ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.56.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 56/2020-23563
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 6. 2020 o dovolání, která podali obvinění 1. M. P. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, 2. R. P. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2018, sp. zn. 4 To 23/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 2/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. P. odmítá.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. P. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 45 T 2/2013, byli obvinění M. P. a R. P. uznáni vinnými trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zákona, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustili tím, že
„ obž. R. P. jako předseda představenstva obchodní společnosti B. A. I., IČ XY se sídlem XY (dále jen „BAI“) v období od 28. 03. 2007 do 14. 03. 2008 a obž. M. P. jako předseda představenstva BAI v době od 14. 03. 2008 do 17. 09. 2009, ze své funkce předsedy představenstva, ve které měli ze zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, konkrétně §191 až 196a, a dále ze stanov společnosti BAI, konkrétně čl. VI a VIII, uloženu povinnost řádně vykonávat svoji funkci, včetně řádné správy majetku BAI, který byl tvořen především půjčkami klientů BAI, porušili povinnosti jim takto uložené, a to minimálně tím, že v době svého působení vystavili generální plné moci již odsouzenému T. T., nevykonávali řádně kontrolu jeho činnosti v BAI a řízení BAI, jakož i další kontrolu a řízení BAI a jejích dalších zaměstnanců, obž. P. od počátku svého působení ve funkci předsedy představenstva nezajistil řádné vedení účetnictví, oba obžalovaní pak nezajistili řádné nakládání s půjčenými finančními prostředky od klientů BAI, nezajímali se o faktický chod společnosti BAI, naopak její činnost byla řízena již odsouzeným T. T., včetně toho, že obžalovaní na základě jeho pokynů vybírali finanční částky z bankovních účtů BAI, které předávali již odsouzenému T., aniž by zajistili jejich zaúčtování, přičemž obžalovaným P. byl v období od 01. 01. 2008 do 13. 03. 2008 umožněn výběr finančních prostředků v celkové výši nejméně 18.193.985,50 Kč a obžalovaným P. byl v období od 14. 03. 2008 do 17. 09. 2009 umožněn výběr finančních prostředků v celkové výši nejméně 52.377.757,- Kč, když v obou případech se jednalo o výběry v hotovosti z bankovních účtů společnosti BAI vedených u ČSOB, a.s., Komerční banky, a.s., České spořitelny, a.s., Raiffeisenbank, a.s., jakož i z pokladny společnosti BAI, jež byly realizovány samotnými obžalovanými či dalšími dosud neztotožněnými osobami, aniž by byly do účetnictví společnosti BAI založeny jakékoli doklady prokazující účel, k němuž byly tyto v hotovosti vybrané finanční prostředky následně použity, čímž společnosti BAI způsobili obžalovaní P. škodu v celkové výši nejméně 18.193.985,50 Kč a obžalovaný P. škodu v celkové výši nejméně 52.377.757,- Kč.“
2. Za uvedený trestný čin byl obviněný M. P. odsouzen podle §255 odst. 3 tr. zákona k trestu odnětí svobody ve výměře 3 let. Podle §58 odst. 1 tr. zákona mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen a podle §59 odst. 1 tr. zákona mu byla stanovena zkušební doba v trvání 4 let. Podle §49 odst. 1 tr. zákona ve spojení s §50 odst. 1 tr. zákona mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu 10 let.
3. Obviněný R. P. byl podle §255 odst. 3 tr. zákona odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře 2 let. Podle §58 odst. 1 tr. zákona mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen a podle §59 odst. 1 tr. zákona mu byla stanovena zkušební doba v trvání 3 let. Podle §49 odst. 1 tr. zákona ve spojení s §50 odst. 1 tr. zákona byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu 5 let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost B. A. I., zastoupená insolvenční správkyní I. M., zcela odkázána s uplatněným nárokem na náhradu majetkové škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podali obvinění M. P. a R. P. a státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2018, sp. zn. 4 To 23/2018. Z podnětu odvolání obviněného R. P. a státní zástupkyně byl podle §258 odst. 1 písm. b), d), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen ohledně obviněného R. P. v celém rozsahu a ohledně obviněného M. P. jen ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný R. P. byl uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 3 tr. zák. č. 140/1961 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2009, jehož se dopustil tím, že „jako předseda představenstva obchodní společnosti B. A. I. IČ XY se sídlem XY, PSČ XY (dále jen „BAI“) v období od 28. 03. 2007 do 14. 03. 2008, ze své funkce předsedy představenstva, ve které měl ze zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, konkrétně §191 až 196a, a dále ze stanov společnosti BAI, konkrétně čl. VI a VIII, uloženu povinnost řádně vykonávat svoji funkci, včetně řádné správy majetku BAI, který byl tvořen především půjčkami klientů BAI, porušil povinnost mu takto uloženou, a to minimálně tím, že v době svého působení vystavil generální plnou moc již odsouzenému T. T., nar. XY, nevykonával řádně kontrolu jeho činnosti v BAI a řízení BAI, jakož i další kontrolu a řízení BAI a jejích dalších zaměstnanců, nezajistil řádné nakládání s půjčenými finančními prostředky od klientů BAI, nezajímal se o faktický chod společnosti BAI, naopak její činnost byla řízena již odsouzeným T. T., včetně toho, že obžalovaný na základě jeho pokynů vybíral finanční částky z bankovních účtů BAI, které předával již odsouzenému T., aniž by zajistil jejich zaúčtování, přičemž obžalovaným P. byl v období od 01. 01. 2008 do 13. 03. 2008 umožněn výběr finančních prostředků v celkové výši nejméně 18.193.985,50 Kč, když v těchto případech se jednalo o výběry v hotovosti z bankovních účtů společnosti BAI vedených u ČSOB, a.s., Komerční banky, a.s., České spořitelny, a.s., jakož i z pokladny společnosti BAI, jež byly realizovány samotným obžalovaným či dalšími dosud neztotožněnými osobami, aniž by byly do účetnictví společnosti BAI založeny jakékoli doklady prokazující účel, k němuž byly tyto v hotovosti vybrané finanční prostředky následně použity, čímž obchodní společnosti BAI způsobil v celkové výši nejméně 10.194.084 Kč.“
5. Za uvedený trestný čin byl obviněný R. P. odsouzen podle §255 odst. 3 tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2009 k trestu odnětí svobody trvání 2 let. Podle §58 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2009 mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen a podle §59 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2009 stanovena zkušební doba v trvání 3 let. Podle §49 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2009 ve spojení s §50 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2009 mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu pěti let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozené obchodní společnosti B. A. I. (dále také jen „BAI“) majetkovou škodu ve výši 5.097.042 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla uvedená společnost odkázána se zbytkem nároku na náhradu majetkové škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
6. Při nezměněném výroku o vině trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. a celém výroku o uložených trestech byla obviněnému M. P. uložena podle §228 odst. 1 tr. ř. povinnost nahradit poškozené obchodní společnosti B. A. I. majetkovou škodu ve výši 52.377.757 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla obchodní společnost B. A. I. se zbytkem svého nároku na náhradu majetkové škody odkázán a na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného M. P. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
7. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podali obvinění M. P. a R. P. prostřednictvím svých obhájců dovolání, přičemž oba uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
8. Obviněný R. P. namítl, že odvolací soud nerozlišoval jednotlivá období předsedů představenstva. Jako předseda představenstva byl zapsán do obchodního rejstříku ke dni 24. května 2007 a vymazán ke dni 19. května 2008 se dnem vzniku funkce a zároveň členství v představenstvu 28. března 2007 a dnem jejich zániku 14. března 2008. Již dne 6. září 2007 však z funkce člena představenstva odstoupil a své odstoupení oznámil jednak představenstvu a jednak obviněnému T. jako jedinému akcionáři. Obviněný T. svým rozhodnutím jediného akcionáře při výkonu působnosti valné hromady ze dne 6. 9. 2007 jej „odvolal“ z funkce člena představenstva ke dni 6. 11. 2007. Mezitím byl na jednání představenstva BAI konaném dne 23. 10. 2007 zvolen předsedou představenstva obviněný M. P. Rejstříkový soud akceptoval změnu v osobě předsedy představenstva, avšak odmítl výmaz dovolatele jako člena představenstva, neboť obviněný T. nedoložil skutečnost, že je jediným akcionářem BAI. Dosáhnout zániku funkce člena představenstva se tedy dovolateli podařilo až ke dni 14. 3. 2008, kdy jeho odstoupení projednala valná hromada. Dovolatel byl předsedou představenstva jen do října 2007 (nikoli až do března 2008, jak stojí chybně zapsáno v obchodním rejstříku). O zánik svého členství v představenstvu usiloval již od 6. 9. 2007. Zproštění svého členství nemohl uspíšit. Zproštění funkce předsedy představenstva dosáhl 23. října 2007 a nadále po celý zbytek svého členství v představenstvu dbal na to, aby BAI rozumně fungovala a plnila své závazky. Není tak možné dovozovat subjektivní stránku jeho jednání, když na pozici předsedy představenstva setrvával nedobrovolně od 23. 10. 2007.
9. Dále dovolatel vyjádřil názor, že odvolací soud selektoval důkazy v jeho neprospěch. Výpovědí svědka J. P. je sice odůvodňován rozsudek odvolacího soudu, ale v případě dovolatele R. P. však tento svědek vypovídal v jeho prospěch. Jmenovaný svědek podle něj uvedl, že „se potkával s BAI o daňovém poradenství a účetnictví, aby navázal na předchozího účetního“ . Zpracovával DPH z podkladů, neboť tyto byly pro vypracování přiznání k dani z přidané hodnoty dostatečné. Potvrdil, že účetní doklady měly náležitosti podle zákona o účetnictví. Přiznání k „DPPO“ za r. 2007 zpracoval, protože tam žádné problémy z účetního hlediska neviděl.
10. Obviněný také namítl, že není pravda, že nebyly založeny žádné doklady prokazující účel, k němuž byly použity v hotovosti vybrané finanční prostředky. Trestní spis obsahuje prvotní doklady, které dokazují použití hotovostních prostředků. Jedná se o výdajové pokladní doklady z doby, která je mu kladena za vinu - za poskytnutá plnění dodavatelů a daňové doklady (zálohy projekt Frýdek-Místek, úhrady za zveřejnění inzerce a nájemné kanceláří na XY). Pokud bylo v rozsudku konstatováno, že společnost neměla jiné zdroje než prostředky z půjček, pak z nich musely být hrazeny prokazatelné provozní výdaje a rovněž některé prokázané investiční náklady. Částku rovnající se nevráceným půjčkám tak nelze považovat za škodu způsobenou společnosti BAI.
11. Následně obviněný R. P. napadl i kvalitu „znaleckého posudku“ společnosti FIDIA Znalecká a. s. s tím, že se nejedná o znalecký posudek, přestože společnost FIDIA má v názvu slovo znalecká. Jedná se pouze o audit připravený auditorskou společností na žádost předsedkyně představenstva V. K. V návaznosti na to tvrdil, že znalecký posudek společnosti A-Consult plus, spol. s r.o. není bezvadný ve smyslu ustálené judikatury, když u obviněného M. P. je u výše škody evidentně chyba. Dotaz soudu se týkal škody za období od 28. 3. 2007 – 17. 9. 2009, A – Consult plus však uvádí škodu za období 14. 2. 2008 – 17. 9. 2009. „Obě období se překrývají o měsíc“, nelze tedy v jeho případě částku z období R. P. přičíst. V napadeném rozhodnutí je konstatováno, že výše škody je podle znaleckého posudku společnosti A-Consult plus rovna dluhu společnosti, který vznikl v období obviněného R. P. od 28. 3. 2007 do 14. 3. 2008. Tuto částku převzal znalec nekriticky. K tomu obviněný uvedl, že v auditu společnosti FIDIA se uvádí, že byly zaúčtovány dohledané smlouvy, ale nedodáním úplného soupisu smluv chybí jistota, že byly k zaúčtování doloženy všechny. V souvislosti s tím položil otázku, jak mohl být sestaven seznam nevyplacených jistin ze smluv a dopočtené chybějící půjčky zaúčtovány jako pohledávky za představenstvem. Vzniklé pohledávky pak byly společností A – Consult plus brány automaticky a bez řádných důkazů jako škoda způsobená představenstvem. Některé údaje o dlužných částkách z půjček uvedených v seznamu jsou v rozporu s údaji z rozsudku Městského soudu. „Např. hned první P. A.: 100 tis. Kč FIDIA vs. 48 tis. v rozsudku.“ Také měl za to, že soud prvního stupně nesplnil po zrušujícím rozhodnutí závazný pokyn odvolacího soudu ohledně dopracování znaleckého posudku ve smyslu §107 tr. ř.
12. Soudy podle něj pochybily v hodnocení důkazů, neboť závěry nalézacího i odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování a důkazy jsou v extrémním rozporu se skutkovým zjištěním soudů (existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením na jedné straně a skutkovými zjištěními a z nich plynoucími právními závěry na straně druhé). Extrémní rozpory jsou také v odůvodnění rozhodnutí. Soudy ignorovaly důkazy, které svědčily v jeho prospěch, překrucovaly výpovědi svědků v jeho neprospěch a vybíraly si selektivně to, co bylo proti němu. Dopustily se deformace důkazů v jeho neprospěch a vybočení z mezí volného hodnocení důkazů. Tím porušily zásadu volného hodnocení důkazů a právo na spravedlivý proces. Soudům nižších stupňů tak vytkl neúplně zjištěný skutkový stav a porušení ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř. Domníval se, že z neúplně provedeného dokazování nemohly učinit závěr o tom, že byly naplněny subjektivní znaky trestného činu. Namítl pak ještě, že úvahy odvolacího soudu, že skutek spáchal v úmyslu, a to i nepřímém, nemají oporu v provedeném dokazování. Zdůraznil přitom, že popírá zavinění ve formě úmyslu a že se domnívá, že z žádného provedeného důkazu nelze s potřebou mírou jistoty dovodit závěr, že se dopustil úmyslného trestného činu. Skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, je podle něj popsán ve výroku napadeného rozsudku tak, že rozhodně nenaplňuje (minimálně po celé období, které je mu kladeno za vinu) veškeré zákonné znaky skutkové podstaty shora uvedeného trestného činu.
13. Závěrem proto obviněný R. P. navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2018, sp. zn. 4 To 23/2018, zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal uvedenému soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl. Zároveň učinil podnět, aby předseda senátu č. 45 T Městského soudu v Praze učinil vlastní návrh na odložení výkonu rozhodnutí podle důvodů uvedených v podaném dovolání a vyplývajících z trestního spisu a tento předložil společně s trestním spisem k rozhodnutí Nejvyššímu soudu.
14. Obviněný M. P. v úvodu svého mimořádného opravného prostředku učinil návrh na odklad vykonatelnosti adhezního výroku napadeného rozsudku. Uvedl, že vzhledem k tomu, že soud prvního stupně došel k závěru, že nárok společnosti BAI je promlčený, zatímco odvolací soud došel k opačnému názoru, je zřejmé, že posouzení promlčení nároku společnosti BAI je pro soudy věcí právně nejednoznačnou. Podle rozsudku odvolacího soudu je povinen nahradit společnosti BAI částku 52.377.757,- Kč. Bezodkladné vymáhání povinnosti uložené rozsudkem odvolacího soudu by v jeho majetkové sféře přivodilo důsledky, jež by v budoucnu byly obtížně reparovatelné. Pokud by Nejvyšší soud rozsudek soudu druhého stupně v adhezním výroku změnil nebo zrušil, případně vymožené plnění by již nepochybně bylo ze strany BAI rozděleno jednotlivým věřitelům a nebylo by je s nejvyšší pravděpodobností možné získat zpět. V silách obviněného není zaplatit uloženou částku ve výši 52.377.757,- Kč. Neprodlený výkon rozhodnutí by měl destruktivní dopad do jeho poměrů. Pokud by nedošlo k odkladu, vznikla by mu nenapravitelná závažná újma v částce, která je pro něj likvidační, resp. je nereálné, aby byla v exekučním řízení vymožena.
15. Obviněný M. P. proto navrhl, aby předseda senátu soudu prvního stupně navrhl Nejvyššímu soudu, aby odložil vykonatelnost adhezního výroku dovoláním napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterým je mu uložena povinnost nahradit společnosti BAI majetkovou škodu a aby Nejvyšší soud vykonatelnost adhezního výroku rozsudku odvolacího soudu odložil.
16. Dále tento dovolatel namítl, že odvolací soud nesprávně kvalifikoval skutek, nesprávně zjistil výši údajně způsobené škody, nesprávně posoudil otázku promlčení nároku na náhradu škody a porušil zásadu rovnosti účastníků řízení.
17. Podle jeho přesvědčení odvolací soud nesprávně určil počátek běhu promlčecí lhůty jak subjektivní, tak objektivní. Při určování počátku běhu lhůty subjektivní totiž nepřihlédl k možnosti, že se o vzniku případné škody mohla BAI dozvědět dříve než doručením formuláře o poučení poškozené v trestním řízení dne 16. 5. 2011. V období od 24. 5. 2007 do 17. 9. 2009 mělo představenstvo BAI za členy též paní H., pana K., pana Z. a Š. Odvolací soud pochybil, když se nezabýval tím, zda se na vzniku škody skutečně podíleli všichni členové představenstva, a pokud ne, zda se o škodě způsobené společnosti dozvěděli nebo mohli dozvědět ti členové představenstva, kteří se na vzniku škody nepodíleli. V době, kdy byl dovolatel předsedou představenstva BAI, byla dozorčí rada tvořena F., panem L. a panem Š. Pokud se odvolací soud nezabýval tím, zda se o škodě způsobené BAI dozvěděli nebo mohli dozvědět členové dozorčí rady, je jeho závěr o počátku promlčecí lhůty předčasný. Dne 17. 9. 2009 došlo k odvolání dovolatele a jmenování paní V. K. do funkce předsedy představenstva. V roce 2010 nechala paní K. zpracovat audit hospodářské situace BAI a na základě něho podala insolvenční návrh. Je otázkou, zda se pí K. nemohla o údajné škodě dozvědět dříve než 7 měsíců po zvolení do funkce. Odvolací soud také pominul, že v době doručení zmíněného poučení, tj. k 16. 5. 2011, již rok probíhalo insolvenční řízení. V prvním i druhém insolvenčním návrhu již BAI eviduje pohledávky za konkrétními členy představenstva v konkrétních výších a konkrétních obdobích. Daný soud dále pominul vyhodnotit, zda subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění nároku BAI na náhradu škody nemohla začít plynout k jednotlivým výběrům samostatně, podle toho, zda o konkrétním výběru některá z osob, která mohla takovou škodu za BAI uplatnit, věděla nebo alespoň mohla vědět.
18. K běhu objektivní promlčecí lhůty dovolatel uvedl, že odvolací soud nesprávně určil její počátek, když konstatoval, že je nesporné, že údajná škoda společnosti BAI vznikla ke dni následujícím po skončení mandátu dovolatele jako předsedy představenstva, třebaže údajná škoda měla být BAI způsobena mnoha výběry učiněnými různými osobami v období od 14. 3. 2008 do 17. 9. 2009. Odvolací soud podle něj bez opory ve spise postupoval, jako by trestný čin, pro který byl obviněný M. P. odsouzen, byl trestným činem pokračujícím. Přitom soudy nižších stupňů nikdy jeho jednání nekvalifikovaly jako pokračování v trestném činu ani ve výrocích o vině, ani v odůvodnění.
19. Dále dovolatel M. P. namítl nesprávné uplatnění nároku na náhradu škody ze strany BAI. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že BAI uplatnila svůj nárok řádně a včas ke dni 24. 5. 2011. Podání BAI doručené Policejnímu prezidiu dne 23. 5. 2011 a příslušnému policejnímu orgánu dne 24. 5. 2011 trpí podle dovolatele zásadními vadami, pro které nemůže být posuzováno jako uplatnění nároku na náhradu škody, neboť z něho není jasné, vůči kterým ze čtyř obviněných směřuje a zda BAI požaduje částku 86.946.465,50 Kč po všech obviněných společně a nerozdílně, nebo podle blíže neurčených podílů. Dovolatel taktéž namítl neúčinnost podání BAI ze dne 28. 7. 2011, kterým údajně konkretizovala nárok na náhradu škody, zaslaného nepříslušnému orgánu. K tomuto podání nemohou soudy přihlížet proto, že nikdy nebylo doručeno příslušnému policejnímu orgánu a založeno do spisu. BAI pak mimo neúčinné podání ze dne 28. 7. 2011 svůj nárok specifikovala až podáním ze dne 26. 6. 2014, tj. až po uplynutí subjektivní promlčecí lhůty, která počala běžet nejpozději dnem 7. 5. 2010.
20. Následně obviněný M. P. tvrdil nesprávně zjištěnou výši škody, jež měla být způsobena BAI. Poukázal na dřívější názor odvolacího soudu, se kterým vrátil věc soudu prvního stupně, že pokud byly neidentifikované výběry zčásti použity na úhradu provozních nákladů BAI, nejedná se o škodu na majetku BAI. Soudy byly povinny zjistit, jaké neidentifikovatelné výběry z prostředků BAI byly použity na provozní náklady BAI. Pokud oba soudy ve stavu důkazní nouze uzavřely, že celá částka neidentifikovatelných výběrů představuje škodu BAI, pak rozhodly, že ani 1 Kč z částky 52.377.757,- Kč nesloužila k financování provozních nákladů BAI. Dovolatel naopak tvrdí, že výběry k provozu společnosti sloužily. Podle jeho názoru je rozsudek odvolacího soudu v části uložené výše náhrady škody nepřezkoumatelný a porušuje zásadu in dubio pro reo.
21. Dovolatel namítl také nerovný přístup soudu vůči němu a BAI. Odvolací soud z jeho vzdělání (VŠE) dovodil, že se jedná o okolnost svědčící o jeho zavinění, neboť si musel být vědom toho, že výběry značných prostředků na pokyny odsouzeného T. nemohly být legální. K úkonu insolvenční správkyně (advokátky s vysokoškolským právnickým a ekonomickým vzděláním), jímž uplatnila dne 24. 5. 2011 nárok na náhradu škody v trestním řízení bez podstatných náležitostí, však dovodil, že při hodnocení tohoto projevu vůle je třeba se oprostit od přepjatých formalismů. Podle dovolatele je v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení vyjádřenou v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, aby soud posuzoval úroveň a oblast dosaženého vzdělání v případě dovolatele k jeho tíži (a vyvozoval z toho jeho nepřímý úmysl), ale v případě insolvenční správkyně a advokátky k jejímu vzdělání k její tíži vůbec nepřihlédl a nepřípustně snížil zákonné a judikaturní požadavky pro řádné uplatnění nároku na náhradu škody v adhezním řízení, kdy posoudil uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení BAI ze dne 24. 5. 2011 jako řádné.
22. Obviněný uplatnil dále námitku nesprávné právní kvalifikace jeho jednání. Podle soudu měl porušit povinnost řádně vykonávat svou funkci ve společnosti BAI udělením generální plné moci obviněnému T. T., údajným nevykonáváním řádné kontroly jeho činnosti a řízení BAI a tím, že na základě jeho pokynů vybíral finanční částky z účtů BAI, které mu předával, aniž by zajistil jejich zaúčtování nebo se zajímal o to, jak bylo s financemi BAI naloženo. S takovým hodnocením nesouhlasil s tím, že podle svého přesvědčení žádný trestný čin nespáchal. Ohledně plné moci postupoval podle tehdy běžné a zákonem aprobované praxe podle §192 odst. 1 obch. zákoníku. Plná moc byla navíc udělena přímo majiteli společnosti, nikoliv třetí osobě. Právě na základě svého ekonomického vzdělání a dosavadních pracovních zkušeností byl přesvědčen, že vedení společnosti BAI je prostřednictvím generální plné moci řádně zajištěno a nevymyká se běžnému řízení společnosti takového typu. Ke kontrole činnosti uvedl, že odsouzený T. pravidelně informoval představenstvo o své činnosti a dostával od něj úkoly. U velké části činnosti odsouzeného T. pro BAI byl přítomen odsouzený K. coby člen a zástupce představenstva, který měl zajišťovat kontrolu jeho činnosti a podávat zprávy představenstvu. Jestliže tak odsouzený K. nečinil, nelze to přičítat k tíži dovolatele.
23. Dovolatel rovněž uvedl, že vybrané finanční prostředky byly použity na financování provozu BAI nebo byly investovány do projektů. Nejednalo se o neřádné nakládání s finančními prostředky, neboť ty měly být užity s tím, že následné projekty budou generovat potřebný zisk. Představenstvo lze vinit nejvýše ze špatné obchodní strategie. K nepřímému úmyslu uvedl, že v rámci řízení bylo výslechy svědků i obviněných (např. T., T.) prokázáno, že si „nebyl ilegálního jednání odsouzených vědom“. Dodal, že pokud se snad na pozici člena statutárního orgánu obchodní společnosti nechoval s péčí řádného hospodáře a způsobil jí škodu, pak za toto své jednání odpovídá BAI a měl by být postihnut civilní sankcí. Výše škody sama o sobě nemůže odůvodňovat použití prostředků trestního práva (ultima ratio).
24. Soudy podle něj nebylo dostatečně odůvodněno, proč by jeho jednání mělo naplňovat znaky trestného činu a proč by se tohoto trestného činu měl úmyslně dopustit. Nebyl zkoumán případný motiv, ani další okolnosti. Soudy nevzaly v potaz tehdejší běžnou praxi generálních plných mocí a nepřihlédly k tomu, že byl uváděn v omyl, když nebyl seznámen s pravým záměrem odsouzených T. T. a I. K.
25. Vzhledem k těmto skutečnostem obviněný M. P. navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2018, sp. zn. 4 To 23/2018, zprostil jej obžaloby a společnost B. A. I. zcela odkázal s uplatněným nárokem na náhradu majetkové škody na řízení ve věcech občanskoprávních, popř. podle §265k odst. 1 a §265l odst. 1 tr. ř. citovaný rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí.
26. K podaným dovoláním se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedl, že oba dovolatelé namítají porušení zásady in dubio pro reo, která je ovšem zásadou procesní a Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí by mohlo být toliko její extrémní porušení (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). V daných souvislostech státní zástupce poukázal na judikaturu Ústavního soudu, podle níž sice může Nejvyšší soud za pomoci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výjimečně napravovat i vady procesní, avšak jen pokud měla nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních postulátů spravedlivého procesu, přičemž jsou ovšem Ústavní soud a Nejvyšší soud povolány korigovat pouze nejextrémnější excesy (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Má-li takový exces spočívat v extrémním nesouladu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním, muselo by se jednat o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv racionálního logického základu. Dovolatelé by tak museli namítnout, že skutkové zjištění učiněné soudem zcela postrádá jakýkoliv logický základ. Nic takového však neučinili. Dovolatel M. P. o extrémním nesouladu nehovořil. Dovolatel R. P. nesoulad dovodil zjevně jen z výhrad k jednotlivým důkazům, z nichž konstruoval alternativní skutkové zjištění. Pokud M. P. namítl absenci nepřímého úmyslu, jednalo se o námitky skutkové – že spoluobviněný T. byl jediným akcionářem a že dovolatel si nebyl vědom „ilegálního jednání odsouzených“. Tyto části obou dovolání neodpovídají tvrzenému ani jinému dovolacímu důvodu.
27. V ostatních částech by obsah obou dovolání podle státního zástupce alespoň částečně odpovídat mohl.
28. Dovolatel R. P. opakoval v dovolání svou námitku, že v předmětné společnosti působil jen do září 2007, neboť pak byl odvolán rozhodnutím jediného akcionáře. K tomu se však přiléhavě vyjádřil odvolací soud. Pokud dovolatel uvedl další možnosti svého odvolání a že byl předsedou představenstva nedobrovolně, nic to nemění na správnosti závěru odvolacího soudu, že na uvedené pozici de iure byl. V této části státní zástupce shledal jeho dovolání zjevně neopodstatněné. Pokud jmenovaný obviněný tvrdí, že v rozsudku popsaný skutek nevykazuje znaky trestného činu, za nějž byl odsouzen, neuvádí k tomu nic bližšího. Jeho další argumentace se totiž týká pouze hodnocení provedených důkazů.
29. Dovolatel M. P. založil své dovolání zejména na námitkách proti výroku o náhradě škody. Ke všem jeho obsáhlým námitkám ohledně promlčení nároku na náhradu škody se již velmi podrobně vyjádřil odvolací soud v odstavcích 42. – 56. svého rozsudku. Vzhledem k rozsahu a komplexnosti argumentace odvolacího soudu na tuto státní zástupce plně odkázal. Odkázal také na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 5 Tdo 573/2018. V této části státní zástupce považoval dovolání za zjevně neopodstatněné, neboť poškozený svůj nárok na náhradu škody uplatnil v době, kdy tento nebyl promlčený. K námitce obviněného M. P. vztahující se k principu ultima ratio státní zástupce odkázal na obsáhlou judikaturu k §12 odst. 2 tr. zákoníku v čele se stanoviskem trestního kolegia Nejvyššího soudu publikovaným pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., s tím, že čin dovolatele žádné výjimečné znaky odůvodňující aplikaci subsidiarity trestní represe nemá. I v této části považoval dovolání M. P. za zjevně neopodstatněné.
30. Pokud dovolatel M. P. namítl, že trestný čin nebyl ve výroku ani v odůvodnění rozsudku posouzen jako pokračující trestný čin a že je tak založen rozpor rozsudku, je tato námitka podle státního zástupce zjevně neopodstatněná. Poukázal zde na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 6 Tdo 717/2016, z něhož plyne, že zákonná úprava nevyžaduje nezbytnost výslovného zmínění dalších forem klasifikace trestných činů (tj. mimo jiné trestných činů pokračujících, trvajících či hromadných) přímo ve výroku rozsudku. Formulace výroku rozsudku nalézacího soudu tedy odpovídá praxi, názorům nauky i judikatuře - nebylo třeba výslovně zde uvádět, zda se jedná o trestný čin pokračující.
31. Ze shora uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. obě dovolání odmítl. Z hlediska §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním obou dovolání v neveřejném zasedání.
III.
32. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
33. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2018, sp. zn. 4 To 23/2018, jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) a h) tr. ř. Obvinění jsou osobami oprávněnými k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
34. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
35. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
36. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
37. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
K dovolání podanému obviněným R. P.
38. V posuzované věci námitky obviněného R. P. uplatněné v podaném dovolání směřují primárně do oblasti skutkové, resp. procesní, neboť obviněný jimi soudům obou stupňů vytýká v první řadě nesprávné hodnocení důkazů (jejich selekci a deformaci), porušení zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění, přičemž předkládá vlastní hodnotící úvahy k jednotlivým provedeným důkazům. Mění tak skutkový základ zjištěný soudy nižších stupňů a v návaznosti na to pak dospívá k závěru, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Právě a pouze z uvedených skutkových, resp. procesních výhrad vyvozuje závěr o naplnění uplatněného dovolacího důvodu.
39. Obviněný sice také namítl, že skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, nevykazuje (minimálně po celé období, které je mu kladeno za vinu) veškeré zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, za který byl odsouzen. Tuto námitku však nepodložil žádnou relevantní argumentací vztaženou ke skutkovým zjištěním vyjádřeným v rozsudku odvolacího soudu. K tomu je vhodné připomenout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 705/2015, v němž vyslovil, že úlohou dovolacího soudu není domýšlet, čím případně dovolatel chtěl argumentovat, a dotvářet tak za něj jeho podání. Nehledě na to je na místě opětovně konstatovat, že podstata jeho dovolací argumentace tkví v námitkách vůči tomu, jakým způsobem soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy, potažmo vůči jejich skutkovým závěrům.
40. Lze tedy shrnout, že obviněný relevantně nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry učiněnými soudy po zhodnocení provedených důkazů a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
41. Jak již shora naznačeno, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad . O ten se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (viz přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další). V tomto kontextu je namístě uvést, že v posuzované věci taková situace nenastala – mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů není podle Nejvyššího soudu extrémní nesoulad dán.
42. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zjevné, že si byly vědomy důkazní situace, je patrné, jak hodnotily provedené důkazy (v dosavadním řízení bylo provedeno dokazování v rozsahu potřebném pro náležité objasnění věci) a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (nevybočujícím z mezí daných ustanovením §2 odst. 6 tr. ř.) a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry. Je třeba zdůraznit, že skutková zjištění soudů mají své obsahové zakotvení v komplexu důkazů, na prvém místě ve výpovědích mnoha svědků z osob zevnitř společnosti BAI, tak i osob stojících mimo tuto společnost (viz odůvodnění prvostupňového rozhodnutí), ve znaleckém posudku a jeho dodatku vyhotoveném společností A-Consult plus, spol. s r.o. (dále také jen „A-Consult plus“) včetně výslechů zpracovatele posudku K. C., ve forenzním auditu vypracovaném společností FIDIA znalecká a. s. (dále také jen „FIDIA“) a v řadě dalších listinných důkazů - např. smluv o půjčce, kopií směnek, výpisů z bankovních účtů, přehledu výběru v hotovosti z bankovních účtů společnosti BAI, přehledu plateb společnosti BAI, výkazu zisků a ztrát společnosti BAI a listinných materiálů poskytnutých obchodním rejstříkem Městského soudu v Praze týkajících se společnosti BAI.
43. Pouze ve stručnosti pak lze nad tento rámec doplnit několik poznámek. Obviněnému P. nelze přisvědčit, že by výpověď svědka J. P. bylo možno interpretovat jako důkaz svědčící v jeho prospěch. Tento svědek sice uvedl, že zpracovával pro BAI přiznání k DPH a DPPO a že ve vztahu k tomu měly doklady poskytnuté mu společností BAI potřebné náležitosti, resp. zde problémy neviděl, současně však z jeho výpovědi vyplynulo (a to je třeba zdůraznit), že nikdy nevedl účetnictví této společnosti a neměl žádný přehled o finančních prostředcích této společnosti, o pohybech na účtu či pokladně (č. l. 20236 a násl.). Je tudíž zřejmé, že se nemohl vyjádřit k celkovému stavu účetnictví a nakládání s finančními prostředky společnosti BAI. Jsou–li tyto skutečnosti posouzeny v kontextu skutečností dalších, na něž poukázal soud prvního stupně (viz str. 11 jeho rozsudku), pak je zřejmé, že z této výpovědi nelze vyvozovat, že by měla jmenovanému obviněnému prospívat či jej snad přímo vyviňovat.
44. Co se týče znaleckého posudku vč. dodatku vypracovaného společností A-Consult plus, o který je především opřeno zjištění o výši škody způsobené jednotlivými obviněnými, sdílí Nejvyšší soud názor soudů nižších stupňů a neshledává daný posudek vč. dodatku vadným. Neobstojí ani výhrady dovolatele vůči závěru auditu společnosti FIDIA o pohledávkách vzniklých za společností BAI. Pokud rozporoval údaje o dlužných částkách z půjček uvedených v seznamu společnosti FIDIA ve srovnání s rozsudkem soudu prvního stupně s konkrétním odkazem na osobu P. A., pominul, že v době zpracování auditu postihujícímu kritické období skutečně dlužila společnost BAI uvedenému poškozenému částku 100.000,- Kč (č. l. 5186 a násl.).
45. Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. K uvedenému nutno dodat, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že soudy nižších stupňů dostatečně vyložily své hodnotící úvahy a že mezi jejich skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad (rozpor) ve shora vymezeném pojetí dán. Zároveň lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
46. Na tomto místě je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů. Odkázat je možno i na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Dovolací soud není oprávněn hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění.
47. Činí-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů a právě z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
48. Nad rámec výše uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné se vyjádřit k námitce, že soudy nižších stupňů chybně nerozlišovaly jednotlivá období předsedů představenstva, čímž chybně dovodily subjektivní stránku jednání dovolatele, přičemž tvrdil, že již dne 6. 9. 2007 odstoupil z funkce člena představenstva, dosáhnout zániku této funkce se mu podařilo až ke dni 14. 3. 2008 a předsedou představenstva byl jen do 23. 10. 2007.
49. Obviněný, jak z uvedeného plyne, tedy sám připouští, že členem představenstva BAI byl až do data 14. 3. 2008 (i člen představenstva má ovšem mj. povinnost vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře - viz §194 odst. 5 obch. zákoníku), přičemž jeho tvrzení, že nadále po celý zbytek svého členství v představenstvu dbal na to, aby BAI rozumně fungovala a plnila své závazky, nemůže v kontextu správných skutkových zjištění soudů nižších stupňů obstát. Význam pro posouzení věci pak nemohlo mít ani jeho tvrzení, že zproštění funkce předsedy představenstva dosáhl již podstatně dříve.
50. Opominul totiž, že i v době po 23. 10. 2007 až do 14. 3. 2008 si počínal způsobem svědčícím o tom, že danou funkci zastával. Nejen, že například učinil řadu výběrů finanční hotovosti z bankovního účtu BAI, ale ještě dne 14. 3. 2008 zahájil jednání valné hromady jako předseda představenstva (srov. č. 3666 bod 1. zahájení valné hromady). Přitom ovšem jednal způsobem zjištěným soudy nižších stupňů (hrubě porušoval své zákonem stanovené povinnosti a tím způsobil společnosti BAI škodu a takto jednal zaviněně – v eventuálním úmyslu).
51. V daných souvislostech lze přiměřeně odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4095/2016, podle něhož „jedná-li jednatel poté, kdy byl odvolán ze své funkce, „jménem společnosti“, jako by nadále byl jejím jednatelem, je nezbytné na jeho jednání klást stejné požadavky, jaké zákon stanoví pro jednání (skutečného) jednatele. Za této situace pak v případě porušení povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře musí takový „jednatel“ nutně odpovídat za škodu tímto jednáním způsobenou stejně, jako by jednatelem společnosti formálně byl. Pro uvedený závěr přitom není významné, zda takový „jednatel“ o svém odvolání nevěděl, nebo zda o něm věděl, a přesto jej vědomě nerespektoval“.
52. Z uvedeného je patrno, že zmíněná námitka obviněného R. P. obstát nemůže a že se dotyčný nemůže zbavit své odpovědnosti za škodu, kterou úmyslným porušováním svých zákonných povinností způsobil.
V.
K dovolání podanému obviněným M. P.
53. V případě obviněného M. P. řada jeho námitek uplatněných v podaném dovolání směřuje rovněž primárně do oblasti skutkové, resp. procesní, neboť dovolatel do značné míry buďto soudům vytkl vadná skutková zjištění či prosazoval vlastní, odlišnou, verzi skutkového stavu věci a teprve od toho odvíjel závěr, že nenaplnil znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným. Ve vztahu k těmto námitkám dovolací soud odkazuje na skutečnosti a závěry výše uvedené k dovolání R. P. Přesto považoval za vhodné se k některým z nich vyjádřit.
54. Dovolatel M. P. tvrdil, že byla nesprávně zjištěna škoda způsobená BAI, pokud soudy došly k závěru, že uvedené společnosti byla způsobena škoda v celkové výši nejméně 52.377.757,- Kč. Dodal, že soudy měly zjistit, jaké neidentifikované výběry z prostředků BAI byly použity na provozní náklady BAI.
55. Tomuto jeho tvrzení, že soudy dané skutečnosti nezjistily, nelze přisvědčit, neboť ve věci byl zpracován znalecký posudek společnosti A-Consult plus a následně byl vyslechnut znalec K. C. zástupce tohoto znaleckého ústavu, z jehož výpovědi plyne, že se otázkou spotřeby finančních prostředků společností BAI zabýval a uvedl, že existovaly dva prameny, kde se spotřebovávaly peníze. První byla samotná činnost společnosti, tzn. mzdy, auta, telefony, reklama. V nákladech jsou tyto položky vyčísleny, a to v řádech desítek milionů korun. Druhá část byly pohledávky (srov. č. l. 20205 spisu). Též lze v této souvislosti poukázat na doplnění znaleckého posudku společnosti A-Consult plus (srov. č. l. 21 911 spisu), v němž zpracovatel dále zdůvodnil jím uváděné částky připsané k tíži obviněným R. P. a M. P., a též na navazující druhý výslech znalce K. C. stvrzující závěry dodatku posudku.
56. Jmenovaný dovolatel namítl také nesprávnou kvalifikaci jeho jednání, přičemž zdůraznil, že ohledně plné moci udělené odsouzenému T. postupoval podle tehdy běžné a zákonem aprobované praxe podle §192 odst. 1 obch. zákoníku. Plná moc byla navíc udělena přímo majiteli společnosti, nikoliv třetí osobě. Právě na základě svého ekonomického vzdělání a dosavadních pracovních zkušeností byl přesvědčen, že vedení společnosti BAI je prostřednictvím generální plné moci řádně zajištěno a nevymyká se běžnému řízení společnosti takového typu. Ke kontrole činnosti uvedl, že odsouzený T. pravidelně informoval představenstvo o své činnosti a dostával od něj úkoly. U velké části činnosti odsouzeného T. pro BAI byl přítomen odsouzený K. coby člen a zástupce představenstva, který měl zajišťovat kontrolu jeho činnosti a podávat zprávy představenstvu. Jestliže tak odsouzený K. nečinil, nelze to přičítat k tíži dovolatele. Dále uvedl, že vybrané finanční prostředky byly použity na financování provozu BAI nebo byly investovány do projektů. Nejednalo se o neřádné nakládání s finančními prostředky, neboť ty měly být užity s tím, že následné projekty budou generovat potřebný zisk. Představenstvo lze vinit nejvýše ze špatné obchodní strategie.
57. V této části svého dovolání obviněný postupuje tak, že zcela zásadním způsobem mění podstatu skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů po zhodnocení provedených důkazů vyjádřených v komprimované podobě ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně a rozvedených v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, takže se jedná při neexistenci extrémního nesouladu mezi těmito zjištěními a provedenými důkazy o námitky, které nejsou pod jím uplatněný dovolací důvod podřaditelné.
58. Uvedený obviněný rozporoval i spáchání činu v nepřímém úmyslu, když uvedl, že v rámci řízení bylo výslechy obžalovaných i svědků prokázáno, že si nebyl vědom ilegálního jednání odsouzených a dedukce soudů o úmyslu je založena pouze na jeho vysokoškolském vzdělání.
59. K této námitce lze poznamenat, že má opět v zásadě skutkový charakter potud, že odhlíží od komplexu skutkových zjištění soudů nižších stupňů, na nichž tyto závěry o úmyslném zavinění obou obviněných ve formě úmyslu eventuálního důvodně založily. V tomto směru je třeba poukázat zejména na rozhodnutí odvolacího soudu, který vyložil, že obvinění R. P. a M. P. si museli být vědomi nejen toho, že ve společnosti BAI porušují zákonnou povinnost spravovat cizí majetek, ale současně museli být srozuměni se způsobením škody na opatrovaném majetku ve výši velkého rozsahu. Oba obvinění nebyli osobami, které by se nechali do funkce statutárního orgánu dosadit, aniž by jim nebyla jasná podstata takového úkonu. Oba měli zkušenosti a znalosti plynoucí z jejich předchozí či další podnikatelské činnosti, aktivně se účastnili v obchodních společnostech (statutární orgány, dozorčí rady). Pokud tedy obvinění svou funkci řádně nevykonávali, zcela na své povinnosti rezignovali a zcela vědomě tím porušovali ustanovení obchodního zákoníku vážící se k jejich funkci, jejichž smyslem je nepochybně vyloučení škod na majetku společnosti, museli být také srozuměni s možným škodlivým následkem takového svého jednání, resp. opomenutí jednání, k němuž byli povinni. Přitom otázka vzdělání obviněných nebyla jediným či rozhodujícím argumentem pro závěr o jejich úmyslném zavinění. Již se zřetelem k uvedenému nelze akceptovat ani tvrzení dovolatele o nerovném přístupu soudu vůči němu a insolvenční správkyni společnosti BAI, které zakládá na tom, že soud dovodil jeho zavinění z jeho vzdělání a v tomto směru na něj nahlížel přísněji než na insolvenční správkyni, pokud jde o její úkon v podobě uplatnění nároku na náhradu škody.
60. V daných souvislostech tak nutno uzavřít, že závěr soudů nižších stupňů, podle něhož obvinění svým jednáním naplnili znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byli uznáni vinnými, obstojí.
61. Obviněný M. P. vznesl ve svém dovolání i námitky, které lze pod uplatněný dovolací důvod formálně podřadit. Z hlediska věcného jim však Nejvyšší soud nemohl přiznat žádné opodstatnění, a to z níže uvedených důvodů.
62. Dovolatel primárně ve svém dovolání brojil proti výroku o náhradě škody s tím, že nárok uplatněný poškozenou společností BAI byl již promlčen, přičemž vyložil, na základě jakých skutečností tento závěr dovozuje (viz shora).
63. V návaznosti na argumentaci soudu odvolacího vztahující se k této problematice a s odkazem na ni Nejvyšší soud konstatuje následující skutečnosti.
64. Podle §397 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky (tzv. subjektivní promlčecí doba). U práva na náhradu škody běží promlčecí doba ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě, končí však nejpozději uplynutím deseti let (tzv. objektivní promlčecí doba) ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti (§398 obchodního zákoníku). Subjektivní a objektivní promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Skončí–li běh jedné z nich, právo se promlčí, přestože poškozenému ještě běží druhá promlčecí doba. Promlčecí doba přestává běžet, když věřitel za účelem uspokojení nebo určení práva učiní jakýkoliv právní úkon, který se považuje podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení nebo za uplatnění práva v již zahájeném řízení (§402 obchodního zákoníku). Podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona (§3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Z daného důvodu bylo nutno danou problematiku řešit podle citovaného ustanovení obchodního zákoníku.
65. Dovolatel k běhu promlčecích lhůt poukazuje nejprve na to, že mimo obviněných byly členy představenstva a dozorčí rady též další osoby, přičemž kdyby se některý z nich na způsobení škody nepodílel, počala by doba k uplatnění nároku na náhradu běžet již ode dne, kdy se takový člen dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě. Dále připomínal dva dokumenty, a to audit společnosti FIDIA a znalecký posudek společnosti A-Consult plus. V dané věci nejprve zpracovala společnost FIDIA Zprávu nezávislého auditora o forenzním auditu účetnictví za období 1. 1. 2009 (správně 1. 7. 2009) – 31. 3. 2010 (č. l. 3125 a násl. spisu), která je datována dnem 8. 7. 2010. Posléze společnost A-Consult plus, znalecký ústav, vypracovala pro Policii ČR znalecký posudek č. 4/2012, datovaný dnem 3. 2. 2012.
66. Jak pro namítanou možnou vědomost ostatních členů orgánů společnosti BAI, tak z hlediska obsahu obou namítaných listin je podstatná část ustanovení §398 obchodního a to slova „dozvěděl ... a o tom, kdo je povinen k její náhradě“ . Ze zjištěného skutkového stavu neplyne, že by některý z dalších členů orgánů společnosti BAI, pokud by již snad věděl o škodě, měl vědomost o tom, kdo je povinen k její náhradě. Co se týče uváděných dokumentů, pak ty nemohly prospívat obviněným vzhledem k době, kdy byly vypracovány, ve vztahu k době, kdy byl společností BAI uplatněn nárok na náhradu škody (k tomu viz níže).
67. Teprve v rámci vyšetřování věci Policií ČR byly zjištěny skutečnosti, které vedly k obvinění konkrétních osob (a následně k podání obžaloby). Za dané situace lze akceptovat závěr odvolacího soudu, že okamžikem, kdy se poškozená společnost BAI mohla prokazatelně dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě, je okamžik, kdy bylo I. M., insolvenční správkyni společnosti BAI doručeno vyrozumění Policie ČR o zahájení trestního stíhání T. T., I. K., M. P. a R. P. spolu s poučením poškozeného (č. l. 2679, doručenka č. l. 2686), tj. dne 16. 5. 2011. Dne 24. 5. 2011 (viz čl. 2682 a násl.) učinila uvedená insolvenční správkyně úkon, jímž se připojila za poškozenou BAI (jménem této poškozené) k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody. Učinila tak tedy v subjektivní čtyřleté lhůtě.
68. Dovolatel M. P. v této souvislosti namítl, že tak učinila nikoli řádně, neboť z podání není jasné, vůči kterým ze čtyř obviněných nárok směřuje a není jasné, zda BAI požaduje v podání uvedenou finanční částku po všech obviněných společně a nerozdílně nebo podle blíže neurčených podílů.
69. K tomu je nutno akcentovat, že insolvenční správkyně tak učinila na policií zaslaném formuláři poučení poškozeného slovy: „Uvádím, že poučení jsem porozuměl a k trestnímu řízení se připojuji s náhradou škody ve výši 86.946.465,50 z důvodů totožných s důvody uvedenými ve vyrozumění o zahájení trestního stíhání, které je přílohou.“ K tomuto přidala razítko a vlastnoruční podpis. Podotýká se, že ve vyrozumění zaslaném policií společně s tímto poučením poškozeného bylo uvedeno, se zahajuje trestní stíhání osob T. T. a I. K. pro zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a trestní stíhání osob M. P. a R. P. pro trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zákona s podrobným popisem jednání uvedených osob a se sdělením, že v příloze policejní orgán zasílá poučení poškozeného a žádá o sdělení, zda se BAI připojuje k trestnímu řízení s náhradou škody. V daných souvislostech je třeba zdůraznit, že z daného vyrozumění o zahájení trestního stíhání jednoznačně plyne, že škodu v uvedené výši měli společnosti BAI způsobit právě obvinění M. P. a R. P., přičemž zde nebylo rozlišeno, kdo z těchto obviněných v jakém rozsahu za tuto škodu odpovídá. Za tohoto stavu věci lze dovodit, že z uvedeného prohlášení insolvenční správkyně v kontextu připojeného vyrozumění bylo možno s potřebnou mírou jistoty vyvodit, že se připojuje s nárokem na náhradu škody v konkrétní výši vůči obviněným M. P. a R. P., přičemž jí není možno vytýkat, že tak učinila en bloc (jako solidární odpovědnost) a nerozlišila, jakou částku vůči kterému z nich uplatňuje, neboť to jí v popsané situaci nemohlo být zřejmé.
70. K uvedenému je nutno dodat, že tento úkon nebyl jediným úkonem v rámci uplatnění náhrady škody. Insolvenční správkyně činila další úkony k upřesnění požadavku na náhradu škody, a to upřesnění ze dne 28. 7. 2011 a ze dne 10. 8. 2011, tyto však zaslala nepříslušnému policejnímu orgánu. Proto za další významnou považuje Nejvyšší soud listinu „Upřesnění výše způsobené škody“ ze dne 26. 6. 2014, kterou insolvenční správkyně zaslala soudu prvního stupně poté, co jí byla doručena obžaloba.
71. Na uvedené je nutno nahlížet ve světle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 10. 1973, sp. zn. 2 Cz 14/73, v němž vyslovil, že jestliže poškozený uplatnil v trestním řízení včas ( §43 odst. 2 tr. ř. ) nárok na náhradu škody, jež mu byla způsobena trestným činem, a v řízení řádně pokračuje (§112 OZ) běh promlčecí lhůty se zastaví, a ve světle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 5 Tdo 573/2018, jež na nyní posuzovaný případ bezezbytku dopadá (a o něž se tak zcela důvodně opřel odvolací soud), podle něhož „za situace, která se vyskytla v tomto případě, kdy vůle poškozeného vůči komu a v jaké výši uplatnit nárok na náhradu škody je natolik zřejmá, že nejsou pochyby o její vážnosti, je třeba oprostit se od přepjatých formalismů. Zejména to platí ve stadiu přípravného řízení, kdy takovým formálním požadavkům není věnována až taková pozornost, zvláště když ani oficiální písemné „Poučení poškozené právnické osoby v trestním řízení“ (které obsahovalo jména všech obviněných) nepředpokládá možnost směřovat návrh proti více obviněným, popř. některým z více osob, proti nimž je vedeno trestní řízení. Podle předtištěného textu se poškozený může pouze vyjádřit, zda navrhuje nebo nenavrhuje, „aby soud uložil obžalovanému povinnost nahradit v penězích škodu…“, a dále je v této listině poškozenému dán volný prostor pro stanovení konkrétní výše majetkové újmy. V neposlední řadě pak ani samotný text zákonných ustanovení trestního řádu, s nimiž byl poškozený seznámen v rámci poučení poškozené právnické osoby v trestním řízení, nevyžadoval k řádnému připojení poškozeného k trestnímu řízení, aby v případě více pachatelů určil ty, po nichž náhradu škody požaduje. Zákon však dále rozšířila judikatura a odborný právní výklad právě o potřebu, aby poškozený, je-li více obviněných, konkrétně označil ty, po nichž náhradu škody požaduje, přičemž i k výkladu právních předpisů soudní praxí je nutné přihlížet. Nicméně, jak již dovolací soud uvedl shora v bodě 21. tohoto usnesení, ze všech podání obviněného a z jejich zřejmé vzájemné návaznosti byly osoby obviněných, vůči nimž hodlal uplatňovat svůj nárok, dostatečně konkrétně určeny, není pochyb, že se jednalo o všechny tři obviněné. Opačný přístup soudů k vystupování poškozeného při uplatňování jeho práv v trestním řízení by vedl k nepřiměřeně tvrdým důsledkům, jež za daných okolností nelze akceptovat. Obdobně se k otázce přeceňování formálních náležitostí podání účastníků řízení (byť civilního) tam, kde navrhovatel řádně pokračoval v řízení a o jeho reálné vůli nebylo pochyb, vyjádřil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 182/01, uveřejněném pod č. 99 ve svazku 30 Sb. n. a u. Ústavního soudu“.
72. V duchu této argumentace odůvodnil své rozhodnutí již soud druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud se s tímto ztotožňuje, z hlediska procesní ekonomie na ně odkazuje, a uzavírá, že insolvenční správkyně včas a řádně uplatnila nárok na náhradu škody, v řízení řádně pokračovala, přičemž bylo zřejmé v jaké výši a vůči komu náhradu škody požadovala. K promlčení nároku společnosti BAI tedy nedošlo.
73. V daných souvislostech obviněný rozporoval i správnost určení počátku běhu objektivní promlčecí lhůty, s tím, že odvolací soud nesprávně určil, že údajná škoda vznikla společnosti BAI souhrnně ke dni následujícímu po skončení mandátu dovolatele jako předsedy představenstva, třebaže údajná škoda měla být způsobena mnoha výběry v období od 14. 3. 2008 do 17. 9. 2009, a takto postupoval, jakoby trestný čin, pro který byl obviněný odsouzen, byl trestným činem pokračujícím, ačkoli tak soudy nižších stupňů čin nekvalifikovaly.
74. K tomu postačí poznamenat, že otázka běhu objektivní promlčecí lhůty neměla v dané věci žádnou relevanci potud, že o jejím zachování nevznikly pochybnosti (nárok na náhradu škody byl zcela nepochybně uplatněn před jejím uplynutím), a připomenout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 6 Tdo 717/2016, v němž uvedl, že: „Na rozdíl od kategorizace trestných činů (rozlišení provedeného podle hlediska typové škodlivosti) … vyžadovaného zněním §120 odst. 3 tr. ř., či forem trestného činu (§111 tr. zákoníku), …, které je rovněž nezbytné vymezit (včetně příslušné právní věty) již ve výrokové části rozsudku, nevyžaduje zákonná úprava nezbytnost výslovného zmínění dalších forem klasifikace trestných činů (tj. mimo jiné trestných činů pokračujících, trvajících či hromadných) přímo ve výroku rozsudku. ….. Není proto nezbytné (a soudní praxe tak ani nepostupuje), aby byl údaj o spáchání trestného činu ve formě pokračování (navíc např. s uvedením právní věty obsažené v ustanovení §116 tr. zákoníku a s jeho citací ve výroku o vině) obsažen ve výrokové části rozsudku“.
75. K námitce obviněného M. P., že v jeho případě měl být aplikován princip ultima ratio (tedy nevyvozena jeho trestní odpovědnost) je třeba v prvé řadě poznamenat, že obviněný tuto svou námitku blíže nekonkretizoval a neuvedl okolnosti, jež by měly činit jeho případ natolik málo společensky nebezpečný, aby postačilo uplatnění odpovědnosti mimotrestní. Dále je na místě konstatovat, že skutek, jímž byl uznán vinným, vykazuje znaky trestné činnosti majetkového charakteru, kdy dochází k úmyslnému zásahu do objektu trestného činu, jímž je ochrana majetku (majetkových práv). Nutno zdůraznit, že z hlediska obviněného bylo podstatou popsaného případu jeho úmyslné protiprávní jednání, které zásadním způsobem vybočilo z rámce civilních vztahů mezi obviněným a poškozenou BAI. Vzhledem ke konkrétním zjištěným skutečnostem (viz rozhodnutí soudů nižších stupňů, mimo jiné úmyslné způsobení mimořádně vysoké škody a delší doba páchání činu) se jednání obviněného dostalo, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako „ultima ratio“, do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákonem k tomu, aby jím spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin, za který lze uložit trest podle trestního zákona. Dodat lze, že podle výslovné zákonné úpravy obsažené v ustanovení §1 tr. zák. byla účelem trestního zákona, jehož lze dosáhnout též ukládáním a výkonem trestů (§2 tr. zák.), mimo jiné ochrana práv a oprávněných zájmů právnických osob. Trestní zákon tudíž umožňoval vyvodit trestní odpovědnost i za účelem ochrany subjektivních práv právnických osob soukromoprávní povahy. Nutno proto uzavřít, že za stavu, kdy obviněný svým jednáním naplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zákona, nelze na jeho jednání pohlížet pouze jako na nesplněný závazek, jehož řešení by bylo v daném případě spojeno s nepřípustným rozšiřováním podmínek trestní represe.
76. Námitka o nutnosti aplikace principu trestního práva jako ultima ratio, tedy byla zjevně neopodstatněná.
77. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněného R. P. nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Dovolání obviněného M. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť shledal, že je jako celek zjevně neopodstatněné.
78. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
79. Pokud v dovoláních obvinění učinili podnět, aby předseda senátu soudu prvního stupně ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř. navrhl Nejvyššímu soudu, aby odložil vykonatelnost rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2018, sp. zn. 4 To 23/2018, je třeba konstatovat, že předseda senátu soudu prvního stupně takový návrh neučinil. Dlužno pak dodat, že předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody pro odklad výkonu rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř. (tedy takové konkrétní okolnosti vyplývající z podaných dovolání nebo z obsahu spisu, které by vyvolávaly opodstatněné pochybnosti o vhodnosti výkonu rozhodnutí). Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněných k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 6. 2020
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu