ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.806.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 806/2020-1346
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 8. 2020 o dovolání, které podal obviněný R. W., nar. XY ve XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 3 To 13/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 T 4/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. W. odmítá .
Odůvodnění:
I.Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 31 T 4/2018, byl obviněný R. W. (dále také jen „obviněný“ či „dovolatel“) společně se spoluobviněnými R. M. a J. K. uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu loupeže podle §21 odst. 1 k §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
„dne 6. 2. 2016 v době kolem 22 hodin v XY, v přízemí bytového domu č. XY, v bytové jednotce č. XY obývané K. L., narozeným XY, podle předchozí vzájemné dohody R. M. s R. W. a J. K., že pokud z K. L. vymohou částku 2.300,- Kč, kterou R. M., dle jeho názoru, K. L. dlužil jako kompenzaci za jeho neoprávněný pobyt na protialkoholní záchytné stanici v důsledku oznámení na Policii České republiky, které na něj učinil K. L. dne 30. 12. 2015 – část vymožené hotovosti jim nechá, ve stavu prosté opilosti, K. L. nejprve vyzvali, aby okamžitě vydal uvedenou finanční částku, což jmenovaný odmítl s tím, že aktuálně nemá peníze, a musí počkat na výplatu důchodu, načež mu zakázali konzumovat alkoholické nápoje a zopakovali svůj požadavek k okamžitému zaplacení údajného dluhu, kdy v úmyslu získat předmětnou částku i za cenu fyzického ataku, R. M. započal napadání K. L. tak, že ho udeřil pravým loktem do oblasti hlavy, v důsledku čehož K. L. upadl na podlahu pokoje, následně se do napadání K. L. zapojili i R. W. a J. K. a za současných výzev, ať jim K. L. požadovanou částku ihned vydá, v útoku na něj pokračovali údery pěstí, otevřenou rukou a kopy do oblasti hlavy a trupu vedenými až velkou intenzitou síly, čemuž se K. L. bránil zakrýváním si obličeje rukama, přičemž svým jednáním K. L. způsobili zranění v podobě zhmoždění levostranné očnice s krevní podlitinou, krvácivé zranění levého ušního boltce, zhmoždění levé strany trupu, zlomeniny 8. a 9. levostranného žebra v podpažní čáře s dislokací a zhmoždění v místě rozhraní hrudního a bederního úseku páteře, která si vyžádala jeho hospitalizaci na chirurgickém oddělení Nemocnice XY v době od 6. 2. do 9. 2. 2016 a průměrnou dobu léčení provázenou podstatným omezením v běžném způsobu jeho života bolestivostí zraněných lokalit a omezením pohyblivosti trupu v trvání 4-5 týdnů, kdy díky sebeobraně K. L. a shodě šťastných okolností mu nezpůsobili závažnější poranění, a to zejména zlomeniny kosti klenby a spodiny lební, nitrolební poranění v podobě krvácení pod i nad tvrdou plenou mozkovou či zhmoždění mozku, zlomeniny skeletu hrudníku v podobě zlomeniny žeber či hrudní kosti s průnikem kostních úlomků do dutiny hrudní a poraněním hrudních orgánů, přičemž s ohledem na způsob útoku, jeho intenzitu, tělesné lokality, kam jejich útok směřoval, na tělesnou konstituci a věk K. L., si byli vědomi a srozuměni s možností vzniku takto závažných poranění.“
2. Za toto jednání byl obviněný R. W. podle §173 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 let a 9 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku mu bylo dále uloženo ochranné opatření, a to protialkoholní léčení v ambulantní formě. Zároveň bylo rozhodnuto o trestech uložených spoluobviněným R. M. a J. K. a o solidární povinnosti všech tří obviněných k náhradě škody poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně ve výši 8.557 Kč.
3. Odvolání, která proti tomuto rozsudku podali státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě a obvinění R. M., J. K. a R. W. byla usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 3 To 13/2020, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Namítl, že se v jeho případě jedná o situaci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Výsledná skutková zjištění jsou totiž zčásti založena na vybraných důkazech, které však nejsou v souladu s důkazy dalšími a soudy obou stupňů dostatečně nereagovaly na argumentaci obhajoby. Takovýto postup je podle dovolatele v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů a usnesení odvolacího soudu je v tomto směru nepřezkoumatelné. Soudy své rozhodnutí mj. stavěly na výpovědi spoluobviněného R. M., jehož soud prvního stupně považoval za věrohodného, resp. v zásadě věrohodného. Dovolatel naopak považuje tohoto spoluobviněného za zjevně nevěrohodného, k čemuž uvedl příklady jeho výpovědí, které věrohodnost vylučují. Není možné si z výpovědí spoluobviněného R. M. vybrat to, co se soudu hodí a ostatní ignorovat. Takovýto postup vykazuje znaky libovůle a je v příkrém rozporu se zásadou in dubio pro reo. Odvolací soud se ve svém usnesení k těmto námitkám nevyjádřil.
5. Z výpovědi svědka T. Č. vyplynulo, že spoluobviněný M. byl fyzicky nejzdatnější a agresivnější. Z toho podle dovolatele plyne, že je nelogické, aby si bral na pomoc při vymáhání dluhu dva bezdomovce (obviněné W. a K.– pozn. soudu), které navíc ani neznal. Ani k této námitce se odvolací soud nevyjádřil. Rovněž tak se nevyjádřil k námitce, že Policie ČR na místě činu nezajistila fotodokumentaci jednotlivých obviněných, z níž by bylo patrné ušpinění dovolatele od krve poškozeného ze země. Pokud taková dokumentace neexistuje, nemůže to jít k tíži obviněného. Za významnou považoval obviněný rovněž výpověď svědkyně M. M. (dříve Č.), která u hlavního líčení vypovídala odlišně od přípravném řízení, a to zjevně ze strachu z obviněného M. Ani k těmto námitkám se odvolací soud nevyjádřil a nevypořádal se ani s obhajobou obviněného ohledně jeho zdravotních problémů s chůzí. S ohledem na tyto je zcela vyloučeno, aby byl schopen do někoho (něčeho) kopat. Tyto zdravotní problémy (potvrzené svědkem M. a soudním znalcem MUDr. Sedláčkem) měl obviněný i v době, kdy došlo k napadení poškozeného K. L. spoluobviněným R. M. Nalézací soud ani odvolací soud k žádosti obviněného neprovedly výslech svědků A. P. a J. M., čímž mu znemožnily prokázat onu zdravotní indispozici a zkrátily jeho právo na obhajobu. Odvolací soud se nevyjádřil ani k námitce, že dovolatel opakovaně popíjel s poškozeným K. L. po incidentu ze dne 6. 2. 2016 alkohol, a to opakovaně, k čemuž by těžko došlo, pokud by měl z dovolatele strach.
6. Obviněný pak shrnul, že v soudním rozhodování došlo k tzv. extrémnímu nesouladu, když soudy si vybraly jen to, co potvrzuje jejich závěry a nedostatečně se vypořádaly s námitkami obhajoby. Takovýto postup vykazuje prvky libovůle a je v příkrém rozporu se zásadou in dubio pro reo. Jejich rozhodnutí jsou proto nepřezkoumatelná a on měl být obžaloby zproštěn. Je přesvědčen, že v jeho případě došlo k vážnému porušení práva na spravedlivý proces.
7. Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání, a aby podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 3 To 13/2020, v celém rozsahu, a aby zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované usnesení.
8. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání nejdříve shrnul dosavadní průběh trestního řízení, výrok odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu a obsah podaného dovolání. Dovolací argumentaci však podle státního zástupce nelze podřadit pod uplatněný (ani jiný) zákonný dovolací důvod. Na podkladě předmětného dovolacího důvodu zejména nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat správnost a úplnost provedeného dokazování a hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., protože tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoli hmotněprávních. Nicméně právě takovéhoto postupu se obviněný na dovolacím soudu domáhá, když svým dovoláním zpochybňuje skutková zjištění a též hodnocení důkazů. Mohlo by se tak stát pouze výjimečně, a to kdyby bylo zjištěno, že mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů existují extrémní rozpory. K žádné takové extrémní vadě však v tomto případě nedošlo. Ačkoliv si snad lze čistě hypoteticky představit i jiné hodnocení důkazů, než které provedly soudy v této věci, tak jejich skutkové závěry extrémně vadné nejsou, neboť v konečném důsledku mají oporu v provedených důkazech. Konkrétně se jedná právě především o výpovědi R. M. a K. L., které spolu v podstatných rysech korespondují a v podstatných rysech odpovídají i ostatním provedeným důkazům. Pokud se po vyhodnocení dostupných důkazů přece jen vyskytují jisté mezery či nesrovnalosti, na které poukázal obviněný, pak se tyto nedostatky netýkají okolností, které by měly vliv na naplnění skutkové podstaty příslušného zločinu. Vina byla prokázána bez důvodných pochybností. Dotčená rozhodnutí netrpí extrémními vnitřními rozpory a nepředstavují porušení principu presumpce neviny, ani zásady in dubio pro reo.
9. Pokud obviněný tvrdil, že se ve věci činné soudy dostatečně nevypořádaly se všemi jeho argumenty, pak státní zástupce zdůraznil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pokud proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná. Při řádném prostudování přezkoumávaných soudních rozhodnutí je přitom patrné, že takovýto nezbytný, ucelený argumentační systém, kterým je obhajoba vyvrácena, nepochybně skýtají. Státní zástupce se domnívá, že tvrzení obviněného o opomenutí argumentů obhajoby není důvodné ani v obecné rovině – z přezkoumávaných rozhodnutí je patrné, že relevantními námitkami obhajoby se soudy zaobíraly dostatečně, a to včetně toho, že bylo vyvráceno tvrzení obviněného, že nemohl danou trestnou činnost spáchat pro svůj nedostatečný zdravotní stav. Nelze je označit za projev libovůle a ani nelze tvrdit, že by rozhodnutí byla nepřezkoumatelná.
10. Pakliže obviněný naznačil vadu v podobě opomenutých důkazů, státní zástupce odkázal na str. 18 - 19 rozsudku krajského soudu, resp. str. 9 - 10 usnesení vrchního soudu, kde se soudy s inkriminovanými důkazními návrhy vypořádaly způsobem odpovídajícím judikatuře. Vzhledem k tomu se o opomenuté důkazy jednat nemůže a soudy v souvislosti s jejich neprovedením nijak nepochybily.
11. Státní zástupce proto navrhl podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
13. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 3 To 13/2020, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
IV. Důvodnost dovolání
14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
15. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
16. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
17. Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa) , nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa). Z logiky věci i obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě.
18. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
19. Z tohoto pohledu je patrné, že argumenty dovolatele zákonnému rozsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. neodpovídají, proto Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Formálně sice obviněný deklaroval uvedené dovolací důvody, ve skutečnosti však sám uvodil dovolání jako podané z důvodu nesprávného hodnocení důkazů, které dosahuje intenzity tzv. extrémního rozporu, a opakovaně v kompletní obsahové shodě s námitkami odvolacími pouze předestíral vlastní verzi skutkového děje, resp. se snažil zpochybnit skutkovou verzi, k níž po zhodnocení důkazů dospěl nalézací soud a kterou aproboval soud odvolací. Podle obviněného nemohlo být nevěrohodnou výpovědí spoluobviněného M. prokázáno, že právě on zranění poškozenému spoluzpůsobil. Neměl žádnou účast na páchání trestné činnosti, pouze byl na místě činu. Na svoji obhajobu zopakoval i poukaz na další, jeho vinu údajně zpochybňující důkazy, s nimiž se nevypořádal ani odvolací soud. Součástí své argumentace učinil i námitku nevyhovění jeho důkazním návrhům na výslech svědků A. P. a J. M. k tomu, že měl v inkriminovaném období problémy s chůzí, což mělo prokazovat i jeho nezpůsobilost poškozeného fyzicky napadat mj. kopy.
20. V tomto ohledu námitky obviněného, které uplatnil s poukazem na uvedené dovolací důvody, nemohly obstát. Jednalo se předně o jeho výhrady, jimiž zpochybňoval správnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Nejvyšší soud v tomto směru připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
21. Nejvyšší soud připouští, že zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. I. ÚS 520/06, a zejména stanovisko pléna Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).
22. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal.
23. Pokud obviněný spatřoval naplnění shora citovaného dovolacího důvodu rovněž v tom, že v posuzované věci oba soudy nižších instancí porušily jeho právo na spravedlivý proces (garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), když nepřipustily jeho důkazní návrhy v podobě dvou svědeckých výpovědí na podporu prezentace jeho zdravotního stavu, Nejvyšší soud především v obecné rovině konstatuje, že takové výhrady jsou námitkami procesního, resp. skutkového, a nikoli hmotněprávního charakteru, které stojí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. K případnému tzv. „opomenutí důkazů“ (byť explicitně takto obviněný svou námitku nekvalifikoval, avšak po obsahové stránce ji takto uplatnil) nutno nejprve poznamenat, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Jinými slovy za opomenutý důkaz nelze považovat jakýkoli stranami navržený a soudem neprovedený důkaz, ale pouze takový důkazní návrh, který byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, event. zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
24. V této konkrétní trestní věci bylo na návrh obhajoby obviněného soudy obou stupňů náležitě procesně reagováno (viz usnesení nalézacího soudu u hlavního líčení konaného dne 20. 8. 2019, č. l. 993, a usnesení odvolacího soudu ve veřejném zasedání konaném dne 26. 2. 2020, č. l. 1152) a nevyhovění návrhům na doplnění dokazování bylo oběma soudy nižších stupňů i řádně argumentováno v odůvodnění jejich rozhodnutí (str. 18 – 19 rozsudku soudu prvního stupně a bod 18. usnesení odvolacího soudu). Je rovněž zřejmé, že zejména odvolací soud založil svoji přezkumnou činnost a vlastní rozhodnutí o obsahově totožných návrzích obviněného na doplnění dokazování na stejných úvahách s podporou judikatorních rozhodnutí Ústavního soudu, které činí v tomto rozhodnutím i Nejvyšší soud. Rozsah provedeného důkazního řízení v této trestní věci lze považovat za plně dostačující, jak konec konců vyplývá z odůvodnění rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu. Je tedy naprosto zřejmé, že v kompletní šíři návrhu obhajoby na doplnění dokazování se soudy obou stupňů těmito návrhy řádně zabývaly, tyto návrhy vyhodnotily jako nadbytečné. Odůvodnění tohoto závěru považuje i dovolací soud za přiléhavé a vyčerpávající a plně se s ním ztotožňuje. Soudy logicky vyargumentovaly, proč jsou neprovedené důkazy nadbytečné, tj. zejména s přihlédnutím ke zbývajícímu rozsahu dokazování, jiným svědeckým výpovědím, lékařským zprávám, resp. znaleckému posudku z oboru zdravotnictví k osobě obviněného, poznatkům o jeho mobilitě apod. Rozhodně tedy ve věci nelze konstatovat existenci tzv. opomenutých důkazů, potažmo z toho obviněným dovozované porušení práva na spravedlivý proces.
25. Dále je nutno konstatovat, že v projednávané věci není dán žádný, už vůbec ne extrémní, rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že popěrná verze skutkového děje obviněného byla oběma soudy nižších stupňů zcela logicky a bez důvodných pochybností vyvrácena. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 19 – 23 rozsudku soudu prvního stupně, body 15. - 19. usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi jimi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Soudům nižších stupňů ničeho nelze vytknout ani z hlediska respektování zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř., §40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a z ní plynoucího pravidla in dubio pro reo, jež jsou dozajista pilířem spravedlivého trestního řízení. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí také, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.).
26. Soudy nižších stupňů totiž zcela správně vycházely z uceleného řetězce důkazů svědčících o vině obviněného. Ten tvoří zejména opakovaná, konzistentní a vnitřně nerozporná výpověď poškozeného (v mezidobí zemřelého) z přípravného řízení, plně korespondující s doznávající výpovědí obviněného R. M., které přímo obviněného R. W. usvědčují, v kombinaci se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, jakož i ostatními svědeckými výpověďmi (zejména K. M., M. M., T. Č., T. S., částečně též N. P.), lékařskými zprávami, záznamy o ohlášení projednávané události apod. Obviněný je spolehlivě usvědčován zejména právě výpovědí spoluobviněného R. M. a poškozeného K. L., kteří ve vzájemné shodě popsali společné fyzické napadání poškozeného všemi třemi obviněnými s motivem okamžitého získání hotovosti od poškozeného. Pokud obviněný argumentoval nevěrohodností osoby obviněného R. M., zcela pominul, že byl usvědčen též na základě nijak nezpochybňované výpovědi poškozeného K. L., který se v důvodech svého napadení i průběhu ataku vůči němu s R. M. naprosto shoduje. Pakliže jsou tyto usvědčující výpovědi v plné korespondenci se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství stran lokalizace a povahy zranění utrpěných poškozeným, jakož i s výpovědí svědků, kteří se na místo činu dostavili bezprostředně po jeho spáchání, nelze považovat obhajobu obviněného R. W. za nikoli vyvrácenou. Lze doplnit, že ani popěrné výpovědi jeho a obviněného J. K. (kdy oba se ve svých výpovědích u hlavního líčení od trestné činnosti distancovali a tvrdili pachatelství toliko R. M.) nejsou souladné, verzi dovolatele obviněný J. K. nepotvrdil. I telefonické ohlášení události na tísňovou linku svědkyní M. M. a prvotní poznatky svědka K. M. na místě činu svědčí o tom, že napadení se mělo dopustit vícero osob (nikoli tedy pouze R. M.), přičemž přítomnost všech tří obviněných v místnosti poškozeného nebyla nikdy rozporována. Za daných okolností tedy závěru o vině obviněného a způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nelze ničeho vytknout.
27. Ve vztahu ke konkrétním dovolacím námitkám Nejvyšší soud doplňuje následující. Hodnocení důkazů obviněným je zjevně účelové se snahou vyvinit jej ze spáchání skutku. V tomto ohledu není akceptovatelné tvrzení, že „soud vybral z výpovědi obviněného M. to, co se mu hodilo, a ostatní ignoroval“. Takové pojetí presumuje tendenční přístup nalézacího soudu ve smyslu snahy obviněného uznat vinným v rozporu s obsahem důkazního řízení. To však Nejvyšší soud v dané věci neshledal, když navíc soudy obecně jsou zcela nezávislými orgány soudní moci bez jakéhokoli zájmu na výsledku trestního řízení. Důkazy posuzují podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. a není důvodu, aby se jim některý z důkazů „hodil“ více než ostatní. Vytýkal-li obviněný, že odvolací soud se nevyjádřil k některým jeho námitkám, opakuje Nejvyšší soud zcela v souladu s bodem 13. usnesení odvolacího soudu, že není jeho povinností reagovat na každou jednotlivost obsaženou v odvolání obviněného a postupovat cestou detailní polemiky s jednotlivými odvolacími námitkami. Pokud je hodnocení důkazů bezvadné a korespondující se zákonnými kritérii, lze se v zásadě omezit na převzetí odůvodnění nalézacího soudu a odkázat na něj. Přitom soud prvního stupně se zabýval poměrně podrobně mj. i obhajobou obviněného, že R. M. hypoteticky nepotřeboval pomoci dalších dvou výrazně fyzicky slabších obviněných, že svědkyně M. M. změnila u hlavního líčení výpověď a že obviněný tvrdil zdravotní nezpůsobilost k napadání jiného (viz str. 21 rozsudku nalézacího soudu a bod 17. usnesení odvolacího soudu). V těchto souvislostech je zcela nepodstatné tvrzení obviněného, že po incidentu popíjeli s poškozeným alkohol, navíc tuto skutečnost v současné době pro úmrtí poškozeného nelze ověřit. Nelze tedy uzavřít, že by byl obviněný uznán vinným na základě důkazní nedostatečnosti.
28. Soudy proto nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo , jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněného. Souhrn dostatečně kvalitních důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku, objektivní i subjektivní stránku označeného zločinu a usvědčují z jeho spáchání obviněného. Pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo) , neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
29. Dlužno pak dodat, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. Jejich rozhodnutí tak nelze označit za nepřezkoumatelná. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
30. Protože dovolatel svoji domněnku o existenci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. spočívajících v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení založil na polemice se skutkovými zjištěními soudů, dovolací soud se právním posouzením skutku či jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva nezabýval.
31. Se zřetelem k rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a proto je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 8. 2020
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth