ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.106.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 106/2020-401
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 1. 2020 o dovolání, které podal obviněný M. B., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. 10. 2019, č. j. 31 To 301/2019-351, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 14 T 91/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. 10. 2019, č. j. 31 To 301/2019-351, byl k odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 28. 1. 2019, č. j. 14 T 91/2018-288, kterým byl obviněný M. B. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou [pro týž trestný čin byl odsouzen také spoluobviněný J. S.], dále bylo rozhodnutu o povinnosti obou obviněných společně a nerozdílně podle §228 odst. 1 tr. ř. zaplatit poškozené zdravotní pojišťovně škodu ve výši 59 439 Kč, a poškozená H. S. byla podle §229 odst. 1 tr. ř. se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních a nově podle §259 odst. 3 tr. ř. byl obviněnému podle §173 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou; jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
2. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. 10. 2019, č. j. 31 To 301/2019-351, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Na podporu zmíněného dovolacího důvodu uvedl, že soudy nižších stupňů ignorovaly jeho požadavek na vypracování znaleckého posudku „z oblasti psychologie a psychiatrie“ a využily starý psychiatrický posudek, přestože trpí středně těžkou debilitou, na což pobírá invalidní důchod. Dále argumentuje tím, že se se spoluobviněným domluvili na tom, že poškozenou okradou, aniž by bylo zjištěno, čí to byl nápad, přitom však bylo bez jakýchkoli pochybností zjištěno, že to byl pouze obviněný S., kdo se činu dopustil. Hájí se tím, že žádná dohoda o fyzickém násilí vůči poškozené mezi nimi nebyla. Vzhledem k tomu, že neodnášel kabelku poškozené, nepřichází v úvahu ani posouzení jeho jednání jako pomoc. Soudům vytýká, že se nevypořádaly s jeho námitkou, že ze strany obviněného S. šlo o exces. Dále má výhrady k hodnocení výpovědi svědkyně-poškozené, kdy podle něj uvedla rozdílné skutečnosti při prvním výslechu a následném, ale nic neuvedla k vlastnímu útoku. Výhrady rovněž vznesl k otázce trestu, kdy se pozastavuje nad tím, že jemu byl uložen nepodmíněný trest a obviněnému S. trest podmíněně odložený. Závěrem navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu odvolacího i soudu prvního stupně a věc vrátil Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou.
3. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření uvedla, že přestože obviněný v dovolání uvádí, že uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., z jím uplatněné argumentace je patrno, že měl na mysli §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud jde o vlastní dovolací argumentaci, je státní zástupkyně přesvědčena, že z provedeného dokazování je nepochybné, že na předmětném trestném činu byli oba obvinění domluveni a z výpovědi poškozené vyplynulo, že od ní odbíhali dva pachatelé, z nichž obviněný měl její kabelku, tudíž se podílel aktivně na jejím napadení. Státní zástupkyně rovněž poukazuje na to, že z pohledu spolupachatelství je nerozhodné, že se jednotliví obvinění na napadení podíleli odlišným způsobem. Ze znaleckého posudku, který byl sice vypracován v jiné věci obviněného, vyplynulo, že u obviněného jsou rozpoznávací a ovládací schopnosti plně zachovány. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhla dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
II.
Přípustnost dovolání
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř. Předně je nutno uvést, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případě, že „byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání“. Z dovolací argumentace je zcela zřejmé, že ve vztahu k výše uvedenému dovolacímu důvodu námitky uplatněny nejsou. Naopak je nezpochybnitelné, že obsahově obviněným uplatněné námitky směřují proti právní kvalifikaci jednání, kterým byl obviněný uznán vinným.
6. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
8. Jak již ve svém vyjádření uvedla státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, musí rovněž Nejvyšší soud konstatovat, že námitky obviněného v dovolání uplatněné jsou obsahově shodné s námitkami, které obviněný uplatnil již v řízení před soudy nižších stupňů a se kterými se tyto dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádaly. V řízení před soudem prvního stupně obviněný mj. uvedl, že se domluvili s obviněným S., protože potřebovali nějaké peníze, ale vzhledem k tomu, že on měl podmínku, vydal se za poškozenou, která vystoupila z autobusu obviněný S., a on na něj čekal na kopci, vzdáleném od místa útoku obviněného S. na poškozenou cca 16 metrů a tam obviněného poškozená vidět nemohla. Obdobné námitky zazněly také v odvolání obviněného, což je patrno např. z bodu 3) rozsudku odvolacího soudu, kde obviněný uváděl, že násilí na poškozené se dopustil sám spoluobviněný a on (obviněný B.) se mohl maximálně dopustit přečinu krádeže.
9. V souvislosti s uplatněnými námitkami musí Nejvyšší soud uvést, že zjištění ohledně charakteru uplatněných námitek má svůj dopad do oblasti rozsahu dovolacího řízení (prvotně posouzení pravé podstaty dovolacích námitek). Právě posouzení pravé podstaty dovolacích námitek Nejvyšším soudem je podstatné z pohledu dalšího nazírání na podané dovolání, neboť Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
10. Nejvyšším soudem bylo shora konstatováno, že uvedenými námitkami obviněný zpochybňuje soudy provedené dokazování a hodnocení důkazů, tj. zjištěný skutkový stav věci a domáhá se primárně takového závěru, který by odpovídal jeho představám, a který by spočíval v tom, že předmětný skutkový děj proběhl podle jeho výpovědi, tedy že on se jednání nedopustil, poškozenou nenapadl, na jejím napadení se nepodílel, a to ani předchozí domluvou. Připustil sice, že potřebovali peníze, ale vzhledem k tomu, že si byl vědom své podmínky, do dalšího jednání, které bylo plně v režii spoluobviněného, se nezapojil a jeho jednání nebylo ani dostatečně v tomto směru prokázáno. Na případ opakovaných námitek pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. [avšak pouze za situace, kdy bylo možno námitky v dovolání uplatněné pod dovolací důvod podřadit]. V souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces a pravou podstatou námitek, odkazujících (formálně) na porušení uvedené zásady musí Nejvyšší soud zdůraznit význam rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
11. V souvislosti s námitkami obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné, a to nad rámec úvah soudu prvního i druhého stupně uvést, že z provedeného dokazování vyplývá jednoznačný závěr, že to byl obviněný, kdo přišel s nápadem z důvodu nedostatku finančních prostředků si tyto opatřit, a za tím účelem si vyhlédli se spoluobviněným 83 letou ženu nastupující do autobusu. Spoluobviněný uvedl, že to byl nápad „B.“ a sám obviněný nejprve u hlavního líčení uvedl rovněž, že to byl jeho nápad (viz bod 3 rozsudku). Spoluobviněný následně uvedl, že obviněný B. mu řekl, aby to udělal sám, že má strach, neboť má podmínku. Z této části výpovědi spoluobviněného pak těžil obviněný v dalším řízení i v řízení o dovolání, kdy argumentoval a argumentuje tím, že se na napadení poškozené nepodílel a vše bylo v režii spoluobviněného a on byl ve větší vzdálenosti od místa, kde ho poškozená nemohla vidět. V tomto směru soudy nižších stupňů důvodně neuvěřili nejen výpovědi spoluobviněného, ale ani obhajobě obviněného, neboť správně bylo poukázáno na dobu a roční období, kdy k napadení poškozené došlo a s tím spojené světelné podmínky, ale zejména pak na výpověď poškozené, kterou důvodně soudy nižších stupňů považovaly za pravdivou, když z ní vyplynulo (bod 4 rozsudku soudu prvního stupně), že sice ztratila vědomí a není schopna uvést na jak dlouhou dobu, ale probudila jí bolest, jak jí útočníci kopali do levé pánve, proto začala křičet a útočníci vyskočili a ten vyšší [spoluobviněný S. uváděl výšku 120 cm a váhu 62 kg, obviněný B. výšku 163 cm a váhu 56 kg ] vzal její kabelku a kolem zdi oba běželi pryč. Touto částí výpovědi poškozené je tedy vyvrácena obhajoba obviněného, že se na napadení poškozené nepodílel a byl mimo její napadení, vzdálen cca 16 metrů a poškozená jej nemohla vidět. Jediné, co nedokázala poškozená uvést, bylo to, zda do ní kopal jeden či oba útočníci.
12. S ohledem na shora uvedené skutečnosti, kdy byla vyvrácena obhajoba obviněného, že na místě napadení poškozené nebyl, je zcela bezpředmětné zabývat se otázkou excesu, neboť byla vyvrácena verze obviněného, kterou se snažil nejen dovolací soud, ale také soudy nižších stupňů přesvědčit o tom, že skutkový děj proběhl jinak, než zjistily soudy nižších stupňů [obviněný např. uvedl, „z výslechu obou obviněných byla potvrzena skutečnost, že samotného činu se dopustil pouze obviněný S. a není důvod, proč tomu nevěřit“]. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně na základě provedených důkazů konstatoval, že obviněný B. se aktivně účastnil na napadení poškozené a zmocnění se jejího majetku [viz bod 6) jeho rozsudku].
13. Správné jsou rovněž závěry, které vedly soudy nižších stupňů k nevyhovění žádosti obviněného o doplnění dokazování, která spočívala ve vypracování znaleckého posudku „z oblasti psychologie a psychiatrie“. Soud prvního stupně své závěry vyjádřil v bodě 9) svého rozsudku a odvolací soud po doplnění dokazování, kdy vyšel ze závěrů znalce MUDr. Tržického v trestní věci zpracované ve spise Okresního soudu v Liberci sp. zn. 6 T 203/2014 konstatoval, že „obviněný netrpí duševní nemocí nebo poruchou, jeho stav je neměnný, jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti jsou plně zachovány“ (viz bod 5 rozsudku odvolacího soudu). Nad rámec závěrů, které učinily soudy nižších stupňů, se kterými se Nejvyšší soud ztotožňuje, pouze poznamenává, že obviněný, který se dovolává své „středně těžké debility“ a patrně z toho chce dovodit zjištění skutečností, které by měly vyznívat v jeho prospěch, obdobným způsobem – pro něj výhodným- instruoval spoluobviněného např. v tom, že pokud spoluobviněný nemá jízdenku na MHD, může jet s ním, neboť on má průkazku ZTP a může jet s ním zadarmo jako doprovod, případně jeho argumentace, že se na napadení poškozené nepodílel a toto bylo v režii spoluobviněného, neboť si uvědomoval, že má podmínku [správně soud prvního stupně poukázal na to, že obviněný svým handicapem chladně kalkuluje].
14. Pokud v bodě II. d) svého dovolání obviněný vznáší řečnickou otázku, že „agresorem v tomto bodě byl spoluobviněný S. a nelze logicky odůvodnit, proč agresor dostal podmíněný trest a obviněný B. trest odnětí svobody“, pak Nejvyšší soud odkazuje nejen na shora uvedené a hodnotící závěry soudu prvního a druhého stupně, ale také na odůvodnění trestů soudem prvního stupně [viz bod 16, 19) u obviněného B.; zde odkazuje Nejvyšší soud např. na rozh. č. 10/1974 Sb. rozh. tr.], kdy v případě spoluobviněného S. mohl soud konstatovat, že se jedná o osobu doposud netrestanou, stejně jako na hodnotící úvahy odvolacího soudu při ukládání trestu (viz bod 7, 8 rozsudku). Pokud se obviněný v dovolání pozastavil nad tím, že jemu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody a spoluobviněnému byl trest odnětí svobody podmíněně odložen a on tuto diferenciaci nepovažuje za adekvátní, pak jej musí Nejvyšší soud upozornit, že v předmětné věci neuplatnil obviněný žádnou relevantní námitku a šlo, jak již bylo uvedeno Nejvyšším soudem ze strany obviněného spíše o řečnickou otázku. I přes uvedené konstatování však považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který obviněným nebyl neuplatněn), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. (resp. §41, §42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice . … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
15. K námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a jak již bylo shora konstatováno, kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, přičemž nelze dospět k závěru, že by svá rozhodnutí řádně, logicky a přesvědčivě nezdůvodnily a tato vykazovala znaky libovůle, za situace, kdy se rovněž dostatečně a přesvědčivě vypořádaly s námitkami obviněného ohledně doplnění dokazování, považuje Nejvyšší soud za potřebné, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je potřebné upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
16. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem, kdy Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné v dovolání se s uplatněným dovolacím důvodem míjí dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 1. 2020
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu