ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.1492.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 1492/2019-3611
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 1. 2020 v řízení o dovoláních, která podali obviněný M. N. , nar. XY, st. příslušník Slovenské republiky, bytem XY, Slovenská republika, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 6 To 44/2018, a obvinění P. K. , nar. XY, bytem XY a J . P. , nar. XY, bytem XY, okres Karviná, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 6. 2018, sp. zn. 6 To 104/2017, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 6/2016, takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá.
II. §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných M. N. a J. P. odmítají .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 9. 2017, č. j. 30 T 6/2016-2999, byl obviněný M. N. uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016, a odsouzen podle §240 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na dva roky a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru koupě, prodej a zprostředkování, a to jak fyzická osoba, statutární orgán či člen statutárního orgánu právnické osoby a jako zmocněnci či na základě jiné smlouvy o zastupování na pět let. Obviněný P. K. byl uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016, a odsouzen za tento a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 21. 1. 2014, č. j. 5 T 101/2013-106, podle §240 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na pět let a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let a šesti měsíců a podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to za současného zrušení výroku o trestu ve sbíhající se trestní věci. Obviněný J. P. byl uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016, a odsouzen podle §240 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na dva roky a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru koupě, prodej a zprostředkování, a to jak fyzická osoba, statutární orgán či člen statutárního orgánu právnické osoby a jako zmocněnci či na základě jiné smlouvy o zastupování na pět let. O náhradě škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. Uvedeným rozsudkem soud prvního stupně rozhodl také o vině a trestu obviněného P. K.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obvinění dopustili uvedených zločinů v podstatě tím, že obžalovaní P. K. a P. K. v období nejméně od 1. 1. 2013 do 28. 2. 2013 společně s obžalovaným M. N. a obžalovaní P. K. a P. K. v období nejméně od 1. 3. 2013 do 31. 5. 2013 společně s obžalovaným J. P. v Karviné, Olomouci, Praze, Frýdku-Místku a jinde na území České republiky, se záměrem ve velkém, respektive ve značném rozsahu zkrátit Českou republiku na spotřební dani z minerálních olejů a na dani z přidané hodnoty a sebe neoprávněně obohatit, vědomi si skutečnosti, že u minerálních olejů, uvedených pod kódem nomenklatury 2710 19 91, které jsou podle §45 odst. 3 písm. d) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění účinném k 31. 12. 2012, předmětem spotřební daně, vzniká v souladu s §45 odst. 4 zákona o spotřebních daních povinnost přiznat a zaplatit spotřební daň při jejich uvedení do volného oběhu tehdy, pokud jsou tyto určeny k použití, nabízeny k prodeji nebo používány pro pohon motorů nebo pro výrobu tepla, a to dnem, kdy k tomuto použití nebo prodeji došlo, jakož i vědomi si skutečnosti, že podle §21 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném k 31. 12. 2012, je plátce povinen přiznat daň na výstupu ke dni uskutečnění zdanitelného plnění nebo ke dni přijetí úplaty, a to k tomu dni, který nastane dříve, prostřednictvím účelově založené společnosti P., VAT ID: XY, se sídlem XY, Maďarská republika, pořizovali od výrobce společnosti BIOECO TRADING, Sp. z o. o. S. K., (nyní BIOECO TRADING, S. A.), VAT ID: PL 6272679463, se sídlem Chorzów, Stalowa 17, Polská republika, minerální oleje kódu nomenklatury 2710 19 91, výrobního názvu BIOSEPAR R, které z Polské republiky dopravovali prostřednictvím smluvně sjednaných přepravců, společností TRANS BIOECO TRADING, Sp. z o. o. S. K., VAT ID: PL 6272691607, se sídlem Chorzów, Stalowa 17, Polská republika, a Cargo traffic, s. r. o., IČ: 288 82 032, se sídlem Kralupy nad Vltavou, Mostní 747, do pronajatého skladu společnosti P., v obci XY, Maďarská republika, zde je přechodně uskladňovali a následně je odtud prostřednictvím smluvně sjednaných přepravců, společnosti Cargo traffic, s. r. o., a V. T., Roudnice nad Labem, XY, přepravovali tuzemským odběratelům, a to společnosti R., (R., „v likvidaci“), IČ: XY, se sídlem XY, registrované ode dne 16. 5. 2011 u Finančního úřadu pro Olomoucký kraj, Územní pracoviště v Olomouci, jako měsíční plátce daně z přidané hodnoty pod DIČ: CZ26853981, a společnosti C., (C.), IČ: XY, se sídlem XY registrované ode dne 12. 11. 2012 u Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu I, jako měsíční plátce daně z přidané hodnoty pod DIČ: XY, přičemž v mezinárodních nákladních listech CMR nepravdivě deklarovali, že minerální olej je pro tyto odběratele vyskladňován mimo území České republiky, a to v Brémách a v Görlitzu ve Spolkové republice Německo, avšak ve skutečnosti minerální oleje ponechali na daňovém území České republiky, kde je vyskladnili a s dosud blíže neustanovenými dalšími osobami prodali konečným spotřebitelům bez jakékoliv daňové a účetní evidence jako motorovou naftu pro pohon motorů, když přesto jménem společností R., ani C., úmyslně v zákonné lhůtě ani později nepodali přiznání ke spotřební dani z minerálních olejů a příslušnou spotřební daň z minerálních olejů správci daně nepřiznali a nezaplatili, a nepodali ani přiznání k dani z přidané hodnoty za příslušná zdaňovací období roku 2013, daň z přidané hodnoty z uskutečněných zdanitelných plnění spočívajících v dodání minerálních olejů nomenklaturního zařazení 2710 19 91 s místem plnění v tuzemsku nepřiznali a nezaplatili,
takto jednali ve vzájemné součinnosti, po předchozí přípravě a domluvě, zahrnující rozdělení jednotlivých úloh, podle kterých:
obviněný P. K. po předchozí domluvě s obviněným P. K., v úmyslu získat finanční prospěch velkého rozsahu neodvedením spotřební daně z minerálních olejů a daně z přidané hodnoty v souvislosti se zobchodováním minerálních olejů, pořizovaných od dodavatelské společnosti BIOECO TRADING, Sp. z o. o. S. K., prostřednictvím obviněným P. K. účelově založené společnosti P., a následně distribuovaných přes nastrčené odběratelské společnosti na daňovém území České republiky konečným spotřebitelům jako motorová nafta, zejména:
- dohodl se na účasti na obchodech s minerálními oleji a jejich následné distribuci na daňovém území České republiky pod označením motorová nafta s obviněným J. P., jednatelem společnosti C., kterému přislíbil částku ve výši nejméně 300 EUR z každé dodávky minerálních olejů, kterou společnost C., odebere svým jménem od společnosti P., z Maďarské republiky,
- dojednal osobní účast obviněného J. P. při uzavření smlouvy o dodávkách minerálního oleje výrobního názvu BIOSEPAR R mezi odběratelem C., a dodavatelem P., zastoupeným obviněným P. K., a u podpisu smlouvy byl osobně přítomen,
- s obviněným P. K. dojednával a koordinoval jednotlivé přepravy minerálního oleje výrobního názvu BIOSEPAR R z Polské do Maďarské republiky a následně z Maďarské do České republiky, kde jej obvinění distribuovali konečným spotřebitelům mimo jakoukoliv účetní a daňovou evidenci již jako motorovou naftu,
- zajišťoval faktické odběratele pro tyto minerální oleje, distribuované na daňovém území České republiky jako motorová nafta,
- pro společnost P., sjednal u společnosti Cargo traffic, s. r. o., realizaci přeprav minerálních olejů z Polské republiky od dodavatele společnosti BIOECO TRADING, Sp. z o. o. S. K., do Maďarské republiky do skladu společnosti P., a dále realizaci přeprav minerálních olejů z Maďarské republiky ze skladu společnosti P., na území České republiky a za realizované přepravy prováděl hotovostní úhrady,
- sjednal s řidičem společnosti Cargo traffic, s. r. o., V. T. realizaci přeprav minerálních olejů z Maďarské republiky ze skladu společnosti P., na území České republiky, kde byly vyskladněny s tím, že V. T. bude provádět přepravy jako osoba samostatně výdělečně činná pod vlastním jménem a cisternovou soupravou, kterou pro něho osobně zajistí,
- zajistil pro realizaci přeprav minerálních olejů cisternovou soupravu RZ: XY, YX, kterou předal k užívání řidiči V. T.,
- udílel řidiči V. T. pokyny, týkající se jednotlivých míst vykládek minerálních olejů na území České republiky, těchto vykládek se osobně účastnil a sděloval V. T. konkrétně, zda příjemcem minerálních olejů bude společnost R., nebo C.,
- přebíral od řidiče V. T. mezinárodní nákladní listy CMR k jednotlivým přepravám minerálních olejů realizovaným z Maďarské do České republiky, které deklarovaly, že příjemcem zboží jsou společnosti C., a R., a které obsahovaly nepravdivý údaj o vykládce zboží v Brémách či v Görlitzu ve Spolkové republice Německo,
- vyplácel řidiči V. T. finanční odměnu ve výši asi 4 000 Kč v hotovosti za každou z Maďarské do České republiky realizovanou přepravu minerálního oleje a rovněž mu hotovostně proplácel úhrady spojené s provozem cisternové soupravy,
- obviněnému J. P. předal nejméně v pěti případech finanční hotovost a udílel mu k nakládání s touto pokyny, na základě kterých obviněný J. P. uvedenou finanční hotovost vkládal svým jménem na účty č. XY v měně CZK, č. XY v měně EUR, společnosti P., vedené u Československé obchodní banky, a. s., a za tuto činnost předával obviněnému J. P. finanční odměnu,
obviněný M. N. jako jediný jednatel a společník společnosti R., se záměrem získat finanční prospěch značného rozsahu neodvedením spotřební daně z minerálních olejů a daně z přidané hodnoty v souvislosti se zobchodováním minerálních olejů, pořizovaných od dodavatelské společnosti BIOECO TRADING. Sp. z o. o. S. K., prostřednictvím obviněným P. K. účelově založené společnosti P., a následně distribuovaných přes společnost R., na daňovém území České republiky konečným spotřebitelům jako motorová nafta, zejména:
- přijal pro společnost R., jako odběratele společnosti P., nejméně devět dodávek minerálních olejů výrobního názvu BIOSEPAR R v celkovém objemu nejméně 268.552 litrů,
- za účelem provádění plateb z obchodů s minerálními oleji založil pro společnost R., bankovní účet č. XY u Československé obchodní banky, a. s., v měně EUR, a udělil dispoziční právo k nakládání s finančními prostředky na tomto účtu osobě P. J., kterého zaměstnal ve společnosti R., na základě dohody o provedení práce,
- udílel pokyny P. J., týkající se nakládání s finančními prostředky na bankovním účtu společnosti R., dle kterých byly z účtu této společnosti prováděny ve prospěch účtu majitele společnosti P., č. XY, vedeného u Československé obchodní banky, a. s., platby za odebrané minerální oleje,
- úmyslně v zákonné lhůtě ani později jménem společnosti R., nepodal přiznání ke spotřební dani z minerálních olejů a příslušnou spotřební daň z minerálních olejů správci daně nepřiznal a nezaplatil,
- úmyslně jménem společnosti R., registrované k 16. 5. 2011 u Finančního úřadu pro Olomoucký kraj, Územní pracoviště Olomouc, jako měsíční plátce daně z přidané hodnoty, nevedl evidenci k dani z přidané hodnoty a nepodal za měsíce leden, únor a březen 2013 přiznání k dani z přidané hodnoty, a daň z přidané hodnoty z realizovaných obchodů s minerálními oleji, odebranými z Maďarska a dodanými na daňovém území České republiky, nepřiznal a neodvedl,
obviněný J. P. jako jediný jednatel a společník společnosti C., poté, co jej obviněný P. K. oslovil s plánem na získání finančního prospěchu, spočívajícím v neodvedení spotřební daně z minerálních olejů a daně z přidané hodnoty ve značném rozsahu v souvislosti se zobchodováním minerálních olejů, jež budou pořizovány od dodavatelské společnosti BIOECO TRADING, Sp. z o. o. S. K., prostřednictvím společnosti P., jejímž jednatelem byl jeho bratr obviněný P. K., a následně dováženy přes Maďarsko pro tuzemské odběratele, mimo jiné pro společnost C., jejímž byl obviněný J. P. jediným jednatelem, tedy na daňové území České republiky, kde budou minerální oleje již jako motorovou naftu bez jakékoliv účetní a daňové evidence dále distribuovat konečným spotřebitelům a poté, co obviněný J. P. souhlasil, že za úplatu ve výši nejméně 300 EUR z každé přepravy se bude na této činnosti podílet, zejména:
- za účasti obviněného P. K. uzavřel dne 14. 3. 2013 jménem společnosti C., v Maďarsku se společností P., jednající obviněným P. K. smlouvu na dodávky minerálního oleje výrobního názvu BIOSEPAR R, na základě které následně fakturovala společnost P., společnosti C., dodávky minerálních olejů, které obvinění fakticky distribuovali na území České republiky jako motorovou naftu pro pohon motorů,
- přijal jménem odběratele společnosti C., od dodavatele společnosti P., nejméně osm dodávek minerálního oleje výrobního názvu BIOSEPAR R v celkovém objemu nejméně 238 007 litrů,
- od obviněného P. K. přebíral doklady, ať již osobně či zprostředkovaně, k provedeným přepravám minerálních olejů pro příjemce C., z Maďarské republiky, přičemž faktury na dodávky minerálních olejů, vystavené společností P., jako dodavatelem, pro společnost C., jako odběratele, úmyslně nezavedl do účetnictví společnosti C., a následně ani do evidence pro daň z přidané hodnoty tak, aby znemožnil správci daně zjištění vzniku daňové povinnosti,
- pořízení minerálních olejů od dodavatele z jiného členského státu a jejich následný prodej v tuzemsku v přiznáních k dani z přidané hodnoty za období měsíce března, dubna a května 2013, podaných jménem společnosti C., u Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu I., nezaúčtoval a nevykázal,
- od obviněného P. K. přebíral finanční hotovost, kterou podle jeho pokynů obratem nejméně v pěti případech vkládal na účty společnosti P., č. XY v měně CZK, i č. XY v měně EUR, vedené u Československé obchodní banky, a. s., a za tuto činnost od obviněného P. K. přebíral v hotovosti finanční odměnu,
a takto v nejméně sedmnácti konkrétních zásilkách v období od 7. 1. 2013 do 20. 5. 2013 pořídili od společnosti BIOECO TRADING, Sp. z o. o. S. K., prostřednictvím společnosti P., minerální oleje výrobního názvu BIOSEPAR R, nomenklaturního zařazení 2710 19 91, v celkovém objemu nejméně 502 823 litrů, který z Polské republiky nejprve dopravili do pronajatého skladu společnosti P., v Maďarské republice,
následně předstírali, že minerální oleje ze skladu společnosti P., v Maďarské republice dopravili a vyskladnili v Brémách a v Görlitzu ve Spolkové republice Německo, když ve skutečnosti deklarované dodávky minerálního oleje do Spolkové republiky Německo neprovedli, minerální olej pro příjemce společnosti R., a C., přepravili ze skladu společnosti P., v Maďarské republice na daňové území České republiky, kde ho vyskladnili a uvedli jako motorovou naftu do volného oběhu pro pohon motorů,
a to v případě příjemce společnost R., v nejméně devíti zásilkách o celkovém objemu 268 552 litrů, což deklarovali mezinárodními nákladními listy CMR a fakturami, vystavenými společností P., jako dodavatelem, pro společnost R., jako odběratele a příjemce, kdy jednotlivé zásilky byly vyskladněny v jednom případě dne 8. 1. 2013 na blíže nezjištěném místě u Brandýsa nad Labem, ve třech případech dne 22. 1. 2013, 1. 2. 2013, 19. 2. 2013 na blíže nezjištěném místě u Frýdku-Místku, ve dvou případech dne 24. 1. 2013, 2. 2. 2013 na blíže nezjištěném místě u Nové Vsi, okr. Mělník, v jednom případě dne 27. 1. 2013 u Vyškova a ve dvou případech dne 15. 2. 2013, 22. 2. 2013 ve skladu společnosti MEDOPOL, s. r. o., ve Frýdku-Místku;
v případě příjemce společnost C., v nejméně osmi zásilkách o celkovém objemu 238 007 litrů, což deklarovali mezinárodními nákladními listy CMR a fakturami, vystavenými společností P., jako dodavatelem, pro společnost C., jako odběratele a příjemce, kdy jednotlivé zásilky byly vyskladněny ve třech případech dne 28. 3. 2013, 23. 4. 2013, 21. 5. 2013 na blíže nezjištěném místě u Hranic na Moravě, v jednom případě dne 4. 4. 2013 na blíže nezjištěném místě u Brna, v jednom případě dne 12. 4. 2013 na blíže nezjištěném místě u Olomouce, ve třech případech dne 16. 4. 2013, 3. 5. 2013, 17. 5. 2013 na blíže nezjištěném místě u Velké Bíteše;
a poté, v souladu s úmyslem obžalovaných, ačkoliv minerální oleje kódu nomenklatury 2710 19 91, které společnost R., v objemu nejméně 268 552 litrů a společnost C., v objemu nejméně 238 007 litrů pořídily prostřednictvím společnosti P., od polského dodavatele, uvedli do volného oběhu na území České republiky a prodali pro pohon motorů, čímž vznikla společnostem R., a C., v souladu s §46 písm. c) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění účinném k 31. 12. 2012, povinnost přiznat a zaplatit spotřební daň z minerálních olejů, tuto za společnost R., ve výši nejméně 2 940 645 Kč a za společnost C., ve výši nejméně 2 606 177 Kč, tedy v celkové výši nejméně 5 546 822 Kč, nepřiznali a neodvedli,
a ačkoliv společnosti R., a C., jako plátci daně z přidané hodnoty, uskutečnily zdanitelná plnění spočívající v dodání zboží - minerálních olejů kódu nomenklatury 2710 19 91 v tuzemsku, v rozporu s §21 odst. 1 a §108 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném k 31. 12. 2012, za společnost R., přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíce ledna 2013 a února 2013 nepodali a daň z přidané hodnoty ve výši nejméně 1 779 411 Kč za uvedená období z uskutečněných zdanitelných plnění nepřiznali a neodvedli, a v přiznáních k dani z přidané hodnoty společnosti C., za zdaňovací období měsíce března, dubna a května roku 2013 daň z přidané hodnoty ve výši nejméně 1 584 338,- Kč z uskutečněných zdanitelných plnění nepřiznali a neodvedli, v důsledku čehož:
obvinění P. K. a P. K. zkrátili ke škodě České republiky daňovou povinnost společnosti R., na spotřební dani z minerálních olejů a na dani z přidané hodnoty souhrnnou částkou v celkové výši nejméně 4 720 056 Kč a daňovou povinnost společnosti C., na spotřební dani z minerálních olejů a na dani z přidané hodnoty souhrnnou částkou ve výši nejméně 4 190 515 Kč, a způsobili tak škodu v celkové výši nejméně 8 910 571 Kč,
obviněný M. N. zkrátil ke škodě České republiky daňovou povinnost společnosti R., na spotřební dani z minerálních olejů a na dani z přidané hodnoty souhrnnou částkou ve výši nejméně 4 720 056 Kč,
obviněný J. P. zkrátil ke škodě České republiky daňovou povinnost společnosti C., na spotřební dani z minerálních olejů a na dani z přidané hodnoty souhrnnou částkou ve výši nejméně 4 190 515 Kč.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními všichni obvinění a v jejich neprospěch do výroku o trestu i státní zástupce. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21. 6. 2018, č. j. 6 To 104/2017-3224, částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně, a to ve výrocích o trestech uložených obviněným P. K., P. K. a J. P. a nově rozhodl tak, že obviněného P. K. odsoudil za zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016, ohledně něhož zůstal výrok o vině v napadeném rozsudku nezměněn a dále a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 21. 1. 2014, č. j. 5 T 101/2013-106, podle §240 odst. 3, §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na šest let a šest měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dva roky a šest měsíců a podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to za současného zrušení trestu ve sbíhající se trestní věci. Obviněného J. P. odsoudil za zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby §240 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016, ohledně něhož zůstal výrok o vině v napadeném rozsudku nezměněn, podle §240 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na tři roky a šest měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru koupě, prodej a zprostředkování, a to jak fyzická osoba, statutární orgán či člen statutárního orgánu právnické osoby a jako zmocněnec či na základě jiné smlouvy o zastupování na pět let. Nově soud druhého stupně rozhodl i o trestu obviněného P. K. Podle §256 tr. ř. odvolání obviněného J. P. zamítl. S ohledem na nezbytnost vyloučení věci v odvolacím řízení týkající se obviněného M. N. k samostatnému projednání pak Vrchní soud v Olomouci rozhodl dalším rozsudkem ze dne 31. 10. 2018, č. j. 6 To 44/2018-3326, kdy částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně ohledně obviněného M. N., a to ve výroku o trestu. Nově pak rozhodl tak, že obviněného M. N. odsoudil za zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016, ohledně něhož zůstal výrok o vině nezměněn, podle §240 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na tři roky a šest měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru koupě, prodej a zprostředkování, a to jako fyzická osoba, statutární orgán či člen statutárního orgánu právnické osoby a zmocněnec či na základě jiné smlouvy o zastupování na pět let. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Rozsudek soudu druhého stupně napadl dovoláním prostřednictvím obhájce obviněný P. K., a opřel jej o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) a k) tr. ř. K dovolacímu důvodu pod §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. namítl, že došlo k porušení ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání, když soudu řádně doručil žádost o odročení veřejného zasedání ze závažných zdravotních důvodů (průjmového onemocnění), přesto jej soud konal dne 21. 6. 2018 v jeho nepřítomnosti. V žádosti o odročení vyjádřil svůj zájem na osobní účasti u projednání odvolání. Doložil rovněž zprávu ošetřující lékařky, která nebyla schopna potvrdit ani vyvrátit možnost jeho účasti na veřejném zasedání. Po sdělení, že soud neakceptuje jeho žádost, následující den konal veřejné zasedání, a to navzdory tomu, že jeho obhájce předložil další lékařskou zprávu vystavenou dne 20. 6. 2018 ve 22:08 hod., která jednoznačně potvrdila, že není schopen absolvovat cestu z místa bydliště k Vrchnímu soudu v Olomouci. Tímto postupem soudu mu bylo odepřeno uplatňovat svá práva ve smyslu §33 tr. ř. a bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Soud měl přihlédnout k tomu, že se k hlavnímu líčení vždy osobně dostavoval, nemařil soudní jednání svou neomluvenou nepřítomností a osobně se hájil. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Soudy obou stupňů uvedly, že trestná činnost byla spáchána ve formě pokračování ve smyslu §116 tr. zákoníku, ale opomněly zohlednit judikaturu, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 8 Tz 16/2016. Jelikož soudy nespecifikovaly jednotlivé dílčí útoky pokračujícího trestného činu, zřejmě měly na mysli jednotlivé případy dovozu minerálního oleje na území ČR. Posouzení každého dovozu jako dílčího útoku pokračujícího trestného činu je v rozporu se zmiňovaným judikátem. Přestože se tento týká dani z příjmu a neuvedení některého z více příjmů, lze jej užít i obecně, tedy i na projednávaný případ. Ve smyslu tohoto judikátu měl soud vyhodnotit, které z jednání je ve spojitosti jednotlivým dílčím útokem pokračujícího trestného činu s ohledem na zdaňovací období, za které měla být daň odvedena. Jelikož je ve vztahu k dani z přidané hodnoty i k dani spotřební zdaňovacím obdobím kalendářní měsíc, mělo být jeho jednání posouzeno jako 5 dílčích skutků pokračujícího trestného činu. Soud blíže nespecifikoval, který okamžik byl rozhodný pro placení spotřební daně či daně z přidané hodnoty, tedy kdy mělo dojít k uvedení minerálního oleje do volného oběhu ve formě motorové nafty. Dále namítl existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, soudy se dostatečně nevypořádaly s jeho obhajobou, v důsledku čehož byl odsouzen za jednání, kterého se nedopustil. Měla být aplikována zásada in dubio pro reo. Ve věci došlo k závažným procesním pochybením, důsledkem čehož ze strany soudu došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Dále podrobně rozvedl své výhrady vůči skutkovým zjištěním soudu. Soud se nevěnoval a nijak neodůvodnil naplnění subjektivní stránky trestného činu. Z rozhodnutí soudů není zřejmé, o které důkazy opřely svá skutková zjištění. Některé důkazy opomíjí a některým důkazům přisuzují větší důkazní hodnotu. Nebyly provedeny žádné důkazy, jež by prokazovaly, že BIOSEPAR R, který je osvobozen od spotřební daně, byl prodán konečným spotřebitelům jako motorová nafta. S odkazem na svědecké výpovědi vytkl soudu prvního stupně, že se nevypořádal se zásadními rozpory ve výpovědi svědka V. T. a své závěry řádně a logicky neodůvodnil, čímž porušil jeho právo na spravedlivý proces. Dále shrnul a rozebral procesní pochybení, která v řízení spatřuje včetně nesouhlasu se zamítnutím dalších důkazních návrhů. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. namítl, že v rozhodnutí chybí výrok nebo je neúplný, jelikož chybí právní posouzení skutku jako pokračování ve smyslu §116 tr. zákoníku. Přestože soudy zdůraznily, že jeho jednání kvalifikovaly jako pokračování v trestném činu, tato skutečnost ve výroku rozsudku schází. V případě pokračování trestného činu se způsobená škoda sčítá, ale pouze v souhrnu může projednávaný skutek naplnit znak kvalifikované skutkové podstaty „ve velkém rozsahu“ ve smyslu §240 odst. 3 tr. zákoníku, ve znění účinném od 30. 6. 2016. Z výroku však nevyplývá skutečnost, že se dopustil pokračování trestného činu, proto by způsobená škoda v takovém případě neměla být sčítána.
Závěrem obviněný P. K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Proti rozsudku soudu druhého stupně podal dovolání i obviněný M. N. prostřednictvím svého obhájce, a opřel jej o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, kterým byl uznán vinným. Nesprávné právní posouzení spočívá též v extrémním nesouladu právních závěrů se skutkovými zjištěními, což má za následek porušení jeho základních práv a svobod, zejména jeho práva na řádný a spravedlivý proces. Odvolací soud opomenul přihlédnout ke klíčovým důkazům. V tomto směru odkázal na judikaturu. Vytkl soudu, jakým způsobem hodnotil provedené důkazy. Následně se podrobně vyjádřil k hodnocení důkazů soudem a k nedostatkům ve skutkových zjištěních, kdy mj. poukázal na nevěrohodnost svědka P. J. Zdůraznil, že jeho nevinu má prokazovat výpověď svědků V. G. a D. P., přičemž nesouhlasí se způsobem, jak tyto výpovědi soud hodnotil. Vytkl soudům, že považovaly za nadbytečné doplnit dokazování o další navrhované důkazy, které měly prokázat jeho nevinu. S odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu zdůraznil, že jeho vina nemůže být postavena na jediném důkaze a v této souvislosti poukázal na zásadu in dubio pro reo.
Závěrem obviněný M. N. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a zprostil jej obžaloby.
Rovněž obviněný J. P. podal prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Soudu druhého stupně vytkl, že nenapravil vážné vady dokazování před soudem prvního stupně, které spočívají v opomenutých důkazech, extrémním nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, resp. v deformaci důkazů, jakož i v porušení práva na spravedlivý proces, když toto vše vylučuje učinit správné hmotně právní posouzení skutku. Soud prvního stupně nezajistil překlad smlouvy na dodávku minerálního oleje BIOSEPAR R uzavřenou mezi obchodní společností P., a obchodní společností C., když tato má zásadní význam z hlediska hmotně právního posouzení otázky přechodu vlastnického práva k materiálu, který měl být předmětem jednotlivých dodávek, na což následně mělo navazovat posouzení hmotně právní otázky, který subjekt měl být plátcem spotřební daně a plátcem daně z přidané hodnoty. Tuto vadu lze hodnotit jako opomenutý důkaz a rovněž jako porušení práva na spravedlivý proces. Soudy obou stupňů nevyjevily, co má být podle jejich názoru obsahem této smlouvy. Těmito otázkami se nezabývaly, nejasnosti ignorovaly, což má za následek nepřezkoumatelnost a nezákonnost rozhodnutí. Rovněž ignorovaly princip in dubio pro reo. Nebylo zjištěno, že by byl jakkoliv angažován v objednávání přepravovaného materiálu, jeho přepravy či určování toho, kde měl být materiál vyskladněn a komu poskytnut. Pokud se soudy nezabývaly otázkou subjektivní stránky ve vztahu k jednotlivým objednávkám zboží a ve vztahu k místu vyskladnění zboží, byla zde vůči němu nedůvodně a nepřípustně aplikována jakási objektivní odpovědnost. Dále zpochybnil zákonnost domovních prohlídek a tudíž, zda bylo možné vycházet z podkladů při nich získaných. Tvrzení uvedená v tzv. skutkové větě výroku o vině vztahující se k jeho osobě se neopírají o skutečná skutková zjištění vyplývající z provedeného dokazování, nýbrž toliko o domněnky a hypotézy soudu prvního stupně. Následně uvedl výčet konkrétních skutkových zjištění, které neodpovídají výsledkům provedeného dokazování.
Závěrem obviněný J. P. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovoláním obviněných vyjádřil a uvedl k dovoláním obviněného M. N. a P. K., že pouze opakují svou obhajobu. Brojí především proti rozsahu dokazování, hodnocení důkazů a soudy učiněným skutkovým zjištěním. S těmito námitkami se soudy již vypořádaly. Obvinění předkládají alternativní skutkové závěry a dovolávají se zásady in dubio pro reo. Jedná se však o zásadu procesní a nikoliv hmotněprávní, kdy toto by mohlo být dovolacím důvodem jen zcela teoreticky, pokud by její porušení nabylo závažnosti extrémního rozporu s provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Skutkové námitky obviněných tvrzenému ani jinému dovolacímu důvodu neodpovídají a v této části jsou jejich dovolání podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. K obviněnému P. K. a jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uvedl, že jeho omluvou se velmi podrobně a správně zabýval odvolací soud v odst. 12 – 14 odůvodnění svého rozhodnutí, s čímž se lze ztotožnit. Nadto ještě dodal, že obviněný absolvoval den před veřejným zasedáním návštěvy lékařů, kdy během dne navštívil dvě místa a v době uváděných akutních potíží tak ujel 86 km. V případě diety a doporučené léčby bylo možno předpokládat, že se jeho potíže zmírní a nic mu nebude bránit absolvovat následující den cestu na soud, která je jen o 34 km delší. K další námitce obviněného P. K., že jeho jednání mělo být posouzeno „jako 5 dílčích skutků pokračujícího trestného činu“ a nikoliv „každý jednotlivý případ (každý jednotlivý dovoz látky) za dílčí útok pokračujícího trestného činu“, uvedl, že obviněný patrně mínil „5 dílčích útoků“. Přitom mu lze dát za pravdu, že pokud byla krácena daň za jednotlivá měsíční zdaňovací období, skutečně se jednalo o pokračující trestný čin sestávající z pěti dílčích útoků. Zdůraznil však, že obviněný nenamítá, že by snad celý skutek nebyl jedním pokračujícím trestným činem, když za nesprávné právní posouzení považuje jen to, že skutková věta není členěna podle počtu zdaňovacích období, tedy počtu útoků. Rozhodné ovšem je, že ve skutkové větě popsané jednání má všechny znaky zločinu, kterým byl obviněný uznán vinným a právní posouzení tohoto skutku je tedy správné. Bez ohledu na způsob členění skutku je patrno, že se jedná o jeden pokračující trestný čin spáchaný celkem pěti útoky. V této části lze dovolání považovat za zjevně neopodstatněné. K námitce obviněného P. K. stran chybějícího výroku a naplnění tak dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 6 Tdo 717/2016, uvedl, že se o absenci ani neúplnost výroku v tom případě nejedná, a proto také v této části lze považovat dovolání obviněného P. K. za zjevně neopodstatněné. K dovolání obviněného J. P. uvedl, že uplatňuje řadu námitek svou podstatou jen procesních. K námitce stran absence překladu listiny do českého jazyka konstatoval, že obhájkyně obviněného u hlavního líčení dne 20. 3. 2017 souhlasila s tím, že v souladu s §213 odst. 1 tr. ř. nebudou listiny čteny, dne 22. 3. 2017 na str. 36 a násl. protokolu předložil předseda senátu listinné důkazy k nahlédnutí a v protokolu není zaznamenán žádný požadavek obviněného či jeho obhájkyně, aby byla předmětná listina čtena, či dokonce přeložena do češtiny. Na str. 40 předmětného protokolu je zaznamenáno vyjádření všech obviněných k předloženým listinám „bez vyjádření, připomínek“. Dne 12. 5. 2017 ani 4. 9. 2017 obviněný ani jeho obhájkyně takové doplnění dokazování nenavrhli. S odkazem na judikaturu zdůraznil, co se rozumí opomenutým důkazem, z čehož vyplývá, že opomenutým důkazem ze své podstaty nemůže být důkaz nenavržený. Poukázal rovněž na marginální význam předmětné smlouvy pro podstatu projednávaného skutku, když tato byla uzavřena jen formálně. Jednání obviněného nebylo založeno na této anglicky psané smlouvě, nýbrž na ústních dohodách mezi obviněnými tak, jak jsou uvedeny v popisu skutku. Dále poukázal, že i kdyby byl tento důkaz obviněným navržen, což se však nestalo, musel by být odmítnut jakožto důkaz, který je zcela nerozhodný pro posouzení daňové povinnosti. Z hlediska dovolání považuje za podstatné, že se jedná o námitku procesní, která sama o sobě žádný z dovolacích důvodů naplnit nemůže. S námitkou obviněného, zda „veškerý materiál“ měl charakter motorové nafty, se vypořádal již odvolací soud. Obviněný dále uplatnil námitku in dubio pro reo a předložil alternativní skutkové závěry, ale ani tato námitka obviněného J. P. neodpovídá žádnému uvedenému dovolacímu důvodu.
Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného P. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a dovolání obviněných M. N. a J. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť byla podána z jiného důvodu, než je v §265b tr. ř.
K vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podal obviněný J. P. prostřednictvím svého obhájce repliku, ve které uvedl, že se neztotožňuje s argumentací státního zástupce, na rozdíl od něj má za to, že jím uplatněné dovolací námitky jsou subsumovatelné pod deklarované dovolací důvody. Vyjádřil nesouhlas se závěrem státního zástupce stran absence překladu smlouvy a obdobně jako v dovolání podrobně rozebral, proč je nutno absenci překladu této smlouvy považovat za opomenutý důkaz, jakož i porušení práva na spravedlivý proces. Vyjádřil se rovněž k tomu, proč v tomto směru nebylo navrženo doplnění dokazování. Zopakoval námitku, že nebylo bez důvodných pochybností zjištěno, zda veškerý materiál, který měl být na území České republiky vyskladněn, měl charakter motorové nafty. V obdobném duchu jako v dovolání se opětovně vyjádřil i k existenci a naplnění subjektivní stránky. Poukázal znova na existenci extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, jakož i na porušení principu in dubio pro reo a porušení práva na spravedlivý proces. Závěrem své repliky obviněný zdůraznil, že hodnotí své dovolání jako plně opodstatněné a důvodné, s tím, že navrhl, aby bylo postupováno v souladu s jeho návrhem formulovaným v dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného P. K. je zjevně neopodstatněné a dovolání obviněných M. N. a J. P. byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Ze zákonné formulace tohoto dovolacího důvodu je patrné, že nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze hlavní líčení nebo veřejné zasedání konat bez osobní účasti obviněného. Vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného mj. ve veřejném zasedání, může k jeho naplnění dojít především porušením §263 odst. 4 tr. ř., neboť jde prakticky o jediné ustanovení trestního řádu, které vymezuje podmínky, za nichž lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného. Přítomnost obviněného u veřejného zasedání z hlediska citovaného dovolacího důvodu může být nezbytná dále tehdy, jestliže se soud rozhodl předvolat obviněného k takovému veřejnému zasedání a tím dal jednoznačně najevo, že v nepřítomnosti obviněného nemůže jednat a rozhodovat. Konečně s ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003).
V souvislosti s tímto dovolacím důvodem obviněný P. K. namítl, že i přes jeho řádně doručenou žádost o odročení veřejného zasedání odvolací soud dne 21. 6. 2018 veřejné zasedání konal v jeho nepřítomnosti, čímž porušil ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání. Obviněný přitom vyjádřil zájem o osobní účast u projednávaného odvolání. Tuto námitku lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit, nelze jí však přisvědčit. Ze spisu vyplývá, že obviněný byl k veřejnému zasedání předvolán, přičemž toto předvolání mu bylo doručeno 4. 6. 2018. Dne 20. 6. 2018 (den před nařízeným veřejným zasedáním) doručil odvolacímu soudu prostřednictvím obhájce žádost o odročení veřejného zasedání, přičemž ji odůvodnil zdravotními obtížemi, kdy tyto mu měly bránit účastnit se veřejného zasedání. K žádosti pak přiložil listinu Poukaz na vyšetření/ošetření vystavený W. Odvolací soud ověřil zdravotní stav obviněného telefonicky u této lékařky. Z úředního záznamu o tomto hovoru je mj. patrno, že lékařka nemůže jednoznačně potvrdit ani vyloučit, že by obviněný nebyl schopen účasti u veřejného zasedání. V návaznosti na to, odeslal odvolací soud obviněnému přípis s tím, že žádost o odročení veřejného zasedání neakceptuje s upozorněním, že pokud se obviněný nedostaví k veřejnému zasedání, bude jednáno v jeho nepřítomnosti. Obviněný se přesto nedostavil. Jeho obhájce soudu předložil lékařskou zprávu J. S. ze dne 20. 6. 2018, z 22:08 hod, ze které je patrno, že obviněnému byla diagnostikována gastroenteritis acuta, byl mu doporučen klidový a šetřící režim a zakoupení v lékárně běžně dostupných léků. Lze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že takovéto potíže nelze považovat za dostatečné k odročení veřejného zasedání. I přes lékařské vyšetření byl obviněnému doporučen pouze klidový režim, dieta a zakoupení běžně dostupných léků, které měly obtíže obviněného utlumit, či alespoň zmírnit. Zdravotní problémy obviněného nelze v tomto směru považovat za tak vážné a zásadní, aby mu naprosto znemožňovali účast na veřejném zasedání. Nota bene když odvolací soud obviněnému v přípise ze dne 20. 6. 2018 (č. l. 3211) přislíbil, že pokud jeho potíže budou přetrvávat, přizpůsobí tomu režim veřejného zasedání. Nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že obviněný den před veřejným zasedáním, kdy jeho potíže byly pravděpodobně nejakutnější, zvládl absolvovat celkem čtyři cesty ke dvěma lékařům. O konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného přitom odvolací soud rozhodl usnesením zcela v souladu s judikaturou, která stanoví, že byl-li obviněný k veřejnému zasedání odvolacího soudu předvolán, je možné konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, jen pokud senát odvolacího soudu změní původní opatření předsedy senátu o předvolání obviněného k veřejnému zasedání a učiní závěr, že postačovalo ho pouze vyrozumět o konání veřejného zasedání, resp. že veřejné zasedání může být provedeno i v nepřítomnosti obviněného podle §238, §205 odst. 2 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2004, sp. zn. 5 Tdo 28/2004). Odvolací soud tedy nepochybil, pokud konal veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného. Nad rámec uvedeného je nutno poukázat, že odvolací soud své závěry stran konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného velmi podrobně odůvodnil (odst. 12 a násl. rozsudku soudu druhého stupně, sp. zn. 6 To 104/2017), přičemž s jeho závěry se Nejvyšší soud plně ztotožnil. Lze tedy uzavřít, že tato námitka obviněného P. K. je zjevně neopodstatněná.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Námitky obviněných, kterými brojí proti hodnocení důkazů, rozsahu dokazování, a kterými se snaží dát provedeným důkazům jiný obsah, směřují výhradně do skutkových zjištění soudů a jako takové obsahově neodpovídají jimi uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jinému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Ačkoli obvinění P. K., J. P. a M. N. shodně namítli, že nebyla naplněna subjektivní stránka předmětného trestného činu, tuto námitku postavili výhradně na zpochybňování hodnocení důkazů a skutkových zjištění soudů při nabídce vlastní verze skutkového děje. Formálně by tedy tato námitka byla s to naplnit uplatněný dovolací důvod, avšak materiálně se s jeho obsahem zcela míjí, a proto ji pod tento dovolací důvod nelze podřadit. Všichni tři obvinění shledávali naplnění tohoto dovolacího důvodu také mj. s poukazem na existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu.
Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010).
O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Soud prvního stupně si vytvořil dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Následně soud pečlivě hodnotil důkazy, jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěl ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Je na místě poznamenat, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí jednotlivé důkazy velmi podrobně rozebral a hodnotil. Se závěry soudu prvního stupně se přitom ztotožnil i odvolací soud. Co se týká námitky obviněného P. K., že se soudy nevypořádaly se zásadními rozpory ve výpovědi svědka V. T., je třeba poukázat, že se touto námitkou již velmi podrobně zabýval odvolací soud (odst. 36 a násl. rozsudku soudu druhého stupně, sp. zn. 6 To 104/2017). Stejně tak se odvolací soud velmi obsáhle vypořádal s jeho námitkou, že není zřejmé, o které důkazy soud prvního stupně opřel své závěry o jeho vině, jak tyto důkazy hodnotil a jak se vypořádal s jeho obhajobou (odst. 32 rozsudku soudu druhého stupně, sp. zn. 6 To 104/2017).
K zejména obviněným J. P. namítaným opomenutým důkazům, které kromě níže uvedeného blíže nespecifikuje, je nutno poukázat, že pokud některým návrhům na doplnění dokazování nebylo vyhověno, bylo ze strany soudu prvního stupně odůvodněno, z jakého důvodu návrh zamítl. V tomto směru lze s poukazem na ústavněprávní rovinu námitky (neboť tuto námitku nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod) poukázat na již delší dobu ustálenou judikaturu (např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. I. ÚS 32/95 nebo ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. II. ÚS 122/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05), ze které vyplývá, že soudy nejsou povinny vyhovět všem návrhům účastníků řízení a naopak sám soud musí rozhodnout o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat okolnosti, které jsou důležité pro náležité zjištění skutečného stavu věci a pro správné posouzení viny či neviny obviněného. Pokud tedy soudy dospěly v projednávaném případě k závěru, že rozsah provedených důkazů je postačující pro spolehlivé rozhodnutí ve věci a s důkazy navrženými obviněným se řádně vypořádaly, pak postupovaly v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. Za opomenutý důkaz nelze považovat ani obviněným J. P. namítaný chybějící překlad smlouvy na dodávku minerálního oleje výrobního názvu BIOSEPAR R z anglického do českého jazyka. Předně je nutno konstatovat, že obviněný takový důkaz vůbec nenavrhl. Z protokolu z hlavního líčení dne 20. 3. 2017 (č. l. 2506) je patrno, že obhájkyně obviněného souhlasila s tím, že v souladu s §213 odst. 1 tr. ř. nebudou listiny čteny. Předseda senátu dne 22. 3. 2017 na str. 36 a násl. protokolu (č. l. 2518) předložil stranám listinné důkazy toliko k nahlédnutí, přičemž v protokole není žádný záznam, že by obviněný požadoval, aby předmětná smlouva byla čtena či dokonce přeložena do češtiny. Ze str. 40 protokolu (č. l. 2522) pak vyplývá, že žádný z obviněných předložené listiny nepřipomínkoval a ani se k nim nevyjadřoval. Obviněný ani jeho obhájkyně pak doplnění dokazování v tomto směru nenavrhli. Nad rámec toho je však nutno konstatovat, že z hmotně právního hlediska nemá překlad předmětné smlouvy vliv na právní posouzení skutku a už vůbec na vinu obviněného. I kdyby byl tento důkaz navržen, byl by důvodně odmítnut jako důkaz nepotřebný, neboť nedisponuje vypovídací potencí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01).
Ani procesní námitku obviněného J. P. směřující do zákonnosti důkazu, kterou brojí proti povolení domovních prohlídek a polemizuje nad tím, zda bylo možné následně vycházet z podkladů získaných při domovních prohlídkách, nelze pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. podřadit. S ohledem na ústavněprávní rovinu této námitky je však namístě uvést, že v daném případě Nejvyšší soud žádné porušení práva na spravedlivý proces neshledal.
Protože Nejvyšší soud ve věci neshledal existenci namítaného extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, ani jiné porušení práva na spravedlivý proces, nebyl zde důvod k zásahu Nejvyššího soudu do soudy zjištěného skutkového stavu.
Ani shodná námitka všech obviněných stran porušení zásady in dubio pro reo nemůže ve světle výše uvedeného naplňovat zvolený dovolací důvod, ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť rovněž směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tudíž zjevné, že tato zásada má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako taková není způsobilá naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016).
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku obviněného P. K., že jeho jednání mělo být posouzeno jako 5 dílčích skutků pokračujícího trestného činu a nikoliv každý jednotlivý případ (každý jednotlivý dovoz látky) za dílčí útok pokračujícího trestného činu. V tomto spatřuje nesprávné právní posouzení skutku. K této námitce rovněž poukázal, že soudy konstatovaly, že trestná činnost byla spáchána ve formě pokračování v trestném činu ve smyslu §116 tr. zákoníku, blíže k tomu však nic neuvedly. Kvůli tomu má tedy za to, že soudy měly na mysli jednotlivé případy dovozu minerálního oleje na území České republiky. Nejprve je třeba konstatovat, že obviněný měl zřejmě na mysli „5 dílčích útoků“. Pokračováním v trestném činu ve smyslu §116 tr. zákoníku se přitom rozumí, takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Podle §12 odst. 12 tr. ř. se skutkem podle tohoto zákona rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak. Obviněným citovaná judikatura je přitom přiléhavá, když uvádí, že k jednotlivému zdaňovacímu období se vztahuje dílčí útok pokračujícího trestného činu, který teprve se rozumí skutkem ve smyslu §12 odst. 12 tr. ř. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 8 Tz 16/2016). Nelze přitom souhlasit s obviněným, že by soudy obou stupňů za každý dílčí útok považovaly jednotlivé dovozy minerálního oleje na území ČR. Z námitky obviněného je tak patrno, že tento fakticky nesprávné právní posouzení vztahuje na to, že skutková věta není členěna podle jednotlivých zdaňovacích období, tak aby z ní přímo bylo patrno jednotlivých 5 dílčích útoků. Této námitce však nelze věcně přisvědčit. Právní posouzení skutku je v tomto ohledu správné. Skladba skutkové věty totiž v daném případě není konstruována nejasně, aby z ní nevyplývalo, o jakou trestnou činnost se jedná. Ačkoliv by se dalo představit lepší vyjádření skutkové věty a její členění podle dotčených zdaňovacích období, tato skutečnost nemění nic na tom, že skutková věta je v tom směru správná, že z ní jednoznačně vyplývá jednání toho kterého z obviněných, postupné páchání trestné činnosti, celkový rozsah daňového úniku na příslušných daních, jakož i znaky trestného činu, který je v tomto jednání spatřován. Nejvyšší soud tak shledal tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. slouží k nápravě vad v případě, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. O tento důvod se jedná, když určitý výrok nebyl vůbec učiněn a činí jeho výrokovou část neúplnou, což znamená, že výrok v napadeném rozhodnutí není obsažen, přestože jej soud měl podle zákona nebo podle návrhu některé ze stran pojmout do výrokové části rozhodnutí (typicky např. neexistence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním). Druhou alternativou je, že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 3173 a 3174).
Tento dovolací důvod ve svém dovolání uplatnil pouze obviněný P. K. Namítl, že výrok rozsudku soudu prvního stupně je neúplný, jelikož ve výrokové části chybí právní posouzení skutku jako pokračování v trestném činu ve smyslu §116 tr. zákoníku, což nenapravil ani soud odvolací. Tuto námitku obviněného lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit, avšak je zjevně neopodstatněná. Na rozdíl od kategorizace trestných činů (rozlišení provedeného podle hlediska typové škodlivosti), tj. označení konkrétního trestného činu jako přečinu (§14 odst. 2 tr. zákoníku) či zločinu (§14 odst. 3 tr. zákoníku) vyžadovaného zněním §120 odst. 3 tr. ř., či forem trestného činu (§111 tr. zákoníku), tj. jeho vývojových stadií (přípravy a pokusu) a forem účastenství stricto sensu (organizátorství, návodu a pomoci), které je rovněž nezbytné vymezit (včetně příslušné právní věty) již ve výrokové části rozsudku, nevyžaduje zákonná úprava nezbytnost výslovného zmínění dalších forem klasifikace trestných činů (tj. mimo jiné trestných činů pokračujících, trvajících či hromadných) přímo ve výroku rozsudku. V případě pokračování v trestném činu je situace obdobná, jako např. v případě závěru o spáchání trestného činu ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kde se rovněž zásadně nevyžaduje, aby tento závěr byl výslovně uveden již ve výrokové části rozsudku [„Naproti tomu není nutné vyjadřovat zvlášť ve výroku, že se obžalovaný trestného činu dopustil jako spolupachatel (srov. §23 tr. zákoníku), neboť na rozdíl od předtím uvedeného nejde o samostatnou formu trestného činu, nýbrž jen o formu trestné činnosti (srov. §111 tr. zákoníku).” - viz Šámal, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1671]. Není proto nezbytné (a soudní praxe tak ani nepostupuje), aby byl údaj o spáchání trestného činu ve formě pokračování (navíc např. s uvedením právní věty obsažené v §116 tr. zákoníku a s jeho citací ve výroku o vině) obsažen ve výrokové části rozsudku. Nelze proto považovat ani za procesní vadu rozsudku soudu prvního stupně, jež by měla vést k závěru, že výrok o vině je neúplný ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., pokud soud již ve výrokové části svého rozhodnutí neuvedl, že dovolatel spáchal pokračující trestný čin (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 6 Tdo 717/2016). Na základě výše uvedeného je zřejmé, že absence údaje o spáchání trestného činu ve formě pokračování, nemůže vést k závěru, že by výrok rozsudku soudu prvního stupně byl neúplný. Dovolání P. K. je v této části zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Tento dovolací důvod uplatnil pouze obviněný J. P., avšak protože jeho námitky nenaplnily dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohly naplnit ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Obiter dictum je namístě poznamenat, že obvinění obdobné námitky obsažené v dovoláních uplatnili již ve své obhajobě před soudem prvního stupně i v odvoláních, přičemž soudy se s těmito již v rámci svých rozhodnutí vypořádaly. K tomuto lze pak v případě obviněného P. K. poukázat i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněných M. N. a J. P. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Dovolání obviněného P. K. pak Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nad rámec uvedeného je namístě poznamenat, že rozhodnutí soudu druhého stupně jsou ze dne 21. 6. 2018 a 31. 10. 2018, avšak věc byla předložena Nejvyššímu soudu k projednání dovolání až dne 29. 11. 2019, resp. 2. 12. 2019 a v dovolacím řízení tak nedošlo k žádným průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 1. 2020
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu