ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.1528.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 1528/2019-231
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2020 o dovolání obviněného O. M. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rapotice (ve věci Okresního soudu v Bruntále sp. zn. 4 T 223/2013), proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 8. 2019, sp. zn. 5 To 311/2019, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 4 T 55/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného O. M. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 10. 6. 2019, sp. zn. 4 T 55/2018, byl obviněný O. M. uznán vinným pod bodem 1) přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a pod bodem 2) přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, kterých se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tím, že
1) dne 18. 3. 2018 v době nejméně od 09.05 do 13.30 hodin ve XY po ulicích XY a XY řídil dodávkový automobil značky Renault nezjištěné registrační značky i přesto, že mu byl rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 4 T 223/2013, který nabyl právní moci dne 21. 1. 2015, uložen mimo jiné trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu šedesáti měsíců,
2) společně s již odsouzeným M. Ž., dne 18. 3. 2018 kolem 18.00 hodin ve XY v prodejně Albert na XY ulici, oba pod vlivem alkoholu, za přítomnosti většího počtu osob, se v prostoru za pokladnami vzájemně slovně a poté i fyzicky napadli, když do sebe navzájem strkali a tahali se, až se dostali k pokladně č. 5, na kterou obviněný O. M. odhodil M. Ž., dále se vzájemně opakovaně udeřili pěstí do obličeje, přičemž pádem M. Ž. došlo k poškození pultu se skleněnou zábranou s náklady na opravu ve výši 1.731 Kč, a obviněný O. M. byl pro trestné činy výtržnictví v minulosti odsouzen jednak rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 28. 1. 2011, sp. zn. 2 T 179/2007, který nabyl právní moci dne 22. 7. 2011, a jednak rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 4 T 307/2011, jenž nabyl právní moci dne 2. 10. 2012.
2. Obviněný O. M. byl za tyto přečiny a sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za nějž byl odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v České Lípě ze dne 2. 5. 2018, sp. zn. 17 T 41/2018, odsouzen podle §358 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu pěti roků. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v České Lípě ze dne 2. 5. 2018, sp. zn. 17 T 41/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. 8. 2019, sp. zn. 5 To 311/2019, z podnětu odvolání obviněného O. M. podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že ho při nezměněném výroku o vině přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, i za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z trestního příkazu Okresního soudu v České Lípě ze dne 2. 5. 2018, sp. zn. 17 T 41/2018, odsoudil podle §358 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu pěti roků. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v České Lípě ze dne 2. 5. 2018, sp. zn. 17 T 41/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jinak odvolací soud ponechal napadený rozsudek nezměněn.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu ve spojení s jemu předcházejícím rozsudkem soudu prvního stupně podal obviněný O. M. prostřednictvím obhájce z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání, neboť má za to, že rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, protože šlo o jednání v krajní nouzi, což soudy řádně nezvážily. Vytýkal též nedodržení zásad subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio zakotvených v §12 odst. 2 tr. zákoníku.
5. K činu pod bodem 1) obviněný vytkl, že závěr o vině byl učiněn jen na základě výpovědí svědků D. Ž., R. Ž., Ž. K. a Ž. Ž., kteří vypověděli, že viděli obviněného řídit automobil, aniž by soud bral dostatečně do úvahy, že mezi obviněným a R. Ž. došlo ke konfliktu, který skončil fyzickým napadením dovolatele R. a E. Ž. na zahradě rodiny Ž., a že obviněný po celou dobu v rámci hlavního líčení namítal, že neřídil. Nezabývaly se ani tím, zda obviněný nejednal v krajní nouzi. Krajský soud jen vyjádřil, že z výpovědí nevyplynulo, že by průběh faktického napadení byl natolik intenzivní, aby odůvodňoval jednání v krajní nouzi. Tím se soudy obou stupňů dopustily ve vztahu ke krajní nouzi nesprávného právního posouzení, neboť je zřejmé, že k fyzickému napadení došlo a že na obviněného útočily minimálně dvě osoby za přítomnosti dalších, kteří byli s rodinou Ž. spřízněni. Bylo prokázáno, že byl povalen na zem, v důsledku čehož se důvodně obával o život a zdraví své i své přítelkyně, neboť útočníci byli ve značné přesile a reálně hrozilo, že se do konfliktu na straně Ž. zapojí i další přítomné osoby. Krajský soud se podle názoru obviněného nevypořádal se všemi relevantními okolnostmi, což mělo za následek nesprávnou aplikaci §28 odst. 1 tr. zákoníku. Ohroženým zájmem chráněným trestním zákoníkem v daném případě byla ochrana zdraví jeho i přítelkyně a dále ochrana majetku, konkrétně automobilu, jeho zaměstnavatele. Byla dána i proporcionalita, neboť hrozící následek (poškození zdraví či majetku) byl nepochybně závažnější než porušení zákazu řízení. K neodvratitelnosti hrozícího nebezpečí jiným způsobem, obviněný uvedl, že pěší útěk by nebezpečí zcela neodvrátil, neboť by tím minimálně nebylo odvráceno riziko poškození vozidla zaměstnavatele, a proto ujet bylo jediným efektivním řešením. Byl-li skutkový stav zjištěn popsaným způsobem, měl se soud vypořádat s otázkou, zda aplikovat §28 odst. 1 tr. zákoníku, anebo zda nešlo o jednání v omylu podle §18 odst. 4 tr. zákoníku.
6. Za nesprávné obviněný považoval i posouzení jeho jednání pod bodem 2) jako přečinu výtržnictví, protože se tak stalo v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe, ačkoli míra škodlivosti nedosahuje takové intenzity, aby mohlo být považováno za přečin. Přestože ke konfliktu mezi obviněným a odsouzeným M. Ž. došlo na veřejně přístupném místě, nebyl brutální, neboť si s M. Ž. pouze vyměnili několik slovních invektiv, žduchli do sebe a tahali se, až M. Ž. upadl na pokladnu, kterou poškodil. Nepovažuje přitom za rozhodné, zda mezi nimi došlo k ranám pěstí či nikoli, protože konflikt měl relativně krátké trvání a nikoho dalšího při něm neohrozili, omluvil se a uhradil způsobenou škodu. Ačkoli má trestní minulost, snaží se vést řádný život, našel si partnerku, která na něj má dobrý vliv, pracuje a jeho zaměstnavatel je s ním spokojen. Své finanční problémy řeší prostřednictvím insolvence, z předchozích odsouzení se poučil a změnil svůj život, plně si uvědomil své pochybení a svého jednání upřímně litoval. Soud však tyto skutečnosti při aplikaci §12 odst. 2 tr. zákoníku pominul a nepřiměřeně akcentoval jeho minulost.
7. K trestnímu příkazu v jiné věci má v úmyslu podat návrh na obnovu řízení, neboť podle jeho názoru nebyla naplněna subjektivní stránka přečinu, resp. jednal ve skutkovém omylu, jelikož ze strany Okresního soudu v Bruntále mu bylo v dubnu 2018 oznámeno, že trest zákazu činnosti vykonal, a tak měl za to, že již může řídit, aniž si uvědomil, že na tento trest zákazu činnosti navazuje další uložený mu rozsudkem sp. zn. 4 T 223/2013. Okresní soud ve svém závěru zcela pominul povahu samotného konfliktu, tedy míru násilí a vulgarity i nízkou intenzitu, rysy a průběh konfliktu, ani se nezabýval pohnutkou celého jednání, a dostatečně nezhodnotil následky, osobnost, dosavadní způsob života a snahu o nápravu obviněného. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 688/2017, i nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09, bylo namístě použít §12 odst. 2 tr. zákoníku.
8. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 8. 2019, sp. zn. 5 To 311/2019, případně též rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 10. 6. 2019, sp. zn. 4 T 55/2018, a věc vrátil k dalšímu řízení.
9. K podanému dovolání státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k námitce krajní nouze ve svém vyjádření uvedl, že ji nelze pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod přiřadit, protože primárně nesměřuje proti právní kvalifikaci, nýbrž vychází z příznivější verze skutkového děje, která byla ve věci činnými soudy vyvrácena (viz např. bod 11 rozsudku okresního soudu). Prostřednictvím dovolání se obecně nelze domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonem, a v této věci čin pod bodem 1) není s provedenými důkazy v žádném, natož extrémním rozporu.
10. Ke skutku, ve kterém je spatřován přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, státní zástupce ve vazbě na námitky obviněného konstatoval, že je sice lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit, avšak nejsou důvodné, neboť nebyly zjištěny žádné výjimečné okolnosti, díky kterým by bylo možno říci, že jednání nedosahuje ani spodní hranice trestnosti běžné u typově shodné trestné činnosti, a takovéto výjimečné okolnosti fakticky nepopisuje ani sám obviněný. Za této situace uplatnění trestní odpovědnosti považoval plně odůvodněné.
11. Ze všech těchto důvodů státní zástupce navrhl dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a), případně též písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
12. Přestože vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného k případné replice, nebylo tohoto oprávnění využito.
III. Přípustnost a další formální podmínky dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání, dovolací soud dále zkoumal, zda dovolání obviněného obsahuje takové skutečnosti, které naplňují jím označené dovolací důvody.
14. Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Podle obsahu podaného dovolání a též vzhledem k tomu, že odvolací soud napadený rozsudek ve smyslu §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal, je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně v dovolání uvedl i důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
15. O důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání opřít, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
16. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Uvedená zásada je spojena s požadavkem, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
17. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr. či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, sv. 16 pod č. T 396)].
18. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002). Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový přezkum skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05).
19. Povinností Nejvyššího soudu je i přes uvedené zákonné vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. V takovém případě jde o výjimku ze shora vymezených obecných zásad představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle kterých mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).
IV. K námitkám obviněného
20. Nejvyšší soud předesílá, že porovnáním přezkoumávaných rozhodnutí, zejména rozsahu, v němž odvolací soud z podnětu podaného odvolání obviněného rozsudek soudu prvního stupně přezkoumával a byl povinen přezkoumat, shledal, že soudy na obdobné námitky obviněného reagovaly a na objasnění jím vytýkaných skutečností soustředily své dokazování. Již tato skutečnost obvykle vede k závěru o zjevné neopodstatněnosti dovolání, nejde-li o dovolání založené na ryze skutkových námitkách, jež nejsou, vyjma zjištění extrémního nesouladu, způsobilé žádný dovolací důvod založit [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, sv. 17 pod č. T 408)].
21. Obviněný výrok o vině pod bodem 1) považoval za nesprávný, protože odmítal akceptovat skutek tak, jak byl soudy zjištěn, a to navíc s ohledem na skutečnosti, které činu, jenž mu je kladen za vinu, předcházely, protože svou pohnutku k tomu, proč vozidlo řídil, založil na vlastní verzi, že za volant automobilu usedl proto, aby odvrátil nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, konkrétně zdraví své a své přítelkyně i motorovému vozidlu patřícímu jeho zaměstnavateli. Proto se ho snažil odvézt z dosahu rodiny Ž., která by je mohla v rámci vyhroceného konfliktu poškodit. Na základě těchto tvrzení namítal, že nejednal v úmyslu spáchat trestný čin, ale naopak tvrdil, že šlo o jednání v krajní nouzi podle §28 tr. zákoníku, když měl strach o zdraví a majetek svůj i druhých osob.
22. Z obsahu této části dovolání je zřejmé, že obviněný v ní sice vytýkal vady v hmotněprávním posouzení činu, ale činil tak na podkladě vlastního líčení skutkového stavu věci, které nekoresponduje s výsledky provedeného dokazování, jež soudy ve svých rozhodnutích popsaly. Tvrzením, že se obával eskalace útoků ze strany rodiny Ž., na jejichž pozemku se v inkriminovanou dobu i se svou přítelkyní nacházel, a proto usedl za volant motorového vozidla a z místa i s přítelkyní odjel, předkládal svou vlastní verzi průběhu události, která nebyla výsledky provedeného dokazování prokázána. Uvedenými námitkami obviněný primárně nevytýkal vady právní v souladu se zákonnými požadavky vymezenými §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to i přesto, že poukazoval na jednání v krajní nouzi podle §28 tr. zákoníku, protože odkaz na toto ustanovení je výsledkem obviněným vyvozených skutečností, které nemají podklad v provedených důkazech. Proto lze uzavřít, že žádné jím uváděné pochybení nevychází ze skutku, jak byl soudy zjištěn a popsán, a tudíž Nejvyšší soud nemohl na jejich podkladě správnost výroku pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně přezkoumávat. Jestliže obviněný v rámci uvedených výhrad brojil proti právní kvalifikaci tvrzením o jednání v krajní nouzi, činil tak až druhotně, neboť uvedené vady nevystavěl na soudy učiněných skutkových zjištěních, ale až na podkladě jiného průběhu skutku, který si sám mimo výsledky provedeného dokazování vykonstruoval.
23. Nejvyšší soud však i přesto nad rámec těchto výhrad pro úplnost konstatuje, že soudy obou stupňů v odůvodnění napadených rozhodnutí vysvětily důvody, které je k učiněným skutkovým i právním závěrům, včetně závěru o nedůvodnosti námitek obviněného, že jednal v krajní nouzi, vedly, a uvedly, o jaké důkazy své závěry ve vztahu ke skutku ad 1) opřely a jak tyto důkazy hodnotily. Lze poukázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který posuzoval výpovědi obviněného, jeho přítelkyně A. Š., D. Ž., R. Ž., Ž. K. a Ž. Ž., jakož i listinné důkazy, z nichž zjišťoval průběh skutkového děje, a dospěl k závěru, že všichni slyšení svědci, podle obviněného účelově vypovídající v jeho neprospěch, se naopak chovali způsobem svědčícím spíše pro snahu obviněnému pomoci či minimálně mu neškodit. Sám obviněný přitom přiznal, že napadl R. Ž., kdežto jím tvrzené vykloubení ramene v důsledku napadení ze strany bratrů Ž. nebylo prokázáno. Rozhodně nevyhledal lékařskou pomoc, naopak téhož dne večer spáchal skutek popsaný pod bodem 2). Nedokázal ani doložit údajné poškození vozidla patřícího jeho zaměstnavateli, které navíc nahlásil až v lednu 2019 (viz strany 2 až 5 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud, jenž se při rozhodování o odvolání obviněného vypořádal s obdobnými námitkami, potvrdil jako správné skutkové i právní závěry soudu prvního stupně a plně se ztotožnil i s jeho úvahami vztahujícími se k posuzované činnosti a jednotlivým svědeckým výpovědím, k námitce obviněného o jednání v krajní nouzi konstatoval, že z výpovědí žádného ze svědků, včetně výpovědi jeho přítelkyně A. Š., nevyplynulo, že by průběh fyzického napadání obviněného v době, kdy byl na zemi, byl natolik intenzivní, aby bylo možno hodnotit počínání obviněného spočívající v řízení vozidla při odjezdu od rodiny Ž. v intencích krajní nouze podle §28 odst. 1 tr. zákoníku. Opět zdůraznil absenci závažnějšího poranění obviněného kromě drobného pohmoždění ramene, jež mu nezabránilo v tom, aby téhož dne v odpoledních hodinách během nákupu napadl v prodejně Albert M. Ž. (viz strany 3 a 4 rozsudku odvolacího soudu).
24. Lze tedy uzavřít, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou dostatečně odůvodněna a reagují na výhrady obviněného vznášené v předchozích stadiích trestního řízení a splňují kritéria stanovená v §2 odst. 5 tr. ř. Soudy důkazy hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení a v souladu se zásadami logického myšlení jak jednotlivě, tak v celkovém souhrnu (§2 odst. 6 tr. ř.). Argumentace obviněného, že jednal v krajní nouzi za podmínek §28 tr. zákoníku, je v rozporu se skutkovými zjištěními učiněnými soudy nižších stupňů a popsanými ve výroku o vině.
25. Nejvyšší soud neshledal v postupu soudů obou stupňů žádné známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování, a proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97). Soudy ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování je dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností a opatřené důkazy vinu obviněného v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané §2 odst. 5, 6 i §125 odst. 1 tr. ř.
26. Na základě uvedených skutečností Nejvyšší soud shledal, že obviněný v této části dovolání nevytýkal pochybení, jež by bylo možné podřadit pod „hmotněprávní posouzení“, neboť tyto své výhrady zaměřil primárně proti nedostatkům skutkovým, od nichž až sekundárně odvíjel námitku proti této právní kvalifikaci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 8 Tdo 613/2016). Takto vznesené argumenty stojí nejen mimo uplatněný, ale i jakýkoliv jiný dovolací důvod.
27. Za jedinou hmotněprávní výhradu lze považovat pouze tu, jejímž prostřednictvím ve vztahu k přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku poukazoval na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku a v něm zakotvenou zásadu subsidiarity trestní represe, protože podle něj soudy nesprávně dospěly k závěru o jeho trestní odpovědnosti za uvedený přečin, ačkoli jde o čin nedosahující potřebné míry společenské škodlivosti. K těmto výhradám Nejvyšší soud na základě skutkových zjištění popsaných v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a dále rozvedených v odůvodnění napadených rozhodnutí posuzoval jejich opodstatněnost.
28. Nejvyšší soud k uvedeným námitkám, jež nejsou důvodné, považuje za nutné zdůraznit, že soudy na základě ve věci zajištěných a provedených důkazů, které posuzovaly v souladu s pravidly stanovenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř., zkoumaly škodlivost činu obviněného, a to v souvislosti se všemi ve věci zjištěnými skutečnostmi. Braly do úvahy, že k napadení došlo v supermarketu, který je místem veřejnosti přístupným, a protože v době činu se na místě nacházelo asi deset dalších osob, jednalo se i o veřejné spáchání předmětného činu. Podle zaměstnanců prodejny i zákazníků celá situace byla velmi nepříjemná, včetně toho, že se kvůli konfliktu musela prodejna krátkodobě uzavřít z důvodu čekání na příjezd policistů. Obviněný jednal v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť po spatření M. Ž. sám vyvolal konflikt, který dále přiživoval jak v rovině verbální, tak fyzické. Takto jednal přesto, že v minulosti byl za totožné jednání již dvakrát odsouzen. Soudy shledaly, že naplnil skutkovou podstatu §358 odst. 1 tr. zákoníku, ale i jeho kvalifikovanou formu zakotvenou v odstavci 2 písm. a) cit. ustanovení (vit strany 6 a 7 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud ke správným úvahám a závěrům soudu prvního stupně k námitkám obviněného doplnil, že míra škodlivosti jeho jednání se zřetelem k průběhu incidentu, místu, kde k němu došlo, počtu osob, které byly nuceny tomuto přihlížet, dosahovala míry potřebné pro posouzení činu jako přečinu výtržnictví. Jelikož obviněný se tohoto jednání dopustil přesto, že pro trestný čin výtržnictví byl v minulosti opakovaně odsouzen, správně nalézací soud toto jednání posoudil jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku (viz stranu 4 rozsudku odvolacího soudu).
29. Nejvyšší soud, který neshledal v použití uvedené právní kvalifikace žádné vady, a to ani z hlediska námitek obviněného o krátkosti incidentu nebo o jeho snaze o vedení lepšího života, považoval soudy učiněné právní závěry o naplnění formální i materiální stránky přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku za správné. Tohoto přečinu se dopustí ten, kdo veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí, a spáchal takový čin opětovně.
30. Výtržnost obviněného spočívala v napadání jiného (slovním i fyzickém), přičemž se odehrála v prodejně Albert v odpolední či spíše podvečerní době, kdy se zde nacházel větší počet lidí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 8 Tdo 936/2015). Soudy shledaly, že šlo o čin, který narušil klidné soužití občanů, zejména veřejný klid a pořádek, a u přítomných osob vyvolal částečně a dočasně i obavy o vlastní bezpečnost. Byl pro něj typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj obviněného k zásadám občanského soužití a k úctě ke zdraví i majetku druhého. Soudy tak správně shledaly, že šlo o větší intenzitu jak útoku, tak celého chování obviněného, což dovozovaly z průběhu útoku, okolností, za nichž byl čin spáchán, jakož i pohnutky obviněného, kterou byla msta za předchozí konflikt s bratry poškozeného, o kterém poškozený do té doby však vůbec nevěděl, minimálně mu nebyl osobně přítomen. Neopomněly posoudit ani osobu pachatele a jeho dosavadní život (srov. rozhodnutí č. 4/1976, č. 44/1990 Sb. rozh. tr. či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 7 Tz 103/2001, uveřejněný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2001, sv. 6, č. T 173).
31. Nejvyšší soud při závěru, že soudy čin v bodě 2) správně posoudily jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, připomíná, že zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je pouze v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, a nelze ji řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ ultima ratio “, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné [srov. stanovisko č. 26/2013 Sb. rozh. tr.].
32. Z výše uvedených důvodů lze v posuzované věci logicky dovodit, že není dán prostor pro úvahy o tom, že by se jednalo o čin společensky málo škodlivý, u něhož není dán zájem společnosti na trestním postihu obviněného, jak se obviněný domáhal. Důvodem pro takový závěr je především skutečnost, že záminkou činu bylo řešení konfliktní situace již dříve odeznělé, nadto incidentu, kterého se poškozený M. Ž. vůbec neúčastnil, a to ani pasivně. Způsob, jakým obviněný reagoval, aby vyhrotil a vyvolal incident v prodejně Albert, a vytvořil si tak záminku pro napadení poškozeného, je nepřijatelným řešením mezilidských vztahů a vypovídá mnohé o povaze obviněného a jeho přístupu k základním životním hodnotám. Šlo o násilné, agresivní jednání, které je nejen v rozporu se zásadami morálky, ale především je kriminálním činem, v jehož průběhu se obviněný choval agresivně, poháněn zlobou a záští vůči příbuzným do té doby nic netušícího M. Ž. O intenzitě jeho počínání svědčí též fakt, že v důsledku jeho fyzického násilí vůči poškozenému došlo k poškození movitého majetku v prodejně Albert, a tedy se nejednalo jen o prosté a „neškodné vyříkání“ vzájemných křivd a rozporů.
33. Požadavky obviněného ani ohledně této skutečnosti nejsou důvodné, protože z hlediska využití zásady subsidiarity trestní represe vymezené v §12 odst. 2 tr. zákoníku v návaznosti na §13 odst. 1 tr. zákoníku se jedná o čin společensky škodlivý, který zasáhl nejen do fyzické sféry poškozeného, ale dotkl se i zaměstnanců a nakupujících v prodejně Albert a jeho následkem bylo poškození cizího majetku. Jde o čin, u něhož by jiné prostředky nápravy nežli prostředky trestního práva zcela nepostačovaly, a to mimo jiné i s ohledem na trestní minulost obviněného, pro kterého je neúcta a absence respektu k základním hodnotám a společenským i právním normám typická (srov. I. až II. větu stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
V. Závěr
34. Nejvyšší soud v přezkoumávané věci zjistil, že z obsahu dovolání a z příslušného spisu je dostatečně patrné, že napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení netrpí dovolatelem vytýkanými vadami. Námitky obviněného jsou sice pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dílem obsahově podřaditelné, leč nedůvodné, a proto dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože tak mohl učinit na podkladě přezkoumávaných rozhodnutí, z nichž je nedůvodnost podaného dovolání zřejmá.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 1. 2020
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu