Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13.05.2020, sp. zn. 6 Tdo 489/2020 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.489.2020.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.489.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 489/2020-390 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 5. 2020 o dovolání obviněného Ž. P., nar. XY v XY, státního příslušníka Chorvatské republiky, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2019, č. j. 11 To 255/2019-362, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 16 T 15/2018, takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění: 1. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2019, č. j. 11 To 255/2019-362, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání Ž. P. (dále jen „obviněného“, příp. „dovolatele“), které podal proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 28. 3. 2019, č. j. 16 T 15/2018-322, kterým byl uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku (nedbalostním) a odsouzen podle §196 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho měsíce, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců, dále podle §82 odst. 2 tr. zákoníku za použití §48 odst. 4 písm. i) tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradil dlužné výživné a současně podle §228 odst. 1 tř. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného zaplatit poškozeným náhradu škody. I. Dovolání a vyjádření k němu 2. Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2019, č. j. 11 To 255/2019-362, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání s odkazem na splnění podmínek vymezených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku poukázal obviněný na to, že na výživu nezletilých dětí zaplatil k rukám matky v roce 1999 výživné, které podle něj plně postačovalo ke krytí jejich potřeb až do roku 2020. Soudy podle něj pochybily, když neakceptovaly jeho obhajobu a nepřihlédly k ustanovení §918 obč. zákoníku, které podle něj umožňuje složit zálohu na výživu do budoucna, a to v případech zvláštního zřetele. Podle dovolatele nedocenily soudy ani tu skutečnost, že od vydání rozsudku Okresním soudem Praha-východ ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. Nc 271/99, nebylo výživné nikdy upraveno, když nebyl podán návrh na zvýšení výživného matkou nezl. dětí ani následně již zletilými dětmi, a proto mu nemůže být kladeno za vinu, že výživné neplatil, neboť on vycházel z tohoto rozhodnutí a ze skutečnosti, že jednorázově matce nezl. dětí výživné již dopředu zaplatil, a to v roce 1999. Další argumentace obviněného spočívala v tom, že soudům vytkl, že neprovedly důkazy, kterými by byly prokázány oprávněné potřeby dětí a výše výživného mu byla soudem stanovena ve výši životního minima, když stanovená částka zcela postrádá jakoukoli návaznost na výši vyživovací povinnosti matky. V souvislostí s určenou výší výživného poukázal také na změnu svého zaměstnání, když dříve byl podnikatelem a nyní je pouze zaměstnancem. Podle obviněného se rovněž soudy nedostatečně vypořádaly s možností postupu podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, když v jeho případě nejde o exemplární případ, který by vyžadoval postih podle trestního zákoníku, a to s ohledem na to, že matka za nezl. děti ani děti samotné neuplatnily svůj nárok na výživné v civilním procesu. Obviněný vyjádřil své přesvědčení, že pokud by tak učinily, mohly dosáhnout svých práv mnohem dříve než podáním trestního oznámení. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud nejen dovoláním napadené rozhodnutí, ale také jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a nalézacímu soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí. 3. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že námitky obviněného lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit, avšak tyto považuje za zjevně neopodstatněné. Podle státní zástupkyně nelze akceptovat argumentaci obviněného, že výživné uhradil jednorázově, a tudíž nemohl naplnit subjektivní stránku trestného činu, když vycházel ze stavu, že výživné má již uhrazeno do budoucna. Podle státní zástupkyně byl obviněný jednoznačně upozorněn na nepříznivou situaci dětí v roce 2014, a proto od uvedeného okamžiku byl informován o spotřebovaném výživném, které v dřívější době na výživu tehdy nezletilých dětí poskytl, a proto od uvedeného okamžiku se měl podílet vyšším výživným na úhradě potřeb svých dětí. Pokud jde o námitku obviněného, že mělo být postupováno podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, tak ani tento názor obviněného státní zástupkyně nesdílí a vyjádřila své stanovisko, že soudy zohlednily všechny skutečnosti, které byly s uvedenou trestní věcí spjaty, a to včetně určitého podílu matky na vzniklé situaci. Závěrem proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. II. Přípustnost dovolání 4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. 5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř. 6. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictví dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, v případě, že odvolání bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek. 7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.). III. Důvodnost dovolání 8. S ohledem na charakter námitek, které obviněný v dovolání uplatnil, považuje Nejvyšší soud za potřebné konstatovat, že tyto jsou po obsahové stránce shodné s těmi, které byly dovolatelem uplatněny v řízení před soudem prvního i druhého stupně [ obviněný se v řízení před nižšími soudy hájil tím, že výživné matce zaplatil již v roce 1999, a tudíž svoji vyživovací povinnost k dětem neporušil. Připustil, že dcera v roce 2014 mu sice řekla, že dluží na výživném, ale on se jí snažil vysvětlit, že má naopak výživné předplaceno; poukázal na to, že má minimální plat (viz rozsudek soudu prvního stupně). Následně soudu prvního stupně v odvolání vytkl, že vadně hodnotil provedené důkazy; vycházel pouze z výpovědi matky dětí; za nepřezkoumatelný považuje závěr o výši výživného, které by měl platit; výše výživného nebyla zjišťována ve vztahu k matce dětí; matka ani děti o zvýšení výživného nepožádaly; soud prvního (i druhého) stupně se nedostatečně vypořádal s otázku společenské škodlivosti ], a se kterými se soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly [ viz body 14-17 rozsudku - k otázce hodnocení důkazů, doplnění dokazování, právní kvalifikaci a subsidiaritě trestní represe; bod 5 usnesení – k námitkám uplatněných v odvolání ]. 9. V návaznosti na shora uvedené považuje Nejvyšší soud za nezbytné odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. [avšak pouze za situace, kdy bylo možno námitky v dovolání uplatněné pod dovolací důvod podřadit]. Vedle zmíněného rozhodnutí a z něj vyplývajícího oprávněného postupu dovolacího soudu v případě námitek, které dovolací důvod nenaplňují, nelze rovněž nezmínit rozhodnutí Ústavní soud ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Rovněž tak ani formální odkaz na porušení práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). V neposlední řadě považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že obviněný nemůže zaměňovat řádný opravný prostředek (odvolání) s mimořádným opravným prostředkem (dovoláním) a s poukazem na nesprávné hodnocení důkazů se dožadovat přezkoumání napadených rozhodnutí v intencích dovolacího řízení [Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1337/17, mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání]. Ta skutečnost, že převážná část námitek obviněného má primárně svůj základ v oblasti zjišťování skutkového stavu věci je zřejmá např. z argumentace dovolatele, že soudy nepřistoupily na jeho obhajobu, že výše výživného mu byla stanovena, aniž by byly prováděny jakékoli důkazy, přičemž zpochybňuje i hodnotící úvahy soudů nižších stupňů. 10. Vedle zmíněných procesních a skutkových námitek je však s jistou mírou tolerance možno přiznat právní relevanci tvrzení obviněného o důvodnosti aplikace ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku a otázce jím tvrzeného uhrazeného výživného do budoucna k rukám matky tehdy nezl. dětí. Předně je vhodné uvést, a to nad rámec úvah nižších soudů (s jejichž závěry se Nejvyšší soud ztotožňuje), že dohoda o vzájemném faktickém vypořádání mezi rodiči nezletilých dětí byla uzavřena v roce 1999. V té době platil zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, který v ustanovení §97 odst. 1 stanovil, že výživné je třeba platit v opětujících se částkách s výjimkou případů podle §94 odst. 2 a §97 odst. 2, které jsou splatné vždy na měsíc dopředu [ §97 odst. 2 – u výživného pro dítě může soud v případech hodných zvláštního zřetele rozhodnout o povinnosti složit peněžní částku pro výživné splatné v budoucnosti. Učiní přitom příslušná opatření zaručující pravidelnou výplatu měsíčních splátek odpovídajících stanovenému výživnému. (§94 odst. 2 umožňoval jednorázové vyplacení výživného splatné v budoucnu ve formě odbytného pouze u výživného rozvedeného manžela )]. Pokud se tedy obviněný dovolává toho, že v roce 1999 zaplatil výživné na tehdy nezletilé děti dopředu (sám uvádí až do roku 2020, což by odpovídalo věku dcery obviněného 26 let a syna obviněného 22 let), a proto se nemohl dopustit přečinu podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, pak musí Nejvyšší soud obviněného upozornit na tu skutečnost, že „jednorázové složení částky výživného, jež by představovalo výživné pro dítě až do dne jeho zletilosti beze změny, je v rozporu s ustanovením §99 odst. 1 zák. o rod., neboť nelze vylučovat možnost budoucí úpravy výživného v souladu se změnou poměrů oprávněného i povinného z vyživovací povinnosti“ , což vyjádřil Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí č. 23/1982 Sb. rozh. civ., kde mj. konstatoval, že „ dohoda rodičů nezletilého dítěte, podle níž jeden z nich se zavazuje složit ve prospěch nezletilého jednorázově částku k plné úhradě výživného do zletilosti dítěte, neodpovídá ustanovení zákona o rodině (zákona č. 94/1963 Sb. ) týkajícím se výživného a nemůže být proto soudem schválena “. V tomto ustanovení byl vysloven obdobný závěr, který vyplýval z již dříve publikovaného rozhodnutí č. 46/1955 Sbírky rozhodnutí soudů, že „ dohoda, podle níž má být jeden z rodičů zproštěn povinnosti poskytovat nezletilému dítěti výživu tím, že jednou provždy složí pro dítě odbytné v penězích, odporuje základním zásadám zákona o právu rodinném ". Uvedené rozhodnutí (č. 23/1982 Sb. rozh. civ.) bylo mj. reakcí na znění §99 odst. 1 zákona o rodině (platného také v době, kdy byla uzavřena dohoda o vzájemném faktickém vypořádání mezi rodiči nezl. dětí - v roce 1999), neboť jednorázové složení částky výživného by vylučovalo možnost budoucí úpravy výživného v souladu se změnou poměrů, jak uvádělo výše zmíněné ustanovení zákona. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k argumentaci obviněného ohledně existence dohody o vzájemném faktickém vypořádání mezi rodiči nezl. dětí, uzavřené mezi ním a matkou nezl. dětí v roce 1999, na jejímž základě dovozoval obviněný neoprávněnost svého trestního stíhání. Nutno rovněž podotknout, že obviněný byl uznán vinným nedbalostním přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, kdy nejpozději v roce 2014 byl vyzván k placení výživného na své děti, neboť jím poskytnutá částka v roce 1999, byla již na výživné spotřebována, tudíž lze stěží přisvědčit jeho obhajobě, že nebyl informován o nutnosti plnit si tuto zákonnou povinnost. 11. Další námitkou, kterou opětovně obviněný vázal k subjektivní stránce předmětného přečinu, byla nepřímá argumentace, že matka nezl. dětí, ani následně později již zletilé děti, nepodaly řádný návrh na zvýšení výživného a sám dovolatel ve své podstatě tedy neměl důvod platit výživné, když vycházel z toho, že již dopředu výživné zaplatil. Nejvyšší soud podotýká, že i s touto obhajobou se soudy nižších stupňů přesvědčivým a zákonu odpovídajícím způsobem vypořádaly. Lze pouze poukázat na tu skutečnost, že pokud soudy nižších stupňů nevzaly za základ informovanosti obviněného o nedobré finanční situaci nezl. dětí zprávu – informace tehdy jemu poskytnuté (viz bod 10 rozsudku) z roku 2010, kde tehdy nezl. dcera otci sděluje, že hodlá studovat vysokou školu a že půjde do tanečních (obvykle ve druhém ročníku střední školy), a od tohoto okamžiku nepočítaly s počátkem stanovení výživného obviněnému, když i ze samotné dohody vyplývalo, že obviněný poskytl částku 42 000 DM k „částečnému“ zabezpečení svých dětí, pak zcela důvodně za okamžik této povinnosti obviněného platit výživné, stanovily září 2014, neboť v uvedeném roce si musel být obviněný své povinnosti hradit výživné vědom, neboť v září 2014 předal své dceři jistou finanční částku (viz rozhodnutí nižších soudů), a to na základě opětovné žádosti dcery o výživné, když uvedla, že půjde studovat vysokou školu. Rovněž syn obviněného potvrdil, že žádali otce o výživné. Lze tedy souhlasit se závěry nižších soudů, že nejpozději od září roku 2014, kdy byl vyzván k hrazení výživného na nezletilé děti, výživné neplatil. Z argumentace obviněného vyplývá, že se domníval, že má výživné předplacené až do roku 2020 a jeho výši považoval za dostatečnou a nepociťoval potřebu přes žádosti nezl. dětí, resp. jejich matky přispívat vyšší částkou na úhradu zvýšených potřeb nezl. (příp. již zletilé dcery) dětí. Přestože soudy nižších stupňů podrobně rozvedly své úvahy, na základě kterých dospěly k závěru, že bylo namístě, aby obviněný hradil výživné v částce 2 450 Kč měsíčně od září 2014, považuje Nejvyšší soud za vhodné se nad uvedenou argumentací obviněného pozastavit. Z „dohody“ vyplývá, že částka 42 000 DM, kterou poskytl v roce 1999, měla sloužit k „částečnému“ zabezpečení jeho dětí, tedy nikoli k zabezpečení všech potřeb nezl. dětí. Dále bylo poukázáno na znění §99 odst. 1 zákona o rodině a potřebu úpravy výživného změní-li se poměry. Pokud pak trestní soudy v souladu s ustanovením §9 odst. 1 tr. ř. řešily otázku výše výživného, pak musí Nejvyšší soud obviněného upozornit, že z ustanovení §915 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (platného v době rozhodování soudů) vyplývalo, že „životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů“ . Aniž by Nejvyšší soud jakkoli hodnotil argumentaci obviněného, lze se pouze pozastavit nad tím, že obviněný považoval částku 1 700 Kč za dostatečnou pro výživu své dcery (v roce 2014), tehdy dvacetileté, studující medicínu v Praze, bydlící mimo místo studia [obdobný postoj zaujal i ve vztahu k synovi tehdy šestnáctiletému]. Obviněnému lze přisvědčit v tom, že matka nezl. dětí, případně již později zletilá dcera mohly iniciovat svým návrhem zvýšení výživného, na druhou stranu však obviněný nejpozději v roce 2014 (jak uzavřely soudy nižších stupňů) byl informován o nedobré finanční situaci a potřebě placení vyššího výživného pro jeho děti. Na tuto skutečnost reagoval pouze částečně, když v roce 2014 na výživu dětí předal částku 2810 HRK. Současně je však nutno uvést, že ani následně podané trestní oznámení a vedené trestní řízení nebylo pro obviněného dostatečným impulzem k přehodnocení svého stanoviska k žádostem jeho dětí o placení výživného. Lze tedy ve shodě se soudy nižších stupňů konstatovat, že ani této argumentaci obviněného nebylo možno přisvědčit. 12. V souvislosti s námitkou obviněného, že soudy nižších stupňů se dostatečně nevypořádaly s možností aplikace §12 odst. 2 tr. ř., považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že soud prvního stupně se k otázce subsidiarity trestní represe vyjádřil v bodě 17. svého rozsudku. Odvolacímu soudu pak je nutno vytknout, že přestože sám ve svém usnesení mezi námitkami, které obviněný v odvolání vznesl, uvedl také to, že „obviněný nesouhlasí, jak se prvý soud vypořádal s jeho poukazem na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku“, přesto na tuto výhradu obviněného v odůvodnění svého usnesení nereagoval. Nejvyšší soud v souvislostí s otázkou subsidiarity trestní represe považuje za potřebné uvést, že podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Citované ustanovení trestního zákoníku zakotvuje zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip použití trestního práva jako krajního prostředku ochrany dotčených zájmů (ultima ratio). Zásadu subsidiarity trestní represe však nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, když existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní. Z důvodu subsidiarity trestní represe je trestní odpovědnost vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí odpovědnosti, zejména splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). Cílem v trestním zákoníku obsaženého hlediska společenské škodlivosti je tak napomoci k odlišení trestných činů od těch deliktů, které by neměly být považovány za trestné činy, přestože zdánlivě znaky některé skutkové podstaty naplňují. Vykazuje-li však určitý skutek všechny zákonné znaky trestného činu, naplňuje tak i hranici škodlivosti takového jednání pro společnost. Je-li tedy předmětné jednání v trestním zákoníku označeno za trestný čin, obsahuje v sobě již premisu minimální hranice společenské škodlivosti. Z hlediska kategorizace trestných činů ve smyslu §14 tr. zákoníku tedy bude aplikace zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio nepochybně vyloučena zejména v případech zvlášť závažných zločinů a zpravidla i u zločinů. Naproti tomu zvlášť pečlivě bude muset být tato zásada zvažována u kategorie přečinů, zejména pokud půjde v konkrétním posuzovaném případě o přečin menší závažnosti, tedy o tzv. hraniční případ trestní odpovědnosti. 13. Ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (publikováno pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.), k výkladu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe zejména vyplývá, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů, a to zejména přečinů, korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ultima ratio do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní pouze zcela výjimečně, v případech, v nichž z určitých důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, a pokud posuzovaný čin svojí závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. 14. Nutno ovšem konstatovat, že v posuzovaném případě, kdy jednáním obviněného byly po stránce objektivní i subjektivní naplněny všechny znaky skutkové podstaty přečinu podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, se o takový hraniční případ nejedná. V předmětné trestní věci bylo poukázáno na období, po které obviněný výživné neplatil, poukázáno rovněž bylo na postoj obviněného k požadavku matky nezl. dětí, příp. dětí na to, aby výživné platil, neboť částka, která jím byla v minulosti složena na „částečné“ materiální zabezpečení dětí byla spotřebována, rovněž na argumentaci obviněného, že na vině je matka nezl. dětí, která návrh nepodala v řádném řízení, a pokud by tak učinila, bylo možno nápravy dosáhnout dříve. Při tomto tvrzení (že na vině je matka nezl. dětí, příp. děti, nikoli však obviněný) však nelze přehlížet tu skutečnost, že ani upozornění a žádosti jemu adresované o zvýšení výživného, nenalezly u obviněného žádnou odezvu, a odezvu nenalezlo ani následně zahájené trestní řízení, kdy obviněný za jedinou relevantní skutečnost, pro jeho povinnost platit výživné a v jaké výši, považoval v roce 1999 stanovené výživné (tehdy v částce 1700 Kč a 1 300 Kč na děti ve věku 5 a 1 rok), že tehdy složil částku 42 000 DM na „částečné“ materiální zabezpečení dětí, aniž připustil, že od té doby uplynula doba patnácti let a potřeby dětí se změnily [soudy nižších stupňů braly v úvahu majetkové poměry matky i otce dětí (viz body 3, 8, 11, 12, 13 rozsudku)]. S odkazem na skutečnosti, které jsou shora zmíněny, je nutno zdůraznit, že v daném případě předpoklady trestněprávní odpovědnosti jednoznačně splněny byly, neboť ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů nevyplývají žádné okolnosti, jež by odůvodnily výjimečný postup podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Jinak řečeno, s ohledem na okolnosti shora popsané se čin obviněného dostal, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio, resp. subsidiaritu trestní represe, do oblasti trestního práva, protože jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákoníkem tak, že jím spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin. V návaznosti na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v předmětné trestní věci vyvození trestní odpovědnosti soudy obou stupňů nevybočilo ze zásady subsidiarity trestní represe a vyvození trestní odpovědnosti bylo v tomto případě namístě. 15. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 13. 5. 2020 JUDr. Jan Engelmann předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:05/13/2020
Spisová značka:6 Tdo 489/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.489.2020.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Zanedbání povinné výživy
Dotčené předpisy:§196 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Zveřejněno na webu:08/10/2020
Podána ústavní stížnost sp. zn. I.ÚS 2385/20
Staženo pro jurilogie.cz:2022-03-12