ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.1278.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 1278/2019-1271
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2020 o dovolání obviněného L. V. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 6. 2019, sp. zn. 50 To 104/2019, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 3 T 124/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. V. odmítá .
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 3 T 124/2016, uznal obviněné L. V. a A. Š. (nar. XY v XY, trvale bytem XY) vinnými, že
dne 4. 8. 2015, v době od 12:57 hodin do 13:19 hodin, na železniční stanici XY předměstí, kdy v této době bylo výpravčím L. V. z důvodu poruchy zabezpečovacího zařízení zavedeno telefonické hlášení o provedení přípravy vlakové cesty mezi stavědlem St. 2 a dopravní kanceláří,
výpravčí L. V. nezjistil volnost vlakové cesty ve svém obvodu na pačejovském zhlaví a záhlaví při odjezdu vlaku R 668 směrem do Pačejova a nařídil přípravu vlakové cesty pro vlak R 667 přijíždějící směrem z Pačejova v rozporu se stanovenými technologickými postupy a dále udělil nejednoznačné pokyny související s výkonem dopravní služby během komunikace se signalistou St. 2 A. Š., signalista St. 2 A. Š. nezjistil volnost vlakové cesty ve svém obvodu při odjezdu vlaku R 668 a přestavěl výhybky č. 28X a 29X bez udělení jednoznačného pokynu od výpravčího k jejich přestavení,
přičemž tímto jednáním byly přestavěny výhybky č. 28X a 29X v době, ve které přes výhybku 28X ještě přejížděl vůz č. 50 54 29 41 484-4 vlaku R 668, což vedlo k tomu, že lokomotiva, přední tři vozy a přední podvozek čtvrtého vozu vlaku R 668 pokračovaly v jízdě původním směrem na 2. traťovou kolej, a zadní podvozek čtvrtého vozu a pátý (poslední) vůz jely přes výhybku na 1. traťovou kolej, kde došlo na 291,247 kilometru ke srážce čtvrtého vozu vlaku R 668 s lokomotivou vlaku R 667 jedoucího od Pačejova, který stál před vjezdovým návěstidlem 1S Horažďovice předměstí a k následnému vykolejení této lokomotivy, dále k vykolejení čtvrtého a pátého vozu vlaku R 668 a k poškození železničního svršku, kdy poškozené firmě České dráhy, a.s. , IČ: 70994226, se sídlem Nábřeží Ludvíka Svobody 1222/22, 110 00 Praha, byla způsobena škoda na kolejových vozidlech ve výši 5 776 356 Kč a poškozené firmě Správa železniční dopravní cesty, státní organizace , IČ:70994234, se sídlem Dlážděná 1003/7, 110 01 Praha, škoda na zařízení ve výši 300 028,69 Kč ,
současně došlo ke zranění osob cestujících ve vlacích, když J. F. , narozený XY, trv. bytem XY, utrpěl tržné rány na hlavě, mnohočetné povrchní oděrky, kdy byla provedena extrakce střepů z kůže v oblasti zápěstí a rukou, břicha, dolní poloviny zad, pánve a bérců, dále zhmoždění v oblasti pravé poloviny hrudníku, zhmoždění v oblasti pravého lokte a podvrtnutí a natažení kotníku vlevo doprovázené otokem, D. K. (roz. C.), narozená XY, trv. bytem XY, utrpěla zhmoždění pravé paže, pohmoždění pravé poloviny trupu a následné výrazné zhoršení Lumbosakrálního syndromu (výhřez plotýnky), A. L. , narozený XY, trv. bytem XY, utrpěl drobnou řeznou ranku v čelní krajině, zhmoždění levého ramene s otokem a tržnou ranou, odřeninu na levém koleni, zlomeninu 5,6,7,10 žebra vlevo a drobně ložiskové pohmoždění plic vlevo, P. M. , narozený XY, trv. bytem XY, utrpěl zlomeninu anatomického krčku kosti pažní vlevo, řezné ranky od skla na levé ruce a na pravém koleni, T. M. , narozený XY, trv. bytem XY, utrpěl dvě tržné rány vpravo na hlavě nad očnicí o délce 60 mm, přičemž níže uložená rána zasahovala až k lebeční kosti, V. M. , narozený XY, trv. bytem XY, utrpěl oděrky a rány na levé horní končetině v oblasti lokte a na obou bércích, tržné rány na levém bérci, krevní výron vlevo při páteři v oblasti obratlů L2 - L4 a zlomeninu příčných výběžků obratlů L2 - L4 vlevo, R. P. , narozený XY, trv. bytem XY, utrpěl zlomeninou 11. žebra vlevo s minimálním posunem úlomků, zhmoždění levé poloviny hrudníku s krevním výronem v oblasti levé bederní krajiny a tržné rány na levém předloktí, přičemž uvedená zranění byla na základě lékařského znaleckého posudku posouzena jako zranění lehká, srovnatelná s nemocí bránící výkonu obvyklých úkonů i mimo povolání na dobu nepřesahující 6 týdnů,
a dále T. Ch. , narozená XY, trv. bytem XY, utrpěla v rozsahu hrudní a bederní páteře povrchové oděrky a začervenání kůže charakteru mechanické iritace, v oblasti bérců na přední straně povrchní odřeniny a nevelké krevní výrony, V. K. , narozený XY, trv. bytem XY, utrpěl zhmoždění měkkých pokrývek lebních v temenní oblasti, lehkou distorzi krční páteře, pohmoždění v oblasti pravé poloviny hrudníku a naražení pravého lokte, oděrky na pravé paži a lokti, M. N. , narozený XY, trv. bytem XY, utrpěl řezné rány v týlní krajině hlavy a zhmoždění v oblasti krční páteře, P. Š. , narozený XY, trv. bytem XY, utrpěl pohmoždění v oblasti pravého lokte, O. B. , narozená XY, trv. bytem XY, utrpěla trauma lbi, přičemž uvedená zranění, dle znaleckého posudku, jsou hodnocena jako zranění nezávažná, srovnatelná s nemocí bránící výkonu obvyklých úkonů i mimo povolání na dobu nepřesahující 7 dnů,
čin spáchali proto, že porušili technologické postupy pro organizaci a zajištění bezpečnosti drážní dopravy, které jsou stanoveny ve vnitřním předpisu provozovatele dráhy SŽDC D1 Dopravní a návěstní předpis,
když oba porušili článek 307, který stanoví "Při provozování dráhy se používají pokyny. Pokyny v dopravní službě musí být stručné a srozumitelné, aby bylo vyloučeno jakékoliv nedorozumění, nesmí ohrožovat bezpečnost provozování dráhy a drážní dopravy a musí být v souladu s odbornou způsobilostí zaměstnance, který pokyn dává, i zaměstnance, který má pokyn vykonat.",
obžalovaný A. Š. dále porušil článek 432 písmeno a) písmeno b), kde je stanoveno "S výjimkou možnosti zabránění hrozícímu nebezpečí je zakázáno a) přestavovat výměny nebo PHS těsně před pohybujícími se vozidly; b) přestavovat výměny nebo PHS výhybek a kolejových křižovatek obsazených vozidly.",
obžalovaný L. V. dále porušil článek 2860 písmeno b), kde je stanoveno "Pokud snížená viditelnost nebo nepříznivé místní poměry neumožňují zjišťovat volnost vlakové cesty bez podstatného zdržení provozu pohledem a pokud je ujetí vozidel, stojících na kolejích sbíhajících se s vlakovou cestou, znemožněno odvratnou výhybkou (výkolejkou) nebo uzamykatelnou kovovou podložkou nebo jsou-li pod dozorem zaměstnance zúčastněného na přípravě vlakové cesty, lze za zjištění volnosti nepřehledného úseku považovat zjištění, že za posledním vlakem došla telefonická odhláška nebo odhláška poloautomatickým blokem, pokud tento způsob dovoluje ZDD.", a článek 2868, kde se stanoví "Dříve než výpravčí nařídí přípravu vlakové cesty, zjistí, že v jeho obvodu odpovědnosti za volnost vlakové cesty je: a) zastaven rušící posun; b) vlaková cesta volná; c) vlaková cesta správně postavena. Zaměstnancům zúčastněným na přípravě vlakové cesty potom nařídí přípravu vlakové cesty.".
2. Takto popsané jednání obviněných soud právně kvalifikoval u každého z nich jako přečin obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a každému z nich uložil podle §273 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku každému z nich podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Současně podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozené: Správa železniční dopravní cesty, státní organizace, IČ: 70994234, Dlážděná 1003/7, 110 01 Praha, České dráhy, a. s., IČ: 70994226, Nábřeží Ludvíka Svobody 1222/22, 110 00 Praha, Česká průmyslová zdravotní pojišťovna, IČ: 47672234, Jeremenkova 161/11, Ostrava, Všeobecná zdravotní pojišťovna, IČ: 41197518, Orlická 2020/4, Praha 3, Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců, bank, pojišťoven a stavebnictví, IČO 47114321, Roškotova 1225/1, Praha 4, J. F., nar. XY, trvale bytem XY, R. P., nar. XY, trvale bytem XY odkázal s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti citovanému rozsudku podali oba obvinění odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 17. 6. 2019, sp. zn. 50 To 104/2019, tak, že k odvolání obou obviněných napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř. zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že oba obviněné znovu uznal vinnými výše popsaným skutkem (s jediným rozdílem, že u obviněného A. Š. vypustil původní zjištění nalézacího soudu, že „ nezjistil volnost vlakové cesty ve svém obvodu “), který shodně právně posoudil u obou obviněných jako přečin obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Identicky rozhodl i o uložených trestech, když každému z obviněných uložil podle §273 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku každému z nich podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §229 odst. 1 tr. ř. však na řízení ve věcech občanskoprávních odkázal pouze poškozenou Správu železniční dopravní cesty, státní organizaci (to odůvodnil tím, že ohledně ostatních poškozených měl okresní soud rozhodnout analogicky podle §206 odst. 4 tr. ř. za použití §43 odst. 3 tr. ř., neboť v tomto trestním řízení se nemohou domoci náhrady škody ).
4. Obviněný L. V. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) se ani s takovým rozhodnutím soudu druhého stupně neztotožnil a prostřednictvím svého obhájce JUDr. Karla Baboráka podal proti němu dovolání, které opřel o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Zatímco první z těchto dovolacích důvodů odůvodnil v obecné rovině tím, že „ dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a také na jiném nesprávném hmotně právním posouzení “, druhý z nich odůvodnil tvrzením, že „ napadá výše uvedené rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu a vzhledem k tomu, že odvolacím soudem bylo jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně zamítnuto jako nedůvodné dle §256 tr. ř., směřuje dovolání též proti tomuto rozsudku … “.
5. V další části svého obsáhlého podání dovolatel uvedl, že se nedovolává přezkumu skutkového zjištění, ale toho, že skutek nebyl správně kvalifikován v souladu s příslušnou normou hmotného práva a jeho právní posouzení bylo nesprávné. Hned v dalším odstavci však poukázal na to, že rozhodnutí soudů spočívá zejména na nevypořádání se s jeho pracovněprávním statusem v zaměstnání u SŽDC, s. o., v den vzniku mimořádné události, dále s nedůvodným zamítnutím návrhu na doplnění znaleckého posudku znalce Ing. Eduarda Šafáře podle návrhu obhajoby a v té souvislosti i s nesprávným postupem soudu při doplnění dokazování znaleckým posudkem, které si vyžádal sám soud; spojení s tímto pak došlo k nesprávnému použití zákonné normy ve spojení s nesprávnou interpretací podzákonné, interní právní normy, t.j. služebního předpisu SŽDC D1 a Staničního řádu železniční stanice Horažďovice předměstí ve znění jeho Změny č. 5 účinné od 12. 6. 2015.
6. Obviněný následně podrobně odůvodnil námitku, že v daném místě a čase nebyl aktivně legitimován k výkonu činnosti výpravčího, nebyl odborně způsobilý k výkonu této práce, a to proto, že nebyl přezkoušen ze znalosti Staničního řádu železniční stanice XY předměstí ve znění jeho Změny č. 5. Z tohoto důvodu nemohl porušit důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání ve smyslu §273 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Dále namítl, že soudy nerozhodly o jeho námitce podjatosti státní zástupkyně Mgr. Marcely Šímové. Uplatnil rovněž výhradu opomenutého důkazu, a to zamítnutí návrhu na doplnění znaleckého posudku znalce Ing. Eduarda Šafáře, resp. nepřipuštění kladení otázek obhajobě tomuto znalci směrem k příčině vzniku mimořádné události.
7. Dovolatel také namítl nesprávný právní závěr soudů ve věci přípravy vlakové cesty, tedy nesprávnou interpretaci předpisů SŽDC D1 a Z1 a předmětného Staničního řádu, když svým podrobně popsaným výkladem dovodil, že za správné přestavení předmětných výhybek v době vzniku mimořádné události nebyl ve skutečnosti nikdo odpovědný. Upozornil rovněž na to, že soudy se nevypořádaly s důkazem v podobě Vyhodnocení příčin a okolností mimořádné události Odboru 18 SŽDC, s. o., v němž nebyla shledána jeho odpovědnost jako výpravčího, a namítl, že jeho pochybení není v příčinné souvislosti se vzniklým následkem. Napadený rozsudek tak podle jeho názoru neučinil kvalifikovaný právní závěr ze zjištění vytěženého v dokazování ohledně nařízení vlakové cesty pro vlak R 667. Soud přešel a vyhnul se tak hodnocení skutečnosti, že nařízením vlakové cesty pro vlak R 667 nedošlo k vykolejení vlaku R 668 a ke srážce rychlíků, ba naopak, že k nehodovému ději došlo tím, že signalista St 2 zbrkle a zejména bez pokynu k přestavení výhybek od něho jako výpravčího tyto přestavoval pod jedoucími vozidly R 668.
8. Obviněný dále zásadně odmítl závěr odvolacího soudu, že slovním vyjádřením „no“ dal jako výpravčí souhlas k přestavování výhybek signalistovi St 2. Argumentoval výpovědí svědkyně M. Š., která vyloučila, že by takto daný souhlas mohl být podle interních norem kvalifikován jako jím daný relevantní pokyn k přestavení výhybek. Za této situace dvojího náhledu na posouzení uvedeného stavu spočívajícího v dání či nedání pokynu k přestavení, pak měly soudy rozhodnout v souladu se zásadou in dubio pro reo.
9. V samém závěru svého podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud jeho dovolání vyhověl, aby zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 6. 2019, sp. zn. 50 To 104/2019, aby zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na tento rozsudek, a aby přikázal tomuto soudu o věci znovu jednat a rozhodnout.
10. Dovolání obviněného bylo v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření uvedl, že dovolání obviněného především nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť odvolací soud nerozhodl o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nalézacího soudu, ale sám na základě řádného opravného prostředku rozhodl rozsudkem.
11. Pokud jde o druhý uplatněný dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupce připomněl, že tento je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání je tedy určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Uvedený dovolací důvod tedy není naplněn námitkami, které jsou pouhou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (státní zástupce tu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tdo 686/2002).
12. Takto vymezenému důvodu dovolání odpovídá podle názoru státního zástupce pouze část námitek dovolatele, a to zejména námitka nesprávné interpretace předpisů SŽDC, s. o., a v této souvislosti nesprávného právního hodnocení skutku podle kvalifikované skutkové podstaty přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku v důsledku nenaplnění znaku porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání obviněného.
13. Ohledně dalších dovolacích námitek státní zástupce konstatoval, že dovolatel v podstatě opakuje námitky již uplatněné v podaném odvolání ze dne 21. 2. 2019 doplněném dne 29. 3. 2019, se kterými se odvolací soud řádně a velmi podrobně vypořádal, a snaží se dosáhnout jiného hodnocení provedených důkazů. Zdůraznil proto, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Zároveň řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily přihlížejíce ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.). Ve věci přitom nelze shledat žádný (natož extrémní) rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
14. Státní zástupce se poté vyjádřil k výhradám dovolatele, které již – podle jeho názoru – předmětný dovolací důvod naplňují. Ohledně namítaného, tzv. opomenutého důkazu, zdůraznil, že odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku v bodech 36. a 37. podrobně a přesvědčivě zhodnotil, z jakých důvodů považoval návrh obhajoby na doplnění dokazování shora uvedeným způsobem za nedůvodné. Je tedy zřejmé, že soud provedení tohoto důkazu řádně zamítl a zdůvodnil tento svůj postup nadbytečností tohoto důkazu, když skutkový stav věci byl v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřen. V tomto směru tedy rozhodnutí odvolacího soudu netrpí žádným deficitem.
15. I další dovolatelovu námitku spočívající v nesprávné interpretaci předpisů SŽDC, s. o., a v této souvislosti nesprávném právním hodnocení skutku podle kvalifikované skutkové podstaty přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku v důsledku nenaplnění znaku porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání obviněného, státní zástupce vyhodnotil jako nedůvodnou. V té souvislosti konstatoval, že odvolací soud se interpretací interních předpisů SŽDC, s. o., jakož i zdůvodnění naplnění znaku porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání obviněného, velmi podrobně věnoval v bodech 39. až 56. a 58. až 62. odůvodnění svého rozsudku. Jelikož hodnocení důkazů a z toho vyvozené právní úvahy jsou z jeho strany velmi pečlivě logicky vystavěny a řádně a do detailu vysvětleny, je možno na toto odůvodnění rozsudku v plné míře odkázat a není nutné tyto argumenty v celé šíři opakovat.
16. Podle názoru státního zástupce lze zdůraznit, ev. doplnit pouze to, že porušení důležité povinnosti vyplývající pro obviněného z jeho zaměstnání je konstruováno na základě toho, že porušil články 307, 2860 písm. b) a 2868 vnitřního předpisu provozovatele dráhy SŽDC D1 Dopravní a návěstní předpis. Je zcela (i laicky) zřejmé, že porušením těchto povinností v rámci železniční dopravy zpravidla vzniká nebezpečí ohrožení lidského zdraví či majetku, vzhledem k tomu, že může dojít k vykolejení či kolizím vlakových souprav, které se vyznačují vysokou hmotností, pohybují se vysokými rychlostmi a jsou jimi ve vyšším počtu přepravováni lidé. S tímto předpisem provozovatele dráhy byl obviněný prokazatelně seznámen a byl z něj i přezkušován. Proto fakt, na němž dovolatel staví, tedy že nebyl přezkoušen ze znalosti Změny č. 5 Staničního řádu železniční stanice XY předměstí účinné od 12. 6. 2015, je v tomto smyslu právně irelevantní a není s to jej vyvinit či dojít k závěru, že neporušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání.
17. I přesto státní zástupce zdůraznil, že s touto „výlukovou změnou“ předmětného staničního řádu byl obviněný prokazatelně dne 13. 6. 2015 seznámen. Současně akcentoval, že od data účinnosti této změny staničního řádu do data mimořádné události uplynulo 53 dnů, což není doba krátká k tomu, aby se obviněný nemohl (i v praxi) seznámit se všemi podrobnostmi této „výlukové změny“. Z dokazování přitom nevyplynulo ani to, že by v průběhu této doby namítal, že nebyl ze strany zaměstnavatele řádně seznámen a přezkoušen z důležitých předpisů, ev. že by případně jinak neměl vytvořeny zásadní podmínky pro řádný výkon svého zaměstnání. Obviněný jako výpravčí z titulu své funkce a s ohledem na náplň práce výpravčího mohl a měl vědět, že jeho povinností je zajistit volnost vlakové cesty a s ohledem na obvody zjišťování volnosti vlakové cesty i to, že jeho obvod zjišťování volnosti vlakové cesty navazuje na obvod signalisty stavědla 2. Zároveň mu mohlo a mělo být zřejmé, že signalista nemohl vědět, zda předmětný vlak č. 668 ze čtvrté koleje na druhou traťovou kolej odjel celý. Aniž by se pak přesvědčil, že vlak odjel celý i z jeho obvodu zjišťování volnosti vlakové cesty, dal příkaz k postavení vlakové cesty pro vlak č. 667 a na dotaz signalisty stavědla 2. „pro vlak 667, ale jdu to přehodit, jo“ odpověděl neurčitým „no“. Tímto jednáním tedy porušil články 307, 2860 písm. b) a 2868 vnitřního předpisu provozovatele dráhy SŽDC D1 Dopravní a návěstní předpis a v příčinné souvislosti s tímto pak došlo k následku v podobě obecného nebezpečí, které spočívalo ve vykolejení a kolizi předmětných osobních vlaků s vysokými materiálními škodami i závažnými následky na lidském zdraví.
18. Státní zástupce se poté vyjádřil i k námitce dovolatele spočívající v tom, že soudy nerozhodly o podjatosti státní zástupkyně Mgr. Marcely Šímové, kterou v řízení před soudem namítal. Tato námitka podle jeho názoru zcela zřejmě nenaplňuje žádný dovolací důvod, a to ani podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. (odkázal tu usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 218/2015). K věcnému obsahu této námitky pak odkázal na usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Nd 42/99, podle kterého rozhodování o vyloučení státního zástupce ve stadiu řízení před soudem zpravidla nepřichází v úvahu, neboť by to mohlo znamenat zásah do principu rovnosti stran, nepůjde-li o případy zcela evidentního vztahu podle §30 odst. 1 tr. ř. Připomenul také, že obdobně se s touto námitkou vypořádal odvolací soud v bodě 34. odůvodnění rozsudku.
19. Po zvážení všech shora uvedených skutečností státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání obviněného je v tom rozsahu, v jakém odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, zjevně neopodstatněné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
20. Vyjádření státního zástupce Nejvyšší soud zaslal datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 17. 10. 2019). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou k tomu oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
22. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
23. Jak již bylo výše uvedeno, obviněný ve svém podání uplatnil dva dovolací důvody – jednak podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jednak podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
24. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy,
bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Pokud z dosavadního textu jasně vyplynulo, že v dané věci Krajský soud v Plzni jako soud odvolací nerozhodl o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech jako soudu nalézacího usnesením, nýbrž sám na základě řádných opravných prostředků obou obviněných rozhodl rozsudkem, je mimo jakoukoliv pochybnost, že dovolání obviněného tento dovolací důvod nenaplňuje.
25. Pokud jde o druhý dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
26. V tomto ohledu je zapotřebí předně uvést, že část dovolací argumentace obviněného, spočívající ve zpochybnění skutkových závěru soudů, pod jím deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelná není, neboť ve své podstatě vychází z jiného způsobu hodnocení provedených důkazů a jeho vlastních tvrzení odlišných od skutkových zjištění učiněných v tomto směru oběma soudy nižších instancí.
27. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. IV. ÚS 570/03, z poslední doby pak sp. zn. I. ÚS 520/06, a zejména stanovisko pléna Ústavního soudu Pl.ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).
28. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně a přesvědčivě vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, a zabýval se rovněž obhajobou obviněného (srov. zejména odstavce 21. a násl. na stranách 9 a 10 odůvodnění jeho rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami a závěry se plně ztotožnil i soud odvolací v podrobném odůvodnění svého rozhodnutí (srov. zejména odst. 35. až 62. na stranách 13 až 22 jeho rozsudku). Nejvyšší soud nemá, co by takovému postupu odvolacího soudu, stejně jako soudu nalézacího, mohl vytknout.
29. To se týká i dovolatelem namítaného opomenutého důkazu (neprovedení doplnění znaleckého posudku znalce Ing. Eduarda Šafáře). Již odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku v bodech 36. a 37. náležitě vysvětlil, z jakých důvodů považuje návrh obhajoby na doplnění dokazování v tomto směru za nedůvodné. Je tedy zjevné, že soud provedení tohoto důkazu řádně zdůvodnil nadbytečností takového důkazu, neboť skutkový stav věci byl jinými provedenými důkazy bez důvodných pochybností zjištěn.
30. Do okruhu irelevantně uplatněných výhrad dovolatele lze zařadit i námitku, že soudy nerozhodly o jeho námitce podjatosti státní zástupkyně Mgr. Marcely Šímové. Taková námitka není podřaditelná ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. (který dovolatel ani neuplatnil), ale ani pod žádný jiný (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 5 Tdo 65/2013, nebo další usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1441/2014; státním zástupcem zmíněné usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 218/2015 však tuto problematiku neřeší).
31. K tomu lze jen pro úplnost poznamenat, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. přichází v úvahu pouze v případě, jedná-li se o vyloučení toho orgánu činného v trestním řízení, který učinil meritorní rozhodnutí ve věci (s ohledem na ustanovení §265a odst. 1 tr. ř. vydává meritorní rozhodnutí, proti kterým lze podat dovolání, pouze soud). Za rozhodnutí ve věci ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu se proto považují pouze rozhodnutí soudu uvedená v ustanoveních 265a odst. 1 písm. a) až h) tr. ř., takže vyloučeným orgánem může být jen soudce, a nikoli státní zástupce, neboť ten nečiní rozhodnutí ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) až h) tr. ř.
32. Namítal-li dovolatel, že soudy měly při hodnocení důkazů rozhodnout v souladu se zásadou in dubio pro reo, je třeba uvést, že uvedené pravidlo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí také, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Existence rozporů mezi důkazy však sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo , tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Citované pravidlo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Tak tomu bylo i v případě dovolatele.
33. Lze tak shrnout, že shora popsané údajné vady, které dovolatel oběma soudům nižších instancí vytýkal, měly výlučně povahu vad skutkových a procesních, nikoli hmotněprávních; jako takové je proto nebylo možno považovat z hlediska jím tvrzeného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (a ani z žádného jiného) za relevantní. K tomu je také možno dodat, že dosud uvedená dovolací argumentace obviněného je v podstatě opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozím řízení před oběma soudy nižších instancí, jež se jí řádně zabývaly a dostatečně se s ní vypořádaly. Proto pokud by dovolání obsahovalo jen tyto výhrady, musel by je Nejvyšší soud odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
34. Citovanému dovolacímu důvodu dovolání ale již odpovídá ta část námitek obviněného, která se vztahovala k nesprávné interpretaci předpisů SŽDC, s. o., a v návaznosti na ni nesprávného právního hodnocení skutku podle kvalifikované skutkové podstaty přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku v důsledku toho, že z jeho strany nedošlo k naplnění znaku porušení důležité povinnosti vyplývající z jeho zaměstnání.
35. Pokud jde o tyto námitky, je možno opět odkázat na výstižné vyjádření státního zástupce – odvolávající se na podrobné, logické a přesvědčivé úvahy zejména odvolacího soudu – a k nim dodat, resp. akcentovat (již z důvodu procesní ekonomie) jen následující.
36. Jakkoliv nelze zpochybňovat, že primární a bezprostřední příčinou vzniku mimořádné události popsané ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku bylo přestavění výhybky signalistou A. Š. pod jedoucím vlakem R 668, výraznou vinu na této události oba soudy nižších instancí správně přičetly i dovolateli jako výpravčímu tím, že porušil předpisy detailně citované ve výroku rozsudku. Dovolateli nelze přisvědčit v tvrzení, že pokud nebyl přezkoušen ze znalosti Změny č. 5 Staničního řádu železniční stanice XY předměstí účinné od 12. 6. 2015, nemůže nést za způsobený následek trestní odpovědnost. Taková argumentace jej nemůže vyvinit už proto, že s touto „výlukovou změnou“ zmíněného staničního řádu byl prokazatelně seznámen již dne 13. 6. 2015, což bylo téměř 2 měsíce před posuzovanou mimořádnou událostí. Za tuto dobu (šlo přesně o 53 dnů) se jednak mohl (nejen teoreticky, ale i prakticky) seznámit se všemi podrobnostmi této „výlukové změny“, jednak mohl případně namítat, že nebyl zaměstnavatelem řádně seznámen a přezkoušen z důležitých předpisů, resp. že nemá vytvořeny potřebné podmínky pro řádný výkon svého zaměstnání (nic takového však během dokazování zjištěno nebylo). Pokud za těchto okolností funkci výpravčího v železniční stanici XY předměstí i v okamžiku mimořádné události vykonával, mohl a měl vědět, že jednak bylo jeho povinností zajistit volnost vlakové cesty, a jednak i to, že jeho obvod zjišťování volnosti vlakové cesty navazuje na obvod signalisty stavědla 2 (A. Š.). Současně mu mohlo a mělo být zjevné, že tento signalista nemohl vědět, zda vlak R 668 odjel ze čtvrté koleje na druhou traťovou kolej ve směru na Pačejov celý. Při posuzování těchto okolností nebylo možné ani přehlédnout, že pro výkon funkce výpravčího byl zdravotně způsobilý a měl i dostatečnou odbornou praxi (celkem 22 let) ve výkonu dopravní služby.
37. Dovolatel ovšem v posuzované věci jako výpravčí již z titulu této své funkce, ale i vzhledem k náplni práce výpravčího, mohl a měl vědět, že jeho povinností je jednak zajistit volnost vlakové cesty, jednak – s ohledem na obvody zjišťování volnosti vlakové cesty – také to, že jeho obvod zjišťování volnosti vlakové cesty navazuje na obvod signalisty stavědla 2 (spoluobviněného A. Š.). Zároveň mu ale mohlo a mělo být zřejmé, že tento signalista nemohl vědět, zda předmětný vlak č. 668 ze čtvrté koleje na druhou traťovou kolej odjel celý. Přesto – aniž by se přesvědčil, že vlak R 668 odjel celý i z jeho obvodu zjišťování volnosti vlakové cesty (tj. na pačejovském zhlaví a záhlaví) – nařídil přípravu vlakové cesty pro vlak R 667, když na dotaz výše jmenovaného signalisty stavědla 2. „pro vlak 667, ale jdu to přehodit, jo“ odpověděl neurčitým „no“. Tímto jednáním porušil čl. 307, čl. 2860 odst. b) a čl. 2868 vnitřního předpisu provozovatele dráhy SŽDC D1 Dopravní a návěstní předpis a v příčinné souvislosti s tímto spoluzavinil následek v podobě obecného nebezpečí, které spočívalo ve vykolejení a kolizi shora označených vlaků nejen se závažnými následky na lidském zdraví, ale i vysokými materiálními škodami.
38. Porušení výše uvedených článků vnitřního předpisu provozovatele dráhy SŽDC D1 Dopravní a návěstní předpis oba soudy nižších instancí posoudily správně jako porušení důležité povinnosti vyplývající pro dovolatele z jeho zaměstnání. Odvolací soud sice v odůvodnění svého rozsudku – přes jeho obsáhlost, podrobnost a přesvědčivost – právě této problematice nevěnoval větší pozornost (v odst. 62. pouze odkázal na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, s nímž se ztotožnil), avšak z celého obsahu jeho rozsudku je zjevné, že považoval shora popsané pochybení dovolatele jako výpravčího za mimořádně závažné. Proto postačuje – s odkazem na odst. 20. až 27. odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Klatovech – jen dodat, že jakkoliv „ důležitá povinnost “ není v trestním zákoníku ani jinde přesně definována, lze za její porušení považovat jen porušení takové povinnosti, které má zpravidla za následek usmrcení nebo způsobení těžké újmy na zdraví (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 28. 7. 1963, sp. zn. 1 Tz 36/63, publikované pod č. 11/1964 Sb. rozh. tr., nebo rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 14. 9. 1971, sp. zn. 2 Tz 85/71, uveřejněné pod č. 33/1972 Sb. rozh. tr.).), jinými slovy jestliže jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 7 Tdo 30/2017).
39. Při aplikaci těchto východisek na posuzovaný případ Nejvyšší soud konstatuje, že porušením výše uvedených povinností výpravčím v rámci železniční dopravy zpravidla vzniká reálné nebezpečí ohrožení lidského zdraví či majetku. Může totiž dojít k vykolejení či kolizím vlakových souprav, které se vyznačují vysokou hmotností a je v nich obvykle přepravováno větší množství cestujících. Tak tomu ostatně bylo i v dané věci, proto právní kvalifikaci jednání dovolatele jako přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku nemá ani Nejvyšší soud – ani přes evidentní spoluvinu druhého obviněného (signalisty A. Š.) – důvod zpochybňovat. Mezi porušením této důležité povinnosti z jejich strany a následkem (účinkem) trestného činu je mimo jakoukoliv pochybnost rovněž dána příčinná souvislost.
40. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 1. 2020
JUDr. Jan Bláha předseda senátu