ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.548.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 548/2020-423
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 5. 2020 o dovolání obviněného M. V., nar. XY, bytem XY, podaném proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 61 To 461/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7, pod sp. zn. 24 T 101/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 61 To 461/2019, byl k odvolání M. V. (dále jen „obviněného“, příp. „odvolatele“) zrušen pouze ve výroku o trestu podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 8. 4. 2019, sp. zn. 24 T 101/2018, kterým byl obviněný uznán vinným jednak přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, v bodě 6. i podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jednak v bodě 6. přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jednak v bodě 6. a 8. přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §178 odst. 2, §43 odst. 1 a §45 odst. 1 tr. zákoníku ke společnému úhrnnému trestu v trvání dvanácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, o nárocích poškozených na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1, §229 odst. 1, 2 tr. ř. a nově odvolací soud podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněného odsoudil za trestnou činnost uvedenou v napadeném rozsudku a za sbíhající se přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku z trestního příkazu Okresního soudu Praha-západ ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 14 T 37/2019, jenž byl obviněnému doručen dne 3. 7. 2019 a nabyl právní moci téhož dne, podle §178 odst. 2 tr. zákoníku, §45 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, pro jehož výkon obviněného podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu Praha-západ ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 14 T 37/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
2. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 61 To 461/2019, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V úvodu vlastního dovolání (str. 1-3) obviněný reprodukoval jednotlivá ustanovení zákona, která jej mají opravňovat k podání tohoto mimořádného opravného prostředku [též i návrhu na přerušení výkonu rozhodnutí]. Následně (str. 4, bod II. A) vznesl výhrady vůči bodu 6. rozsudku, ke kterému byl „uznán vinným přečinem krádeže podle ust. §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, přečinem porušování domovní svobody podle ust. §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku“, když podle jeho mínění „soud zjistil skutkový stav neúplně, v důsledku čehož nesprávně posoudil otázku viny dovolatele“. V této souvislosti poukázal na to, že do bytu poškozené vnikl z důvodu obavy ohrožení jejího života, neboť si byl vědom toho, že poškozená je uživatelkou drog, což sama připustila, avšak soudy tuto jeho obhajobu neakceptovaly. Uvedl, že neměl v úmyslu neoprávněně do bytu poškozené vniknout a jednalo se tedy o skutkový omyl ve smyslu §18 odst. 4 tr. zákoníku, který vylučuje odpovědnost za úmyslný trestný čin. Rovněž uvedl, že finanční prostředky a kupony poškozené neodcizil poté, co do bytu vstoupil, ale až následně, když zjistil, že újma na zdraví poškozené nehrozí a došlo mezi nimi k hádce. V další části dovolání (str. 5, bod II. B) vznesl výhrady vůči výroku o trestu, který považuje za nesprávný, neboť soudy nesprávně zhodnotily jeho osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry podle §39 odst. 1 tr. zákoníku, na čemž se podle obviněného podepsalo i to, že se bez omluvy nedostavil k odročenému hlavnímu líčení. Soudům dále vytkl, že jej vylíčily jako osobu drogově závislou pouze na základě výpovědi poškozené a J. P., se kterým se však delší dobu nestýká. Podle dovolatele měly soudy brát v úvahu, že s orgány činnými v trestním řízení spolupracoval, svého jednání litoval, byl a je ochoten poškozeným nahradit způsobenou škodu, a proto také jemu uložený trest v trvání dvanácti měsíců považuje za „nepřiměřeně vysoký“. V bodě II. C) poukázal na to, že nebyl k odročenému hlavnímu líčení dne 8. 4. 2019 řádně předvolán a vzhledem k tomu, že mu nebylo řádně do vlastních rukou doručeno předvolání k hlavnímu líčení, nemohlo se hlavní líčení v jeho nepřítomnosti konat. Závěrem podaného dovolání vzhledem k jím tvrzené nízké společenské škodlivosti jeho jednání, závažným procesním chybám na straně soudů, nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu a nesprávné právní kvalifikaci navrhl, aby Nejvyšší soud „napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu jednání soudu prvního stupně“.
3. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že obviněný prostřednictvím obhájce podal dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a o tom, zda podal dovolání také z důvodu §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. se dá pouze spekulovat, neboť námitky k tomuto dovolacímu důvodu odpovídající uplatnil, nikoli však s odkazem na tento dovolací důvod. Podle státního zástupce obviněný v dovolání uplatňuje pouze již v dřívějších stadiích trestního řízení uplatňovanou obhajobu, a to nejen k otázce zjišťování skutkového stavu věci, ale také k nerespektování ustanovení §39 tr. zákoníku a v důsledku toho dovozuje uložení nepřiměřeného trestu. Otázka nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení byla podle mínění státního zástupce rovněž soudem prvního stupně podrobně rozvedena, stejně tak i nalézací soud vysvětlil i svůj závěr, proč obviněný nejednal v putativní krajní nouzi. Podle mínění státního zástupce jsou všechny námitky obviněného mimo uplatněný dovolací důvod. Pouze pro případ, že Nejvyšší soud dospěje k závěru, že výhradu obviněného ke konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti lze akceptovat, byť nebyla uplatněna v souladu se zákonem, tj. podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., pak navrhl, aby dovolání obviněného bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto.
II.
Přípustnost dovolání
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6,7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
8. V souvislosti s dovolací argumentací obviněného je nezbytné konstatovat, že přestože obviněný byl uznán vinným útoky popsanými pod body 1-8) výroku rozsudku soudu prvního stupně, veškeré výhrady dovolatele se soustředily k výroku pod bodem 6), což již bylo zmíněno shora (v bodě 2). Tyto jeho výhrady jsou ve shodě s obsahovými námitkami, které uplatnil již v řízení před soudem prvního stupně, kdy při svém výslechu mj. uvedl, že důvodem pro jeho vniknutí do bytu poškozené Ř. byl jeho strach o ni, neboť poškozená, brala drogy. K vlastnímu vniknutí do předmětného bytu uvedl, že se o dveře trochu opřel, a po hádce s poškozenou, když zjistil, že jí nic není, z bytu utekl, a přitom si vzal z její peněženky hotovost a platební kartu, kterou nepoužil. Obdobné námitky uplatnil také v řízení před odvolacím soudem, když argumentoval tím, že peníze poškozené vzal až po jejich hádce, kdy zjistil, že poškozené nic není a újma na zdraví jí nehrozí. Do bytu se nevloupal a jeho jednání nemohlo tedy být kvalifikováno podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že se bál o život poškozené, jednal v omylu. Na tyto námitky, které jsou základem argumentace obviněného i v případě dovolání, reagoval zejména soud prvního stupně [ odvolací soud vzhledem k tomu, že se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, na hodnotící úvahy nalézacího soudu odkázal ], který rozvedl své hodnotící úvahy v bodech 2-6) svého rozsudku.
9. V návaznosti na shora uvedenou skutečnost (obsahovou shodu námitek) považuje Nejvyšší soud za nezbytné zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. [avšak pouze za situace, kdy bylo možno námitky v dovolání uplatněné pod dovolací důvod podřadit]. Vedle zmíněného rozhodnutí nelze rovněž opomenout rozhodnutí Ústavní soud ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Rovněž tak ani formální odkaz a tvrzení obviněných o porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). V neposlední řadě považuje Nejvyšší soud za potřebné, a to v souvislosti s charakterem tohoto mimořádného opravného prostředku – dovolání, uvést, že obviněný nemůže zaměňovat řádný opravný prostředek (odvolání) s mimořádným opravným prostředkem (dovoláním) a s poukazem na nesprávné hodnocení důkazů se dožadovat přezkoumání napadených rozhodnutí v intencích dovolacího řízení [Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1337/17, mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání].
10. Z námitek, které obviněný k dovolacímu důvodu uplatnil je nezpochybnitelné, že jde o námitky, které se váží k otázce hodnocení důkazů a skutkovému stavu zjištěnému soudem, který neodpovídá představám obviněného. Primárně námitka obviněného spočívá v tom, že podle jeho mínění měly soudy důkazy v případě jednání popsaného pod bodem 6) výroku rozsudku I. stupně hodnotit tak, aby z nich vyplynulo, že do bytu nevnikl za použití násilí, nevnikl tam v úmyslu poškozené něco odcizit a jeho zájmem a důvodem, proč do bytu vnikl, byl strach o zdraví a život poškozené. Jestliže však soudy dospěly k opačnému závěru, pak je zřejmé, že pravou podstatou dovolání obviněného je docílit stavu, který by jeho představám odpovídal. Tudíž se jedná o námitky dovolací důvod nenaplňující, nemající hmotně právní povahu. V souvislosti s otázkou zjišťování skutkového stavu věci lze uvést, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgány činné v trestním řízení), a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).
11. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů vyplývá, že obhajobě obviněného – spočívající v tvrzení, že měl strach o zdraví a život poškozené, a proto vnikl do bytu, neuvěřily, a to důvodně, neboť obviněný přehlíží, že poškozená se před obviněným v rozhodné době ukrývala a žádný vztah mezi nimi neexistoval. Vzhledem k tomu, že také v minulosti obviněný se vůči poškozené nechoval vhodně (viz bod 6 odůvodnění rozsudku), zamkla dveře. Výše uvedené skutečnosti vyvracejí tvrzení obviněného, že by měl strach o poškozenou. Opak je pravdou, neboť to byla poškozená, která se snažila před obviněným chránit své soukromí, měnila bydliště a jak sama uvedla, šlo mu (myšleno obviněnému) jen o peníze [tato zjištění zapadají do kontextu obviněným páchané trestné činnosti, neboť sám uváděl, že neměl žádné finance, měl hlad, neměl kde přespat]. Skutečnost, že se obviněný o dveře pouze „neopřel“, jak sám uváděl, a tyto se otevřely, je prokázána nejen výpovědí poškozené, ale také pořízenou fotodokumentací k poškození dveří a zárubní, stejně jako znaleckým posudkem. Jestliže z provedených důkazů vzaly soudy za prokázané, že poškozená s obviněným v předmětné době neměla žádný vztah, proto se ubytovala v bytě u svědka P., kam obviněný vnikl, před tímto incidentem ji napadal a využíval, pak důvodně neuvěřily jeho výpovědi a obhajobě, neboť již samotný jeho popis jeho vstupu-vniknutí do bytu, kde byla poškozená, je v diametrálním rozporu nejen s její výpovědí, ale i objektivními, shora uvedenými důkazy, které mj. zmiňuje také soud prvního stupně. Do kontextu těchto úvah zapadá i počínání si obviněného po vniknutí do předmětného bytu a odcizení peněz a platební karty, kde opět uvádí skutečnosti zcela protichůdné závěrům plynoucím z objektivních důkazů (např. tvrdil, že kartu nepoužil, přitom byl prokázán opak). Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku rozvedl důkazy, na základě kterých dospěl k závěru o vině obviněného, přičemž tyto důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. hodnotil a své hodnotící závěry logicky rozvedl v odůvodnění svého rozsudku, považuje Nejvyšší soud za dostačující na tyto závěry odkázat, neboť se s nimi shodně jako soud odvolací ztotožnil.
12. Poukázal-li obviněný ve svém dovolání na to, že mu byl uložen nepřiměřený trest při nerespektování ustanovení §39 odst. 1 tr. zákoníku, pak považuje Nejvyšší soud za nutné k této námitce ve stručnosti uvést pouze následující. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §38 až 39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srovnej rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Jak již bylo shora konstatováno, veškerá argumentace obviněného spočívá pouze v tom, že soudu druhého stupně vytýká nedostatečné zohlednění skutečností, které vyznívají v jeho prospěch. Z rozsudku soudu prvního stupně, ale i soudu odvolacího je však patrno, že zohlednily veškeré skutečnosti rozhodné pro rozhodnutí o trestu [viz bod 10 rozsudku soudu prvního stupně, bod 5 rozsudku soudu odvolacího]. Trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, který byl obviněnému uložen jako společný souhrnný trest, je trestem při spodní hranici trestní sazby (od šesti měsíců do tří let), není tedy trestem uloženým mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin (nejpřísněji trestný) jímž byl uznán vinným a rovněž uložený jako nepodmíněný není druhem trestu, který zákon nepřipouští. Obviněný přehlédl, že soud prvního stupně (viz str. 7 jeho rozsudku) velmi podrobně rozvedl své úvahy o trestu, který ukládal jako společný úhrnný. V návaznosti na odvolání obviněného pak odvolací soud výměru uloženého trestu ponechal nezměněnou, i když ukládal oproti soudu prvního stupně trest společný souhrnný za další trestnou činnost obviněného, spáchanou v souběhu.
13. V samém závěru dovolání obviněný poukázal na „vady řízení“, pro které nemůže rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně obstát, neboť hlavní líčení se dne 8. 4. 2019 konalo v jeho nepřítomnosti, aniž by byl k němu řádně předvolán. Nejvyšší soud nehodlá reagovat rétorikou obhajoby na „nepravdy“ obviněného k uvedené problematice. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 11. 2. 2019 vyplývá, že obviněný byl přítomen hlavnímu líčení a vyjádřil se – vypovídal k jednotlivým bodům obžaloby. Z téhož protokolu (viz č. l. 256) je nezpochybnitelné, že bylo vyhlášeno usnesení, že hlavní líčení se odročuje na 8. 4. 2019 v 13.00 hod., dv. č. 409, IV. patro, což „přítomní berou na vědomí s tím, že se dostaví již bez obeslání“. S ohledem na uvedenou skutečnost je nutno nahlížet na argumentaci obhajoby – obviněného jako na účelovou. Totéž pak platí i k další argumentaci a zavádějícím tvrzením obhajoby, která jsou v rozporu se skutečnostmi, na které již bylo upozorněno v rozsudku soudu prvního stupně (viz bod 1). Nad rámec správných úvah soudu prvního stupně odkazuje Nejvyšší soud na rozh. č. 24/2002 Sb. rozh. tr., ze kterého pro obviněného vyplývá, že „ obžalovaný musí být předvolán ke každému, tedy i odročenému hlavnímu líčení, pokud není přítomen při odročeném hlavním líčení, při kterém je stanoven den, kdy bude další hlavní líčení konáno “ (v předmětné trestní věci byl obviněný přítomen hlavnímu líčení, při kterém byl stanoven konkrétní den, hodina i místo konání odročeného hlavního líčení, přičemž vzal na vědomí, že se dostaví již bez obeslání). Byť tuto námitku obhajoba-obviněný nepodřadil pod řádný dovolací důvod §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., posuzoval ji Nejvyšší soud podle jejího obsahu jako námitku podřaditelnou pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., avšak zjevně neopodstatněnou.
14. K námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, považuje Nejvyšší soud za potřebné, a to nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
15. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem, kdy Nejvyšší soud shledal, že pouze námitku konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného lze označit za právně relevantní [byť neodkázal na konkrétní dovolací důvod, ale tento z obsahu námitek vyplýval], avšak zjevně neopodstatněnou, zatímco ostatní námitky uplatněné v dovolání se s uplatněným dovolacím důvodem míjí, a proto v jejich případě by přicházelo dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., musel dovolání obviněného jako celek odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel předmětnou trestní věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru Nejvyšší soud na znění §265i odst. 2 tr. ř. (viz též bod 14). S ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyšším soudem stal se bezpředmětným návrh obviněného na přerušení výkonu rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 5. 2020
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu