ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.712.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 712/2020- 69
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 7. 2020 o dovolání obviněného B. N., nar. XY v XY ve Slovenské republice , bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Jiřice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 4 To 60/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 32 Nt 1/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1.
Dosavadní průběh řízení
1. Usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 1. 2020, sp. zn. 32 Nt 1/2019, bylo B. N. (dovolatel) uloženo podle §99 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, ve spojení s §239 odst. 1 tr. ř., ochranné léčení protitoxikomanické, formou ústavní.
2. Proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 1. 2020, sp. zn. 32 Nt 1/2019, podal dovolatel stížnost. O podané stížnosti rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 4 To 60/2020, tak, že stížnost podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
2.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 4 To 60/2020, podal dovolatel prostřednictvím obhájkyně dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (tr. ř.).
4. Dovolatel konkrétně namítá vady řízení předcházející vydání napadeného usnesení, neboť stížnostní soud neměl k dispozici při svém rozhodování doplnění stížnosti, kterou zaslala jeho obhájkyně do datové schránky soudu prvního stupně dne 17. 1. 2020. V důsledku tohoto postupu došlo k významnému zkrácení jeho práva na obhajobu, neboť stížnostní soud nemohl vzít v úvahu argumenty, které uplatnil v rámci podané stížnosti a které spočívaly v tom, že bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Současně zdůraznil, že stížnostní soud o podané stížnosti rozhodoval dne 28. 1. 2020.
5. V závěru podaného dovolání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. a §265l odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 4 To 60/2020, a přikázal mu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 1. 6. 2020, sp. zn. 1 NZO 494/2020, nejprve shrnul uplatněný dovolací důvod a argumentaci dovolatele. Připomíná, že k porušení procesních podmínek ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemůže dojít tím, že se stížnostní soud dostatečně nevypořádá s námitkami ve stížnosti obviněného, neboť uvedené porušení procesních podmínek zakládající zvolený dovolací důvod spočívá v tom, že soud druhého stupně napadené rozhodnutí vůbec nepřezkoumával. Současně zdůrazňuje, že zákonodárce nepředpokládal, že by stížnost musela být odůvodňována a že ani v dovolatelově věci nebyla důvodem zamítnutí stížnosti absence odůvodnění – stížnost byla zamítnuta podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř., tedy pro svou nedůvodnost. Proto státní zástupce dovozuje, že předmětné dovolání nemůže odpovídat první variantě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. a že v případě varianty druhé, pak tato má patrně navazovat na porušení práva na obhajobu, tedy na porušení základních postulátů spravedlivého procesu v předchozím řízení před stížnostním soudem. Státní zástupce má za to, že takové porušení je obvykle řazeno k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud je ovšem shledáno (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017 sp. zn. 6 Tdo 152/2017). Dovolatelem tento dovolací důvod ovšem uplatněn nebyl, když ovšem zároveň připouští, že dovolatel dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spíše uplatnil obsahově. Následně uvádí, že z pohledu judikatury Ústavního soudu by se na první pohled mohly námitky dovolatele jevit důvodné, přičemž odkazuje na řadu rozhodnutí Ústavního soudu, který se opakovaně zabýval ústavními stížnostmi, v nichž stěžovatelé brojili proti postupům orgánů činných v trestním řízení (stížnostních soudů nebo státních zástupců), které se nezabývaly dodatečným odůvodněním jejich původně jen blanketně podaných stížností (nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 2346/14, nález ze dne 30. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 494/15, nález ze dne 20. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 1820/16, nález pléna Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 32/16, usnesení ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3436/15, ze dne 7. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3967/17).
7. Státní zástupce připouští, že pokud soud prvního stupně včas nepředložil stížnostnímu soudu odůvodnění původně blanketně podané stížnosti, tak se nepochybně jedná o jisté procesní pochybení, které by ovšem odůvodňovalo zásah Nejvyššího soudu pouze tehdy, pokud by argumentace obsažená v odůvodnění podané stížnosti byla způsobilá ovlivnit rozhodnutí stížnostního soudu. Zdůrazňuje, že stížnostnímu soudu byla v době jeho rozhodování známa argumentace dovolatele obsažená v závěrečném návrhu jeho obhájkyně před soudem prvního stupně, přičemž konstatuje, že dodatečné odůvodnění podané stížnosti ze dne 17. 1. 2020 obsahovalo námitky, které dílem opakovaly a dílem jen rozvíjely námitky již přednesené před soudem prvního stupně. V doplnění stížnosti dovolatel uváděl, že vzhledem k odložení věci ho nelze považovat za vinného, což ovšem uplatňoval již před soudem prvního stupně, přičemž tento se s touto námitkou vypořádal a dále „ že výhrůžky nemyslel vážně .“ Z pohledu této námitky státní zástupce připomíná, že dovolatel podle usnesení o odložení věci měl vyhrožovat své matce usmrcením a že toto jednání bylo posouzeno jako přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku. Základním předpokladem této právní kvalifikace je, že dovolatel nemyslel své vyhrůžky vážně. Pokud by je vážně myslel, nezbylo by než se zabývat tím, zda snad skutečně neusiloval o usmrcení poškozené, což odpovídá zločinu vraždy podle §140 tr. zákoníku, což mu ovšem za vinu kladeno nebylo – dovolatel měl v úmyslu poškozené vyhrožovat, nikoliv ji usmrtit. V této části argumentace tedy dovolatel pouze potvrzoval správnost právního posouzení svého skutku, což opět nemohlo mít na rozhodnutí stížnostního soudu žádný vliv. To, že jednání dovolatele mělo být přestupkem, je opakováním argumentace, že nemělo být trestným činem. V další části stížnosti pak jen dovolatel opakoval již shora uvedené argumenty. Za nesporné pak státní zástupce považuje, že argumentace obsažená v dodatečném odůvodnění ze dne 17. 1. 2020 nemohla mít jakýkoliv vliv na rozhodnutí stížnostního soudu.
8. V závěru vyjádření státní zástupce navrhl dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Současně uvádí, že souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání.
3.
Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
4.
Důvodnost dovolání
10. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
11. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
12. Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř . je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný v dané věci výslovně neuvedl, kterou variantu tohoto dovolacího důvodu namítá.
13. Obecně je třeba uvést, že přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. že v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je tedy skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí takovou vadou. Současně je nezbytné uvést, kterého konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. se dovolatel dovolává včetně příslušné argumentace.
14. Na podkladě těchto naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání dovolatele. Jak již bylo naznačeno, dovolatel uplatnil toliko dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a to jak se lze toliko domnívat v jeho druhé variantě, když stížnostní soud o podané stížnosti rozhodl věcně, jako o stížnosti nedůvodné. Přestože dovolatel výslovně neodkazuje na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak lze mít za to, že fakticky slovně tento dovolací důvod uplatňuje, když namítá porušení práva na obhajobu, které souvisí s právem na spravedlivý proces. Zde se sluší poznamenat, že porušení práva na spravedlivý proces může zakládat podle judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016). Nejvyšší soud si je zároveň vědom skutečnosti, že dovolatel výslovně nenamítá naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy toto ustanovení výslovně neuvádí. Nejvyššímu soudu je známo ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., tedy, že je to dovolatel, kdo musí uvést, proti jakému výroku jeho dovolání směřuje, z jakých důvodů, včetně odkazu na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265 odst. 2 tr. ř. Přesto je třeba uvést, že pokud je z obsahu podaného dovolání zřejmé, jaký uplatňuje obviněný dovolací důvod, byť výslovně necituje přísluší ustanovení §265b tr. ř., tak tato skutečnost nevylučuje výjimečně přezkoumat podané dovolání i z pohledu dovolacího důvodu výslovně necitovaného (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1105/2015). Zde se ovšem sluší poznamenat, že takový postup přichází v úvahu jen za situace, pokud dovolatel v dovolání uvede takové skutečnosti, které jsou takové povahy, že z pohledu judikatury Ústavního soudu jsou způsobilé vyvolat porušení práva spravedlivý proces.
15. Jak již bylo naznačeno, dovolatel namítá porušení práva na obhajobu spočívající v tom, že stížnostní soud neměl v době svého rozhodování k dispozici odůvodnění jeho stížnosti podané jeho obhájkyni dne 17. 1. 2020, když stížnostní soud o podané stížnosti rozhodoval až dne 28. 1. 2020. Jinak vyjádřeno, dovolatel spatřuje porušení práva na obhajobu ve skutečnosti, že stížnostní soud se neměl možnost seznámit s odůvodněním jeho stížnosti a toto odůvodnění vzít v úvahu v rámci rozhodování o jeho podané stížnosti.
16. Z pohledu těchto závěrů je třeba uvést, že v dané věci skutečně došlo k určitému procesnímu pochybení, když dovolatel podal u soudu prvního stupně ihned po vyhlášení rozhodnutí o uložení ochranného léčení blanketní stížnost, kterou následně písemně odůvodnila obhájkyně dne 17. 1. 2020 a téhož dne v 17:52 hod. doručila do datové schránky soudu prvního stupně. Téhož dne předložil podanou stížnost se spisovým materiálem soud prvního stupně stížnostnímu soudu ovšem bez toho, aby bylo zároveň předloženo odůvodnění podané stížnosti. Lze se domnívat, že se tak stalo z toho důvodu, že podle předkládací zprávy již dne 17. 1. 2020 byla věc předložena stížnostnímu soudu, přičemž odůvodnění stížnosti sice bylo doručeno téhož dne do datové schránky soudu prvního stupně, ovšem po pracovní době.
17. Zde se ještě sluší poznamenat, že v předmětném doplnění stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 6. 1. 2020, sp. zn. 32 Nt 1/2019, zopakoval dovolatel svoji argumentaci uplatněnou v rámci řízení před soudem prvního stupně doplněnou pouze o skutečnosti spočívající v tvrzení, že vyhrůžky vůči matce nemyslel vážně a nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, když byla zdůrazněna skutečnost, že trestní stíhání dovolatele bylo odloženo z důvodu zpětvzetí souhlasu s trestním stíháním ze strany poškozené a nanejvýše by naplňovalo skutkovou podstatu přestupku proti občanskému soužití. Dovolatel rovněž namítal, že nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení ochranného léčení ve smyslu §99 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, neboť nebylo postaveno najisto, že spáchal čin jinak trestný.
18. Nejvyšší soud považuje za vhodné se nejprve k naznačenému problému vyjádřit obecně. Ústavní soud se v minulosti již opakovaně zabýval problematikou, kdy obvinění brojili proti postupům orgánů činných v trestním řízení, které se nedostatečně zabývaly dodatečným odůvodněním jejich původně jen blanketně podaných stížností, které tedy rozhodly buď dříve, nežli jim bylo řádně avizované dodatečné odůvodnění zasláno stěžovatelem, nebo rozhodly bez ohledu na dodatečné odůvodnění již se nacházející v dispozici orgánů činných v trestním řízení. Druhá alternativa je přiléhavá i na nyní projednávaný případ.
19. Nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 2346/14, nález ze dne 30. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 494/15, nález ze dne 20. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 1820/16, nález pléna Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 32/16, usnesení ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3436/15, ze dne 7. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3967/17, jakož i nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 1895/08 a nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 200/13 a z nejnovější judikatury Ústavního soudu např. nález ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. II. ÚS 816/20 nebo nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 1692/18, shodně uvádějí, že je především věcí toho, kdo takový opravný prostředek podal, aby si přiměřeným způsobem vytvořil situaci, aby mohlo být soudem v době rozhodování o něm přihlédnuto ke všemu, co v následném, a tedy opožděném odůvodnění přednesl. V praxi se jedná především o oznámení obhájce soudu, že blanketní stížnost dodatečně písemně odůvodní, a sdělení lhůty, ve které toto odůvodnění doručí, když ovšem nelze opomenout námitku, že soud není povinen vyčkat odůvodnění stížnosti, neboť nikdy není zřejmé, zda takové odůvodnění bude vůbec zpracováno. Avšak v případě, kdy obhájce doručil písemné odůvodnění stížnosti ještě v rámci třídenní lhůty k podání stížnosti dle ustanovení §143 odst. 1 tr. ř., neshledal Ústavní soud tuto námitku přijatelnou. Stejně tak, pokud stěžovatel učinil vše, aby měl soud před svým rozhodnutím odůvodnění stížnosti k dispozici, a odůvodnil stížnost před skončením lhůty k jejímu podání, má stížnostní soud povinnost se s námitkami uvedenými v odůvodnění stížnosti vypořádat.
20. Ústavní soud rovněž ve shora uváděných rozhodnutích konstatoval, že právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny zahrnuje povinnost obecných soudů vypořádat se se vším, co vyšlo v průběhu řízení najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci, a že skutečnost, že se soud s námitkou, která má vztah k projednávané věci nijak nevypořádal, zásadně zakládá protiústavnost daného rozhodnutí [srov. nález sp. zn. I. ÚS 593/04 ze dne 20. 12. 2005 (N 230/39 SbNU 443) a nález sp. zn. I. ÚS 74/06 ze dne 3. 10. 2006 (N 175/43 SbNU 17)]. Jinak vyjádřeno, v případě, kdy stížnostní soud mohl a měl mít v době svého rozhodování k dispozici písemné odůvodnění stížnosti, a ve svém odůvodnění vycházel pouze z blanketní stížnosti, vytvořil situaci, kdy zamítl námitky stěžovatele, aniž by jejich obsah znal. Současně bylo Ústavním soudem opakovaně konstatováno, že důvodem, pro nějž by bylo možno rozhodnout bez ohledu na avizované doplnění stížnosti a bez předchozího upozornění stěžovatele, nemůže být požadavek na urychlené vyřizování trestních věcí (§2 odst. 4 tr. ř.). Je tomu tak proto, že požadavek na urychlené projednání je stanoven k ochraně osoby, proti níž se trestní řízení vede, a pokud tato osoba žádá, aby bylo s rozhodnutím posečkáno v zájmu její obhajoby, je třeba takový návrh upřednostnit před požadavkem na rychlost řízení (viz nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. II. ÚS 816/20). Podstatná je ovšem z pohledu nyní řešeného problému skutečnost, že v rozhodnutích řešených Ústavním soudem se jednalo o trestní věci, v nichž dodatečná odůvodnění stížností dle názoru Ústavního soudu přitom obsahovaly nikoli jen námitky obecné, ale konkrétní, s potenciálem ovlivnit rozhodnutí soudu.
21. Nejvyšší soud v dané souvislosti považuje za vhodné ještě uvést, že stížnostní řízení upravené v §147 odst. 1 tr. ř. je ovládáno revizním principem při zachování omezení uvedeného v §147 odst. 2 tr. ř. Není proto nezbytné, aby stížnost byla odůvodněna, neboť stížnostní orgán je povinen přezkoumat z podnětu (i neodůvodněné) stížnosti všechny výroky napadeného usnesení ze všech hledisek přicházejících v úvahu, ať již byly stížností napadeny či nikoli, stejně jako správnost postupu řízení, které předcházelo napadenému usnesení [§147 odst. 1 písm. a), b) tr. ř.]. Stížnostní orgán tedy přihlíží přitom i k těm vadám, které nebyly ve stížnosti výslovně vytýkány, když zkoumat správnost znamená zkoumat jejich zákonnost a odůvodněnost. Odůvodněnost se týká otázek skutkových. Ze strany stížnostního orgánu jde o prověrku, zda bylo zjištěno dostatečné množství jednotlivých faktů, ty řádně zhodnoceny a vytvořen tak správný skutkový základ pro následnou aplikaci právního předpisu. Teprve po takovém přezkoumání je možno učinit závěr o odůvodněnosti usnesení a předchozího řízení. Platí, že stížnostní orgán rozhoduje na základě skutkového i právního stavu existujícího v době jeho rozhodování. Ten se může v některých případech i významně lišit oproti stavu v době vydání napadeného usnesení, neboť stížnost lze opřít o nové skutečnosti nebo důkazy, stížnostní orgán sám v rámci plnění revizní povinnosti může i další skutečnosti zjistit a důkazy o nich opatřit vlastní činností. Jinak vyjádřeno, stížnostní soud tedy ani nemusel mít k dispozici doplněnou stížnost, neboť mu povinnost přezkoumat stížnost revizním principem vyplývá přímo ze zákona, když ovšem lze připustit, že odůvodnění stížnosti je důležité a může být podstatné právě z toho pohledu, že v rámci odůvodnění stížnosti mohou být uvedeny nové skutečnosti či důkazy, které v předchozím řízení nebyly známy či provedeny.
22. Z pohledu shora naznačených hledisek považuje Nejvyšší soud za nutné především zdůraznit, že jak již bylo shora uvedeno, obhájkyně dovolatele v doplněné stížnosti pouze použila a jistým způsobem rozvedla argumentaci známou již z veřejného zasedání dne 6. 1. 2020 u soudu prvního stupně (i v rámci závěrečné řeči obhájkyně). Z tohoto pohledu se nejednalo o nové skutečnosti či důkazy, které by nebyly známy soudu prvního stupně v době jeho rozhodování a se kterými by se nemohl stížnostní soud seznámit v rámci rozhodování o podané stížnosti, když stížnostní řízení je ovládáno revizním principem, takže stížnostní soud byl povinen se seznámit s průběhem řízení před soudem prvního stupně, s tím, co bylo namítáno ze strany obhajoby, jaké byly provedeny důkazy a jak se soud prvního stupně s obhajobou dovolatele vypořádal, když byl povinen zkoumat správnost všech výroků napadeného usnesení, včetně řízení předcházejícímu vydání napadeného usnesení. Zde je také nezbytné zdůraznit, že ze samotného usnesení stížnostnímu soudu je nepochybné, že se seznámil s podstatou obhajoby dovolatele, včetně toho, že tento se zabýval důvodností podezření, že se dovolatel dopustil činu jinak trestného. Lze tedy uzavřít, že argumentace obsažená v podané stížnosti tak nemohla změnit a ani potencionálně ovlivnit rozhodnutí stížnostního soudu, když jak již bylo naznačeno, dovolatel v doplnění podané stížnosti neuvedl žádné nové skutečnosti a neuplatnil ani novou argumentaci oproti veřejnému zasedání dne 6. 1. 2020. Přestože se tedy nepochybně ze strany soudu prvního stupně jednalo o jisté procesní pochybení, když nepředložil stížnostnímu soudu doplnění stížnosti dovolatele, nejednalo se tedy o porušení takové intenzity, že by bylo porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces či právo na obhajobu v intencích rozhodnutí Ústavního soudu. Proto lze považovat námitky dovolatele za zjevně nedůvodné.
23. Nejvyšší soud považuje za vhodné v dané věci ještě podotknout, že zákonnost uložení ochranného opatření, za které se ochranné léčení považuje, aniž by byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení, lze namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř., který však obviněný neuplatnil. Obecně platí, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.
24. Přestože obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. formálně ani fakticky neuplatnil, lze konstatovat, že orgány činné v trestním řízení své úvahy ohledně uložení ochranného opatření řádně odůvodnily. Obecně je třeba uvést, že zákonné podmínky pro uložení ochranného léčení stanoví §99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, když je nezbytné zdůraznit, že pro uložení ochranného léčení se nevyžaduje, aby bylo vedeno trestní stíhání (§160 odst. 1 tr. ř.), takže může dojít k odložení věci podle §159a tr. ř. a přesto tato skutečnost nebrání uložení ochranného léčení (viz stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. Tpjn 302/2014). Předpokladem uložení ochranného ustanovení je skutečnost, že se pachatel dopustil činu jinak trestného pod vlivem zneužívání návykové látky a v souvislosti s jejím zneužíváním a že jeho pobyt je nebezpečný. Zde lze pro stručnost odkázat na vyčerpávající odůvodnění usnesení soudu prvního stupně (viz str. 2-3 rozhodnutí), který své úvahy ohledně splnění podmínek §99 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku řádně a přesvědčivým způsobem rozvedl.
25. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí . “
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 7. 2020
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu