ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.1136.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 1136/2019-402
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2020 o dovolání obviněného J. B. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 11 To 147/2019, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 3 T 79/2018, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 11 To 147/2019, a to pouze ohledně té části výroku podle §256 tr. ř., jímž bylo zamítnuto odvolání obviněného vůči výroku o náhradě škody,
jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 3 T 79/2018, ve výroku, jímž bylo obviněnému uloženo podle §228 odst. 1 tr. ř. zaplatit společnosti Podlahy Blanket, s. r. o., IČ: 29022321, se sídlem Krakovská 583/9, 110 01 Praha 1, na náhradě škody částku 352 876,12 Kč,
jakož i ve výroku, jímž byla tato poškozená společnost odkázána podle §229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních,
a také všechna další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265m odst. 2 tr. ř. se poškozená společnost Podlahy Blanket, s. r. o., IČ: 29022321, se sídlem Krakovská 583/9,110 01 Praha 1, odkazuje s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odůvodnění:
1. Obviněný J. B. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 3 T 79/2018, uznán vinným, že
jako statutární zástupce, jediný společník a jednatel, společnosti K., IČ: XY, se sídlem XY, uzavřel jako objednavatel jménem této společnosti dne 4. 2. 2014 v jejím sídle smlouvu o dílo č. 18-83330010 s O. M., narozeným XY, oprávněným zástupcem a jednatelem společnosti Podlahy Blanket, s.r.o., IČ: 29022321, se sídlem Krakovská 583/9, 110 00 Praha 1, jako zhotovitelem, jejímž předmětem byla kompletní dodávka a montáž plovoucích podlah na stavbě prováděné společností K., kdy cena díla činila dle smlouvy 358 911 Kč, dílo bylo řádně zhotovitelem dodáno a vyfakturováno v částce 368 427 Kč, cenový rozdíl vznikl zjištěním skutečné výměry díla oproti výměře uvedené ve smlouvě o dílo, avšak k úhradě ceny nedošlo, a ke dni 3. 3. 2014 podala společnost K., u Krajského soudu v Praze jako dlužník insolvenční návrh spojený s návrhem na prohlášení konkursu, kdy samotný insolvenční návrh byl sepsán dne 28.2.2014 na návrh dlužníka v advokátní kanceláři Mgr. Jakuba Kotrby, advokáta, společníka společnosti Advokátní kancelář Jansta, Kostka, spol. s r.o., se sídlem Těšnov 1/1059, Praha 1, která byla v této věci oslovena již v lednu 2014, dne 11. 03. 2014 tento soud pod sp. zn. KSPH 72 INS XY rozhodl o tom, že se zjišťuje úpadek dlužníka K., a na jeho majetek jako dlužníka prohlásil konkurs, ačkoli si v době uzavření smlouvy o dílo musel být vědom špatné ekonomické situace firmy K., existence četných dluhů, neschopnosti je hradit a vysoce pravděpodobné možnosti, že uvedenou zakázku nebude jeho společnost schopna uhradit, příp. ve lhůtě splatnosti, s čímž byl přinejmenším srozuměn, a tyto skutečnosti poškozené společnosti zamlčel, uzavřením smlouvy o dílo deklaroval schopnost za dílo zaplatit, což se nestalo, čímž společnosti Podlahy Blanket, s.r.o., IČ: 29022321, se sídlem Krakovská 583/9, 110 00 Praha 1, způsobil škodu ve výši nejméně 352 876,12 Kč .
2. Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jednak jako přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a uložil mu podle §209 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu 36 (šestatřiceti) měsíců, když zároveň podle §82 odst. 2 tr. zákoníku obviněnému uložil, aby během zkušební doby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Současně mu podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil za povinnost zaplatit společnosti Podlahy Blanket, s.r.o., IČ: 29022321, se sídlem Krakovská 583/9, 110 00 Praha 1, na náhradě škody částku 352 876,12 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. pak tuto společnost odkázal se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 11 To 147/2019, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
4. Obviněný se ani s takovým rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť měl za to, že napadeným usnesením bylo nesprávně rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, přestože v řízení, které mu předcházelo, byl dán dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozsudek soudu nalézacího spočívá na nesprávném právním posouzení skutku – konkrétně v nesprávném právním posouzení objektivní stránky (jednak v uvedení v omyl, jednak v zamlčení podstatných skutečností).
5. V podrobnostech dovolatel uvedl, že s poškozenou společností Podlahy Blanket, s.r.o., ohledně inkriminované smlouvy o dílo vůbec nejednal, nebyl s ní v žádném spojení, jediným aktem, který vůči ní učinil, byl jeho distanční podpis na této smlouvě. Z toho dovodil, že nebyl-li s poškozenou společností v žádném kontaktu, nemohl jí ani nic (zejména ekonomickou situaci společnosti K.) zamlčet. Způsob, jakým se s touto jeho námitkou – uplatněnou již v odvolání – vypořádal soud druhého stupně, nepovažoval za správný, neboť jednak vůbec nerozlišoval formy podvodného jednání (uvedení v omyl, nebo zamlčení podstatných skutečností), a navíc přehlížel, že smlouvu o dílo podepsala nejprve poškozená společnost a teprve poté on (dovolatel), který smlouvu ani nevyjednával.
6. Pokud oba soudy nižších instancí vyšly z toho, že se (obviněný) účastnil porad vedení, na nichž se probírala i ekonomická situace společnosti, která (zejména na konci roku 2013) nebyla dobrá, a že podle znaleckého posudku Ing. Josefa Michálka společnost naplnila znaky úpadku ve formě předlužení nejpozději k 31. 12. 2012 a ve formě platební neschopnosti nejpozději k 31. 12. 2013, z čehož dovodily, že se spoléhal pouze na nejisté budoucí události, takže mu lze přičíst přinejmenším nepřímý úmysl, obviněný ve svém podání namítl, že projekt, v jehož rámci byla realizována i inkriminovaná smlouva o dílo, byl financován prostřednictvím LBBW Bank CZ, a. s., u níž ke dni podpisu smlouvy činil zůstatek nevyčerpaných prostředků 2 286 882, 42 Kč. V souvislosti s tím jednak zpochybnil správnost závěrů zmíněného znaleckého posudku, jednak zdůraznil, že jeho účast na poradách vedení neprokazuje jeho vědomost (tím méně vůli) nezaplatit poškozené společnosti cenu díla. Po celou dobu byl přesvědčen, že se mu podaří obtížné období překonat, přičemž nic nenasvědčovalo, že by toto jeho přesvědčení bylo nereálné. V době uzavírání inkriminované smlouvy mu bylo známo, že společnost K., má jednak od dlužníků takříkajíc peníze na cestě ze zakázek realizovaných v dřívější době, jednak plán velkých zakázek stavebních a okenářských, z nichž již měla řadu vysoutěženu. Nelze tak prý dovodit ani jeho případné srozumění, že poškozené společnosti Podlahy Blanket, s.r.o., nebude cena díla zaplacena.
7. Dovolatel dále namítl nesprávné posouzení příčinné souvislosti mezi podvodným jednáním a škodou, s čímž je spojeno neposouzení pohledávky společnosti Podlahy Blanket, s.r.o., z předmětné smlouvy o dílo jako pohledávky za majetkovou podstatou ve smyslu §168 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona, a také nesprávné posouzení škody jako takové. Akcentoval, že podle citovaného zákonného ustanovení patří mezi tzv. pohledávky za majetkovou podstatou náklady spojené s udržováním a správou majetkové podstaty dlužníka, pokud vznikly po rozhodnutí úpadku, a v návaznosti na to připomněl, že poškozená společnost vystavila fakturu až dne 31. 3. 2014 (s datem uskutečnění zdanitelného plnění téhož dne), zatímco k vydání soudního rozhodnutí o zjištění úpadku společnosti K., spojeného s prohlášením konkurzu, došlo již dne 11. 3. 2014.
8. Vyčíslenou škodu obviněný nepovažoval za způsobenou v příčinné souvislosti s jeho (v obžalobě i rozsudku) tvrzeným podvodným jednáním, neboť k nezaplacení došlo nikoliv proto, že by uvedl poškozenou společnost v omyl, ale proto, že poškozená společnost o úhradu své pohledávky nepožádala. K tomu dodal, že poškozená společnost může o úhradu pohledávky na zaplacení ceny za provedení díla požádat stále (i dnes), byť nelze vyloučit, že žádost nebude úspěšná. Nalézacímu soudu vytkl, že se vůbec nezabýval otázkou promlčení škodního nároku, ačkoliv takovou námitku vznesl již před hlavním líčením. Odvolací soud sice následně seznal, že škodní nárok promlčen není, jeho argumentaci však nepovažoval za správnou. Vyjádřil naopak názor, že za skutečnost, s níž je v dané věci nutno spojovat okamžik, kdy se poškozená společnost mohla dozvědět o vzniku škody, je okamžik zveřejnění vyhlášky o zahájení insolvenčního řízení (tj. 3. 3. 2014), případně nejpozději okamžik zveřejnění rozhodnutí o zjištění úpadku a prohlášení konkurzu na majetek společnosti K., k čemuž došlo dne 11. 3. 2014.
9. Závěrečná obsáhlá část dovolatelova podání se týkala údajně nesprávné aplikace ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku ze strany obou soudů nižších instancí. Na rozdíl od nich je přesvědčen, že použití principu subsidiarity trestní represe, resp. principu ulima ratio bylo v posuzované věci zcela namístě, neboť jsou splněny všechny zákonné podmínky. Jednak souzený skutek neodpovídá z hlediska spodní hranice běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty, jednak soudy nedocenily, že na obchodněprávní vztahy, s nimiž je spojeno podnikatelské riziko, jsou obecně kladeny poněkud vyšší nároky, než je tomu např. ve vztazích spotřebitelských. Soudy neměly ani přehlížet, že společnost K., byla rodinnou firmou, kterou (obviněný) budoval mnoho let na úkor sebe i rodiny a úspěšně ji provedl předchozími ekonomicky složitými obdobími. Ve svých devětapadesáti letech není člověkem, který by přivedl jednu firmu do konkurzu a záhy začal podnikat s jinou.
10. Z těchto podstatných důvodů dovolatel v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 a 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kolíně a všechna na ně navazující rozhodnutí, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Okresnímu soudu v Kolíně k novému projednání a rozhodnutí. Současně „pro případ, že by mělo být vydáváno jiné rozhodnutí než rozhodnutí dle §265r odst. 1 písm. a) či b) tr. ř.“, vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. nesouhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání.
11. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření uvedla, že vzhledem ke způsobu, jakým dovolatel přistoupil k odůvodnění námitky nesprávného právního posouzení skutku, je zřejmé, že nepostupoval při důsledném respektu ke skutkovému podkladu výroku o jeho vině. Tento rozsudečný výrok totiž byl založen na skutkovém podkladě, který je popsán ve výroku odsuzujícího rozsudku.
12. Pokud dovolatel ve svém podání v prvé řadě namítl, že na jeho straně nebyla naplněna objektivní stránka podvodného jednání v tom směru, že se nedopustil žádného ze zákonných modů operandi tak, jak vyplývají z přisouzené věty právní (uvedení jiného v omyl, zamlčení podstatných skutečností) s ohledem na to, že s poškozenou společností Podlahy Blanket, s. r. o., při uzavření uvedené smlouvy o dílo vůbec nejednal, pak podle státní zástupkyně přehlédl, že mu v předmětném trestním řízení nikdy nebylo vytýkáno, a tím ani přisouzeno kontraktační jednání, které uzavření této smlouvy předcházelo. Poukázal-li dovolatel na to, že jediným aktem, který vůči poškozené společnosti uskutečnil, byl distanční podpis za stavu, že se tato smlouva nacházela v gesci finančního ředitele a právníka J. C., takže poškozené společnosti nemohl ničeho, zejména pak ekonomickou situaci společnosti K., zamlčet, nelze ani této jeho námitce přisvědčit. Podle státní zástupkyně byl totiž v namítaném směru „uznán vinným tím, že uvedený obchodní závazek uzavřel v postavení jediného společníka a jednatele zadavatele díla a tím i s plnou odpovědností s právními účinky s tím spojenými a spočívajícími v závaznosti dohodnutých smluvních ujednání, zejména pak co do splnění smluvního závazku uhrazení dojednané ceny díla po jeho dodání ve smyslu dohodnutých smluvních podmínek. Takovým způsobem stvrzení shodné vůle jím zastupované smluvní strany – byť by byl poukazované distanční povahy – nepochybně projevil vůli zřídit vůči své smluvní protistraně závazek a řídit se obsahem smlouvy“ (§1724 občanského zákoníku; dále jen „OZ“).
13. Podle názoru státní zástupkyně obviněnému rozhodně nebylo kladeno za vinu nesplnění jisté garance za dodržení smlouvy, jak dále namítá, např. nastaly-li by v budoucnu okolnosti, které by zabránily ve splnění jeho smluvního závazku a které by současně byly takové povahy, že by je nemohl v době uzavření smlouvy předpokládat a tím ani jejich vliv eliminovat. K tomu však v posuzovaném případě nedošlo za stavu, že při podpisu smlouvy o dílo vycházel, resp. musel vycházet z aktuálního ekonomického stavu jím výlučně vlastněné, jakož i jím zastupované obchodní společnosti, aniž by předmětná smlouva musela obsahovat jím namítané prohlášení o bezvadném ekonomickém stavu společnosti K.
14. Při dovolatelově zřetelném povědomí o reálném a v daném případě o nikterak přechodném stavu hospodaření jím provozovaného obchodního subjektu, který mu nebránil v přijetí závazku z jím uzavřené smlouvy, tak podle státní zástupkyně není pochyb o tom, že poškozené společnosti takovou podstatnou skutečnost zamlčel , neboť mu bylo nade vši pochybnost zřejmé, že tato by při její znalosti dozajista s jím zastupovanou společností žádný obchodní kontakt nenavázala. Zavázal-li se podpisem předmětné smlouvy o dílo na dohodnutých smluvních podmínkách, ačkoliv si byl vědom toho, že je z hlediska řádné a včasné úhrady ceny díla nebude moci dodržet, pak současně jednal s uvedením poškozeného obchodního subjektu v omyl .
15. Pokud dovolatel dále namítl nesprávné právní posouzení otázky svého zavinění s tím, že na jeho straně nelze dovodit ani nepřímý úmysl, pak podle státní zástupkyně při uplatnění této hmotněprávní námitky postupoval na podkladě zpochybnění znaleckých závěrů znalce z oboru ekonomie, odvětví účetnictví, Ing. Josefa Michálka s tím, že příslušné ekonomické výkaznictví jím zastupované společnosti v detailech, vyplývajících ze znaleckého posudku a nabízejících ryze účetnický pohled na hospodaření společnosti, znát nemohl. Z hlediska posouzení jeho trestní odpovědnosti za podvodný způsob uzavření předmětné smlouvy o dílo mu však podle přisouzeného výroku o vině byla (bez jím poukazované znalosti detailů firemního účetního výkaznictví) vytýkána vědomost špatné ekonomické situace společnosti K., ve smyslu otázky její připravenosti hradit finanční závazek z předmětné smlouvy právě za stavu, že mu byla známa její dlouhodobá neschopnost hradit četné firemní dluhy z minulosti. Nota bene pak z pozice osoby, která prostřednictvím tohoto obchodního subjektu uskutečňovala svůj podnikatelský záměr.
16. Podle názoru státní zástupkyně opatřený důkazní stav věci, tak jak byl konstatován ze strany nalézacího soudu pod bodem 23. odůvodnění jeho rozsudku, přitom nenechává na pochybách, že dovolateli byl stav dlouhodobých finančních problémů společnosti, jakož i ztrátový způsob jejího podnikání dobře znám a že tomu také odpovídal způsob, jakým danou finanční situaci ze své statutární pozice řešil od třetího čtvrtletí roku 2013. A to počínaje odprodejem velké části odepsaného majetku, osobními výnosy do firemního rozpočtu, až po takové vyhodnocení další finanční perspektivy udržení chodu společnosti, které vedlo k jeho kontaktu na advokátní kancelář Jansta, Kostka a spol. již v lednu 2014, byť se tak nestalo výslovně ve spojení s jeho požadavkem na podání insolvenčního návrhu na společnost K.
17. Nicméně ze zjištěného způsobu placení dosavadních závazků této společnosti, který nemohl být zcela pokryt ani za pomocí nastavených splátkových kalendářů, jakož i z nevyčerpaného zbytku úvěrových finančních prostředků při nezbytném zohlednění nejnutnějších a nejdéle splatných finančních závazků společnosti z doby minulé, si – podle názoru státní zástupkyně – dovolatel musel být vědom tohoto, že při podpisu smlouvy o dílo nevystupuje vůči svému obchodnímu partnerovi z pozice zástupce takového obchodního subjektu, který je reálně připraven svým závazkům ze smlouvy dostát. Za takového stavu věci musel být minimálně srozuměn s tím, že ke způsobení škody v této souvislosti dojít velmi pravděpodobně může. Jednal tak za podmínek §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku minimálně v úmyslu nepřímém tak, jak zcela správně dovodil nalézací soud pod bodem 24. jeho rozsudku a jak konstatoval i odvolací soud pod bodem 9. odůvodnění jeho usnesení.
18. Namítal-li dovolatel dále nesprávné právní posouzení otázky příčinné souvislosti mezi přisouzeným podvodným jednáním a způsobenou škodou, a to s tím poukazem, že poškozená společnost vystavila dne 31. 3. 2014 fakturu s tímtéž datem uskutečnění zdanitelného plnění a že se tak stalo v době po zahájení insolvenčního řízení, vedeného proti společnosti K., resp. po vydání rozhodnutí o úpadku, spojeného s prohlášením konkurzu ze dne 11. 3. 2014, nelze podle státní zástupkyně ani této jeho – v pořadí prvé kvalifikované námitce – přisvědčit, neboť v duchu ustáleného výkladu naplnění této podmínky trestní odpovědnosti u pachatele trestného činu podvodu [viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, 2049-79 s.] jde o vztah příčinné souvislosti mezi omylem u podváděné osoby, majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný, a na základě ní vzniklou škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby. V daném případě došlo ke způsobení škodlivého následku na straně poškozeného zhotovitele díla, jakož i k obohacení podvodného zadavatele díla v době, kdy mu dílo bylo reálně dodáno ve smyslu dohodnutých smluvních podmínek, k čemuž došlo v době od 6. 2. do 20. 2. 2014, aniž by v namítaném směru bylo právně významným, kdy bylo takto dodané dílo vyfakturováno (dne 31. 3. 2014) a zda se tak stalo poté, co bylo vyhověno insolvenčnímu návrhu společnosti K., soudním rozhodnutím ze dne 11. 3. 2014, spadajícím tak až do stadia po dokonání trestného činu. Podstatným totiž zůstává, že předáním zhotoveného díla ze strany jeho oklamaného zhotovitele došlo ke zvětšení majetkové sféry podvodného objednatele díla a tím i k jeho obohacení o ty majetkové hodnoty, o které došlo k poškození prve uvedeného účastníka předmětné smlouvy. Závěr odvolacího soudu o tom, že skutečnost, že poškozená společnost neuplatnila svůj finanční nárok v insolvenčním řízení, nemůže být vykládána tak, že tento postup poškozené společnosti byl příčinou vzniku škody (srov. bod 10. jeho usnesení), je tak třeba považovat za zcela správný. Případný právní dopad probíhajícího insolvenčního řízení se tak může odrazit pouze ve způsobu adhezního rozhodování.
19. Státní zástupkyně dále uvedla, že v právní návaznosti na výrok o vině, který z důvodů níže uvedených obstojí i z hlediska aplikace norem trestního práva jako prostředku ultima ratio, soud prvního stupně v adhezním řízení rozhodl podle §228 odst. 1 tr. ř. tak, že dovolatel je povinen zaplatit společnosti Podlahy Blanket, s. r. o., na náhradě způsobené škody částku 352 876,12 Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal tuto společnost se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Zásadní nesouhlas s uložením platební povinnosti v adhezním řízení dovolatel vyjádřil prostřednictvím hmotněprávní námitky promlčení nároku poškozeného na náhradu škody, konkrétně pak s poukazem na občanskoprávní úpravu, vztahující se k počátku běhu tříleté promlčecí doby (§629 odst. 1 OZ), kterou se za podmínek §619 odst. 2 a §620 odst. 1 měly soudy řídit právě s ohledem na data zahájení insolvenčního řízení a prohlášení konkurzu na majetek úpadce K.
20. Takto uplatněná hmotněprávní argumentace je sice podle státní zástupkyně podřaditelná pod námitku jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, avšak její případný právní význam není rozhodný vzhledem k důvodu, pro který přisouzený výrok o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř. nemůže obstát, byť by byl založen na vadné aplikaci procesně právního předpisu. Při právním významu neudržitelnosti tohoto adhezního výroku pak zcela postrádá na své právní validitě dále uplatněná procesní námitka, že se poškozená společnost Podlahy Blanket, s. r. o., nepřipojila k předmětnému trestnímu řízení právně účinným způsobem a tím ani její podrobnější odůvodnění. Z hlediska adhezního způsobu rozhodování v dané trestní věci totiž zůstává podstatným, že dovoláním napadený výrok rozsudku podle §228 odst. 1 tr. ř. byl ze strany nalézacího soudu vydán a soudem odvolacím akceptován zcela bez ohledu na dovolatelem poukazovaný průběh insolvenčního řízení. Podle §140b zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „insolvenční zákon“), platí: „ nejde-li o řízení uvedená v §140a zákon č. 182/2006 Sb., nelze v jiných soudních nebo rozhodčích řízeních po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, rozhodnout o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, anebo o pohledávkách, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§170 zákona č. 182/2006 Sb.); to neplatí, jde-li o pohledávky věřitelů na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem, pokud v trestním řízení o tomto trestném činu byl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka. K rozhodnutím vydaným v rozporu s tímto zákazem se v insolvenčním řízení nepřihlíží. Takové rozhodnutí nelze po dobu trvání účinků rozhodnutí o úpadku vydat,a bude-li přesto vydáno, v insolvenčním řízení se k němu nebude přihlížet. Není-li možné v řízení z uvedeného důvodu pokračovat, soud je může přerušit svým rozhodnutím vydaným podle §109 o. s. ř.“ (srov. Hásová, J. a kol. Insolvenční zákon. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 459, 460).
21. Také v tomto případě (podobně jako ve věci Nejvyššího soudu, rozhodnuté usnesením ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 8 Tdo 833/2015) bránila soudům v rozhodnutí o nároku na náhradu škody nesplněná podmínka výše citovaného ustanovení §140b insolvenčního zákona, a to za stavu, že v předmětném trestním řízení nebyl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka – společnosti K. To je také podle státní zástupkyně důvodem neudržitelnosti výše citovaného výroku napadeného rozhodnutí a v této návaznosti také výroku podle §229 odst. 2 tr. ř.
22. Podle názoru státní zástupkyně je třeba – z hlediska vyvození dovolatelovy trestní odpovědnosti – poukázat rovněž na to, že jeho jednání je zcela standardním případem podvodného přístupu k naplnění smluvního vztahu v rámci výkonu obchodní činnosti, když se svým smluvním partnerem jednal s naprosto zřejmým srozuměním, že svůj závazek vůči němu nebude moci uhradit jak v dohodnuté lhůtě, tak ani později právě s ohledem ke schylujícímu se insolvenčnímu řízení na majetek jím zastupované a současně i vlastněné společnosti, kdy k samotnému sepsání insolvenčního návrhu došlo pouhé tři týdny od uzavření předmětné smlouvy o dílo. Přitom za specifické okolnosti, které by měly ve smyslu výkladového stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, odůvodnit tak nízkou míru společenské škodlivosti činu, že nedosahuje ani dolní hranici trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané základní skutkové podstaty, rozhodně nelze považovat argumenty, že byl veden snahou o realizaci projektu bytové výstavby, do kterého vstoupil i přes složité období ekonomické krize i za cenu podpory chodu společnosti, rodinné firmy – z vlastních úspor, nota bene pak v opozici s těmi shora uvedenými skutkovými zjištěními, která podávají reálný ekonomický obraz nikoliv přechodného neuspokojivého stavu jím provozovaného obchodního subjektu v době uzavírání
předmětného kontraktu.
23. Dovolatelovo jednání tak podle státní zástupkyně nelze posoudit v souladu s principem ultima ratio pouze v rovině obchodněprávní, resp. občanskoprávní, aniž by bylo namístě na něho působit prostřednictvím norem trestního práva. Sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu bez možnosti aplikace trestně právních institutů.
24. S ohledem na výše popsané skutečnosti státní zástupkyně v závěru svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud:
I. podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 3 T 79/2018, ve výroku podle §228 odst. 1 tr. ř. tak, že je dovolatel povinen zaplatit společnosti Podlahy Blanket, s. r. o., na náhradě způsobené škody částku 352 876,12 Kč, a dále ve výroku, jímž podle §229 odst. 2 tr. ř. byla tato společnost se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních, dále aby zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 11 To 147/2019, kterým bylo rozhodnuto podle §256 tr. ř. o zamítnutí odvolání obviněného v rozsahu posledně uvedených výroků, a dále aby zrušil i případná rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,
II. dále postupoval podle §265m odst. 2 tr. ř. s přiměřenou aplikací §265 tr. ř. a podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozenou společnost Podlahy Blanket, s. r. o., odkázal s celým uplatněným nárokem na náhradu škody ve výši 368 427 Kč na řízení ve věcech občanskoprávních,
III. v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. o dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. S projednáním věci v neveřejném zasedání souhlasila i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
25. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státní zástupkyně datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného, který na ně reagoval replikou, v níž setrval na všech argumentech obsažených v dovolání (většinu z nich v podstatě zopakoval) a současně se kriticky vyjádřil k názorům prezentovaným státní zástupkyní.
26. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
27. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
28. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
29. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa) .
30. V posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného, tj. rozhodl po věcném přezkoumání napadeného rozsudku. Z toho vyplývá, že tento dovolací důvod může přicházet v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
31. Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
32. V tomto ohledu je zapotřebí uvést, že převážná část dovolací argumentace obviněného je pod jím deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepodřaditelná, neboť ve své podstatě vychází z jiného způsobu hodnocení provedených důkazů a jeho vlastních tvrzení. Tak tomu bylo zejména tehdy, pokud zpochybnil závěry znaleckého posudku Ing. Josefa Michálka o ekonomickém stavu společnosti K., na konci roku 2013, pokud vyslovil výhrady k hodnocení důkazů a navazujícím skutkovým zjištěním obou soudů nižších instancí, pokud tvrdil, že se přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku nedopustil ani ve formě nepřímého úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, nebo pokud namítal, že soudy dospěly k nesprávnému závěru o příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a způsobeným následkem.
33. Takové výhrady rozhodně nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť jejich prostřednictvím se obviněný primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným, a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Takovou argumentaci však pod citovaný dovolací důvod (a ani pod žádný jiný) podřadit nelze, a proto ve vztahu ke skutkovým námitkám neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
34. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání (což v dané věci obviněný ani neučinil). Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. IV. ÚS 570/03, z poslední doby pak sp. zn. I. ÚS 520/06, a zejména stanovisko pléna Ústavního soudu Pl.ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).
35. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně a přesvědčivě vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, a zabýval se rovněž obhajobou obviněného (srov. zejména strany 10 až 12 jeho rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami a závěry, pokud šlo o podvodné jednání obviněného, se plně ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého rozhodnutí (srov. zejména strany 8 a 9 jeho usnesení).
36. Nejvyšší soud nemá, co by takovému postupu odvolacího soudu, stejně jako soudu nalézacího, mohl vytknout. A jelikož se bezezbytku ztotožnil i s velice podrobným a především přiléhavým vyjádřením státní zástupkyně k podanému dovolání (srov. výše odst. 11. až 24.), postačuje na její argumentaci – už z důvodu procesní ekonomie – odkázat. Pro větší přesvědčivost tohoto rozhodnutí je vhodné zdůraznit jen některé další skutečnosti.
37. Trestní zákoník ve svém §13 odst. 1, který navazuje na čl. 39 Listiny základních práv a svobod, stanoví, že „ trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje jako trestný, a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně “. Těmi jsou vedle věku a příčetnosti i znaky skutkové podstaty trestného činu, a to konkrétně protiprávnost, objekt, objektivní stránka, subjekt a subjektivní stránka. Není-li některá z těchto složek naplněna, o trestný čin se nejedná. K obligatorním znakům objektivní stránky všech trestných činů náleží jednání, škodlivý následek a příčinná souvislost mezi nimi.
38. U přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku je jednáním myšleno uvedení jiného v omyl, využití něčího omylu nebo zamlčení podstatných skutečností. Následkem takového jednání je pak obohacení pachatele nebo jiné osoby a zároveň způsobení větší škody na cizím majetku. Tyto aspekty musí být samozřejmě ve vzájemné příčinné souvislosti (k tomu srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až §139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 127 a násl.). Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy (větší škodou je podle §138 odst. 1 tr. zákoníku škoda dosahující částky nejméně 50 000 Kč). Skutková podstata podle citovaného ustanovení vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§13 odst. 2, §15 tr. zákoníku).
39. V daných souvislostech Nejvyšší soud v obecné rovině ještě připomíná, že objektem trestného činu podvodu je cizí majetek. Cizím majetkem se rozumí majetek, který nenáleží pachateli nebo nenáleží výlučně jemu. Obohacení znamená neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného. Nemusí se shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému; může být menší, ale i větší než způsobená škoda. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. Uvedení v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci.
40. Z tzv. právní věty výroku o vině odsuzujícího rozsudku se podává, že soud prvního stupně považoval za naplněné zákonné znaky daného trestného činu spočívající v tom, že obviněný „ jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, zamlčel podstatné skutečnosti a způsobil tak na cizím majetku větší škodu “. Tato právní věta plně odpovídá skutkovým zjištěním formulovaným ve skutkové větě výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, která shledal správnými i soud druhého stupně, a rozvedeným v odůvodnění rozhodnutí soudů obou instancí. Měl-li dovolatel výhrady k uvedeným formám svého podvodného jednání, stačí dodat, že podvodu na poškozené společnosti se dopustil tím, že při podpisu smlouvy o dílo zamlčel podstatné skutečnosti o skutečném ekonomickém stavu jím vlastněné společnosti, čímž současně uvedl poškozenou společnost v omyl.
41. Jak výstižně uvedla ve svém vyjádření již státní zástupkyně, nemůže být přitom rozhodné, že obviněný s poškozenou společností před podpisem smlouvy o dílo žádné jednání osobně nevedl; rozhodné naopak je, že svým podpisem na této smlouvě jako statutární zástupce, jediný společník a jednatel společnosti K., poškozenou společnost utvrdil ve schopnosti dostát závazkům, které ze smlouvy pro jím vlastněnou společnost vyplývaly. Poukázal-li obviněný ve svém podání na to, že ekonomickou situaci společnosti K., při podpisu smlouvy o dílo ani neznal, takže svým distančním podpisem na ní nemohl ničeho, zejména pak ekonomickou situaci své společnosti poškozené společnosti Podlahy Blanket, s. r. o., zamlčet, nelze ani této jeho námitce přisvědčit. Nemůže být totiž pochyb o tom, že již z titulu svého postavení ve společnosti (statutární zástupce, jediný společník a jednatel) její ekonomickou situaci v rozhodném období (tj. jak před podpisem smlouvy, tak v okamžiku jejího podpisu dne 4. 2. 2014), zjištěnou znaleckým posudkem Ing. Josefa Michálka (ke konci roku 2013 vykazovala ztrátu ve výši 34,4 mil. Kč), velice dobře znal. O tom ostatně svědčí i ztrátový způsob jejího podnikání, čemuž také odpovídal způsob, jakým danou finanční situaci ze své statutární pozice řešil od třetího čtvrtletí roku 2013 – počínaje odprodejem velké části odepsaného majetku a konče takovým vyhodnocením další finanční perspektivy udržení chodu společnosti, které vedlo k jeho kontaktu na Advokátní kancelář Jansta, Kostka a spol. již v lednu 2014 (dne 28. 2. 2014 byl pak společníkem této kanceláře Mgr. Jakubem Kotrbou sepsán insolvenční návrh spojený s návrhem na prohlášení konkurzu, který společnost K., podala u Krajského soudu v Praze dne 3. 3. 2014 (tj. necelý měsíc po podpisu smlouvy o dílo).
42. Za takového stavu věci neměl ani Nejvyšší soud jakýchkoliv pochyb, že dovolatel musel být minimálně srozuměn s tím, že ke způsobení škody s vysokou mírou pravděpodobnosti může dojít. Proto nelze zpochybňovat závěr obou nižších soudů, že jednal minimálně v úmyslu nepřímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Na tom nemůže ničeho změnit ani dovolatelův argument, že projekt Meteor byl financován bankou (LBBW Bank CZ, a. s.), u níž činil zůstatek úvěrových prostředků 2 286 882,42 Kč, neboť skutková zjištění soudů nesvědčí o tom, že by měl možnost právě z těchto prostředků cenu provedeného díla uhradit (také ji ani neuhradil).
43. Za první již relevantně uplatněnou námitku lze považovat výhradu dovolatele vztahující se k nesprávnému právnímu posouzení otázky příčinné souvislosti mezi zjištěným podvodným jednáním a škodou způsobenou poškozené společnosti Podlahy Blanket, s. r. o., a to s poukazem na to, že tato poškozená společnost vystavila fakturu teprve dne 31. 3. 2014 s tímtéž datem uskutečnění zdanitelného plnění, takže se tak stalo až v době po zahájení insolvenčního řízení vedeného proti společnosti K., resp. po vydání rozhodnutí Krajským soudem v Praze o úpadku, spojeného s prohlášením konkurzu ze dne 11. 3. 2014.
44. Ani této odvolatelově námitce nemohl Nejvyšší soud přisvědčit. Jak uvedla již státní zástupkyně ( s odkazem na Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, 2049-79 s. ), při naplnění této podmínky trestní odpovědnosti u pachatele trestného činu podvodu jde o vztah příčinné souvislosti mezi omylem u podváděné osoby, majetkovou dispozicí, kterou provede podvedený, a na jejím základě vzniklou škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby. V posuzovaném případě došlo ke způsobení škodlivého následku na straně poškozené společnosti Podlahy Blanket, s. r. o., jako zhotovitele díla, a současně k obohacení podvádějícího zadavatele díla (společnosti K.) v době, kdy mu dílo bylo reálně dodáno ve smyslu dohodnutých smluvních podmínek (k tomu došlo v době od 6. do 20. 2. 2014). Ve vytýkaném směru není právně významné, kdy bylo takto dodané dílo poškozenou společností vyfakturováno (k tomu došlo dne 31. 3. 2014), ani to, zda se tak stalo teprve poté, co Krajský soud v Praze usnesením ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. KSPH 72 INS XY, vyhověl insolvenčnímu návrhu společnosti K. Za rozhodné je totiž třeba považovat, že předáním zhotoveného díla ze strany jeho podvedeného zhotovitele došlo ke zvětšení majetkové sféry podvádějícího objednatele díla a tím i k jeho obohacení. Okolnost, že poškozená společnost Podlahy Blanket, s. r. o., neuplatnila svůj finanční nárok v insolvenčním řízení, nelze vyložit tak restriktivně, že by snad takový její postup byl příčinou vzniku škody. V tom je třeba přisvědčit jak odvolacímu soudu (srov. odstavec 10. usnesení odvolacího soudu), tak státní zástupkyni (srov. poslední odstavec na str. 3, první odstavec na str. 4 jejího vyjádření). Možný právní dopad stále probíhajícího insolvenčního řízení se tak může promítnout jen do způsobu adhezního rozhodnutí.
45. Tuto část odůvodnění lze uzavřít konstatováním, že soudy nižších instancí nepochybily, pokud zjištěné jednání obviněného právně kvalifikovaly jako přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Namítal-li obviněný v této souvislosti, že soudy nesprávně aplikovaly §12 odst. 2 tr. zákoníku (zásadu subsidiarity trestní represe), je třeba uvést, že podle tohoto ustanovení trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle které jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
46. Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., z komentované literatury pak Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. BECK, 2012, str. 117 a 118).
47. Nejvyšší soud v tomto směru – opět ve shodě s výstižným vyjádřením státní zástupkyně – dospěl k závěru, že jednání obviněného bylo naprosto běžným případem podvodného přístupu k dodržení a deklarovanému naplnění smluvního vztahu při výkonu obchodní činnosti. Obviněný se svým smluvním partnerem jednal s evidentním srozuměním, že svůj závazek vůči němu nebude moci uhradit nejen v dohodnuté lhůtě, ale ani později právě proto, že se zřetelně schylovalo k insolvenčnímu řízení na majetek jím zastupované (a současně i vlastněné společnosti). K sepsání insolvenčního návrhu přitom došlo pouhé tři týdny po uzavření smlouvy o dílo s poškozenou společností. Za specifické okolnosti, které by měly ve smyslu výše citovaného výkladového stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, odůvodnit tak nízkou míru společenské škodlivosti činu, že nedosahuje ani dolní hranici trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané základní skutkové podstaty, v žádném případě nelze považovat tvrzení obviněného, že byl veden snahou o realizaci projektu bytové výstavby, kterého se účastnil i přes náročné období ekonomické krize i za cenu podpory chodu společnosti (údajně i z vlastních úspor). Jednání obviněného rozhodně nelze posoudit v souladu s principem ultima ratio pouze v rovině obchodněprávní, resp. občanskoprávní, aniž by bylo namístě na něho působit prostřednictvím norem trestního práva. Sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu jím způsobeného, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Posuzovaná trestní věc nejenže se nevymyká standardně se vyskytujícím případům, naplňujícím skutkovou podstatu přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ale naopak lze konstatovat, že vykazovala i vyšší míru společenské škodlivosti, neboť obviněný způsobil poškozené společnosti škodu, která více než sedminásobně převyšovala zákonný znak větší škody (srov. §138 odst. 1 tr. zákoníku).
48. Jestliže by dovolání obviněného obsahovalo jen výše uvedené výhrady (nahlíženo na ně jako na celek), přicházelo by v úvahu je odmítnout jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
49. Dovolatel však ve svém podání napadl i výrok o náhradě škody, jímž mu soud prvního stupně uložil podle §228 odst. 1 tr. ř. za povinnost zaplatit společnosti Podlahy Blanket, s. r. o., na náhradě způsobené škody částku 352 876,12 Kč, přičemž současně podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal tuto společnost se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Zásadní nesouhlas s uložením této povinnosti sice vyjádřil prostřednictvím hmotněprávní námitky promlčení nároku poškozené společnosti na náhradu škody, konkrétně pak s poukazem na občanskoprávní úpravu, vztahující se k počátku běhu tříleté promlčecí doby (§629 odst. 1 OZ), kterou se za podmínek §619 odst. 2 a §620 odst. 1 měly soudy řídit právě s ohledem na data zahájení insolvenčního řízení a prohlášení konkurzu na majetek úpadce K. (srov. časové údaje shora). Takováto hmotněprávní argumentace je sice uplatněná relevantně, avšak její případný právní význam není rozhodný vzhledem k důvodu, pro který přisouzený výrok o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř. nemůže obstát, byť by byl založen na vadné aplikaci procesně právního předpisu.
50. Nejvyšší soud se i v tomto směru identifikoval s názorem státní zástupkyně, že při právním významu neudržitelnosti tohoto adhezního výroku (viz argumentaci v další části odůvodnění) zcela postrádá na právní validitě dovolatelova dále uplatněná procesní námitka, že se poškozená společnost Podlahy Blanket, s. r. o., nepřipojila k předmětnému trestnímu řízení právně účinným způsobem. Z hlediska adhezního způsobu rozhodování v dané trestní věci je totiž podstatné, že dovoláním napadený výrok rozsudku podle §228 odst. 1 tr. ř. byl soudem prvního stupně vyhlášen a odvolacím soudem akceptován zcela bez ohledu na dovolatelem poukazovaný průběh insolvenčního řízení (srov. v odstavci 20. shora odkaz na §140b insolvenčního zákona a citaci z Komentáře k němu). V posuzovaném případě měla oběma nižším soudům bránit v rozhodnutí o uplatněném nároku poškozené společnosti na náhradu škody nesplněná podmínka shora citovaného ustanovení §140b insolvenčního zákona, to za situace, kdy v trestním řízení nebyl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka – společnosti K. To je současně důvod, pro který nemohl obstát odsuzující rozsudek ani ve výroku podle §229 odst. 2 tr. ř.
51. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 8 Tdo 833/2015, judikoval (srov. jeho stranu 12), že podle §140b insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1. 1. 2014, tedy po tzv. revizní novele) nejde-li o řízení uvedená v §140a zákona č. 182/2006 Sb., nelze v jiných soudních nebo rozhodčích řízeních po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, rozhodnout o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, anebo o pohledávkách, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§170 zákona č. 182/2006 Sb.); to neplatí, jde-li o pohledávky věřitelů na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem, pokud v trestním řízení o tomto trestném činu byl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka. K rozhodnutím vydaným v rozporu s tímto zákazem se v insolvenčním řízení nepřihlíží. Takové rozhodnutí nelze po dobu trvání účinků rozhodnutí o úpadku vydat, a bude-li přesto vydáno, v insolvenčním řízení se k němu nebude přihlížet. Není-li možné v řízení z uvedeného důvodu pokračovat, soud je může přerušit svým rozhodnutím vydaným podle §109 o. s. ř.
52. V posuzované trestní věci je významné, že Krajský soud v Praze usnesením ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. KSPH 72 INS XY, vyhověl insolvenčnímu návrhu společnosti K., zjistil její úpadek a prohlásil na její majetek konkurz. Jak vyplývá z insolvenčního rejstříku, v době rozhodování soudu prvního stupně v této trestní věci účinky rozhodnutí o úpadku trvaly, na což soudy ve svých rozhodnutích nikterak nereagovaly a náležitě nevysvětlily, proč poškozené společnosti přiznaly škodu ve výše uvedeném rozsahu a proč ji se zbytkem uplatněného nároku odkázaly na řízení ve věcech občanskoprávních. Pokud se o to ve svých rozhodnutích pokusily (viz odst. 31. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a odst. 14. odůvodnění usnesení odvolacího soudu), pak je zřejmé, že reagovaly jen na námitku obviněného týkající se promlčení, kterou nepovažovaly za důvodnou.
53. Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného rozhodl tak, že
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 11 To 147/2019, a to pouze ohledně té části výroku podle §256 tr. ř., jímž bylo zamítnuto odvolání obviněného vůči výroku o náhradě škody,
jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 3 T 79/2018, ve výroku, jímž bylo obviněnému uloženo podle §228 odst. 1 tr. ř. zaplatit společnosti Podlahy Blanket, s. r. o., IČ: 29022321, se sídlem Krakovská 583/9, 110 01 Praha 1, na náhradě škody částku 352 876,12 Kč,
jakož i ve výroku, jímž byla tato poškozená společnost odkázána podle §229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních,
a také všechna další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265m odst. 2 tr. ř. se poškozená společnost Podlahy Blanket, s. r. o., IČ: 29022321, se sídlem Krakovská 583/9, 110 01 Praha 1, odkazuje s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
54. Takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 1. 2020
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu