ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.225.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 225/2020-803
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 2. 2020 o dovolání obviněného P. B. , nar. XY, trvale bytem XY současně bytem XY, okres Karviná, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 6 To 131/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 102 T 64/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 102 T 64/2018, byl P. B. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným ad 1. přečinem šíření pornografie podle §191 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, ad 2. přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 1 tr. zákoníku a ad 3. zločinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 3, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáním popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Za toto jednání byl podle §192 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let a šesti měsíců. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to věcí blíže specifikovaných ve výrokové části citovaného rozsudku.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově podal obviněný a státní zástupce odvolání, která Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 6 To 131/2019, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Ostravě dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V dovolání dále obhájce uvedl, že je podává z tzv. opatrnosti, neboť obviněný nereaguje na opakované výzvy obhájce ke sdělení stanoviska k podání dovolání. V dovolání je poukazováno na to, že obviněný od počátku řízení brojil proti obvinění a tvrdil, že pokud byly zjištěny stopy po jeho nežádoucím nakládání s tzv. závadovým obsahem, pak tyto soubory nevytvořil ani nestahoval a vědomě nedistribuoval. Dělo se tak bez jeho vůle, díky vlastnostem programu, který využíval a neměl o nich povědomí (samočinný postup programu při stahování, ukládání a šíření souborů). Dále předložil námitky stran účelovosti tvrzení a závěrů znalců. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud „rozhodnutí soudů obou stupňů jako nezákonné zrušil a věc vrátil soudu k novému projednání a rozhodnutí“.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh řízení a obsah dovolání. Dále obecně vyložil, kdy je dán deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dodal, že námitky uvedené v dovolání jsou námitkami skutkovými a v dovolacím řízení se jimi proto nelze zabývat. Dodal, že obsahově shodné námitky již obviněný uplatnil v předcházejících fázích řízení, přičemž soudy se jimi zabývaly a vypořádaly se s nimi. Upozornil, že si dovolatel sám protiřečí, když je obviněný na jednu stranu hodnocen jako mimořádně schopný s výpočetní technikou, na straně druhé měla machinace se soubory proběhnout bez jeho vědomí, díky vlastnostem programu. Závěrem proto navrhl, aby bylo dovolání obviněného odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst.
2 tr. ř.).
8. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
III.
Důvodnost dovolání
9. Obecně k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uvést, že v jeho případě zákon vyžaduje, aby podstatou dovolacích námitek bylo tvrzení, že zjištěný skutkový stav věci není trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzených trestných činů. Obviněný tak má v rámci tohoto dovolacího důvodu právo namítnout, že skutek vykazuje buď zákonné znaky jiného trestného činu, nebo není žádným trestným činem (srov. usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu z 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006 a č. 26/2004 Sb. rozh. tr.). Dovolací soud má povinnost vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu. Obviněný nemůže zaměňovat řádný opravný prostředek (odvolání) s mimořádným opravným prostředkem (dovoláním) a s poukazem na nesprávné hodnocení důkazů se dožadovat, přezkoumání napadených rozhodnutí v intencích dovolacího řízení [Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1337/17, mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání].
10. Pokud tedy obviněný s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v dovolání zpochybnil dosavadní skutková zjištění, hodnocení provedených důkazů a rozsah dokazování, nemohl Nejvyšší soud takové námitky učinit předmětem svého posuzování. V projednávaném případě sice dovolatel soudům vytkl nesprávnost hmotněprávního posouzení stíhaného skutku, ovšem tuto obecně hmotněprávní námitku opřel o námitky zaměřené výlučně vůči způsobu, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy. Svůj mimořádný opravný prostředek tedy založil na zpochybnění soudy učiněných skutkových závěrů, a teprve v návaznosti na tom namítal nesprávné hmotněprávní posouzení svého jednání ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podaným mimořádným opravným prostředkem se tedy primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci ve svůj prospěch, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.), a nikoli hmotněprávním základě. Takové námitky ovšem pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze. Nejvyšší soud tento závěr učinil i se zřetelem k názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Pokud jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině za tohoto předpokladu lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum. V projednávaném případě však napadený rozsudek odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení žádnou z výše uvedených vad netrpí. Při aplikaci těchto obecných východisek na projednávanou trestní věc Nejvyšší soud dospěl k závěru, že skutková zjištění učiněná soudem prvního a druhého stupně na základě provedených důkazů jsou podřaditelná pod trestné činy, kterými byl obviněný uznán vinným. Na základě shora uvedeného se Nejvyšší soud nemohl zabývat námitkami, v rámci nichž obviněný namítá nesprávné hodnocení důkazů a z nich plynoucí vadná skutková zjištění (zejména tvrzení stran okolností, že obviněný soubory se závadovým obsahem nevytvořil, nestahoval ani nedistribuoval vědomě, ale dělo se tak bez jeho vůle díky vlastnostem programu, o kterých neměl povědomí, apod.), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a současně i vlastní verzi skutkového stavu věci.
11. Nejvyšší soud rovněž podotýká (v souvislosti s otázkou zjišťování skutkového stavu), že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými, a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy dovolatel namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007). Nutno zdůraznit, že obviněný sice vytýká nesprávné právní posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ve svém dovolání však prakticky neuplatnil žádnou konkrétní námitku, ve které by zmíněné pochybení spatřoval a pouze formálně cituje příslušná ustanovení zákona (viz shora).
12. I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za vhodné, ve vztahu k trestným činům, kterými byl obviněný uznán vinným, obecně uvést, že trestného činu šíření pornografie podle §191 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, činí veřejně přístupným, zprostředkuje, uvede do oběhu, prodá nebo jinak jinému opatří fotografické, filmové, počítačové, elektronické nebo jiné pornografické dílo, v němž se projevuje násilí či neúcta k člověku, nebo které popisuje, zobrazuje nebo jinak znázorňuje pohlavní styk se zvířetem, a spáchá-li takový čin tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem. Podle tzv. právní věty ad 1. obviněný daný trestný čin naplnil tím, že činil veřejně přístupným pornografické dílo, které zobrazuje pohlavní styk se zvířetem, a spáchal takový čin veřejně přístupnou počítačovou sítí. Šíření tzv. tvrdé pornografie je trestné bez ohledu na to, zda se dostává do rukou dětem nebo dospělým. Trestné je šíření takového pornografického díla: a) v němž se projevuje násilí či neúcta k člověku, b) které popisuje, zobrazuje nebo jinak znázorňuje pohlavní styk se zvířetem. Šíření jiné než tvrdé a dětské pornografie, byť zobrazující jiné sexuálně patologické praktiky (např. gerontofilie), není trestné. Činění veřejně přístupným je jednání, kterým je umožněno, aby se s pornografickým dílem mohl kdokoli seznámit. Veřejně přístupnou počítačovou sítí se rozumí funkční propojení počítačů do sítí s cílem vytvořit informační systém pracující s tzv. dálkovým přístupem, jakým je především Internet a jiné podobné informační systémy. Za pohlavní styk se zvířetem lze považovat jakýkoli způsob ukájení pohlavního pudu na zvířeti. Zejména se jedná o sodomii (pohlavní styk se zvířetem, tedy spojení pohlavních orgánů člověka a zvířete) a zoofilii (dotyk a hlazení zvířete vedoucí k pohlavnímu ukojení). Za trestné se považuje nejen popis a zobrazení, ale i jiné znázornění pohlavního styku se zvířetem [Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2010, 1695-1696s.].
13. Trestného činu výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií ve smyslu §192 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo přechovává fotografické, filmové, počítačové, elektronické nebo jiné pornografické dílo, které zobrazuje nebo jinak využívá dítě nebo osobu, jež se jeví být dítětem. Daný trestný čin byl v konkrétním případě dle právní věty rozsudku nalézacího soudu naplněn tím, že obviněný přechovával pornografické dílo, které zobrazuje dítě. Objektem §192 tr. zákoníku je zájem společnosti na ochraně mravního vývoje dětí a ochraně před jejich sexuálním zneužíváním. Za dětskou pornografii lze podle zákoníku považovat takové pornografické dílo, které zobrazuje nebo jinak využívá dítě. Za pornografické dílo zobrazující dítě lze pokládat např. snímky obnažených dětí v polohách vyzývavě předvádějících pohlavní orgány za účelem sexuálního uspokojení, dále pak snímky dětí zachycující polohy skutečného či předstíraného sexuálního styku s nimi, popř. i jiné obdobně sexuálně dráždivé snímky dětí. Dítětem se rozumí osoba mladší osmnácti let. Dětská pornografie může mít podobu díla fotografického, filmového, počítačového, elektronického nebo jiného. Důvodem pro kriminalizaci přechovávání dětské pornografie je její vyšší závažnost (typová společenská škodlivost) oproti jiným formám pornografie. Závazky kriminalizace držení dětské pornografie vyplývají z mezinárodních smluv, jakož i z unijního práva. Postih tak dopadá i na konzumenty dětské pornografie. Přechovávání je jakýkoli způsob držení dětské pornografie. Na délce přechovávání nezáleží. Není nutné, aby měl pachatel dětskou pornografii přímo u sebe (v tašce, ve stole, doma, na pracovišti, ve svém počítači), postačí, že ji má ve své moci (např. uloženou v e-mailové poště, která je uložena na serveru internetového poskytovatele služeb). Může se stát, že uživatel při hledání jiných stránek třeba i náhodně objeví stránky s dětskou pornografií. Její prohlížení trestné není, pokud si je neukládá na nosič informací [Šámal, P. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2010, 1703-1704s.].
14. Trestného činu výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií ve smyslu §192 odst. 3, 4 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo spáchá takový čin tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem, jinými slovy v daném případě obviněný činil veřejně přístupným a uvedl do oběhu pornografické dílo, které zobrazuje dítě, a čin spáchal veřejně přístupnou počítačovou sítí.
15. Nejvyšší soud se ztotožnil s právními úvahami soudů nižších stupňů, které vyústily v závěr, že obviněný zjištěným jednáním naplnil všechny formální znaky trestných činů - šíření pornografie podle §191 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku, výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií ve smyslu §192 odst. 1 tr. zákoníku a výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií ve smyslu §192 odst. 3, 4 písm. b) tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným.
16. Odvolací soud uzavřel, že odvolací námitky obviněného primárně směřovaly proti hodnocení provedených důkazů nalézacím soudem, když po přezkoumání napadeného rozhodnutí (str. 2 a 3 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu) dospěl k závěru, že rozhodnutí netrpí vadami, rozsudek i výroky splňují kritéria uvedená v §120 odst. 3 tr. ř. a jeho odůvodnění odpovídá požadavkům uvedeným v §125 tr. ř. Dále vyložil, na základě kterých důkazů byla vina obviněného prokázána a jeho obhajoba vyvrácena. S ohledem na dostatečné zdůvodnění úvah soudů nižších stupňů k otázce hodnocení důkazů a právní kvalifikaci jednání obviněného lze na tomto místě na tato odůvodnění pro stručnost odkázat, neboť v řízení bylo jednak částečným doznáním obviněného, ale i svědeckou výpovědí M. P. a znaleckým posudkem z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika znalce Ing. Jiřího Kováře prokázáno, že obviněný stahoval pornografické soubory, a to včetně souborů s dětskou pornografií, prostřednictvím programu StrongDC, který umožňuje stahování dat více uživatelů najednou a následně jsou stažené soubory okamžitě sdíleny.
17. S ohledem na skutečnosti shora uvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak takto učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění okazuje Nejvyšší soud na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 2. 2020
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu