ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.739.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 739/2020- 1107
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 7. 2020 o dovolání obviněného J. V. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2020, sp. zn. 2 To 122/2019, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 7/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 49 T 7/2019, byl obviněný J. V. uznán vinným zločinem znásilnění dle §185 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku [bod B) uvedeného rozsudku], kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„v přesně nezjištěné době, nejméně od června r. 2013 do 6. 11. 2013 v bytě na adrese XY, ul. XY, opakovaně, nejméně ve třech případech, když hlídal dceru své neteře M. K., nar. XY – poškozenou nezletilou AAAAA (pseudonym), nar. XY, poté, co spolu ve večerních hodinách leželi na zemi na matraci a dívali se na televizi, a poté, co nejprve svlékl poškozené kalhoty a kalhotky a následně se sám svlékl do naha, počal poškozenou osahávat na přirození a líbat po celém těle, a následně se pokoušel zasunout svůj penis do pochvy poškozené, což se mu nepodařilo, proto se penisem alespoň otíral o přirození poškozené a následně poškozenou osahával a olizoval na jejím přirození, to vše za účelem svého pohlavního vzrušení a uspokojení, kdy nezletilá se nebyla schopna tomuto jednání bránit, přičemž při tomto svém úmyslném jednání využil psychické a fyzické bezbrannosti nezletilé, vyplývající jednak z jeho převahy fyzické a psychické, a také z převahy dospělé autority, kdy nezletilá byla vzhledem ke svému nízkému věku nedostatečně vyspělá tak, aby mohla jeho jednání pochopit, posoudit, domyslet, vyhodnotit a dostatečně projevit svou vůli a dát jednoznačně najevo svůj nesouhlas s jeho jednáním a odporu k němu, nebo se jinak účinně bránit, jeho jednání nerozuměla, čehož si musel být nepochybně vědom, a jejího stavu využil k dosažení svého cíle, ačkoli věděl, že poškozená nezletilá AAAAA dosud nedovršila věku patnácti let, což bylo jednak zřejmé z její fyziognomie a jednak mu byl věk nezletilé jako jejímu příbuznému znám.“
Za uvedené jednání byl obviněný J. V. odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu, který byl obviněnému uložen trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 3 T 15/2018, ze dne 26. 2. 2018, který nabyl právní moci 9. 3. 2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné léčení sexuologické ve formě ústavní.
Napadeným rozsudkem byli dále obvinění J. V. a J. V. podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěni obžaloby státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze sp. zn. 1 KZV 207/2018-428 ze dne 26. 7. 2019, která jim kladla za vinu, že
společně v dosud blíže nezjištěné době od roku 2008 do roku 2012, před nástupem poškozeného nezletilého BBBBB (pseudonym), nar. XY, do první třídy ZŠ, v bytě na adrese XY, nejméně v jednom případě, poté, co stáhli poškozenému nezletilému BBBBB kalhoty a spodní prádlo, masturbovali za účelem svého sexuálního vzrušení a uspokojení penis poškozeného, aniž by u poškozeného došlo k ejakulaci, kdy poškozený nezletilý se nebyl schopen tomuto jednání bránit, přičemž při tomto svém úmyslném jednání využili psychické a fyzické bezbrannosti nezletilého, vyplývající jednak z jejich převahy fyzické a psychické, a také z převahy dospělé autority, kdy nezletilý byl vzhledem ke svému nízkému věku a s ohledem na své nižší mentální schopnosti po všech stránkách nedostatečně vyspělý tak, aby mohl jejich jednání pochopit, posoudit, domyslet, vyhodnotit a dostatečně projevit svou vůli a dát jednoznačně najevo svůj nesouhlas s jejich jednáním a odporu k němu, nebo se jinak účinně bránit, jejich jednání nerozuměl, čehož si museli být nepochybně vědomi, a jeho stavu využili k dosažení svého cíle, ačkoli věděli, že poškozený nezletilý BBBBB nedovršil věku patnácti let, což bylo zřejmé z jeho fyziognomie, čímž měli spáchat zločin znásilnění dle §185 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství dle §23 tr. zákoníku,
neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byli obvinění stíháni.
Tímto rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině a trestu obviněného J. V.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 49 T 7/2019, podali obvinění J. V. a J. V. odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 1. 2020, sp. zn. 2 To 122/2019, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. byl napadený rozsudek zrušen pouze ve vztahu k obviněnému J. V., a to ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný J. V. byl při nezměněném výroku o vině přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií dle §192 odst. 1 tr. zákoníku z napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 49 T 7/2019, odsouzen podle §192 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §84 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen. Podle §85 odst. 1 tr. zákoníku byla stanovena zkušební doba v trvání 3 let za současného vyslovení dohledu probačního úředníka. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného J. V. zamítnuto.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2020, sp. zn. 2 To 122/2019, podal následně obviněný J. V. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. V dovolání obviněný namítl, že v provedeném dokazování se nepodařilo prokázat, že se skutek stal, tedy, že ze strany obviněného došlo ke styku srovnatelným se souloží na poškozené AAAAA, která v době jeho údajného jednání měla být mladší 15 let. Dále uvedl, že závěr o jeho vině je založen vyloženě na skutkové verzi poškozené a na její výpovědi. Na věrohodnost výpovědi poškozené byla přibrána soudní znalkyně, která ohodnotila věrohodnost výpovědi poškozené za sníženou, přičemž znalkyně uvedla její výpověď jako nepravděpodobnou, avšak možnou variantu. Rovněž se vyjádřil k výpovědím svědků T. K. a O. K. Dále vyjádřil názor, že soudy měly aplikovat zásadu in dubio pro reo, neboť vina obviněného nebyla plně prokázána. Dovolatel dále namítl porušení práva na spravedlivý proces.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil ve výroku týkajícím se zamítnutí jeho odvolání, aby zrušil také rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 49 T 7/2019, v bodu B), a aby věc přikázal Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněné se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že dovolatel na podporu uplatněného důvodu dovolání uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Přitom jednání obviněného je prokázáno především výpovědí poškozené, jejíž výpověď je podpořena znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a svědeckými výpověďmi. K tomu je třeba uvést, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, do značné míry formalizovaný, jehož účelem není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí, nýbrž jen prověření důvodnosti tvrzení dovolatele o existenci jím uplatněného dovolacího důvodu. Řízení o dovolání nenabízí možnost přezkumu vyhrazený řádnému opravnému prostředku či dosáhnout posouzení věci ve třetím stupni řízení před soudem. Námitkami vyjádřenými v dovolání obviněného se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Jestliže tedy přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které dovolatel uplatnil již v řízení o řádném opravném prostředku, přičemž takto odůvodněné dovolání by mělo být odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
Dále uvedla, že se obviněný v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými, respektive komentuje rozsah dovolání a soudům vytýká jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Je naopak nutno konstatovat, že skutkové závěry soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Stejné stanovisko vyjádřil i odvolací soud, přičemž na důvody vyjádřené v jeho rozhodnutí je možno bez dalšího odkázat. Obviněný uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž předpokládá existenci vady v aplikaci hmotného práva na učiněná skutková zjištění. Obviněný se však svými námitkami domáhá odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, tedy pouze vykládá provedené důkazy jinak než soud a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřuje své námitky. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.
Lze uzavřít, že výhrady uplatněné dovolatelem není možno mít za důvodné a má za to, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako dovolání, jež bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu zjistil, že obviněný J. V. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění.
K obsahu podaného dovolání lze předně poznamenat, že obviněný obdobné námitky vznesl již ve svém odvolání. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Pokud dále Nejvyšší soud konfrontoval tyto jeho námitky se skutkovými a právními závěry napadených rozhodnutí, pak mohl konstatovat, že uvedené námitky obviněného nebylo možné podřadit pod uplatněný dovolací důvod. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (především výpovědi poškozené AAAAA a v návaznosti na to také znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, znalkyně PhDr. Jindřišky Záhorské, Ph.D., výpovědi svědků T. K. a O. K.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání obviněný nenamítal nic v tom smyslu, že by uvedený skutkový stav nevykazoval znaky zločinu znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Pouze takto koncipované námitky by obsahově odpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný založil dovolání v celém rozsahu na námitkách vyloženě jen skutkové povahy. Tyto námitky se odvíjely od jeho tvrzení, že se uvedeného jednání nedopustil. Dovolatel totiž jejich prostřednictvím pouze předkládá dovolacímu soudu vlastní (pro něj příznivější a od skutkových zjištění soudů odlišnou) verzi skutkového děje s tím, že polemizuje s obsahem provedeného dokazování a především se způsobem, jakým soudy hodnotily (ve věci provedené) důkazy. Až sekundárně - z uvedených skutkových výhrad - vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Přitom jak soud nalézací, tak i soud odvolací v odůvodnění svých rozhodnutí jasně objasnily, z jakých důkazů vycházely a jak jednotlivé důkazy hodnotily a proč uznaly dovolatele vinným právě výše uvedeným trestným činem. Tyto námitky ovšem nejsou podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., neboť s ním obsahově nijak nekorespondují. Nenamítají rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Pokud tedy obviněný deklarovaný dovolací důvod odůvodňuje v zásadě toliko námitkami skutkové povahy, pak tyto jeho námitky nebylo možné podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K těmto námitkám se dovolací soud vyjadřuje jen stručně a ve své podstatě nad rámec nezbytného zdůvodnění, neboť nevyhovuje-li dovolací argumentace uplatněnému dovolacímu důvodu, nemůže ani vyvolat přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Ten proto k důkladnějšímu rozboru přistupuje jen za situace, kdy dovolatel výraznějším způsobem argumentačně podepře své tvrzení, že postupem soudů nižších stupňů a vydáním odsuzujících rozhodnutí došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Reakce dovolacího soudu by byla nezbytná zejména tehdy, pokud by byla napadená rozhodnutí zatížena vadami v podobě extrémních rozporů mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, v důsledku čehož by se výsledek dokazování jevil jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť by se skutková zjištění, o která by se opírala vydaná rozhodnutí, nacházela v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 888/2014 publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. ÚS).
Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
Žádnou z těchto vad důkazního řízení Nejvyšší soud v dané věci neshledal. Mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, z nichž v napadeném rozsudku vycházel i Vrchní soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé není žádný, natož extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají jasné obsahové zakotvení především ve svědecké výpovědi poškozené AAAAA. Soudy si byly vědomy protichůdnosti svědecké výpovědi poškozené a výpovědi obviněného i toho, že od vyšetřovaného skutku do období, než bylo zahájeno trestní stíhání, uplynulo dlouhé časové období. Již vzhledem k tomu soudy hodnotily svědeckou výpověď poškozené velmi obezřetně, zkoumaly ji z hlediska její obsahové konzistence, z hlediska jejího vztahu k ostatním důkazům a také z hlediska osobních vlastností poškozené zaručujících pravdivost jejích tvrzení. Pro náležité hodnocení svědecké výpovědi poškozené si soudy vytvořily odpovídající podklad zejména ve výpovědích svědků M. K. (která uvedla, že se poškozená s jednáním, kterého se vůči ní dopustil obviněný J. V., svěřila nejdříve tetě A. H. a pak vše řekla i jí), a dále ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, jímž byly objasněny osobní vlastnosti poškozené i to, že základ informací je reálný. Porovnání obsahu svědecké výpovědi poškozené s ostatními důkazy vedlo soudy k závěru, že její výpověď je věrohodná. Soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem a nedopustily se žádné deformace důkazů, ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Soudy se přesvědčivě vypořádaly s obhajobou obviněného. Jestliže v dovolání obviněný tuto obhajobu opakuje, lze odkázat na odůvodnění soudů obou stupňů.
Základní právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo nijak porušeno tím, že na podkladě provedených důkazů soudy učinily závěr, že obviněný je pachatelem předmětného činu. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Jak již bylo uvedeno výše, obviněný nesouhlasí se způsobem, jak soudy ve svých rozhodnutích hodnotily provedené důkazy, neboť podle jeho názoru přetrvávají ve věci pochybnosti a je namístě aplikovat zásadu in dubio pro reo. Námitka obviněného týkající se porušení uvedené zásady nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod, ale ani jiný, neboť směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo in dubio pro reo má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný uplatnil v návaznosti na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zjevně tedy v alternativě, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jestliže je však dovolání ve vztahu k dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podáno z jiného než zákonného důvodu, plyne z logiky věci, že stejné závěry platí i z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného J. V. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 7. 2020
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu