ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.1512.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 1512/2019-3314
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 2. 2020 o dovolání, které podala obviněná M. Z. , roz. S., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 3 To 117/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 2/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné M. Z. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 39 T 2/2017, byla obviněná M. Z. (dále jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) uznána vinnou zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila tím, že:
„v období od 18. 1. 2011 do 11. 3. 2013 jako zaměstnankyně společnosti A. A., se sídlem XY, nyní v konkurzu, IČO: XY, na pozici asistentky, pokladní a účetní, a současně jako zaměstnankyně spol. A., IČO: XY, se sídlem XY, na pozici obchodního referenta a účetní, oprávněná vedením účetnictví obou společností s dispozičním oprávněním k bankovním účtům obou společností, přijímala od zákazníků spol. A. A. nebo od pokladních poboček spol. A. A. finanční hotovost za prodej vozidel, a to za účelem uložení těchto finančních prostředků na účty společnosti A. A., ovšem tyto níže uvedené převzaté finanční prostředky si ponechala pro svoji osobní potřebu a na účty a pokladnu společnosti A. A. je nevložila,
a následně s cílem zakrytí těchto chybějících úhrad od zákazníků společnosti A. A. provedla zaúčtování jiných příchozích plateb z bankovních účtů společnosti A. na účty společnosti A. A. tak, že v účetnictví spol. A. A. napárovala tyto přijaté platby od společnosti A. na úhradu faktur od zákazníků společnosti A. A., kteří ve skutečnosti již před tím za zakoupená vozidla provedli hotovostní platby, které si obžalovaná ponechala pro svoji potřebu, přičemž konkrétně jednala na základě následujících obchodních případů:
A/ jednak peněžní prostředky zaplacené a převzaté od zákazníků za prodaná vozidla dodaná společností A. A., si obžalovaná ponechala pro vlastní potřebu, nepřevedla ve prospěch společnosti A. A., poté je jako chybějící uhradila z bankovních účtů společnosti A., ačkoli společnost A. nebyla odběratelem těchto zakoupených vozidel, a to ve vztahu k fakturám a zákazníkům konkrétně uvedeným v rozhodnutí soudu prvního stupně.
B/ jednak peněžní prostředky zaplacené zákazníky za prodaná vozidla dodaná společností A. A., si obžalovaná ponechala pro vlastní potřebu a převzala je od pokladní společnosti A. A. za účelem vkladu na bankovní účet spol. A. A. u České spořitelny, a.s., což neprovedla, a následně je uhradila z bankovního účtu spol. A., ačkoli společnost A. nebyla odběratelem těchto zakoupených vozidel, a to ve vztahu k plněním konkrétně popsaným v rozsudku soudu prvního stupně,
v důsledku těchto účetních operací z účtů společnosti A. na účty společnosti A. A. se navyšovaly neuhrazené závazky spol. A. vůči spol. A. A. z jiných obchodních případů, v důsledku čehož si obžalovaná postupně přisvojila finanční prostředky z majetku společnosti A. A., a této svým jednáním způsobila škodu ve výši nejméně 6.486.123 Kč.“
2. Za uvedený zločin byla podle §206 odst. 5 tr. zákoníku odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byla pro výkon tohoto trestu zařazena do věznice s ostrahou. Podle §66 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku jí byl uložen trest propadnutí v rozhodnutí specifikovaného majetku (bytu, domu, pozemků a finančních prostředků). Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu zaměstnání či funkce v pozici hmotně odpovědného vedoucího pracovníka na dobu čtyř let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla zavázána k povinnosti uhradit poškozené společnosti A. A., škodu ve výši 5.931.456,- Kč.
3. Odvolání, které proti tomuto rozsudku podala obviněná, bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 3 To 117/2018, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
4. Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podala obviněná prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
5. Ve svém mimořádném opravném prostředku uvedla, že doklady svědčící o předávání peněz a jejich vrácení se ztratily. Odvolací soud sice vyzval insolvenčního správce, aby dodal listiny předané k archivaci, ten ale v přípisu soudu uvedl, že předmětné důkazy se nepodařilo nalézt. „Z toho je vyvozeno“, že takové důkazy ani nikdy neexistovaly, což má pro obviněnou zdrcující důsledky.
6. Dovolatelka zdůraznila, že o námitkách proti skutkovým zjištěním obecných soudů je možné rozhodovat za předpokladu, že je zde dán extrémní rozpor mezi zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy, tedy došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Je přesvědčena, že provedené dokazování je v rozporu se skutkovým stavem zjištěným oběma obecnými soudy a je důvodem pro zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a pro vrácení věci zpět k dalšímu řízení. Odvolací soud při hodnocení osoby svědka L. Č. uvedl, že souhlasí s postojem nalézacího soudu stran nepřipojení spisu tohoto svědka o jeho trestné činnosti, jelikož trestná činnost dovolatelky není v přímé souvislosti s trestnou činností tohoto svědka, že je odvolacímu soudu „obsah spisu důvěrně znám“ z předchozí rozhodovací praxe a že kdyby měl tento soud jakékoli „pochybení“ o skutečnostech svědčících ve prospěch dovolatelky, spis by připojil. Odvolací soud tedy zamítl provedení výše uvedeného důkazu poukazem na to, že zná obsah spisu, avšak nezná jej dovolatelka, a tak si přisvojil právo hodnotit obsah důkazu, který nebyl proveden. Stejně tak podle obviněné působí podivně, když odvolací soud přisvědčil její námitce ohledně opomenutého důkazu v podobě výkazů předkládaných bankám v období let 2012 až 2013 za společnost A. A. Uvedla, že „přesto, že odvolací soud hovoří o „neprocesním postupu“ nalézacího soudu, neprovedení tohoto „neprocesního prostupu“ nemůže podle odvolacího soudu vyvolat diskvalifikaci celého řízení“. Uvedla, že smyslem trestního řízení není za každou cenu hájit již proběhlé řízení, smyslem je spravedlivý proces. Nalézací soud pohledem zjednodušené logiky přisvědčil „jednodušší variantě“, znamenající její odsouzení, před prověřením jiných možností skutkového děje, protože tyto okolnosti jsou složitější a šlo by o „komplot“.
7. Dovolatelka rovněž uvedla, že k věci nevypovídala a že to dodatečně považuje za chybu. Žádné finanční prostředky u ní nebyly nalezeny, neměla je v hotovosti, ani na účtech. Přesto je podle odvolacího soudu tato námitka lichá. Namítla, že měla doklady o tom, že peníze předala podle pokynů svědka Č. právě jemu. Ty však byly zabaveny policií při domovní prohlídce. Insolvenční správce uvedl, že je nedohledal. Neobjasnění „této věci, důkazů, které mohly obviněnou zcela vyvinit“, je podle ní fatální chybou ze strany obecných soudů.
8. Dále prezentovala, že podle výpovědi svědka Č. měla na starosti pokladnu jen v letech 2009 až 2010, v období 2011 až 2013 žádnou hotovost nepřebírala. S tím se odvolací soud nevypořádal, ani se tím nezabýval. Místo toho, aby se soudy zabývaly otázkou, jak je možné, že jednatel firmy se dozví o chybějících penězích a nereaguje na to, považoval to odvolací soud za „normální“. Na jedné straně „dával“ odvolací soud za pravdu obviněné, že to byl svědek Č., kdo rozhodoval o toku finančních prostředků, na straně druhé uvedl obviněnou jako jednající osobu, pravou ruku svědka Č. Z pojmu „pravá ruka“ vyplývá přece hlavní pomocník pachatele, a nikoli sám hlavní pachatel. Odvolací soud připustil jako jednu z variant, že to byl svědek Č., kdo rozhodoval o platbách a finančních tocích, a současně připustil variantu, že to byla dovolatelka, kdo vše režíroval, rozhodoval a vykonával, když byla svědkovou „pravou rukou“. Jedno vylučuje druhé.
9. Ačkoli nalézací soud dospěl k závěru, že dovolatelka byla hlavní účetní, nebylo tomu tak. Tuto funkci vykonávala L. Š. a po ní L. Š. Odvolací soud sice připustil, že dovolatelka nebyla hlavní účetní, avšak měla to být právě ona, kdo „sofistikovaným způsobem“ manipuloval účetními systémy. Přitom všechny uživatelské účty společnosti A. A. byly chráněny hesly a není jasné, zda a odkud by obviněná tato hesla znala a jak prováděla „zapárování“ a jak by přesvědčila hlavní účetní, aby zůstatky pokladen odsouhlasila. Přihlašování do účetního systému probíhalo podle odvolacího soudu ze stanice Z., což ale nedokazuje, že to byla právě dovolatelka, kdo toto prováděl.
10. I výrok o trestu vzbuzuje podle obviněné otazníky. Jako vedlejší trest jí byl uložen trest propadnutí části majetku. Jde o nemovitosti (byt ve Žďáru nad Sázavou a dům s pozemky v obci XY) a finanční prostředky. Ani jedna z nemovitostí nemá žádný vztah k trestné činnosti, pro kterou byla odsouzena. Byt ve Žďáru nad Sázavou nabyla 13 let před souzenou trestnou činností a dům s pozemky v obci XY v roce 2003, také dávno před datem trestné činnosti. Jde o nabytí, které nikterak nesouvisí s trestnou činností. Dodala, že pečuje o nezletilou dceru, která nemá kde bydlet, její předškolní a školní vývoj je tím ohrožen. Trest je tak podle ní v rozporu s účelem trestu propadnutí majetku. Poukázala pak ještě na řadu principů trestního řízení – zejména právo na obhajobu, presumpci neviny, fair proces a zásadu in dubio pro reo.
11. Z uvedených důvodů obviněná navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a věc mu vrátil se závaznými pokyny k dalšímu řízení. Současně požádala dovolací soud o odklad vykonatelnosti „rozhodnutí“ o trestu odnětí svobody s ohledem na to, že v její péči je i nezletilá šestiletá dcera.
12. Následně obviněná podala doplnění dovolání, v němž zdůraznila, že jí bylo prokázáno pouze předání malé části hotovostních peněz, a to z peněžních prostředků uvedených v části B prvoinstančního rozsudku. Soudní spis i policejní protokoly obsahují důkazy o tom, že ke stejným machinacím docházelo i v roce 2013, kdy byla na mateřské a rodičovské dovolené. To ignoroval jak policejní orgán, tak soudy v obou stupních. Dále bylo prokázáno, že i po předání počítače v prvním červnovém týdnu se nadále děly další neoprávněné záznamy v účetnictví. V tomto případě už obviněná ani počítač s přístupem neměla. S tím se odvolací soud vypořádal v bodě 46. a 47. pouze tak, že údajně svědek S. vypověděl, že údajně odpojil přístup až v srpnu. Z výslechu svědka je však parné, že ten si svoji činnost ohledně odsouzené příliš nepamatoval. Dále policejní orgán a soudy obou stupňů neprovedly některé, obviněnou navrhované důkazy. Prvním takovým důkazem byly účetní výkazy, které musely být předávány bance Raiffeisenbank, ty byly nejprve zamítnuty policejním komisařem přípisem ze dne 26. 1. 2017, a poté byly opětně zamítnuty odvolacím soudem. Tento soud zhodnotil důkazy bez jejich provedení, ačkoli z nich mohlo být vyčteno, jaké byly jednotlivé měsíční bilance mezi společnostmi A. A. a A., když tyto výkazy musel svědek Č. měsíčně podepisovat a hlásit a na případné nesrovnalosti by se muselo každý měsíc přijít. Odvolací soud rovněž nijak nehodnotil výpověď „bílého koně“ H. Dalším neprovedeným důkazem byly doklady zabavené Policií při domovní prohlídce obviněné. Tyto doklady prokazovaly předávání hotovosti jednateli A. A. Tyto zásadní dokumenty se ze spisu ztratily – obviněná tak činností orgánů činných v trestním řízení ztratila fakticky jakoukoliv možnost svou nevinu prokázat.
13. K přihlašování do počítačové sítě a možnosti zneužití jména obviněná odkázala na přípis ze dne 14. 11. 2017, kde uvedla podrobné důvody, proč provedené důkazy nemohou obsahovat identifikaci její osoby jako uživatele, k tomuto podání se však soud ani v jednom stupni nevyjádřil a ani nevysvětlil, proč se těmito argumenty a navrženými důkazy nezabýval. Hesla nutná k přístupu do sítě znali všichni. Jednalo se vždy o kombinaci jména a příjmení, díky tomu znali zaměstnanci hesla i dalších osob. Po zadání těchto hesel byla již dotyčná osoba v síti připojena pod jménem jiné osoby, takže na jméno obviněné se mohl přihlásit kdokoli, kdo znal její jméno a příjmení. Svědkyně Š. byla hlavní účetní, která byla za účetnictví odpovědná a pokud by prováděla svou činnost řádně, nemohlo by k účetním machinacím docházet. Ze strany soudů je bagatelizována činnost auditora, jakož i provedení auditu jako takového. Pokud hlavní účetní neinformovala auditorku a podepsala odsouhlasení stavu pokladny, když sama věděla o tom, že peníze chybí, jednalo se přinejmenším o velmi vážné porušení zákona o účetnictví. Svědkyně L. Š. se ve své výpovědi doznala k nestandardnímu účtování. Tyto skutečnosti měly být prošetřeny a nikoli ignorovány, neboť tím se uvedená svědkyně doznala k trestné činnosti. Obviněná také opětovně namítla, že jí nebylo umožněno se seznámit se spisem z trestního řízení, ve kterém byl odsouzen její nadřízený a svědek L. Č. Pokud by se mohla seznámit s tímto spisem, mohla lépe koncipovat svoji obhajobu, upozornit na případné další skutečnosti a důkazy a prokázat svoji nevinu.
14. Dále poznamenala, že výpovědi údajně prokazují, že si ponechávala hotovost. Tyto výpovědi, na které soud odkazuje, však pouze stanovují, že zákazníci A. A. platili hotově, nikoli už pak předávání peněz. Odvolací soud shrnul zcela bez důkazů, že obviněná údajně prý měla přístup ke všem pokladnám, přičemž není jasné, na základě čeho k tomu dospěl. Z žádného písemného důkazu ani výpovědi nevyplývá jeho tvrzení, že obviněná byla na pozici zástupce jednatele, taková pozice neexistuje a nezná ji ani zákon. Stejně tak není jasné, na základě čeho by obviněná mohla být vedoucí pracovník, jak se uvádí v bodu č. 43 rozhodnutí odvolacího soudu. Tvrzení, že měla přístup ke všem heslům, nemá oporu v provedeném dokazování. Závěrem doplnění dovolání obviněná uvedla, že trvá na svém návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu.
15. K tomuto dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že dovolatelka uplatnila argumentaci známou z její dosavadní obhajoby i z jejího odvolání. Je možno přisvědčit názoru odvolacího soudu, že ze zjištění, že k manipulaci docházelo ze stanice Z., tj. z počítače obviněné, je patrné, že popsanou činnost musel provádět někdo, kdo měl k jejímu počítači přístup, což byla primárně obviněná. K manipulaci docházelo i poté, co svědkyně L. Š. zjistila od pracovníků IT, že obviněná měla dva přístupy, neboť z práce odnesla i stolní počítač. Po zrušení tohoto přístupu již ke změnám nedocházelo. Nestandardní bylo i vrácení počítače obviněné, který přivezl v brzkých ranních hodinách na pobočku ve Žďáru nad Sázavou spolu s šanony společnosti A. její manžel, přičemž je nikomu nepředal, pouze je tam nechal ležet. Tyto důkazy uzavírají řetězec vypovídající o tom, že to byla právě obviněná, kdo manipuloval s účetními doklady skrze účetní systém.
16. Pokud jde o uložení trestu propadnutí majetku, je nezbytné, aby uložení tohoto trestu bylo odůvodněno se zřetelem k okolnostem spáchaného trestného činu a poměrům pachatele. Tento trest nemusí mít vztah ke spáchané trestné činnosti.
17. Námitkami obviněné se podle státní zástupkyně náležitě zabýval již soud druhého stupně, na jehož závěry lze bez výhrad odkázat. Obviněná se ve svém podání zabývá kromě uvedeného výlučně otázkami skutkovými, resp. komentuje rozsah odvolání a soudům vytýká jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Skutkové závěry jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud prvního stupně vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Stejné stanovisko vyjádřil i odvolací soud, přičemž na důvody vyjádřené v jeho rozhodnutí je možno bez dalšího odkázat. Výhrady obviněné nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.
18. Vzhledem k rozvedeným skutečnostem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasila s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné, než navrhované rozhodnutí.
III.
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
20. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 3 To 117/2018, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
21. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
22. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
23. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
24. Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa) , nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa).
25. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
26. V posuzované věci však námitky obviněné uplatněné v podaném dovolání směřují do oblasti skutkové, resp. procesní, neboť dovolatelka jimi soudům obou stupňů vytýká neúplné důkazní řízení, nenaplnění zásad trestního řízení, zejména zásady in dubio pro reo, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přičemž předkládá vlastní hodnotící úvahy k jednotlivým provedeným důkazům. Odmítá tak skutkový základ zjištěný soudy nižších stupňů a v návaznosti na to pak dospívá k závěru, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Právě z uvedených skutkových, resp. procesních výhrad vyvozuje závěr o naplnění uplatněných dovolacích důvodů.
27. Obviněná tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry učiněnými soudy po zhodnocení provedených důkazů a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) [potažmo písm. l)] tr. ř. spatřuje ve skutečnosti v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
28. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit (jak již výše naznačeno) v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy tzv. opomenutých důkazů , nezákonných důkazů a v neposlední řadě případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy , tj. když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (viz přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).
29. V tomto kontextu je namístě uvést, že v posuzované věci taková situace nenastala.
30. K námitce vytýkající neprovedení určitých důkazů je možné (stručně) poznamenat, že vadu v podobě opomenutých důkazů a neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
31. V dané věci soudy nižších stupňů neprovedly některé obhajobou navržené důkazy. Z jejich rozhodnutí je však zjevné, že považovaly dokazování již provedené za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností. Odvolací soud se k dané námitce vyjádřil konkrétně a podrobně zejména v bodech 36., 52.-53. a 57.-58. odůvodnění jeho rozhodnutí. Nejvyšší soud, který neshledal závěry odvolacího soudu vadnými, proto konstatuje, že důkazní řízení netrpělo takovým deficitem, který by znamenal porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu opomenutých důkazů.
32. Dále je na místě konstatovat, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů není podle Nejvyššího soudu dán extrémní nesoulad. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zjevné, že si byly vědomy důkazní situace, je patrné, jak hodnotily provedené důkazy (v dosavadním řízení provedené dokazování vytvořilo dostatečný základ pro náležité objasnění věci) a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.) a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry. Lze stručně poznamenat, že jejich skutková zjištění mají obsahové ukotvení v celé řadě provedených důkazů, z nichž lze připomenout především výpovědi svědků, zejména pracovníků společnosti A. A., informačních techniků spravujících počítačové informační systémy v dané společnosti a zástupce společnosti TEAS, jakož i její odborná vyjádření.
33. Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. K uvedenému nutno dodat, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Zároveň lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
34. Na tomto místě je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů. Odkázat je možno i na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Dovolací soud není oprávněn hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění.
35. Činí-li za dané situace obviněná kroky ke zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů a právě z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
36. Obviněná také vznesla námitky proti výroku o trestu propadnutí majetku. K tomu dovolací soud poznamenává, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §38 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
37. Vzhledem k uvedenému nelze námitky obviněné směřující proti výroku o trestu propadnutí majetku pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit.
38. Nad tento rámec je možno zmínit, že k uloženému trestu propadnutí majetku se náležitě vyjádřily oba soudy nižších stupňů (nalézací soud v odst. 75. odůvodnění svého rozhodnutí a soud druhého stupně v bodě 66. odůvodnění svého rozhodnutí) a na jejich závěry lze plně odkázat. Dovolací soud přesto stručně připomíná, že z dikce ustanovení §66 odst. 1 tr. zákoníku je patrné, že podmínkou uložení trestu propadnutí majetku není souvislost spáchané trestné činnosti s majetkem, jehož se má tento trest týkat (není tedy podmínkou, že by takový majetek musel být bezprostředním či zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti). Postrádá proto relevanci tvrzení obviněné, že ani jedna z nemovitostí, jichž se uložený trest týká, nemá žádný vztah k trestné činnosti, pro kterou byla odsouzena. Ve shodě se soudy nižších stupňů pak lze dodat, že daný trest není možno považovat za nepřiměřený či dokonce likvidační, neboť podle jejich zjištění do společného jmění manželů Z. náleží rovněž rodinný dům v obci XY, kde obviněná s manželem bydlí. Nemůže proto obstát ani její námitka, že pečuje o nezletilou dceru, která nemá kde bydlet, a její předškolní a školní vývoj je tak ohrožen.
39. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. pak Nejvyšší soud uvádí, že rozhodl-li v posuzované věci odvolací soud po věcném přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně a předcházejícího řízení, je zjevné, že tento dovolací důvod by mohl přicházet v úvahu pouze v jeho druhé alternativě [tj. byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.]. S ohledem na výše uvedené ovšem nutno konstatovat, že za situace, kdy se námitky obviněné míjely s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (a nebylo je možno podřadit ani pod jiný z dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř.), nemohly být podřazeny ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
40. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
41. Pokud v dovolání obviněná žádala „o odklad vykonatelnosti rozhodnutí o trestu odnětí svobody“, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvody pro přerušení nebo odložení výkonu rozhodnutí (takové konkrétní okolnosti vyplývající z podaného dovolání nebo z obsahu spisu, které by vyvolávaly opodstatněné pochybnosti o vhodnosti výkonu rozhodnutí) neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněné k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 2. 2020
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu