., se kterou do té doby žil v jedné domácnosti, nejméně do 19. července 2018, opakovaně M. Ch., nar. XY, vyhledával a snažil se jí kontaktovat, minimálně tím, že:
- dne 4. prosince 2017 v době okolo 14:45 hodin čekal na M. Ch. u místa jejího bydliště na adrese XY, kde za ní přišel při jejím vystupování z auta po příjezdu z práce, říkal jí, že si myslel, že to hodí za hlavu a budou pokračovat dál, kdy na to mu M. Ch. odpověděla, že ne, že nechce, že už nemá zájem, že to byla poslední kapka, na to on vinu za skončení vztahu sváděl na ni,
- dne 4. prosince 2017 se ve dvou případech telefonicky spojil s M. Ch., která mu řekla, že nemá čas si povídat,
- dne 5. prosince 2017 se telefonicky spojil s M. Ch., kde jí říkal, že jí miluje, že to je stejně všechno její vina, že se hádali jen kvůli ní, kdy ona mu na to odpověděla, že je jí to jedno, že s ním už nechce mít nic společného,
- dne 6. prosince 2017 se telefonicky spojil s M. Ch., která mu řekla, že to nechají, jak to je, že zpátky už ho fakt nechce, ať jí ani nevolá,
- v dalších dnech se pokoušel s M. Ch. opakovaně telefonicky spojit, ale ta mu již telefon nezvedala,
- minimálně ve třech případech v prosinci roku 2017 zaparkoval osobní automobil, a seděl v něm na parkovišti u bydliště M. Ch. na adrese XY,
- dne 26. prosince 2017 v ranních hodinách, když M. Ch. vyšla venčit psa ze vchodu panelového domu, kde bydlí, na adrese XY, tak hned za ní ze stejného vchodu vyšel obžalovaný, šel za M. Ch., ale když zahlédl přicházející J. M., matku M. Ch., tak se otočil a sledoval je zpovzdálí, a následně se téhož dne v době okolo 10:00 hodin pohyboval poblíž uvedeného domu,
- dne 6. ledna 2018 v době mezi 1. a 2. hodinou ranní zvonil na domovní zvonek a klepal na dveře u bytu M. Ch., která mu neotevřela, následně stál obžalovaný venku na parkovišti před domem a okolo 3. hodiny ranní znovu zvonil na domovní zvonek u bytu M. Ch., která domovní zvonek následně vyvěsila,
- dne 6. ledna 2018 v době mezi 1. a 2. hodinou ranní se telefonicky spojil s M. Ch., která mu telefonní hovor v rozespalosti přijala, a obžalovaný jí sdělil, ať mu otevře nebo ať si jde za ním dolu promluvit, že chce zbytek svých věcí, na to mu M. Ch. sdělila, že mu neotevře a nikam za ním nejde,
- dne 6. února 2018 v době okolo 14:45 v XY na ulici, kde venčila M. Ch. psa, vystoupil obžalovaný ze zaparkovaného osobního automobilu a šel k M. Ch., které začal ihned nadávat slovy, že jí ještě něco dluží, a plivl M. Ch. do obličeje,
- z telefonního čísla XY, užívaného obžalovaným, na telefonní číslo XY, užívaného M. Ch., v době od 13. prosince 2017 do 26. ledna 2018, kdy M. Ch. zablokovala telefonní číslo XY užívané obžalovaným, které bylo evidováno na její jméno, zaslal celkem 437 nevyžádaných SMS zpráv, ve kterých obžalovaný poškozené M. Ch. mimo jiné vyčítal rozpad jejich vztahu, opakovaně ji žádal o schůzku, opakovaně jí sděloval, že ji miluje, a dále ji opakovaně urážel slovy, že je blbka apod., a po oznámení věci ze strany M. Ch. na policii jí napsal, že bude hůř, že ji bude vláčet po soudech, že pokud se nedomluví, udá ji na sociálce, že ji finančně zničí, že až ji uvidí, tak ji vyfackuje, kdy poškozená M. Ch. na SMS zprávy po většinou nereagovala,
- prostřednictvím sociální sítě Facebook z profilu "M. K." na profil "M. Ch.", v období od 9. prosince 2017 do 17. prosince 2017 zaslal celkem 269 zpráv, dne 18. dubna 2018 zaslal 1 zprávu, následně byl profil "M. K." ze strany profilu "M. Ch.", M. Ch. zablokován, kdy dne 21. dubna 2018, poté co M. Ch. odblokovala profil "M. K." za účelem smazání fotografií ze svého profilu "M. Ch.", na kterých se nacházel obžalovaný, jí dne 21. dubna 2018 obžalovaný zaslal 7 zpráv, kdy v těchto zprávách obžalovaný řešil věci ohledně rozchodu, mimo jiné M. Ch. urážel slovy hajzl apod., kdy M. Ch. většinou věcně odpovídala ohledně rozdělení a předání věcí ze společného soužití, a sdělila mu, ať jí dá pokoj, ať už nepíše,
- ve dnech 19. a 20. dubna 2018 prostřednictvím sociální sítě Facebook z profilu "P. H." na profil "M. Ch.", zaslal celkem 18 zpráv, kdy M. Ch. na zaslané zprávy neodpověděla a jeho žádosti nepřijala,
- v období od 19. prosince 2017 do 19. července 2018 z e-mailu XY, užívaného obžalovaným, na email XY, užívaného M. Ch., zaslal minimálně 169 e-mailů, ve kterých jí mimo jiné píše, že ji zostudí před všemi lidmi, co jí znají, bude ji vláčet po soudech, opakovaně ji obviňuje z nevěry, že pokud mu neřekne pravdu, tak se chystá udělat věci, které ji zničí, opakovaně ji uráží, že je svině apod., opakovaně jí vyčítá, že ona celou věc řeší přes policii, poté co jí dne 6. února 2018 plivl do obličeje, jí dne 10. února 2018, napsal že příště jí může plivnout dvakrát do ksichtu, dále v dalších dnech, že kdyby ji potkal znovu, tak by jí znovu plivl do obličeje, že příště ten flusanec bude zelenej až z paty, že jí flusnul do ksichtu a udělal by to kdykoliv znovu, a dále, že bude zle, zaplatí za to, že je taková svině, vyhrožoval, že pokud to rychle neurovná, tak půjde na sociálku a dá podnět, aby jí odebrali dceru AAAAA (pseudonym), dále to, že za to, že ji ničí psychicky a finančně si může sama, kdy poškozená M. Ch. na e-maily reagovala jen zpočátku a následně na tyto nijak nereagovala a z důvodu dalšího neprohlubování psychických problémů po nějaké době tyto e-maily ani nečetla,
čímž u poškozené M. Ch. vyvolal pocity strachu a psychické problémy, které si vyžádaly vystavení pracovní neschopnosti od 7. února do 31. března 2018 s nutností užívání antidepresiv, poruchy spánku, úzkost, třesoucí se ruce a strach z opětovného napadení ze strany obžalovaného při vycházení ven, kdy tohoto jednání se obžalovaný dopustil úmyslně, kdy mu muselo být zřejmé z jednání M. Ch., že si takového jednání nepřeje, vadí jí a psychicky jí to poškozuje.
Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle §354 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 20 měsíců.
Obviněný si proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 7 To 388/2019, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. tak, že zrušil rozsudek soudu prvního stupně toliko ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. odsoudil obviněného podle §354 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 20 měsíců. Jinak ponechal odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně beze změny.
Citovaný rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 7 To 388/2019 (dále také jen „napadený rozsudek“), napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť došlo soudy nižších stupňů k nesprávnému právnímu posouzení jeho jednání. Toto své přesvědčení opřel o tvrzení, že policejní orgán nemohl v operační paměti mobilního telefonu zajistit takové množství nevyžádaných SMS zpráv, jelikož předmětný mobilní telefon neměl takovou kapacitu paměti. Nadto veškerá komunikace mezi ním a poškozenou M. Ch. nebyla zajištěna v plném rozsahu. Nebyla tak zajištěna zejména komunikace ze strany poškozené, což zkresluje její obsah. Komunikace totiž byla vzájemná, zúčastnění řešili, byť někdy vypjatým způsobem, různé praktické problémy. Ze strany policejního orgánu přitom nebyl účelově vyžádán ani souhlas ve smyslu §88a odst. 4 tr. ř. k zajištění veškeré komunikace mezi ním a jmenovanou poškozenou. K zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř. následně došlo až o 6 měsíců později, tudíž nebylo možné už zajistit celou komunikaci vzhledem k délce uchovávání záznamů telekomunikačního provozu, tj. 6 měsíců. Jelikož policejní orgán nezajistil včas veškerou komunikaci, znemožnil obviněnému doložit existenci značného rozsahu zpráv posílaných právě poškozenou. Obviněný policejnímu orgánu vytýkal, že tento tedy nezjistil, zda šlo pouze o jednostrannou komunikaci, nebo jen o reakci na to, co mu poškozená napsala. Tato zjištění by přitom mohla vést k zastavení trestního stíhání. Obviněný přitom dále uvedl, že to byla naopak poškozená, která se vůči němu dopouštěla protiprávního jednání, ze strany její rodiny je mu vyhrožováno, popřel rovněž, že by měl v době spáchání trestného činu užívat drogy, jak uvedli někteří svědci.
Závěrem svého dovolání obviněný soudům vytkl, že jestliže posoudily jeho jednání na základě skutkového stavu, který je popsán v jejich rozhodnutích a rozveden v odůvodněních, není v něm možné spatřovat trestný čin, pro něhož byl odsouzen. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek podle §265k odst. 1 tr. ř. a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství po seznámení se s obsahem podaného dovolání Nejvyššímu soudu sdělila, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřila svůj souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 7 To 388/2019, je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř.
Ústavní soud přesto připustil, že výjimečně lze do skutkových zjištění nižších soudů zasáhnout. To je však možné jen v případech extrémního nesouladu, o který se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, a jestliže se tak výsledek dokazovaní jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). V opačném případě by jinak došlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované v §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a na to navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, byť z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Zásah do skutkových zjištění je zároveň v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Ačkoliv obviněný v nyní posuzované věci namítal, že došlo k pochybení v hmotněprávní kvalifikaci, jeho argumentace je založena pouze na námitkách směřujících výlučně do oblasti skutkové a procesní. Teprve sekundárně - výlučně na základě skutkových (procesních) výhrad - vyvozoval závěr o nesprávném právním posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nenamítal tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňoval žádné konkrétní hmotněprávní argumenty.
Námitky obviněného, jejichž podstatou byly výhrady k opatřování důkazů, způsobu hodnocení důkazů, a tudíž i nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, když je zřejmé, že se jimi pouze snažil zpochybnit učiněná skutková zjištění rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť rozhodnutí soudů představám obviněného nevyhovují, stojí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Nadto je třeba na tomto místě podotknout, že obviněný ani nevznesl námitku tzv. extrémního nesouladu.
Obviněný zpochybňoval učiněná skutková zjištění především na základě chybného postupu orgánů činných v trestním řízení při opatřování komunikace mezi ním a poškozenou M. Ch. s odkazem na §88a odst. 4 tr. ř. Pouze v krátkosti Nejvyšší soud k tomu uvádí, že poukaz obviněného na tento institut je zcela nepřiléhavý. Institut zjišťování údajů z telekomunikačního provozu totiž neslouží k poskytnutí obsahu v minulosti již uskutečněné komunikace, nýbrž se týká provozních a lokalizačních údajů ve smyslu zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích. Odposlech a záznam telekomunikačního provozu ve smyslu §88 tr. ř. zase směřuje ke zjištění obsahu telekomunikačního provozu, který právě aktuálně probíhá v současnosti nebo bude probíhat v budoucnosti. Ani jeden institut tedy nedopadá na problematiku zjišťování obsahu komunikace v minulosti již proběhlé. Argumentace obviněného, že policejní orgán nezajistil včas veškerou elektronickou komunikaci, tj. ve lhůtě 6 měsíců, což je doba, po kterou jsou fyzické a právnické osoby ve smyslu zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, povinny uchovávat provozní a lokalizační údaje, je proto zcela bezpředmětná. Nadto je třeba poznamenat, že komunikace byla dobrovolně vydána/zpřístupněna poškozenou M. Ch. Z předmětných částí spisového materiálu je také zjevné, že v zajištěné komunikaci jsou obsaženi rovněž zprávy, jež zasílala poškozená obviněnému.
Nelogický je argument obviněného, že nemohl policejní orgán zajistit takové množství SMS zpráv, neboť mobilní telefon neměl takovou kapacitu paměti. Lze k tomu uvést snad jen tolik, že pokud SMS zprávy zajištěny byly, zjevně se na předmětném mobilním telefonu nacházely, jinak by se je získat nepodařilo. Namítal-li dále obviněný, že nebyl zajištěn dostatečný rozsah vzájemné komunikace, Nejvyšší soud k tomu uvádí, že podle §2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení zjišťují skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Těžiště dokazování a tedy i zjišťování skutkového stavu probíhá především před nalézacím soudem. Je proto také na uvážení nalézacího soudu, v jakém rozsahu dokazování provede. Jestliže přitom postupuje v souladu se zásadami zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. a svůj postup v tomto směru odpovídajícím způsobem ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř. odůvodní, nelze mu vytýkat, že neměl dostatek důkazů pro své rozhodnutí. Na okraj lze poznamenat, že obviněnému nic nebránilo v tom, aby orgánům činným v trestním řízení sám předložil (třeba ještě i jinou) vzájemnou komunikaci, pokud ji měl k dispozici.
Nejvyšší soud opakuje, že uplatněné námitky dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani jinému dovolacímu důvodu neodpovídají. Není totiž úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, aby je zevrubně rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil, z jakých důkazů vycházel, přičemž tyto důkazy hodnotil ve shodě s jejich obsahem, nedopustil se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočil z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlil. To potvrdil také odvolací soud, který přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a konstatoval, že soud prvního stupně postupoval v souladu se zásadami uvedenými v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Podrobně se přitom k námitkám stran procesu dokazování a učiněných skutkových zjištění vyjádřil.
Nejvyšší soud vzhledem ke všemu shora uvedenému proto rozhodl o dovolání obviněného tak, že ho podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř., neboť dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. 6. 2020
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu