ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.958.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 958/2020-1090
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 9. 2020 o dovolání obviněného F. V. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 14. 5. 2020 sp. zn. 6 To 396/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 1 T 142/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného F. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 22. 10. 2019 sp. zn. 1 T 142/2018 byli uznáni vinnými obvinění M. H. a A. C., IČ: XY, přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku a obviněný F. V. přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný formou účastenství jako pomocník podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jichž se dopustili tím, že
Obžalovaný M. H. jako předseda představenstva společnosti A. C., XY, IČO: XY, a obžalovaná společnost A. C. v rámci její činnosti a v jejím zájmu jednáním předsedy představenstva M. H., který
1) podal dne 19. 12. 2012 na Finančním úřadě ve Zlíně přiznání k dani z přidané hodnoty (dále DPH) za zdaňovací období listopad 2012, ve kterém zcela záměrně s cílem zkrátit daňovou povinnost a vylákat výhodu na dani z přidané hodnoty neoprávněně uplatnil nárok na odpočet daně z přidané hodnoty, když zahrnul do přijatých zdanitelných plnění na řádku 40 plnění z faktury č. 120100148 ze dne 19. 11. 2012, základ daně 1 066 308 Kč a DPH 213 261,60 Kč, kterou převzal od F. V. a na které byla jako dodavatel uvedena F. T. g., XY, IČO: XY, a měla být za nákup pneumatických ovládacích prvků, vysokotlakých hadic a kompresorů, a zároveň na řádku 20 téhož daňového přiznání vykázal, že předmětné zboží zakoupené od společnosti F. T. g. dodal do jiného členského státu, konkrétně polské společnosti INDUSTRIAL SOLUTIONS GROUP Sp.z o. o., Dekabrystów 41, 422 00 Czestochowa, PL 9492192204, k čemuž nechal vystavit fakturu č. 121100472 ze dne 20. 11. 2012 na částku 1 599 462 Kč, mezinárodní nákladní list č. 8661555 ze dne 20. 11. 2012 a příjmové pokladní doklady, které měly potvrzovat úhradu,
2) podal dne 25. 1. 2013 na Finančním úřadě pro Zlínský kraj, Územní pracoviště ve Zlíně přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec 2012, ve kterém zcela záměrně s cílem zkrátit daňovou povinnost neoprávněně uplatnil nárok na odpočet daně z přidané hodnoty, když zahrnul do přijatých zdanitelných plnění na řádku 40 plnění z faktury č. 123100245 ze dne 5. 12. 2012, základ daně 755 452 Kč a DPH 151 090,40 Kč, kterou převzal od F. V. a na které byl jako dodavatel uvedena F. T. g., XY, IČ: XY, a měla být za nákup pneumatických ovládacích prvků, vysokotlakých hadic, kompresorů a vozíku na pneu, a zároveň na řádku 20 téhož daňového přiznání vykázal, že předmětné zboží zakoupené od F. T. g. dodal do jiného členského státu, konkrétně polské společnosti INDUSTRIAL SOLUTIONS GROUP Sp. z o.o., Dekabrystów 41, 422 00 Czestochowa, PL 9492192204, k čemuž nechal vystavit fakturu č. 121100501 ze dne 13. 12. 2012 na částku 1 147 740 Kč, mezinárodní nákladní list č. 8661556 ze dne 13. 12. 2012 a příjmové pokladní doklady, které měly potvrzovat úhradu,
přestože věděl, že se jedná o fiktivní daňové doklady vytvořené za účelem krácení daňových povinností, neboť věděl, že zboží uvedené na fakturách od společnosti F. T. g. nebylo ve skutečnosti společnosti A. C. dodáno, pokladními doklady tvrzené platby hotovosti neproběhly a stejně tak věděl, že toto zboží společnosti A. C. neprodala společnosti INDUSTRIAL SOLUTIONS GROUP Sp. z o.o., nebylo dopraveno do Polska a nepřijal za toto zboží od zástupce společnosti INDUSTRIAL SOLUTIONS GROUP Sp. z o.o. žádnou platbu, čímž za zdaňovací období listopad 2012 zkrátil daňovou povinnost společnosti A. C. na dani z přidané hodnoty ve výši 158 619,60 Kč a zároveň vylákal výhodu na této dani ve výši 54 642 Kč a za zdaňovací období prosinec 2012 zkrátil daňovou povinnost společnosti A. C. na dani z přidané hodnoty ve výši 151 090,40 Kč.
Obžalovaný F. V. jako jednatel F. T. g., XY, IČO: XY, vystavil pro společnost A. C., XY, IČO: XY, faktury:
- č. 120100148 ze dne 19. 11. 2012, základ daně 1 066 308 Kč, DPH 213 261,60 Kč,
- č. 123100245 ze dne 5. 12. 2012, základ daně 755 452 Kč, DPH 151 090,40 Kč,
které měly prokazovat dodání pneumatických ovládacích prvků, vysokotlakých hadic, kompresorů a vozíku na pneu, k daným fakturám vytvořil i dodací listy a k faktuře č. 123100245 i smlouvu o koupi strojů a příslušenství a příjmové pokladní doklady, které měly potvrzovat úhradu faktury v hotovosti, ačkoli věděl, že se jedná o doklady fiktivní, že zboží tak, jak je deklarováno na vystavených fakturách ve skutečnosti společnosti A. C. dodáno nebylo. Tyto doklady vytvořil a předal M. H. za účelem krácení daňových povinností společnosti A. C., aby jimi deklarovaná plnění mohla být uplatněna v rámci daňových přiznání k dani z přidané hodnoty za příslušná zdaňovací období, čímž M. H. a společnosti A. C. umožnil zkrácení daně z přidané hodnoty za zdaňovací období listopad 2012 a prosinec 2012 v celkové výši 309 710 Kč a vylákání nadměrného odpočtu DPH za zdaňovací období listopad 2012 ve výši 54 642 Kč.
Za to byl obviněnému M. H. podle §240 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu třiceti měsíců. Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen i peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 400 Kč, celkem 80 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu současně byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Obviněné A. C. byl podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, §18 odst. 1, 2 zák. č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, §67 odst. 3 tr. zákoníku a §68 odst. 1 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 1 800 Kč, celkem 180 000 Kč.
Obviněnému F. V. byl za výše uvedený přečin, sbíhající se zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, za který byl odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2014 č. j. 53 T 9/2013-3923, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 6. 2015 č. j. 2 To 33/2015-4134, a dále za sbíhající se trestný čin podílnictví z nedbalosti podle §252 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2009, za který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 11. 3. 2014 č. j. 18 T 30/2012-1016, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 9. 9. 2014 č. j. 6 To 251/2014-1055 uložen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen i peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 200 Kč, celkem 40 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl zároveň stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byly zrušeny výroky o trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2014 č. j. 53 T 9/2013-3923, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 6. 2015 č. j. 2 To 33/2015-4134, a z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 11. 3. 2014 č. j. 18 T 30/2012-1016, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 9. 9. 2014 č. j. 6 To 251/2014-1055, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Tento rozsudek napadli odvoláním všichni tři obvinění. O těchto rozhodl ve veřejném zasedání dne 14. 5. 2020 Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně rozsudkem pod sp. zn. 6 To 396/2019 tak, že I. podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ohledně obviněných M. H. a F. V. ve výrocích o trestech. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak sám uložil obviněnému M. H. podle §240 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku obviněnému uložil i peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 400 Kč, celkem 80 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nezaplatil, mu stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců.
Obviněnému F. V. za přečin podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný ve formě účastenství jako pomocník podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a sbíhající se zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, za který byl odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2014 č. j. 53 T 9/2013-3923, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 6. 2015 č. j. 2 To 33/2015-4134, a dále za sbíhající se trestný čin podílnictví z nedbalosti podle §252 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2009, za který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 11. 3. 2014 č. j. 18 T 30/2012-1016, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 9. 9. 2014 č. j. 6 To 251/2014-1055, podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku jej pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byly zrušeny výroky o trestech ohledně obviněného F. V. z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2014 č. j. 53 T 9/2013-3923, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 6. 2015 č. j. 2 To 33/2015-4134, a z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 11. 3. 2014 č. j. 18 T 30/2012-1016, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 9. 9. 2014 č. j. 6 To 251/2014-1055, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
II. Odvolání obviněné A. C. zamítl podle §256 tr. ř.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal dovolání obviněný F. V. s odkazem na důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Úvodem prohlašuje, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a také v něm chybí výrok, resp. je neúplný. Předmětné dovolání pak směřuje proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu. V další části odůvodnění dovolání se konstatuje, že rozhodnutí obou soudů spočívají na naprosto chybném hodnocení důkazů a skutkové závěry jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Dovolatel poté činí vlastní výčet a rozbor provedených důkazů a vyvozuje z toho závěr, že zařízení Drtikol existovalo, fungovalo a bylo prodáváno. Obchody a vývozy tak, jak byly deklarovány, se uskutečnily, nebyly fiktivní, ale faktické. V další části podrobuje kritice postup nalézacího soudu a posléze i odvolacího soudu a vyjadřuje nesouhlas s jejich jednotlivými skutkovými závěry. Na podporu svých úvah vznáší argumenty, které mají podpořit jeho verzi celého případu. Soudům mj. též vytýká procesní postup, zejména pokud jde o hodnocení jednotlivých důkazů, přičemž je toho názoru, že někteří svědci nebyli vyslechnuti dostatečně, jejich výpovědím nebyla věnována potřebná důležitost a vážnost, a pokud jde o ostatní důkazy, jako je odborné vyjádření k funkčnosti zařízení Drtikol, tak takový důkaz v posuzované věci označuje za irelevantní. Dále upozorňuje na pořízené videozáznamy a fotografie stroje Drtikol a v této souvislosti podrobuje kritice přístup odvolacího soudu, který na tyto důkazy ve svých závěrech dostatečně nezareagoval. V další pasáži podaného dovolání je i nadále polemizováno výhradně se skutkovými závěry soudů a předkládány jsou dovolatelovy názory na provedené důkazy, které mají doložit nesprávnost výsledného meritorního rozhodnutí. Podle dovolatele nebyly opatřeny důkazy tvořící ucelený řetězec odůvodňující závěr, že byl spáchán trestný čin. V takovém případě měly soudy postupovat podle zásady in dubio pro reo a obviněné zprostit obžaloby.
V závěru podaného dovolání pak s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek krajského soudu ve všech jeho výrocích (o vině a trestu) a dále postupoval podle §265m odst. 1 tr. ř. a F. V. zprostil obžaloby.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. nejprve konstatoval, že v předloženém dovolání je opakována obhajoba uplatněná obviněným již před nalézacím soudem, přičemž podstatná část textu je shodná s textem předchozího odvolání. Konkrétně, že obchody se zařízením „drtikol“ nebyly fiktivní a nesouhlasí tak se skutkovými zjištěními obou soudů. S těmito námitkami se ale již předchozí soudy vypořádaly ve svých rozhodnutích a s jejich argumentací se státní zástupce ztotožňuje. Z hlediska dovolání označuje za podstatné, že vznesené námitky samy o sobě žádný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují a námitku extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním obviněný neučinil. Celkový obsah jeho námitek spíše směřuje k tomu, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo, jíž nakonec sám zmiňuje v odst. 20 svého dovolání, ale jedná se o zásadu procesní, a nikoli hmotně právní, a Nejvyšší soud nepřipouští, aby její dodržení bylo zkoumáno v dovolacím řízení (viz bohatá judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu v tomto směru). Státní zástupce pak poukázal i na okolnost, že dovolatel v přípravném řízení odmítl vypovídat a teprve u hlavního líčení začal zařízení „drtikol“ a jeho obsluhu popisovat, ale jiným způsobem, než v jiné související věci, což ve svém výsledku podporuje závěr soudů, že tato zařízení nebyla obchodována v rozsahu tvrzeném dovolatelem a že tyto obchody byly fiktivní. V závěru svého vyjádření proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. S rozhodnutím v neveřejném zasedání vyslovil souhlas i pro případ obsažený v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný F. V. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl obviněnému při zachování výroku o vině z rozhodnutí soudu prvního stupně uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), resp. písm. k) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Obviněným uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný sice podal dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného je nutno považovat za námitky skutkového a procesního charakteru, týkající se především úplnosti dokazování a správnosti hodnocení provedených důkazů. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by soudy učiněná skutková zjištění nenaplňovala znaky pomoci k přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §24 odst. 1 písm. c), §240 odst. 1 tr. zákoníku. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů a v důsledku toho i odlišného skutkového stavu, než byl zjištěn předchozími soudy, byl tento ve svém výsledku i jiným způsobem právně posouzen. Takové námitky však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého je dovolání možno podat pouze tehdy, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, případně když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo pokud skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Nutno zdůraznit, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními učiněnými Okresním soudem ve Zlíně v jeho rozhodnutí, z nichž následně vycházel také Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně o žádný extrémní rozpor nejedná. Nejvyšší soud dospěl k tomuto závěru při vědomí ustálené judikatury Ústavního soudu, podle níž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04, nebo stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 aj.).
Navíc, pokud jde o některou z výše uvedených závažných procesních vad postihujících důkazní řízení, tak je třeba prohlásit, že žádnou z nich dovolatel v posuzované věci kvalifikovaně nenamítl, byť své dovolání uvodil tvrzením o existenci extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním soudů a provedenými důkazy. Ve skutečnosti totiž dovolatel ve svém podrobném a rozsáhlém podání provádí pouze vlastní hodnocení provedených důkazů a z nich vytváří odlišné skutkové závěry, z nichž pak dovozuje i jiné závěry právní. Nejvyšší soud ale nelze chápat jako jakousi superrevizní instanci, jejímž úkolem je detailně zkoumat celý procesní spis a opětovně zkoumat a hodnotit důkazy již zhodnocené v předchozím řízení soudy nižších stupňů, a to aniž by je mohl sám bezprostředně provádět.
Navzdory tomu Nejvyšší soud může konstatovat, že rozhodnutí soudů obou stupňů plně odrážejí úplná skutková zjištění, adekvátní hodnocení důkazů a z toho vyvozené hmotně právní posouzení skutku, přičemž v žádném případě nedošlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces ani práva rovnosti účastníků soudních sporů (viz odůvodnění jejich rozhodnutí, OS str. 10 – 17, KS str. 7 – 11). Výsledek důkazního řízení tak zcela konvenuje zákonným požadavkům stanoveným v §2 odst. 6 tr. ř., a je plně v souladu se zásadami formální logiky a nelze z něj v žádném případě dovodit případný projev libovůle nalézacího ani odvolacího soudu. Nejvyšší soud se proto ztotožnil s názorem soudů prvního a druhého stupně v tom, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Závěr o vině obviněného byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný významný rozpor.
V této souvislosti je třeba též zmínit, že Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat.
Pokud obviněný v podaném dovolání rovněž poukazoval na údajné porušení zásady in dubio pro reo, je třeba připomenout, že taková námitka obsahově nenaplňuje uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ani jiný zákonný dovolací důvod uvedený v §265b tr. ř. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.), znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Z uvedeného vymezení vyplývá, že tato zásada se vztahuje výlučně k otázce zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení skutku, jak má na mysli §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je však zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud navíc v této souvislosti ve svém usnesení ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/2002, konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo a stejně tak zásady presumpce neviny naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.
Zásadu in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001).
Jestliže dovolatel v závěrečném petitu zmínil jako důvod pro zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu též důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., jenž v sobě zahrnuje vadu rozhodnutí, pokud v něm některý výrok chybí nebo je neúplný, tak je nutno zároveň uvést, že se jedná o jedinou zmínku ohledně tohoto dovolacího důvodu v celém jeho mimořádném opravném prostředku. Z něho totiž vůbec není patrné, který výrok v rozsudku soudu druhého stupně by měl chybět, nebo by byl neúplný.
K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se vyjádřil i Ústavní soud, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005 sp. zn. III. ÚS 78/05, kde mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Zároveň je třeba zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen v dovolání odkázat jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) - l ) tr. ř., a současně musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.
V důsledku toho se dovolací soud pouze formálně zmíněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. nezabýval.
V konečném výsledku tak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky obviněného F. V. ve skutečnosti nerespektují věcné zaměření uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádného jiného z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. Rozhodl proto tak, že podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl podané dovolání, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 9. 2020
JUDr. František Hrabec
předseda senátu